Questions: Co když duše není nesmrtelná? – Rozpomínání v Platonově Faidonu s přihlédnutím k jeho Menonu

V příspěvku ‚Skrytý aspekt Platonova Faidonu‘ (z 15. září) jsem vyslovil domněnku, že po Kritonově nezdaru, kdy nedokázal přimět Sokrata k tomu, aby se nechal z vězení vysvobodit (viz Platonův Kriton), se Sokratovi přátelé věci nevzdali. Bylo jen třeba otřást Sokratovým zahleděním se do života posmrtného, kterým jeho rozmluva s Kritonem skončila. Tuto věc na sebe vzali Sokratovi přátelé z Théb, Simmias a Kebes. Ti Sokratovi vytkli, že s tak lehkým srdcem odchází jak od nich, tak i od bohů, v jejichž péči se nachází. Sokrates usoudil, že je třeba, aby se před nimi obhájil.

V dalších dvou příspěvcích – ‚2 Sokrates v Platonově Faidonu‘ (ze 17. září) a ‚Sokrates v Platonově Faidonu je Sokrates nevědoucí, toužící po vědění‘ (z 18, září) jsem se Sokratovou obhajobou zabýval. Na svou obhajobu, Sokrates definoval duši jako oddělení těla od duše a duše od těla a pak dovozoval, že opravdový filozof celý svůj život o oddělení duše od těla usiluje, protože usiluje o poznání, kterému tělo stojí v cestě; filozof ví, že pokud poznání lze dosáhnout, tedy pouze po úplném oddělení duše od těla, v životě posmrtném. Sokrates podotkl, že celý život dělal vše pro to, aby dobrým filozofem byl: „Zda jsem usiloval správně (ei d‘ orthôs prouthymêthên) a něčeho dosáhl (kai ti ênusamen), to poznám jasně, až se tam dostanu (ekeise elthontes to saphes eisometha), bude-li bůh chtít (an theos thelê̢), za krátko (oligon husteron), jak se mi zdá (hôs emoi dokei). Tímto tedy, Simmio a Kebete, se obhajuji (taut‘ oun egô, ô Simmia te kai Kebês, apologoumai), že se patří (hôs eikotôs), že nenesu těžce a nenaříkám, když opouštím vás a bohy, mé pány zde (humas te apoleipôn kai tous enthade despotas ou chalepôs pherô oud‘ aganaktô), když se domnívám (hêgoumenos), že i tam (k’akei), o nic méně než zde (ouden hêtton ê enthade), naleznu dobré pány (despotais te agathois enteuxesthai) i druhy (kai hetairois).“ (69d4-e2)

Zvýraznil jsem Sokratovo „jak se mi zdá (hôs emoi dokei)“, protože se domnívám, že Sokrates stále ponechává otevřenu možnost, že se jeho přátelům, Simmiovi a Kebetovi, podaří ho přesvědčit, aby se z vězení nechal vysvobodit.

Když Sokrates takto skončil svou obhajobu, Kebes řekl, že se mu líbilo vše, o čem Sokrates mluvil, až na to, že co se duše týká, lidé se obávají, že duše, „když se oddělí od těla (epeidan apallagê̢ tou sômatos), není už nikde (oudamou eti ê̢), ale je zničena a zanikne toho dne (all‘ ekeinê̢ tê̢ hêmera̢ diaphtheirêtai te kai apolluêtai), kdy člověk zemře (hê̢ an ho anthrôpos apothnê̢skê̢, 70a2-3) … to však zajisté (alla touto dê isôs) vyžaduje nemalého přesvědčování (ouk oligês paramuthias deitai) a dokazování (kai pisteôs), že duše existuje (hôs esti te psuchê), když člověk umře (apothanontos tou anthrôpou), a že má nějakou sílu (kai tina dunamin echei) a rozum (kai phronêsin, 70b1-4). A tak Sokrates Kebetovi navrhl: „chceš, abychom si o těchto věcech (ê peri autôn toutôn boulei) popovíali (diamuthologômen), zda se nejspíš mají takto (eite eikos houtôs echein), nebo ne (eite mê; 70b6-7)?“.

Sokratovo diamuthologômen, které překládám ‚abychom si popovídali‘, znamená doslova ‚abychom si o tom po-mytizovali‘, což odpovídá jeho dalšímu, zda se ty věci ‚nejspíš mají takto, nebo ne‘, zda tedy duše, když tělo opustí, má nějakou sílu a rozum.

Sokrates začíná opatrně, moc jistoty zatím nenabízí. Kebes nemá zájem na mytizování: „Já bych velice rád slyšel (Egô goun hêdeôs an akousaimi), jaké je tvoje mínění o těchto věcech (hêntina doxan echeis peri autôn, 70b8-9).“ Tu si Sokrates nemůže odpustit polemický šleh proti pisatelům komedií, kteří ho karikovali po dlouhá desetiletí: „Nedomnívám se (Oukoun g‘ an oimai), že by někdo řekl, kdyby nás teď poslouchal (eipein tina nun akousanta), byť to byl pisatel komedií (oud‘ ei kômô̢dopoios eiê), že nemístně tlachám (hôs adoleschô) a nemluvím o tom, o čem vést hovor mi přináleží (kai ou peri prosêkontôn tous logous poioumai, 70b10-c3).“

Sokrates začíná své zkoumání (Skepsômetha), „zda duše zemřelých jsou v Hádu, či ne“ (eit‘ ara en Ha̢dou eisin hai psychai teleutêsantôn tôn anthrôpôn eite kai ou), odkazem na jakýsi pradávný výklad (palaios esti tis logos), který si vybavuje (hou memnêmetha), „podle něhož duše odcházejí odtud tam (hôs eisin enthende aphikomenai ekei) a opět přicházejí sem (kai palin ge deuro aphiknountai), a vznikají z těch zemřelých (kai gignontai ek tôn tethneôtôn, 70c4-8).“ S tímto výkladem Sokrates spojuje nauku o vzniku protikladů, podle které protiklady vznikají jen jeden z druhého, a mezi nimi se odehrávají procesy vznikání. Tak bdění a spaní jsou protiklady, bdění se proměňuje v spaní v procesu usínání, spaní se proměňuje v bdění v procesu probouzení se. Život a smrt jsou protiklady, život se proměňuje ve smrt v procesu umírání, smrt se tedy musí proměňovat v život v procesu „znovuožívání“ (to anabiôskesthai, 71e13).

Simmias ani Kebes zřejmě nevěděli, co by proti tomuto dokazování nesmrtelnosti duše namítli, a tak místo námitky Kebes zaměřil pozornost jiným směrem: „Také podle onoho výkladu (kai kat‘ ekeinon ge ton logon), Sokrate (ô Sôkrates), je-li pravdivý (ei alêthês estin), který jsi měl ve zvyku často přednášet (hon su eiôthas thama legein), že naše učení se (hoti hêmin hê mathêsis) není ničím jiným než rozpomínáním se (ouk allo ti ê anamnêsis tunchanei ousa), i podle toho výkladu (kai kata touton) jsme se museli někde (anankê pou hêmas) v jakémsi předchozím čase (en proterô̢ tini chronô̢) naučit (memathêkenai), na co se nyní rozpomínáme (ha nun anamimnê̢skometha). To by bylo nemožné (touto de adunaton), kdyby naše duše nebyla někde existovala (ei mê ên pou hêmin hê psuchê) dříve, než vznikla v této lidské podobě (prin en tô̢de tô̢ anthrôpinô̢ eidei genesthai); takže i takto (hôste kai tautê̢) se duše zdá být něčím nesmrtelným (athanaton hê psuchê ti eoiken einai). (72e3-73a3)

Tu se ho Simmias zeptal: „Jaké jsou pro to důkazy (poiai toutôn hai apodeixeis;)? Upomeň mě (hupomnêson me), protože si to v této chvíli dobře nepamatuju (ou gar sphodra en tô̢ paronti memnêmai).“ (73a4-6)

Kebes mu odpověděl, že to lze dokázat jedním argumentem (heni men logô̢), tím nejkrásnějším (kallistô̢): „Lidé podrobení dotazování (erôtômenoi hoi anthrôpoi), když se někdo správně táže (ean tis kalôs erôta̢), sami vypovídají (autoi legousin), jak se vše má (panta hê̢ echei) – avšak, kdyby v nich samých nebylo poznání (kaitoi ei mê etunchanen autois epistêmê) a správné vysvětlení (kai orthos logos), nebyli by schopni (ouk an hoioi t‘ êsan) to udělat (touto poiêsai). Když je pak někdo vezme ke geometrickým obrazcům (epeita ean tis epi ta diagrammata agê̢), nebo k něčemu jinému z takových věcí (ê allo ti tôn toioutôn), tu se jasně ukáže (entautha saphestata katêgorei), že tomu tak je (hoti tauta houtôs echei).“ (73a7-b2)

Tu se Sokrates obrátil k Simmiovi: „Jestli tě toto nepřesvědčuje (Ei de mê tautê̢ ge peithê̢), podívej se (skepsai), jestli nenabydeš stejného mínění tímto způsobem (an tê̢de pê̢ soi skopoumenô̢ sundoxê̢). Zřejmě totiž nevěříš (apisteis gar dê), jak tak zvané učení se (pôs hê kaloumenê mathêsis) je rozpomínání (anamnêsis estin, 73b3-5)?“ Simmias odpověděl, že ne že nevěří, že se jen potřebuje rozpomenout: „A téměř z toho, co začal vykládat Kebes (kai schedon ge ex hôn Kebês epecheirêse legein), jsem se již rozpomenul (êdê memnêmai) a jsem přesvědčen (kai peithomai, 73b9-10).

Kebetovo vysvětlení rozpomínání, by nám sotva co osvětlilo, kdybychom neměli Platonův Menon, kde Sokrates rozpomínání nad geometrickým obrazcem demonstruje. Znamená to však, že Kebes k Menonu svými slovy poukazuje? Dramaticky se rozhovor Sokrata odehrál během Menonovy návštěvy v Athénách v roce 402, tedy v době, kdy Simmias a Kebes v Sokratově společnosti v Athénách často pobývali. Kebetova slova „podle onoho výkladu, který jsi měl ve zvyku často přednášet“ naznačují, že Kebes poukazuje na řadu rozhovorů, v nichž Sokrates dovozoval, „že naše učení se není ničím jiným než rozpomínáním se“. Otázka, zda má Kebes na mysli i onen Sokratův rozhovor s Menonem, je nicméně závažná, protože se týká jak autenticity Platonova vylíčení Sokratova posledního dne ve Faiodonu, tak i autenticity Platonova podání Sokratova rozhovoru s Menonem v Menonu. Lze-li na tuto otázku nalézt odpověď, pak pouze nahlédnutím do Menona a srovnáním jeho relevantních pasáží s Kebetovými slovy ve Faidonu. Co se Kebetových slov týká, tu nás bude především zajímat, zda slova „lidé podrobení dotazování, když se někdo správně táže, sami vypovídají, jak se vše má“ jsou Kebetovým domýšlením Sokratových výkladů, či zda Sokrates v té době rozpomínání takto vykládal. Činil-li tak v té době Sokrates, pak jeho rozpomínání z té doby je v rozporu s jeho tvrzením z posledního dne, tedy z Faidonu, že na tomto světě, uvězněni v těle, poznání dosáhnout nemůžeme. Tu nás též bude zajímat, zda v době svého rozhovoru s Menonem, jakož i v dalších rozhovorech ke kterým Kebes poukazuje, Sokrates spojoval rozpomínání s nesmrtelností duše, a pokud tak činil, zda nejistota, kterou s tím Kebes spojuje, je nejistotou Kebetovou, či zda ji lze přičíst Sokratovi oněch dní.

***

Menon je věnován otázce ctnosti, respektive zdatnosti, jak Novotný překládá aretê. Menon, mladý, ctižádostivý aristokrat z Thessalie, otevírá dialog otázkou, zda ctnost je věcí učení, nebo cvičení, nebo se jí člověku dostává od přirozenosti (70a1-4). Sokrates odpoví, že nejenom neví, jak by na Menonovy otázky odpověděl, ale neví ani, co ctnost je (oude auto hoti pot‘ esti to parapan aretê tunchanô eidôs, 71a6-7). Menon je si naopak jist, že ví, co ctnost je. Když pak Sokrates podrobí jeho pokusy o definici ctnosti bližšímu zkoumání, sám Menon musí přiznat, že jeho pokusy nevyhovují. Když ho Sokrates zve, aby věc spolu zkoumali, tento namítne: „A jakým způsobem budeš hledat (kai tina tropon zêtêseis), Sokrate (ô Sôkrates), to (touto), o čem vůbec nevíš (ho mê oistha to parapan), co to je (hoti estin;)? Kterou věc z těch, které neznáš (poion gar hôn ouk oistha), uděláš předmětem svého hledání (prothemenos zêtêseis;)? Nebo i kdybys nakrásně na ni připadl (ê ei kai hoti malista entuchois autô̢), jak budeš vědět (pôs eisê̢), že to je to (hoti touto estin), co jsi neznal (ho su ouk ê̢destha)?“ (80d5-8, překlad pasáží z Menona je Fr. Novotného) Na tuto námitku Sokrates odpoví svou teorií rozpoznání, kterou Menonovi předvede dotazováním jednoho z Menonových otroků nad geometrickým obrazcem.

Menon: „Sokrate (ô Sôkrates), jak to myslíš (pôs legeis touto), že nenabýváme poznatků (hoti ou manthanomen), nýbrž že to, co nazýváme učením (alla hên kaloumen mathêsin), je vzpomínání (anamnêsis estin;)? Můžeš mě o tom poučit (echeis me touto didaxai hôs houtôs echei, 81e3-5)?“ – Sokrates: „Není to snadné (All‘ esti men ou ra̢dion), ale přece se chci o to vynasnažit kvůli tobě (homôs de ethelô prothumêthênai sou heneka). Nuže zavolej (alla moi proskaleson) z těch četných svých průvodčích jednoho (tôn pollôn akolouthôn toutôni tôn sautou hena), kterého chceš (hontina boulei), abych ti to na něm ukázal (hina en toutô̢ soi epideixômai). – Menon: „Dobře (Panu ge). – Pojď sem (deuro proselthe)!“ [Novotný vysvětluje: „Menon volá jednoho ze svých otroků.“] – Sokrates: „Je to Řek (Hellên men esti) a mluví řecky (kai hellênizei;)? – Menon: „Ovšemže (Panu ge), jistě (sphodra), narodil se u mne (oikogenês ge).“ – Sokrates: „Dávej tedy pozor (Proseche dê ton noun), co se ti bude zdát (hopoter‘ an soi phainêtai), zdali že si vzpomíná (ê anamimnê̢skomenos), či že se ode mne učí (ê manthanôn par‘ emou). – Menon: „Však si dám pozor (Alla prosexô).“ – Sokrates: „Řekni mi (Eipe dê moi), hochu (ô pai), poznáváš (gignôskeis), že takovýto obrazec je čtverec (tetragônon chôrion hoti toiouton estin;)?“ – Otrok: „Zajisté (Egôge).“ – Sokrates: „A má čtverec (Estin oun tetragônon chôrion) všechny tyhle čtyři strany stejné (isas echon tas grammas pasas, tettaras ousas;)? – Otrok: „Ovšem (Panu ge).“ – Sokrates: „Nemá snad stejné i tyhle čáry, které jdou středem (Ou kai tautasi tas dia mesou estin isas echon;)?“ – Otrok: „Ano (Nai).“ – Sokrates: „Nuže (Oukoun) mohl by snad být takový čtverec (eiê an toiouton chôrion) i větší (kai meizon) i menší (kai elatton;)?“ – Otrok: „Ovšemže (Panu ge) – Sokrates: „Jestliže tedy má tato strana (Ei oun eiê hautê hê pleura) dvě stopy (duoin podoin) a tato dvě (kai hautê duoin), kolik stop má (posôn an eiê podôn) to celé (to holon;)? Uvažuj takhle (hôde de skopei): kdyby to mělo zde dvě stopy (ei ên tautê̢ duoin podoin), avšak zde jen jednu stopu (tautê̢ de henos podos monon), zdalipak by ta plocha neměla jedenkrát dvě stopy (allo ti hapax an ên duoin podoin to chôrion;)?“ – Otrok: „Ano (Nai).“ – Sokrates: „Když však má i zde dvě stopy (Epeidê de duoin podoin kai tautê̢), zdalipak to nedává dvakrát dvě (allo ti ê dis duoin podoin gignetai;)? – Otrok: „Dává (Gignetai).“ – Sokrates: „Má tedy dvakrát dvě stopy (Duoin ara dis gignetai podôn;)?“ – Otrok: „Ano (Nai).“ – Sokrates: „Kolik je dvakrát dvě stopy (Posoi oun eisin hoi duo dis podes;)? Vypočítej (logisamenos) a pověz (eipe)!“ – Otrok: „Čtyři (Tettares), Sokrate (ô Sôkrates).“ – Sokrates: „Nemohl by snad být jiný čtverec dvojnásobný proti tomuto (Oukoun genoit‘ an toutou tou chôriou heteron diplasion), ale také takový (toiouton de), mající všecky strany stejné (isas echon pasas tas grammas) právě jako tento (hôsper touto;)?“ – Otrok: „Ano (Nai).“ – Sokrates: „Kolik tedy bude mít stop (Posôn oun estai podôn;)?“ – Otrok: „Osm (Oktô).“ – Sokrates: „Nuže (Phere dê) pokus se mi říci (peirô moi eipein), jak dlouhá asi (pêlikê tis) bude (estai) každá jeho strana (hê grammê hekastê). Strana tohoto má dvě stopy (hê men gar toude duoin podoin); a co strana onoho dvojnásobného (ti de hê ekeinou tou diplasiou;)? Otrok: „Je zřejmé (Dêlon dê), že bude dvojnásobná (hoti diplasia).“

Tu se Sokrates obrací k Menonovi: „Vidíš (Hora̢s), Menone (ô Menôn), že já (hôs egô) ho (touton) ničemu neučím (ouden didaskô), nýbrž (all‘) na všechno se jen táži (erôtô panta;)? A on se nyní domnívá (kai nun houtos oietai), že ví (eidenai), jak dlouhá je strana (hopoia estin), z které (aph‘ hês) vznikne čtverec o osmi stopách (to oktôpoun chôrion genêsetai); či se ti nezdá (ê ou dokei soi;)? – Menon: „Zajisté (Emoige).“ – Sokrates: „A ví to tedy (Oiden oun;)?“ ¨Menon: „To přece ne (Ou dêta).“ – Sokrates: „Ale domnívá se (Oietai de ge), že z dvojnásobné (apo tês diplasias;)?“ – Menon: „Ano (Nai).“ – Sokrates: „Nuže dívej se (Theô dê) na něj (auton), jak se postupně rozpomíná (anamimnê̢skomenon ephexês), tak jak se má člověk rozpomínat (hôs dei anamimnê̢skesthai).“ (82a7-e13;).

Sokrates hocha svými otázkami dovede k tomu, že shledá, že dvojnásobně dlouhá strana dá vzniknout čtyřnásobnému čtverci. Pak se táže, jestliže dvě stopy dlouhá strana utváří čtyřstopý čtverec, dvojnásobně dlouhá strana, tedy čtyřstopá nám dává čtyřnásobně velký čtverec, jak dlouhá strana bude utvářet dvojnásobně velký čtverec? Chlapec odpoví, že tři stopy dlouhá. Když se ho táže, zda čtverec utvářený tři stopy dlouhou stranou nebude třikrát tři stopy velký, chlapec nahlédne, že bude mít devět stop, že tedy osmistopý čtverec nebude mít stranu dlouhou tři stopy. A tak se hocha znovu táže, jakou stranu bude mít čtverec dvojnásobný, tedy osmistopý: „Pokus se (peirô) nám (hêmin) to říci (eipein) přesně (akribôs); a jestliže nechceš (kai ei mê boulei) počítat (arithmein), aspoň ukaž (alla deixon), z jaké (apo poias).“ – Otrok: „Ale (Alla), Sokrate, při Diovi (ma ton Dia, ô Sôkrates), já to nevím (egôge ouk oida).“

Tu se Sokrates obrací k Menonovi: „Pozoruješ zase teď (Ennoeis au), Menone (ô Menôn), jak daleko už pokročil (hou estin êdê badizôn hode) ve vzpomínání (tou anamimnê̢skesthai;)? Nejprve sice nevěděl (hoti to men prôton ê̢dei men ou), která je strana osmistopého čtverce (hêtis estin tou oktôpodos chôriou grammê), jako to neví ještě ani nyní (hôsper oude nun pô oiden), ale tehdy se domníval (all‘ oun ô̢eto g‘ autên tote), že to ví (eidenai), a směle (kai tharraleôs) odpovídal (apekrineto), jako by to věděl (hôs eidôs), a nemyslil (kai ouch hêgeito), že je v nejistotě (aporein); avšak nyní již myslí (nun de hêgeitai), že je v nejistotě (aporein êdê), a jako neví (kai hôsper ouk oiden), tak se ani nedomnívá (oude oietai), že ví (eidenai).“ – Menon: „Máš pravdu (Alêthê legeis).“ – Sokrates: „Není-li nyní na tom lépe (Oukoun nun beltion echei) v té věci (peri to pragma), kterou nevěděl (ho ouk ê̢dei;)?“ – Menon: „I to se mi zdá (Kai touto moi dokei).“ (83e11-84b5)

_ _ _

Novotný překládá Sokratovo aporein slovy ‚je v nejistotě‘, což je v tomto případě zcela nevhodné. Chlapec nebyl v nejistotě, nýbrž docela prostě nevěděl, respektive, žádnou cestu k nalezení odpovědi neviděl. Poros znamená ‚cestu‘, předpona ‚a‘ je privativní, aporia znamená ‚bezcestí‘.

_ _ _

V rámci této mezihry, v níž Sokrates s Menonem diskutuje význam dosavadního hochova rozpomínání, Platon naznačuje aspekty hochova prožívání celého toho procesu, které by jinak v rámci hochových lakonických odpovědí zůstávaly nepovšimnuty. Sokrates k Menonovi: „Věru tedy jsme pořídili, jak se zdá, něco platného (Prourgou g‘oun ti pepoiêkamen, hôs eoike) k nalezení (pros to exeurein), jak se ta věc má (hopê̢ echei); neboť nyní by se s chutí dal do hledání (nun men gar kai zêtêseien an hêdeôs), když to neví (ouk eidôs, 84b9-11) … Myslíš tedy (Oiei oun an), že by se byl přičinil (auton proteron epicheirêsai) hledat to nebo se učit tomu (zêtein ê manthanein touto), o čem se domníval (ho ô̢eto), že to ví (eidenai), ač to nevěděl (ouk eidôs), dříve než upadl do nejistoty (prin eis aporian katepesen), uznav (hêgêsamenos), že to neví (mê eidenai), a než zatoužil (kai epothêsen) po vědění (to eidenai; 84c4-6)?“ – Tu bije do očí nepřiměřenost Novotného „Otrok“ jako překlad řeckého Pais, což znamená chlapec. V celém tom rozhovoru je jasné, že se Sokrates k tomuto Menonovu otrokovi neobrací jakožto otrokovi, nýbrž jakožto chlapci, kterého vede k rozpomínání.

Sokrates uzavírá mezihru novým upozorněním Menonovi: „Nuže pozoruj (Skepsai dê), co v důsledku této nejistoty nalezne (ek tautês tês aporias hoti kai aneurêsei), hledaje spolu se mnou (zêtôn met‘ emou), přičemž já se budu toliko tázat (ouden all‘ ê erôtôntos emou) a nebudu poučovat (kai ou didaskontos); buď tedy na stráži (phulatte de), jestliže snad o mně shledáš (an pou heurê̢s me), že ho poučuji (didaskonta) a dělám mu výklady (kai diexionta autô̢), místo abych se ho dotazoval na jeho mínění (alla mê tas toutou doxas anerônta, 84c10-d2).“

Pak se Sokrates obrací k hochovi: „Ty, pověz mi (Lege gar moi su): nemáme zde tento čtverec čtyřstopý (ou to men tetrapoun touto hêmin esti chôrion;)? Rozumíš (manthaneis?“ – Otrok: „Zajisté (Egôge).“ – S.: „A mohli bychom k němu přidat tento druhý (Heteron de autô̢ prostheimen an touti), stejně veliký (ison;)?“ – O.: „Ano (Nai).“ – S.: „A tuhle ten třetí (Kai triton tode), stejný s jedním i druhým z nich (ison hekaterô̢ toutôn;)?“ – O.: „Ano (Nai).“ – S.: „Nemohli bychom snad doplnit (Oukoun prosanaplêrôsaimeth‘ an) zde ten v rohu (to en tê̢ gônia̢ tode;)?“ – O.: „Ovšemže (Panu ge).“ – S.: „Tu by vznikly tyhle čtyři stejné čtverce, pravda (Allo ti oun genoit‘ an tettara isa chôria tade;)?“ – O.: „Ano (Nai).“ – S.: „A což (Ti oun;), kolikanásobný je celý tenhle čtverec proti tomuto (to holon touto posaplasion toude gignetai;)?“ – O.: „Čtyřnásobný (Tetraplasion).“ – S.: „Avšak měl nám vyjít dvojnásobný (Edei de ge diplasion hêmin genesthai); či se nepamatuješ (ê ou memnêsai;)?“ – O.: „Ovšemže (Panu ge).“ – S.: „Zdalipak (Oukoun) tato přímka, vedená z rohu do rohu, neroztíná (estin hautê grammê ek gônias eis gônian temnousa) každý z těchto čtverců na dvě polovice (dicha hekaston toutôn tôn chôriôn;)?“ – O.: „Ano (Nai).“ – S.: „Nevznikají snad tyto čtyři stejné přímky (Oukoun tettares hautai gignontai grammai isai), jež omezují (periechousai) tento čtverec (touto to chôrion)?“ – O.: „Ano, vznikají (Gignontai gar).“ – S.: „Nuže, uvažuj (Skopei dê): jak veliký je asi (pêlikon ti estin) tento čtverec (touto to chôrion)?“ – O.: „Nerozumím (Ou manthanô).“ – S.: „Tyto jsou čtyři (Ouchi tettarôn ontôn toutôn) a u každého z nich odťala každá ta přímka uvnitř polovici (hêmisu hekastou hekastê hê grammê apotetmêken entos;); či ne (ê ou;)?“ – O.: „Ano (Nai).“ – S.: „Tedy kolik je takových půlek v tomto čtverci (Posa oun têlikauta en toutô̢ enestin;)?“ – O.: „Čtyři (Tettara).“ – S.: „A kolik (Posa de) v tomhle (en tô̢de;)?“ – O.: „Dvě (Duo).“ – S.: „A co je čtyři proti dvěma (Ta de tettara toin duoin ti estin;)?“ – O.: „Dvakrát tolik (Diplasia).“ – S.: „Kolik stop má tedy tento čtverec (Tode oun posapoun gignetai)?“ – O.: „Osm stop (Oktôpoun)“. – S.: „Z které strany vzniká (Apo poias grammês;)?“ – O.: „Z této (Apo tautês).“ – S.: „Z té (Apo tês), která se táhne z rohu do rohu čtyřstopého čtverce (ek gônias eis gônian teinousês tou tetrapodos;)?“ – O.: „Ano (Nai).“ – S.: „Odborníci ji nazývají uhlopříčkou (Kalousin de ge tautên diametron hoi sophistai); takže jestliže se tato příčka jmenuje úhlopříčka (hôst‘ ei tautê̢ diametros onoma), z úhlopříčky (apo tês diametrou an), jak tvrdíš ty (hôs su phê̢s), Menonův hochu (ô pai Menônos), by vznikal (gignoit‘ an) dvojnásobný čtverec (to diplasion chôrion).“ – O.: „Ovšemže ano (Panu men oun), Sokrate (ô Sôkrates).“ (84d3-85b7)

_ _ _

Novotný zde překládá Sokratovo sophistai termínem ‚odborníci‘, což je v daném kontextu správné, protože tak zde Sokrates tento termín chápe: termín diametros pro úhlopříčku přijímá, a pomocí něho stranu dvojnásobného čtverce určuje. A přece je podstatné mít na paměti, že tu Sokrates termínu sophistai užívá, protože se tohoto termínu dotkne později v diskusi s předním athénským politikem Anytem, který nechce o sofistech ani slyšet. Pozitivním užitím tohoto termínu tu Platon poukazuje na pozitivní stránky sofistů jako učitelů.

_ _ _

Tu se Sokrates obrací k Menonovi: „Co se ti zdá (Ti soi dokei), Menone (ô Menôn;)? Pronesl tento člověk ve svých výpovědích nějaké mínění, které by nebylo jeho (estin hêntina doxan ouch hautou houtos apekrinato;)?“ – Menon: „Nikoli (Ouk), nýbrž jen svá vlastní (all‘ heautou).“ – S.: „A přece to nevěděl (Kai mên ouk ê̢dei ge), jak jsme zjistili (hôs ephamen) před malou chvílí (oligon proteron).“ – M.: „Máš pravdu (Alêthê legeis).“ – S.: „Avšak tato mínění v něm byla (Enêsan de ge autô̢ hautai hai doxai); či ne (ê ou;)?“ – M.: „Ano (Nai).“ – S.: „Tedy v nevědoucím (Tô̢ ouk eidoti ara), kdykoli o některých věcech neví (peri hôn an mê eidê̢), jsou pravdivá mínění o těch věcech (eneisin alêtheis doxai peri toutôn), které neví (hôn ouk oide;)?“ – M.: „Patrně (Phainetai).“ – S.: „A nyní (Kai nun men ge) v něm tato mínění právě vyvstala jako sen (autô̢ hôsper onar arti anakekinêntai hai doxai hautai); jestliže však (ei de) se ho bude někdo tázat (auton tis anerêsetai) na tytéž věci mnohokrát (pollakis ta auta tauta) a mnohými způsoby (kai pollachê̢), můžeš být jist (oisth‘), že se nakonec každému vyrovná důkladným věděním (hoti teleutôn oudenos hêtton akribôs epistêsetai) o těchto věcech (peri toutôn).“ – M.: „Podobá se (Eoiken).“ – S.: „Ačkoli tedy neměl učitele (Oukoun oudenos didaxantos) a jen dostával otázky (all‘ erôtêsantos), bude věděti (epistêsetai), nabera své vědění sám ze sebe, že ano (analabôn autos ex heautou tên epistêmên;)?“ – M.: „Ano (Nai).“ – S.: „Avšak nabírat (To de analambanein) sám v sobě (auton en heautô̢) vědění (epistêmên), není to vzpomínání (ouk anamimnê̢skesthai estin;)?“ – M.: „Ovšemže (Panu ge).“ – S.: „Není-li tedy tomu tak (Ar‘ oun ou), že toho vědění (tên epistêmên), které tento člověk nyní má (hên nun houtos echei), buď někdy nabyl (êtoi elaben pote), nebo je vždycky měl (ê aei eichen;)?“ – M.: „Ano (Nai).“ – S.: „Nuže tedy (Oukoun) jestliže je vždycky měl (ei men aei eichen), byl také vždycky vědoucí (aei kai ên epistêmôn); pakli ho někdy nabyl (ei de elaben pote), nenabyl ho patrně v nynějším životě (ouk an en ge tô̢ nun biô̢ eilêphôs eiê). Či naučil ho někdo geometrii (ê dedidachen tis touton geômetrein;)? On totiž bude mít právě takové výsledky v celé geometrii (houtos gar poiêsei peri pasês geômetrias t’auta tauta) i ve všech ostatních naukách (kai tôn allôn mathêmatôn hapantôn). Naučil ho snad tedy někdo všem věcem (estin oun hostis touton panta dedidachen;)? Ty totiž bys to asi měl vědět (dikaios gar pou ei eidenai), zvláště (allôs te) když se v tvém domě narodil (epeidê en tê̢ sê̢ oikia̢ gegonen) a v něm vyrostl (kai tethraptai).“ – M.: „Nikoli, já vím (All‘ oida egôge), že ho nikdo nikdy neučil (hoti oudeis pôpote edidaxen).“ – S.: „Avšak má tato mínění (Echei de tautas tas doxas), či ne (ê ouchi;)?“ – M.: „Nutně má (Anankê), Sokrate (ô Sôkrates), jak je vidět (phainetai).“ (85b8-e8)

***

Tu musím rozhovor přerušit, abych poznamenal, že pro celý tento důkaz Sokratovy teze je zcela podstatné, že proces rozpomínání pomocí geometrického obrazce probouzí v hochovi, o kterém Menon ví, že žádné vzdělání v matematice neměl. Na takové rozhovory měl Platon sám sotva kdy chuť. Ve svých Zákonech, velkém to díle jeho pozdních let, ve kterém Sokrates nefiguruje, Cizinec z Athén, hlavní postava celého spisu, formuluje zákon, podle kterého „k otrokovi je třeba mluvit skoro vždy jen formou příkazu (tên de oiketou prosrêsin chrê schedon epitaxin pasan gignesthai, 777e6-778a1)“

***

S.: „Jestliže však (Ei de) jich nenabyl v nynějším životě (mê en tô̢ nun biô̢ labôn), není již zřejmé to (ouk êdê touto dêlon), že je měl a že se jim naučil v kterémsi jiném čase (hoti en allô̢ tini chronô̢ eiche kai ememathêkei;)?“ – M.: „Patrně (Phainetai).“ – S.: „Není to tedy ta doba (Oukoun houtos ge estin ho chronos), kdy nebyl (hot‘ ouk ên) člověkem (anthrôpos;)?“ – M. „Ano (Nai).“ S.: „Jestliže tedy (Eit‘ oun) v něm jsou pravdivá mínění po ten čas, kdy je i kdy není člověkem (hon t‘ an ê̢ chronon kai hon an mê ê̢ anthrôpos, enesontai autô̢ alêtheis doxai), a ta se stávají věděním, když jsou otázkou vzbuzena (hai erôtêsei epegertheisai epistêmai gignontai), zdalipak tedy je nemá jako duše naučena po všechen čas (ar‘ oun ton aei chronon memathêkuia estai hê psuchê autou;)? Je totiž zřejmé (dêlon gar), že doby, kdy člověk jest a kdy není, tvoří všechen čas (hoti ton panta chronon estin ê ouk estin anthrôpos).“ – M.: „Patrně (Phainetai).“ – S.: „Jestliže tedy (Oukoun ei) pravda o tom, co jest, je v naší duši vždycky (aei hê alêtheia hêmin tôn ontôn estin en tê̢ psuchê̢), je patrně duše nesmrtelná (athanatos an hê psuchê eiê), takže co právě nyní nevíš – tj., co právě nemáš v paměti – to máš směle (hôste tharrounta chrê ho mê tunchaneis epistamenos nun, touto d‘ estin ho mê memnêmenos) se snažit hledat (epicheirein zêtein) a vzpomínat si na to (kai anamimnê̢skesthai;).“ (85e9-86b4)

***

Tu opět přeruším. Jak totiž lze vidět, Sokrates oněch dní svou teorii rozpomínání s nesmrtelností duše spojoval, ale nepokládal tento svůj náhled za jisté poznání. Lze tedy říci, že jeho teorie rozpomínání je slučitelná s jeho nevěděním, na kterém bude trvat ve své obhajobě na soudě, s nevěděním, kterým ostatně svou rozmluvu s Menonem započal: „Ani to vůbec nevím, co ctnost je (oude auto hoti pot‘ esti to parapan aretê tunchanô eidôs, 71a6-7)“.

***

M.: „Zdá se mi, že mluvíš správně (eu moi dokeis legein), Sokrate (ô Sôkrates), nevím jak (ouk oid‘ hopôs).“ – S.: „Vždyť i mně se tak zdá (Kai gar egô emoi), Menone (ô Menôn). A co se týče ostatních myšlenek (kai ta men ge alla), to bych tak rozhodně netvrdil správnost té řeči (ouk an panu huper tou logou diischurisaimên); že však bychom byli lepší a mužnější a méně leniví, když bychom mínili, že má člověk hledat, co neví (hoti d‘ oiomenoi dein zêtein ha mê tis oiden beltious an eimen kai andrikôteroi kai hêtton argoi), nežli když bychom se domnívali (ê ei oioimetha), že co nevíme (ha mê epistametha), ani není možno nalézti (mêde dunaton einai heurein), ani není třeba hledati (mêde dein zêtein), za tu myšlenku (peri toutou) bych rozhodně bojoval (panu an diamachoimên), kdybych byl s to (ei hoios t‘ eiên), i slovem (kai logô̢) i skutkem (kai ergô̢).“ – M.: „I to (Kai touto men ge) mluvíš správně, Sokrate, jak se mi zdá (dokeis moi eu legein, ô Sôkrates).“ (86b5-c3)

_ _ _

Jak je vidět ze slov, které jsem zvýraznil, v době, kdy Sokrates o své teorii rozpomínání s Menonem a jinými debatoval, byl si vědom toho, že se tu pohyboval v nejistotě. Nejistota, kterou Kebes s touto teorií spojuje, když na ni poukazuje ve Faidonu, je jistě nejistotou, kterou s tou teorií sám spojoval, ta nejistota však nebyla cizí Sokratovi oněch dní.

_ _ _

***

Korespondence mezi rozpomínáním demonstrovaným Sokratem v Menonu a Kebetovým poukazem na rozpomínání ve Faidonu je velice úzká. Protože tato korespondence má svou relevanci, co se týká otázky autentičnosti Platonova podání Sokratova posledního dne ve Faidonu, podívejme se znovu na Kebetova slova: „Také podle onoho výkladu, Sokrate, je-li pravdivý, který jsi měl ve zvyku často přednášet, že naše učení se není ničím jiným než rozpomínáním se, i podle toho výkladu jsme se museli někde v jakémsi předchozím čase naučit, na co se nyní rozpomínáme. To by bylo nemožné, kdyby naše duše nebyla někde existovala dříve, než vznikla v této lidské podobě; takže i takto se duše zdá být něčím nesmrtelným. (72e3-73a3)

Když se Simmias Kebeta otázal, jaké jsou pro to důkazy, Kebes mu odpověděl: „Lidé podrobení dotazování, když se někdo správně táže, sami vypovídají, jak se vše má – avšak, kdyby v nich samých nebylo poznání a správné vysvětlení, nebyli by schopni to udělat. Když je pak někdo vezme ke geometrický obrazcům, nebo k něčemu jinému z takových věcí, tu se jasně ukáže, že tomu tak je.“ (73a7-b2)

Tato korespondence je o to pozoruhodnější, že tu Kebes stojí v opozici k celé Sokratově sebeobhajobě ve Faidonu, kdy tvrdil, že dosažení pravdy a poznání skutečnosti je možné pouze po smrti, za stavu úplného odloučení duše od těla. Rozpomínání tak, jak na ně poukazuje Kebes ve Faidonu a jak je Sokrates přednáší v Menonu, je úsilím o poznání, které je v principu možné zde na zemi. Připomeňme si, jak v rozhovoru s Menonem Sokrates reflektuje hochovo rozpomínání: „A nyní v něm tato mínění právě vyvstala jako sen; jestliže však se ho bude někdo tázat na tytéž věci mnohokrát a mnohými způsoby, můžeš být jist, že se nakonec každému vyrovná důkladným věděním o těchto věcech … On totiž bude mít právě takové výsledky v celé geometrii i ve všech ostatních naukách.“

Ve svém předcházejícím příspěvku nazvaném ‚Sokrates v Platonově Faidonu v kontrastu se Sokratem v jeho Ústavě‘ ( z 21. září) jsem ukázal, že Sokratovo přesvědčení, že duše může dosáhnout pravdy a poznat skutečnost pouze po smrti, stojí v protikladu k Platonově Ústavě, kde místo pro poznání skutečnosti je zde, na tomto světě. Paradoxně, Sokratovo rozpomínání v Menonu, jakož i Kebetův poukaz na rozpomínání ve Faidonu, v tomto ohledu harmonizuje s Platonovou Ústavou. Říkám paradoxně, protože v Platonově Ústavě není místa pro rozpomínání přednesené Sokratem v Menonu. Vzpomeňme jen, jak Sokrates rozpomínání uvádí, když se na Menona obrací slovy: „Nuže zavolej z těch četných svých průvodčích jednoho, kteréhokoli chceš (hontina boulei), abych ti to na něm ukázal.“ (Zde, oproti Novotného ‚kterého chceš‘, překládám hontina boulei slovy ‚kteréhokoli chceš‘.)

Tento příspěvek zakončím poznámkou, že v době, kdy Platon psal Faidon, nemohl mít žádný zájem o to, aby čtenáři Menon připomínal. Toto své tvrzení nezakládám jen na tom, že v Platonově Ústavě pro Sokratův rozhovor s Menonovým otrokem není místa, a v Platonově Zákonech je zapovězeno obracet se k otrokům jinak než formou příkazu, nýbrž především na tom, co víme o dvou historických osobnostech, které v dialogu krom Sokrata vystupují, tedy o Menonovi a Anytovi. Anytos bude tím politikem, který se nejvíce zaslouží o Sokratovo odsouzení k smrti, když ho Meletos obžaluje z kažení mládeže a zavádění nových božstev. Sokrates sám na soudě dosvědčí, že Anytos „řekl (ephê), že jsem buď vůbec neměl sem přijíti (ê tên archên ou dein eme deuro eiselthein), nebo (ê) když už jsem přišel (epeidê eisêlthon), že není možno (ouch hoion t‘ einai) mě neusmrtit (to mê apokteinai me); budu-li totiž osvobozen – tak vám vykládal – (legôn pros humas, ei diapheuxoimên) budou všichni vaši synové zcela zkaženi a budou provádět ty věci, kterým Sokrates učí (êdê humôn hoi hueis epitêdeuontes ha Sôkratês didaskei, pantes pantapasi diaphtharêsontai, Obrana Sokrata, 29c1-5, př. Fr. Novotný).“ A co se Menona týče, jak víme z Xenofontovy Anabase, v roce 401 př. n. l. se účastnil jako velitel námezdního oddílu vojáků z Thessalie neblahého tažení Kyra mladšího proti jeho staršímu bratrovi Artaxerxovi, vládci Perské říše. Když Kyros padl v bitvě, Menon se dopustil zrady na velitelích řeckého vojska.

Kebetův poukaz na rozpomínání se v tomto ohledu stává významným dokladem autentičnosti Platonova vylíčení Sokratova posledního dne ve Faidonu. I když totiž nelze s jistotou tvrdit, že Kebes při svém poukazu na Sokratův rozhovor s Menonovým otrokem myslil, to podstatné je, že když Platon Faidon psal, Kebetovo vysvětlení „když někdo vezme lidi ke geometrický obrazcům“ (73b1) bylo lze pochopit pouze na podkladě Menonu.

Tu stojí též za zmínku, že Kebes byl na živu, když byl Faidon napsán a publikován. Ve svém Třináctém dopise se totiž Platon obrací na syrakuského vládce Dionysia se žádostí, aby pro dcery Kebeta poslal tři tuniky (chitônia, 363a3): „Jméno Kebeta dobře znáš (epieikôs de gignôskeis t’ounoma Kebêtos). Je totiž uveden (gegrammenos gar estin) v sokratovských hovorech (en tois Sôkrateiois logois) spolu se Simmiou (meta Simmiou), kde se Sokratem rozmlouvají (Sôkratei dialegomenos) v dialogu o duši (en tô̢ peri psuchês logô̢); je to člověk, který je nám všem blízký (anêr pasin hêmin oikeios te) a příznivě nakloněný (kai eunous, 363a5-8).“

V příspěvku, který bude následovat, uvedu důvody, které mne vedou k tomu, abych Menon považoval za jeden z dialogů, které Platon napsal a vydal ještě za Sokratova života. – Tu se opět budu rozcházet s odborníky na Platona. Ti totiž, v rozporu se starověkou životopisnou tradicí, dospěli počátkem dvacátého století k přesvědčení, že Platon začal své dialogy psát až po Sokratově smrti.

Questions

Thursday, September 28, 2017

Co když duše není nesmrtelná? – Rozpomínání v Platonově Faidonu s přihlédnutím k jeho Menonu

No comments:

Post a Comment