Aristofanes pokračuje a svou řeč uzavírá
Když se stane, a on se setká s onou tou svou vlastní
polovicí (o#tan me\n ou]n kai\ au0tw~|
e0kei/nw| e0ntu/xh| tw~| au9tou= h9mi/sei), kdo miluje
chlapce (kai\ o9 paiderasth=j) i každý
jiný (kai\ a1llojpa=j), tu jsou nesmírně
vzrušeni přátelstvím (to/te kai\ qau/masta
e0kplh/ttontai fili/a| te), vzájemným
porozuměním (kai\ oi0keio/thti) a láskou
(kai\ e1rwti), nechtějíce se (ou0k e0qe/lontej), abych tak řekl (w(j e1poj ei0pei=n), od sebe vzdálit (xwri/zesqai a0llh/lwn) ani na malou chviličku
(ou0de\ smikro\n xro/non). Tito jsou, kdo
spolu setrvají po celý život (kai\ oi9
diatelou=ntej met‘ a0llh/lwn dia\ bi/ou ou3toi/ ei0sin), a kdo by ani
nebyli s to říci, co jeden po druhém vlastně chtějí (oi4 ou0d‘ a2n e1xoien ei0pei=n o3ti bou/lontai sfi/si par‘ a0llh/lwn gi/gnesqai). Nikdo
by si nemohl myslet (ou0deni\ ga\r a2n do/ceien), že je
to jejich souložení (tou=t‘ ei]nai h9 tw~n a0frodisi/wn
sunousi/a), že kvůli tomu (w(j a1ra
tou/tou e3neka) se jeden z přítomnosti druhého těší a tolik
usiluje o společné soužití (e3teroj e9te/rw|
xai/rei sunw_n ou3twj e0pi\ mega/lhj soudh=j). Ale je jasné,
že duše jednoho i druhého chce něco jiného (a0ll‘ a1llo ti boulome/nh e9kate/rou h9 yuxh\ dh/lh e0sti/n), co nemůže
říci (o9 ou0 du/natai ei0pei=n), ale jen tuší (a0lla\ manteu/etai), co chce (o4 bou/letai), a dohaduje se (kai\
ai0ni/ttetai). Kdyby se nad nimi, jak spolu leží v objetí,
postavil Hefaistos (kai\ ei0 au0toi=j e0n tw~|
au0tw|~ katakeime/noij e0pista\j o9 H3faistoj) se svými
nástroji (e2xwn ta\ o1rgana), a
zeptal se (e1roito): ‚Co chcete (Ti/ e0sq‘ o4 bou/lesqe), lidé (w} a1nqrwpoi), aby se vám, jednomu od druhého, stalo (u9mi=n par‘ a0llh/lwn gene/sqai)?‘ A kdyby byli
na rozpacích (kai\ ei0 a0porou=ntaj au0tou/j) a on se
jich znovu zeptal (pa/lin e1roito):
‚Zdalipak toužíte po tom (A]ra/ ge tou=de
e0piqumei=te), abyste byli co nejvíce v jednotě jeden s druhým
(e0n tw~| au0tw~| gene/sqai o3ti ma/lista
a0llh/loij), tak abyste jeden druhého neopustili ani v noci
ani ve dne (w#ste kai\ nu/kta kai\ h9me/ran mh\
a0polei/pesqai a0llh/lwn)? Je-li toto, po čem toužíte (ei0 ga\r tou/tou e0piqumei=te), chci vás stavit
a srůst v jedno (qe/lw u9ma=j
sunth=cai kai\ sumfush=sai ei0j to\ au0to/), takže ze dvou se stanete jedním (w#ste du‘ o1ntaj e3na gegone/nai), a pokud
budete žít (kai\ e3wj t‘ a2n zh=te), budete jako
jeden (w(j e3na o1nta), společně oba
žít (koinh\| a0mfote/rouj zh=n), a až zemřete
(kai\ e0peida\n a0poqa/nhte), tu opět tam v Hádu
(e0kei= au] e0n A#idou) namísto dvou (a0nti\ duoi=n) budete jedním (e3na ei]nai), oba společně zemřelí (koinh=|
teqnew&te). Ale podívejte
se (a0ll‘ o9ra=te), zda po tomto toužíte (ei0 tou/tou e0ra=te) a budete spokojeni (kai\ e0carkei= u9mi=n), když se vám
toho dostane (a2n tou/tou tu/xhte).‘ Toto
uslyšev (tau=t‘ a0kou/saj), víme (i1smen), že ani jeden by to neodmítl (o#ti ou0d‘ a2n ei[j e0carnhqei/h), ani by se neukázalo,
že chce něco jiného (ou0d‘ a1llo ti a2n fanei/h
boulo/menoj), ale naprosto by se domníval slyšet to (a1ll‘ a0texnw~j oi1oit‘ a2n a0khkoe/nai tou=to), po čem dávno
toužil (o4 pa/lai a1ra e0pequ/mei), aby
se sešel (sunelqw&n) a byl stmelen (kai\ suntakei/j) s milovaným
(tw~| e0rwme/nw|), ze dvou (e0k duoi=n) se stát jedním (ei[j gene/sqai).
***
Na okraj svého
Burnetova oxfordského vydání jsem si poznamenal: Aristoteles, Politika 1262b11:
kaqa/per
e0n toi=j e0rwtikoi=j lo/goij i1smen le/gonta to\n A0ristofa/nhn w(j tw~n
e0rw&ntwn dia\ to\ sfo/dra filei=n e0piqumou/ntwn sumfu=nai kai\ gene/sqai
e0k du/o o1ntwn a0mfote/rouj e3na.
Překládám: Jak v erotických řečech, víme, řekl Aristofanes, že ti,
kteří se milují, kvůli své velké lásce touží po tom, aby spolu srostli a stali
se ze dvou jedním.
***
Příčina toho je ta (tou=to ga/r e0sti to\ ai1tion), že toto byla naše prapůvodní
přirozenost (o#ti h9 a0rxai/a fu/sij h9mw_n h]n au3th) a my
jsme byli celí (kai\ h]men o3loi). Nuže, ta touha
po celistvosti a ona honba za ní se jmenuje erós (tou= o3lou ou]n th=| e0piqumi/a| kai\ diw&cei e1rwj o1noma). A
předtím (kai\ pro\ tou=), jak říkám (w#jper le/gw), jsme byli jedním (e4n h]men), ale nyní (nuni\ de/), skrze naši nepravost (dia\ th\n a0diki/an) jsme byli bohem rozděleni (diw|ki/sqhmen u9po\ tou= qeou=~|), jako Arkádové byli rozděleni Lakedaimoňany
(kaqa/per A0rka/dej u9po\ Lakedaimoni/wn). Je
obava (fo/boj ou]n e1stin), že
nebudeme-li řádní vůči bohům (e0a\n mh\ ko/smioi w}men
pro\j tou\j qeou/j), že budeme znovu rozděleni (o3pwj mh\ kai\ au]qij diasxisqhso/meqa), a pohybovat
se budeme jak ti, co jsou vyryti na pamětních deskách (kai\ peri/imen e1xontej w#sper oi9 e0n
tai=j sth/laij katagrafh\n e0ktupw/menoi), rozříznuti podélně skrz nos (diapeprisme/noi kata\ ta\j r9i/naj), a že se
staneme jako lispai (gegono/tej
w#sper li/spai).
***
Slovo lispai nepřekládám.
Liddell a Scott v Greek English Lexicon pod heslem li/spoj, h, on, smooth (tj. hladký), polished (tj. uhlazený, vyleštěný) uvádějí:
II. Subst. (tedy jako podstatné jméno) li/spai, ai9, dice cut in
two by friends (ce/noi) each of whom kept a half as a tally ‘Kostka
rozříznutá přátely (ce/noi), z nichž každý choval půlku jako tally’.
(Jediný odkaz je na
naše místo v Platonově Symposiu, tedy Pl. Smp. 193a.)
To je zkrácené a uhozené vysvětlení, převzaté z vysvětlení, jež bylo
podáno pod heslem su/mbolon o něco výše, s odkazem na Pl. Smp. 191d. Zde
je to vysvětlení ‚uhozené‘, protože si lze těžko představit, jak by Zeus mohl rozříznout
nebo rozetnout, jednotlivé lidi, ať už muže či ženy, ve dví tak, aby se obě půlky
vůči sobě měly jako symbola.
Diova hrozba dalšího rozdělení je účinnou hrozbou, nepřipouští však hlubšího
rozboru, v protikladu k symbolu, na němž je celá Aristofanova
řeč postavena. Aristofanes si byl zřejmě vědom, že by se o nějaké
vysvětlení měl pokusit, a proto přichází s termínem li/spai. Pokud tomu rozumím, li/spai byly kůstky, se kterými děti hrály v kostky,
a aby jich měly dost, bez problémů je dělily. S takovými kůstkami bylo dobře
možné hrát v kostky, nemohly však sloužit jako symbola; tím větší sílu,
v rámci Aristofanova podání Eróta, měla Diova hrozba.
***
Ale z těchto důvodů (a0lla\ tou/twn e3neka) je třeba, aby
každého člověka každý vyzýval (pa/nt’ a1ndra xrh\ a3panta
parakeleu/esqai) ke zbožnosti vůči bohům (eu0sebei=n peri\ qeou/j), abychom těm jedněm
věcem unikli (i3na ta\ me\n e0kfu/gwmen), těch
druhých dosáhli (ta\ de\ tu/xwmen), jak je nám Erós
vůdce (w(j o9 E!rwj h9mi=n h9gemw&n) a
stratég (kai\ strathgo/j). Nechť se mu
nikdo v ničem neprotiví (w(| mhdei\j e0nanti/a
pratte/tw) – a protiví se ten (pra/ttei d‘ e0nanti/a), koho si bozi znenávidí (o3jtij qeoi=j a0pexqa/netai) – protože,
staneme-li se přátelští (fi/loi ga\r
geno/menoi) a urovnáme-li
se s bohem (kai\ diallage/ntej tw~| qew~|) nalezneme
(e0ceurhsome/n te) a potkáme (kai\ e0nteuco&meqa) miláčka našeho
vlastního (toi=j paidikoi=j toi=j h9mete/roij
au0tw~n), co z dnešních lidí jen málokteří činí (o4 tw~n nu=n o0li/goi poiou=si). A kéž mě Eryximachos
nenapadne (kai\ mh/ moi u9pola/bh| E0ruci/maxoj), zesměšňuje
mou řeč (kwmw|dw&n
to\n lo/gon), že tu
mluvím o Pausaniovi a Agathónovi (w(j Pausani/an kai\
A0ga/qwna le/gw) – zajisté i oni patří k těmto (i1swj ga\r kai\ e0kei/noi tou/twn tugxa/nousi
o1ntej), oba
jsou muži co do své přirozenosti (kai/ ei0sin
a0mfo/teroi th\n fu/sin a1rrenej) – já však mluvím o všech (le/gw de\ ou]n e1gwge kaq‘ a9pa/ntwn), i mužích (kai\ a0ndrw~n) i ženách (kai\ gunaikw~n), že takto by náš rod dosáhl blaženosti (o3ti ou3twj a2n ge/noj to\ h9mw~n eu1daimon ge/noito),
kdybychom naplnili lásku (ei0 e0ktele/saimen
to\n e1rwta) a každý z nás našel miláčka sobě vlastního (kai\ tw~n paidikw~n tw~n au9tou= e3kastoj tu/xoi), a tak
se vrátil ke své původní přirozenosti (ei0j th\n
a0rxai/an a0pelqw_n fu/sin). Je-li toto nejlepší (ei0 de\ tou=to a1riston), pak nutně i v přítomné
situaci (a0nagkai=on kai\ tw~n nu=n paro/ntwn) to, co
je tomu nejblíže, je nejlepší (to\ tou/tou
e0gguta/tw a1riston ei]nai) a to je shledat se s miláčkem (tou=to d‘ e0sti\ paidikw~n tuxei=n), který se člověku
opravdu líbí (kata\ nou=n au0tw| pefuko/twn);
oslavujíce boha, který je toho příčinou (ou[ dh\ to\n ai1tion
qeo\n u9mnou=ntej), po právu budeme oslavovat Eróta (dikai/wj a2n u9mnoi=men E1rwta), který nám v dané situaci (o4j e1n te tw~| paro/nti h9ma=j) nejvíce
prospívá (plei=sta o0ni/nhsin) veda nás
k tomu, co je nám vlastní (ei0j to\ oi0kei=on
a1gwn), a pro budoucnost (kai\ ei0j to\
e1peita) dává ty největší naděje (e0lpi/daj megi/staj pare/xetai), že budeme-li vůči bohům zbožní (h9mw~n parexome/nwn pro\j qeou\j eu0se/beian), navrátiv
nás do naši původní přirozenosti (katasth/saj
h9ma=j ei0j th\n a0rxai/an fu/sin), a uzdraviv nás (kai\ i0asa/menoj), učiní nás blaženými a skutečně šťastnými (makari/ouj kai\ eu0dai/monaj poih=sai).
No comments:
Post a Comment