Sokrates v Platonově Faidonu je Sokrates nevědoucí, toužící po vědění

Poté, co Sokrates definoval smrt jako odloučení těla od duše a duše od těla (64c), obrací svou pozornost k duši: „Veškeré filozofovo počínání (hê tou toioutou pragmateia) se netýká těla (ou peri to sôma einai), ale od toho se snaží oddělit, jak jen může (alla kath‘ hoson dunatai aphestanai autou), a být obrácen k duši (pros de tên psuchên tetraphthai, 64e4-6)“. Sokrates dovozuje, že tělo se svými rozkošemi, žádostmi i bolestmi stojí v cestě našeho poznání toho, co je; že smysly, ani ty nejbystřejší, nás k pravdě nepřivedou, a že „pokud něčím, tedy pouze přemýšlením (en tô̢ logizesthai eiper pou allothi) se duše může dostat k tomu, aby se jí něco ze jsoucen stalo jasným (katadêlon autê̢ gignetai ti tôn ontôn, 65c2-3)“. Aby věc blíže objasnil, Sokrates se ptá Simmia: „Míníme, že ‚spravedlivé samo‘ je něco (phamen ti einai dikaion auto; 65d4)?

Na okraj svého Oxfordského textu jsem si kdysi v Bodleian library v Oxfordu k tomu napsal Olympiodorovu poznámku: dikaion auto kalei tên idean „‘spravedlivé samo‘ nazývá ideu“. (Olympiodorus byl Platonovým interpretem v šestém století našeho letopočtu.) Tak jako Olympiodorus se na věc dívají i dnešní platonští interpreti.  Tak David Gallop ve svém komentovaném překladu k 65d4 poznamenává: „Tak zvaná ‚teorie idejí‘ je uvedena v tomto bodě.“ („The so-called ‚Theory of Forms‘ is introduced at this point.“ Plato Phaedo, Clarendon Press, Oxford, 1975, str. 93)

Tu se platonští interpreti dopouštějí zásadní chyby. Sokratovo ‚něco‘ není Platonova idea. Platonova idea je určitá, Platon své ideje vidí. Sokratovo ‚něco‘ zůstává neurčité, jakkoli on ve svých pokusech o definování usiluje o to, aby to ‚něco‘ co nejpřesněji vystihl. Jeho duše usiluje o to, „aby se stala co nejvíc samou o sobě (hoti malista autê kath‘ hautên gignétai) dala tělu sbohem (eôsa chairein to sôma), a nakolik jen může (kai kath‘ hoson dunatai), odpoutavše se od něho a od styku s ním (mê koinônousa autô̢ mêd‘ haptomenê), toužila po bytí (oregêtai tou ontos, 65c7-9).

Sokrates se domnívá, že ať se snažíme, jak jen můžeme, tělo je skutečnému poznání pravého bytí na překážku, „takže kvůli němu není možné nahlédnout pravdu (hôste mé dunasthai hup‘ autou kathoran t‘alêthes). A tak se nám vpravdě ukazuje (alla tô̢ onti hêmin dedeiktai), že (hoti) máme-li kdy (ei mellomen pote) něco opravdu poznat (katharôs ti eisesthai), je třeba se od těla oddělit (apallakteon autou) a duší samou o sobě (kai autê̢ tê̢ psuchê̢) nahlédnout věci samy o sobě (theateon auta ta pragmata). A tehdy (kai tote), jak se zdá (hôs eoiken), se nám dostane toho (hêmin estai), po čem toužíme (hou epithumoumen te), a k čemu je naše láska zaměřena, jak tvrdíme (kai phamen erastai einai), tedy moudrosti (phronêseôs), až zemřeme (epeidan teleutêsômen), jak tato úvaha naznačuje (hôs ho logos sêmainei), ale ne, dokud žijeme (zôsin de ou).“ (66d6-e4)

***

Já bych se tu rád omluvil těm, kdo starořečtinu nemají, pro které bych rád psal, a které řecký text uváděný v závorkách od četby odrazuje. Mnozí si jistě myslí, že to dělám proto, abych se chlubil, jak tu řečtinu umím. Skutečnost je však taková, že to dělám proto, že to bytostně potřebuju. A tu mohu říci, že to je jen díky tomu, že to dělám a že nemám Faidona v Novotného překladu, že se tedy musím s českým překladem lopotit a že svůj překlad doprovázím řeckým originálem, že se mi v příspěvcích na mém českém blogu Faidon krok za krokem začíná ukazovat jako velké Sokratovo závěrečné úsilí o poznání. A tu teprve si začínám plně uvědomovat, jak hluboce se platonští badatelé svým deklasováním Faidona do roviny fikce proviňují proti Platonovi samému, respektive, jak sami sebe okrádají o možnost poznat jak Sokrata, tak Platona. V centru Platonova myšlení je idea, kterou nahlíží; pouze nahlížení idejí uschopňuje, a tedy opravňuje, Platonova filozofa k tomu, aby vedl stát. Když nám tu Platon ve Faidonu ukazuje Sokrata jako filozofa, který považuje za nemožné poznat pravdu o bytí, dokud žijeme, tu tím zároveň přiznává, že až do svého posledního dne se Sokrates vztahoval k Platonovým idejím s jistou skepsí. (Že Platon ke svým idejím přišel za Sokratova života, a to pod nárazem svého prvního filozofického setkání s ním, o tom píši v příspěvku ‚Aristotelovo svědectví‘, který jsem dal na svůj blog 1. září.)