Wednesday, June 13, 2018

Prosba o radu


Dopis adresovaný vedoucím kateder Právnické fakulty Univerzity Karlovy

Vážený pane profesore,

počátkem června jsem si Vás dovolil upozornit na text ‚V kouři a čmoudu‘, kterým jsem hodlal završit své mnohaleté úsilí o to, abych na Karlově univerzitě mohl přednést k diskusi svůj pohled na Platona. Protože jsem přesvědčen, že možnost zasvěcené a otevřené diskuse o základních problémech kteréhokoliv oboru přednášeného na Karlově univerzitě je věcí, která se týká každého pracovníka této univerzity, rozhodl jsem se na text ‚V kouři a čmoudu‘ upozornit každého člena univerzity – pokud mi na to mé síly stačí. Nevím přesně, kdy se mi začal na obrazovce objevovat nápis ‚This site can’t be reached‘ (‚Tato stránka je nedostupná‘), při opětovných pokusech se mi však vždy podařilo informaci s upozorněním na text ‚V kouři a čmoudu‘ adresátovi poslat. Když jsem si však chtěl otevřít webovou stránku Katedry správního práva a správní vědy, nápis ‚This site can’t be reached‘ se objevil ihned. Pokusil jsem se tedy otevřít webovou stránku Karlovy univerzity, což se mi nepodařilo: ‚This site can’t be reached‘. A tak jsem napsal text ‚This site can’t be reached – Tato stránka je nedostupná‘, který jsem dal na svůj blog (3. června), a šel jsem na dlouhou procházku po okolních kopcích. Když jsem se vrátil, zkusil jsem to znovu, a k mému milému překvapení se mi podařilo text poslat všem zbývajícím členům Právnické fakulty. Když jsem si však následujícího dne chtěl otevřít ‚Word‘, objevil se mi na obrazovce text: ‚We‘re sorry, but Word has run into an error that is preventing it from working correctly.‘ Několikrát jsem se pokoušel ťuknout na kolonku ‚Repair now‘, vždy jsem však skončil se stejným textem. Word se mi stal nedostupným. Pak jsem se chtěl podívat na počasí ‚BBC weather‘, a tu se mi opět objevilo ‚This site can’t be reached‘. Zkusil jsem se tedy podívat na své e-maily, opět ‚This site can’t be reached‘. Těžko si dovedu představit, že si můj počítač sám od sebe usmyslil takto reagovat. 

Nemohu jinak, než to vše chápat jako odpověď na mou snahu o textu ‚V kouři a čmoudu‘ informovat pracovníky Karlovy univerzity. Doufám, že se mnou budete souhlasit, že takovéto ‚zneškodnění‘ mého počítače je činem trestným. Obávám se však, že jde o trestný čin, který je bez precedentu. Byl bych Vám velice vděčen, kdybyste mi sdělil, jak se mohu v této věci domoci nápravy, nebo mi poradil, na koho bych se v té věci mohl obrátit.

Mě celá ta věc přivedla k tomu, abych revidoval své rozhodnutí textem ‚V kouři a čmoudu‘ završit své úsilí o to, abych na Karlově univerzitě mohl přednést svůj pohled na Platona. V říjnu, k oslavám stoletého výročí naší státnosti, budu opět chtít přednést na Karlově univerzitě svůj pohled na Platona, tentokrát ve třech přednáškách. Budou to ‚Tři přednášky o Platonovi v kouři a čmoudu‘, nebo se mi podaří dosáhnout toho, abych zamýšlené přednášky mohl na Karlově univerzitě řádně přednést?

Těším se na Vaši odpověď.

S pozdravem,

Julius Tomin

Sunday, June 3, 2018

This site can’t be reached – Tato stránka je nedostupná


Posledních pár dní jsem se zabýval tím, že jsem členům Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, Katolické teologické fakulty, Evangelické teologické fakulty, Husitské teologické fakulty a Právnické fakulty zasílal následující e-mail:
Dobrý den,
dovolte, abych Vás upozornil na text ‚V kouři a čmoudu‘, který jsem dal na svůj blog /juliustominquestions.blogspot.com/ 28. května. Tímto textem završuji své mnohaleté úsilí o to, abych na Karlově univerzitě mohl přednést k diskusi svůj pohled na Platona.
S pozdravem,
Julius Tomin

V katedře právnické jsem se dostal až ke Katedře správního práva a správní vědy. Členy té katedry jsem chtěl začít adresovat svým e-mailem dnes ráno. Když jsem si však chtěl otevřít webovou stránku Právnické fakulty, objevil se mi na obrazovce nápis „This site can’t be reached“ – „Tato stránka je nedostupná“. Tentýž nápis se začal objevovat předevčírem, častěji včera, když jsem však nepolevil, vždy jsem nakonec mohl svůj e-mail tomu kterému adresátovi poslat. Protože mi Google na mé domácí stránce uchovává odkazy na nejčastěji užívané stránky, mohl jsem klepnout rovnou na „Fakulty a součásti“ [Univerzity Karlovy]. Když to nešlo touto zkrácenou cestou, zkusil jsem cestu delší. Do kolonky „New Tab“ jsem naťukal „Univerzita Karlova“. Hned se mi tu objevilo „This site can’t be reached“; Univerzita Karlova jako taková je mi nedostupná.  Zajímalo by mne, zda se Ti, kdo se chtějí podívat na moji webovou stránku nebo na můj blog, nesetkávají s obdobnou potíží.
Vyhledávat adresy všech členů všech kateder a všech ústavů všech fakult Univerzity Karlovy je kyklopská práce. Chtěl jsem dnes tuto práci ukončit, nebo aspoň na čas přerušit, jakmile e-mail pošlu všem členům Právnické fakulty. Právnickou fakultu, v níž jsem se dostal asi do poloviny, jsem chtěl dokončit proto, že řada pracovníků pracuje na více než jedné katedře, a po zamýšlené přestávce bych si nemohl pamatovat, komu jsem e-mail již poslal, komu ne. I takto se obávám, že jsem nejednomu členu/nejedné člence fakulty poslal e-mail dvakrát, za co se velice omlouvám.
Během zamýšlené přestávky jsem se chtěl vrátit k Platonovi v podstatě tam, kde jsem na svém blogu přestal, když jsem začal pracovat na své stati ‚Platonův první dialog – Faidros ve světle jeho datování‘. Nejprve se však budu musit zamyslit nad tím, zda a jaký smysl má – pro mne nebo pro kohokoliv jiného – abych psal o Platonovi, když Ti, kdo se u nás tak či onak odborně Platonem zabývají, trvají na tom, že mi nemá být dovoleno svůj pohled na Platona k diskusi na Univerzitě Karlově přednést. To chci učinit v příspěvku ‚Platon – k zamyšlení pro každého‘. 


Friday, June 1, 2018

Pohaslá naděje


Po dvou diskusích s panem dr. Šťáhlavským na Českém rozhlase mi vysvitla naděje, že Český rozhlas bude nápomocný tomu, aby se u nás diskuse o Platonovi mohla rozvinout. Jak jsem uvedl ve svém minulém příspěvku, 7.2.2018 mi pan Šťáhlavský napsal:

„Vymyslel jsem následující. Pana dr. Jirsu bych pozval do pořadu Leonardo Plus. Téma: „Filozofie dnes“, od čehož se můžeme dobře odpíchnout k Masarykovi, a jak jste mě navedl, k Platonovi. Součástí pořadu jsou krátké koreferáty. A ty byste mi dodal Vy. Jak to vidím já, je téměř jisté, že pana Jirsu do studia spolu s Vámi najednou nedostaneme ani párem volů (s odpuštěním), ale takto bychom ho mohli přimět k prvnímu dialogu na dané téma. Jistě tu existuje riziko toho, že on bude povídat něco, čemu já zdaleka nerozumím, a Vy nebudete moci mu oponovat. Ale jistá cesta by to byla. Tím spíše, že bychom mohli toto samé zopakovat za pár měsíců s tím, že výroky pana ředitele Jirsy byste pro změnu komentoval Vy. Co Vy, pane Tomine, na to říkáte?
Jinak tedy, jestli dobře chápu, přijedete do Prahy konce února? Budu se tedy těšit. A propos pořad s panem Jirsou plánuji na duben.”

6.4.2018 jsem panu Šťáhlavskému napsal:

„S tím ‚v dubnu‘ jste mě trochu zaskočil. Já si totiž toho ‚v dubnu‘ nevšimnul, a jak jsem dnes o Vašem e-mailu uvažoval, uvědomil jsem si, že je na čase, abych s prací na svém blogu přestal a intenzívně začal pracovat na přednášce samé [,Platonův první dialog – Faidros ve světle jeho datování‘ na mé webové stránce /www.juliustomin.org/]. Rád bych Vám totiž text poslal, abyste jej měl v ruce, až se budete Jirsy ptát, proč mi nemůže nebo nechce dovolit přednášku na ÚFARu přednést. Až když jsem Vám chtěl e-mail s tímto svým rozhodnutím napsat, povšiml jsem si onoho ‚v dubnu‘. A tak nevím, zda se mi podaří stať napsat, než s Jirsou budete natáčet. Na každý pád je na čase, abych stať napsal a poslal text Vám a čtyřem členům ÚFARu, kteří se Platonem zabývají: dr. Jirsovi, profesoru Theinovi, dr. Jínkovi, a docentu Špinkovi; k tomu ještě profesoru Koubovi, který se zabývá německou filozofií, spolu s Ivanem Chvatíkem však v roce 1991 připravil Patočkova Sokrata a Platona. Každého z nich se zeptám, zda by podle jeho názoru bylo správné, aby mi bylo umožněno přednášku na ÚFARu přednést. Pokud pak se domnívá, že je správné mi to nedovolit, aby mi sdělil, proč si to myslí.“

17.4.2018 jsem mu napsal:

„Přednášku jsem napsal, teď si ji musím přečíst – nahlas a stopovat čas. Budu-li s tím spokojen, ještě dnes to pošlu Jirsovi a Vám. Dávám Jirsu na první místo, protože jsem po přečtení Bartoňova článku v Přítomnosti [http://www.pritomnost.cz/cz/glosy/2926-de-kuji-za-vasi-nabidku-ale-rozhodl-jsem-se-ji-nevyuzit] o Jirsovi přemýšlel dlouho do noci a dnes ráno zase.  Já ho viděl jen párkrát, nikdy jsem s ním nemluvil, připadal mi však jako schopný mladý člověk. To už je dávno, mladým člověkem ho asi dnes nazvat nelze. Je to však jistě člověk schopný a mohl by pro věc filozofie udělat mnoho dobrého. Proto mu stať pošlu jako prvnímu. Rozdíl bude symbolický, nějakých pět minut, mezi tím, co stať pošlu jemu a Vám, ale pro mě důležitý. Jsem přesvědčen, že pokud lidstvo lidstvem bude a lidé se budou o Platona vážně zajímat, mou stať budou musit číst. Dokáže-li se Jirsa přimět k tomu, aby si stať přečetl, musí se mu to stát jasné. To by mu dalo možnost věci se ujmout a pozitivně vstoupit do dějin.

Uvedu jen pár možností, které mě tu napadají. Stať, kterou mu/Vám pošlu, se vztahuje pouze k první části Faidru. K té druhé části, která se týká rétoriky, chci napsat stať další a rád bych tak učinil k stému výročí obnovení naší státnosti. Bylo by skvělé, kdyby k tomu Jirsa organizoval mini-symposium. V roce 2019 by pak u příležitosti čtyřicátého výročí první oxfordské návštěvy v mém semináři mohl organizovat v rámci České platonské společnosti mezinárodní symposium na téma ‚Faidros – Platonův první dialog?‘ S otazníkem, protože půjde o to v mezinárodním měřítku na toto téma diskusi otevřít, respektive na nové úrovni obnovit. Od konce 18. století do konce století 19. totiž diskuse na to téma dominovala platonským studiím, moc lidí se při tom spálilo, a tak si Němci řekli dost.

Tolik jsem musil k věci napsat, abych se mohl plně soustředit na čtení a případné opravy stati.“

Naděje, že Český rozhlas bude nápomocný tomu, aby se u nás diskuse o Platonovi mohla rozvinout, pohasla ‚v kouři a čmoudu‘.

Monday, May 28, 2018

V kouři a čmoudu


I.
12. května jsem se obrátil na řadu pracovníků Univerzity Karlovy s následujícím e-mailem:

„Dovolte, abych Vás informoval o tom, že tomu je čtyřicet let, co jsem do svého filozofického semináře pozval univerzitní pracovníky čtyř západních univerzit. Jako připomínku na toto výročí jsem napsal ‚Dva dopisy Oxfordské univerzitě oddělené čtyřiceti lety věnovanými starověkým Řekům‘. Text jsem dal na svou webovou stránku www.juliustomin.org pod kolonku TEXTY V ČEŠTINĚ. Anglický text si lze otevřít na mém blogu /juliustominquestions.blogspot.com/.

‚Na oslavu čtyřicátého výročí té události jsem napsal „Platonův první dialog – Faidros ve světle jeho datování“. V dopise z 27. února jsem stať nabídl řediteli Ústavu filozofie a religionistiky Filozofické fakulty Karlovy univerzity; dodnes marně čekám na odpověď. Nedostanu-li povolení stať na fakultě přednést, ve středu 16. května ji přednesu u vchodu na fakultu na Palachově náměstí od 12.00 do 13.00. Bude to oslava s protestem. Oslavovat budu možnost do Prahy jet a stať před fakultou přednést, protestovat budu proti tomu, že mi ji nebude umožněno přednést na fakultě.
Tu musím říci pár slov na obranu pana Dr. Jirsy, ředitele ÚFARu: Nedovolí-li, abych stať mohl na ÚFARu přednést, bude jen následovat příklad oxfordských a cambridgeských univerzitních pracovníků. Jak je možné, že mi nebylo dovoleno přednést výsledky mých platonských studií na Oxfordské univerzitě a že mi nemá být dovoleno tak učinit na Karlově univerzitě?‘
Najdete-li si čas na ‚Dva dopisy Oxfordské univerzitě‘ se podívat, budu rád.“

Pan Mojzeš, jeden z adresátů mého e-mailu, napsal panu Jirsovi, řediteli ÚFARu:

„V dnešním 
pořadu Leonardo Plus na vlnách ČRo jsem si se zájmem poslechl Vaši diskusi s kolegou Ondřejem Švecem (v kopii) a moderátorem Davidem Šťáhlavským (v kopii) o významu filosofie pro současný svět. V tomto zajímavém pořadu mimo jiné zazněla ve velice pozitivním kontextu zmínka o prof. Juliusovi Tominovi, dokonce i zvukový záznam jeho proslovu zmiňujícího bytové filosofické semináře, které před 40 lety pořádal, a na které se mu povedlo dostat i významné zahraniční filosofy té doby.

Proto mě překvapil nedávno obdržený e-mail od prof. Tomina, ve kterém zmiňuje jakési problémy s přednesením přednášky k čtyřicátému výročí výše zmiňované události. Přestože se v této oblasti naprosto neorientuji a nerozumím všem souvislostem, připadá mi divné, proč by právě Ústav filosofie a religionistiky Filosofické fakulty Univerzity Karlovy neměl umožnit prof. Tominovi přednést přednášku v důstojném prostředí a před zasvěceným auditoriem. Předpokládám, že se jedná jen o nějaké nedorozumění, a že prof. Tomin bude mít 16. května možnost přednést svoji přednášku jinde než na schodech Filosofické fakulty.“

Docent Mojzeš zaslal kopii svého e-mailu adresovaného panu Jirsovi jak mně, tak i panu Šťáhlavskému. Po návratu z Prahy jsem mu napsal:

„Přednášku o Platonovi jsem četl před Filozofickou fakultou, opřen o dveře fakulty. Nikdo si mě nepřišel poslechnout, což bylo moc dobře, protože hluk tramvají, houkaček policejních aut a ambulancí by byl znemožňoval jakoukoli smysluplnou komunikaci. Přednášku jsem četl ‚v kouři a dýmu‘, jedni členové fakulty si šli zapálit cigaretu z mé levé strany, jiní z mé pravé strany; na obou stranách dveří, o které jsem byl opřen, jsou popelníky. ‚V kouři a dýmu‘ dávám do uvozovek, protože mi to připomnělo písničku, kterou jsme si zpívávali při ohníčku: ‚V krčmě Santa Puelo, tam je vždycky veselo, v kouři a čmoudu …‘

Váš dopis panu Jirsovi mi připomněl dopis, který jsem Rudému právu napsal dne 4.VII.1975: ‚Ve francouzském listě Le Monde z neděle 29. – pondělí 30. června jsem si přečetl dopis českého filozofa, dr. Karla Kosíka DrSc., který adresuje J.P. Sartrovi. V dopise Karel Kosík uvádí hned několik znepokojivých skutečností: 1/ Již leta je zbaven možnosti vykonávat práci, jež by odpovídala jeho vzdělání. 2/ Je vyloučen z jakékoli spoluúčasti na činnosti našich vědeckých institucí. 3/ Nemůže u nás publikovat, z knihoven byly staženy jeho knihy. 4/ Bylo mu zabaveno 1000 stran výpisků a poznámek, jež tvoří podklad jeho dvou připravovaných děl, O praxi a O pravdě. Především by mne zajímalo, zda skutečnosti uvedené v dopise jsou pravdivé. Je-li tomu tak, pak by mne zajímalo, zda tyto skutečnosti jsou v souladu se zákony naší republiky. Nejsou-li v souladu s našimi zákony, jak mohu jakožto občan této země postupovat, abych svým úsilím napomohl obnovení zákonnosti? Jsou-li v souladu s našimi zákony, pak s kterými, a jaké zákonité cesty jsou mi otevřeny, abych mohl požadovat takovou jejich změnu, jež by podobné zacházení s občanem naší republiky napříště nedovolovala?‘ (Celou mou korespondenci s Rudým právem si lze otevřít na mé webové stránce.)

V jedné věci musím Váš e-mail panu Jirsovi opravit. Jediný titul, kterého jsem kdy dosáhl, je PhDr. Je pravda, že jsem se ucházel o titul CSc., ten titul jsem však neobdržel. Akademik Radovan Richta, ředitel Ústavu pro filozofii a sociologii a člen prezidia Československé akademie věd k tomu píše panu Prof. Dr. Dr. A. Diemerovi, prezidentu FISP (Mezinárodní federace filozofických společností) v dopise publikovaném v tvorbě 15. října 1980: ‚Vůbec není pravda, že by mu byl uzavírán přístup k filozofii pro jeho názory. Náš stát mu naopak velkoryse po čtyři roky platil poměrně velké stipendium aspiranta na filozofické fakultě Univerzity Karlovy; ale ani při těchto příznivých podmínkách a mimořádném prodloužení aspirantury neobhájil pan Tomin práci na úrovni „kandidáta věd“, tj. nezískal kvalifikaci, jež se v ČSSR – ostatně jako jinde na světě – požaduje jako podmínka pro přijetí za vědeckého pracovníka.‘ (Dopis akademika Richty profesoru Diemerovi si lze též přečíst na mé webové stránce.)

Na každém šprochu je pravdy trochu. Aspiranturu jsem nastoupil v roce 1966. V té době jsem se spolu s Milanem Machovcem účastnil marxisticko-křesťanského dialogu. Řada mých článků vyšla jak u nás v Literárních novinách, tak i v zahraničí. Na základě toho čtyři z nás, dva marxisté (já a Gardavský) a dva křesťané (Miřejovský a Drápal) byli pozváni na putovní seminář po USA. Koncem tohoto semináře jsme byli rozděleni, dva z nás jeli na Havaj. Seminář se konal krátce po sovětské invazi, pro mne to začalo měsícem v Británii, kde jsem se účastnil mezinárodního semináře v Dumbleinu, kam jsme odlétali prvním letadlem, kterému bylo dovoleno do Británie po invazi odletět. Já jsem během prvních dní invaze využil každé příležitosti, abych ruským vojákům řekls své ‚ne!‘, a tak jsem měl o čem mluvit. Na základě své účasti v putovním semináři jsem byl pozván jako Visiting Professor na rok na Havajskou univerzitu. Rok na Havaji byl formálně započítán jako čtvrtý rok mé aspirantury; stipendium aspiranta jsem tedy nepobíral čtyři roky, nýbrž pouhé tři roky.

Svou kandidátskou práci na téma Tři příspěvky k teorii poznání jsem odevzdal k řádnému posouzení ještě před odjezdem na Havajskou univerzitu. První ze tří příspěvků byl publikován v 5. čísle Filozofického časopisu z r. 1968 pod titulem Prožitky skutečnosti – zdroj a východisko poznání. Posudek – velmi příznivý – jsem dostal ještě před odjezdem na Havaj od profesora Tošenovského z Brna. Profesor Svoboda a docent Sobotka s posudky nespěchali. Docent Sobotka však mou práci cituje ve svém úvodu k českému vydání Descartových Úvah o první filozofii. Po mém návratu z Havaje byly všechny obhajoby kandidátských prací zastaveny. Když byly obhajoby obnoveny, byly povoleny pouze těm, kdo se zapojili do procesu ‚normalizace a konsolidace‘. Já šel pracovat jako strojník v kondenzaci do Holešovické elektrárny. Když jsem koncem pěti let, co jsem tam pracoval, napsal knihu o Descartovi Myslím – jsem a šel jsem s tím do redakce NČSAV, abych ji dal k posouzení, šéfredaktor mi řekl: ‚Pane Tomine, spad jste z měsíce? Pracujete v elektrárně jako dělník. Jak si můžete myslet, že bych Vaši práci mohl dát k odbornému posouzení?‘ To byl rok 1974. Práce pak vyšla v samizdatu Petlice na doporučení Jana Patočky a Karla Kosíka stejně tak jako můj Kádrový dotazník, jehož úvodní část tvoří ‚Korespondence s Rudým právem‘.“

II.
Právě jsem si poslechl pořad Leonardo Plus na vlnách ČRo. Pan Šťáhlavský ve svém rozhovoru o filozofii s ředitelem ÚFARu Jakubem Jirsou a pracovníkem ústavu Ondřejem Švecem zmínil čtyřicáté výročí dopisu, jímž jsem do svého filozofického semináře pozval profesory čtyř západních univerzit, a do pořadu zařadil výsek ze zvukového záznamu, v němž mluvím o tom, jak jsem se na své semináře připravoval. Pan Šťáhlavský záznam uvedl slovy ‚filozof samouk Julius Tomin‘. Filozofii jsem se nikdy neučil, a tak nevím, kde pan Šťáhlavský na termín ‚filozof samouk‘ přišel. Filozofie podle mého soudu není nauka, nelze se jí učit. Do filozofie lze člověka uvést, a tu jsem měl velké štěstí. V mládí mě do filozofie uváděl můj otec, který před válkou studoval filozofii na Filozofické fakultě UK a kterého si profesor J. B. Kozák vybral jako svého asistenta. Věda a duch, soubor esejí vydaných koncem roku 1938, který Kozák otci daroval s věnováním 19/12 1938 – 17 dní po mém narození – je mým pokladem.

Bylo mi necelých sedmnáct, když jsem profesoru Kozákovi poslal svou filozofickou prvotinu. Pozval mě k sobě a měli jsme spolu dlouhou procházku, během níž mě zasvěcoval do svého kontextualismu. Pak jsem šel do Prahy studovat ruštinu na VŠRJL – v té době jsem marxismus za filozofii nepokládal, ruštinu jsem ovládal, a tak jsem si myslil, že budu moci věnovat svůj čas tomu, co jsem za filozofii pokládal. Tak jsem se dostal ve Slovanské knihovně k Tolstého teorii nenásilí, která je svého druhu filozofie. To skončilo mým odmítnutím odvodové povinnosti. Ve vězení jsem si uvědomil, že se svým tolstojovským postojem – Tolstoj pokládá stát za organizované násilí, proti kterému staví svůj nenásilný odpor vůči zlému – stojím proti marxismu, o kterém nic nevím. A tak jsem během šesti měsíců vyšetřovací vazby (uvězněn jsem byl krátce po sobě, pro odmítnutí odvodové povinnosti na tři měsíce, takřka celé ve vyšetřovací vazbě, pak pro nedovolený přechod hranic – chtěl jsem se ve Štětíně dostat na nějakou loď, a tak oklikou do Indie, protože jsem se přes Tolstého dostal ke Gándhímu – což znamenalo další tři měsíce vyšetřovací vazby) četl od Marxe, Engelse a Lenina, co jsem mohl. Byl to však především Kapitál, jímž mě Marx uvedl do marxistické filozofie. Po propuštění z vězení jsem pracoval jako lesní dělník v polesí Kováčová u Zvolena a po půl roce jsem se přihlásil ke studiu filozofie na FFUK.

Tu si nemohu odpustit drobnost na dokreslení situace v té době. Byl to rok 1959. Bylo potřebné, aby moji přihlášku podepsal a orazítkoval vedoucí pracoviště a vedoucí komunistické organizace na pracovišti. Tím vedoucím byl nadlesní Michelčík. Zeptal jsem se ho, zda mám ve svém CV uvést svá uvěznění. Odpověděl: ‚Čo si sa zblaznel? Ak to tam napíšeš, ani na prijímací pohovor sa nedostaneš.‘ Tak jsem to ve svém CV vynechal, a k přijímacímu pohovoru jsem šel jako dělnický kádr s obstojnou znalostí marxismu. V přijímací komisi byla profesorka Popelová a docent Machovec. Jak jsme si spolu povídali, Machovec se mě zeptal: „Neměl jste v životě nějaké problémy?“ Všechno jsem vyklopil. Ke studiu jsem přijat nebyl, Machovec si však od komise vymohl, že byl pověřen, aby byl mým školitelem. A tak mě během našich dlouhých procházek do filozofie uváděl Milan Machovec. Trval na tom, že když chci do filozofie řádně vniknout, musím se pustit do Kanta.

Pak jsem měl to mimořádné štěstí, že tím dalším, kdo mě do filozofie uváděl, byl Jan Patočka, nejprve ve společnosti Aristotela, pak ve společnosti Hegela, Sokrata, Platona a Aristotela. Jak se to stalo? Pod vedením Milana Machovce jsem se dostal k dálkovému studiu filozofie a v roce 1963 jsem se stal redaktorem NČSAV pro filozofii. Jako první věc mi na stůl přišel Patočkův Aristoteles, jeho předchůdci a dědicové v kartáčových otiscích. Kniha mě hluboce zaujala, a Patočka mě pozval k sobě k dlouhému rozhovoru o Aristotelovi. Pak jsem dostal na stůl Cibulkův a Sobotkův překlad druhého dílu Hegelových Přednášek z dějin filozofie, který je věnovaný Sokratovi, Platonovi a Aristotelovi. Protože mi překlad nedával smysl, požádal jsem Sobotku o originál a prvních třicet stránek jsem revidoval. S tím jsem pak zašel za Patočkou, který vedl komisi pro vydávání filozofických klasiků. Patočka spolu se mnou revidované stránky prošel, a pak dosáhl toho, že mne nakladatelství uvolnilo ze všech ostatních povinností, abych se revizi překladu mohl plně věnovat. Tento úkol jsem si na sebe vzal pouze za předpokladu, že po každých padesáti revidovaných stránkách půjdu za Patočkou a veškeré moje korekce spolu projdeme. Patočka mě zval k sobě, a jak jsme revidované stránky procházeli, vždy přišla chvíle, kdy ho tu Sokrates, tu Platon, tu Aristoteles, tu Hegel podnítil k tomu, aby mě do jejich filozofie uváděl.

III.
Vraťme se však k pořadu Leonardo Plus na vlnách ČRo. Ve zvukovém záznamu do pořadu zařazeném mluvím o tom, jak jsem se připravoval na semináře věnované Platonovi. Vždy jsem si zvolil dialog, který jsem chtěl studentům přiblížit, Na řeckém originále jsem celý týden pilně pracoval a na semináři jsem pak s řeckým textem v ruce studenty s dialogem seznámil. Vždycky mě tato práce fascinovala. Když mluvím o tom, že jsem na řeckém originále pilně pracoval, míním tím, že jsem si text prosvětlil pomocí Řecko-anglického lexikonu Liddella a Scotta. Nepovolil jsem, dokud jsem textu nerozuměl v řečtině, aniž se mi do toho pletla anglická slovní vysvětlení. Řecký text jsem nepřekládal a v tomto směru je označení ‚samouk‘ zcela na místě, protože výuka starověké řečtině je všude na světě postavena na překladu z řečtiny do němčiny, z řečtiny do angličtiny, z řečtiny do francouzštiny … To pro mě nemělo smysl, já chtěl řečtině rozumět řecky. Starověké řečtině jsem se učil z německých, anglických, a francouzských učebnic, kterých jsem užíval k tomu, aby mi řecký text osvětlily. Protože ani jedna z těch pomocných řečí není mou mateřštinou, o to snáze jsem zůstal s takto osvětleným řeckým textem. Řecké texty jsem zpočátku četl nahlas. Když jsem se dostal tak daleko, že jsem začal číst svůj první dialog – zvolil jsem dialog krátký, myslím, že to byl Ion – dialog jsem četl s překlady, které mi byly dostupné, byl to myslím německý a anglický překlad. Pak jsem si dialog četl nahlas, a nejen to, celý ten dialog jsem celý slovo od slova přepsal. Tak do té mé činnosti byla zapojena řada mozkových center – zrakové, sluchové a pohybové – to vše se promítalo do mého podvědomí, kde se veškeré tyto činnosti spojily v pochopení textu v řeckém originálu. Když jsem pak dialogy s řeckým textem v ruce přibližoval studentům na svých seminářích, tu jsem vždy s údivem sledoval, jak se na ten řecký text uložený v mém podvědomí dívám prostřednictvím češtiny, aniž kde dochází k jakémukoliv překládání.

To vše se mi nečekaně zhodnotilo. 12. dubna 1980 do mého semináře přišel Dr. Kenny, Master of Balliol College. Přišel k nám asi půl hodiny před začátkem semináře. Sdělil mi, že jeho přednáška se bude vztahovat k textu z Aristotelovy Eudémovy etiky a Nikomachovy etiky. Ukázal mi oba ty texty, každý zhruba na stránku, a požádal mě, abych ty texty na začátku semináře pro studenty přeložil do češtiny. Když jsem se podíval na text z Nikomachovy etiky, ulevilo se mi. I když jsem text drahnou dobu nečetl, měl jsem ho poznamenaný vykřičníky. Aristoteles tu mluví o tom, že filozofie je klíčem k dobrému životu. Eudémovu etiku jsem však nikdy nečetl, a tak jsem se omluvil, že musím odejít do kuchyně, abych si text aspoň jednou přečetl. Text jsem akorát dočetl, když přišla manželka, že už musím seminář začít, že je náš obyvák naplněný. Kenny mě vyzval, abych oba texty přeložil. Odpověděl jsem, že tak učiním tím způsobem, že každou větu nejprve přečtu nahlas řecky, pak ji řeknu česky. A tak se stalo, že jsem byl k diskusi o daném tématu skvěle připraven. Když jsem oba texty takto v řečtině větu po větě přečetl a do češtiny převedl, Dr. Kenny začal s tím, že obě ty etiky mají společné tři knihy, které se vydávají jako součást Etiky Nikomachovy, která je pokládána za Aristotelovu vyzrálou etiku, kdežto v Etice Eudémově, která je pokládána za dílo rané, je na tyto knihy pouze odkaz. Kenny stylistickým zkoumáním pomocí počítačů přišel k názoru, že ve skutečnosti jsou ty tři společné knihy organickou součástí Etiky Eudémovy, z čehož pak vysoudil, že Etika Eudémova je Aristotelovým pozdním, vyzrálým dílem, kdežto Etika Nikomachova je jen snůška textů, z nichž Aristotelovo etické poznání nelze vyvozovat. To se Kenny pokusil ukázat na oněch dvou vybraných pasážích. Podle jeho soudu se tu Eudémova etika staví kriticky k Etice Nikomachově: „Zatímco v Etice Nikomachově je filozofie představena jako klíč k dobrému životu, což znamená, že kdo chce žít dobře, musí se zabývat filozofií, v Etice Eudémově je filozofie představena jako předmět, kterým se mohou legitimně zabývat pouze ti, kdo jsou k tomu povoláni. Člověk, který se filozofií chce zabývat, ačkoli k tomu není povolán, nejen že není z hlediska vyzrálého Aristotela člověkem dobrým, je člověkem špatným.“ Hlavou mi problesklo: „Režim mě nepovolal k tomu, abych se filozofií zabýval a nechtěl bych být v situaci, kdy by moje práce ve filozofii závisela na tom, zda k tomu budu Kennym povolán.“ Nahlas jsem však pouze řekl, že ta pasáž z Etiky Nikomachovy je pro nás mimořádně důležitá proto, že nikdy nevíme, kdy skončíme ve vězení, a je dobře vědět, že i v takové situaci nám filozofie může život zlepšit: „Domnívám se, že když Aristoteles tu pasáž v Etice Nikomachově psal, měl před očima Sokrata, jehož poslední den ve vězení strávený v rozhovoru s jeho přáteli filozofie proměnila v nejsilnější a nejkrásnější den jeho života.“ Na to Kenny odpověděl: „Jistě se mnou budete souhlasit, že Sokrates byl muž dobrý ale filozoficky slabý, kdežto Platon byl velký filozof, charakterově nicméně pochybený.“

Tu měl Kenny asi na mysli Popperovo líčení Sokrata jako proponenta ‚otevřené společnosti‘, jehož Platon zradil, když z něho v Ústavě učinil proponenta totalitarismu. Já ještě stačil říct: „Anthony, Vy zřejmě děláte takový řez Platonovými dialogy, že dialogy, v nichž Platon představuje Sokrata pod úrovní toho, co považujete za filozofii, vidíte jako dialogy, v nichž Platon nechává promlouvat historického Sokrata, kdežto dialogy, ve kterých Sokrates je na úrovni toho, co za filozofii považujete, vidíte jako dialogy, v nichž Sokratovými ústy promlouvá Platon. Já žádný takový řez Platonovými dialogy nedělám.“ Sotva jsem to dořekl, ozvalo se bušení na dveře, do našeho bytu vrazilo nějakých deset policajtů, kteří jako první odvedli Kennyho a jeho ženu, pak mě a mé studenty do Bartolomějské.

Po příjezdu do Oxfordu jsem Kennymu napsal, že bych byl rád, kdybychom diskusi přerušenou pražskými policisty znovuotevřeli (viz ‚Pursuit of Philosophy‘, History of Political Thought, vol. V. Ni.3. 1984, k otevření na mé webové stránce). K tomu se Kenny neodhodlal, nicméně mě pozval, abychom spolu četli a diskutovali Eudémovu etiku. A tak jsem chodil každý týden k němu do Balliol College, kde jsme si jen my dva ‚četli‘ Etiku Eudémovu. ‚Četli‘ dávám do uvozovek, protože jsme text s řeckým originálem v ruce ‚četli‘ v angličtině, v tom jsme se střídali. Byly to pro mne neocenitelné hodiny, za které jsem Kennymu vděčný.

Při naší četbě jsem přišel na zajímavý doklad toho, že Eudémova Etika byla dílem raným. V desáté kapitole druhé knihy totiž Aristoteles mluví o tom, že uvažujeme (bouleuometha) pouze o věcech, kde záleží na nás (hosa eph‘ hêmin esti), zda tak či onak učiníme nebo neučiníme (praxai ê mê praxai): „Proto neuvažujeme o věcech v Indii (dio ou bouleuometha peri tôn en Indois), ani o kvadratuře kruhu (oude pôs an ho kuklos tetragônistheiê, 1226a28-30).“ Po Alexandrově tažení do Indie by Aristoteles sotva byl ta slova napsal. V Etice Nikomachově Aristoteles v obdobné pasáži Indy nahradil Skyty: „Jak by se Skytové nejlépe politicky spravovali (pôs an Skuthai arista politeuointo), o tom nikdo z Lakedaimoňanů neuvažuje (oudeis Lakedaimoniôn bouleuetai). Uvažujeme totiž o věcech (bouleuometha de), které záleží na nás (peri tôn eph‘ hêmin) a které lze činit (kai praktôn, 112a28-31).“ Když Aristoteles Nikomachovu Etiku připravoval (pro Alexandra Velkého?), věc si zjednodušil tím, že ze IV., V., a VI. knihy Etiky Eudémovy učinil V., VI., a VII. knihu Etiky Nikomachovy.

IV.
19. listopadu 1989, shodou okolností dva dny poté co u nás začala Sametová revoluce, The Independent Magazine publikoval článek Nicka Cohena ‚The Pub Philosopher‘ (‚Hospodský filozof‘). Cohen píše: „Jonathan Barnes, profesor starověké filozofie v Balliol College, Oxford, netrpělivě odmítl myšlenku, že omezení fondů na podporu britské filozofie konzervativní vládou po roce 1980 by mohlo vysvětlit, proč se pro Tomina nenašlo akademické místo v Oxfordu. ‚To nehrálo žádnou roli,‘ řekl. ‚Nebyl by zde přijat ani k postgraduálnímu studiu, natož aby mu bylo poskytnuto učitelské místo. Je jako vzdorovitý student, který nedokáže přiznat, že se mýlí‘ … Tominovo nejvážnější obvinění je, že britští klasičtí filozofové nerozumí starověké řečtině … ‚Jsem jediným klasickým filozofem v Británii, který čte Platona, aniž by ho v hlavě překládal.‘“ (Cohenův článek si lze přečíst na mé webové stránce.)

V té době jsem měl seminář pro studenty Corpus Christi. Studentům jsem chtěl ukázat, oč mi tu šlo, a co Cohen zkresleně podal ve svém článku. Požádal jsem studentku, která se starořečtině od mládí učila v public school, aby přečetla větu z Platonova dialogu. Když větu dočetla, požádal jsem ji, aby ji přeložila. Toho se zhostila skvěle. Požádal jsem ji, aby přečetla větu další. Když ji dočetla, větu jsem zakryl rukou a zeptal se jí, co četla. Nevěděla. Tak jsem jí řekl: ‚Soustředila jste se na čtení, mou otázku jste nečekala. Přečtěte další větu, jakmile ji dočtete, opět ji přikryji a zeptám se Vás, co jste četla.‘ K jejímu překvapení i k překvapení všech ostatních přítomných studentů nemohla říct, co četla. Když totiž člověk čte nahlas, nemůže si zároveň v hlavě text překládat. – Když jsem pak žádal, abych v semináři mohl v následujícím termu pokračovat, nebylo mi to povoleno.

Když jsem Cohenovi řekl, že britští filozofové si musejí řecké texty v hlavě překládat, aby jim rozuměli, učinil jsem tak na podkladě dlouholeté zkušenosti. Během celých osmdesátých let jsem v Oxfordu navštěvoval Aristotelský seminář vedený profesorem Ackrilem, kde se každých čtrnáct dní scházeli učitelé klasické řečtiny, aby spolu ‚četli‘ a diskutovali klasické texty. ‚Četli‘ dávám do uvozovek, protože vždy jeden člen semináře byl pověřen připravit si pro další seminář daný text, ten pak na semináři s řeckým textem v ruce ‚četl‘ v angličtině. První rok v Oxfordu jsem navštěvoval seminář G. Owena, kde se třikrát za term (univerzitní rok se skládá ze tří termů) scházeli klasičtí filozofové z Oxfordské, Cambridgeské a Londýnské univerzity. Richard Sorabji se jednoho dne nepřipravil – ‚četli‘ jsme Aristotelovu Metafyziku Z –, a tak se na počátku semináře omluvil, účastníky poprosil, aby si text během čtvrt hodiny v tichu přečetli, a pak jsme přešli k diskusi textu bez předchozího ‚přečtení‘ textu. Ten seminář jsem miloval; smrt G. Owena jsem těžce nesl. Další seminář, který jsem během prvního roku navštěvoval, byl seminář Colin Mcleoda k Plotinovi v Christ Church College. Colin si uvědomil, jak obrovskou výhodu jsem měl díky svému porozumění řeckým textům v řečtině. Dlouho jsme o tom mluvili, a já mu řekl, jak důležité pro mne bylo, že jsem si řecké texty často četl nahlas. Požádal mne proto, abych tak činil v jeho semináři s Plotinovým textem. Po několika takových pokusech jsme však od toho upustili. Bylo zřejmé, že účastníci z mého čtení textu nahlas nic neměli. Protože čtenému textu v řečtině bezprostředně nerozuměli a čtení textu nahlas jim v překládání textu bránilo, byl to ztracený čas. Colin pak chtěl spolu se mnou otevřít seminář pro rok 1982 – po jeho návratu z půlroční stáže na univerzitě v Austrálii. Když jsem mu po jeho návratu chtěl zavolat, předstihl mě jeden z členů semináře, který mi zavolal. Sdělil mi, že Colin spáchal sebevraždu. Vypadl z jedoucího vlaku.

V.
2.2.2018 jsem panu Šťáhlavskému zaslal kopii e-mailu, který jsem ten den zaslal Ministerstvu obrany:

„Vážená paní Adamová,
v dopise z 24. ledna jste mě informovala o předávání ocenění účastníkům 3. odboje, které se bude konat 26. 2., a požádala jste mě, abych Vám do 2. 2. sdělil, zda se ocenění budu moci zúčastnit. Omlouvám se, že odpovídám až dnes večer. Věc se má takto. Věcí, kterou jsem policejní režim konce let sedmdesátých zasáhl nejcitelněji, byly mé filozofické semináře určené mladým lidem, kterým byly veškeré možnosti vyššího vzdělání režimem odebrány proto, že se jejich rodiče významně podíleli na událostech Pražského jara roku 1968, jako byl můj syn Lukáš, synové Vaculíka Janek a Ondráš, syn a dcera Klímy, Jan Ruml, Jan Bednář a další. Když jsem pak viděl, že si zaslouží víc, než jim sám mohu dát, pozval jsem k přednáškám v mém semináři akademiky z univerzity Oxfordské, Harvardské, Heidelberské a Svobodné univerzity Západního Berlína. Další je historie (viz Sametoví filozofové Barbary Dayové, Brno 1999 a stať Rogera Scrutona ‚A Catacomb Culture‘ z Times Literary Supplement z 16-22. února 1990, kterou si lze otevřít na mé webové stránce /www.juliustomin.org./) Bylo to před čtyřiceti lety, koncem května nebo počátkem června 1978, co jsem akademiky těch čtyř univerzit do svého semináře pozval. Rád bych svou cestu do Prahy za účelem ocenění mé práce Ministerstvem obrany spojil s přednáškou na Filozofické fakultě UK o Platonovi. Napsal jsem v té věci dopis panu Jirsovi, řediteli Ústavu filozofie a religionistiky FFUK, který Vám v příloze pro informaci posílám. Dodnes jsem od pana Jirsy odpověď nedostal.

Podíváte-li se na můj dopis panu Jirsovi [na mé webové stránce pod titulem ‚Dva dopisy‘], uvidíte, proč je pro něho těžké mi odpovídat. Odpoví-li pozitivně, musí se obávat, že mu to jeho kolegové v Cambridgi a Oxfordu budou mít za zlé. Ve věci Platona se totiž naše názory rozcházejí, a veškeré mé úsilí o to, abych svůj pohled na Platona mohl přednést na Univerzitě v Oxfordu nebo Cambridgi, je zatím bezúspěšné.

Můj filozofický seminář z let 1977-1980 se soustřeďoval na Platonovy dialogy. Platon dával z týdne na týden mým studentům sílu do semináře přijít, a s jeho myšlením se obeznamovat. Dívám-li se na Platona špatně, pak bude dobré, když pan Jirsa posluchačům v diskusi k mé přednášce ukáže, kde se mýlím. Odmítání diskuse jako takové jen proto, že se v pohledu na Platona lišíme, však odporuje všemu, oč Sokratovi, Platonovi, a Aristotelovi šlo, a odporuje to všemu tomu, oč mně šlo, když jsem svůj filozofický seminář počátkem roku 1977 v Praze otevřel.

Se zájmem jsem si přečetl vystoupení paní ministryně na 6. schůzi Poslanecké sněmovny z 24. ledna. Zejména mě zaujal její důraz na školství pro naše vojáky, které hodlá podstatně proměnit, jinak nastavit. Z celého jejího vystoupení je zřejmé, že jí jde v prvé řadě o vojáky, a tu jsem nemohl nemyslit na Masaryka. A zase se mi to spojilo s Platonem, který Masaryka inspiroval v jeho heroickém zápase o to, aby našemu národu zajistil obnovení státnosti. Kdyby se paní ministryně mohla na můj dopis řediteli Jirsovi podívat a napomoci tomu, abych přednášku o Platonovi na Filozofické fakultě UK mohl přednést, bylo by to skvělé.

Doufám, že všecko dobře dopadne, a že se 26. února ocenění budu moci účastnit.“

7.2.2018 mi pan Šťáhlavský napsal:

„Vymyslel jsem následující. Pana dr. Jirsu bych pozval do pořadu Leonardo Plus. Téma: „Filozofie dnes“, od čehož se můžeme dobře odpíchnout k Masarykovi, a jak jste mě navedl, k Platonovi. Součástí pořadu jsou krátké koreferáty. A ty byste mi dodal Vy. Jak to vidím já, je téměř jisté, že pana Jirsu do studia spolu s Vámi najednou nedostaneme ani párem volů (s odpuštěním), ale takto bychom ho mohli přimět k prvnímu dialogu na dané téma. Jistě tu existuje riziko toho, že on bude povídat něco, čemu já zdaleka nerozumím, a Vy nebudete moci mu oponovat. Ale jistá cesta by to byla. Tím spíše, že bychom mohli toto samé zopakovat za pár měsíců s tím, že výroky pana ředitele Jirsy byste pro změnu komentoval Vy. Co Vy, pane Tomine, na to říkáte?
Jinak tedy, jestli dobře chápu, přijedete do Prahy konce února? Budu se tedy těšit. A propos pořad s panem Jirsou plánuji na duben.”

Panu Šťáhlavskému jsem napsal:
„Právě jsem poslal panu děkanovi FFUK email, z něhož cituji: „Slavnostního ocenění se 26. února nebudu moci účastnit, nebude-li možné, abych navrhovanou přednášku na Filozofické fakultě přednesl. Proto bych Vás moc prosil, abyste v té věci s panem Jirsou promluvil. Chápu, že se čas velice krátí. Pokud bych dostal závazný termín pro mou navrhovanou přednášku v tomto semestru, a to tak, abych měl čas si zakoupit letenku, Slavnostního ocenění bych se 26. února účastnil.’ [Dopis děkanovi je na mé webové stránce pod titulem ‚Dva dopisy‘]

Odpověď přišla okamžitě: ‚Vážený pane Tomine, je mi velmi líto, že pro Vás nemám žádnou příznivější zprávu, ale záležitosti týkající se jednotlivých kateder ponechávám v gesci jejich vedoucích. Přeji hezký den. Michal Pullmann’
V Praze se tedy koncem února neuvidíme. Škoda.“

Aniž bych věděl, o čem pan Jirsa bude mluvit, jsem si nedovedl představit, o čem bych mohl koreferovat. Když jsem si však projev pana Jirsi v pořadu Leonardo plus poslechl, měl bych k němu co říci. Pan Jirsa vysvětluje, proč dává přednost filosofii před filozofií. Uvádí, že filo-sofie znamená lásku k moudrosti a že řečtina zná též slovo ‚zofos‘, což znamená temnotu: „filozofos je tedy milovník temnoty.‘ Tu musím namítnout, že řecké písmeno, které přepisujeme naším ‚z‘, se vyslovovalo ‚dz‘, temnota v starořečtině tedy nebyla ‚zofos‘, nýbrž ‚dzofos‘. Pak bych se dotkl toho, že pan Jirsa je odborníkem na antickou filozofii; doktorskou disertaci psal na téma The Ethics of Self-Knowledge in Plato’s Dialogues (“Etika sebepoznání v Platonových dialozích”). Naše názory na Platona se liší. V uších mi znějí slova pana Švece, který v pořadu panu Jirsovi sekundoval: „Filozofie učí otevřenosti k nesouhlasným názorům druhého.“ Není-li pan Jirsa ochoten připustit, abych na Filozofické fakultě svůj ‚nesouhlasný názor‘ na Platona mohl přednést, tu nemohu jinak než konstatovat, že se filo-dzofie dostala do samého základu předmětu, který se pod jeho vedením na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy vyučuje.                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                      

Wednesday, May 9, 2018

Two letters to Oxford University separated by forty years devoted to Ancient Greeks

The first letter I wrote in May 1978; I do not have it but Barbara Day reported it extensively in The Velvet Philosophers (The Claridge Press, 1999). She writes: ‘Tomin’s decision to start an open seminar was not originally a way of testing authorities, but a genuine desire to introduce young people to the Ancient Greeks and especially Plato … He loved argument, debate, the crossed swords of protagonist and antagonist; which was also new and exciting for the Czech students of the 1970s, accustomed in their university lectures to sit and take notes of authorised opinions …Tomin presented his students with a new idea. He was doing his best for them, he said, but they needed something more. With their permission he would write to some western universities and suggest that their professors become involved in the teaching … Tomin drafted a letter in both English and German to be sent to two English-speaking universities (Oxford and Harvard) and two German Universities (Heidelberg and the Free University in Berlin). In the letter Tomin describes how he came to set up the seminar, and the attention it has received from the Ministry of the Interior – “to their credit let it be said that they have hitherto not put any further obstacles in our way, at least not directly; they are content to carry out prosecution of individuals by sacking them from their jobs, preventing young people from studying at secondary schools, and so on. At times, though, they still threaten us: ‘We’ll destroy you – you and your Plato!’” Julius describes his frustration at having foreign mail confiscated … But, he points out, there is still one possibility – foreign visitors can come to Czechoslovakia. He is broad in his description of what subjects they would welcome – “We wish to understand the world we live in … We shall welcome natural scientists who will try to bring closer to us the world of the natural sciences … We wish to understand the society we live in – we shall welcome economists and sociologists … We wish to understand Man – we shall welcome psychologists, philosophers, theologians … We wish to understand the development of mankind – we shall welcome anthropologists, historians, futurologists, ecologists … There is only one condition – you need to have the desire to come to see us, to share with us the fruits of your own study and research.” And to close, he arrives at the practical point of when they should come: “we meet to study philosophy in my flat every Wednesday at 6 p.m., from September to June.” … Tomin posted these letters in the normal way, but at the same time gave copies to trusted visitors for posting outside Czechoslovakia. One of these visitors was the General Secretary of Amnesty International, Paul Oesterreicher’ (pp. 27-29)

‘After nearly a year, the message he had cast into the waters had brought results … Wilkes’s first seminar, on Aristotle, took place on Wednesday evening at the flat in Keramická Street; starting at the usual time of 6.00 p.m., it lasted until midnight. Wilkes subsequently observed that: “… the discussions were the most stimulating that I have experienced. It was impossible to receive a ‘standard counter’ to a familiar argument, because they have had no chance to learn of the ‘standard’ arguments; all comments were first-hand; absolute concentration was sustained throughout the session – not surprisingly, given that they were willing to take risks to attend.” (p. 35) … The chief focus of Tomin’s work was Plato; Wilkes subsequently observed that “Tomin’s views, formed in unavoidable isolation from secondary literature, were based on in-side-out familiarity with the entire Greek corpus. Persecuted though they are, he and his colleagues are free to ignore as faintly comic the intellectual demarcation lines of the West …” Very often Tomin and Wilkes held opposing opinions, but part of the joy of this visit was the discovery that differences helped to deepen the relationship.’ (p.38)

The second letter I wrote on May 7, 2018:
Dear Vice-Chancellor,
In 1977 I organized in Prague a philosophy seminar for young men and women barred from higher education by the Czechoslovak regime because of the involvement of their parents in an attempt to combine socialism with basic human freedoms during the Prague Spring of 1968. I was studying Plato and the best I could do for my students was to present to them Plato’s dialogues. Each week I chose a dialogue, worked on the Greek text, then with it in my hands I communicated Plato’s thoughts to my students. It kept both me and my students interested.
In May 1978 I invited Oxford academics to my seminar. To celebrate the 40th anniversary of this event I wrote ‘Plato’s first dialogue – the Phaedrus in the light of its dating’. In a letter of 27th February 2018, I offered it to the director of the Institute for Philosophy and Religious Studies at the Arts Faculty of Charles University; I am still waiting for a reply. If I do not get permission to present the paper at the Faculty, on Wednesday May 16 2018 I shall be presenting it at the entrance to the Arts Faculty on Jan Palach’s square from 12.00-13.00. It will be celebration with protest. I will be celebrating the possibility to go to Prague and to give the paper in front of the Faculty and protesting against my having been refused to give it at the Faculty.
Here I must say in defence of Dr Jirsa, the director of the Institute: if he does not allow me to present the paper at his Institute, he will simply follow the examples of Oxford and Cambridge academics. How is it possible that I haven’t been allowed to present the results of my work on Plato at Oxford University and that I am not to be allowed to do so at Charles University?
At least a part-explanation can be gleaned from the interview entitled ‘Philosophers in knots over Dr Tomin’s Plato thesis’ published in The Daily Telegraph on August 25, 1988: ‘A leading scholar responded yesterday to complaints by Dr Julius Tomin, the Czech dissident philosopher, that he cannot get his controversial work on Plato published in Britain. “He holds that the Phaedrus is Plato’s first dialogue, which is contrary to the beliefs of pretty well all scholars in the field in this century,” said Dr David Sedley, editor of the Classical Quarterly, and director of studies in classics at Christ’s College, Cambridge … If Dr Tomin were right, it would affect a great deal of Platonic scholarship. “I think people just have great difficulty in seeing how it can be right,” he said. “It means he is asking people, to give up nearly everything else they believe about Plato’s development, but he is not telling us enough about why we should give up all these other views … It is a scholarly disagreement and I think he should try and present his views if he can, but there is no obligation on journals to accept articles for publication.”’
Dr Sedley went on to say: “He was simply picking up what Platonists of antiquity thought about the order of Plato’s work, and assumed it to be true. His way of reading Plato has become so much set around this particular view, that I think he feels an extraordinarily strong commitment to preserving it. But from our point of view we see this as a very old-fashioned view which was shared long ago and, to most of us, does not seem to have these great merits.”
I haven’t come across any views of Platonists of antiquity about the order of Plato’s work. Diogenes Laertius says in his ‘Life of Plato’ that there is an ancient story according to which the Phaedrus was Plato’s first dialogue, and in what he says about the Lysis implies that Plato began to write dialogues while Socrates was still living: ‘They say that, on hearing Plato read the Lysis, Socrates exclaimed: “By Heracles, what a number of lies this young man is telling about me!” For he has included in the dialogue much that Socrates never said.’ My view was then and has been ever since that these two indications, meagre as they are, ought not be thrown away without proper investigation. This set me on a collision course with Platonic scholars who view the Phaedrus as Plato’s late dialogue and all Plato’s dialogues as written after the death of Socrates. I can point to four articles in which I expressed my views: ‘Dating of the Phaedrus and Interpretation of Plato’ published in Antichthon in 1988, ‘A Preliminary to the Study of Plato’ published in Symbolae Osloenses in 1992, ‘Plato’s First Dialogue’ published in Ancient Philosophy in 1997, and ‘Plato’s disappointment with his Phaedran characters’ published in The Classical Quarterly in 2000.
Since none of these articles had the desired effect – I remained excluded from academic contacts and activities in the field – I began to write a book on Plato. Ten years ago, I published the first volume, The Lost Plato, on my website. Years followed when I got stuck; during those years I devoted myself to recording Plato, Aristotle, Isocrates, Alcidamas, Xenophon, Aristophanes, Pindar and Homer in the original; some of these recordings I put on my website. Then my recorder got broken and I had no money to buy a new one. This proved to be a godsend. If I had had a recorder, I would have spent the rest of my days recording the Greeks, for I enjoyed it so much and it made the Greeks so much more alive to me than just reading them in silence. With no digital recorder, I had to discover a different way of intensive engagement with the Greeks. I started a blog where I began to confide my thoughts as they came to me in course of my studies. And so I began to make progress again in understanding Plato.
I am still hoping that I will be allowed to present ‘Plato’s first dialogue’ at Charles University. I published it on my website and informed the Heads of the departments and institutes about it, and I am sure they all would wish for it to be presented at the Faculty and discussed. There are three experts on Plato at the Institute of Philosophy and Religious Studies: Professor Karel Thein who studied Plato in Paris under the tutelage of Jacques Derrida and worked as a Visiting Professor at Corpus Christi at Oxford in 2003; Dr Jirsa, the director of the Institute, who studied Plato under the tutelage of David Sedley and Gábor Betheg in Cambridge; Dr Jakub Jínek who studied philosophy in Germany under the tutelage of Professors Giovanni Reale and Fransisco Lisi. Furthermore, in this year the Czech Republic celebrates the centenary of the foundation of Czechoslovakia. T. G. Masaryk, the first president, was a philosopher, considered himself a Platonist, and wanted the Czechs to make a contribution to mankind as a whole; his motto was ‘Truth prevails’. It would be great if Charles University was the first university at which the importance of viewing the Phaedrus as Plato’s first dialogue for our understanding of Plato could be discussed. After all, Plato is a cultural treasure that we all can share.
In any case, after returning to England I shall translate the paper into English, put it on my website and ask for permission to present it at Oxford University in April 2019, to mark the 40th anniversary of the first Oxford visit to my philosophy seminar in Prague. In preparation, let me translate the first page of ‘Plato’s first dialogue – the Phaedrus in the light of its dating’:
“Diogenes Laertius in his ‘Life of Plato’ preserved an ancient tradition that the Phaedrus was Plato’s first dialogue. Platonic scholars rejected this tradition without enquiring what the Phaedrus and Plato’s other dialogues would look like if we took the ancient tradition as a hypothesis.
The first question is whether the date of the dialogue can be determined on this hypothesis. The Charmides will be of help, for the discussion with which it ends indicates that it was written in the early days of the Thirty Tyrants, that is in 404 B.C. Socrates’ partners in the dialogue are Critias and Charmides who took part in the reign of the Thirty. At the end of the dialogue the young Charmides decides to let himself be educated by Socrates in the virtue of prudence, self-control and temperance. Critias approves his decision and commands him to stick to Socrates. When Socrates asks what they are conspiring about, Charmides answers that they have done their conspiring. Socrates asks whether Charmides is going to resort to force. Charmides replies: ‘I’ll resort to force since Critias orders me, and therefore you had better consider well.’ – Socrates: ‘But there is nothing left for consideration. When you’re intent on doing something and use force, no men can resist you.’ – Charmides: ‘Do not resist me then.’ Socrates ends the discussion and thus the whole dialogue with the words: ‘I won’t resist you.’
Charmides is dramatically staged in 429 B.C., the year in which Plato was born. Socrates has just returned from the siege of Potidaea where he spent a few years. The last time he saw Charmides as a boy, and now he meets him as a young man in all the power of his beauty. Charmides is well aware that Socrates is deeply taken with him, makes the best of it, commands him, with a youthful playfulness threatens him with force – and Socrates lets himself be commanded. But Plato could conceive the dialogue in this manner only before the Thirty summoned Socrates and four others to Tholos and ordered them to bring Leon from Salamis, as they wanted to put him to death. Socrates said about it at his trial: ‘This was a specimen of the sort of commands which they were always giving with the view of implicating as many as possible in their crimes; and then I showed again, not in word only but in deed, that, if I may be allowed to use such an expression, I care not a straw for death, and that my great and only care is lest I should do an unrighteous and unholy thing. For the strong arm of that oppressive power did not frighten me into doing wrong; and when we came out of the rotunda the other four went to Salamis and fetched Leon, but I went quietly home. For which I might have lost my life, had not the power of the Thirty shortly afterwards come to an end.’ (Plato, The Apology 32c-d, translated by B. Jowett)
If we consider the Phaedrus as Plato’s first dialogue, and if the Charmides was written in the early days of the Thirty, that is in 404 B.C., then we may suppose that the Phaedrus was written in 405 B.C. This means that it was written in the same year as Aristophanes’ Frogs, which allows us to determine the dating of the Phaedrus with precision. For towards the end of the comedy the chorus of the Frogs is elated that Aeschylus returns to Athens from the underworld, and so he won’t have to sit any more around Socrates having thrown away mousikê, the greatest art. Had Plato written the Phaedrus prior to the Frogs, Aristophanes could hardly have lampooned Socrates because of his unnamed follower’s abandoning mousikê.”
In the paper I go on to view the Phaedrus as Plato’s response to Aristophanes’ caricature of Socrates, for in it he shows that philosophy is the greatest mousikê, to which he has found his way because of Socrates. Viewed in this way the Phaedrus becomes a document of great historical value and significance, shedding light on the closing months of the Peloponnesian war. There is thus much to be discussed both with the Czech and with the Oxford Platonic experts.
The 40th anniversary of my invitation to Oxford dons deserves to be commemorated, for it profoundly affected the fate of my country, as can be seen in Roger Scruton’s ‘A catacomb culture’ (TLS February 16-22, 1990): ‘Tomin then emigrated and, so far as the Western press were concerned, that was the end of the matter. However, a small sum of money had been given for the relief of our Czechoslovak colleagues. Four of the philosophers who had visited Dr Tomin’s seminar – Kathleen Wilkes, Alan Montefiore, Bill Newton-Smith and myself – used this money to establish an educational trust. We decided that, although our purpose was charitable, and in violation of neither English nor Czechoslovak law, it should not be openly pursued, and that we could henceforth best help our Czechoslovak colleagues by working secretly … we won the confidence of a large network of people, none of whom knew the full extent of our operations … Many of our visitors were extremely well known in their own countries … We also encouraged our French, German, American and Canadian colleagues to establish sister trusts, thereby acquiring an international dimension which was to prove invaluable in the hard years to come … We therefore began to establish other, purely nominal organizations through which to pay official stipends, so that the names of our beneficiaries could not be linked either to us or to each other …. In the mid-1980’s, thanks to a generous grant from George Soros (who will surely be commemorated in future years, not only as a great Hungarian patriot, but also as one of the saviours of Central Europe), we had expanded into Moravia … Last summer, however, the organizer of our work in Slovakia, Ján Čarnogurský was arrested … But the blessed Agnes of Bohemia had just been canonized, and it was time of miracles. Two weeks later Čarnogurský was released and made Deputy Prime Minister of his country, entrusted with amending (or rather, re-creating) its law. By then another of our beneficiaries was President [Václav Havel], and within weeks we were to see our friends occupying the highest offices in the land … Among those who had worked with us we could count the new rectors of the Charles University, of the Masaryk University (as it is once again called) in Brno, and of the Palacký University in Olomouc.’ – The full text is available on my website.
I hope I will be allowed to present my paper on Plato at Oxford University in the near future.
Best wishes,
Julius Tomin

Wednesday, May 2, 2018

Platon ve Faidru v kontrastu se Sokratem v Lysidu


V předchozích dvou příspěvcích jsem ukázal, že v prvé části Faidru Platon podává pohled na Sokrata s jeho filozofickým nevěděním spojeným s vhledy do povahy lidí, jimiž daleko předčí ty, kdo si o sobě myslí, že vědí. V minulém příspěvku jsem ukázal, jak se vše mění, když Sokrates otevře řeč o lásce definicí eróta. Tu z jeho řeči mizí veškeré stopy nevědění – na scénu vstupuje Platon. To je jen jeden z momentů, kde datování Faidru v roce 405 a nahlédnutí tohoto dialogu jako Platonovu odpověď na Aristofanovu karikaturu v komedii Žáby nám umožňuje Platonovu dialogu porozumět. Aristofanes ve své komedii napadl Sokrata a osobně zasáhl Platona (viz např. příspěvek z 25. dubna ‚Sokratovy dvě řeči ve Faidru – paradigma rétoriky založené na dialektice‘); v odpověď na Aristofanovy Žáby Platon musil obránit jak Sokrata, tak i sebe sama. Nejlepší obranou Sokrata byl jeho co nejvěrnější portrét, který Platon vykresluje počínaje úvodním rozhovorem Sokrata a Faidra až k momentu, kdy definicí erótu a tak i první řečí o lásce pronesenou Sokratovými ústy na scénu vstupuje Platon, aby tak ukázal, že dík Sokratovi nejen že múzické umění neodhodil – jak mu měl Aristofanes za zlé – nýbrž k tomu největšímu múzickému umění, kterým je filozofie, si otevřel cestu.

A tu si dovolím otázku, adresovanou platonským badatelům: „Jak si vzhledem k vašemu datování Faidru mezi dialogy Platonova stáří – každopádně po napsání Ústavy – vysvětlujete, že mezi takovými dialogy jako je Sofistés a Státník, kde Sokrates ve zbožné úctě naslouchá tomu, jak se má dělat opravdová filozofie, tedy filozofie kráčející neomylně krok za krokem k poznání, Platon přichází ve Faidru se skvělým portrétem Sokrata vědoucího-nevědoucího, a ústy toho samého Sokrata pak nechává vstoupit na scénu filozofii, která čerpá svou jistotu z nahlédnutí pravdivých jsoucen, tedy idejí?“

***
Se stejnou jistotou, s jakou řeč otevřel definicí eróta, Sokrates nyní k této definici vztahuje své pojednání o tom, jaký dopad má taková láska na hocha, který je jejím objektem: „Předmět naší úvahy je tedy řečen a vymezen, a tak hledíce k němu mluvme dále, jaký prospěch nebo škoda pravděpodobně vzejde vyhovujícímu od milovníka a od toho, kdo nemiluje. Tomu, kdo je ovládán od žádosti a slouží rozkoši, je patrně nutno, aby sobě dělal milovaného co nejpříjemnějším; nemocnému pak je příjemné vše, co mu neodporuje, kdežto co je silnější a rovné, je mu protivné. Tedy milovník nesnese rád miláčka silnějšího ani takového, který by se mu vyrovnával, nýbrž vždy jej dělá slabším a podřadnějším; slabší pak je nevědomý proti moudrému, bázlivý proti statečnému, nevýmluvný proti dobrému řečníku, tupý proti bystrému. Jestliže milovanému vzniká v jeho povaze tolik zel a ještě více, nebo od přírody v ní jsou, milovník se z nich nutně těší a ještě jiné způsobuje, aby se nezbavoval toho, co mu je pro tu chvíli příjemné. Musí tedy být závistivý, odlučovat ho od mnohých jiných a prospěšných styků, z kterých by se nejspíše stával pravým mužem, a tak mu zaviňovat velikou škodu, největší pak, pokud jde o to, z čeho by získal největší moudrost. A je to právě božská filozofie, od níž musí milovník svého miláčka daleko zdržovat, jsa pln strachu, aby nepřišel v pohrdání; musí i ostatní věci nastrojovat tak, aby byl milovaný hoch ve všem neznalý a ve všem se ohlížel na svého milovníka a aby byl takto jemu nejpříjemnější, sobě pak nejškodlivější. Co se tedy týče povahy, je zamilovaný muž poručníkem a společníkem nikterak užitečným.“ (238d8-239c2)

Sokrates pak podobně rozebírá důsledky, jaké takováto láska má na hocha, co se týče stavu a pěstování jeho těla, které milovník opanuje (hou an genêtai kurios, 239c4). Nakonec rozebírá důsledky, jaké má tato láska co do majetku. Sokrates řeč končí se stejnou jistotou, s níž řeč otevřel a dále rozvíjel: „Toto tedy musíš, hochu, mít na mysli a vědět, že přátelství milovníkovo (tên erastou philian) nevzniká spojeno s dobrou myslí, nýbrž na způsob pokrmu k nasycení, jako vlci mají rádi jehňata, tak milovník miluje hocha.“ (241c6-d1)

Pro srovnání Platon předvádí Sokrata hledajícího definici pojmu philon ‚přátelské‘ v dialogu Lysis. V pasáži, kterou vyjímám, Sokrates uvažuje, že to, co není ani dobré ani špatné, je v přátelském poměru k dobrému, po kterém touží kvůli zlu, jehož se chce zbavit: „Z toho důvodu můžeme také říci, že ti, kdo již jsou moudří (tous êdê sophous), již nejsou přáteli moudrosti (mêketi philosophein ‚již nefilosofují‘), ať to jsou bozi nebo lidé; a naopak že nejsou přáteli moudrosti ani ti (oud‘ ekeinous philosphein), kdo mají v sobě nevědomost do té míry (tous houtôs agnoian echontas), že jsou zlí (hôste kakous einai), neboť žádný člověk zlý a nevědomý není přítelem moudrosti (kakon gar kai amathê oudena philosophein). Zbývají tedy ti, kdo v sobě mají toto zlo, nevědomost, ale ještě nejsou jeho působením naprosto neznalí ani nevědomí, nýbrž ještě uznávají, že nevědí, co vskutku nevědí. Proto tedy také jsou filosofickými přáteli moudrosti ti, kteří ještě nejsou ani dobří ani zlí, avšak kdo jsou zlí nefilosofují, ani kdo jsou dobří … Nyní tedy, děl jsem já, nade vší pochybnost jsme nalezli (pantos mallon exêurêkamen), Lyside a Menexene, co jest přátelské a co ne (ho esti to philon kai mê). Tvrdíme totiž, že to, co není ani zlé ani dobré, je pro přítomnost zla přítelem dobrému, ať jde o duši nebo o tělo i všude jinde.“ (218a2-c2)

Sokrates poznamenává, že s ním jak Lysis tak i Menexenos, spolu s kterými se do tohoto hledání a zkoumání pustil, naprosto souhlasili. Pak pokrařuje: „Tu jsem i já měl velikou radost, jako nějaký lovec, maje ke své spokojenosti to, co jsem chtěl dostat. A potom, kde se vzalo tu se vzalo, napadlo mě jakési velmi podivné podezření, že myšlenky, kterých jsme souhlasně došli, nejsou pravdivé, a hned jsem rozmrzen řekl: Běda, Lyside a Menexene, skoro se zdá, že naše zbohatnutí je pouhý sen.“ – A tak Sokrates přizve Lysida a Menexena k dalšímu kolu společného hledání vyhovující definice. Dialog končí tím, že přišli Menexenovi a Lysidovi paidagogové (doslova ‚vodiči dětí‘, Lysis a Menexenos byli nezletilí, svěřeni svými rodiči do péče k tomu vybraných otroků), kteří oba chlapce odvádějí, a Sokrates se s nimi loučí slovy: „Lyside a Menexene, nyní jsme se stali směšnými, i já, starý muž, i vy. Řeknou totiž tito zde odcházejíce (rozhovor se konal v přítomnosti mládeže, která se okolo nich shlukla), že my se domníváme, že jsme vespolek přáteli – neboť i sebe počítám mezi vás – ale co je přítel, to že jsme ještě nedovedli nalézt.“ (Překlad z Faidru a Lysidu F. Novotný)