Saturday, September 15, 2018

2 Platonovy první čtyři dialogy


Starověká tradice, podle které prvním dialogem, který Platon napsal, byl Faidros, je v souladu s Aristotelovým výkladem o tom, jak Platon na Ideje přišel. Podle jeho podání se totiž Platon ve svém mládí (ek neou) stal stoupencem Herakleitova učení, podle něhož jsou veškeré věci, které svými smysly chápeme, v ustavičném toku (hȏs hapantȏn tȏn aisthȇtȏn aei reontȏn) a žádné poznání o nich není možné (kai epistȇmȇs peri autȏn ouk ousȇs, Metafyzika 987a32-34). Na tomto pozadí Platon přijal za svého (apodexamenos) Sokrata, který se zabýval etickými problémy (peri ta ȇthika pragmateouomenou) a v jejich rámci jako první upřel svou mysl na definice (peri horismȏn epistȇsantos prȏtou tȇn dianoian), a díky tomu (dia to toiouton) dospěl k domnění (hupelaben), že se to dělo ve vztahu k jiným jsoucnům (hȏs peri heterȏn touto gignomenon) a ne k věcem našeho vnímání (kai ou tȏn aisthȇtȏn), protože nic z věcí vnímaného světa nelze vymezit obecnou definicí (adunaton gar einai ton koinon horon tȏn aisthȇtȏn tinos), ježto se ustavičně proměňují (aei ge metaballontȏn); Platon takováto jsoucna nazval Ideje (houtos oun ta men toiauta tȏn ontȏn ideas prosȇgoreuse, 987b1-8).

Aristotelův důraz na pojem epistȇmȇ (poznání), který jako takový v řečtině znamená „zastavení se (histȇmi) na [něčem] (epi)“, je podstatný; veškeré věci světa našich smyslů jsou v ustavičném toku, žádné zastavení se tu není možné, není tu tedy možná epistȇmȇ. Tu se Platon filozoficky setkal se Sokratem a nahlédl, že jeho zastavení (epistȇsantos) mysli na definicích se musilo vztahovat ke zcela jiným jsoucnostem, které takové zastavení mysli umožňují, a ta jsoucna nazval Idejemi.

Diogenes Laertius píše, že Platon nejprve filozofoval (ephilosophei tȇn archȇn) podle Herakleita (kath‘ Hȇrakleiton); když pak chtěl soutěžit o cenu svou tragédií (epeita mellȏn agȏnieisthai tragȏidiai), před Dionýsovým divadlem se zaposlouchal do Sokrata (pro tou Dionusiakou theatrou Sȏkratous akousas), spálil ty své básně (katephlexe ta poiȇmata) a od té chvíle (t’ounteuthen dȇ) – bylo mu tehdy (gegonȏs), jak tradice praví (phasin), dvacet let (eikosi etȇ) – se stal Sokratovým posluchačem (diȇkouse Sȏkratous). (III. 5-6)

Lenaea se konala na přelomu ledna a února a tu si lze dobře představit, že se Sokratovi posluchači před Dionysovým divadlem hřáli při ohníčku a že tu Platon své tragédie (soutěžilo se třemi tragédiemi a jedním satyrským dramatem) hodil do ohně se slovy „Hefaiste (Hȇphaiste, bůh ohně), pojď sem (promol‘ hȏde), Platonovi je tě tu teď zapotřebí (Platȏn nu ti seio chatizei, Diog. Laert. III. 6)“ Platon byl z přední aristokratické rodiny a jistě byl nadějným básníkem; že se svých tragédií takto dramaticky vzdal, když se do Sokrata zaposlouchal, a od té události se stal jeho posluchačem, to jistě neušlo bez pozornosti. Především to neušlo pozornosti Aristofana, který ve svých komediích po leta Sokrata a jeho žáky karikoval (ve své první komedii Hodovníci, Daitalȇs, v roce 427 př.n.l., tedy dvacet let před Platonovým zaposloucháním se do Sokrata, narodil-li se Platon v tom roce, viz Diog. Laert. III. 2, Aristofanes karikoval Sokratova druha Alkibiada a v roce 423 dal na scénu svá Oblaka, v nichž hraje Sokrates hlavní úlohu). Dva roky poté, co Platon své tragédie hodil do ohně, v roce 405 př.n.l., kdy v Athénách šlo o všecko a především o to, aby se do politiky vložili všichni schopní lidé, kterým šlo o dobro obce, Aristofanes ve své nejslavnější komedii Žáby přivádí z podsvětí pisatele tragédií Aschyla, aby Athény zachránil, a tu se jeho chorus raduje nad tím (charien oun), že už nebude vysedávat okolo Sokrata a tlachat (mȇ Sȏkratei parakathȇmenon lalein) odhodiv múzické umění (apobalonta mousikȇn, 1491-3).

Aristofanův chór se tu převtělil do Sokratova spolubesedníka, aby jeho ústy vyslovil radost nad tím, že po příchodu Aischyla již nebude musit sedět vedle Sokrata a tlachat. Slova „odhodiv múzické umění“, kterými je Sokratův spolubesedník charakterizován, jsou tu podstatná. Aby popěvek mohl v divácích vzbudit smích, musilo tu jít o něco, o čem se obecně vědělo. Na koho jiného tu může Aristofanes poukazovat než na Platona? Tento popěvek chóru Žab tak nejenom potvrzuje zprávu v Diogenovi Laertském o tom, že se Platon stal Sokratovým posluchačem poté, co hodil své tragédie do ohně, ale zároveň nám poskytuje datum, po němž je třeba Faidros datovat. Není totiž myslitelné, že by Aristofanes byl mohl spojit odhození múzického umění s besedováním spolu se Sokratem poté, co Platon napsal Faidros, v němž rozehrál filozofii do múzické krásy a poukázal k filozofii jako k tomu největšímu múzickému umění (259d).

Aristofanovi pravděpodobně vděčíme za to, že Platon Faidros napsal Žábami k tomu podnícen. Jak totiž závěrečná část Faidru ukazuje, v té době se Platon spolu se Sokratem díval na spisování jako na neživotnou nápodobu slova mluveného, které jediné je v duši schopné zasít filozofii; jen mluvené slovo tehdy viděl jako nositele a uskutečňovatele opravdové múzické umění. Jak víme z Platonova Faidónu, Sokrates, který filozofii nepsal, měl během svého života opakovaný sen, v němž mu bylo přikazováno „dělej múzické umění (mousikȇn poiei) a pracuj na tom (kai ergazou)“, což si vykládal jako příkaz věnovat se filozofii, protože tato je tím největším múzickým uměním (hȏs philosophias men ousȇs megistȇs mousikȇs, 61a3-4).

***
Platon ve Faidru zachytil úžas nad tím, jak se mu na pozadí herakleitovského světa otevřel svět pravého jsoucna: „Ta nadsvětní místa (Ton de huperouranion topon) dosud žádný z našich básníků neopěvoval (oute tis humnȇse pȏ tȏn tȇide poiȇtȇs), jak by zasloužila, ani nikdy nebude opěvovat (oute pote humnȇsei kat axian). Má se to s nimi takto (echei de hȏde) – musím se totiž odvážit pověděti pravdu (tolmȇteon gar oun to ge alȇthes eipein), zvláště když mluvím o pravdě (allȏs te kai peri alȇtheias legonta) – tento prostor zaujímá bezbarvá, beztvará a nehmatatelná jsoucnost vskutku jsoucí [Novotný poznamenává lakonicky: „Jsoucnost Idejí.“], viditelná jedinému řidiči duše rozumu, k níž se vztahuje pojem pravdivého vědění (hȇ gar achrȏmatos te kai aschȇmatistos kai anaphȇs ousia ontȏs ousa, psuchȇs kubernȇtȇi monȏi theatȇ nȏi, peri hȇn to te tȇs alȇthous epistȇmȇs genos, touton echei ton topon). (247c3-d1, překlad z Platona F. Novotný)

Tato slova Platon pronáší ústy Sokrata. Jak si lze vysvětlit, že dal do úst Sokrata své nejvlastnější myšlenky, a to za Sokratova života? Bližší přihlédnutí k Faidru nám na tuto otázku pomůže najít odpověď. Uvedu místa, která v tomto ohledu považuji za relevantní.

Když Faidros Sokratovi dočetl Lysiovu erotickou řeč, otázal se: „Jak se ti zdá (Ti soi phainetai), Sokrate (ȏ Sȏkrates), ta řeč (ho logos;)? Nemyslíš, že je nádherně pronesena (ouch huperphuȏs eirȇsthai;)?“ Sokrates mu na to odpovídá: „Přímo božsky (Daimoniȏs men oun), příteli (ȏ hetaire), takže jsem ohromen (hȏste me ekplagȇnai). A to se mi stalo skrze tebe (kai touto egȏ epathon dia se), Faidre (ȏ Phaidre), jak jsem se na tebe díval (pros se apoblepȏn), protože se mi zdálo (hoti emoi edokeis), že od té řeči za čtení přímo záříš (ganusthai hupo tou logou metaxu anagignȏskȏn); maje totiž zato (hȇgoumenos gar), že ty rozumíš takovýmto věcem více než já (se mallon ȇ eme epaїein peri tȏn toioutȏn), následoval jsem tě (soi heipomȇn) a při tom následování (kai hepomenos) jsem se dostal spolu s tebou, božským člověkem, do bakchického vytržení (sunebakcheusa meta sou tȇs theias kephalȇs).“ (234d1-6)

Jak se ukáže, Sokrates ve skutečnosti pozorně Lysiovu řeč sledoval a jeho slova „maje totiž zato, že ty rozumíš takovýmto věcem více než já“ jsou plná ironie, znamená to však, že ironizuje, když mluví o bakchickém vytržení, s nímž Faidrovo nadšení sdílel? Nemyslím. Platon nám tu dává možnost si představit, s jakým nadšením Sokrates spolu s ním sdílel jeho výstupy do říše Idejí. Jak mu o tom Platon mohl nevykládat, zejména když to byl Sokrates, kdo mu svým úsilím o definice morálních pojmů tuto říši otevřel?

Když se pak Sokrates o Lysiově řeči vysloví kriticky a Faidros jeho kritiku odmítne s tím, že na daný námět „nikdo nikdy nedovedl promluviti (mȇdena pote dunasthai eipein) jinou řeč obsažnější a cennější (alla pleiȏ kai pleionos axia, 235b4-5)“, Sokrates s ním nemůže souhlasit: „neboť staří (palaioi gar) a moudří (kai sophoi) mužové (andres te) a ženy (kai gunaikes), kteří o těch věcech mluvili (peri autȏn eirȇkotes) a psali (kai gegraphotes), usvědčí mě z nepravdy (exelenxousi me), jestliže to, kvůli tobě (ean soi charizomenos), připustím (sunchȏrȏ, 235b7-9).“ Když se Faidros ptá, od koho to slyšel, Sokrates odpovídá: „Nyní to nemohu tak hned říci (Nun men houtȏs ouk echȏ eipein), ale patrně jsem to od někoho slyšel (dȇlon de hoti tinȏn akȇkoa) buď snad od krásné Sapfó (ȇ pou Sapphous tȇs kalȇs) nebo od moudrého Anakreonta (ȇ Anakreontos tou sophou) nebo i od některých spisovatelů nebásníků (ȇ kai sungrapheȏn tinȏn). Jaký mám důkaz pro to, co říkám (pothen dȇ tekmairomenos legȏ;)? Mám jaksi plné srdce, vzácný příteli (plȇres pȏs, ȏ daimonie, to stȇthos echȏn), a cítím (aisthanomai), že bych vedle této řeči dovedl promluviti (para tauta an echein eipein) jinou (hetera) ne horší (mȇ cheirȏ). Že pak (hoti men oun) jsem sám od sebe (para ge emautou) z toho nic nevymyslil (ouden autȏn ennenoȇka), vím dobře (eu oida), jsa si vědom své (suneidȏs emautȏi) nevědomosti (amathian); zbývá tedy (leipetai dȇ), myslím (oimai), že jsem jako nádoba naplněn odněkud z cizích zdrojů prostřednictvím sluchu (ex allotriȏn pothen namatȏn dia tȇs akoȇs peplȇrȏsthai me dikȇn angeiou).“ (235c2-d1)

Jestliže Sokratovo nevědění tvoří základ Sokratova filozofického bytování, které v entusiastickém vytržení překračuje svou první řečí o lásce, v níž neslibuje nic nového – „patrně jsem to od někoho slyšel buď snad od krásné Sapfó nebo od moudrého Anakreonta nebo i od některých spisovatelů nebásníků“ – o to více to platí o palinodii, jeho druhé řeči o lásce, v níž pohled do říše Idejí otevírá slovy: „Ta nadsvětní místa dosud žádný z našich básníků neopěvoval, jak by zasloužila, ani nikdy nebude opěvovat“. Že tu Sokrates poukazuje k Platonovi, autoru dialogu, je zřejmé, právě tak jako k němu poukazuje o něco později, když vykládá dialektiku, jejímž základem je teorie Idejí: „kdykoli soudím o někom jiném (ean te tin‘ allon hȇgȇsȏmai), že je přirozeně schopen se dívati na jedno a na mnohé věci (eis hen kai epi polla pephukoth‘ horan), ženu se za ním (touton diȏkȏ) vzadu jako po stopě boha (katopisthe met‘ ichnion hȏste theoio, 266b5-7)“.

Platon tuto připravenost Sokrata následovat jeho dialektické umění založené na poznání Idejí připravil Sokratovou humornou připraveností následovat Faidra. Když totiž byl Sokrates unesen krásou místa, které Faidros zvolil ke čtení Lysiova erotika, Faidros to kvitoval slovy: „Ty (Su de ge), podivný muži (ȏ thaumasie), se ukazuješ nějakým prazvláštním člověkem (atopȏtatos tis phainȇi) … vždyť se nevydáváš z města ani nikam přes pole (houtȏs ek tou asteos out‘ eis tȇn huperorian apodȇmeis), ba zdá se mi, že vůbec ani nevycházíš za hradby (out‘ exȏ teichous emoige dokeis to parapan exienai).“ Sokrates odpověděl: „Jsem totiž člověk milovný učení (philomathȇs gar eimi) a tu mě krajiny a stromy nechtějí ničemu učit (ta men oun chȏria kai ta dendra ouden m‘ ethelei didaskein), kdežto lidé ve městě ano (hoi d‘ en tȏi astei anthrȏpoi). Avšak ty (su mentoi), zdá se mi (dokeis moi), jsi nalezl prostředek, jak mě dostat ven (tȇs emȇs exodou to pharmakon hȇurȇkenai). Neboť jako (hȏsper gar) se vodí hladovějící dobytčata tak, že se před nimi potřásá ratolestí nebo nějakým plodem (hoi ta peinȏnta thremmata thallon ȇ tina karpon proseiontes agousin), tak ty mne patrně budeš vodit po celé Atice i kamkoli jinam budeš chtít, když mi budeš podávat v knížkách řeči (su emoi logous houtȏ proteinȏn en bibliois tȇn te Attikén phainȇi periagein hapasan kai hopoi an allose boulȇi).“ (230c6-e1)

Humornost této situace vychutnáme, když se k ní vrátíme po přečtení celého dialogu, kde v závěrečné části Sokrates psané slovo deklasuje do roviny jakési bezduché nápodoby slova mluveného.

***
Sokrates onu závěrečnou část uvádí egyptským mýtem o vynálezu psaného slova bohem Theuthem. Theuth svůj vynález předložil králi celého Egypta, bohu zvanému Thamus, jako lék pro paměť a moudrost, který Egypťany učiní moudřejšími a pamětlivějšími. Thamus mu na to odpověděl: „Jakožto otec písma (su patȇr ȏn grammatȏn) jsi z lásky o něm řekl pravý opak toho, co je jeho skutečný význam (di‘ eunoian t’ounantion eipes ȇ dunatai). Neboť tato nauka zanedbáváním paměti způsobí zapomínání v duších těch, kteří se jí naučí (touto gar tȏn mathontȏn lȇthȇn men en psuchais parexei mnȇmȇs ameletȇsiai), protože spoléhajíce na písmo (hate dia pistin graphȇs) budou se rozpomínati na věci zevně, z popudu cizích znaků, a ne zevnitř sami od sebe (exȏthen hup‘ allotriȏn tupȏn, ouk endothen autous huph‘ hautȏn anamimnȇiskomenous); nevynalezl jsi lék pro paměť, nýbrž pro upamatování (oukoun mnȇmȇs alla hupomnȇseȏs pharmakon hȇures). A co se týče moudrosti, poskytuješ svým žákům její zdání, ne skutečnost (sophias de tois mathȇtais doxan, ouk alȇtheian porizeis); neboť stanouce se sčetlými bez ústních výkladů (poluȇkooi gar soi genomenoi aneu didachȇs), budou působit zdání, že jsou znalí (polugnȏmones einai doxousin), ačkoli budou většinou neznalí (agnȏmones hȏs epi to plȇthos ontes), a ve styku budou nepříjemní (kai chalepoi suneinai), protože z nich budou lidé zdánlivě vzdělaní místo lidí vzdělaných opravdu (doxosophoi gegonotes anti sophȏn).“

Faidros: „Sokrate (Ȏ Sȏkrates), jak snadno ty skládáš egyptská i která ti libo vypravování (raidiȏs su Aiguptious kai hopodapous an ethelȇis logous poieis)!“

Sokrates: „Ve svatyni Dia Dȏdȏnského se vypravovalo, příteli, že první věštné řeči byly řeči dubu (Hoi de g‘, ȏ phile, en tȏi tou Dios tou Dȏdȏnaiou hierȏi druos logous ephȇsan mantikous prȏtous genesthai). [Novotný poznamenává: „Dódóna byla stará věštírna v krajině Epeiru“] Tedy tehdejším lidem (tois men oun tote), protože nebyli moudří (hate ouk ousi sophis) jako vy mladí (hȏsper humeis hoi neoi), při jejich prostotě stačilo slyšeti dub a skálu (apechrȇ druos kai petras akouein hup‘ euȇtheias), jen když mluvily pravdu (ei monon alȇthȇ legoien); ale tobě asi záleží na tom (soi d‘isȏs diapherei), kdo je ten, který mluví (tis ho legȏn), a odkud (kai podapos), neboť nezkoumáš jedině to (ou gar ekeino monon skopeis), zdali tomu tak je či jinak (eite houtȏs eite allȏs echei).“

Faidros: „Správně jsi mě šlehl (Orthȏs epeplȇkas) a zdá se mi (kai moi dokei), že se to s písmem má tak (peri grammatȏn echein), jak praví ten Théban (hȇiper ho Thȇbaios legei).“ (275a1-c4)

Tu je na místě se ptát, na koho Platon Sokratův šleh zacílil. Dává přes prsty čtenářům, kteří si kladou otázku, kde je v dialogu zobrazen Sokrates a kde Sokratovými ústy mluví Platon? Ve Faidru Platon skvěle zobrazuje Sokrata s jeho filozofickým nevěděním a zároveň svou definicí duše jakožto pohybu pohybujícího sebe sama a pohledem do říše Idejí, tj. skutečných jsoucen, které jsou předmětem poznání, jasně ukazuje, kde tu Sokrates své nevědění, tedy sebe sama překračuje. To nevidět znamená číst dialog se zavřenýma očima. Kam tedy míří jeho šleh? Ten šleh vidím jako namířený v prvé řadě vůči Sokratovi samému, aby své nevědění nestavěl proti Faidru, hlavně však, aby je překonal poznáním pravdy, které mu Platon otevřel.

V Charmidu, dialogu následujícím, Sokrates své nevědění postavil proti myšlence pohybu pohybujícího sebe sama, zároveň však poukázal na Platona jako na muže, schopného věc vyřešit. Když totiž Kritias definuje rozumnost jako poznání sebe sama, Sokrates to zpochybňuje otázkou, zda poznání sebe sama je vůbec možné: „Pohyb, že by sám sebe pohyboval (kinȇsis autȇ heautȇn kinein), a teplost, že by sama sebe pálila (kai thermotȇs kaein), všechny takové věci (kai panta ta toiauta) by u jedněch způsobily nedůvěru (tois men apistian paraschoi) u některých snad ne (isȏs de tisin ou). Jistě je tu potřebí nějakého velikého člověka (megalou dȇ tinos andros dei), který by to o všech případech dostatečně rozlišil (hostis touto kata pantȏn hikanȏs diairȇsetai), zdali žádné ze jsoucen nemá svou způsobilost samo v poměru k sobě samému (poteron ouden tȏn ontȏn tȇn hautou dunamin auto pros heauto pephuken echein), nýbrž k něčemu jinému (alla pros allo), či některá ano (ȇ ta men), jiná ne (ta d‘ ou); a jestliže jsou některé věci (kai ei estin au), které se vztahují svou způsobilostí samy k sobě (hatina auta pros hauta echei), zdali jest mezi nimi vědění (ar‘ en toutois estin epistȇmȇ), za něž my pokládáme rozumnost (hȇn dȇ hȇmeis sȏphrosunȇn phamen einai). Já sám sobě nedůvěřuji (egȏ men ou pisteuȏ emautȏi), že bych byl schopen vystihnout tyto rozdíly (hikanos einai tauta dielesthai).“ (168e9-169a8)

Novotný překládá Sokratovo „Jistě je tu potřebí nějakého velikého člověka, který by to o všech případech dostatečně rozlišil“ jako větu podmiňovací, řecké hostis touto kata pantȏn hikanȏs diairȇsetai je však budoucí čas. Správně tedy: „Jistě je tu potřebí nějakého velikého člověka, který to ve všech případech dostatečně rozliší.“ Charmides se dramaticky odehrává v roce 429 př.n.l., tedy v roce, v němž se Platon narodil (Diog. Laert. III.3), respektive dva roky před jeho narozením, narodil-li se v roce 427 př.n.l. (Diog. Laert. III.2). Platon tu v Charmidu nechává Sokrata věštit.

Ještě tu zmíním, že výtku, kterou Sokrates ve Faidru vznesl vůči Faidrovi – „tobě asi záleží na tom, kdo je ten, který mluví, a odkud, neboť nezkoumáš jedině to, zdali tomu tak je či jinak“ – mladičký Charmides v Charmidu vznesl vůči Sokratovi. Když totiž po svých nezdařených pokusech o definici rozumnosti pronese definici „kterou od někoho slyšel“ a Sokrates se dohaduje, že ji slyšel od Kritii, Charmides mu namítne: „Ale co na tom záleží (Alla ti diapherei), Sokrate (ȏ Sȏkrates), od koho jsem to slyšel (hotou ȇkousa;)?“ Sokrates výtku přijme, tak jako ji ve Faidru přijal Faidros: „Nic (Ouden), jistě není třeba uvažovat o tom (pantȏs gar ou touto skepteon), kdo to řekl (hostis auto eipen), nýbrž zdali je to pravda (alla poteron alȇthes legetai), či ne (ȇ ou).“ (161c3-6)

V dialogu Hippias Větší, který následuje jako dialog třetí, Sokrates dává průchod svému nevědění tváří v tvář ideji krásna, která je ve Faidru ideou dominující. Tím se ve skutečnosti staví proti roli, kterou mu Platon ve Faidru připsal, to však překlenuje tím, že své nevědění staví proti sobě samému. Své dotazování Hippia na to, co je krásno, otevírá slovy: „Nedávno totiž, můj drahý, mě kdosi uvrhl do rozpaků (enanchos gar tis, ȏ ariste, eis aporian me katebalen), když jsem v jakýchsi řečech (en logois tisi) jedny věci haněl jako ošklivé (ta men psegonta hȏs aischra) a jiné vychvaloval jakožto krásné (ta d‘ epainounta hȏs kala) a on mi dal nějakou takovou otázku (houtȏ pȏs eromenos), a to velmi uštěpačně (kai panu hubristikȏs): ‚Odkud pak ty (Pothen de moi su), Sokrate (ȏ Sȏkrates), víš (oistha), které věci jsou krásné (hopoia kala) a které ošklivé (kai aischra;)? Hleď (epei phere), mohl bys říci (echois an eipein), co je krásno (ti esti to kalon;)?‘ A já (kai egȏ) jsem byl pro svou chabost na rozpacích (dia tȇn emȇn phaulotȇta ȇporoumȇn te) a nedovedl jsem mu řádně odpovědět (kai ouk eichon autȏi kata tropon apokrinasthai); odcházeje (apiȏn oun) z té schůzky (ek tȇs sunousias) zlobil jsem se sám na sebe (emautȏi te ȏrgizomȇn) a dělal si výčitky (kai ȏneidizon) a vyhrožoval jsem (kai ȇpeiloun), že jakmile se setkám s někým z vás moudrých mužů (hopote prȏton humȏn tȏi tȏn sophȏn entuchoimi), poslechnu si vás (akousas), naučím se (kai mathȏn), procvičím se (kai ekmeletȇsas) a půjdu zpět k tomu tazateli (ienai palin epi ton erȏtȇsanta), abych se dal znovu do toho slovního boje (anamachoumenos ton logon).“ (286c5-d7)

Když se pak veškeré definice krásna, které Hippias navrhne, ukážou jako zpozdilé, a rovněž tak veškeré definice, které navrhne Sokrates, jako vadné, Sokrates dává na závěr ještě jednou slovo svému kritikovi: „A přece (Kaitoi) jak budeš ty vědět (pȏs su eisȇi), zdali kdo krásně provedl řeč nebo kterýkoliv jiný výkon či ne (ȇ logon hostis kalȏs katestȇsato ȇ mȇ, ȇ allȇn praxin hȇntinoun), když neznáš krásno (to kalon agnoȏn;)? A když jsi v takovém stavu (kai hopote houtȏ katakeisai), myslíš (oiei), že je pro tebe lepší spíše žít (soi kreitton einai zȇn mallon) nežli být mrtev (ȇ tethnanai;)?“ (304d8-e3) – V tu chvíli již každý čtenář dávno ví, že Sokratův kritik není nikdo jiný než Sokrates sám, jeho sebekritické „já“.

Až dialog Lysis ukazuje, že napětí, které tu narůstalo mezi Sokratem nevědoucím a Platonem s jeho věděním, bylo napětím, které se Platon pokoušel v Sokratově zájmu a v zájmu všech, kdo byli pod jeho vlivem, odstranit tím, že ho přiměje k tomu, aby své nevědění překonal – zatím neúspěšně. A tak v Lysidu ukazuje, že když Sokrates své nevědění domyslí, to ho připraví i o to jediné umění, v němž se považoval za experta, jeho znalost toho, jak mladým lidem napomáhat navozovat jim prospěšné a blahodárné přátelské a erotické vztahy. Sokrates tu vede rozhovor o přátelství se dvěma nezletilými chlapci, kteří jsou ke konci odváděni jejich paidagogy, domácími otroky, které jim rodiče přidělili, aby se o ně starali. Sokrates celý dialog končí slovy (celý dialog je vyprávěn Sokratem): „Přece však, když již odcházeli, jsem já řekl: Lyside a Menexene, nyní jsme se stali směšnými (homȏs d‘ egȏge ȇdȇ apiontȏn autȏn, Nun men, ȇn d‘egȏ, ȏ Lusi te kai Menexene, katagelastoi gegonamen) i já (egȏ te), starý muž (gerȏn anȇr), i vy (kai humeis). Řeknou totiž tito zde odcházejíce (erousi gar hoide apiontes [během rozhovoru byl Sokrates a oba chlapci obklopeni mladými lidmi, kteří jim naslouchali]), že my se domníváme (hȏs oiometha), že jsme vespolek přáteli (hȇmeis allȇlois philoi einai) – neboť i sebe počítám mezi vás (kai eme gar en humin tithȇmi) – ale co je přítel, to že jsme ještě nedovedli nalézt (oupȏ te hoti esti ho philos hoioi te egenometha exeurein).“