Historicita Platonova Faidona ve světle Xenofontova a Aristotelova svědectví, s přihlédnutím k Burnetovi a Rossovi

Ve svém úvodním českém příspěvku ‚1 Sokrates v Platonově Faidónu‘ (z 30. srpna) poukazuji na to, že platonští badatelé nabyli přesvědčení, že dialog Faidon, ve kterém Platon popisuje poslední den Sokratova života, je filozofickou fikcí. Nicméně rámec, do něhož je dialog zasazen, tj. poslední Sokratův den ve vězení, fiktivní není.

Sokrates byl odsouzen k smrti, a poslední den svého života strávil ve vězení se svými přáteli; Platon v úvodu k vlastnímu dialogu ty nejznámější jmenuje. Xenofon ve Vzpomínkách na Sokrata píše: „Obecně se má za to (homologeitai), že kam lidská paměť sahá (oudena pô tôn mnêmoneuomenôn anthrôpôn), ještě nikdo z lidí nenesl svou smrt lépe (kallion thanaton enenkein) … A jak by někdo mohl umřít krásnějším způsobem, než on (kai pôs an tis kallion ê houtos apothanoi)? … A jaká smrt by mohla být šťastnější a blaženější (poios d‘ an genoito thanatos eudaimonesteros), než smrt nejkrásnější (tou kallistou)?“ (IV. viii. 2-3) V Obraně Sokrata Xenophon uvádí, že o smrti Sokrata psali mnozí, a že všichni „zachytili velikost jeho slov (etuchon tês megalêgorias autou) ... Z toho je jasné (hô̢ kai dêlon), že to skutečně (hoti tô̢ onti) tak bylo řečeno (houtôs errêthê) Sokratem (hupo Sôkratous).“ (1) – Xenofon sám se Sokratem v jeho posledních dnech být nemohl, protože se účastnil jako pozorovatel neblahého tažení Kyra mladšího proti jeho bratrovi Artaxerxovi, vládci Perské říše, a když pak Kyros v boji s Artaxerxem padl, stal se hlavním činitelem slavného pochodu deseti tisíc řeckých žoldnéřů k Černému moři, a tak k záchraně.

Neměl jsem možnost o této věci se žádným platonským odborníkem hovořit ani zde v Británii, ani u nás doma – jakkoli moc bych o takový rozhovor stál, a jakkoli hlasitě po něm už leta volám – nicméně předpokládám, že tváří v tvář Xenofontovu svědectví by asi uznali, že za historicky věrná lze považovat Faidonova úvodní slova: „Já sám jsem se dostal do zcela pozoruhodného citového rozpoložení (egôge thaumasia epathon), jak jsem při tom byl (paragenomenos). Protože na mě ani nepřišla lítost, jako člověku přítomnému nadcházející smrti člověka mu blízkého (oute gar hôs thanatô̢ paronta me andros epitêdeiou eleos eisê̢ei). Šťastný a blažený mi totiž (eudaimôn gar moi) ten muž připadal (h‘anêr ephaineto), jak svým chováním (kai tou tropou), tak i svými slovy (kai tôn logôn), tak nebojácně a vznešeně šel smrti vstříc.“ (Faidon 58e1-4)

Do tohoto historického rámce pak podle platonských odborníků Platon zasazuje svou teorii idejí, k níž podle názoru těchto odborníků přišel nějakých deset let po Sokratově smrti pod vlivem pythagorejských filozofů, s nimiž se během své cesty do Itálie a na Sicílii seznámil. Tu opět nejde o filozofickou fikci, protože teorie idejí byla pro Platona věcí nejskutečnější, respektive tou jedinou skutečností; to, co člověk normálně považuje za skutečnost, Platon nahlížel jako svět potácející se mezi bytím a nebytím (viz jeho Ústavu 477c-480a). Co je tu fiktivní, je to, že Platon, podle platonských odborníků, Sokrata v jeho poslední den udělal mluvčím své nové teorie, a nechal ho umřít důstojně a vznešeně díky té své nové teorii.

Tak se na to platonští odborníci dívali přes půl století, když tu přišel John Burnet, snad největší odborník na Platona v anglicky mluvícím světě všech dob (oxfordské vydání Platonových spisů je jeho dílem), se svým: ‚I cannot bring myself to believe that he [i.e. Plato] falsified the story of his master‘s last hours on earth by using him as a mere mouthpiece for novel doctrines of his own.‘ – ‚Nemohu se přimět k tomu, abych uvěřil, že Platon falsifikoval historii posledních hodin svého učitele na této zemi tím, že z něho učinil pouhého hlasatele svých nových doktrín.‘ (Plato‘s Phaedo, edited by John Burnet, Clarendon Press, Oxford, 1911, ‚Introduction‘, str. xi-xii). Platonští badatelé neměli, co by na to řekli, němečtí odborníci reagovali pouhým ‚pokrčením ramen‘ (mit Achselzucken), jak o tom píše s plným souhlasem Randall ve svém Platonovi.

Nicméně, jak o tom ve svém úvodním příspěvku píši, věc se nakonec stala předmětem diskuse Šestého mezinárodního kongresu filozofie, který se konal v New Yorku v roce 1927: „Diskusi měl zahájit John Burnet, ten však onemocněl, a tak diskusi otevřel W. D. Ross z Oxfordské univerzity, který přednesl stručný přehled Burnetových názorů. Tento přehled v aktech uveden není, o co šlo, si však lze představit, když si uvědomíme, že Ross odkazuje na Aristotela jako na spolehlivý doklad toho, že teorie idejí je teorií Platonovou, ne Sokratovou. Po Rossově úvodním přehledu Burnetových názorů pak následoval sled učených příspěvků Burnetovo stanovisko odmítajících, které v aktech uvedené jsou. Platonský filozof hodný toho jména přece ví, že když Platon v dialogu čtenáři předkládá obraz Sokratových posledních hodin jako obraz věrohodný, činí tak jen proto, aby dodal co největší sílu své nové teorii.“

Čím víc však přemýšlím nad tím, že ačkoli Rossův přehled Burnetových názorů v aktech uveden není, „lze si představit, o co šlo“, tím méně si tím jsem jist. Pokud Ross přednesl stručný přehled Burnetových názorů, zejména jeho tvrzení, že s idejemi jako první přišli pythagorejci, proč ten přehled uvedený není? Není nasnadě se domnívat, že Ross připojil i svůj důvod, opřený o Aristotelovo svědectví, podle něhož Platon byl první, kdo stanovil existenci metafyzických jsoucen, které nazval idejemi? Pokud tak učinil, pak lze nalézt dobré důvody k tomu, proč jeho příspěvek byl z akt vypuštěn.

V souvislosti se svým upozorněním, že podle Aristotelova svědectví Platon byl tím prvním, kdo stanovil existenci idejí, Ross totiž dodává, že tato skutečnost nikterak nebrání tomu, abychom Sokratovu autobiografickou pasáž ve Faidónu brali jako v podstatě pravdivou. Sokrates tu totiž mluví o tom, že ve svém mládí byl vášnivě zaujat pro filozofii přírody. Tu Ross zdůrazňuje časové vymezení Aristotelovy výpovědi v první knize Metafyziky: „Aristotle does not tell us that Socrates was a mere moralist who had never had any interest in physical or metaphysical questions. What he says is that when [Ross’ italics] Socrates was interesting himself in ethical questions and not in the nature as a whole, Plato took him as his master.” – „Aristoteles nám neříká, že Sokrates byl pouhým moralistou a nikdy se nezabýval otázkami přírodní filozofie nebo otázkami metafyzickými. Aristoteles říká, že když (Rossova kursíva) se Sokrates zajímal o otázky etické a o přírodní filozofii se nezajímal, Platon si ho vzal za svého učitele.“ Slovy „Plato took him as his master” Ross zřejmě překládá Aristotelovo ekeinon apodexamenos (Ar. Met. 987b4); apodexamenos je příčestí aoristu, které lze dobře vystihnout našim minulým příčestím dokonavým ‚přijav‘; ekeinon apodexamenos znamená ‚přijav ho‘, tedy ‚přijav Sokrata, Platon …‘. Tímto slovním obratem Aristoteles uvádí situaci, v níž Platon přišel k názoru, že Sokratovo soustředění mysli na definice morálních termínů „se týkalo jiných jsoucen (hôs peri heterôn touto gignomenon) a ne jsoucen smyslově vnímatelných (kai ou tôn aisthêtôn) … takováto jsoucna nazval idejemi (ta toiauta tôn ontôn ideas prosêgoreuse, 987b5-8)“.

To znamená, že podle Aristotelova svědectví Platonovi na samém počátku jeho filozofického bytování se Sokratem připadlo, že Sokratův zrak upřený na definice obecných pojmů byl zacílen na jsoucna, která Platon nazval idejemi. To Ross svým překladem Aristotelova ekeinon apodexamenos slovy „Plato took him as his master” vystihl a zároveň zakryl tak, aby proti sobě nepoštval celou kohortu platonských badatelů v Británii, v Německu, ve Francii, v U.S.A. … v Československu; pokud se o tom ve svém příspěvku na onom filozofickém kongresu zmínil, jakkoli opatrně, musilo to být pro všechny ostatní přispěvatele nestravitelné. Kdyby to bylo publikováno, tu by s teorií, že Platon přišel s idejemi až deset let po Sokratově smrti, nebyli nestáli proti Burnetovi, proti kterému je Ross ochránil; stáli by proti Aristotelovi (viz „Aristotelovo svědectví" z 1. září).

***

Svůj předchozí příspěvek jsem ukončil příslibem, že „v příspěvku, který bude následovat, uvedu důvody, které mne vedou k tomu, abych Menon považoval za jeden z dialogů, které Platon napsal a vydal ještě za Sokratova života.“ V těch důvodech hraje důležitou úlohu svědectví týkající se Menona, které Xenofon podává ve své Anabasi. Dal jsem se tedy znovu do čtení Anabase, a ta četba mi chvíli potrvá.