Thursday, October 19, 2017

Pozvání adresované členům jedné z našich kateder filozofie

Rád bych Vás pozval k nahlédnutí svého blogu  http://juliustominquestions.blogspot.co.uk/, kde se pokouším o znovu-promýšlení Platona v češtině.

Po léta se snažím o to, aby u nás bylo možné o Platonovi zasvěceně s přednášejícími i se studenty mluvit. Bohužel, veškeré mé pokusy o takovou diskusi zatím selhaly. A tak hledám lidi, kteří by se nad touto situací alespoň zamyslili.

Já si prostě myslím, že je na čase, aby náš národ nalezl a kultivoval své myšlenkové a kulturní zakořenění v antice. Kdokoli si přečte, co jsem zatím na svém blogu v češtině publikoval, nahlédne, že se nám tu naskýtá obrovská příležitost Sokrata a Platona, dvě nejpozoruhodnější postavy antické filozofie, znovu promyslit, a tak se zasloužit o evropskou kulturu jako takovou.

Podíváte-li se na můj blog, pravděpodobně Vás při čtení bude rušit to, že české překlady doprovázím řeckým originálem v závorce. Dělám to z dvojího důvodu. Jednak doufám, že se jednoho dne do mého blogu začtou lidé, kteří budou chtít číst klenoty starořecké literatury, historie a filozofie v originále. Pro ně mé ‚stínování‘ českého překladu originálem bude neocenitelné. To je, bohužel, zatím jen naděje. (Pro zajímavost tu uvádím statistiku návštěv mého blogu, tak jak vypadá dnešního dne. Pokud tomu rozumím, jde o statistiku návštěv za poslední týden: Russia 362, United Kingdom 54, United States 33, Ukraine 13, France 9, Brazil 4, Norway 4, Portugal 4, Philippines 3, Pakistan 3; zájemci z těchto zemí zřejmě mají zájem o mé příspěvky psané v angličtině.)


Ten druhý a hlavní důvod je, že je to pro mé znovu-promýšlení Platona naprosto nezbytné. Uvedu příklad z mého posledního příspěvku. Nad Xenofontovou Anabasí, ve které Xenofon píše o Menonově zradě na řeckém vojsku, jsem si položil otázku, zda Platon mohl napsat dialog Menon poté, co se Athéňané o Menonově zradě dověděli. Když jsem si tu otázku kladl, měl jsem na mysli závěr dialogu, kde Sokrates k Menonovi promlouvá slovy: „Avšak pro mne je nyní čas, abych kamsi šel; ty pak, o čem jsi sám přesvědčen, přesvědčuj o témž i zde svého přítele Anyta, aby byl mírnější; neboť jestliže ho přesvědčíš, možná že prospěješ i Athéňanům (překlad F. Novotný).“ [Dialog je dramaticky situován do roku 402 př.n.l., protože roku 401 se Menon účastnil Kyrova tažení proti Artaxerxovi, které Xenofon zachytil ve své Anabasi. O tři roky později, 399 př.n.l se Anytos zasloužil o to, aby byl Sokrates shledán vinným z kažení mládeže a odsouzen k smrti.] Když jsem však nyní datování Menonu začal znovu promýšlet, začal jsem Menonovou první definicí aretê (‚zdatnosti‘, ‚ctnosti‘), a jak jsem tu definici v Novotného překladu stínoval řeckým originálem, tu mě najednou ‚trklo‘, že Menon do centra své definice staví princip ‚dělat přátelům dobře, nepřátelům zle‘, princip, který v Kritonu Sokrates odmítá jako princip, se kterým člověk, kterému jde o spravedlnost, nemá nic společného. Menonovu zradu na řeckém vojsku, která byla vedená jeho nepřátelstvím vůči Klearchovi, v němž řecké vojsko vidělo svého vůdce, lze vidět jako uplatnění toho jeho principu zdatnosti. Sokrates princip v dialogu ponechává bez povšimnutí. A tu jsem si uvědomil, že Menonova první definice zdatnosti a diskuse k ní, která následuje, sama o sobě postačuje k tomu, aby bylo datování dialogu platonskými odborníky vzato v potaz – dnes se má mezi platonisty obecně za to, že Platon začal své dialogy psát až po smrti Sokrata –, a abychom se vážně zamyslili nad starověkou životopisnou tradicí, podle níž Platon začal své dialogy psát ještě za Sokratova života.

Wednesday, October 18, 2017

1 Datování Platonova Menonu

V příspěvku ‚Menon v Xenofontově Anabasi‘ jsem se zabýval Menonovou zradou na řeckém vojsku. Příspěvek jsem zakončil otázkou, zda Platon mohl Menon napsat poté, co se Řekové o Menonově zradě dověděli. V pokusu o odpověď začnu Menonovou první definici zdatnosti, jak Sokrates Menona k definici přivedl z hloubi svého nevědění, a pak mu ukázal, o co při definování zdatnosti jde.

Sokrates si vyčítá, že vůbec neví, co morální zdatnost je (emauton katamemphomai hôs ouk eidôs peri aretês to parapan, 71b2-3) – Menon: „Ale ty (alla su), Sokrate (ô Sôkrates), doopravdy nevíš, ani co je zdatnost (alêthôs oud‘ hoti aretê estin oistha), a mám tuhle zprávu o tobě (alla tauta peri sou) přinést i domů (kai oikade apangellômen;)? – Sokrates: „Nejenom tu (Mê monon ge), příteli (ô hetaire), ale také (alla kai), že jsem se dosud, jak se mi zdá, nesetkal ani s nikým jiným, kdo by to věděl (hoti oud allô̢ pô enetuchon eidoti, hôs emoi dokô).“ – Menon: „Cože (Ti de;), nesetkal ses s Gorgiou (Gorgia̢ ouk enetuches), když zde byl (hote enthade ên;)?“ – S. „Zajisté (Egôge).“ – M. „A to se ti nezdálo, že to ví (Eita ouk edokei soi eidenai;)?“ S. „Nemám tuze dobrou paměť (Ou panu eimi mnêmôn), Menone (ô Menôn), takže v přítomné chvíli nemohu říci (hôste ouk echô eipein en tô̢ paronti), jak se mi tehdy zdál (pôs moi tote edoxen). Ale snad (all‘ isôs) on to ví (ekeinos te oide) a snad ty víš, co on mluvil (kai su ha ekeinos elege); upamatuj mě tedy (anamnêson oun me), jak o tom mluvil (pôs elegen). Jestliže však raději chceš (ei de boulei), pověz to sám (autos eipe) … aby to byla nejšťastnější nepravda (hina eutuchestaton pseusma), kterou jsem pronesl (epseusmenos ô), jestliže se ukáže, že ty to víš a Gorgias také (an phanê̢s su men eidôs kai Gorgias), kdežto já jsem řekl (egô de eirêkôs), že jsem se ještě nikdy nesetkal s nikým, kdo by to věděl (mêdeni pôpote eidoti entetuchêkenai).“ – M. „Však není těžké (All‘ ou chalepon), Sokrate (ô Sôkrates), to povědět (eipein). Za prvé (prôton men), jestliže si přeješ (ei boulei) zdatnost muže (andros aretên), je nasnadě (ra̢dion), že to je zdatnost muže (hoti hautê estin andros aretê), býti schopen (hikanon einai) spravovat věci obce (ta tês poleôs prattein) a při té činnosti (kai prattonta) dělat přátelům dobře (tous men philous eu poiein), nepřátelům zle (tous d‘ echthrous kakôs), a sám se mít na pozoru (kai auton eulabeisthai), aby se mu nic takového nestalo (mêden toiouton pathein). Jestliže pak chceš (ei de boulei) zdatnost ženy (gunaikos aretên), není nesnadné (ou chalepon) vyložit (dielthein), že má dobře spravovat dům (hoti dei autên tên oikian eu oikein), opatrujíc věci domácnosti (sô̢zousan te ta endon) a jsouc poslušna svého muže (kai katêkoon ousan tou andros). A jiná je zdatnost dítěte (kai allê estin paidos aretê), děvčete (kai thêleias) i hocha (kai arrenos), a jiná staršího muže (kai presbuterou andros), buď svobodného (ei men boueli, eleutherou) nebo otroka (ei de boulei, doulou). A je přemnoho jiných zdatností (kai allai pampollai aretai eisin), takže nepůsobí nesnáze říci (hôste ouk aporia eipein) o zdatnosti (aretês peri), co jest (hoti estin); neboť v každém oboru činnosti (kath‘ hekastên gar tôn praxeôn) a v každém věku (kai tôn hêlikiôn) i ke každému úkonu (pros hekaston ergon) náleží každému z nás zdatnost (hekastô̢ hêmôn hê aretê estin) a právě tak (hôsautôs), myslím (oimai), Sokrate (ô Sôkrates), i špatnost (kai hê kakia).“ (71b9-72a5, překlad pasáži z Menonu je Fr. Novotného)

Jak vidět, princip ‚dělání přátelům dobře, nepřátelům zle‘ stojí v samotném centru Menonova pojetí aretê, zdatnosti, co se muže týká. Čtenář, který Menon datuje tak, jak mu to v akademických kruzích obecně přijaté datování Platonových dialogů káže, tedy po Sokratově smrti, a který četl Platonova Kritona, by tu měl očekávat, že se Sokrates nad tímto Menonovým principem pozastaví. V Kritonu Sokrates princip ‚nikomu nečinit zlé‘ spojuje s pojetím spravedlivého jednání „protože činit lidem zlé (to gar pou kakôs poiein anthrôpous) se ničím neliší od nespravedlivého jednání (tou adikein ouden diapherei, 49c7-8).

Sokrates v Kritonu staví tento princip proti obecně přijímanému ‚dělání přátelům dobře, nepřátelům zle‘, když upozorňuje, že člověk „nemá činit žádnému člověku zlo (dei oute kakôs poiein oudena anthrôpôn) ať sám od nich utrpěl jakkoli mnoho zlého (oud‘ an hotioun paschê̢ hup‘ autôn, 49c10-11“. Sokrates Kritona nabádá, aby velice dobře zvážil, zda s ním v této věci souhlasí, „protože vím (oida gar), že jen málo lidí je a kdy bude tohoto mínění (hoti oligois tisi tauta kai dokei kai doxei). Ti, kteří jsou tohoto mínění (hois oun houtô dedoktai), a ti, kteří nejsou (kai hois mê), se spolu nemají o čem radit (ouk esti koinê boulê). (49d2-3) Na základě tohoto principu Sokrates odmítne Kritonovo nabádání, aby se konečně rozhodnul a z vězení se nechal vysvobodit. Sokrates dovozuje, že útěkem z vězení by vážně poškodil princip, na kterém stojí Zákony, že totiž právoplatný rozsudek platí, ať je jakkoli nespravedlivý.

Očekávání, že se tu Sokrates nad Menonovým principem zdatnosti pozastaví, je o to oprávněnější, máme-li Menon vidět jako dialog napsaný poté, co se Řekové dověděli o Menonově zradě. Klearchos a Menon byli nepřátelé, jeden i druhý se chtěl chopit vlády nad celým řeckým vojskem, jeden i druhý chtěl svého soka odstranit, jeden i druhý postupoval podle principu ‚dělání přátelům dobře, nepřátelům zle‘. Rozdíl byl v tom, že zatím co Klearchos tak chtěl učinit veřejným odhalením Menonova falešného očerňování jeho samého a s ním spojených vojevůdců a jemu poslušných velitelů vojenských oddílů, donášeného Tissafernovi, vojevůdci Peršanů, očerňování, jež ohrožovalo samu existenci řecké armády, naopak jediná cesta, kterou Menon viděl jako možnou, aby odstranil Klearcha a velitelů s ním spojených, byla cesta zrady.

Datujeme-li Menon jako jeden z dialogů napsaných Platonem před tím, než k Menonově zradě došlo, respektive před tím, než se o ní Řekové dověděli, tedy ještě za Sokratova života, tu v dialogu vidíme Sokrata, jak mu bytostně šlo o poznání zdatnosti jako takové. Co ho na Menonově definici zajímá, je pouze to, že namísto toho, aby zdatnost definoval, mu tento předložil řadu různých zdatností.

Sokrates: „Podobá se, Menone, že mě potkalo jakési veliké štěstí (Pollê̢ ge tini eutuchia̢, eoika kechrêsthai, ô Menôn) jestliže jsem hledal jen jednu zdatnost (ei mian zêtôn aretên), ale nalezl jsem celý roj zdatností (smênos ti anêurêka aretôn) u tebe ležící (para soi keimenon). Avšak (atar), Menone (ô Menôn), abych užil toho obrazu o rojích (kata tautên tên eikona tên peri ta smênê), dejme tomu, že bys na mou otázku (ei mou eromenou), co je včela (melittês peri ousias hoti pot‘ estin), řekl, že jich je mnoho a rozmanitých (pollas te kai pantodapas eleges autas einai); co bys mi odpověděl (ti an apekrinô moi), kdybych se tě zeptal (ei se êrômên): ‚Myslíš snad, že tím jich je mnoho a rozmanitých (Ara toutô̢ phê̢s pollas kai pantodapas einai) a vespolek se lišících (kai diapherousas allêlôn), že jsou včely (tô̢ melittas einai)? Či se tímto nic neliší (ê toutô̢ men ouden diapherousin), nýbrž něčím jiným (allô̢ de tô̢), jako na příklad buď krásou (hoion ê kallei) nebo velikostí (ê megethei) nebo některou jinou z takových vlastností (ê allô̢ tô̢ tôn toioutôn;)?‘ Pověz (eipe), co bys odpověděl (ti an apekrinô), kdybys dostal takovou otázku (houtôs erôtêtheis;)?“ – Menon: „Jistě to (Tout‘ egôge), že se jako včely nic neliší jedna od druhé (hoti ouden diapherousin, hê̢ melittai eisin, hê hetera tês heteras).“ – S. „Kdybych tedy potom řekl (Ei oun eipon meta tauta): Nuže, pověz mi právě toto (touto toinun moi auto eipe), Menone (ô Menôn): Co je podle tvého mínění to, čím se nic neliší, nýbrž všechny jsou totéž (hô̢ ouden diapherousin alla t’auton eisin hapasai, ti touto phê̢s einai;)? Přece bys měl mi co říci (eiches dêpou an ti moi eipein;)?“ – M. „Zajisté (Egôge).“ – S. „Tak tomu je tedy i se zdatnostmi (houtô̢ dê kai peri tôn aretôn); i když jich je mnoho a rozmanitých (k’an ei pollai kai pantodapai eisin), všechny mají jakýsi jeden totožný druhový vid (hen ge ti eidos t’auton hapasai echousin), pro který jsou zdatnostmi (di‘ ho eisin aretai); na něj se má podívat ten, kdo odpovídá tazateli (eis ho kalôs pou echei apoblepsanta ton apokrinomenon tô̢ erôtêsanti), a pak objasnit (ekeino dêlôsai), co je zdatnost (ho tunchanei ousa aretê). Či nerozumíš (ê ou manthaneis), co myslím (hoti legô;)?“ (72a6-d1)

Menon si není zcela jist, zda Sokratově otázce dobře rozumí. A tak se Sokrates táže, zda si to myslí pouze o zdatnosti, že je jiná, co se týká muže, ženy, a všech těch jiných, o kterých Menon mluvil, nebo zda to vidí podobně, pokud jde o zdraví, velikost a sílu. Menon odpovídá, že co se těchto věcí týče, zdraví, velikost a síla jako takové se od sebe neliší, pokud jde o muže nebo ženy. Tu se tedy Sokrates táže: „A zdatnost se bude něčím lišiti jakožto zdatnost (Hê de aretê pros to aretê einai dioisei ti), ať bude v dítěti (eante en paidi ê̢) nebo v starci (eante en presbutê̢), ať v ženě (eante en gunaiki) nebo v muži (eante en andri;)?“ – Menon: „Mně se jaksi zdá (Emoige pôs dokei), Sokrate (ô Sôkrates), že toto již není podobno (touto ouketi homoion einai) těm ostatním případům (tois allois toutois).“ (73a1-5)

Tu si tedy Sokrates dá práci s tím, aby Menonovi ukázal, že s aretê, zdatností, je to v tomto ohledu stejné, jako se jsoucností včely (melittês peri ousias hoti pot‘ estin, 72b1-2), zdraví, velikosti a síly. Z hlediska Sokratova filozofického hledání je to problém základní, o který mu v jeho filozofických diskusích šlo.

Sokrates: „Cože (Ti de;)? Neříkal jsi, že zdatností muže (ouk andros men aretên eleges) je dobře spravovat obec (polin eu dioikein) a ženy (gynaikos de) domácnost (oikian;)?“ – Menon: „Zajisté (Egôge).“ – S. „Nuže je snad možno dobře spravovat (Ar‘ oun hoion te eu dioikein) buď obec (ê polin) nebo domácnost (ê oikian) nebo cokoli jiného (ê allo hotioun), když by se to nespravovalo rozumně a spravedlivě (mê sôphronôs kai dikaiôs dioikounta;)?“ – M. „To přece ne (Ou dêta).“ – S. „Budou-li tedy spravovat spravedlivě a rozumně (Oukoun anper dikaiôs kai sôphronôs dioikôsin), budou to spravovat spravedlností a rozumností, že ano (diakiosunê̢ kai sôphrosunê̢ dioikêsousin)?‘ – M. „Nutně (Anankê).“ – S. „Tedy oba, i žena i muž, potřebují téhož, jestliže mají být dobří (Tôn autôn ara amphoteroi deontai, eiper mellousin agathoi einai, kai hê gunê kai ho anêr), spravedlnosti (dikaiosunês) a rozumnosti (kai sôphrosunês).“ – M. „Nutně (Phainontai).“ – S. „A což dítě (Ti de pais) a stařec (kai presbutês;)? Mohli by se kdy stát dobrými, kdyby byli nevázaní a nespravedliví (môn akolastoi ontes kai adikoi agathoi an pote genointo;)? – M. „To přece ne (Ou dêta).“ – S. „Naopak musí být rozumní (Alla sôphrones) a spravedliví (kai dikaioi;).“ – M. „Ano (Nai).“ – S. „Tedy všichni lidé (Pantes ar‘ anthrôpoi) jsou dobří týmž způsobem (tô̢ autô̢ tropô̢ agathoi eisin); neboť se stávají dobrými, když dosáhnou týchž vlastností (tôn autôn gar tuchontes agathoi gignontai). – M. „Podobá se (Eoike).“ – S. „Přece by nebyli týmž způsobem dobří, kdyby jejich zdatnost nebyla táž (Ouk an dêpou, ei ge mê hê autê aretê ên autois, tô̢ autô̢ an tropô̢ agathoi êsan).“ – M. „Ovšem že ne (Ou dêta).“ – S. „Když tedy (Epeidê toinun) zdatnost všech je táž (hê autê aretê pantôn estin), pokoušej se říci (peirô eipein) a vzpomenout si (kai anamnêsthênai), jak ji vymezuje Gorgias (ti auto phêsi Gorgias einai) a ty (kai su) s ním (met‘ ekeinou).“ (73a6-c8)

Menonovým další definicí zdatnosti se budu zabývat v následujícím příspěvku věnovaném datování Platonova Menonu.

***
Tento příspěvek jsem otevřel otázkou, zda Platon mohl Menon napsat poté, co se Řekové dověděli o Menonově zradě na řeckém vojsku. Menonova první definice zdatnosti, Sokratova reakce na tuto definici, jakož i diskuse, která se na to o zdatnosti rozvinula, naznačuje, že Platon tak sotva mohl učinit. V tom rozhovoru totiž Platon představuje Sokrata tak, jak se s ním jako mladý stoupenec Herakleita filozoficky setkal, a Sokratovo upření mysli na definici etických pojmů mu ukázalo jsoucnost idejí, které se herakleitovskému toku vymykají. Sokratovo upozornění, že „všechny zdatnosti mají jednu společnou Ideu, která je se sebou samou totožná (hen ge ti eidos t’auton hapasai echousin), díky které jsou zdatnostmi (di‘ ho eisin aretai), na níž je dobře (eis ho kalôs pou echei), aby dotazovaný pohleděl (apoblepsanta ton apokrinomenon) a tazateli vysvětlil to (tô̢ erôtêsanti ekeino dêlôsai), co zdatnost je (ho tunchanei ousa aretê, 72c7-d1)“ je v souladu s Aristotelovým svědectvím, že když k filozofickému setkání mezi Platonem a Sokratem došlo, Sokrates se zabýval etickou problematikou (Sôkratous peri ta êthika pragmateuomenou), v rámci níž hledal obecné pojmy (en toutois mentoi to katholou zêtountos), na jejichž definice upřel svou mysl (kai peri horismôn epistêsantos tên dianoian, Aristoteles, Metafyzika A, 987b1-4). V tom rozhovoru Sokrata s Menonem tedy Platon zachytil zcela podstatnou stránku Sokratova filozofování a jako takový ho mohl uvést v kterémkoli z dialogů, které napsal po Sokratově smrti, a zvolit Sokratova partnera pro to vhodného. Proč by tedy po Sokratově smrti k tomu rozhovoru volil jako partnera právě Menona, o jehož zradě na řeckém vojsku všichni věděli?

Z Isokratova Busirida víme, že Sokratovou smrtí spor o Sokrata neustal; Isokrates tu totiž ostří své kritiky zaměřil proti Polykratovi, který napsal Obžalobu Sokrata, v níž Sokrata obvinil z toho, že se Alkibiades stal jeho žákem (4-5). Z Xenofontových Vzpomínek na Sokrata víme, že Sokrates byl mnohými viněn z toho, že jeho žákem byl Kritias, vůdce Třiceti tyranů, a Alkibiades, který se snad nejvíce zasloužil o nešťastný začátek a průběh peloponéských válek, počínaje katastrofálním sicilským tažením. Dovedu si dobře představit, že Menon tak, jak se ukazuje v rámci Menonovy definice zdatnosti a Sokratovy diskuse k ní – ve které princip „dělat přátelům dobře, nepřátelům zle“ vystupuje do popředí právě dík Menonovu pokusu zbavit se nepřátel pomocí Peršanů, tedy pomocí zrady, princip, který Sokrates nechává v dialogu zcela bez povšimnutí – by mohl být napsán někým, kdo by chtěl obvinit Sokrata z neschopnosti mladé lidi kolem sebe k opravdové zdatnosti přivést, a Menona tak připojit ke Kritiovi a Alkibiadovi jako Sokratův další pedagogický nezdar. Že Platon Menon s tím úmyslem nenapsal, o tom svědčí veškeré jeho ostatní dialogy, počínaje těmi, které se soustřeďují na Sokratovy poslední dny, tedy Kritonem, Obranou Sokrata a Faidonem. Dialog Menon proto nahlížím jako dialog napsaný a publikovaný Platonem před tím, než se Řekové o Menonově zradě dověděli, tedy ještě za Sokratova života.

Saturday, October 14, 2017

Projekt Tři dny věnované filozofii

V létě roku 2015 mě napadlo uspořádat v Praze Tři dny věnované filozofii. Protože mi nebylo umožněno Tři dny uspořádat na FFUK, uspořádal jsem akci ve Stromovce. První z těch dní jsem věnoval ‚Imperativu sebepoznání‘. Přišel pan profesor Mysliveček, náš přední neurofyziolog, se kterým jsem měl dlouhou a skvělou diskusi. Na přednášku se též dostavil reprezentant Nadace Jana Husa. Na podkladě jeho informace mi pak Nadace poskytla finanční příspěvek za účelem uspořádání akce v dalším roce. Protože však krom profesora Myslivečka a zástupce Nadace na mou přednášku přišel pouze můj syn se svou dívkou, a v následující dny pouze Jan Bednář, který se účastnil mých filozofických seminářů v letech 1977-1980, a paní Kamila Bendová, nemělo smysl se pokoušet o podobnou akci ve Stromovce.

Paní Švábová, výkonná ředitelka Vzdělávací nadace Jana Husa, mi před třemi dny emailem napsala: „ráda bych se zeptala, jak to vypadá s Vaším projektem Tři dny v Praze věnované filozofii, podařilo se Vám ho uskutečnit nebo někam posunout?
Za měsíc máme zasedání správní rady nadace a tak pokud je něco nového, ráda bych o tom informovala členy správní rady.

Odpověděl jsem:
Vážená paní Švábová,
začnu informací o svém nezdařeném pokusu uskutečnit Tři dny v minulém roce. V textu „OSLAVA A PROTEST“ jsem k tomu na své webové stránce napsal:

Ve dnech 16.-18. listopadu zamýšlím oslavit výročí započetí Sametové revoluce Třemi dny s hospodským filozofem věnovanými filozofii. Bez té revoluce by nebylo možné, abych Tři dny věnované filozofii v Praze mohl uskutečnit.

Tři dny budou nejen oslavou, ale i protestem. Protestovat budu proti mému vyloučení z jakékoli, co by jen trochu normální spolupráce s filozofy v České republice. V únoru tohoto roku jsem nabídl panu Jirsovi, řediteli Ústavu pro filozofii a religionistiku FFUK, dvě stati, v nichž přináším nový pohled na Platona: ‚Platonova obrana idejí v dialogu Parmenides‘ a ‚Platon a Dionysius’, které bych rád na Ústavu pro filozofii a religionistiku přednesl. Pan Jirsa mou nabídku bez jakéhokoli vysvětlení odmítl (viz ‚K zamyšlení‘ na mé webové stránce). Tyto dvě stati, spolu s ‚Imperativem sebepoznání‘, 16.-18. listopadu přednesu přede dveřmi filozofické fakulty na Palachově náměstí. Čas přednášek: 10-12 dopoledne. Samozřejmě bych daleko více uvítal, kdybych tři navrhované přednášky mohl přednést na ÚFARu. Zakoupení letenky nechám na poslední chvíli, pro případ, že by se ředitel ÚFARu rozhodl mě do Prahy k těmto třem přednáškám pozvat v termínech, které bychom spolu dohodli.

Kdybych mohl, informoval bych o svém protestu každou inteligentní Češku a každého inteligentního Čecha. Abych to zdůvodnil, dal jsem na svou webovou stránku stať Rogera Scrutona ,A catacomb culture‘. Stať byla publikovaná krátce po Sametové revoluci a dobře osvětluje úlohu, kterou oxfordští filozofové sehráli v naší zemi poté, co jsem z Prahy odejel do Oxfordu a můj otevřený filozofický seminář byl nahrazen sérií akcí ‚utajených‘; tyto události zasáhly nejen celý systém vyššího vzdělání v naší republice, ale i širší oblast kultury a politiky v naší republice.

V rámci příprav na ‚Tři dny‘ jsem dal na svou webovou stránku též dopis Radovana Richty profesoru Diemerovi, presidentovi FISP (Mezinárodní federace filozofických společností), který byl publikován v tvorbě 15. října 1980, tedy krátce po mém odjezdu z Prahy do Oxfordu, a který předznamenal veškerou mou existenci a veškerou mou práci do dnešního dne: ‚Je přece nepochybné, že pan Tomin by nesehnal na Západě prostředky na živobytí ani na jeden týden, kdyby byl zajímavý jedině tím, co udělal ve filozofii.‘ Tato slova Radovana Richty stojí za srovnání se slovy Jonathana Barnese, profesora starověké filozofie v Balliol College Oxfordské univerzity, citovanými Nickem Cohenem v článku ‚The Pub Philosopher‘ (‚Hospodský filozof‘, publikovaném v The Independent Magazine den po započetí Sametové revoluce, tedy 18. listopadu 1989; též na mé webové stránce): ‚He (tj. Tomin) would not be accepted as a graduate here, let alone be given a teaching job.‘ (‚Tomin by zde nemohl být přijat ani jako graduovaný student, natož aby mu bylo možné poskytnout učitelské místo.‘)“

Doktor Boháček z FÚ ČAV mi napsal, že jsem si dny špatně vybral, že nikdo na Fakultě nebude, tedy žádní studenti, protože 17. listopad je státním svátkem. Odepsal jsem, že to na věci, co se mě týče, nic nemění, protože OSLAVA A PROTEST bude mít symbolický charakter, a jako taková je na dané datum vázaná. Když jsem však do Prahy přijel, bylo mimořádně chladno, na letišti mě vítal sníh. Pak jsem se dověděl, že na 17. listopadu byla na Náměstí Jana Palacha plánovaná veliká demonstrace proti imigraci lidí ze Středního Východu. Nadto mi můj přítel zprostředkoval interview pro Český rozhlas s panem Šťáhlavským, čtyřhodinový pohovor pro Paměť národa. Navíc pak pro mě můj přítel zprostředkoval přednášku o Platonovi pro Fakultu sociálních věd. Nemohl jsem riskovat ty tři dny v mraze před Fakultou, a tak ohrozit přednášku, na kterou jsem se těšil, interview pro rozhlas a rozhovor pro Paměť národa. Text ‚OSLAVA A PROTEST‘ končím slovy: „Ve dnech 16. – 18. listopadu jsem byl v Praze, k zamýšlené ‚oslavě a protestu‘ přede dveřmi FF UK jsem však nenašel sílu.“

Někdy na jaře tohoto roku rádio BBC 4 vysílalo program o Pražském jaru, kde krátce mluvím o Sovětské invasi, kterou Pražské jaro skončilo. Když jsem si program vyslechl, inspirovalo mě to k tomu, abych o tom pana Šťáhlavského informoval a navrhl mu interview o Sovětské invazi. Pana Šťáhlavského věc zaujala, a tak jsem na čtyři dny jel do Prahy. Rozmluvil jsem se, čeština mi zachutnala, a výsledkem je mé znovu-promýšlení Platona v češtině na mém blogu. Kdokoli si přečte, co jsem zatím na svém blogu v češtině publikoval, nahlédne, že se nám tu naskýtá obrovská příležitost, dvě nejpozoruhodnější postavy antické filozofie, Sokrata a Platona, znovu promyslit, a tak se zasloužit o evropskou kulturu jako takovou.

Vždy, když dám na svůj blog další příspěvek, informuji o tom pár univerzitních pracovníků  v naději, že se jednoho dne někdo u nás doma najde, kdo si řekne, že to takhle nejde, že je povinností našich filozofů a klasicistů – povinností vůči sobě samým, povinností vůči studentům, a povinností vůči národu, protože znovu-promýšlení Platona nám umožní plně si dědictví antické kultury přisvojit jako dědictví naše – a že se konečně na FF UK někdo najde, kdo mě ke třem přednáškám pozve.

Když se tak stane, díky finančnímu příspěvku, který mi Nadace Jana Husa ke Třem dnům věnovaným filozofii poskytla, nebudu požadovat ani cestovné, ani honorář. Kdy k tomu dojde? Za tři roky, za pět let, za deset let? Budu dělat vše pro to, abych tří přednášek byl schopen jak duševně, tak i tělesně, dojde-li k tomu; peněžitý příspěvek poskytnutý mi Nadací Jana Husa mi bude závazkem, pobídkou a vzpruhou.

A tu se na členy Nadace obracím s prosbou. Mohli byste se na filozofy a klasicisty FF UK obrátit se žádostí, aby pro Vás udělali odborný posudek mé dosavadní práce? Moje platonské studie jsou k dispozici jak na mém blogu, tak i na mé webové stránce.

S přáním všeho dobrého,
Julius Tomin

***
Sestřih ze Scrutonovy stati ‚A catacomb culture‘ publikované v Times Literary Supplement v únoru 1990: ‚Tomin emigroval … a my jsme se rozhodli, že ačkoli náš účel byl dobročinný, nebudeme ho sledovat otevřeně, že napříště budeme moci svým československým kolegům nejlépe pomoci, když budeme pracovat tajně … získali jsme důvěru velké sítě lidí, z nichž nikdo neznal plný rozsah našich operací … nabádali jsme své francouzské, německé, americké a kanadské kolegy, aby utvářeli sesterské trusty, čímž věc získávala mezinárodní dimenze, které se ukázaly neocenitelné v letech následujících … Začali jsme proto utvářet jiné, čistě nominální organizace, jejichž prostřednictvím jsme mohli vyplácet oficiální stipendia, takže jména těch, které jsme podporovali, nemohla být spojována ani s námi, ani mezi sebou navzájem … v polovině let osmdesátých, díky velkorysému grantu od Georga Sorose (který jistě vejde do dějin nejen jako velký maďarský patriot, nýbrž i jako jeden ze zachránců Střední Evropy), jsme svou činnost rozšířili na Moravu … minulého leta však organizátor naší práce na Slovensku, Jan Čarnogurský, byl zatčen … Ale blahoslavená Anežka byla právě kanonizovaná, a byl to čas zázraků. O dva týdny později byl Čarnogurský propuštěn a stal se zástupcem předsedy vlády, a byl pověřen úkolem opravit (nebo spíše znovuvytvořit) zákony. Tou dobou se již další z příjemců našeho dobrodiní stal prezidentem, a během týdnů jsme mohli pozorovat, jak naši přátelé obsadili nejdůležitější vládní místa … Mezi těmi, kdo s námi spolupracovali, jsme mohli počítat nové rektory Karlovy univerzity, Masarykovy univerzity v Brně, a Palackého univerzity v Olomouci.‘ (Jak jsem již zmínil, Scrutonova stať v originále je celá na mé webové stránce.)


Thursday, October 12, 2017

A letter to the Department for Work & Pensions

Date 12/10/2017

Dear Operations Manager,

In your letter of October 5, which I have received today, you wrote to me that I owe your department £8247.38, and that from my Pension Credit will be weekly deduced £11.10. On top of it, I have received today a letter from the Pension service in which I am informed that I owe you this money ‘for Overpayment’. In that letter I was informed: ‘You do not have the right to appeal against the decision to take money off your Pension Credit’.

When Pension Service found me in debt of £11,956.70 in 2009, I appealed against the decision by phone, and in a letter of 7 October 2009 I asked Ursula Grum from the Debt Management: “Would you tell me, please, how you arrived at the sum £11,846.70, which I allegedly owe you?” In reply, she sent me the ‘Overpayment Calculation’, from which it appears that all the money that I had received from Pension Service from 01/08/2005 to 19/10/2008 were simply summed up as my debt. This on its own shows that it is all wrong.

With little hope of any positive result, may I ask the Department for Work and Pensions to investigate on what ground I have been found in debt? If you decide to review the matter, you may be helped by ‘An urgent request addressed to the Pension Service’, which I put on my blog  http://juliustominquestions.blogspot.co.uk/ on June 10, 2015.

I have been thinking lately of returning home, to the Czech Republic. Your letter of 5 October made me realise that it is not right for me to think of leaving Britain before this matter is clarified. For as long as the Pension Service is going to be deducing money from my Pension Credit, I do not feel free to leave Britain.

Yours faithfully,

Julius Tomin

***

See ‘It is all wrong – a letter to the Pension Service’ posted on my blog on June 15, 2015, and ‘It has nothing to do with Oxford University’ posted on June 19, 2015.


Menon v Xenofontově Anabasi

Ve svém předposledním příspěvku jsem se zabýval teorií rozpomínání, kterou ve Faidonu připomněl Kebes jako Sokratem často uváděný poukaz k preexistenci lidské duše, i její nesmrtelnosti. Když se ho Simmias zeptal, jaké jsou pro to důkazy, Kebes odpověděl: „Lidé podrobení dotazování, když se někdo správně táže, sami vypovídají, jak se vše má, kdyby však v nich samých nebylo poznání a správné vysvětlení, nebyli by schopni to udělat. Když je pak někdo vezme ke geometrickým obrazcům, nebo k něčemu jinému z takových věcí, tu se jasně ukáže, že tomu tak je.“ (73a7-b2) Simmiovi to postačilo, aby se na Sokratovy demonstrace rozpomínání za po moci geometrických obrazců rozpomenul. Čtenář, který nic podobného nezažil, by si sotva mohl představit, o co tu šlo, kdyby neměl po ruce Platonův Menon, který osvětluje jak Kebetův poukaz k teorii rozpomínání, tak i k důkazu, který tuto teorii potvrzuje, když někdo lidi „vezme ke geometrickým obrazcům“. Ve svém příspěvku jsem zároveň podotknul, že když Platon psal Faidon, nemohl mít žádný zájem na tom, aby čtenáři Menon připomínal, že tedy Kebetův poukaz k teorii rozpomínání, který bez přihlédnutí k Menonu nelze pochopit, je jedním z poukazů k tomu, že se Platon snažil co nejpravdivěji postihnout rozhovor, který Sokrates, Kebes a Simmias spolu vedli v rámci onoho posledního dne Sokratova života.

Ve svém příspěvku jsem též naznačil, že mám vážné důvody k tomu, abych se domníval, že Platon napsal a publikoval Menon před tím, než by si byl co by jen pomyslel, že by Sokrates mohl být obžalován z kažení mládeže a zavádění nových božstev, shledán vinným a odsouzen k smrti. – Platon pro celou věc nikdy nenašel žádné racionální vysvětlení. K stáří, v Sedmém dopise píše: „Zvláštním dopuštěním osudu (kata de tina tuchên) pohnali někteří mocní lidé toho našeho druha Sokrata na soud (ton hetairon hêmôn Sôkratê touton dunasteuontes tines eisagousin eis dikastêrion), uvalivše naň nejnespravedlivější žalobu (anosiôtatên aitian epibalontes), jaká byla právě pro Sokrata nejméně vhodná (kai pantôn hêkista Sôkratei prosêkousan, 325b5-c1, překlad F. Novotný).“

Své datování Menonu zakládám na tom, co víme o Menonovi a Anytovi, kteří v dialogu vystupují. Anytos byl tím mocným politikem, který se nejvíce zasloužil o Sokratovo odsouzení k smrti, Menon se v roce 401 př. n. l. účastnil neblahého tažení Kyra mladšího proti jeho staršímu bratrovi Artaxerxovi, vládci Perské říše. Když Kyros padl v bitvě, Menon se dopustil zrady na velitelích řeckého vojska. Nedovedu si představit, že by Platon byl mohl ve svém dialogu nechat Sokrata rozmlouvat s Anytem, jak to v Menonu učinil, poté, co se Anytos postaral o to, aby Sokrates byl odsouzen k smrti, a nedovedu si představit, jak by byl mohl nechat Sokrata rozmlouvat s Menonem, jak to učinil, poté, co se lidé v Řecku o Menonově zradě dověděli. Vzhledem k tomu, že se Kyrova tažení účastnilo přes deset tisíc řeckých žoldnéřů ze všech koutů řeckého světa – z Ionie, Arkadie, Achaie, Athen, Sparty, Boiotie, Thessalie – zpráva o nešťastné bitvě u Kunaitry a o Menonově zradě se jistě dostala do Athén ještě v roce 401 př. n. l. Sepsání a publikaci Menonu tedy kladu do roku 402 př. n. l.

***
Novotný v ‚Úvodu‘ ke svému překladu Platonova Menonu píše: „Menon, šlechtický velkostatkář z Thessalie, jenž podle fikce dialogu přišel s četným průvodem do Athén a rozmlouvá se Sokratem, je historická osoba, týž Menon, o kterém vypravuje Xenofon v Anabasi. Účastnil se výpravy Kyra Mladšího r. 401 př. Kr.; po bitvě u Kunax byl spolu s ostatními řeckými vojevůdci od Tissaferna zajat a popraven. Xenofontovo líčení jeho povahy je tou měrou nepříznivé, že vzniká otázka, zdali nevychází z osobního nepřátelství.“ (Vydáno v OIKOZMENH, 1992, str. 67)

***

***
Když Kyros se svým vojskem dorazil „do Colossae (eis Kolossas), města obydleného (polin oikoumenên) [Brownson poznamenává: „Many of the cities of Asia were then deserted“ ‚Mnoho měst v Asii bylo tehdy opuštěných‘], prosperujícího (kai eudaimona) a velikého (kai megalên), tu zůstal sedm dní (entautha emeinen hêmeras hepta), a dostavil se Menon z Thessalie (kai hêke menôn ho Thessalos) s tisíci hoplity (hoplitas echôn chilious) a pěti sty peltasty (kai peltastas pentakosious)“ (I.ii.6)

Když Kyros se svým vojskem dorazil k řece Eufratu, „pozval si řecké vojevůdce (metapempsamenos tous stratêgous tôn Hellênôn), sdělil jim (elegen), že tažení bude proti velkému králi (hoti hê hodos esoito pros basilea megan) do Babylonu (eis Babulôna), a přikázal jim (kai keleuei autous), aby to řekli svým vojákům sdělili (legein tauta tois stratiôtais) a pohnuli je k následování (kai anapeithein hepesthai, I.iv.11).“ – [Do té doby Kyros vojsko přiměl k tažení pod různými záminkami; ta poslední byla, že táhne proti Abrakomovi, svému nepříteli, o kterém se doslechl, že je u Eufratu (I.iii.20).]

„Avšak Menon (Menon de), než se stalo jasným (prin dêlon einai), co učiní ostatní vojáci (ti poiêsousin hoi alloi stratiôtai), zda budou Kyra následovat (poteron hepsontai Kurô̢) či ne (ê ou), shromáždil své vojsko (sunelexe to hautou strateuma) odděleně od druhých (chôris tôn allôn), a řekl toto (kai elexe tade): ‚Mužové (Andres), jestliže mě poslechnete (ean moi peisthête), bez nebezpečí (oute kinduneusantes) a bez námahy (oute ponêsantes) dostane se vám větších poct než ostatním vojákům (tôn allôn pleon protimêsesthe stratiôtôn) od Kyra (hupo Kurou). Co vás vybízím udělat (ti oun keleuô poiêsai;)? Kyros nyní žádá (nun deitai Kuros), aby ho Řekové následovali (hepesthai tous Hellênas) v tažení proti králi (epi basilea). Já říkám, že je třeba, abyste (egô oun phêmi humas chrênai) řeku Eufrat překročili (diabênai ton Euphratên potamon), než se stane jasným (prin dêlon einai), co ostatní Řekové (ti hoi alloi Hellênes) odpovědí Kyrovi (apokrinountai Kurô̢). Jestliže odhlasují (ei men gar psêphisôntai), že budou následovat (hepesthai), vy se budete zdát být toho příčinou (doxete aitioi einai), protože jste s překročením řeky započali (arxantes tou diabainein), a k vám, jakožto nejzanícenějším (kai hôs prothumotatois ousin humin), bude Kyros cítit vděčnost (charin eisetai Kuros) a vynahradí vám to (kai apodôsei), což on umí, jestli kdo jiný (epistatai d‘ ei tis kai allos). Jestliže ostatní budou hlasovat proti (ên de apopsêphisôntai hoi alloi), vrátíme se všichni zpátky (apimen men hapantes t’oumpalin). Vás však, jako jediné, kdo ho uposlechli (humin de monois hôs peithomenois), bude užívat i k ochraně posádek (chrêsetai kai eis phrouria) i k vedení vojenských oddílů (kai eis lochagias) a cokoli jiného si budete přát (kai allou houtinos an deêsthe), vím (oida), že toho dosáhnete jako přátelé Kyra (hoti hôs philoi teuxesthe Kurou).‘ Když to vojáci slyšeli (akousantes tauta), poslechli (epeithonto), a řeku překročili (kai diebêsan) dřív, než ostatní odpověděli (prin tous allous apokrinasthai). Když se Kyros dověděl, že řeku překročili (Kuros epei d‘ ê̢stheto diabebêkotas), zaradoval se (hê̢sthê te), a k Menonovu vojsku (kai tô̢ strateumati), poslav k nim [hlasatele] Glua (pempsas Gloun), řekl (eipen): ‚Já vás, mužové, již nyní chválím (Egô men, ô andres, êdê humas epainô); abyste i vy chválili mě (hopôs de kai humeis eme epainesete), o to se postarám (emoi melêsei), jinak mě za Kyra už nepovažujte (ê mêketi me Kuron nomizete).‘ Ti vojáci (hoi men dê stratiôtai), naplněni velkými nadějemi (en elpisi megalais ontes), se modlili (êuchonto), aby se mu vše vydařilo (auton eutuchêsai). Menonovi i skvělé dary poslal, jak se povídalo (Menôni de kai dôra elegeto pempsai megaloprepôs).“ (I.iv.13-17)

K bitvě mezi vojskem Kyra a vojskem jeho bratra Artaxerxe došlo hluboko uvnitř Perské říše. Jak Xenofon píše, řecká část Kyrova vojska porazila část Artaxerxova vojska bez boje, protože Artaxerxovy oddíly se daly na útěk, jakmile na ně Řekové zaútočili: „V této bitvě se žádnému z Řeků nic nestalo (tôn Hellênôn en tautê̢ tê̢ machê̢ epathen oudeis ouden, I.viii.20) Podle podání Ktesia, Artaxerxova lékaře, pak Xenofon píše, jak Kyros padl v boji s Artaxerxem (I.viii.26-29). Řecké vojsko se o smrti Kyra dovědělo až na druhý den.

Klearchos, řeckých vojevůdce (Sparťan), usoudil, že by měli pozvat Aiaia, perského hodnostáře a velitele Kyrova vojska barbarů, aby se svým vojskem přišel k nim, že chce-li, řecké vojsko porazí Artaxerxe a udělá ho králem. Za tím účelem vyslal posly k Ariaiovi, a s nimi „Cheirisofa Sparťana (Cheirisophon ton Lakôna) a Menona Thessala (kai Menôna ton Thessalon); protože Menon sám tomu tak chtěl (kai gar autos Menôn ebouleto), byl totiž intimním druhem (ên gar philos) a přítelem Ariaia, s ním vázaným příslibem vzájemného pohostinství (kai xenos Ariaiou, II.i.5)

Artaxerxes vyslal k Řekům posly s tím, že Kyra zabil, zvítězil, a že mu tedy mají předat zbraně a obrátit se na jeho dvůr s prosbou, zda by pro ně něco dobrého neudělal (II.i.8). Klearchos odpověděl Falinovi, (jedinému Řekovi mezi královými posly): „Od nás vzkaž toto (par hêmôn de apangelle tade) že jsme toho názoru (hoti hêmeis oiometha), že potřebuje-li král (ei men deoi basilei), abychom byli jeho přáteli (philous einai), budeme daleko cennějšími přáteli (pleionos an axioi einai philoi) se svými zbraněmi (echontes ta hopla), než kdyby je předali někomu jinému (ê allô̢ paradontes), bude-li však třeba válčit (ei de deoi polemein), lépe se nám bude bojovat se zbraněmi (ameinon an polemein echontes ta hopla), než kdybychom je někomu jinému předali (ê allô̢ paradontes).“ A Falinos řekl (ho de Phalinos eipe): „To vzkážeme (Tauta men dê apangeloumen). Král však přikázal říci vám i toto (alla kai tade humin eipein ekeleuse basileus). Zůstanete-li na místě (menousi men humin autou), bude příměří (spondai eiêsan), budete-li však postupovat ku předu (proïousi de), nebo odcházet (kai apiousi), válka (polemos) (II.i.20-21) … Mám vzkázat příměří nebo válku (Spondas ê polemon apangelô;)?“ Klearchos na to opět odpověděl totéž (Klearchos de t’auta palin apekrinato): „Příměří (Spondai men), když zůstaneme (menousin), když odejdeme (apiousi de) nebo vykročíme kupředu (ê proïousi), válka (polemos).“ Co mínil učinit (hoti de poiêsoi), nenaznačil (ou diesêmêne). (II.i.23)

Falinos se svým doprovodem odešel (Phalinos men dê ô̢cheto kai hoi sun autô̢), od Ariaia však přišli (hoi de para Ariaiou hêkon) Prokles a Cheirisofos (Proklês kai Cheirisophos), ale Menon zůstal u Ariaia (Menôn de autou emene para Ariaiô̢). Tito vzkázali (houtoi de elegon), že Ariaios řekl, že je mnoho Peršanů lepších než on (hoti pollous phaiê ho Ariaios einai Persas heautou beltious), kteří by nepřipustili (hous ouk an anaschesthai), aby se stal králem (autou basileuontos): „Chcete-li se však spolu-navrátit (all‘ ei boulesthe sunapienai), máte přijít již během noci, jak vzkazuje (hêkein êdê keleuei tês nuktos). Jestliže ne (ei de mê), brzo ráno (aurion prô̢) že se dají na cestu (apienai phêsi).“ Klearchos řekl (ho de Klearchos eipen) „Takto je třebapostupovat (All‘ houtô chrê poiein). Přijdeme-li (Ean men hêkômen), bude, jak navrhujete (hôsper legete), nepřijdeme-li (ei de mê), udělejte (prattete), co budete považovat za nejpříhodnější (hopoion an ti humin oiêsthe malista sumpherein).“ Co mínil učinit (hoti de poiêsoi), ani těmto neřekl (oude toutois eipe). (II.ii.1-2)

K večeru Klearchos sezval vojevůdce (stratêgous) a velitele vojenských oddílů (kai lochagous)“, sdělil jim, že nejlepší bude, když se spojí s Kyrovými přáteli: „Od té chvíle on vedl (kai to loipon ho men êrchen), a oni mu byli poslušni (hoi de epeithonto), ne že ho zvolili (ouch helomenoi), ale viděli (alla horôntes), že on jediný přemýšlel tak (hoti monos ephronei), jak se na velitele patří (hoia dei ton archonta), kdežto ti ostatní (hoi d‘ alloi) byli nezkušení (apeiroi êsan, II.ii.6).“

Když přišla noc, Miltokythes z Thrakie se svými čtyřiceti jezdci zběhnul ke králi. Klearchos vedl ostatní a k Ariaiovi dorazili kolem půlnoci. Řečtí generálové a plukovníci se sešli s Ariaiem a jeho nejvýznamnějšími stoupenci a navzájem si přísahali, že jedni druhé nezradí a budou spojenci. „Barbaři se nadto přísežně zavázali (hoi de barbaroi prosômosan), že je povedou (kai hêgêsesthai) bez proradnosti (adolôs, II.ii.8).“

Klearchos se Ariaia otázal, jakou cestou se chce navrátit. Ariaios odpověděl, že cestou, kterou přišli, se vracet nemohou, protože by pomřeli hladem: „Nyní zamýšlíme (nun d‘ epinooumen) jít (poreuesthai) cestou sice delší (makroteran men), kde však nebudeme trpět nedostatkem proviantu (tôn d‘ epitêdeiôn ouk aporêsomen). První denní pochody musíme udělat co nejdelší (poreuteon d‘ hêmin tous prôtous stathmous hôs an dunômetha makrotatous), abychom se od králova vojska co nejvíce vzdálili (hina hôs pleiston apospasômen tou basilikou strateumatos). Jestliže se vzdálíme na dva až tří dny cesty (ên gar hapax duo ê triôn hêmerôn hodon aposchômen), král už nás nebude moci dostihnout (ouketi mê dunêtai basileus hêmas katalabein). S malým vojskem (oligô̢ men strateumati) se nás neodváží pronásledovat (ou tolmêsei ephepesthai), s velkým vojskem (polun d‘ echôn stolon) nebude moci rychle pochodovat (ou dunêsetai tacheôs poreuesthai), a také mu asi bude chybět proviant (isôs de kai tôn epitêdeiôn spaniei). To je můj názor (tên gnômên echô egôge).“ (II.ii.11-12)

 Xenophon k tomu poznamenává: „Tato strategie nebyla ničím jiným (ên de hautê hê stratêgia ouden allo dunamené) než snahou uprchnout (ê apodranai) nebo uniknout (ê apophugein), osud však byl lepším stratégem (hê de tuchê estratêgêse kallion, II.ii.13) Když nastal den, dali se na pochod a k večeru se dostali do blízkosti vojska perského krále. Klearchos se rozhodl nevést své vojsko do útoku, vojáci byli unavení a bez jídla, ani však s vojskem neuhnul, aby to nevypadalo, že se dává na útěk. Tu noc strávili ve vesnicích, které byly na blízku, a dělali tolik hluku, kolik jen mohli, aby je královi vojáci slyšeli. Ráno zjistili, že královo vojsko se od nich vzdálilo. Časně ráno Klearchos nechal vojsko nastoupit v bojové sestavě. Tu přišli poslové od krále, aby s Řeky dohodli příměří. Klearchos je nechal čekat, dal si načas, aby svou armádu co nejlépe sestavil. Když byl s nastoupenou armádou spokojen, vybral si nejlépe vyzbrojené a nejlepším dojmem působící vojáky ze svého oddílu, a totéž přikázal i ostatním generálům. Když pak přišli k poslům, zeptal se, co chtějí. Odpověděli, že přišli od krále zplnomocněni, aby se dohodli o příměří. Klearchos odpověděl: „Vzkažte mu tedy (Apangellete toinun autô̢), že je nejprve třeba bitvy (hoti machês dei prôton), protože nemáme co posnídat (ariston gar ouk estin), a žádný člověk se neodváží s Řeky mluvit o příměří (oud‘ ho tolmêsôn peri spondês legein tois Hellêsi), aniž jim poskytl snídani (mê porisas ariston, II.iii.5).“

Peršané jim přislíbili, že je zavedou do vesnic, kde budou mít hojnost všeho. Za těch podmínek s nimi Klearchos uzavřel příměří. Tak došli do vesnic, kde bylo spousta dobrého jídla a palmového vína. Tam setrvali tři dny, když k nim od krále přišel Tissafernes a spolu s ním bratr královy manželky a další tři Peršané. Když k nim přišli řečtí generálové, Tissafernes k nim promluvil prostřednictvím tlumočníka: „Mužové řečtí, můj domov mě činí vaším sousedem (Egô, ô andres Hellênes, geitôn oikô̢ tê̢ Helladi), a když jsem viděl, že jste upadli do mnoha nezvladatelných těžkostí (kai epei humas eidon eis polla kai amêchana peptôkotas), pokládal jsem za velmi výhodné (heurêma epoiêsamên), kdybych si nějak mohl od krále vyžádat (ei pôs dunaimên para basileôs aitêsasthai), aby mi povolil vás dovést do Řecka a tak zachránit (dounai emoi aposôsai humas eis tên Hellada). Domnívám se totiž (oimai gar an), že mi za to nebudete nevděční ani vy (ouk acharistôs moi echein oute pros humôn), ani celé Řecko (oute pros tês pasês Hellados) (II.iii.18) … Král mi slíbil, že o tom bude přemýšlet (kai peri toutôn hupescheto moi bouleusesthai), přikázal mi však, abych se vás šel zeptat (eresthai de me humas ekeleuen elthonta), proč jste proti němu vytáhli (tinos heneken estrateusate ep‘ auton, II.iii.20).“ Na to (Pros tauta) Řekové odešli (metastantes hoi Hellênes), poradili se (ebouleuonto) a odpověděli (kai apekrinanto), Klearchos byl mluvčím (Klearchos d‘ elegen): „My jsme se ani nesešli (Hêmeis oute eisêlthomen) abychom vedli válku proti králi (hôs basilei polemêsontes), ani jsme netáhli proti králi (oute eporeuometha epi basilea), ale Kyros si našel mnoho záminek (alla pollas prophaseis Kuros hêurisken), jak i ty sám dobře víš (hôs kai su eu oistha) [první záminkou, pod kterou tažení započal, bylo, že chtěl ze svého území vyhnat Pisidy, I.ii.1], aby vás zastal nepřipravené (hina humas te aparaskeuous laboi) a nás sem přivedl (kai hêmas enthade agagoi). Když jsme však viděli, že se dostal do strašné situace (epei mentoi êdê auton heôrômen en deinô̢ onta) [řečtí vojáci, když se dovtípili, že Kyros táhne proti velkému králi, nechtěli dál pochodovat s tím, že pro takové tažení nebyli najati, a Klearcha div neukamenovali, když je nutil k dalšímu pochodu (I.iii.1-2)], stud před bohy i lidmi nám zabránil (ê̢schunthêmen kai theous kai anthrôpous) ho zradit (prodounai auton), když jsme před tím od něho přijímali mnoho dobrého (en tô̢ prosthen chronô̢ parechontes hêmas autous eu poiein). Když však Kyros zemřel (epei de Kuros tethnêken), ani neusilujeme o králův trůn (oute basilei antipoioumetha tês archês), ani nemáme důvod, proč bychom chtěli poškozovat jeho území (out‘ estin hotou heneka bouloimetha an tên basileôs chôran kakôs poiein), ani ho nechceme připravit o život (oud‘ auton apokteinai an etheloimen), ale šli bychom domů (poreuoimetha d‘ an oikade), kdyby nám nikdo nepřekážel (ei tis hêmas mê lupoiê). Kdo nám však bude škodit (adikounta mentoi), tomu se s pomocí boží budeme bránit (peirasometha sun tois theois amunasthai). Jestliže se však najde někdo, kdo nám prokáže dobro (ean mentoi tis hêmas kai eu poiôn huparchê̢), i tomu (kai touton), pokud to bude v našich silách (eis dunamin), nebudeme pozadu v odplácení dobrem (ouch hêttêsometha eu poiountes).“ (II.iii.21-23) Tissafernes odpověděl, že to králi vyřídí a bude je informovat o jeho rozhodnutí: „Nechť příměří trvá do mého příchodu (mechri d‘ an egô hêkô hai spondai menontôn). A my vám poskytneme tržiště (agoran de hêmeis parexomen).“ (II.iii.24)

Tissafernes přišel třetího dne a uzavřel s řeckými vojevůdci smlouvu, v níž se pod přísahou zavázal řeckou armádu „dovést beze zrady zpět do Řecka“ (adolôs apaxein eis tên Hellada, II.iii.26) a cestou jim poskytnout trh k nákupu proviantu; Řečtí vojevůdci se pod přísahou zavázali, že krajinou budou pochodovat jako krajinou spřátelenou. Po slavnostním uzavření smlouvy se Tissafernes vrátil ke králi, že si musí nějaké věci zařídit, a až tak učiní, vrátí se, aby je do Řecka dovedl, a sám se navrátil do své provincie. (II.iii.25-29)

Na Tissafernův návrat Řekové čekali přes dvacet dní v sousedství Ariaia a jeho vojáků. Během těchto dní za Ariaiem přicházeli jeho bratři a jiní příbuzní, kteří jemu i jeho vojsku přinášeli přísliby od krále, že jim jejich spojenectví s Kyrem nebude mít za zlé. V důsledku toho vztah Ariaia a jeho vojáků k Řekům značně ochladl, což opět vedlo k tomu, že se na ně Řekové začali dívat s nevolí. Mnoha řeckým vojákům se to všechno přestalo líbit, i obraceli se na Klearcha a ostatní generály s otázkami: „Proč tu zůstáváme (Ti menomen;)? Copak nevíme (ê ouk epistametha), že by si král nade všecko přál nás zničit (hoti basileus hêmas apolesai an peri pantos poiêsaito), aby i ostatní Řekové měli strach (hina kai tois allois Hellêsi phobos eiê) proti velkému králi vést vojenské tažení (epi basilea megan strateuein; II.iv.3)? Klearchus jim odpověděl, že o tom všem přemýšlí, kdyby se však vydali na pochod, porušili by svou smlouvu a dohodu o příměří, Ariaios by se okamžitě od nich odvrátil, nebyl by nikdo, kdo by je znepřátelenou krajinou vedl. Hlavně však neviděl, proč by král porušil přísahu a tím se provinil před bohy a nedůvěryhodným se ukázal být v očích lidí. (II.iv.5-7)

Tu přišel Tissafernes se svým vojskem a Orontas, satrapa vládnoucí Arménii, se svými vojáky; od té chvíle je Tissafernes vedl. „A Ariaios s Kyrovou armádou barbarů pochodoval spolu s Tissafernem a Orontem (eporeueto de kai Ariaios to Kurou barbarikon echôn strateuma hama Tissaphernei kai Oronta̢), a spolu s nimi tábořil (kai ksunestrapedeueto sun ekeinois). Řekové se však na ně dívali s podezřením (hoi de Hellênes huphorôntes toutous) a pochodovali odděleně pod svými veliteli (autoi eph‘ heautôn echôroun hêgemonas echontes). Po každé tábořili (estratopedeuonto de hekastote) vzdáleni jedni od druhých (apechontes allêlôn) na parasangu [zhruba pět a půl kilometru] i víc (parasangên kai pleion). Byli proti sobě na stráži, jako proti nepřátelskému vojsku (ephulattonto de amphoteroi hôsper polemious allêlous).“ (II.iv.9-10)

Po mnoha denních pochodech se dostali k řece Zapata, kde setrvali tři dny. Protože podezření mezi oběma vojsky narůstalo, Klearchus se rozhodl setkat s Tissafernem a pokusit se podezření odstranit, než z toho vznikne válka. Když se sešli, přednesl Tissafernovi vážné důvody pro to, aby je přestal mít v podezření, že podle jeho soudu byl Tissafernes jejich jedinou záchranou: „Když o tom všem uvažuji (emoi men tauta panta enthumoumenô̢), tvoje nedůvěra k nám se mi zdá tak pozoruhodná (houtô dokei thaumaston einai to se hêmin apistein), že bych moc rád slyšel jméno toho (hôste kai hêdist‘ an akousaimi to onoma), kdo umí tak úžasně mluvit (tis houtôs esti deinos legein), že tě dokáže svými slovy přesvědčit (hôste se peisai legôn), že proti tobě máme zlé úmysly (hôs hêmeis soi epibouleuomen, II.v.15) [Gorgias, nejslavnější učitel rétoriky, byl Menonovým učitelem; viz Platon, Menon 70b, 95c.]

Tissafernes ve své odpovědi jen zdůraznil, že bez něho by Řekové byli ztraceni, a svůj proslov zakončil slovy: „Ale proč (Alla ti dê), když vás můžeme zničit (humas exon apolesai), jsme nepřišli za tím účelem (ouk epi touto êlthomen;)?  Věz (eu isthi), že příčinou toho je moje touha (hoti ho emos erôs toutou aitios) získat si důvěru Řeků (to tois Hellêsin eme piston genesthai), a s žoldnéřským vojskem, se kterým Kyros přišel od moře (kai hô̢ Kuros anebê xenikô̢) důvěřuje mu dík žoldu, který vyplácel (dia misthodosias pisteuôn toutô̢), se vrátit zpět k moři (eme katabênai) silný dík prokázanému dobru (di‘ euergesian ischuron). Ze všeho, čím mi jste užiteční (hosa d‘ emoi chrêsimoi este), jsi něco sám zmínil (ta men kai su eipes), to největší však vím já (to de megiston egô oida): protože tiaru na hlavě (tên men gar epi tê̢ kephalê̢ tiaran) pouze král smí mít vzpřímenou (basilei monô̢ exestin orthén echein), ale tiaru, kterou má v srdci (tên d‘ epi tê̢ kardia̢), by jistě i jiný s vaší pomocí mohl snadno tak mít (isôs an humôn parontôn kai heteros eupetôs echoi).“ (II.v.22-23)

[Brownson poznamenává: The first clause states a fact of Persian court etiquette; the second is apparently intended to give Clearchus the impression that Tissaphernes aspires to the Persian throne, and for that reason really desires the friendship and help of the Greeks. – (První větná část zmiňuje fakt týkající se perské dvorní etikety; druhá část se v Klearchovi snaží vzbudit domnění, že Tissafernes aspiruje na perský trůn, a z toho důvodu touží po přátelství a pomoci Řeků.)]

Když toto řekl (Tauta eipôn), Klearchos se domníval, že mluvil pravdu (edoxe tô̢ Klearchô̢ alêthê legein), a řekl (kai eipen): „Když máme tolik důvodů k přátelství, nejsou tedy ti, kdo nás chtějí svými pomluvami znepřátelit (Oukoun hoitines toioutôn hêmin eis philian huparchontôn peirôntai diaballontes poiêsai polemious hêmas), hodni toho největšího trestu (axioi eisi ta eschata pathein;)?“ – „Zajisté, a já (Kai egô men ge)“, řekl Tissafernes (ephê ho Tissaphernês), „chcete-li ke mně (ei boulesthe moi), i vojevůdci (hoi te stratêgoi) i velitelé vojenských oddílů (kai hoi lochagoi), přijít (elthein), otevřeně před vámi řeknu (en tô̢ emphanei lexô), kdo jsou ti, co mi říkají (tous pros eme legontas), že máš se mnou a s mým vojskem zlé úmysly (hôs su emoi epibouleueis kai tê̢ sun emoi stratia̢).“ – „A já (Egô de),“ řekl Klearchos, „přivedu všechny (axô pantas).“ II.v.24-26)

Po tomto rozhovoru byl (Ek toutôn de tôn logôn) Tissafernes samá laskavost (ho Tissaphernês philophronoumenos), požádal Klearcha, aby zůstal (tote men menein te auton ekeleue), a připravil společnou večeři (kai sundeipnon epoiêsato). Na druhý den (tê̢ de husteraia̢) se Klearchus vrátil k vojsku (ho Klearchos elthôn epi to stratopedon), a bylo na něm vidět (dêlos t‘ ên), že se domníval být ve velice přátelském vztahu k Tissafernovi (panu philikôs oiomenos diakeisthai tô̢ Tissaphernei), a co Tissafernes řekl (kai ha ekeinos elegen), to předal jako poselství (apêngelle), a řekl (ephê te), že je třeba (chrênai), aby šli k Tissafernovi ti, které si žádá (ienai para Tissaphernên hous ekeleuen), a kdo z Řeků budou usvědčeni z toho, že jsou pomlouvači (kai hoi an elenchthôsi diaballontes tôn Hellênôn), ti musejí být potrestáni jako zrádci a nepřátelé Řeků (hôs prodotas autous kai kakonous tois Hellêsin ontas timôrêthênai). Klearchos měl podezření, že tím pomlouvačem byl Menon (hupôpteue de einai ton diaballonta Menôna), protože věděl, že se Menon spolu s Ariaiem scházel s Tissafernem (eidôs auton kai syngegenêmenon Tissafernei met‘ Ariaiou), že organizoval opozici proti jeho vedení (kai stasiazonta autô̢) a snažil se ho odstranit (kai epibouleuonta), tak aby se celá armáda dostala pod jeho vedení (hopôs to hapan strateuma pros hauton labôn) a on si zajistil Tissafernovo přátelství (philos ê̢ Tissaphernei). Klearchos však také chtěl (ebouleueto de kai Klearchos), aby celá armáda byla jemu oddána (hapan to strateuma pros heauton echein tên gnômên), a aby byli odstraněni ti, kdo tomu byli na překážku (kai tous paralupountas ekpodôn einai). (II.v.27-29)

[Diaballontes/diaballonta jsem přeložil pomlouvači/pomlouvačem, ačkoli s tím nejsem spokojen; nenapadá mě však lepší slovo; a tak aspoň pár slov na vysvětlenou. Diaballô znamená „stavět jednoho proti druhému prostřednictvím pomlouvání“. Od toho slovesa je odvozeno slovo ‚ďábel‘, diabolos.]

Někteří z vojáků mu oponovali (tôn de stratiôtôn antelegon tines autô̢), že by neměli jít (mê ienai) všichni velitelé oddílů (pantas tous lochagous) a vojevůdci (kai stratêgous) a že by neměli Tissafernovi věřit (mêde pisteuein Tissaphernei). Klearchos však na tom pevně trval (ho de Klearchos ischurôs kateteinen), takže dosáhl toho (este diepraxato), že šlo pět vojevůdců (pente men stratêgous ienai) a dvacet velitelů oddílů (eikosi de lochagous). A šlo s nimi (sunêkolouthêsan de), jako na tržiště (hôs eis agoran), okolo dvou set dalších vojáků (kai tôn allôn stratiôtôn hôs diakosioi). (II.v.29-30)

Když došli ke dveřím Tissafernovým (Epei de êsan epi thurais tais Tissaphernous), vojevůdci (hoi men stratêgoi) byli pozváni dovnitř (pareklêthêsan eisô), Proxenos Biotios (Proxenos Boiôtios), Menon Thessalos (Menôn Thettalos), Agias Arkas (Agias Arkas), Klearchos Sparťan (Klearchos Lakôn), Sokrates Achaios (Sokrates Achaios). Velitelé vojenských oddílů však (hoi de lochagoi) zůstali přede dveřmi (epi tais thurais emenon).  A nedlouho poté (ou pollô̢ de husteron), na stejný signál (apo tou autou sêmeiou), ti uvnitř byli zajati (hoi t‘ endon xunelambanonto), ti venku byli pobiti (kai hoi endon katekopêsan). Po tomto (meta de tauta) se někteří z barbarských jezdců (tôn barbarôn tines hippeôn) proháněli planinou (dia tou pediou elaunontes) a pobíjeli každého Řeka, na kterého narazili, ať byl otrok nebo svobodný (hô̢tini entunchanoien Hellêni ê doulô̢ ê eleutherô̢ pantas ekteinon). A Řekové (hoi de Hellênes) se podivovali se tomu jezdeckému prohánění (tên te hippasian ethaumazon), jak se na to ze svého tábořiště dívali (ek tou stratopedou horôntes), co jezdci dělali (ho ti epoioun), nevěděli (êmphegnooun), dokud nepřiběhl utíkající Nikarchos Arkas (prin Nikarchos Arkas hêke pheugôn) s ránou do břicha (tetrômenos eis tên gastera), s vnitřnostmi v rukou (kai ta entera en tais chersin echôn), a vypověděl vše, co se stalo (kai eipe panta ta gegenêmena). Poté (ek toutou dê), Řekové běželi (hoi Hellênes etheon), aby se chopili svých zbraní (epi ta hopla), všichni v panice (pantes ekpeplêgmenoi), protože se domnívali (kai nomizontes), že na nepřátelé okamžitě zaútočí na jejich tábořiště (autika hêxein autous epi to stratopedon). (II.V.31-34)

Všichni barbaři však nepřišli (Hoi de pantes men ouk êlthon), ale přišel Ariaios (Ariaios de), Artaoxos (kai Artaoxos), a Mithradates (kai Mithradatês), kteří byli Kyrovými nejvěrnějšími přáteli (hoi êsan Kurou pistotatoi). Řecký tlumočník řekl (ho de tôn Hellênôn hermêneus), že mezi příchozími uviděl Tissafernova bratra (kai ton Tissaphernous adelphon sun autois horan) a poznal ho (kai gignôskein); doprovázeni byli as třemi sty perskými těžkooděnci (xunêkolouthoun de kai alloi Persôn tethôrakismenoi eis triakosious). Když přišli blíž (houtoi epei engus êsan), požadovali, aby přišel vojevůdce nebo velitel oddílu, byl-li nějaký (proselthein ekeleuon ei tis eiê tôn Hellênôn stratêgos ê lochagos), aby mu předali vzkaz od krále (hina parangeilôsi ta para basileôs). Pod ochranou pak vyšli vojevůdci Řeků (meta tauta exêlthon phulattomenoi tôn Hellênôn stratêgoi men) Kleanor z Orchomenu (Kleanôr Orchomenios) a Sofainetos ze Stymfaly (kai Sophainetos Stumphalios), a s nimi Xenofon z Athén (xun autois de Xenophôn Athênaios), aby se dověděl, co se stalo s Proxenem (hopôs mathoi ta para Proxenou). Cheirisofos [Sparťan] s nimi nebyl (Cheirisophos de etunchanen apôn), protože byl s jinými vojáky, kteří v nějaké vesnici sháněli proviant (en kômê̢ tini xun allois episitizomenois). Když se dostali k doslechu a zastavili se (epeidê de estêsan eis epêkoon), Ariaios řekl (eipen Ariaios tade): „Klearchus (Klearchos men), mužové řečtí (ô andres Hellênes), protože se ukázal být křivopřísežníkem (epei te epiorkôn te ephanê) a porušil příměří (kai tas spondas te luôn), byl po právu usmrcen (echei tên dikên kai tethnêke), ale Proxenos a Menon (Proxenos de kai Menôn), protože podali informaci o jeho spiknutí (hoti katêngeilan autou tên epiboulên), jsou ve velké úctě (en megalê̢ timê̢ eisin). Od vás král požaduje zbraně (humas de basileus ta hopla apaitei), protože jsou jeho, jak praví (autou gar einai phêsi), protože patřili Kyrovi (epeiper Kurou êsan), jeho otrokovi (tou ekeinou doulou).“ (II.v.35-38)

***
Řecké vojsko se z Xenofontova popudu přes noc vzmohlo, zvolilo si nové vojevůdce a velitele oddílů, a legendárním pochodem dosáhlo Černého moře a řeckých území.

***

Pozapomeňme na to, co jsem řekl v úvodu, co se datování Menonu týče (příspěvek jsem původně chtěl nazvat ‚Datování Platonova Menonu s přihlédnutím ke Xenofontově Anabasi‘). Po tom úvodu jsem byl věcí samou přinucen podat bez komentáře sled událostí, které k Menonově zradě vedly, jak Xenofon věci viděl, slyšel, a podal, aniž on sám je komentoval. Na tomto pozadí chci svůj příští příspěvek věnovat Menonovi v Platonově Menonu a v té souvislosti se tázat, zda lze dialog považovat za Platonovu fikci, napsanou poté, co se Athéňané o Menonově zradě dověděli.

Sunday, October 1, 2017

Historicita Platonova Faidona ve světle Xenofontova a Aristotelova svědectví, s přihlédnutím k Burnetovi a Rossovi

Ve svém úvodním českém příspěvku ‚1 Sokrates v Platonově Faidónu‘ (z 30. srpna) poukazuji na to, že platonští badatelé nabyli přesvědčení, že dialog Faidon, ve kterém Platon popisuje poslední den Sokratova života, je filozofickou fikcí. Nicméně rámec, do něhož je dialog zasazen, tj. poslední Sokratův den ve vězení, fiktivní není.

Sokrates byl odsouzen k smrti, a poslední den svého života strávil ve vězení se svými přáteli; Platon v úvodu k vlastnímu dialogu ty nejznámější jmenuje. Xenofon ve Vzpomínkách na Sokrata píše: „Obecně se má za to (homologeitai), že kam lidská paměť sahá (oudena pô tôn mnêmoneuomenôn anthrôpôn), ještě nikdo z lidí nenesl svou smrt lépe (kallion thanaton enenkein) … A jak by někdo mohl umřít krásnějším způsobem, než on (kai pôs an tis kallion ê houtos apothanoi)? … A jaká smrt by mohla být šťastnější a blaženější (poios d‘ an genoito thanatos eudaimonesteros), než smrt nejkrásnější (tou kallistou)?“ (IV. viii. 2-3) V Obraně Sokrata Xenophon uvádí, že o smrti Sokrata psali mnozí, a že všichni „zachytili velikost jeho slov (etuchon tês megalêgorias autou) ... Z toho je jasné (hô̢ kai dêlon), že to skutečně (hoti tô̢ onti) tak bylo řečeno (houtôs errêthê) Sokratem (hupo Sôkratous).“ (1) – Xenofon sám se Sokratem v jeho posledních dnech být nemohl, protože se účastnil jako pozorovatel neblahého tažení Kyra mladšího proti jeho bratrovi Artaxerxovi, vládci Perské říše, a když pak Kyros v boji s Artaxerxem padl, stal se hlavním činitelem slavného pochodu deseti tisíc řeckých žoldnéřů k Černému moři, a tak k záchraně.

Neměl jsem možnost o této věci se žádným platonským odborníkem hovořit ani zde v Británii, ani u nás doma – jakkoli moc bych o takový rozhovor stál, a jakkoli hlasitě po něm už leta volám – nicméně předpokládám, že tváří v tvář Xenofontovu svědectví by asi uznali, že za historicky věrná lze považovat Faidonova úvodní slova: „Já sám jsem se dostal do zcela pozoruhodného citového rozpoložení (egôge thaumasia epathon), jak jsem při tom byl (paragenomenos). Protože na mě ani nepřišla lítost, jako člověku přítomnému nadcházející smrti člověka mu blízkého (oute gar hôs thanatô̢ paronta me andros epitêdeiou eleos eisê̢ei). Šťastný a blažený mi totiž (eudaimôn gar moi) ten muž připadal (h‘anêr ephaineto), jak svým chováním (kai tou tropou), tak i svými slovy (kai tôn logôn), tak nebojácně a vznešeně šel smrti vstříc.“ (Faidon 58e1-4)

Do tohoto historického rámce pak podle platonských odborníků Platon zasazuje svou teorii idejí, k níž podle názoru těchto odborníků přišel nějakých deset let po Sokratově smrti pod vlivem pythagorejských filozofů, s nimiž se během své cesty do Itálie a na Sicílii seznámil. Tu opět nejde o filozofickou fikci, protože teorie idejí byla pro Platona věcí nejskutečnější, respektive tou jedinou skutečností; to, co člověk normálně považuje za skutečnost, Platon nahlížel jako svět potácející se mezi bytím a nebytím (viz jeho Ústavu 477c-480a). Co je tu fiktivní, je to, že Platon, podle platonských odborníků, Sokrata v jeho poslední den udělal mluvčím své nové teorie, a nechal ho umřít důstojně a vznešeně díky té své nové teorii.

Tak se na to platonští odborníci dívali přes půl století, když tu přišel John Burnet, snad největší odborník na Platona v anglicky mluvícím světě všech dob (oxfordské vydání Platonových spisů je jeho dílem), se svým: ‚I cannot bring myself to believe that he [i.e. Plato] falsified the story of his master‘s last hours on earth by using him as a mere mouthpiece for novel doctrines of his own.‘ – ‚Nemohu se přimět k tomu, abych uvěřil, že Platon falsifikoval historii posledních hodin svého učitele na této zemi tím, že z něho učinil pouhého hlasatele svých nových doktrín.‘ (Plato‘s Phaedo, edited by John Burnet, Clarendon Press, Oxford, 1911, ‚Introduction‘, str. xi-xii). Platonští badatelé neměli, co by na to řekli, němečtí odborníci reagovali pouhým ‚pokrčením ramen‘ (mit Achselzucken), jak o tom píše s plným souhlasem Randall ve svém Platonovi.

Nicméně, jak o tom ve svém úvodním příspěvku píši, věc se nakonec stala předmětem diskuse Šestého mezinárodního kongresu filozofie, který se konal v New Yorku v roce 1927: „Diskusi měl zahájit John Burnet, ten však onemocněl, a tak diskusi otevřel W. D. Ross z Oxfordské univerzity, který přednesl stručný přehled Burnetových názorů. Tento přehled v aktech uveden není, o co šlo, si však lze představit, když si uvědomíme, že Ross odkazuje na Aristotela jako na spolehlivý doklad toho, že teorie idejí je teorií Platonovou, ne Sokratovou. Po Rossově úvodním přehledu Burnetových názorů pak následoval sled učených příspěvků Burnetovo stanovisko odmítajících, které v aktech uvedené jsou. Platonský filozof hodný toho jména přece ví, že když Platon v dialogu čtenáři předkládá obraz Sokratových posledních hodin jako obraz věrohodný, činí tak jen proto, aby dodal co největší sílu své nové teorii.“

Čím víc však přemýšlím nad tím, že ačkoli Rossův přehled Burnetových názorů v aktech uveden není, „lze si představit, o co šlo“, tím méně si tím jsem jist. Pokud Ross přednesl stručný přehled Burnetových názorů, zejména jeho tvrzení, že s idejemi jako první přišli pythagorejci, proč ten přehled uvedený není? Není nasnadě se domnívat, že Ross připojil i svůj důvod, opřený o Aristotelovo svědectví, podle něhož Platon byl první, kdo stanovil existenci metafyzických jsoucen, které nazval idejemi? Pokud tak učinil, pak lze nalézt dobré důvody k tomu, proč jeho příspěvek byl z akt vypuštěn.

V souvislosti se svým upozorněním, že podle Aristotelova svědectví Platon byl tím prvním, kdo stanovil existenci idejí, Ross totiž dodává, že tato skutečnost nikterak nebrání tomu, abychom Sokratovu autobiografickou pasáž ve Faidónu brali jako v podstatě pravdivou. Sokrates tu totiž mluví o tom, že ve svém mládí byl vášnivě zaujat pro filozofii přírody. Tu Ross zdůrazňuje časové vymezení Aristotelovy výpovědi v první knize Metafyziky: „Aristotle does not tell us that Socrates was a mere moralist who had never had any interest in physical or metaphysical questions. What he says is that when [Ross’ italics] Socrates was interesting himself in ethical questions and not in the nature as a whole, Plato took him as his master.” – „Aristoteles nám neříká, že Sokrates byl pouhým moralistou a nikdy se nezabýval otázkami přírodní filozofie nebo otázkami metafyzickými. Aristoteles říká, že když (Rossova kursíva) se Sokrates zajímal o otázky etické a o přírodní filozofii se nezajímal, Platon si ho vzal za svého učitele.“ Slovy „Plato took him as his master” Ross zřejmě překládá Aristotelovo ekeinon apodexamenos (Ar. Met. 987b4); apodexamenos je příčestí aoristu, které lze dobře vystihnout našim minulým příčestím dokonavým ‚přijav‘; ekeinon apodexamenos znamená ‚přijav ho‘, tedy ‚přijav Sokrata, Platon …‘. Tímto slovním obratem Aristoteles uvádí situaci, v níž Platon přišel k názoru, že Sokratovo soustředění mysli na definice morálních termínů „se týkalo jiných jsoucen (hôs peri heterôn touto gignomenon) a ne jsoucen smyslově vnímatelných (kai ou tôn aisthêtôn) … takováto jsoucna nazval idejemi (ta toiauta tôn ontôn ideas prosêgoreuse, 987b5-8)“.

To znamená, že podle Aristotelova svědectví Platonovi na samém počátku jeho filozofického bytování se Sokratem připadlo, že Sokratův zrak upřený na definice obecných pojmů byl zacílen na jsoucna, která Platon nazval idejemi. To Ross svým překladem Aristotelova ekeinon apodexamenos slovy „Plato took him as his master” vystihl a zároveň zakryl tak, aby proti sobě nepoštval celou kohortu platonských badatelů v Británii, v Německu, ve Francii, v U.S.A. … v Československu; pokud se o tom ve svém příspěvku na onom filozofickém kongresu zmínil, jakkoli opatrně, musilo to být pro všechny ostatní přispěvatele nestravitelné. Kdyby to bylo publikováno, tu by s teorií, že Platon přišel s idejemi až deset let po Sokratově smrti, nebyli nestáli proti Burnetovi, proti kterému je Ross ochránil; stáli by proti Aristotelovi (viz „Aristotelovo svědectví" z 1. září).

***

Svůj předchozí příspěvek jsem ukončil příslibem, že „v příspěvku, který bude následovat, uvedu důvody, které mne vedou k tomu, abych Menon považoval za jeden z dialogů, které Platon napsal a vydal ještě za Sokratova života.“ V těch důvodech hraje důležitou úlohu svědectví týkající se Menona, které Xenofon podává ve své Anabasi. Dal jsem se tedy znovu do čtení Anabase, a ta četba mi chvíli potrvá.