Sokratova řeč, pokračování
„Kdo tedy (Ti/j ou]n),“ řekl jsem já (e1fhn
e0gw&), „Diotimo (w} Dioti/ma), jsou
ti filozofující (oi9 filosofou=ntej), když
nejsou ani moudří ani nevědoucí (ei0 mh/te oi9 sofoi\
mh/te oi9 a0maqei=j;)?“
„To je jasné (Dh=lon dh/), řekla (e1fh), toto už i děcku (tou=to/ ge h1dh kai\ paidi/), že ti mezi těma oběma (o3ti oi3 metacu\ tou/twn a0mfote/rwn), k nimž
patří i Erós (w{n a2n ei1h kai\ o9 E1rwj). Moudrost
je totiž z věcí nejkrásnějších (e1stin
ga\r dh\ tw~n kalli/stwn h9 sofi/a), a Erós miluje krásno (E1rwj d‘ e0sti\n e1rwj peri\ to\ kalo/n), takže Erós je
nutně filozofem (w#ste a0nagkai=on E1rwta filo/sofon
ei]nai), a jsa filozofem (filo/sofon de\ o1nta), je mezi
moudrým a nevědoucím (metacu\ ei]nai sofou= kai\
a0maqou/j). A příčinou i toho (ai0ti/a de\ au0tw~| kai\ tou/twn) je mu jeho zrod (h9 ge/nesij). Je z otce, který je moudrý a vynalézavý (patro/j me\n ga\r sofou= e0sti kai\ eu0po/rou), a z matky
(mhtro\j de/) nemoudré (ou0 sofh=j) a neprosperující (kai\ a0po/rou). Přirozenost tohoto démona (h9 me\n ou]n fu/sij tou= dai/monoj), milý Sokrate (w} fi/le Sw&kratej), je tato (au3th); koho ty jsi považoval za Eróta (o4n de\ su\ w)|h/qhj E1rwta ei]nai), není se co
divit, že se ti to stalo (qaumasto\n ou0de\n
e1paqej). Ty ses domníval (w)|h/qhj de/), jak usuzuji (w(j e0moi\
dokei=) z toho, co říkáš (tekmairome/nh| e0c
w{n su\ le/geij), že to milované je Erós (to\ e0rw~menon E1rwta ei]nai), ne to milující (ou0 to\ e0rw~n). Proto tobě (dia\ tauta/ soi), myslím (oi]mai), překrásný
zdál se být Erós (pa/gkaloj e0fai/neto o9 E1rwj).
Protože je to milované (kai\ ga\r e1sti to\
e0rasto/n) to vskutku krásné (to\ tw~| o1nti kalo/n) a jemné (kai\ a9bro/n) a dokonalé (kai\ teleo/n) a
blahořečené (kai\ makaristo/n). Ale to milující
(to\ de/ ge e0rw~n) jinou podobu (a1llhn i0de/an) má takovou (toiau=thn e1xon), jakou jsem já prošla (oi3an e0gw_ dih=lqon).
A já řekl (Kai\ e0gw_ ei]pon), „Budiž tomu tak (Ei]en dh/), cizinko (w} ce/nh),
protože krásně mluvíš (kalw~j ga\r le/geij); Erós jsa
takový (toiou/toj w@n o9 E1rwj), jaký
užitek (ti/na xrei/an) má pro lidi (e1xei toi=j a0nqrw&poij;),“
„O tom po těchto věcech (Tou=to dh\ meta\ tau=t‘),“ řekla (e1fh),
„Sokrate (w} Sw&kratej), se budu
snažit tě poučit (peira/somai/ se dida/cai). Je
tedy takový (e1sti me\n ga\r dh\ toiou=toj) a
takto zrozený (kai\ ou3tw gegonw~j) Erós (o9 E1rwj) je věcí krásných (e1sti de\ tw~n kalw~n), jak ty říkáš (w(j su\ fh|/j). Kdyby se nás někdo zeptal (ei0 de/ tij
h9ma=j e1roito) ‚Co (Ti/) krásným věcem (tw~n kalw~n) je Erós (e0stin o9 E1rwj),
Sokrate a Diotimo (w} Sw&krate/j te kai\
Dioti/ma;)?‘ Takto jasněji (w#de de\
safe/steron): milující touží po krásných věcech (e0ra=| o9 e0rw~n tw~n kalw~n); po čem touží
(ti/ e0ra=|;)?“
A já jsem řekl (Kai\ e0gw_ ei]pon), že (o3ti) „Aby se mu dostaly (Gene/sqai au9tw~|).“
„Ale ještě si žádá (A0ll’ e1ti poqei=),“ řekla (e1fh), „ta odpověď (h9 a0po/krisij) otázku takovouto (e0rw&thsin toia/nde): Co bude tomu (Ti/ e1stai e0kei/nw|), komu se dostane věcí krásných (w|#\ a2n ge/nhtai ta\ kala/;)?“
Nemám na tuto otázku, řekl jsem,
ještě žádnou odpověď po ruce (Ou0 pa/nu e1fhn e1ti
e1xein e0gw_ pro\j tau/thn th\n e0rw&thsin proxei/rwj a0pokri/nasqai).
„Ale (A0ll‘),“
řekla (e1fh), „jako kdyby
to někdo proměniv (w#sper a2n ei1 tij metabalw~n), místo
krásného (a0nti\ tou= kalou=) užívaje
dobrého (tw~| a0gaqw~| xrw/menoj), se
zeptal (punqa/noito): Nuže (Fe/re), Sokrate (w} Sw&kratej), milující touží (e0ra=| o3 e0rw~n) po věcech dobrých (tw~n a0gaqw~n); po čem touží (ti/ e0ra=|)?“
„Aby se mu toho dostalo,“ řekl jsem („Gene/sqai,” h]n d’ e0gw&, „au9tw~|”).
„A co bude tomu (Kai\ ti/ e1stai e0kei/nw|), komu se
dostane věcí dobrých (w{| a2n ge/nhtai ta0gaqa/;)?“
„To je snadnější (Tou=t‘ eu0porw&teron), řekl jsem (h]n d‘ e0gw&), na to mám co odpovědět (e1xw a0pokri/nasqai), že bude šťastný (o3ti e0dai/mwn e1stai).“
„Protože získáním (Kth/sei ga/r),“ řekla (e1fh)„věcí dobrých (a0gaqw~n) jsou ti
šťastní šťastní (oi9 eu0dai/monej
eu0dai/monej), a už
se netřeba dále ptát (kai\ ou0ke/ti prosdei= e0re/sqai) ‚A proč
chce být šťastným (I3na ti/ de\ bou/letai
eu0dai/mwn ei]nai), kdo chce být šťastným (o9 boulo/menoj;)‘, ale konec (a0lla\ te/loj) se ukazuje mít (dokei= e1xein) ta
odpověď (h9 a0po/krisij).“
„Pravdu díš (A0lhqh= le/geij),“ řekl jsem (ei]pon e0gw&).
„Toto chtění (Tau/thn dh\ th\n bou/lhsin) a tato tužba (kai\ to\n e1rwta tou/ton), zdalipak se
domníváš, že je to společné všem lidem (po/tera
koino\n oi1ei ei]nai pa/ntwn a0nqrw&pwn), a všichni
lidé chtějí mít pořád věci dobré (kai\ pa/ntaj ta0gaqa\
bou/lesqai au9toi=j ei]nai a0ei/), nebo jak to myslíš (h2 pw~j le/geij;)?“
„Takto (Ou3twj),“ řekl jsem já (h]n d‘ e0gw&), „že to je
společné všem (koino\n ei]nai pa/ntwn).“
„A proč tedy (Ti/ dh\ ou]n),“ řekla (e1fh), „Sokrate (w} Sw&kratej), neříkáme
o všech, že milují (ou0 pa/ntaj e0ra=n famen), když
všichni milují tytéž věci a pořád (ei1per ge pa/ntej
tw~n au0tw_n e0rw~si kai\ a0ei/;), ale o některých říkáme, že milují (a0lla/ tinaj famen e0ra=n), o těch jiných
ne (tou\j d‘ ou1;)?“
„Divím se (Qauma/zw),“ řekl jsem (h]n d‘ e0gw&), „i já sám (kai\ au0to/j).“
„Ale nediv se (A0lla\ mh\
qau/maz‘),“ řekla
(e1fh), „protože vydělivše z eróta
jakousi jednu formu (a0felo/ntej ga\r
a1ra tou= e1rwto/j ti ei]doj) jmenujeme (o0noma/zomen), přidělujíce
mu jméno celku (to\ tou= o3lou e0pitiqe/ntej o1noma), eróta
(e1rwta), pro ty ostatní (ta\ de\ a1lla) užíváme jiných jmen (a1lloij kataxrw&meqa o0no/masin).“
„Jako co? (W#sper ti/)“ řekl jsem já (h]n d‘ e0gw&).
„Jako toto (W#sper to/de). Víš (oi]sq‘), že umění je mnohé (o3ti poi/hsi/j e0sti/ ti polu/),
protože čemukoliv, co se z nejsoucího stává jsoucím, veškerá příčina je umění
(h9 ga/r toi e0k tou= mh\ o1ntoj ei0j to\ o2n
i0o/nti o9tw|ou=n ai0ti/a pa=sa/ e0sti poi/hsij), takže i všechny
obory jsou uměním (w#ste kai\ ai9 u9po\ pa/saij
tai=j te/xnaij e0rgasi/ai poih/seij ei0si/) a ti kdo
v nich pracují jsou umělci (kai\ oi9 tou/twn
dhmiourgoi\ pa/ntej poihtai/).“
„Pravdu díš (A0lhqh= le/geij).“
„Ale přesto (A0ll’ o9mw~j),“ řekla ona (h] d‘ h3), „víš (oi]sq‘), že se
nenazývají umělci (o3ti ou0 kalou=ntai poihtai/), ale
jiná mají jména (a0lla\ a1lla e1xousin o0no/mata), z celé
tvorby byvši vydělena jedna část (a0po\ de\ pa/shj
th=j poih/sewj e4n mo/rion a0forisqe/n), ta, která se týká múzického
umění a metriky (to\ peri\ th\n mousikh\n kai\ ta\
me/tra), ta se nazývá jménem celku (tw~| tou= o3lou o0no/mati
prosagoreu/etai). Umění je zvána pouze tato část (poi/hsij ga\r tou=to mo/non kalei=tai), a ti, kteří mají tuto část
umění (kai\ oi9 e1xontej tou=to to\ mo/rion
th=j poih/sewj), umělci (poihtai/).“
„Pravdu díš (A0lhqh= le/geij),“ řekl jsem (e1fhn).
„Takto je to i co se eróta týká (Ou3tw toi/nun kai\ peri\ to\n e1rwta). To hlavní je (to\ me\n kefa/laio/n e0sti) veškerá touha po
dobrých věcech (pa=sa h9 tw~n a0gaqw~n e0piqumi/a) a pro každého
ta největší a bolestná tužba po štěstí (kai\ tou=
eu0daimonei=n o9 me/gisto/j te kai\ dolero\j e1rwj panti/); ale ti
ostatní se k němu obracejí mnohými jinými cestami (a0ll‘ oi9 me\n a1llh| trepo/menoi pollaxh|\ e0p‘ au0to/n), buď skrze
podnikání (h2 kata\ xrhmatismo/n), nebo zálibou
ve sportování (h2 kata\ filogumnasti/an), nebo
filozofií (h2 kata\ filosofi/an), a
neříká se o nich, že milují (ou1te e0ra=n
kalou=ntai), ani nejsou zváni milovníky (ou1te e0rastai/), kdežto ti, co se toho snaží dosáhnout jediným
způsobem (oi9 de\ kata\ e3n ti ei]doj i0o/ntej te
kai\ e0spoudako/tej) nesou jméno celku (to\ tou= o3lou o1noma i1sxousin), eróta (e1rwta/ te) a milovat (kai\ e0ra=n) a
milovníci (kai\ e0rastai/).“
