Platonovi ale nerozumím

Vážený pane kolego,

Váš email jsem si otevřel včera kolem půlnoci: ‚Děkuji, rozhlas jsem si poslechl, Platonovi ale nerozumím.‘  Nejdřív jsem tomu rozuměl: ‚Na Vašeho Platona však nemám ani chuť ani čas‘, a jako takové jsem to chtěl ‚delete‘. Pak jsem se zamyslel: Můžu říct, že Platonovi já sám rozumím? To jediné, co mohu říct je, že se Platonovi snažím porozumět. V příspěvcích na svém blogu Platona nevykládám a nebudu vykládat. To bych ani nemohl, protože žádný definitivní obraz Platona nemám. Při každém novém čtení se Platonovi znova otevírám. Ve svých příspěvcích se budu snažit Platonovi porozumět. Pokud lze nějaké porozumění Platonovi nalézt ve čtyřech příspěvcích, které jsem zatím dal na svůj blog v češtině, pak je to jen mimochodem, protože v těch příspěvcích mi jde o odstranění překážek, které platonští badatelé jakémukoliv opravdovému pokusu o porozumění postavili do cesty.

Samozřejmě, odstranění překážek k porozumění a úsilí o porozumění nelze zcela oddělit. Ve svém posledním příspěvku nazvaném ‚Historicita Platonova Parmenida‘ jsem napsal, že můj následující příspěvek se bude zabývat významem historicity tohoto dialogu pro pochopení Platona. Tím, že platonští badatelé odmítli historicitu tohoto dialogu, tím odmítli možnost, kterou Platon v dialogu nabízí, totiž možnost vidět Parmenidovu kritiku idejí jako jeho skutečnou kritiku nezralého nápadu mladého Sokrata; i byli nuceni hledat předmět té kritiky v Platonových idejích. A tak se rozdělili na dva tábory, jak Novotný píše v ‚Úvodu‘ ke svému překladu: „V dialogu Parmenides přednesl Platon takovou kritiku svého myšlení o ideách, že ji mohli vykladatelé prohlašovat za odmítavý rozchod filozofův s nejvyššími pomysly jeho Faidóna, Symposia a Ústavy (str. 7) … Není pochyby, že pojetí idejí, proti kterému Parmenides pronáší námitky, je pojetí vyskytující se v Platonových dialozích, zejména ve Faidónu a Ústavě; je to vskutku pojetí Platonovo. Ale také můžeme pokládat za jisté, že Platon od tohoto pojetí neupustil (str. 9, vydání v OIKOYMENH).“

V plánovaném příspěvku jsem chtěl ukázat, že pojetí idejí mladého Sokrata v Platonově Parmenidu je jiné než jsou ideje Sokrata, které uvádí do svého rozhovoru s přáteli v den své smrti ve Faidónu, a zcela odlišné od Platonova pojetí idejí v Ústavě. Jak Faidónu tak i Ústavě jsem chtěl v plánovaném příspěvku věnovat jen jeden nebo dva odstavce. Protože však jde o věc závažnou, rozhodl jsem se za tím účelem celého Faidóna si znovu přečíst. Abych nic nevypustil, čtu celého Faidóna nahlas. Včerejší četbu jsem zakončil s uspokojivým: ‚Zatím jsem přečetl dvacet Stephanových stránek, dalších čtyřicet mě čeká. Pozítří Faidóna dočtu, pak ještě den na relevantní pasáže Ústavy, a do svého dalšího příspěvku se budu moci pustit.‘

Tu však jste do mého plánování zasáhl svým ‚Platonovi ale nerozumím‘, já na to chtěl odpovědět: ‚Já mu také ještě zcela nerozumím, ale snažím se mu porozumět, a mohu říci jen tolik, že mu dnes rozumím lépe, než jsem mu rozuměl včera.‘ Co mě k takovéto sebereflexi opravňuje? Mé nynější čtení Platonova Faidóna.

Výsledek toho všeho je, že můj příští příspěvek ponese název ‚Ještě k Platonovu Faidónu‘.

Se srdečným pozdravem,

Julius Tomin