Skrytý aspekt Platonova Faidonu

Ve svém příspěvku ‚1 Platonův Faidon s přihlédnutím k jeho Obraně Sokrata a Kritonu‘ jsem upozornil na Faidonovo sdělení, že Platon v onen poslední den ve vězení se Sokratem nebyl: „Ale Platon, myslím, byl nemocen‘.“ Tato slova jsou běžně vysvětlována jako poukaz k tomu, že tu Platon naznačuje, že to, co bude následovat, bude výklad Platonovy filozofie, ne tedy slova a myšlenky Sokrata. Bylo-li by tomu tak, pak tu Faidonovo „myslím (oimai)“ není na místě, protože Platon musil vědět, zda nemocen byl, či ne. Tu je tedy nasnadě, že Platon chce čtenáři svým „myslím (oimai)“ něco důležitého říci. Aby čtenáři nahlédnutí té věci usnadnil, staví ono „myslím (oimai)“ do kontrastu s tím, jak mluví o nepřítomností Aristippa a Kleombrota. Když se totiž Echekrates Faidona zeptal, zda tito byli přítomni, tento odpověděl: „Ovšem že ne (Ou dêta); povídalo se totiž, že byli v Aigině (58c3-4).“

Jak v příspěvku dovozuji, klíč k Platonově nepřítomnosti lze nalézt v Kritonu, kde se Kriton marně pokouší Sokrata přimět k tomu, aby se z vězení nechal osvobodit. Jak Kriton naznačuje, vše pro to bylo připraveno, Simmias z Théb za tím účelem přinesl potřebné peníze, a další přítel z Théb, Kebes, byl také připraven finančně přispět. Kriton, Sokratův vrstevník a přítel od mládí, byl ochoten nést veškeré výdaje sám, kdyby to Sokrates připustil. I ostatní Sokratovi přátelé z Athén byli připraveni pomoci, Kriton je však nejmenuje, protože by je tím vystavil možnosti soudního stíhání. Tím, že je sám ochoten udělat vše a obětovat vše pro Sokratovo osvobození se neskrývá, protože je ochoten podstoupit vše raději, než se vystavit mínění lidí, že ze zbabělosti se nepokusil Sokrata z vězení dostat.

Nedomnívám se, že se Sokratovi přátelé kvůli Kritonovu nezdaru vzdali pokusu o vysvobození Sokrata, ale že věc bylo možno uskutečnit i v poslední den jeho života. Bylo jen třeba otřást Sokratovým zahleděním se do života posmrtného, kterým jeho rozmluva s Kritonem skončila. Tu Platon, který byl o nesmrtelnosti duše nejen přesvědčen, ale tuto ve Faidru prokázal, jak se domníval, mohl být svou přítomností celé věci jen na překážku.

V případě, že by se podařilo Sokrata přesvědčit, bylo třeba, aby někdo spolehlivý zajistil, aby vše venku bylo pro jeho vysvobození připraveno. Že Platon sám o osvobození Sokrata usiloval, můžeme usuzovat z toho, že když byl Sokrates na soudě většinou hlasů shledán vinným, o vyhnanství odmítl uvažovat, a navrhl složit tolik peněz, kolik mohl ze svých prostředků zaplatit, Platon, Kriton, jeho syn Kritobulos a Apollodoros ho vybídli, aby navrhl třicet min (Obrana Sokrata, 38b). Dialog Kriton končí náznakem, že Sokrates byl připraven o věci znovu uvažovat, že však v dané chvíli byl pln slov Zákonů Athén, které ho přesvědčovaly, aby se jim neprotivil: „Nuže věz,“ Sokrates říká Kritonovi, „že jak aspoň nyní myslím, marná bude tvá řeč, budeš-li mluvit proti tomu.“ (Kriton 54d5-6).

Jakmile si uvědomíme, že Sokratova rozmluva o nesmrtelnosti duše ve Faidonu se odehrává na tomto pozadí, tu celý dialog dostává novou morálně-existenciální dimenzi. Tuto dimenzi Platon naznačuje v úvodní rozmluvě mezi Sokratem, Simmiou, a Kebetem, když Sokrates svůj vzkaz adresovaný Euenovi končí slovy „Já odejdu (apeimi de), jak se zdá (hôs eoike), dnes (têmeron), protože tak Athéňané poroučejí (keleuousi gar Athênaioi, Faidon, 61b9-c1).“ Sokratovo „jak se zdá“ naznačuje, že si je Sokrates vědom příprav, podnikaných jeho přáteli na jeho vysvobození. Jeho „protože tak Athéňané poroučejí“ odsouvá stranou morální argumenty, které uvedl v Kritonu. Tu nepůjde o to, zda je třeba poslouchat Zákony Athén, nýbrž o to, zda je třeba poslouchat Athéňany. Vzhledem k tomu, že tato slova jsou bezprostředně adresována Kebetovi, který je z Théb, ta slova zní jako výzva k diskusi: „Je třeba Athéňany poslechnout?“ K té diskusi však může dojít až tenkrát, podaří-li se Simmiovi a Kebetovi zviklat Sokratovo přesvědčení, že odejde do světa jiného, pro něho jako filozofa mnohem lepšího.

Simmias, také z Théb, druh Kebetův, se tu na Sokrata obrátil slovy: „K čemu to tu Euena vybízíš, Sokrate (Hoion parakeleuê̢ touto, ô Sôkrates, Euênô̢)? Již mnohokrát jsem se s ním totiž setkal (polla gar êdê entetuchêka tô̢ andri), a z toho, jak to vyciťuji (schedon oun ex hôn egô ê̢sthêmai), v žádném případě tě nebude chtít uposlechnout (oud hopôstioun soi hekôn einai peisetai). – Sokrates: „Což tedy (Ti de;), Euenos není filozof (ou philosophos Euenos)?“ – Simmias: „Mně se zdá, že je (Emoige dokei).“ – Sokrates: „Pak tedy bude chtít (Ethelêsei toinun) jak Euenos (kai Euenos), tak i každý (kai pas), kdo se filozofií zabývá tak, jak si to tato zasluhuje (hosô̢ axiôs toutou tou pragmatos metesti). Nespáchá ovšem sebevraždu (ou mentoi isôs biasetai hauton), protože to se protiví božským ustanovením, jak se praví (ou gar phasi themiton einai).“

Následuje debata mezi Sokratem a Kebetem o tom, proč se sebevražda protiví božským ustanovením. Sokrates vykládá, že se praví, že se bohové o nás starají a my, lidé, jsme jejich majetkem. Proto „není nerozumné se domnívat (ouk alogon), že si člověk nemá svůj život vzít dřív (mê proteron hauton apokteinunai dei), než bůh k tomu sešle nějakou nutnost (prin anankên tina theos epipempsê̢), jako je ta, před kterou my nyní stojíme (hôsper kai tên nun hêmin parousan, 62c7-8).“ Kebes na to odpovídá, že to, co Sokrates právě řekl, se mu zdá být správné. Je-li to však správné, jak může být správné Sokratovo předchozí tvrzení, že „filozofové chtějí jít smrti vstříc s lehkostí na srdci (to tous philosophous ra̢diôs an ethelein apothnê̢skein, 62c10-d1) … To, že ti nejmoudřejší z lidí nenaříkají nad tím (to gar mê aganaktein tous phronimôtatous), když mají odejít z této péče (ek tautês tês therapeias apiontas), v níž jsou pod vedením (en hê̢ epistatousin autôn) těch, kdo jsou ti nejlepší jsoucí nadřízeni, (hoiper aristoi eisin tôn ontôn epistatai), bohové (theoi), to je nesmyslné (ouk echei logon, 62d3-6).“

Sokrata viditelně těší Kebetova námitka, a tak Simmias zdůrazňuje, že Kebes svá slova vztahuje k němu, „protože s takovou lehkostí snášíš (hoti houtô ra̢diôs phereis), že nás opouštíš (hêmas apoleipôn), i dobré vládce, jak sám přiznáváš, bohy (kai archontas agathous, hôs autos homologeis, theous, 63a7-9).“

Sokrates odpovídá oběma: „Co říkáte, je spravedlivé (Dikaia legete). Myslím totiž (oimai gar), že míníte (humas legein), že je třeba (hoti chrê), abych se vůči těmto obviněním obhájil (me pros tauta apologêsasthai) jako před soudem (hôsper en dikastêriô̢).“ – Simmias: „Jistěže (Panu men oun).“ – Sokrates: „Nuže (Phere dê), pokusím se před vámi obhájit přesvědčivěji (peirathô pithanôteron pros humas apologêsasthai), nežli před soudci (ê pros tous dikastas). Protože kdybych se nedomníval, Simmio a Kebete (egô gar, ô Simmia te kai Kebês, ei men mê ô̢mên), že se, za prvé, odeberu (hêxein prôton men) k jiným bohům (para theous allous), moudrým a dobrým (sophous te kai agathous) … dopouštěl bych se bezpráví (êdikoun an), kdybych nehořekoval (ouk aganaktôn) nad nadcházející smrtí (tô̢ thanatô̢). (63b1-9)

V celém dalším dialogu Simmias a Kebes soustředí veškeré své síly na to, aby Sokrata o tuto jeho domněnku připravili. Šlo jim snad o to, aby všichni společně začali spravedlivě hořekovat? Jistě ne. Kdyby se jim jejich záměr zdařil, jak doufali, pak by se jim jistě podařilo Sokrata přesvědčit, že Athéňany není třeba uposlechnout, protože právě pro filozofa je důležité učinit vše pro to, aby na tomto světě spolu se svými přáteli k jejich společnému prospěchu zůstal.