2 Sokrates v Platonově Faidonu

V předchozím příspěvku jsem soustředil pozornost na Sokratův záměr obhájit se proti Kebetově námitce, že filozof má více než kdo jiný těžce nést, má-li odejít z tohoto světa, od bohů, kteří o něho pečují, a proti Simmiově výtce, že své přátele s takovou lehkostí opouští. Svou sebeobhajobu Sokrates staví na domněnce, že se odebere „k jiným bohům (para theous allous), moudrým (sophous te) a dobrým (kai agathous) a k lidem (kai par‘ anthrôpous), kteří zemřeli (teteleutêkotas), lidem lepším (ameinous), než jsou lidé na tomto světě (tôn enthade, 63b6-8).“ Simmias se ho ptá, zda chce odejít s touto myšlenkou, aniž by se s nimi o ní podělil: „Domnívám se, že tu jde o dobro společné i pro nás (koinon gar dê emoige dokei kai hêmin einai agathon touto), a zároveň se tím zhostíš své obhajoby (kai hama soi hê apologia estai), jestliže nás přesvědčíš o tom, co říkáš (ean haper legeis hêmas peisê̢s).“ – Sokrates: „Já se o to pokusím (Alla peirasomai). Nejprve se však zeptejme tady Kritona (prôton de Kritôna tonde skepsômetha), co to je (ti estin), co už drahnou chvíli, jak se mi zdá, chce říct (ho boulesthai moi dokei palai eipein).“ (63d1-4)

Kriton odpovídá, že už drahnou chvíli ho vězeňský dozorce upozorňuje, že Sokrates má mluvit co nejméně, protože rozhovor člověka rozehřeje, a to je na překážku spolehlivému působení farmaka, tedy bolehlavu. Když člověk na to nedbá, pak musí ten přípravek pít dvakrát, někdy i třikrát. Sokrates: „Jen ho nech být (Ea chairein auton). Ať jen udělá, co má připravit (alla monon to heautou paraskeuazetô), s tím, že bude zapotřebí aby to dal dvakrát (hôs kai dis dôsôn), a když bude třeba (ean ge deê̢), i třikrát (kai tris).“ ¨Kriton: „Alle já tohle přece věděl (Alla schedon men ti ê̢dê), on však mě už dlouho obtěžuje (alla moi palai pragmata parechei).“ – Sokrates: „Nech ho (Ea auton). Ale vám (All‘ humin dê), soudcové moji (tois dikastais), chci již přednést obhajobu, kterou jsem vám dlužen (boulomai êdê ton logon apodounai), že podle mého mínění má dobré důvody člověk (hôs moi phainetai eikotôs anêr), který opravdově strávil svůj život ve filozofii (tô̢ onti en philosophia̢ diatripsas ton bion), aby šel smrti vstříc s důvěrou (tharrein mellôn apothaneisthai), v dobré naději (kai euelpis einai), že když umře, tam se mu dostane největšího dobra (ekei megista oisesthai agatha epeidan teleutêsê̢). Jak je to, že se věci mají takto (pôs an oun dê touth‘ houtôs echoi), Simmio (ô Simmia te) a Kebete (kai Kebês), to se pokusím ukázat (egô peirasomai phrasai). (63e3-64a3)

***

Když si tuto scénku pročítám, jak se Kriton už dlouho hlásí o slovo, nemá však odvahu diskusi mezi Sokratem a jeho dvěma thébskými druhy přerušit, když má Sokratovi vyřídit vzkaz od vězeňského dozorce, který by celý rozhovor chtěl ukončit, protože se bojí, že mu to zkomplikuje jeho práci, a čtu, jak Sokrates Kritona vyslechne a vzkaz vězeňského dozorce odmítne mávnutím rukou, tu se mi vybavují Echekratova slova, jimiž Faidona vybídl: „To všecko (Tauta dê panta) se nám snaž vypovědět co nejpodrobněji (prothumêthêti hôs saphestata hêmin apangeilai), nejsi-li snad nějak zaneprázdněn (ei mê tis soi ascholia tunchanei ousa).“ Faidon mu odpověděl: „Ale mám volnou chvíli, samozřejmě (Alla scholazô ge), a budu se snažit (kai peirasomai) vám to vylíčit (humin diêgêsasthai); protože vzpomínat na Sokrata (kai gar to memnêsthai Sôkratous), ať mluvím já (kai auton legonta), nebo poslouchám někoho jiného (kai allon legonta), mi vždy přináší tu největší radost (emoige aei pantôn hêdiston).“ Echekrates jeho odpověď kvitoval slovy: „Buď si jist, že tvoji posluchači v tom s tebou budou za jedno (Alla mên kai tous akousomenous ge toioutous heterous echeis).“ (58d2-8)

Také při tom nemohu nemyslit na slova Johna Burneta, s jehož oxfordským vydáním Platonova díla pracuji: „Můžeme tedy říci, že Faidon slibuje nebýt ničím jiným než věrným obrazem Sokrata, jak ho Platon viděl, když dialog psal … Žádný čtenář, který se poprvé seznámil se Sokratem zde, nemůže předpokládat nic jiného … Nemohu se přimět k tomu, abych uvěřil, že Platon falsifikoval historii posledních hodin svého učitele na této zemi tím, že z něho učinil pouhého hlasatele svých nových doktrín.“ („We may say, then, that the Phaedo professes to be nothing less than a faithful picture of Socrates as Plato conceived him when he wrote it … No reader who made his first acquaintance with Socrates here could possibly suppose anything else … I cannot bring myself to believe that he [i.e. Plato] falsified the story of his master‘s last hours on earth by using him as a mere mouthpiece for novel doctrines of his own.“ (John Burnet, Plato‘s Phaedo, Clarendon Press, Oxford 1911, str. x-xii)

Když myslím na to, že platonisté čtenáři vzali možnost takto číst Platonova Faidona, protože mu ho předkládají jako Platonovu fikci prezentující jeho vlastní myšlenky, tu si nemohu nevzpomenout na své utkání s Gregory Vlastosem, v té době dominujícím odborníkem na Platona v anglicky mluvícím světě. Bylo to v New Yorku na Columbia University, koncem roku 1982 nebo počátkem roku 1983. Vlastos přednášel o Platonově Menonu. V přednášce uvedl: „V tomto dialogu mohu přesně ukázat prstem na místo, kde historický Sokrates v Platonových dialozích končí a Platon začíná. Je to v momentě, kdy Sokrates začne diskutovat příklad z geometrie. Sokrates neměl s geometrií nic společného.“

Tu Vlatos položil prst na sám kořen teorií, podle kterých je Platonův Faidon odkázán do světa fikce. Sokrates tu totiž demonstruje metafyzické Rozpomínání, kterým si duše člověka vybavuje obsahy, jež měla před příchodem do tohoto světa. Sokrates to demonstruje rozhovorem s Menonovým otrokem, kterému se, jak Menon ví, žádného vzdělání v matematice nedostalo. Sokrates chlapci ukazuje čtverec, jehož strana měří dvě stopy a přivede ho k tomu, že hoch vidí, že tento čtverec se skládá ze čtyř čtverečných plošných stop. Pak se ho táže, kolik takových plošných stop má dvojnásobný čtverec. Chlapec odpoví, že má osm stop. Sokrates se pak táže, kolik stop měří strana toho dvojnásobného čtverce. Čtverec velký čtyři plošné stopy měl stranu velkou dvě stopy. Dvojnásobně velký čtverec tedy bude mít stranu? „Čtyři stopy“ odpoví chlapec bez váhání. Tu mu Sokrates ukáže, že čtverec o straně čtyř stop má šestnáct plošných stop, a je tedy čtyřnásobně velký než čtverec původní. Jak velká bude tedy strana čtverce dvojnásobného? „Tři stopy“ chlapec odpoví. Sokrates se ho ptá, kolik je třikrát tři. Chlapec odpoví“ „Devět“. My však chceme stranu čtverce, který má osm plošných stop, upozorní ho Sokrates. Sokrates pak chlapce svými otázkami dovede k tomu, že chlapec vidí, že čtverec, který je ve čtverci velkém šestnáct čtverečných stop tvořen uhlopříčkami čtyř čtverců čtyřstopých, je poloviční, tedy osm plošných stop velký, a že ty uhlopříčky jsou tedy stranou čtverce o dvojnásobně velké ploše, než byl čtverec původní. Sokrates dovozuje, že chlapec na to všechno přišel sám, veden pouze jeho otázkami, že se tu tedy rozpomínal na poznatky, s nimiž jeho duše přišla na tento svět.

Němečtí platonští badatelé někdy koncem prvé poloviny devatenáctého století přišli s tím, že se Platon k této teorii Rozpomínání dostal až na podkladě jeho styků s Pythagorejci během jeho první cesty do Itálie a na Sicílii, tedy nějakých deset let po Sokratově smrti, a že až na podkladě této teorie přišel s teorii idejí. Platonův Faidon, který, jak tito tvrdí, přináší Platonovy ideje, nemá proto se Sokratem historickým společného nic jiného než dramatický rámec, představovaný vězením a Sokratovou nastávající smrtí.

Tuto teorii, podle níž Rozpomínání je teorií Platonovou, jsem vždycky považoval za vadnou. Metafyzické Rozpomínání totiž může být takto demonstrováno pouze s hochy, o kterých všichni přítomní ví, že v matematice nejsou vzdělaní. Takové rozhovory, to byla věc fascinující Sokrata, ty neměly nic společného s Platonem. Tak jako ve Faidonu, i v Menonu se Platon pokouší čtenáři představit historického Platona co nejvěrněji.

Protože se Vlastos na žádné Němce neodvolával, a věc představil jako své novum, v diskusi jsem řekl: „Zřejmě máte k dispozici informaci o Platonovi, která mi není dostupná. Já se musím opírat o to, co mi dostupné je. Aristofanes dal na jeviště svá Oblaka, v nichž karikuje Sokrata, v roce 423 před našim letopočtem, tedy v době, kdy Platon byl malým hochem. Strepsiades, který se chce stát Sokratovým žákem, na nádvoří Sokratova domu vidí něco, na co ukazuje s otázkou: ‚Co to je‘. Žák mu odpovídá: ‚Geometrie‘. Strepsiades se ptá: ‚A k čemu to je?‘ Žák odpovídá: ‚Ke změření země‘. Kdyby Sokrates neměl s geometrií nic společného, sotva by Aristofanes mohl geometrii s ním takto výrazně spojit.“ Vlastos odpověděl, že v Aristofanových Oblacích nic takového není.

Tu jsem si vzpomněl na další scénku z Oblak, kde Sokratův žák vykládá, jak jednoho dne měli hlad, Sokrates je vzal do jednoho z athénských gymnasií, kde na stole rozestřel popel, vzal do ruky kružítko – zřejmě aby všechny diskusí nad geometrickým problémem zabavil tak, aby na hlad zapomněli. (Ve výkladu této historky z Aristofana se opírám o Platonův Theaitetos v stati ‚Socratic Gymnasium in the Clouds‘ publikované v Symbolae Osloenses, Vol. LXII, 1987, 25-32). Moje zvednutá ruka však zůstala přehlédnuta, ačkoli každý jiný diskutér mohl do diskuse vstoupit dvakrát i třikrát.

A ještě jedna věc se mi tu neodbytně vybavuje. Vlastos ve své knize o Sokratovi zmiňuje Aristippa, podle něhož „ctnost je žádoucí pouze jako prostředek k dosažení štěstí, vůbec ne ne pro sebe samu“ („that happiness is desirable only as an instrumental means to happiness, not at all for its own sake“). K tomu Vlastos poznamenává s odkazem na Faidona, že „tento ‚sofista‘ byl nesporně členem užšího kroužku kolem Sokrata, jedním z jeho nejbližších, nejoddanějších přátel; je Platonem zmíněn jako přítomný Sokratově smrti“ („this ‚sophist‘ (Aristotle, Metaph. 996a32) was undoubtedly a member of Socrates‘ inner circle, one of Socrates‘ closest, most devoted friends, mentioned as present at the death-scene by Plato (Phaedo 59c2-3)“. (Gregory Vlastos, Socrates, Cambridge University Press, Cambridge, New York, Port Chester, Melbourne, Sydney, 1991, str. 204)

Ten odkaz jako takový je ‚sloppy‘, ledabylý; 59c2 obsahuje slova „a Faidondes a z Megary Eukleides a Terpsion“ (Phaidôndês kai Megarothen Eukleidês te kai Terpsion). Až 59c3 je relevantní. Echekrates se tu táže „A co (Ti de;)? Aristippos a Kleombrotos byli přítomni (Aristippos kai Kleombrotos paregenonto;)?“ Vlastos se nepodíval na to podstatné, na řádek následující, 59c4, kde Faidon odpovídá: „Samozřejmě, že ne (Ou dêta), říkalo se, že byli v Aigině (en Aiginê̢ gar elegonto einai).“

Jak se to mohlo Vlastosovi stát? Zřejmě přehlédl, že tu šlo o otázku, ne o sdělení. V řeckém textu se otazník označuje našim středníkem. To, že si Vlastos nikdy nepovšimnul, že mluví Echekrates, který se ptá Faidona, kdo byl přítomen, a že Vlastosův pohled nikdy nesklouzl o větu níž, kde Faidon Echekratovi odpovídá, to vypovídá o tom, jak jsou dnes tyto texty čteny odborníky. Vlastos nečetl Faidon v překladu, to by bylo pod jeho úroveň. A nečetl ho v originále, protože jsou k dispozici překlady od lidí, kteří překladu věnovali leta svého úsilí. Jako ostatní klasicisté, Vlastos se zřejmě učil starořečtině tak, že musil překládat anglické texty do starořečtiny, starořecké do angličtiny, a nikdy mu nepřišlo na um, že by byl možno usilovat o to, aby člověk rozuměl starořečtině přímo, tedy bez překládání do jiného jazyka. (K tomu je ovšem třeba ty texty v originále číst, a číst, a číst.) A tak se dnešní klasicisté v originále dívají pouze na ty texty, které citují. Vlastos i to udělal ledabyle.

Za pozornost tu stojí Vlastosovo věnování: „I dedicate this book to colleagues and students whose partnership has shaped my search: Berkeley (1979-87), Cambridge (1983-4), Cornell (1986), St. Andrews (1981), Toronto (1978).“ Na všech těch místech, před všemi těmi posluchači, kolegy i studenty, si Vlastos jistě neodpustil mluvit o Aristippovi jako jednom z nejbližších a nejoddanějších Sokratových přátel, s odkazem na Faidona 59c2-3, protože o nic jiného takový pohled na Aristippa opřít nemohl.

***

Sokrates se táže: „Pokládáme (Hêgoumetha) smrt za něco (ti ton thanaton einai;)?“ Simmias odpovídá: „Jistěže (Panu ge).“ – Sokrates: „Zdaž pak za něco jiného (Ara mê allo ti), než za odloučení duše od těla (ê tês psuchês apo tou sômatos apallagên;)? A býti zemřelým pak je toto (kai einai touto to tethnanai): tělo se stane odděleným od duše a je samo o sobě (chôris men apo tês psuchês apallagen auto kath‘ hauto to sôma gegonenai), a duše oddělená od těla (chôris de tên psuchên apo tou sômatos apallageisan) je sama o sobě (autên kath‘ hautên einai;)? Je smrt něco jiného (ara mê allo ti ê̢ ho thanatos), než toto (ê touto;)? – Simmias odpovídá: „Ne (Ouk), smrt je toto (alla touto).“ (64c2-9)