Questions: Historicita Platonova Parmenida

Podle Aristotelova svědectví Platon byl prvním, kdo stanovil existenci idejí, jak Ross ukázal spojením pasáže z Metafyiky A, 987a29-b8, a Metafyziky M, 1078b9-32. To však neznamená, že Platon byl prvním, kdo o idejích uvažoval. Aristoteles naznačuje, že Sokrates o idejích uvažoval, že je však od jednotlivin neoddělil. Činí tak v Metafyzice M, v pasáži, která Rossem vytčené pasáži následuje o několik stránek dál. Aristoteles se tu vrací ke své kritice stoupenců teorie idejí: ‚Zároveň totiž ideje činí obecnými (hama gar katholou te poiousi tas ideas), a opět jakožto oddělené (kai palin hôs chôristas), a jako jednotliviny (kai tôn kath‘ hekaston, 1086a32-34) … to podnítil Sokrates svými definicemi (ekinêse men Sôkratês dia tous horismous), které však od jednotlivin neoddělil (ou mên echôrise ge tôn kath‘ hekaston), a správně to uvážil (kai touto orthôs enoêse), když je neoddělil (ou chôrisas). To se ukazuje ze skutečnosti (dêloi de ek tôn ergôn). Bez obecného pojmu totiž (aneu men gar tou katholou) nelze mít poznání (ouk estin epistêmên labein), jejich oddělení (to de chôrizein) však zapříčiňuje (aition) veškeré nesnáze týkající se idejí (tôn symbainontôn duscherôn peri tas ideas estin, 1086b3-7).

Aristoteles se narodil až po Sokratově smrti, a tak se musíme ptát, odkud to má, že Sokrates obecné pojmy od jednotlivin neoddělil, ač o tom uvažoval. Odpověď na tuto otázku nám umožní nalézt Platon ve svém Parmenidu, kde mladý Sokrates teorií idejí operuje, Parmenides mu ji vyvrací, končí však tím, že pokud by člověk ideje odmítl na základě námitek, jím vznesených, jakož i mnoha jiných námitek, které proti idejím lze vznést, sama možnost diskuse by tím byla vyloučena. Parmenides tak Sokrata nechal v stavu nevědění, kdy nemohl ideje ani potvrdit jako jsoucí, ani odvrhnout jako nejsoucí. V tomto svém nevědění pak Sokrates zůstal vězet až do svého soudu, kde se na svou obranu na své filozofické nevědění odvolal.

Pochopíme-li však Platonova Parmenida takto, tedy jako dialog, který se vztahuje k rozhovoru, jenž se skutečně odehrál mezi velice mladým Sokratem (127c4-5), Parmenidem v značně pokročilém stáří a velice prošedivělým, kterému bylo v té době asi pětašedesát (1217b1-3), a Zenonenem, Parmenidovým druhem, kterému bylo asi čtyřicet (127b4), dostaneme se do sporu s platonisty, stejně jako v případě Platonova Faidóna. Tak František Novotný v Úvodu ke svému překladu Parmenida dialog chápe jako fiktivní rozmluvu historickou, která je představena jako nadčasový myšlenkový děj (vydáno v OIKOYMENH 1996, str. 7). Podobně se na tento dialog dívají i jiní platonští badatelé; uvedu aspoň R. E. Allena: „Parmenides je vypravován Kefalem z Klazomen, který to slyšel od Platonova nevlastního bratra Antifonta, který to opět slyšel od Pythodora, Zenonova žáka, který byl původní rozmluvě přítomen … tato struktura je koncipována tak, aby vyvolala vědomí vzdálenosti od té rozmluvy … Rozmluva, kterou tu Platon přednáší je fikcí, která se nemohla ve skutečnosti odehrát … Cornfordův argument je tu rozhodující sám o sobě: ‚Předpokládat, že cokoli, jakkoli vzdáleně se podobající rozmluvě v tomto dialogu, se mohlo ve skutečnosti odehrát, by učinilo nesmyslnými celé dějiny filozofie pátého a čtvrtého století‘.“ (The conversation that follows is a fiction: it could not have occurred (str. 71) … Cornford‘s argument by itself is decisive: ‚To suppose that anything remotely resembling the conversation in this dialogue could have occurred … would make nonsense of the whole history of philosophy in the fifth and fourth centuries‘. (Plato’s Parmenides, Yale University Press, 1997, str. 74)

Tito badatelé opomíjejí, co je v úvodní pasáži k dialogu to podstatné. Kefalos otevírá dialog slovy: „Když jsme přišli z domu z Klazomen do Athén, potkali jsme na náměstí Adeimanta a Glaukona.“ Adeimantos a Glaukon byli Platonovi bratři. Kefalos Adeimantovi sděluje, že spolu s přáteli, kteří se zajímají o filozofii, přišli za ním, aby jim umožnil setkání s jeho nevlastním bratrem Antifontem, protože slyšeli, že se tento Antifon mnoho stýkal s jakýmsi Pythodorem, žákem Zenonovým, a že umí nazpaměť rozmluvu, kterou kdysi vespolek měli Sokrates a Zenon a Parmenides, neboť ji mnohokrát slyšel od Pythodora. Adeimantos odpovídá: „To máš pravdu (Alȇthȇ legeis) … jako mladíček (meirakion gar ȏn) se v ní totiž velmi dobře procvičil (autous eu mala diemeletȇsen).“ (126b8-c7, citované překlady v tomto příspěvku jsou Fr. Novotného). Za pravdivost toho, že se rozhovor mezi Sokratem, Zenonem a Parmenidem skutečně odehrál, tu tedy ručí Platonův bratr Adeimantos. Tu stojí za pozornost, že Adeimantos je jedním z těch, na koho se Sokrates ve své Obraně odvolává, aby dosvědčil, zda jeho bratra Platona svou filozofií zkazil (Obrana Sokrata, 34a1). Tím, že nechává Adeimanta vzpomenout, že Antifon se jako mladíček pilně procvičoval v té debatě, kterou spolu měli Sokrates, Zenon a Parmenides, Platon jasně naznačuje, že on sám o té debatě dobře věděl; Antifon, jeho nevlastní bratr, byl z nich nejmladší.

Na obranu historicity oné rozmluvy mezi Sokratem, Zenonem a Parmenidem lze však uvést ještě další skutečnost. Rozmluvy se totiž účastnil, jak Antifon dosvědčil, „Aristoteles, který se pak stal jedním ze Třiceti“ (Aristotelê ton tôn triakonta genomenon, 127d2-3). Novotný poznamenává, že tento Aristoteles je „Osoba historická, jeden z oligarchické třicítky z r. 404/3 př. Kr.; připomíná ho i Xenofon v politických dějinách athénských.“ Novotného, a pokud vím, ani žádného jiného platonistu, se nenapadlo ptát, jak lze vysvětlit Platonovo uvedení tohoto Aristotela v dialogu, který pokládají za zcela fiktivní.

Role, kterou tento Aristoteles v dialogu hraje, je totiž nemalá. Na scénu je uveden v doprovodu Pythodora a Parmenida (127d1-3). Pak o něm slyšíme, když Parmenides uzavírá svou kritiku Sokratových nedobře promyšlených idejí: „Příliš brzy (Prô̢ gar), bez předchozího výcviku (prin gumnasthênai) se pokoušíš, Sokrate, stanoviti (ô Sôkrates, horizesthai epicheireis) jakési krásno (kalon te ti) a spravedlivo (kai dikaion) a dobro (kai agathon) a každou jednotlivou z idejí (kai hen hekaston tôn eidôn). To jsem totiž pozoroval již dříve (enenoêsa gar kai prô̢ên), když jsem tě poslouchal (sou akouôn), jak jsi zde rozmlouval (dialegomenou enthade) tuhle s Aristotelem (Aristotelei tô̢de, 135c8-d2).“ Když pak Sokrates žádá, aby Parmenides předvedl, jaký to předchozí výcvik má na mysli, Zenon se k jeho žádosti připojuje, jakož i Pythodoros „a Aristoteles a další“ (kai ton Aristotelê kai tous allous), 136e6-7). Když se nakonec Parmenides nechá přemluvit, táže se: „Nuže, kdo mi bude odpovídati (Tis oun moi apokrineitai;)? Snad nejmladší (ê ho neôteros;)? Neboť ten by nejméně zabíhal do zbytečností (hêkista gar an polupragmonoi) a nejlépe by odpovídal tak, jak si to myslí (kai ha oietai malista an apokrinoito); a zároveň by byly jeho odpovědi pro mne odpočinkem (kai hama emoi anapaula an eiê hê ekeinou apokrisis).“ Aristoteles mu odpovídá: „Jsem ochoten (Hetoimos soi), Parmenide (ô Parmenidê), ti to udělat (touto), neboť když mluvíš o nejmladším, jsem to já (eme gar legeis ton neôtaton legôn). Nuže taž se (alla erôta), a já ti budu odpovídat (hôs apokrinoumenou, 137b6-c3).“ Celý další dialog se pak odehrává v rozmluvě mezi Parmenidem a Aristotelem. Dialog končí takřka o třicet Stephanových stránek později slovy Aristotela: „Zcela pravda“ (Alêthestata).

Jak by byl mohl Platon takovouto fikci promítnout do mládí Aristotela, jednoho z Třiceti Tyranů, na to se platonští badatelé netáží. Mně samotnému se ukázala tato otázka v celé své závažnosti až nedávno, když jsem se na svém anglicky psaném blogu začal vážně zabývat tím, co se lze z Xenofontových Dějin dovědět o historickém pozadí Platonových počátků, a tu jsem se se jménem Aristotela, jednoho z Třiceti, začal setkávat. Tak Theramenes ve své obranné řeči (404 př. n. l.) mluví o tom, proč se jako jeden z vůdčích osobností oligarchického převratu roku 411 př. n. l. postavil proti oligarchům. Udává, že se tak stalo poté, co Aristoteles a s ním spojení vojevůdci začali stavět pevnost (na kopci, z něhož bylo možno mít pod kontrolou přístav Pireus) aby tuto předali do rukou Lakedaimoncům (Sparťanům, s nimiž Athény byly ve válce; Sparta vždy a všude podporovala oligarchii proti Athénám, které podporovaly vždy a všude demokracii) a tak si svou oligarchii pojistili (Xenofon, Hellenica II.iii.46). Xenofon píše, že když se situace Athén (po porážce athénského loďstva v bitvě u Aigos potamoi) v roce 405 stala beznadějnou, a Theramenes se obrátil na Lysandra, velitele sparťanského loďstva, se žádostí o mír, tu Lysander poslal Aristotela, který byl athénským vyhnancem (phugada Athênaion onta), do Sparty, aby tu spolu s doprovázejícími Sparťany informoval efory o tom, že Theramenovi odpověděl, že pouze oni mohou o věci míru s Athénami rozhodnout (Xen. Hel. II.ii.18). Když se pak Třicet v r. 404 př.n.l. ujali vlády, vyslali Aristotela do Sparty, aby od Lysandra vyžádal vojenskou posádku, která pak sídlila v athénské Akropoli. Pod ochranou této posádky se vláda Třiceti proměnila v bezuzdný teror, jehož obětí se nakonec stal i Theramenes, který původně vládu Třiceti, kterou si představoval jako vládu vskutku aristokratickou, v dohodě se Spartou zajistil. (Věcí se zabývám ve svém posledním anglickém příspěvku na svém blogu z 2. srpna nazvaném ‚5c An interlude with Xenophon’s Hellenica – the speech of Theramenes, with references to Plato’s Parmenides and Seventh Letter, and to Xenophon’s Memorabilia’.)

***

Debra Nails ve své prosopografii Aristotela uvádí jako přítomného, ač nejmenovaného (‚unnamed‘) v Platonově Sedmém dopise, s vysvětlující poznámkou: „He is probably one of the acqaintances Plato mentions in Letter 7.“ – „On je pravděpodobně jedním z Platonových známých, které tento zmiňuje v 7. dopise.“ (The People of Plato, 2002, str. 57)

Podívejme se tedy, jak vláda Třiceti zasáhla do Platonova života. V Sedmém dopise o tom píše: „Kdysi, když jsem byl mlád (Neos egô pote ôn), bylo se mnou zrovna tak jako s mnohými jinými (pollois de t’auton epathon); myslel jsem (ô̢êthên), že jakmile se stanu svéprávným (ei thatton emautou genoimên kurios), hned se oddám politické činnosti (epi ta koina tês poleôs euthus ienai). A tu jsem zažil takovéto zvláštní události politického života (kai moi tuchai tines tôn tês poleôs pragmatôn toiaide parepeson). Protože bylo tehdejší ústavě mnoho od mnohých vytýkáno (hupo pollôn gar tês tote politeias loidoroumenês), nastal převrat (metabolê gignetai) … a třicet se ujalo neomezené moci (triakonta de pantôn archontes katestêsan autokratores). Tu byli někteří z těchto moji příbuzní a známí (toutôn dê tines oikeioi te ontes kai gnôrimoi etunchanon emoi) a ti mě hned vybízeli k veřejné činnosti jako k něčemu, co je pro mne (kai dê kai parekaloun euthus hôs epi prosêkonta pragmata me). A není divné, co jsem zažil při svém mládí (kai egô thaumaston ouden epathon hupo neotêtos); myslel jsem totiž (ô̢êthên gar), že budou spravovat obec tím způsobem, aby ji vedli od tak nespravedlivého života k spravedlivému jednání (autous ek tinos adikou biou epi dikaion tropon agontas dioikêsein tên polin), a proto jsem je napjatě pozoroval (hôste autois sphodra proseichon ton noun), co budou dělat (ti praxoien). A když jsem ovšem viděl (kai horôn dêpou), že zásluhou těch mužů se v krátkém čase zdála dřívější ústava zlatou proti nynější (tous andras en chronô̢ oligô̢ chruson apodeixantas tên emprosthen politeian) – mezi jiným (ta te alla) také mého staršího přítele Sokrata (kai philon andra emoi presbuteron Sôkratê), o němž bych snad bez ostychu mohl říci (hon egô schedon ouk an aischunoimên eipôn), že byl nejspravedlivější muž své doby (dikaiotaton einai tôn tote), poslali spolu s jinými pro kteréhosi občana (epi tina tôn politôn meth‘ heterôn epempon), aby jej násilím přivedl na popravu (bia̢ axonta hôs apothanoumenon), patrně za tím účelem, aby byl chtěj nechtěj zapleten do jejich počínání (hina dê metechoi tôn pragmatôn autois); ale on neposlechl (ho d‘ ouk epeitheto) a raději podstoupil nebezpečenství nejhoršího stíhání (pan de parekinduneusen pathein), než aby se stal společníkem jejich nešlechetných skutků (prin anosiôn autois ergôn genesthai koinônos, 324d8-325a3) – pocítil jsem odpor (eduscherana te) a odvrátil jsem se od tehdejších špatností (kai emauton epanêgagon apo tôn tote kakôn, 324b8-325a5).“

Jak je možné si myslit, že se Platon k těmto událostem vrátil ve své imaginaci, aby svému známému, jednomu z čelných mužů Třiceti, vysnil kouzelný moment mládí, kde ho učinil citlivým diskusním partnerem Parmenida, snad největšího předsokratovského filozofa?

***

Významem historicity Parmenida pro pochopení Platonovy filosofie se budu zabývat v následujícím příspěvku.

Questions

Sunday, September 3, 2017

Historicita Platonova Parmenida

No comments:

Post a Comment