Sokrates v Platonově Faidonu v kontrastu se Sokratem v jeho Ústavě

Začnu tam, kde jsem se ve svém minulém příspěvku se Sokratem ve Faidonu rozloučil: Sokrates se domnívá, že ať se snažíme, jak jen můžeme, tělo je skutečnému poznání pravého bytí na překážku, „takže kvůli němu není možné nahlédnout pravdu. A tak se nám vpravdě ukazuje, že máme-li kdy něco opravdu poznat, je třeba se od těla oddělit a duší samou o sobě nahlédnout věci samy o sobě. A tehdy, jak se zdá, se nám dostane toho, po čem toužíme, a k čemu je naše láska zaměřena, jak tvrdíme, tedy moudrosti, až zemřeme, jak tato úvaha naznačuje, ale ne, dokud žijeme.“ (66d6-e4)

Pln této myšlenky – v rámci obhajoby toho, s jak lehkým srdcem a radostným očekáváním se chystá toho dne od svých přátel odejít – Sokrates se k ní ve Faidonu vrací znovu a znovu: „Není-li ve společenství s tělem nic možné poznat čistě (ei gar mê hoion te meta tou sômatos mêden katharôs gnônai), pak je možné jen jedno z dvojího (duoin thateron), buď není možné poznání nabýt nikde (ê oudamou estin ktêsasthai to eidenai), nebo až když zemřeme (ê teleutêsasin). Tehdy totiž bude duše sama o sobě (tote gar autê kath‘ hautên hê psuchê estai), bez těla (chôris tou sômatos), dříve ne (proteron d‘ ou, 66e4-67a2).“ Protože smrt nepovažuje za nic jiného než oddělení těla od duše a duše od těla (64c) a protože skutečnému filozofovi jde o to, aby svou duši ve svém úsilí o poznání co nejvíce od těla oprostil a odpoutal (67c), Sokrates může říci: „Těm jiným uniklo, že ti, kdo k filozofii přistupují správně (Kinduneuousi gar hosoi tunchanousin orthôs haptomenoi philosophias lelêthenai tous allous), neusilují o nic jiného (hoti ouden allo autoi epitêdeouousin) než o umírání (ê apothnê̢skein te) a o smrt (kai tethnanai, 64a4-6).‘

V Ústavě je Platonovo pojetí filozofie zcela jiné. V páté knize Ústavy přichází s myšlenkou, že stát bude pouze tehdy dobře spravován a lidské společenství správně vedeno, když se filozofové ujmou vlády (473c-e); místo pro nahlédnutí idejí, a tedy pro opravdové poznání, je zde, na tomto světě, ne v životě posmrtném.

Jak Platon v Sedmém dopise píše, k této myšlence přišel, když mu bylo čtyřicet – po nějakých dvaceti letech marného úsilí o to, aby v Athénách pro sebe našel v politice místo, jež by mu umožnilo smysluplně usilovat o nápravu politických poměrů – s touto myšlenkou se odebral na svou první cestu na Sicílii a do Italie (Sedmý dopis 326a-b, srov. 324a). Kdyby se platonští filozofové dokázali zamyslet nad tím, jak úzce je Platonova myšlenka, že pouze opravdoví filozofové mohou být dobrými vládci, spjata s jeho myšlenkou, že pouze ti mohou být zváni opravdovými filozofy, kteří nahlížejí ideje – pouze nahlédnutí idejí filozofy uschopňuje, a tedy opravňuje, k tomu, aby vedli stát – pak již toto místo v Sedmém dopise samo by postačilo k tomu, aby svůj pohled na Platona revidovali. Až když Platon nahlédnul sepětí nazírání idejí se správným vedením státu, odejel na Sicílii a do Itálie; k idejím tedy nepřišel pod vlivem pythagorejců během této cesty.

To jsem však odbočil. Protože filozofy k jejich politickému poslání uschopňuje nazření idejí, celá výchova budoucích vládců-filozofů je zaměřena k tomu, aby k nahlédnutí idejí byli přivedeni. V šesté knize Ústavy Platon proti sobě staví vadnou filozofii vadné současnosti, kdy mladí lidé jsou k filozofii vedeni v krátkém údobí, než se pustí do činnosti spojené se ziskem peněz a majetku, kdy se o filozofii zajímají jen mimochodem (parergon), a k stáří na ni úplně zapomenou (497e9-498b1). V správně vedené, tedy filozofy vedené obci, se mládež zabývá gymnastickými cvičeními, aby svá těla dobře připravili pro filozofii (hupêresian philosophia̢ ktômenous); s pokračujícími lety (proiousês tês hêlikias), když duše začíná dozrávat (en hê̢ hê psuchê teleousthai archetai), je třeba zpřísnit a zintenzívnit cvičení, jimiž je duše procvičována (epiteinein ta ekeinês gumnasia). Ve věku, kdy tělesná síla začíná ubývat a kdy přestávají být činní v různých politických funkcích a ve vojsku, tu je třeba je osvobodit od všeho jiného, aby se mohli plně věnovat filozofii a žít šťastně (tous mellontas eudaimon̂s biôsesthai) a aby se jim po smrti dostalo místa, odpovídajícího životu takto žitému (kai teleutêsantas tô̢ biô̢ tô̢ bebiômenô̢ tên ekei moiran epistêsein prepousan). (498b3-c4) – [Z těchto mužů a žen, plně oddaných šťastnému životu ve filozofii, jsou pak někteří vybráni, aby se z povinnosti ujali vlády: „Obec, v níž ti (en polei hê̢), kdo budou vládnout, jsou vlády nejméně chtiví (hêkista prothumoi archein hoi mellontes arxein), bude nutně spravována tím nejlepším způsobem a s těmi nejmenšími vnitřními otřesy (tautên arista kai astasiastotata anankê oikeisthai, 520d1-3).“]

Adeimantos (Platonův starší bratr) se tu na Sokrata obrátil slovy: „Opravdu se mi zdá (Hôs alêthôs moi dokeis), že mluvíš vášnivě (legein prothumôs), Sokrate (ô Sôkrates). Domnívám se však (Oimai mentoi), že mnoho z těch, co tě tu poslouchají (tous pollous tôn akouontôn), ti budou ještě vášnivěji oponovat (prothumoteron eti antiteinein), a v žádném případě s tebou nebudou souhlasit (oud‘ hopôstioun peisomenous), požínaje Thrasymachem (apo Thrasumachou arxamenous 498c5-8) – [Se sofistou Thrasymachem Sokrates polemizoval v prvé knize Ústavy o tom, co je spravedlnost; z té polemiky se celá další diskuse v Ústavě odvinula.]

Sokrates mu na to odpovídá: „Nedělej rozmíšky (Mê diaballe) mezi mnou a Trasumachem (eme kai Thrasumachon), kteří jsme se právě spřátelili (arti philous gegonotas), aniž jsme před tím byli nepřáteli (oude pro tou echthrous ontas). Protože snažit se o to nepřestaneme ani v nejmenším (peiras gar ouden anêsomen), dokud buď nepřesvědčíme (heôs an ê peisômen) jak jeho (kai touton), tak i ty ostatní (kai tous allous), nebo aspoň uděláme něco v této věci prospěšného (ê prourgou ti poiêsomen) pro onen život (eis ekeinon ton bion), až se znovu narodí (hotan authis genomenoi) a na takováto slova narazí (tois toioutois entuchôsi logois).“ (498c9-d4)

Myšlenku, že tento svět je místem, kde člověk může poznání dosáhnout, Platon rozvádí v mýtu, kterým uzavírá knihu desátou, a tak i celou Ústavu. Er, syn Armenia, rodem z Pamfylie, padl v bitvě, a když desátého dne po té bitvě těla padlých, již v pokročilém rozkladu, byla sebrána, aby byla pohřbena. Jeho tělo zůstalo nepoškozené rozkladem. Když dvanáctého dne již ležel na hranici, aby jeho tělo bylo upáleno, tu obživl a vypovídal o tom, co se s ním stalo. V průvodu mnoha duší ostatních padlých se dostal na jakési kouzelné místo, kde seděli soudci, kteří posílali duše spravedlivých nahoru skrz nebe (anô dia tou ouranou, (614c5-6), duše nespravedlivých dolů (katô, c7). Když on tam přišel, sdělili mu, že bude poslem pro lidi a musí dobře poslouchat a dobře se dívat, aby mohl lidem o všem povědět. Krom mnoha jiných věcí se tu stal svědkem toho, jak duše, jimž se naplnil čas, aby se znovu zrodily, dostávají na vybranou vzorky životů, z nichž si každá duše musí jeden vybrat, a tím životem pak na zemi žít. Těch vzorků je mnohem víc než duší, které si vybírají. Jsou tu i vzorky životů živočišných, jakož i veškeré vzorky těch nejrůznějších lidských osudů. Jsou tu vzorky života tyranů, vzorky osudů lidí slavných, lidí krásných, lidí tělesně silných a atletických, lidí, kteří měli slavné předky, lidí chudých, bohatých, lidí trápených nemocemi, lidí s dobrým zdravím, a osudy lidí, v nichž jsou tyto věci různě smíchány. A tu se Sokrates obrací ke Glaukonovi (Platonovu mladšímu bratrovi) aby ho upozornil, že v tomto bodě, při této volbě se každá duše ocitá v tom největším nebezpečí. Tu se ukáže, kdo ve svém předchozím životem věnoval své úsilí poznání toho, jaký život ho učiní schopným rozeznat život dobrý od života špatného, tak aby za každých okolností a v každé situaci volil život lepší; život lepší je ten, který duši učiní spravedlivější, život horší je ten, který ji učiní nespravedlivější. (618b-e)

A tu Er mohl vidět, jak člověk, který si vybíral jako první, si vybral duši největšího tyrana, veden svou nerozumností a smyslností; teprve až když si ten skvěle vypadající život vybral, tu při bližším nahlédnutí uviděl veškerou hrůzu, která ho čeká. „Byl to jeden z těch (einai de auton tôn), kteří přišli z nebe (ek tou ouranou hêkontôn). V předchozím životě žil ve státě s dobrou ústavou (en tetagmenê̢ politeia̢ en tô̢ proterô̢ biô̢ bebiôkota), který se na cnosti podílel ze zvykovosti, bez filozofie (ethei aneu philosophias aretês meteilêphota, 619c6-d1). A tu je třeba říci (hôs de kai eipein), že nemenší část těch (ouk elattous einai), kdo byli v těchto věcech takto chyceni (tous en tois toioutois haliskomenous), byli ti, kteří přišli z nebe (tous ek tou ouranou hêkontas), protože nezakusili žádné strádání (hate ponôn agymnastous), kdežto mnozí z těch, kteří přišli ze země (tôn d‘ ek tês gês tous pollous), protože sami strádali (hate autous te peponêkotas) a jiné viděli strádat (allous te heôrakotas), se při své volbě neunáhlili (ouk ex epidromês tas haireseis poieisthai). To je také důvod (dio dê), proč se mnoha duším dostává proměn životů zlých v životy dobré a životů dobrých v životy zlé (kai metabolên tôn kakôn kai tôn agathôn tais pollais tôn psuchôn gignesthai) … Protože když by někdo vždy (epei ei tis aei), když se dostane do tohoto života zde (hopote eis ton enthade bion aphiknoito), zdravě filozofoval (hugiôs philosophoi) … žil by šťastně nejen zde (ou monon enthade eudaimonein an), ale ani jeho cesta odtud tam a odtamtud opět sem (alla kai tên enthende ekeise kai deuro palin poreian) by nebyla podzemní a drsná (ouk an chthonian kai tracheian poreuesthai), ale hladká (alla leian te) a nebeská (kai ouranian). (619c6-e5)