Musí to být?

30. srpna jsem zahájil svůj český blog, na němž jsem hodlal promýšlet Platona v češtině. Jak se však zdá, má práce na českém blogu bude mít krátké trvání. Hrozí mi totiž nebezpečí, že se 30. září stanu bezdomovcem. Dojde-li k tomu, veškeré své síly budu musit zaměřit na to, abych přežil. Být bezdomovcem zde, v Dursley, nemá cenu. Tak jako několikrát při mých protestech v minulosti, přespávat budu před Balliol College Oxfordské univerzity, tedy v Oxfordu. Tam se opět zaparkuju s transparentem: „Let us discuss Plato“. Vše to začalo diskusí s Masterem Balliolu v mém filozofickém semináři v Praze na jaře roku 1980, naše diskuse o Sokratovi a Platonovi byla přerušena vpádem policie, a veškeré mé úsilí o obnovení té diskuse zůstává marné.

Mé bezdomovectví v Oxfordu bude prostým nezbytím, dojde-li k tomu, zároveň to však bude můj protest proti situaci, kdy mi není umožněno diskutovat o Platonovi se studenty a přednášejícími filozofie ani v Oxfordu, ani na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze.

Jak došlo k tomu, že mi dnem 30. září hrozí bezdomovectví? Vždy první den v měsíci platím £185.10 tzv. Service charges v bytě, kde bydlím v domově pro důchodce. 1. října na zaplacení tohoto poplatku nebudu mít peníze. Bude to díky mému interview o sovětské invazi 21. srpna 1968, které bylo vysílané Českým rozhlasem k 49. výročí té události. Do Prahy jsem totiž mohl jet pouze za podmínky, že mi mé cestovní výdaje budou hrazené. Český rozhlas věc vyřešil tím, že mi nabídl honorář, který mým výdajům odpovídá. Dívám se na svou smlouvu s Českým rozhlasem, podepsanou Kateřinou Konopáskovou dne 14. 8. 2017. Dodnes jsem nedostal z rozhlasu nic.

Dne 26. července 2017 mi bylo zasláno osvědčení o tom, že jsem „byl v době nesvobody účastníkem odboje a odporu proti komunismu“. Vedoucí příslušného odboru Ministerstva obrany mi v doprovodném dopise napsal: „Vážený pane doktore, rád bych Vám tímto vyjádřil obdiv za Vaši odvahu aktivně bránit hodnoty svobody a demokracie v období komunistické totalitní moci.“ V dopise se praví, že na podkladě ustanovení § 6 odst. 7 zákona č. 262/2011 „Vám vznikl nárok na jednorázový peněžitý příspěvek ve výši 100 000 Kč. Finanční příspěvek Vám bude ve lhůtě 30 dnů ode dne odeslání osvědčení poukázán bezhotovostním převodem na Lloyds Bank …“ Dodnes mi z Ministerstva obrany nepřišlo nic.

Počátkem tohoto měsíce jsem měl dostat českou penzi, kterou dostávám čtvrtletně, a která v červnu činila £499.09 (5214 Kč měsíčně). Částku, kterou jsem měl dostat počátkem tohoto měsíce, jsem zatím nedostal.

Dostanu-li v Oxfordu byt, který mi bude hrazen státem, pak mi peníze, které dostávám od Britského státu budou stačit na přežití.

Nic bych si nepřál víc, než kdybych z české strany peníze, na které mám nárok, dostal včas, tak abych mohl zůstat, kde bydlím, a v práci na svém blogu mohl pokračovat.

Po každém dalším příspěvku zvu k nahlédnutí blogu několik českých univerzitních pracovníků. V rámci svého včerejšího pozvání jsem shrnul výsledky své dosavadní práce následovně:

V prvních pěti příspěvcích poukazuji na překážky, které platonští badatelé postavili do cesty jak každému vážnému snažení o pochopení Platona, tak i prostému porozumění jeho dialogů v překladu čtenářem, který se chce s Platonem aspoň trochu obeznámit. V příspěvku prvním, ‚Sokrates v Platonově Faidonu‘ poukazuji na to, že Platon v dialogu líčí Sokratův rozhovor s jeho žáky v poslední den jeho života, že však platonisté proměnili ten dialog v Platonovu fikci. V ‚Kennyho srovnání Sokrata s Platonem‘ poukazuji na to, jak se tato skutečnost promítla do návštěvy Mastera Balliol College Oxfordské univerzity v mém filozofickém semináři na jaře roku 1980; byl to můj poslední seminář. Po jeho přerušení pražskou policií mi už nikdy nebylo možné s mými studenty se sejít. V ‚Aristotelově svědectví‘ se zabývám důvodem, pro který byl dialog Faidon prohlášen za Platonovu fikci; z Aristotela lze totiž usoudit, že Platon byl prvním, kdo nahlédl ideje jako jsoucí entity, zcela odlišné od věcí smyslového světa, a ve Faidonu Sokrates prokazuje nesmrtelnost duše pomocí teorie idejí. Poukazuji na to, že podle Aristotelova svědectví Platon nahlédl ideje jako takové v rámci svého filozofického setkání se Sokratem, tedy zhruba deset let před Sokratovou smrtí. V ‚Historicitě Platonova Parmenida‘ pak poukazuji na to, že je něco jiného, považovat ideje za bytnosti jsoucí, a jako takové odlišné od světa našich smyslů, v němž se vše ustavičně mění, a něco jiného je o ideách jen uvažovat, aniž bychom mohli jejich jsoucnost tvrdit nebo popřít; Aristoteles poukazuje na to, že Sokrates o idejích uvažoval, od věcí smyslového světa je však neoddělil. Táži se, na jakém podkladě Aristoteles mohl takto o Sokratovi uvažovat, když se narodil až po Sokratově smrti, a Sokrates nic o své filozofii nenapsal. Tu poukazuji na Platonova Parmenida, v němž se velice mladý Sokrates setkává s jedním z nejvýznamnějších filozofů té doby, Parmenidem, a jeho žákem a druhem, filozofem Zenonem. Sokrates tu svou nezralou teorii idejí staví do protikladu Parmenidově tezi, že ‚vše je jedním‘, jakož i Zenonovým argumentům na obranu Parmenidovy teze, prokazujícím, že ‚mnohost není‘. Parmenides pak Sokratovy ideje vyvrací a ponechává mladého Sokrata v situaci, kdy ideje nemůže ani přijmout jako jsoucí, ani je odvrhnout. V tomto svém filozofickém nevědění Sokrates zůstal vězet až do svého soudu, kde svou obranu postavil na svém nevědění. Platonisté prohlásili i dialog Parmenides za Platonovu fikci; v příspěvku podávám důvody pro jeho historicitu. V ‚Platonovi ale nerozumím‘ poukazuji na potíže, do nichž se platonští badatelé dostali odsunutím Parmenida do oblasti fikce.

V dalších dvou příspěvcích, ‚1 Platonův Faidon s přihlédnutím k jeho Obraně Sokrata a Kritonu‘, a ‚2 Platonův Faidon s přihlédnutím k jeho Obraně Sokrata, Kritonu, Euthyfronu a Sedmému dopisu‘ zasazuji Sokratův poslední den do širších souvislostí, tak jak se tyto ukazují v textech, ke kterým přihlížím.