Nedokončená korespondence

Příspěvek k objasnění, a doufám, že časem i k nápravě, neblahé situace na poli platonských studií

Vážený pane Boháčku,

jak možná víte, zabývám se Platonovým Symposiem, pokouším se stínovat Platonův text češtinou, respektive právě naopak, pokus o český překlad v závorce stínuji originálem. Uzavřel jsem Sokratovu řeč a dostal jsem se k „Intermezzu“. A tu si nevím rady s Platonovým w(j kwmastw~n. Mohl byste mi sdělit, jak si s tím poradil Novotný?

Pokud si pamatuji, existuje Lepařův slovník Řecko-německo-český, který jsem si kdysi koupil v antikvariátě. V té době jsem pracoval v Holešovické elektrárně, kde jsem pracoval na své řečtině, a Lepařův slovník by moc návštěv v elektrárně nebyl přežil. Do elektrárny jsem si bral řecko-německý slovník pro gymnázia, a pokud jsem pracoval doma, užíval jsem velkého řecko-anglického slovníku Liddela a Scotta. Na každý pád ten můj Lepařův slovník, pokud existuje, existuje v archivech policie.

Jowett překládá výstižně „as of revellers“. To mi však nepomáhá, protože s Osičkovým a Poldaufovým „kdo se veselí, hlučně baví n. raduje“ si nevím rady. A tak asi jen řecké slovo přepíšu do češtiny „kómasti“ a v poznámce uvedu Osičku a Poldaufa.

Když už jsem zmínil ty naše policisty, před nedávnem jsem dostal od policie Usnesení z 27. července 2022, v němž se praví:

„Podle ustanovení § 23. odst. 1 … vylučuje ze společného řízení vedeného pod č.j. … trestní věc osob prověřovaných pro zvlášť závažný zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 …

Miroslav Dohnal, nar. 27.07.1932

Zdeněk Kraus, nar. 07.07.1938

K samostatnému projednání, kdy tato věc bude nadále vedena policejním orgánem pod č.j. …

Odůvodnění

Dne 24.3.2021 pol. orgán Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu služby kriminální policie a vyšetřování zahájil podle § 158 … ve věci podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu zneužití pravomoci úřední osoby … kterého se měl dopustit neznámý pachatel tím, že jako příslušník Státní bezpečnosti zařazený na 1. oddělení, 2. odboru X. správy SNB se sídlem na Praze 6, ul. Thákurova 1, při výkonu služby v úmyslu Julia Tomina, Zdenu Tominovou a jejich nezletilé děti přinutit k opuštění Československé socialistické republiky, tím, že realizoval soubor systematických a  protiprávních opatření, zejména pak použitím stupňujícího se psychického nátlaku, vynucených setkání, sledování korespondence a vyhrožování uvězněním.

V průběhu prověřování byly provedenými úkony, zejména vyhodnocením nashromážděných archivních materiálů zjištěny skutečnosti, z nichž lze dovodit závěr, že se prověřovaného zvlášť závažného zločinu mohlo dopustit pět prověřovaných příslušníků Státní bezpečnosti, konkrétně Otakar Černý, nar. 22.07.1954, Václav Říha, nar. 17.03.1936, Miroslav Grohol, nar. 01.08.1946, Miroslav Dohnal, nar. 27.07.1932 a Zdeněk Kraus, nar. 07.071938, a to tím, že se při výkonu služby na rozpracování poškozené rodiny Tominových aktivně a soustavně podíleli.

Protože Miroslav Dohnal dne 19. 8. 1997 a Zdeněk Kraus dne 26. 7. 1985 zemřeli, a nelze o nich spolu s dalšími třemi prověřovanými společně rozhodnout, je jejich jednání vyloučeno k samostatnému projednání.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti považuje policejní orgán vyloučení věci tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení, za dostatečně odůvodněné.

Za policejní orgán

Pplk. Mgr. Stanislav Zeman

rada“

To vyšetřování bylo zahájeno s jistým zpožděním – 42 let, počítám-li správně – ale k onomu zahájení přece jen došlo. O to pozoruhodnější je nesoulad s tím, jak věci vypadají na akademické frontě. Shodou okolností tu noc, toho dne, co mi pak přišlo to policejní Usnesení, došlo ke zvlášť pozoruhodnému zásahu do úvodní věty mého textu. Šlo o 26. příspěvek k Platonovu Symposiu, bylo to tedy 9. srpna. Na mém blogu si můžete nalézt správné znění. Uvádím proto pouze znění zkomolené, tak jak mi ho vytiskl můj printer:

Všechny tyto věci mě učila (Tau=ta/ te ou]n pa/nta e0di/daske/ me), kdykoliv mluvila o erotice (o9po/te peri\ tw~n e0rwtikw~n lo/gouj poioi=to), a jednoho dne se zeptala (kai/ pote h1reto) „Xo myslíš‘ Ti/ oi1ei’, w} Sw&krate‘ w} Sw&kratej‘, že je příčinou tohoto eróta‘ ai1tion ei]nai tou/tou tou= e1rwtoj) a této touhy (kai\ th=j e0piqumi/aj;)?

Dne 20.června jsem napsal řediteli ÚFARu docentu Palkoskovi:

„Vážený pane řediteli,

dovolte, abych Vás informoval, že History of Political Thought, Volume XLIII, Issue 2, Summer 2022, publikoval moji stať ‚The Phaedrus and the Charmides: Plato in Athens 405-404‘. V této stati vyvracím řadu dogmat, na kterých stojí současná akademická platonská filosofie. Jedno z těchto dogmat, pozdní datování Platonova Faidru, po prvé vzniklo před dvě stě třiceti lety, kdy je formuloval žák a následovatel Kantův, W.G. Tenneman ve svém díle System der platonischen Philosophie, publikovaném v roce 1792.

Žádám Vás proto, aby mi bylo povoleno na Vašem ústavu přednést stať ‚The Phaedrus and the Charmides: Plato in Athens 405-404‘. Bylo by zcela nefér přednášet tuto stať pro hrstku platonistů na Vašem ústavu, jakkoli jak profesor Thein tak Dr Jirsa nepochybně zastávají pozdní datování Faidru. V této věci však pouze přejímají dogmata obecně zastávaná platonisty na takových akademických centrech, jakým je universita v Heidelbergu, v Oxfordu, Cambridgi, v Harvardu a na Sorbonně. Proto bych rád, kdybyste organizoval filosofické setkání, na které by byli pozváni přední platonisté zmíněných universit, kde bych svou stať přednesl k diskusi.

Těším se na Vaši odpověď.

S pozdravem…“

Odpověď jsem od docenta Palkosky dosud nedostal.

Zásahy do mých textů pokračují, jak se můžete přesvědčit, podíváte-li se na zatím poslední, tedy 29. příspěvek na mém blogu věnovaný Platonovu Symposiu.

Nemohl byste v té věci něco udělat?

S pozdravem,

Julius Tomin

Vážený pane doktore,

 

váš přepis starořečtiny je pro mne bohužel nesrozumitelný, byť mi to v něčem připomíná transliterační tabulku z Persea ... 

... moc rád vám tedy napíšu, jak to řešil Novotný, ale pošlete mi, rposím, termín v jiné podobě než " w(j kwmastw~n "

Díky.

XAIPE

Kryštof Boháček

Dobrý den,

moc děkuji: hós kómastón, Symposium 212c7.

Pane Boháčku, jak se mohlo stát, že čeština se stala neslučitelnou se Spionixem, tedy s možností psát starořecký text starořecky? A mohu-li Vás prosit, vynechme toho doktora. Domnívám se, že situaci u nás znám natolik dobře, abych se mohl domnívat, že se v naší zemi sotva najde někdo, kdo zná starořečtinu tak dobře, jako Vy, doktor ne-doktor, profesor ne-profesor. A co se mě týká, já studoval u Machovce, a když šlo o mou diplomní práci, řekl jsem Milanovi, že diplomku budu obhajovat pouze za předpokladu, že mým oponentem bude Patočka. Milanovi se toho podařilo dosáhnout. Jak tak na Patočku s Milanem čekáme – Patočka vždycky všude přišel pozdě – šel kolem nás Milanův asistent Mácha, který procedil mezi zuby: "Milane, jak se mohlo stát, že tomu člověku bylo dovoleno překročit práh této fakulty." To byl rok, myslím, 1964. A to byla skutečná obhajoba. Předseda zkušební komise mě chtěl poslat domů -"snad za rok" - Patočka na to: "Pane předsedo, Vy jste věc nepochopil. Já navrhuji Tominovu práci za jedna." Když pak byly doktoráty obnoveny, Ti, co měli diplomku za jedna, dostali doktorský titul automaticky. 

 S pozdravem,

Julius Tomin

 

Pan Boháček zřejmě zapomněl na mou prosbu i na svůj příslib „moc rád vám tedy napíšu, jak to řešil Novotný“.

 

32 Platonovo Symposium – Agathon, Sokrates, Alkibiades a ti další

Mluví Alkibiades

A Sokrata chválit (Swkra/th d‘ e0gw_ e0painei=n), mužové (w} a1ndrej), začnu takto (ou3twj e0pixeirh/sw), prostřednictvím nápodob (di‘ ei0ko/nwn). On si asi bude myslit (ou[to jme\n ou]n i1swj oi0h/setai), že abych ho zesměšnil (e0pi\ ta\ geloio/tera), nápodoba však bude (e1stai d‘ h9 ei0kw&n) kvůli pravdě (tou= a1lhqou=j e3neka), ne směšnosti (ou0 tou= geloi/ou). Pravím totiž, že se nejvíc podobá Silénům (fhmi\ ga\r dh\ o9moio/taton au0to\n ei]nai toi=j silhnoi=j), těm v sochařských  obchodech sedícím (tou/toij toi=j e0n toi=j e9rmoglufei/oij kaqhme/noij), které sochaři sochají (ou3stinaj e0rga/zontai oi9 dhmiourgoi&) s píšťalami nebo flétnami (su/riggaj h2 au0lou\j e1xontaj), které vpůli rozevřené (oi3 dixa/de dioixqe/ntej) se ukazují uvnitř (fai/nontai e1ndoqen) mít sošky bohů (a0ga/lmata e1xontej qew=n). A tvrdím zase (kai\ fhmi\ au]), že se podobá (e0oike/nai ae0to/n) satyru Marsyovi (tw}| satu/rw| tw~| Marsu/a|). Že se svým vzhledem těmto podobáš (o3ti me\n ou]n to/ ge ei]doj o3moioj ei] tou/toij), Sokrate (w} Sw&kratej), ani ty sám bys nepopíral (ou0d‘ au0to\j a1n pou a0mfisbhth/saij). Že se jim i jinak podobáš (w(j de\ kai\ ta]lla e1oikaj), to si poslechni v následujícím (meta tou=to a1koue). Jsi hybrista (u9bristh\j ei]);

***

Co Platon tímto termínem míní ukazuje již text předcházející, nejen text následující, tedy nejen to, co Alkibiades od Sokrata zakusil. Sem totiž patří na příklad otázka „Zdalipak si myslíš, synu Akumena, že jsem měl obavu obavy nehodnou, ale nebylo to s mantickou předvídavostí, když jsem nyní řekl, že Agathon pronese obdivuhodnou řeč a já si nebudu vědět rady (co říci o Erótovi)?“, kterou Sokrates položil Eryximachovi, poté, co Agathon pronesl svou řeč. – Za pozornost stojí, že Sokratovo nu=n (nyní), vyřknuté poté, co Agathon svou řeč pronesl, se vztahuje k otázce, kterou Eryximachovi položil před tím, než Agathon pronesl svoji řeč. – pak následuje Sokratovo kladení otázek Agathonovi, jež ukazuje, že Agathon ve své řeči do Eróta promítl všechna svá erotická přání, jež Erótovi jako takovému nejen že nepřináleží, ale jsou opakem toho, co Erós je ve skutečnosti. Agathonova řeč byla tedy zcela pochybená. Sokrates nechal Agathona na pokoji až poté, co Agathon řekl: „Sokrate, já nejsem schopen ti protiřečit, budiž to tak, jak ty říkáš.“ (201c6-7).

Sokratovo dotazování Agathona následovalo poté, co Sokrates proklamoval, že všichni ti, co mluvili před Agathonem, ve svých řečech pochybili. Jak a v čem pochybili, to ukázal právě svým dotazováním Agathona.

***

nebo ne (h1 ou1)? Protože, jestli s tím nesouhlasíš (e0a\n ga\r mh\ o9mologh=|j), přivedu svědky (ma/rturaj pare/comai). Což nejsi flétnista (a0ll‘ ou0k au0lhth&j;)? Mnohem obdivuhodnější (polu/ ge qaumasiw&teroj) než on (e0kei/nou). On hudebními nástroji (o9 me/n ge di‘ o0rga/nwn) očarovával lidi (e0kh/lei tou\j a0nqrw&pouj) tou mocností z úst (th=| a0po\ tou= sto/matoj duna/mei), a ještě nyní (kai\ e1ti nuni/) kdokoli by hrál tu jeho hudbu (o3j a2n ta\ e0kei/nou au0lh=|) – protože co hrál na flétně Olympos (a4 ga\r O1lumpoj hu1lei), je podle mého Marsyovo (Marsu/ou le/gw), protože ten ho to naučil (tou/tou dida/cantoj) – ta jeho hudba (ta\ ou]n e0kei/nou), ať ji hraje dobrý flétnista (e0a/nte a0gaqo\j au0lhth\j au9lh=|) nebo poiei=), a ukazuje ty (kai\ dhloi= tou/j), kteří potřebují bohy a mystiku (tw~n qew~n te kai\ teletw~n deome/nouj), protože jsou to věci božské (dia\ to\ qei=a ei]nai). Ty se od něho lišíš jen natolik (su\ d‘ e0kei/nou tosou=ton mo/non diafe/reij), že bez nástrojů (o3ti a1neu o0rga/nwn) prostými slovy (yiloi=j lo/goij) děláš to samé (tau0to\n tou=to poiei=j). My (h9mei=j gou=n), když slyšíme mluvit někoho jiného (o3tan me/n tou a1llou a0kou/wmen le/gontoj), i velice dobrého řečníka (ka\ pa/nu a0gaqou= r9h/toroj), jiné řeči (a1llouj lo/gouj), nedotýká se to nikterak (ou0de\n me/lei), abych tak řekl (w(j e1poj ei0pei=n), nikoho (ou0deni/). Když však někdo poslouchá tebe (e0peida\n de\ sou= tij a0kou/h|), nebo když tvá slova (h2 tw~n sw~n lo/gwn) někdo jiný pronáší (a1llou le/gontoj), i když by byl velmi ubohý ten mluvící (ka2n pa/nu fau=loj h2| o9 le/gwn), ať poslouchá žena (e0a/nte gunh\ a0kou/h|) nebo muž (e0a/nte a0nh\r) nebo mladík (e0a/nte meira/kion), jsme vzrušeni (e0kpeplhgme/noi e0sme/n) a hluboce zaujati (kai\ katexo/meqa). A já (e0gw_ gou=n), mužové (w} a1ndrej), kdybych se vám nemusel zdát být úplně opilý (ei0 mh\ e1mellon komidh=| do/cein mequ/ein), bych vám řekl pod přísahou (ei]pon o0mo/saj a2n u9mi=n), co jsem já zakoušel (oi3a dh\ pe/ponqa au0to/j) od jeho řečí (u9po\ tw~n tou/tou lo/gwn), a zakouším (kai\ pa/sxw) ještě i nyní (e1ti kai\ nuni/).

***

Dělá se mi z toho špatně. Chystal jsem se na pěkné posezení s Alkibiadem, jak líčí, co od Sokrata zakusil. Až tam jsem totiž ve svém stínování českého překladu originálem došel. Následoval větný úsek český, po kterém měl následovat tomu odpovídající úsek originálu. Když počítač otevřu, mám tam „English“, udělal jsem si tedy závorky (), font „calibri“ jsem proměnil ve SPIonix, ujistil jsem se, že jsem myšku dal do té závorky, a napsal jsem o3tan ga\r au0to\n a0kou/w. Větný úsek jsem dopsal, podíval se do závorek, závorky prázdné. A tak pozorně hledám, kam „počítač“ ten psaný úsek přemístil. Bilo to do očí, protože ten úsek teď tvořil začátek první prvního řádku na této stránce:

„o3tan ga\r au0to\n a0kou/wpoiei=), a co ukazuje ty (kai\ dhloi= tou/j), kteří potřebují bohy“

Samozřejmě jsem se mohl splést, zapomenout proměnit font „calibri“ ve SPIonix, a nějakým bezděčným pohybem jsem myšku posunul na začátek stránky. Když jsem špatně umístěný úsek vyjmul, abych ho proměnil ve SPIonix, úvodní řádek se vrátil do své původní podoby. Zřejmě to všecko byla moje zapomětlivost; na této stránce k žádnému nevítanému zásahu nedošlo. Nicméně jsem se podíval na stránku předcházející. Poslední řádek vypadal následovně:

„hudba (ta\ ou]n e0kei/nou), ať ji hraje dobrý flétnista (e0a/nte a0gaqo\j au0lhth\j au9lh=|) nebo“

Spojené s prvním řádkem na straně následující to tedy vypadalo takto:

„hudba (ta\ ou]n e0kei/nou), ať ji hraje dobrý flétnista (e0a/nte a0gaqo\j au0lhth\j au9lh=|) nebo poiei=), a co ukazuje ty (kai\ dhloi= tou/j), kteří potřebují bohy a mystiku (tw~n qew~n te kai\“

Jak vidno, z textu byl vyseknut podstatný kus; věta takto „upravená“ nedává smysl.

Správně: „hudba (ta\ ou]n e0kei/nou), ať ji hraje dobrý flétnista (e0a/nte a0gaqo\j au0lhth\j au0lh=|) nebo ubohá flétnistka (e0a/nte fau/lh au0lhtri/j) pouze tato uchvacuje (mo/na kate/xesqai poiei=)

V bold (tučně) jsem označil  část věty, která byla vyseknuta.

Pozorný čtenář si povšimne, že když si přemístěný úsek promění ve SPIonix, dostane o3tan ga\r au0to\n a0kou/w, což neodpovídá originálu: o3tan ga\r a0kou/w. Jinak řečeno, ono au0to\n odpovídá mému „ho“, a samozřejmě z originálu musí pryč. Kdybych v práci pokračoval, musil bych rozhodnout, zda z mé české verse ono „ho“ vypustit, nebo ho ponechat v domnění, že český překlad zjasňuje.

Zápolení s mým nevítaným „korektorem“ však už mám až po krk. V práci na Platonově Symposiu pokračovat nebudu.

***

Protože když ho poslouchám (), mé srdce tluče v mé hrudi více než v hrudi korybantů a slzy mi tečou z jeho slov, a vidím i mnohé jiné, kteří zakouší totéž. Naslouchaje Periklovi a jiným dobrým řečníkům, myslil jsem, že mluví dobře, nic podobného jsem však nezakoušel, má duše nebyla celá vzrušená, ani nenaříkala, že jsem na roveň otrokům, ale tento Marsyas mě mnohokrát uvedl do takového stavu, že jsem si myslel že mi nelze žít v takovém stavu, v jakém jsem. A co se toho týče, Sokrate, nepopřeš, že je to pravda. A ještě i nyní vím o sobě, že kdybych ti chtěl naslouchat, nezvládl bych to, ale zakoušel bych stejně. Protože on mě nutí souhlasit s ním, že ač jsem sám velice nedokonalý, sebe zanedbávám a dělám věci Athéňanů. Násilím si zacpávám uši jako Sirénami zasažen a utíkám, abych nezestárnul sedě tady vedle něho. Ze všech lidí pouze u něj se mi stalo, co by si člověk nemyslel, že by se mi mohlo stát; pouze před ním se stydím. Vím, že s ním nemohu nesouhlasit, že třeba činit, co on nakazuje, když však odejdu, jsem přemožen poctami, kterých se mi od lidu dostává. A tak se mu vyhýbám a utíkám před ním. A když ho spatřím, stydím se před tím, na čem jsme se shodli. A mnohokrát bych ho rád viděl nejsoucího mezi lidmi, kdyby se to však stalo, dobře vím, že bych byl mnohem víc nešťastný, takže nevím, jak bych měl s tímto člověkem zacházet.

PS

Pokud jsou v textu překlepy, omlouvám se; text tentokrát nechávám tak, jak jsem ho našel, když jsem si příspěvek dnes večer otevřel, nekorigovaný.

31 Platonovo Symposium – Agathon, Sokrates, Alkibiades a ti další

Intermezzo pokračuje

A Sokrates (Kai\ to\n Swkra/th), „Agathone (A0ga/qwn)“, řekl (fa/nai), „koukej (o3ra), jestli mě ochráníš (ei1 moi e0pamu/neij). Protože pro mě (w(j e0moi/) erós toho člověka (o0 tou/tou e1rwj tou= a0nqrw&pou) se nestal ničím prostým (ou0 fau=lon pra=gma ge/gonen). Protože od toho času (a0p‘ e0kei/nou ga\r tou= xro/nou), co jsem ho začal milovat (a0f‘ ou3 tou/tou h0ra/sqhn), už nesmím (ou0ke/ti e1cesti/n moi) se ani podívat (ou1te prosble/yai) ani promluvit (ou1te dialexqh=nai) s krásným hochem (kalw~|) ani s jediným (ou0d] e9ni/), nebo on z žárlivosti na mě (h2 ou9tosi\ zhlotupw~n me) a závisti (kai\ fqonw~n) začne dělat divy (qaumasta\ e0rga/zetai) a nadávat (kai\ loidorei=tai/ te) a div že na mě ruce nevztáhne (kai\ tw_ xei=re mo/gij a0pe/xetai). Koukej tedy (o3ra ou]n), aby i teď něco neprovedl (mh/ ti kai\ nu=n e0rga/shtai), ale usmiř nás (a0lla\ dia/llacon h9ma=j), nebo jestli začne s násilím (h2 e0a\n e0pixeirh=| bia/zesqai), ochraň mě (e0pa/mune), protože já mám z jeho šílení (w(j e0gw_ th\n tou/tou mani/an te) a z jeho zamilovanosti (kai\ filerasti/an) velikou obavu (pa/nu o0rrwdw~).

„Ale není možné (A0ll‘ ou0k e1sti)“, řekl Alkibiades (fa/nai to\n A0lkibia/dhn), „mezi mnou a tebou usmíření (e0moi\ kai\ soi\ diallagh/). Ale za tyto věci (a0lla\ tou/twn me/n) se ti na příště pomstím (ei0j au]qi/j se timwrh/somai); nyní však mi (nu=n de/ moi), Agathone (A0ga/qwn),“ řekl (fa/nai), „dej něco z těch stužek (meta/doj tw~n tainiw~n), ať ověnčím (i3na a0nadh/sw) i tuto jeho obdivuhodnou hlavu (kai\ th\n tou/tou tauthni\ th\n qaumasth\n kefalh/n), aby se na mě nepohoršoval (i3na mh\ moi me/mfhtai), že tebe jsem ověnčil (o3ti se\ me\n a0ne/dhsa), jeho však (au0to\n de/), který v řečech vítězí nad všemi lidmi (nikw=nta e0n lo/goij pa/ntaj a0nqrw&pouj), ne pouze předevčírem (ou0 mo/non prw&|hn) jako ty (w#sper su/), ale vždycky (a0ll‘ a0ei/), a já ho přesto neověnčil (e1peita ou0k a0ne/dhsa).“ A zároveň vzal něco z těch stužek (kai\ a3m’ au0to\n labo/nta tw~n tainiw~n), ověnčil Sokrata (a0nadei=n to\n Swkra/th) a lehnul si (kai\ katakli/nesqai).

Když si přilehl (E0peidh\ de\ katekli/nh), řekl (ei0pei=n)„Nuže (Ei]en dh/), mužové (a1ndrej), protože se mi zdáte být střízliví (dokei=te ga/r moi nh/fein). To vám nelze dovolit (ou0k e0pitrepte/on ou]n u9mi=n), je třeba pít (a0lla\ pote/on). V tom jsme spolu souhlasili (w(molo/ghtai ga\r tau=q‘ h9mi=n). Jako vůdce pitky volím (a1rxonta ou]n ai9rou=mai th=j po/tewj), dokud se řádně nenapijete (e3wj a2n u9mei=j i3kanw~j pi/hte), sebe sama (e0mauto/n). Ať přinesou (a0lla\ fere/tw), Agathone (A0ga/qwn), nějaký velký pohár (ei1 ti e1stin e1kpwma me/ga). Nebo spíše (ma=llon de/), toho není třeba (ou0de\n dei=), ale přines (a0lla\ fe/re), hochu (pai=)“, řekl (fa/nai), „tamtu chladící nádobu (to\n yukth/ra e/kei=non)“, když viděl (i0do/nta), že se do ní vejde něco přes dva litry (au0to\n ple/on h2 o0ktw_ kotu/laj xwrou=nta). Když tu naplnil (tou=ton e0mplhsa/menon), nejprve ji sám vypil (prw~ton me\n au0to\n e0kpiei=n), pak přikázal nalít Sokratovi (e1peita tw~| Swkra/tei keleu/ein e0gxei=n), a při tom řekl (kai\ a3ma ei0pei=n) „Vůči Sokratovi (Pro\j to\n Swkra/th), mužové (w} a1ndrej) tohle sofisma mi není k ničemu (to\ so/fisma/ moi ou0de/n); protože kolik mu kdo přikáže (o9po/son ga\r a2n keleu/h| tij), tolik vypije (tosou=ton e0kpiw&n), přece se nikdy neopije (ou0de\n ma=llon mh/ pote mequsqh=|).“

A Sokrates (To\n me\n ou]n Swkra/th), když mu hoch nalil (e0gxe/antoj tou= paido/j), vypil (pi/nein); tu však Eryximachos (to\n d‘ ou]n E0ruci/maxon) „Jak to (Pw~j ou]n)“, řekl (fa/nai), „Alkibiáde (w} A0lkibia/dh), děláme (poiou=men;)? takhle ani nic nemluvíme (ou3twj ou1te ti le/gomen) při poháru (e0pi\ th=| ku/liki) ani nezpíváme (ou1te a1|domen), ale naprosto (a0ll‘ a0texnw~j) jako ti, co jsou žízniví (w# sper oi9 diyw~ntej), budeme pít (pio/meqa;)?“

Tu Alkibiades řekl (To\n ou=n A0lkibia/dhn ei0pei=n) „Eryximachu (W} E0ruci/maxe), nejlepší (be/ltiste) nejlepšího otce (belti/stou patro/j) a nejrozumnějšího (kai\ swfronesta/tou), buď pozdraven (xai=re).“

„I ty (Kai\ ga\r su/),“ řekl Eryximachos (fa/nai to\n E0ruci/maxon), „ale co budeme dělat (a0lla\ ti/ poiw&men;)?“

„Co ty poručíš (O#ti a2n su\ keleu/h|j). Je třeba tě poslechnout (dei= ga/r soi pei/qesqai); ‚protože lékař je člověk cennější než spousta jiných (i0htro\j ga\r a0nh\r pollw~n a0nta/cioj a1llwn)‘, přikaž tedy (e0pi/tatte ou]n), co chceš (o3ti bou/lei).“

„Poslyš tedy (A1kouson dh/),“ řekl Eryximachos (e0pei=n to\n E0ruci/maxon). „My (H9mi=n), než jsi vešel (pri\n se\ ei0selqei=n), jsme se rozhodli (e1doce), že je třeba (xrh=nai), aby z leva doprava (e0pi\ decia/) každý z nás (e3kaston), po řadě (e0n me/rei), pronesl řeč o Erótovi (lo/gon peri\ E1rwtoj ei0pei=n), jak jen bude moci nejkrásnější (w(j du/naito ka/lliston), a vychválil ho (kai\ e0gkwmia/sai). A ty (su\ d‘), když jsi nemluvil (e0peidh\ ou0k ei1rhkaj) a napil ses (kai\ e0kpe/pwkaj), je správné, abys mluvil (di/kaioj ei] ei0pei=n), a až domluvíš (ei0pw_n de/), přikázal Sokratovi (e0pita/cai Swkra/tei), o čem by chtěl (o3ti a2n bou/lh|), a ten tomu doprava (kai\ tou=ton tw~| e0pi\ decia/), a tak i ti ostatní (kai\ ou3tw tou\j a1llouj).“

„Ale (A0lla/)“, řekl (fa/nai), „Eryximachu (w} E0ruci/maxe),“ Alkibiades (to\n A0lkibia/dhn), „mluvíš sice krásně (kalw~j me\n le/geij), ale opilý člověk (mequ/onta de\ a1ndra) aby se srovnával se střízlivými (para\ nhfo/ntwn lo/gouj paraba/llein), asi není zrovna správné (mh\ ou0k e0c i1sou h]|). A ještě (kai\ a3ma), dobrý muži (w} maka/rie), ty věříš něco Sokratovi (pei/qei ti/ se Swkra/thj), z toho, co před chvílí řek (w{n a1rti ei]pen;)? Nebo víš (h2 oi]sqa), že všecko je právě naopak (o3ti tou0nanti/on e0sti\ pa=n), než co povídal (h2 o4 e1legen;)? Protože on (ou[toj ga/r), když někoho budu chválit (e0a/n tina e0paine/sw) v jeho přítomnosti (tou/tou paro/ntoj), buď boha (h2 qeo/n) nebo člověka (h2 a1nqrwpon), jiného (a1llon) než jeho (h2 tou=ton), neobejde se to, aby na mě ruce nevztáhnul (ou0k a0fe/cetai/ mou tw_ xei=re).“

„Nenecháš toho (Ou0k eu0fhmh/seij;)?“, řekl Sokrates (fa/nai to\n Swkra/th).

„Při Poseidonovi (Ma\ to\n Poseidw~)“, řekl Alkibiades (ei0pei=n to\n A0lkibia/dhn), „nic proti tomu nenamítej (mhde\n le/ge pro\j tau=ta), protože já bych nikoho jiného nechválil (w(j e0gw_ ou0d‘ a2n e3na a1llon e0paine/saimi), když ty jsi přítomen (sou= paro/ntoj).“

„Ale udělej to tak (a0ll‘ ou3tw poi/ei)“, řekl Eryximachos (fa/nai to\n E0ruci/maxon), „když chceš (ei0 bou/lei). Vychval Sokrata (Swkra/th e0pai/neson).“

„Co říkáš (Pw~j le/geij;)?“ řekl Alkibiades (ei0pei=n to\n A0lkibia/dhn), „domníváte se, že je to zapotřebí (dokei= xrh=nai), Eryximachu (w} E0ruci/maxe)? Mám se pustit (e0piqw~mai) do toho muže (tw_| a0ndri/) a pomstít se mu (kai\ timwrh&swmai) před vámi (u9mw~n e0nanti/on;)?“

„Ty tam (Ou3toj)“, řekl Sokrates (fa/nai to\n Swkra/th), „co zamýšlíš (ti/ e0n nw~| e1xeij;)? Abys zesměšnil (e0pi\ ta\ geloio/tera) mě vychvalovat (me e0pine/sai;)? Nebo co uděláš (h2 ti/ poih/seij)?“

„Řeknu pravdu (Ta0lhqh= e0rw~). Ale koukej (a0ll‘ o3ra), jestli to dovolíš (ei0 pari/hj;).“

„Ale jistě (A0lla\ me/ntoi)“, řekl, (fa/nai) „pravdu dovoluji (ta/ ge a0lhqh= pari/hmi) a přikazuji (kai\ keleu/w) říkat (le/gein).“

„Hned se do toho pustím (Ou0k a2n fqa/noimi)“, řekl Alkibiades (ei0pei=n to\n A0lkibia/dhn), „a ty udělej takto (kai\ me/ntoi ou9twsi\ poi/hson). Jestli řeknu něco nepravdivého (e0a/n ti mh\ a0lhqe\j le/gw), zastav uprostřed (metacu\ e0pila/bou), budeš-li chtít (a2n boulh=|), a řekni (kai\ ei0pe/), že tohle lžu (o3ti tou=to yeu/domai); protože svévolně (e9kw_n ga\r ei]nai) nic lživého neřeknu (ou0de\n yeu/somai). Jestli však při rozvzpomínání (e0a\n me/ntoi a0namimnh|sko/menoj) jinou věc řeknu jindy (a1llo a1lloqen le/gw), nic se nediv (mhde\n qauma/sh|j); protože to není snadné (ou0 ga/r ti ra|/dion ) tu tvoji neobvyklost (th\n sh\n a0topi/an) v tomto stavu (w{d‘ e1xonti) snadno (eu0po/rwj) a po pořádku (kai\ e0fech=j) vypočítat (katariqmh=sai).“