Questions: 2 Platonův Faidon s přihlédnutím k jeho Obraně Sokrata, Kritonu, Euthufronu a Sedmému dopisu

Když Sokratovi přátelé přišli do vězení, aby s ním strávili jeho poslední den, Kebes se na něho obrátil s otázkou, co měl na mysli a co ho vedlo k tomu (ti pote dianoêtheis, 60d3), že ve vězení začal skládat verše, když ve svém předchozím životě nic takového nedělal. Kebes poznamenává, že se ho na to ptal Euenos, a mnozí jiní: „Záleží-li ti tedy na tom (ei oun ti soi melei), abych Euenovi měl co odpovědět (tou echein eme Euênô̢ apokrinasthai), až se mě zase bude na to ptát (hotan me authis erôta̢), a já dobře vím (eu oida gar), že se ptát bude (hoti erêsetai), řekni mi (eipe), co mu je třeba říct (ti chré legein, 60d5-7).“

Tu se je třeba ptát, co vedlo Kebeta k tomu, že si mohl myslet, že Sokratovi v poslední den jeho života bude záležet na tom, co má odpovědět Euenovi na jeho neodbytnou otázku. Svou roli tu hrálo několik momentů. Sokrates Euena vystavil ironii ve své obraně na soudu. Když se totiž soudcům snažil ukázat hloubku svého filozofického nevědění, řekl mezi jiným: „Jestliže jste od někoho slyšeli (ei tinos akêkoate), že se já zabývám vzděláváním lidí (hoti egô paideuein epicheirô) a že si tím vydělávám peníze (kai chrêmata prattomai), ani to není pravda (oude touto alêthes). Ačkoli i to by bylo podle mého zdání krásné (epei kai touto ge moi dokei kalon einai), jestliže by byl někdo schopen (ei tis hoios t‘ eiê) vzdělávat lidi (paideuein anthrôpous) (19d8-e2) … Ostatně je zde i jiný moudrý muž z Paru (epei kai allos anêr esti Parios enthade sophos), o němž jsem se dověděl (hon egô ê̢sthomên), že tu pobývá (epidêmounta). Přišel jsem totiž náhodou k muži (etuchon gar proselthôn andri), který zaplatil učitelům moudrosti více peněz (hos teteleke chrêmata sophistais pleiô) nežli všichni ostatní dohromady (ê sumpantes hoi alloi), ke Kalliovi (Kallia̢) Hipponikovu (tô̢ Hipponikou). Toho jsem se tedy otázal (touton oun anêromên) (20a2-6) … Kdo je znalý takovéto zdatnosti, lidské i občanské (tis tês toiautês aretês, tês anthrôpinês te kai politikês, epistêmôn estin; 20b4-5) … Jest někdo takový či ne (estin tis, ê ou;)? ‚Ovšemže (Panu ge)‘, odpověděl (ê d‘ hos). ‚Kdo (Tis)‘, řekl jsem (ên d‘ egô), ‚a odkud (kai podapos) a zač (kai posou) vyučuje (didaskei;)?‘ Odpověděl: ‚Euenos (Euênos, ephê), Sokrate (ô Sôkrates), z Paru (Parios), za pět min (pente mnôn).‘ A já jsem blahoslavil toho Euena (kai egô ton Euêna emakarisa), jestliže opravdu (ei hôs alêthôs) zná toto umění (echoi tautên tên technên) a tak slušně vyučuje (kai houtôs emmelôs didaskei). Já sám (egô g‘oun kai autos) bych se věru pyšnil a chlubil (ekallunomên te kai hêbrunomên an), kdybych to uměl (ei êpistamên tauta); ale nechlubím se, neboť to neumím (all‘ ou gar epistamai), občané athénští (ô andres Athênaioi).“ (Obrana Sokrata, 20b6-c3, překlady z Kritona, Euthyfrona a Sedmého dopisu jsou od Františka Novotného; český překlad Faidona bohužel nevlastním, překlady z tohoto dialogu jsou proto mé.)

Tak jako ironie, kterou Sokrates zasáhl Eeuena, tak i Euenova otázka na adresu Sokrata měla svůj osten. V Obraně totiž Sokrates prohlásil: „Pokud budu dýchat (heôsper an empneô) a budu schopen (kai hoios te ô), nepřestanu (ou mê pausômai) být filozoficky činný (philosophôn, 29d4-5)“ Bylo lze Sokratovy básnické pokusy považovat za filozofickou činnost? Nepochopil nakonec, že jeho filozofická činnost nebyla k ničemu dobrá, že jí poškodil sebe sama, své blízké, a že tu hrozilo nebezpečí, že Athéňané začnou i další filozofy pronásledovat, především z kruhu jeho přátel a následovníků?

Když Kebes Sokratovi Euenovu otázku tlumočil, byl si jistě jejího ostnu dobře vědom. Pokud mu však šlo o to, otřást Sokratovým zahleděním se do podsvětí, kterým se tento obrnil proti Kritonovu pokusu přemluvit ho k útěku z vězení, tu veškerá běžná ohleduplnost musela stranou. Kebetovo ‚záleží-li ti tedy na tom, abych Euenovi měl co odpovědět,‘ je tu důležité; Kebes těmi slovy obrací Sokrata k starosti o tento svět.

Sokrates odpověděl, že ho v jeho minulém životě často ve snech navštěvovalo totéž vidění, ač v různých podobách, vždy však se stejnými slovy, „Sokrate (ô Sôkrates), dělej umění múzické (mousikên poiei), a buď v něm činný (kai ergazou).“ V minulosti se domníval, že mu to snové vidění přikazovalo dělat to, co dělal, protože soudil, „že filozofie je to největší múzické umění“ (hôs philosophias men ousês megistês mousikês, 61a3-4). Nyní však, když došlo k soudu a slavnost na počest boha mu bránila umřít, zdálo se mu potřebné, pro případ, že mu to často opakované snové vidění přikazovalo dělat múzické umění tak, jak je běžně chápáno, „nebýt mu neposlušný (mê apeithêsai autô̢), ale činit tak (alla poiein, 61a7-8)“. (Faidon, 60e-61b)

Neznamená to, že Sokrates ve vězení prošel hlubokou existenciální krizí, a o svém poslání filozofa zapochyboval? Ve své řeči na soudě se opakovaně odvolával na to, že své filozofické počínání chápal jako činnost bohem mu přikázanou: „Na které místo se kdo postaví (hou an tis heauton taxê̢), pokládaje je za nejlepší (hêgêsamenos beltiston einai), nebo kam jest postaven od vládce (ê hup‘ archontos tachthê̢), tam má podle mého mínění trvati (entautha dei, hôs emoi dokei, menonta) a podstupovati nebezpečí (kinduneuein), nic neuvažuje (mêden hupologizomenos) ani o smrti (mête thanaton) ani o ničem jiném (mête allo mêden) kromě hanby (pro tou aischrou). Když mě velitelé, které jste vy zvolili k velení nade mnou stavěli do šiku o Poteidaie, u Amfipole, u Délia, tehdy jsem vytrvával tam, kam mě oni stavěli, stejně jako kdokoli jiný, a podstupoval jsem nebezpečenství smrti: když mi však ustanovil místo bůh, jak jsem se domníval a jak jsem usoudil, že totiž mám věnovat svůj život filozofii a zkoumání sebe i ostatních, tu bych se byl, občané athénští dopustil hrozného činu (egô oun deina an eiên eirgasmenos, ô andres Athênaioi, ei hote men me hoi archontes etatton, hous humeis heilesthe archein mou, kai en Poteidaia̢ kai en Amphipolei kai epi Dêliô̢, tote men hou ekeinoi etatton emenon hôsper kai allos tis kai ekinduneuon apothanein, tou de theou tattontos, hôs egô ô̢êthên te kai hupelabon, philosophounta me dein zên kai exetazonta emauton kai tous allous), kdybych byl to své místo opustil, zaleknuv se buď smrti nebo některé jiné věci (entautha de phobêtheis ê thanaton ê all‘ hotioun pragma lipoimi tên taxin).“ (Obrana Sokrata, 28d6-29a1) Dále pak: „Budu poslouchat více boha nežli vás (peisomai de mallon tô̢ theô̢ ê humin, 29d3-4) … neboť to přikazuje bůh (tauta gar keleuei ho theos, 30a5) … Mně však je, jak pravím, uloženo od boha, abych to dělal (emoi de touto, hôs egô phêmi, prostetaktai hupo tou theou prattein), a to i věštbami (kai ek manteiôn) i sny (kai ex enupniôn), a vším způsobem (kai panti tropô̢) jakým kdy i některé jiné boží usouzení (hô̢per tis pote kai allê theia moira) uloží člověku něco dělat (anthrôpô̢ kai hotioun prosetaxe prattein, 33c4-7).“

Když byl Sokrates odsouzen k smrti a díky započaté oslavě ku poctě boha Apollona se před ním otevřela perspektiva řady dní ve vězení v očekávání smrti, tu zapochyboval o tom, zda si správně vysvětlil slova často se mu vracejícího snového vidění. O tom, že šlo o příkaz boží, o tom neměl pochyb. To je jasné z toho, že se domníval, že se musí dát do múzického umění, jak je toto obecně chápáno, „protože bude bezpečnější (asphalesteron gar einai) neodejít (mê apienai) aniž by nejprve splnil svatou povinnosti (prin aphosiôsasthai) skládáním básní (poiêsanta poiêmata) a uposlechnutím tomu snovému vidění (kai peithomenon tô̢ enupniô̢, Faidon, 61a8-b1). Co ho vedlo k tomu, že ve vězení zapochyboval o tom, že filozofie byla jeho životním posláním?

V rámci svého pokusu přimět Sokrata, aby se rozhodl pro útěk z vězení, Kriton naznačuje, že bylo možné zabránit tomu, aby žaloba proti Sokratovi přišla na soud (45d8-46a4). Z jeho slov je zřejmé, že Sokratovi přátelé neměli pochyb o tom, že na soudě vyhraje. Platonův Euthyfron spolu s Obranou Sokrata nám umožňuje nahlédnout, proč si tím mohli být jisti.

Euthyfron přichází k budově krále archonta, aby podal žalobu na svého otce pro zločin zabití člověka, když tu vidí Sokrata, jak tam stojí, i táže se: „Co se stalo, Sokrate (Ti neôteron, ô Sôkrates, gegonen), že jsi opustil své schůzky v Lykeiu (hoti su tas en Lukeiô̢ katalipôn diatribas) a prodléváš nyní zde (enthade nun diatribeis), u královské stoy (peri tên tou basileôs stoan;)?“ [Touto větou Platon otevírá Euthyfrona. Novotný poznamenává, že „Lykeion bylo jedno z athénských gymnasií. Sokrates tam často pobýval, maje tam příležitost rozmlouvat s jinochy a muži, kteří tam docházeli.“]

Sokrates odpovídá, že je zažalován Meletem, jakýmsi mladým mužem, kterého nezná. Když se Euthyfron ptá, jakou žalobu na něho Meletos podal, Sokrates odpovídá: „Jakou (Hêntina;)? Ne obyčejnou (ouk agennê), zdá se mi (emoige dokei); vždyť to není nic malého, že mladý muž má porozumění pro tak velkou věc (to gar neon onta tosouton pragma egnôkenai ou phaulon estin). On totiž (ekeinos gar), jak tvrdí (hôs phêsin), ví (oide), jakým způsobem (tina tropon) jsou mladí lidé kaženi (hoi neoi diaphtheirontai) a kdo (kai tines) jsou jejich kazitelé (hoi diaphtheirontes autous). A skoro se zdá, že to je nějaký moudrý člověk (kai kinduneuei sophos tis einai); a spatřiv mou nevědomost (kai tên emên amathian katidôn), s níž kazím jeho vrstevníky (hôs diaphtheirontos tous hêlikiôtas autou), jde k obci na mne žalovat jakoby k matce (erchetai katêgorêson mou hôsper pros mêtera pros tên polin). A v tom vidím (kai phainetai moi), že on jediný správně začíná veřejnou činnost (tôn politikôn monos archesthai orthôs); neboť to je správný začátek (orthôs gar esti), postarati se nejprve o mladé lidi (tôn neôn prôton epimelêthênai), aby byli co nejlepší (hopôs esontai hoti aristoi), právě tak jako se dobrý rolník (hôsper geôrgon agathon) přirozeně postará nejprve o mladé sazenice (tôn neôn phutôn prôton epimelêthênai) a potom i o ostatní (meta de touto kai tôn allôn). A tak tedy i Meletos (kai dê kai Melêtos) si nejprve chce očistit obec od nás (isôs prôton men hêmas ekkathairei), kteří, jak tvrdí, kazíme mladý dorost (tous tôn neôn tas blastas diaphtheirontas, hôs phêsin); potom se patrně postará o starší lidi (epeita meta touto dêlon hoti tôn presbuterôn epimelêtheis), a tím způsobí obci přemnoho největších dobrodiní (pleistôn kai megistôn agathôn aitios tê̢ polei genêsetai), jak aspoň lze čekati (hôs ge to eikos sumbênai) u toho, který počal z takového začátku (ek toiautês archês arxamenô̢).“

Euthyfron na to odpověděl: „Přál bych si to (Bouloimên an), Sokrate (ô Sôkrates), ale obávám se (all‘ orrôdô), aby se nestal pravý opak (mê tounantion genêtai). Neboť se mi zdá, že přímo od krbu (atechnôs gar moi dokei aph‘ hestias) začíná (archesthai) poškozovati (kakourgein) obec (tên polin), když se pokouší (epicheirôn) o bezpráví proti tobě (adikein se).“ (2c2-3a8)

Byly tu v té době skutečně nějaké síly, které se snažily z obce vymýtit lidi podobného smýšlení jako byl Sokrates a Platon, tedy lidi usilující o co nejlepší vládu těch nejschopnějších Athéňanů? Podívejme se, co o té době píše Platon v Sedmém dopise v širším kontextu jeho usilování o uplatnění v politickém životě. Píše, že od svého mládí se snažil být politicky činný. Mnoho očekával od Třiceti, kteří zrušili demokracii a chopili se vlády po porážce Athén: „Myslel jsem totiž (ô̢êthên gar), že budou spravovat obec tím způsobem, aby ji vedli od tak nespravedlivého života“ – který Platon, jako mnozí jiní, ztotožňoval s upadlou demokracií posledních válečných let – „k spravedlivému jednání (autous ek tinos adikou biou epi dikaion tropon agontas dioikêsein dê tên polin, 324d4-5) … A když jsem ovšem viděl (kai horôn dêpou), že zásluhou těch mužů se v krátkém čase zdála dřívější [demokratická] ústava zlatou proti nynější [rádoby aristokratické] (tous andras en chronô̢ oligô̢ chruson apodeixantas tên emprosthen politeian) (324d6-8) – mezi jiným (ta te alla) také mého staršího přítele Sokrata (kai philon andra emoi presbuteron Sôkratê), o němž bych snad bez ostychu mohl říci (hon egô schedon ouk an aischunoimên eipôn), že byl nejspravedlivější muž své doby (dikaiotaton einai tôn tote), poslali spolu s jinými pro kteréhosi občana [salaminského Leonta, viz Obrana Sokrata, 32c6] (epi tina tôn politôn meth’ heterôn epempon), aby jej násilím přivedl (bia̢ axonta) na popravu (hôs apothanoumenon), patrně za tím účelem, aby (hina dê) byl chtěj nechtěj zapleten do jejich počínání (metechoi tois pragmatois autois eite bouloito eite mê); ale on neposlechl (ho d‘ ouk epeitheto) a raději podstoupil nebezpečenství nejhoršího stíhání (pan de parekinduneusen pathein), než aby se stal společníkem jejich nešlechetných skutků (prin anosiôn autois ergôn genesthai koinônos) – když jsem tedy viděl všechno to (ha dê panta kathorôn) i jiné takové věci, ne nepatrné (kai ei tin‘ alla toiauta ou smikra), pocítil jsem odpor (eduscherana te) a odvrátil jsem se (kai emauton epanêgagon) od tehdejších špatností (apo tôn tote kakôn). Ale za nedlouhý čas (chronô̢ de ou pollô̢) padla vláda Třicítky (metepese ta tôn triakonta te) a spolu celá tehdejší ústava (kai pasa hê tote politeia); a tu opět (palin de) – sice už méně prudce (braduteron men), ale přece – mě táhla (heilken de me homôs) touha po veřejné a politické činnosti (hê peri to prattein ta koina kai politika epithumia) (325a4-b1) … Ale zvláštním dopuštěním osudu (kata de tina tuchên) pohnali někteří mocní lidé zase toho našeho druha Sokrata na soud (au ton hetairon hêmôn Sôkratê touton dunasteuontes tines eisagousi eis dikastêrion), uvalivše naň nejnespravedlivější žalobu (anosiôtatên aitian epibalontes ‚uvalivše naň nejbezbožnější žalobu‘), jak byla právě pro Sokrata nejméně vhodná (kai pantôn hêkista Sôkratei prosêkousan); jedni totiž jej pohnali, druzí odsoudili a usmrtili jako bezbožného (hôs asebê gar hoi men eisêgagon, hoi de katepsêphisanto kai apekteinan), toho muže, který se tenkrát [za vlády Třiceti] nechtěl účastniti nespravedlivého zatčení (ton tote tês anosiou ‚bezbožného‘ agôgês ouk ethelêsanta metaschein) jednoho z přátel tehdejších vyhnanců (peri hena tôn tote pheugontôn philôn), když oni sami trpěli ve vyhnanství (hote pheugontes edustuchoun autoi).“ (325b5-c5)

Tu stojí za povšimnutí, že když Platon mluví o pokusu Třiceti zaplést Sokrata do svého počínání, mluví o sobě v singuláru – „mého staršího přítele Sokrata“ –, když však mluví o jeho obžalování a odsouzení k smrti demokraty, mluví v plurálu: „toho našeho druha Sokrata“. Tu má zřejmě na mysli sebe a další podobně smýšlející Athéňany, tedy ty, na které Sokrates poukazuje v Euthyfronu, když mluví se sžíravou ironií o tom, že „Meletos si nejprve chce očistit obec od nás, kteří, jak tvrdí, kazíme mladý dorost; potom se patrně postará o starší lidi, a tím způsobí obci přemnoho největších dobrodiní“, což Euthyfron charakterizuje jako pokus „přímo od krbu začít poškozovati obec“.

Při srovnání pasáže ze Sedmého dopisu s pasáží z Euthyfrona si je třeba povšimnout zdánlivé diskrepance. V Euthyfronu je Sokratovým žalobcem Meletos, mladý muž, kterého Sokrates sotva zná, a o kterém Euthyfron nic neví, kdežto v Sedmém dopise jsou to ‚někteří mocní lidé‘. Jak si tuto diskrepanci vysvětlit? Klíč nalezneme v Platonově Obraně Sokrata. Mocným mužem, který spolu s Meletem na Sokrata vznesl žalobu pro kažení athénské mládeže, byl Anytos, který měl velkou zásluhu o vítězství demokratů nad Třiceti. Sokrates dosvědčuje, že Anytos „řekl (ephê), že jsem buď vůbec neměl sem přijíti (ê tên archên ou dein eme deuro eiselthein), nebo (ê) když už jsem přišel (epeidê eisêlthon), že není možno (ouch hoion t‘ einai) mě neusmrtit (to mê apokteinai me); budu-li totiž osvobozen – tak vám vykládal – (legôn pros humas, ei diapheuxoimên) budou všichni vaši synové zcela zkaženi a budou provádět ty věci, kterým Sokrates učí (êdê humôn hoi hueis epitêdeuontes ha Sôkratês didaskei, pantes pantapasi diaphtharêsontai, Obrana Sokrata, 29c1-5).“ Anytos se zřejmě rozhodl žalobu na Sokrata svou autoritou plně podpořit, až když ji Meletos podal.

Rozhovor mezi Sokratem a Euthyfronem se odehrála v době, kdy Meletos stál se svou žalobou sám, a v té době též Platon svůj dialog na základě té rozmluvy napsal. Šlo tu o mnoho; Anytos nemluvil do větru; kdyby byl Meletos se svou žalobou zůstal sám, Sokrates by byl hravě vyhrál, a vliv Sokratův na athénskou mládež, a na athénskou politiku, by se tím byl značně posílil, jak Platon doufal. (Další důvody pro toto datování Euthyfrona uvádím v 11. kapitole The Lost Plato nazvané ‚Socrates in the Euthyphro and the Apology‘ na mé webové stránce.) Sokrates se toho dotýká ve své řeči poté, co byl shledán vinným: „Kdyby bylo toliko třicet (ei triakonta monai) hlasů připadlo na druhou stranu (metepeson tôn psêphôn), byl bych býval osvobozen (apepepheugê an). Pokud jde o Meletovu žalobu (Melêton men oun), jak se mi zdá (hôs emoi dokô), jsem i takto osvobozen (kai nun apopepheuga), a nejenom jsem osvobozen (kai mê monon apopepheuga), nýbrž každému je zřejmé (alla panti dêlon touto ge), že kdyby byl nevystoupil Anytos (hoti ei mê anebê Anutos) a Lykon (kai Lukôn) s žalobou proti mně (katêgorêsontes emou), byl by musel Meletos docela zaplatiti tisíc drachem (k’an ôphle chilias drachmas), protože by byl nedostal pátý díl hlasů (ou metalabôn to pempton meros tôn psêphôn).“ (Obrana Sokrata, 36a5-b2)

Z čeho tak Sokrates mohl soudit? Zřejmě z reakce soudního dvora na tu část jeho řeči, ve které podrobil svému zkoumání Meleta, tedy žalobu jako takovou. Podíváme-li se, kdy se soudci začali proti Sokratovi bouřit – „opakuji (haper legô), nehlučte (mê thorubête), občané (ô andres, 21a5)“ –, uvidíme, že to je ve chvíli, kdy mluvil o tom, jak Chairephon přinesl z věštírny z Delf zvěst, „že nikdo není moudřejší“ (mêdena sophôteron einai, 21a6-7) než Sokrates, a kdy tedy začal o filozofii mluvit jako o bohem mu daném poslání – „neboť to přikazuje bůh“ (tauta gar keleuei ho theos, 30a5) – kterého se nevzdá „ani mám-li stokrát zemříti“ (oud‘ ei mellô pollakis tethnanai, 30c1). Po těchto svých slovech musí Sokrates na soudce apelovat: „Nehlučte (Mê thorubeite), občané athénští (ô andres Athênaioi), nýbrž setrvejte mi v tom (all‘ emmeinate moi), oč jsem vás požádal (hois edeêthên humôn), abyste nehlučeli (mê thorubein) při mých řečech (eph‘ hois an legô), nýbrž poslouchali (all‘ akouein); vždyť (kai gar) z toho budete mít, jak se domnívám, prospěch, když budete poslouchat (hôs egô oimai, onêsete akouontes, 30c2-4).“

Lze se divit, že Sokrates ve vězení pochyboval o tom, zda filozofie byla bohem mu určeným posláním? Spolu s tímto pochybováním šla zřejmě neschopnost se rozhodnout, zda se podvolit naléhání přátel a z vězení se nechat vysvobodit, nebo jim jasně říct, aby na to zapomněli, že jeho povinnost je trest smrti podstoupit. Že o tom odmítal uvažovat, je jasné z Kritonova „Nuže rozhodni se (alla bouleuou) – spíše však už ani není čas se rozhodovati (mallon de oude bouleuesthai eti hôra), nýbrž být rozhodnut (alla bebouleusthai).“ Respektive, z Novotného překladu to není tak jasné, jak jasné je to z řeckého originálu. Náš vid dokonavý běžně odpovídá řeckému aoristu, Kritonovo bouleuou, které Novotný překládá imperativem dokonavého slovesa ‚rozhodni se‘, je imperativ přítomného času, a znamená ‚uvažuj [o tom]‘. Teprve perfektní tvar bebouleusthai znamená, jak Novotný správně překládá, ‚být rozhodnut‘.

Sokratova neschopnost o věci uvažovat skončila snem, který měl, právě když u něho Kriton ve vězení seděl, a čekal, až se probudí. Sokrates se domnívá, že trest smrti ho očekává až třetího dne: „Myslím, že [loď z Délu, den po jejímž příjezdu Sokrates má být popraven] nepřijde ještě dnes (Ou toinun tês epiousês hêmeras oimai auto hêxein), nýbrž až zítra (alla tês heteras). Soudím pak to z jistého snu (tekmairomai de de ek tinos enupniou ‚soudím tak z jistého snového vidění‘), který jsem měl (ho heôraka ‚které jsem viděl‘) tuto noc před malou chvílí (oligon proteron tautês tês nuktos); a skoro se mi zdá, že to bylo jaksi v pravý čas, že jsi mne nebudil (kai kinduneueis en kairô̢ tini ouk egeirai me).“ (Kriton, 44a5-8) – Na začátku dialogu se totiž Sokrates Kritona ptal, zřejmě s lehkou výtkou: „Tak (Eita) proč jsi mě hned nevzbudil (pôs ouk euthus epêgeiras me), nýbrž (alla) mlčky (sigê̢) tu sedíš vedle mne (parakathêsai; 43b1-2)?“ – „Zdálo se mi, že ke mně přišla krásná a ztepilá žena (Edokei tis moi gunê proselthousa kalê kai eueidês), oblečená v bílý šat (leuka himatia echousa), že mě oslovila jménem (kalesai me) a řekla (kai eipein): ‚Ó Sokrate (Ô Sôkrates), do Fthie, hrudnaté země, již pozítří bys mohl připlout‘ (êmati ken tritatô̢ Phthiên eribôlon hikoio).“ (44a10-b2)

Novotný k tomu poznamenává: „Verš z Iliady IX, 363. Achilleus tu odmítá domluvu Odysseovu, aby se udobřil s Agamemnonem, a prohlašuje své rozhodnutí odplout od Troje domů, do Fthie (překlad O. Vaňorného):

‚Jestliže zemětřas slavný mi šťastné dopřeje plavby, do Fthie, hrudnaté země, již pozítří bys mohl připlout.‘

Platonův Sokrates tu významně přenáší představu platby domů, do vlasti, na svou nastávající cestu na onen svět.“

Toto snové vidění Sokratovi neukazuje, jak se má rozhodnout. Kdyby si sen vykládal na základě kontextu, z něhož je verš z Homéra vzat, pak by se musil rozhodnout z vězení utéct, protož Achileus nakonec do Fthie nejel, a místo toho se znovu postavil do čela athénského vojska. O věci mohl rozhodnout jen Sokrates sám svým vlastním uvažováním, a to znamenalo návrat k filozofii. K té se musil obrátit, jakmile na něho Kriton přišel se svým naléháním:

„Mimo to (Eti de), Sokrate (ô Sôkrates), podle mého mínění to ani není spravedlivá věc, kterou podnikáš (oude dikaion moi epicheireis poiein pragma), když chceš sám sebe zradit (sauton prodounai), ačkoli se můžeš zachránit (exon sôthênai); usiluješ, aby se s tebou stalo to (kai toiauta speudeis peri sauton genesthai), oč by usilovali a oč také skutečně usilovali tvoji nepřátelé, kteří tě chtěli zničiti (haper an kai hoi echthroi sou speusaien te kai espeusan se diaphtheirai boulomenoi). Kromě toho (pros de toutois) zrazuješ, zdá se mi, i své syny (kai tous huieis tous sautou emoige dokeis prodounai), které zanecháš a odejdeš, ačkoli jsi je mohl vychovat i vzdělat (hous soi exon kai ekthrepsai kai ekpaideusai oichêsê̢ katalipôn), a kterým se tvou vinou (kai to son meros) dostane jen takové budoucnosti, jakou jim dá náhoda (hoti an tuchôsi touto praxousin); a dostane se jim (teuxontai de), jak lze čekati (hôs to eikos), takového osudu (toioutôn), jaký bývá údělem (hoiaper eiôthen gignesthai) sirotků v sirobě (en tais orphaniais peri tous orphanous). Ano, buďto člověk nemá plodit děti (ê gar ou chrê poieisthai paidas), nebo má s účastí snášet útrapy (ê sundiatalaipôrein) při jejich vychovávání (kai trephonta) a vzdělávání (kai paideuonta), ale ty (su de), jak se mi zdá (moi dokeis), volíš nejpohodlnější stránku (ta ra̢thumotata haireisthai). Třeba však (chrê̢ de) volit to, co by si zvolil muž dobrý a statečný (haper an anêr agathos kai andreios heloito, tauta haireisthai), zvláště ovšem to má dělat ten, kdo tvrdí, že se po celý život staral o ctnost (phaskonta ge dê aretês dia pantos tou biou epeimeleisthai). Já se stydím za tebe i za nás, tvé přátele (hôs egôge kai huper sou kai huper hêmôn tôn sôn epitêdeiôn aischunomai), aby nevzniklo mínění (mê doxê̢), že celá ta věc s tebou (hapan to pragma to peri se) byla způsobena jakousi naší nestatečností (anandria̢ tini tê̢ hêmeterâ̢ peprachthai), i že přišla ta žaloba před soud (kai hê eisodos tês dikês eis to dikastêrion hôs eisêlthen), ačkoli bylo možno aby nepřišla (exon mê eiselthein), i jak dopadl sám soud (kai autos ho agôn tês dikês hôs egeneto).“ (Kriton, 45c5-46a4)

Sokrates odpověděl: „Milý Kritone (Ô phile Kritôn), tvé usilování (hê prothumia sou) by bylo velmi cenné, kdyby bylo provázeno správností (pollou axia ei meta tinos orthotêtos eiê); pakli však není (ei de mê), čím je větší (hosô̢ meizôn), tím je obtížnější (tosoutô̢ chalepôtera). Musíme tedy zkoumat (skopeisthai oun dei hêmas), zdali to máme udělat (eite tauta prakteon) či ne (eite mê); já jsem totiž takový, a to ne teprve nyní, nýbrž vždycky (hôs egô ou nun prôton alla kai aei toioutos), že z toho, co je mé, já neposlouchám ničeho jiného (hoios tôn emôn mêdeni allô̢ peithesthai) než rozumové myšlenky (ê tô̢ logô̢), která se mi při úvaze (hos an moi logizomenô̢) jeví nejlepší (beltistos phainêtai). Ty myšlenky pak (tous dê logous), které jsem vyslovoval v dřívějším čase (hous en tô̢ emprosthen elegon), nemohu nyní odhodit (ou dunamai nun ekballein), když se mi stala tato příhoda (epeidê moi hêde hê tuchê gegonen), nýbrž jeví se mi docela stejnými (alla schedon ti homoioi phainontai moi) a mám ve vážnosti a úctě tytéž (kai tous autous presbeuô kai timô), které dříve (housper kai proteron). Jestliže nebudeme moci v přítomné době postaviti proti nim něco lepšího (hôn ean mê beltiô echômen legein en tô̢ paronti), buď jist (eu isthi), že ti neustoupím (hoti ou mê soi sunchôrêsô), ani kdyby nás moc lidí strašila jako děti ještě větším počtem strašáků nežli nyní (oud‘ an pleiô tôn nun parontôn hê tôn pollôn dunamis hôsper paidas hêmas mormoluttêtai), a pouštěla na nás žaláře, smrti (desmous kai thanatous epipempousa) a zbavování jmění (kai chrêmatôn aphaireseis). Nuže jak bychom to zkoumali co nejvhodněji? (pôs oun an metriôtata skopoimetha auta;).“ (Kriton, 46b1-c6)

Sokrates začíná tím, že podrobí zkoumání Kritonovu obavu „aby nevzniklo mínění (mê doxê̢), že celá ta věc s tebou byla způsobena jakousi naší nestatečností“. Táže se, zda bylo správné, když se vždy v minulosti shodli na tom, „že některých mínění je třeba dbáti (hoti tais men dei tôn doxôn prosechein ton noun), jiných zase ne (tais de ou, 46d1-2) … že je si třeba cenit řádná mínění (tas men chrêstas timan), a vadných si nevšímati (tas de ponêras mê), že řádná mínění (chrêstai de) jsou mínění lidí rozumných (tôn phronimôn), a vadná (ponêrai de) nerozumných (tôn aphronôn, 47a7-11).“ V minulosti se vždy shodli na tom, že ať jde o cvičení těla, nebo o správnou výživu, tu je třeba si cenit chvály a hany ne každého člověka, nýbrž člověka věci znalého, lékaře nebo učitele tělocviku: „Musí tedy všecko dělat (Tautê̢ ara autô̢ prakteon), i cvičit se (kai gumnasteon), i jíst (kai edesteon ge) a pít (kai poteon) podle dobrého zdání toho jednoho (hê̢ an tô̢ heni dokê̢), představeného (tô̢ epistatê̢) a odborníka (kai epaïonti, ‚tomu, kdo věci rozumí‘), spíše (mallon) než (ê) podle zdání všech ostatních dohromady (hê̢ sumpasi tois allois, 47b9-11).“

Když Kriton se vším tím souhlasí, Sokrates se dostává k jádru věci: „Tedy také když jde o věci spravedlivé (kai dê kai peri tôn dikaiôn) a nespravedlivé (kai adikôn), ošklivé (aischrôn) a krásné (kai kalôn), dobré (kai agathôn) a zlé (kai kakôn), jež jsou nyní předmětem naší úvahy (peri hôn nun hê boulê hêmin estin), máme snad následovat mínění lidí vůbec (poteron tê̢ tôn pollôn doxê̢ dei hêmas hepesthai) a jeho se bát (kai phobeisthai autên, 47c9-d1)? … Tu by snad někdo řekl (phaiê g‘ an tis): ‚Ale lidé přece mají moc nás usmrtit (Alla men dê hoioi te eisin hêmas hoi polloi apokteinunai, 48a10-11).‘“ S tím Kriton naprosto souhlasí. Sokrates se tu táže, zda tato skutečnost mění cokoli na správnosti myšlenek, které spolu probrali, a zve ho, aby zkoumal i myšlenku další, na které se v minulosti shodli, „že totiž nemá být pokládáno za nejcennější věc žíti (hoti ou to zên peri pleistou poiêteon), nýbrž dobře žíti (alla to eu zên), a že dobře (to de eu) a krásně (kai kalôs) a spravedlivě (kai dikaiôs) je totéž (hoti t’auton estin, 48b5-8).“

Na tomto základě se pak Sokrates táže, „zdali budeme jednat spravedlivě (poteron dikaia praxomen), když budeme platit penězi (kai chrêmata telountes) a díky těm, kteří mě mají odsud vyvésti (toutois tois eme enthende exaxousin kai charitas), a již tím, když sami budeme z vězení vyvádět (kai autoi exagontes te) i dávat se vyvádět (kai exagomenoi), či se vpravdě dopustíme všemi těmito skutky nespravedlnosti (ê tê̢ alêtheia̢ adikêsomen panta tauta poiountes, 48c8d3). Když pak stanoví, že „se naprosto nijak nesmí jednati nespravedlivě (Oudamôs ara dei adikein, 49b8), táže se: „Jestliže my odsud odejdeme (apiontes enthende hêmeis) bez souhlasu obce (mê peisantes tên polin), zdali pak činíme někomu zlé (poteron kakôs tinas poioumen), a to těm, kterým se to má nejméně dělat (kai tauta hous hêkista dei), či ne (ê ou; 49e9-50a2)? … Představme si, že jak tak chceme odtud utéci (ei mellousin hêmin enthende apodidraskein) … že by k nám přišly zákony (elthontes hoi nomoi) a obec (kai to koinon tês poleôs), postavily se vedle nás (epistantes) a otázaly se (erointo): ‚Řekni (Eipe moi), Sokrate (ô Sôkrates), co to máš v úmyslu dělat (ti en nô̢ echeis poiein;)? Nezamýšlíš snad tím skutkem, o který se pokoušíš (allo ti ê toutô̢ tô̢ ergô̢ hô̢ epicheireis dianoê̢), i nás, zákony (tous te nomous hêmas), i veškerou obec, pokud je to v tvé moci, zničit (apolesai kai sumpasan tên polin to son meros;)? Či se domníváš (ê dokei soi), že je možno (hoion te), aby ta obec ještě trvala (eti ekeinên tên polin einai) a nebyla vyvrácena (kai mê anatetraphthai), v které (en hê̢ an) vynesené rozsudky (hai genomenai dikai) nemají žádné moci (mêden ischuôsin), nýbrž působením soukromých jednotlivců (alla hupo idiôtôn) se stávají neplatnými (akuroi te gignôntai) a jsou rušeny (kai diaphtheirôntai;)?‘“ (50a6-b5)

Tu je třeba říci, že ačkoli to základní, oč tu Sokratovi jde, je nahlédnout otázku jeho útěku z vězení z hlediska obce a jejích zákonů, jichž plnění se jako občan zavázal, nicméně zákonům, které si tu představuje, jde i o něho, o jeho skutečné dobro i o dobro lidí jemu blízkých. Zákony ho vyzývají: „Podívej se (Skopei gar dê): co dobrého uděláš sám sobě nebo svým blízkým, jestliže tyto úmluvy přestoupíš a proti něčemu z nich se proviníš (tauta parabas kai examartanôn ti toutôn ti agathon ergasê̢ sauton ê tous epitêdeious tous sautou)? Neboť že se tvoji blízcí octnou v nebezpečí (hoti men gar kinduneusousi ge sou hoi epitêdeioi), že i sami budou posláni do vyhnanství (kai autoi pheugein) a budou zbaveni občanských práv (kai sterêthênai tês poleôs) nebo pozbudou svého jmění (ê tên ousian apolesai), to je skoro zřejmé (schedon ti dêlon). A co se týče tebe samého (autos de), jestliže přijdeš do některé z nejbližších obcí (prôton men ean eis tôn engutata tina poleôn elthê̢s), buď (ê) do Théb (Thêbaze) nebo (ê) Megar (Megarade) – obě totiž mají dobré zřízení (eunomountai gar amphoterai) – přijdeš tam, Sokrate, jako nepřítel (polemios hêxeis, ô Sôkrates) jejich ústavy (tê̢ toutôn politeia̢) a všichni (kai hosoi), kdo tam mají zájem o svou obec (kêdontai tôn hautôn poleôn), budou se na tebe dívat s podezřením (hupoblepsontai se), pokládajíce tě za rušitele zákonů (diaphthorea hêgoumenoi tôn nomôn), a svým soudcům upevníš mínění (kai bebaiôseis tois dikastais tên doxan hôste dokein), že správně vynesli ten rozsudek (orthôs tên dikên dikasai): neboť kdo je kazitelem zákonů (hostis gar nomôn diaphthoreus estin), o tom by se asi dozajista mohlo myslit (sphodra pou doxeien an), že je také kazitelem mladých a nerozumných lidí (neôn ge kai anoêtôn anthrôpôn diaphthoreus einai). Zdali pak se tedy budeš vyhýbat obcím, které mají dobré zřízení (poteron oun pheuxê̢ tas te eunomoumenas poleis), a lidem s nejlepšími mravy (kai tôn andrôn tous kosmiôtatous;)? A když to budeš dělat (kai touto poiounti), bude ti stát za to žíti (ara axion soi zên estai;)? (53a8-c5) … Ale ovšem (alla dê), chceš snad žít kvůli dětem (tôn paidôn heneka boulei zên), abys je vychoval (hina autous ekthrepsê̢s) a dal jim vzdělání (kai paideusê̢s;)? Vezmeš je do Thessalie (eis Thettalian autous agagôn) … uděláš je cizinci (xenous poiêsas), aby i toho od tebe zažily (hina kai touto apolausôsin;)? (54a1-4)

Zákony završují svou promluvu poukazem na život, který Sokrata čeká po smrti: „Nuže (All‘), Sokrate (ô Sôkrates), poslouchej nás (peithomenos hêmin), svých vychovatelů (tois sois tropheusi), a nedávej ani dětem ani životu ani čemu jinému přednost před spravedlivostí (mête paidas peri pleionos poiou mête to zên mête allo mêden pro tou dikaiou), abys (hina), až přijdeš do Hádu (eis Ha̢dou elthôn), mohl obhájit všechny tyto věci před těmi (echê̢s panta tauta apologêsasthai), kdo tam vládnou (tois ekei archousin, 54b2-5) … Nuže (alla) ať tě nepřemluví Kriton (mê se peisê̢ Kritôn), abys udělal (poiein), co navrhuje (ha legei), a spíše poslechni nás (mallon ê hêmeis, 54c8-d1)!“

S těmito slovy, znějícími mu v uších, Sokrates končí svou rozmluvu s Kritonem: „Nuže věz (all‘ isthi), že jak aspoň nyní myslím (hosa ge nun ta emoi dokounta), marná bude tvá řeč, budeš-li mluvit proti tomu (ean legê̢s para tauta, matên ereis, 54d5-6). Sokratova slova „že jak aspoň nyní myslím“ jsou tu důležitá. Kriton už nemá Sokratovi co říci, Sokrates však již myslí na rozhovor, který ho čeká s jeho přáteli v poslední den jeho života.

***

Tento příspěvek jsem otevřel Euenovou otázkou, co měl Sokrates na mysli a co ho vedlo k tomu, že ve vězení začal skládat verše. Sokrates odpověděl, že ho v jeho minulém životě často ve snech navštěvovalo totéž vidění, které ho nabádalo dělat umění múzické. V minulosti se domníval, že mu to snové vidění přikazovalo dělat to, co dělal, protože soudil, „že filozofie je to největší múzické umění“. Nyní však, když došlo k soudu a slavnost na počest boha mu bránila umřít, zdálo se mu potřebné, pro případ, že mu to často opakované snové vidění přikazovalo dělat múzické umění tak, jak je běžně chápáno, uposlechnout ho: „Toto tedy (tauta oun), Kebete (ô Kebês), vzkaž Euenovi (Euênô̢ phraze), a ať je pln zdraví a síly (kai errôsthai), a má-li rozum (kai, an sôphronê̢), ať mě co nejrychleji následuje (eme diôkein hôs tachista). Já odejdu (apeimi de), jak se zdá (hôs eoike), dnes (têmeron), protože tak Athéňané poroučejí (keleuousi gar Athênaioi, Faidon, 61b7-9).“ [Sokratovo ‚jak se zdá‘, jasně naznačuje, že si je Sokrates vědom příprav, podnikaných jeho přáteli na jeho vysvobození.] Pohoršen Sokratovými slovy, Simmias se ptá, co to Sokrates Euenovi vzkazuje; jak Euena zná, ten ho v žádném případě nebude chtít následovat. Sokrates na to: „Což Eenos není filozof, 61c6?“

Sokrates tak svým vzkazem ukazuje, že čas jeho pochybování pominul, že poslední hodiny svého života stráví plně oddán filozofii. Co se jeho vzkazu týká – „ať mě Euenos co nejrychleji následuje“ – tu pak vysvětluje, že nemluví o sebevraždě, ta že je zásadně nesprávná; mluví o tom, že se člověk má především starat o duši, a tak o život příští, v němž jeho úsilí o poznání může dosáhnout svého naplnění.

Co se zákazu sebevraždy týká, Sokrates se odvolává na mýtus, podle něhož jsme majetkem bohů, kteří se o nás starají, a že je tedy přečinem ze života odcházet, „dokud bůh nesešle nějakou nutnost (prin anankên tina theos epipempsê̢), jako i tu (hôsper kai tên) nyní (nun) před námi stojící (hêmin parousan, 62c7-8).“ Kebes tu bere Sokrata za slovo, trvá na tom, že moudrý člověk nebude chtít utíkat od toho, kdo je dobrý, což znamená opak toho, oč tu jde Sokratovi: „Rozumní lidé (tous men gar phronimous) mají proč být nešťastní, když mají umřít (aganaktein apothnê̢skontas prepei, 62e5-6).“ Když je Sokrates z Kebetových slov viditelně potěšen – „Kebes pokaždé nachází nějaké argumenty (Aei toi Kebês logous tinas anereuna̢), a nechce jednoduše uvěřit tomu (kai ou panu eutheôs ethelei peithesthai), co kdo řekne (hoti an tis eipê̢, 63a1-3).“ – Simmias ho upozorňuje: „A mně se zdá (kai moi dokei), že Kebes vztahuje svá slova na tebe (Kebês eis se teinein ton logon), že s takovou lehkostí snášíš (hoti houtô ra̢diôs phereis), že od nás odcházíš (hêmas apoleipôn, 63a7-9).“ Sokrates jim na to odpovídá: „Co říkáte, je spravedlivé (Dikaia legete). Myslím totiž (oimai gar), že míníte (humas legein), že je třeba (hoti chrê), abych se vůči těmto argumentům obhájil (me pros tauta apologêsasthai) jako před soudem (hôsper en dikastêriô̢).“ – Simmias: „Jistěže (Panu men oun).“ – Sokrates: „Nuže (Phere dê), pokusím se před vámi obhájit přesvědčivěji (peirathô pithanôteron pros humas apologêsasthai), nežli před soudci (ê pros tous dikastas, 63b1-5).“ Celý další dialog se tak stává Sokratovou obhajobou vůči Simmiovým a Kebetovým námitkám vznášeným proti jeho přesvědčení, že svou smrtí odchází do života lepšího, do života, na který se celým svým životem ve filozofii připravoval.

Questions

Tuesday, September 12, 2017

2 Platonův Faidon s přihlédnutím k jeho Obraně Sokrata, Kritonu, Euthufronu a Sedmému dopisu

No comments:

Post a Comment