6 Platonovo Symposium – Agathon, Socrates, Alkibiades a ti další

Řeč Pausaniova

Po řeči Faidrově následovalo několik dalších řečí, které si Aristodemos dobře nepamatoval; ty tedy přešel a přednesl řeč Pausaniovu. Pausanias začal tím, že zavrhl Faidrův návrh na oslavu Eróta, aniž by bylo specifikováno, jaký Erós si oslavy zaslouží. Erótové jsou totiž dva, jako jsou dvě Afrodity. Ta starší Afrodita je dcera boha Urana, zrozená bez matky (a0mh/twr Ou0ranou= qugath/r), kterou zveme Nebeskou (Ou0rani/an e0ponoma/zomen); ta mladší je dcerou Dia a Diony, kterou zveme Pandemickou (Pa/ndhmon). Je tedy nezbytné, abychom i Eróta, který spolupracuje s Afroditou Pandemickou, zvali Pandemickým, ale Nebeským toho druhého.

Erós Afrodity Pandemické je vskutku pandemický; dělá, cokoli se namane (kai\ e0cerga/zetai o3ti a2n tu/xh|). To je láska, které se oddávají lidé nevalní (o3n oi9 fau/loi tw~n a0nqrw&pwn e0rw~sin). Takoví milují právě tak ženy jako hochy (e0rw~si de oi9 toiou=toi ou0x h3tton gunai/kwn h2 pai/dwn), milují více jejich těla než jejich duše (e0rw~si tw~n swma/twn ma=llon h2 yuxw~n), a co možná nejméně rozumných (w(j a2n du/nwntai a0nohtota/twn), protože jim jde jen o dosažení cíle (pro\j to\ diapra/casqai mo/non ble/pontej), nestarají se (a0melou/ntej de/), zda krásně (tou= kalw&j), či ne (h2 mh/). Z toho jim plyne (o3qen dh\ sumbai/nei au0toi=j), že dělají, co se nahodí (o3ti a2n tu/xwsi tou=to pra/ttein), stejně tak dobré (o9moi/wj me\n a0gaqo/n), stejně tak jeho protiklad (o9moi/wj de\ tou0nanti/on). Je totiž od bohyně (e1sti ga\r kai\ a0po\ th=j qeou=), která je mnohem mladší (newte/raj te ou1shj polu/), nežli ta druhá (h2 th=j e9te/raj), na jejímž zrození se podílel (kai\ metexou/shj e0n th=| gene/sei) i prvek ženský (kai\ qh/leoj) i mužský (kai\ a1rrenoj).

Jinak je tomu s Erótem Afrodity Nebeské, která nesdílí ženského prvku (ou0 metexou/shj qh/leoj), ale jen mužského (a0ll‘ a1rrenoj mo/non), je starší (e1peita presbute/raj), prostá svévole (u3brewj a0moi/rou). Ti, co jsou nadchnuti tímto Erótem (oi9 e0k tou/tou tou= e1rwtoj e0pi/pnoi), se obracejí k mužům (e0pi\ to\ a1rren tre/pontai), k tomu, co je přirozeně nejsilnější (to\ fu/sei e0rrwmene/staton) a rozumnější (kai\ nou=n ma=llon e1xon). Ti proto nemilují děti (ou0 ga\r e0rw&si pai/dwn), ale až když dostávají rozum (a0ll’ e0peida\n h1dh a1rxwntai nou=n e1xein), což se blíží tomu (tou=to de\ plhsia/zei), kdy začínají mít vousy (tw~i geneia/skein). Ti kdo začínají milovat od této chvíle (oi9 e0nteu/qen a0rxo/menoi e0ra=n), jsou totiž připraveni, jak se domnívám (pareskeuasme/noi ga\r oi]mai/ ei0sin), že celý život budou spolu (w(j to\n bi/on a3panta suneso/menoi), a to v společném soužití (kai\ koinh=| sumbiwso/menoi). Ti nebudou podvádět (ou0k a0path/santej), zmocniv se hocha ještě nerozumného (e0n a0frosu/nh| labo/ntej), příliš mladého (w(j ne/on), zesměšniv ho (katagala/santej), odcházet (oi0xh/sesqai) a přebíhat k jinému (e0p’ a1llon a0potre/xontej). Bylo by zapotřebí vydat zákon (xrh=n de\ kai\ no/mon ei]nai), který by zakazoval eroticky milovat děti (mh\ e0ra=n pai/dwn), aby se velké úsilí nevynakládalo do nejistého (i3na mh\ ei0j a1dhlon pollh\ spoudh\ a0nhli/sketo). Je totiž nejisté, k jakému cíli děti namíří (to\ ga\r tw~n pai/dwn te/loj a1dhlon), k jakému dospějí (oi[ teleta=|), i co do špatnosti (kaki/aj) a výtečnosti jejich duše (kai\ a0reth=j yuxh=j te pe/ri) i těla (kai\ sw&matoj). Ti dobří (oi9 me\n ou]n a0gaqoi/) si tento zákon (to\n no/mon tou=ton) sami sobě (au0toi\ au9toi=j) o své vůli (e9ko/ntej) kladou (ti/qentai). Je třeba i (xrh=n de\ kai/) tyhle ty pandemické milence (tou/touj tou\j pandh/mouj e0rasta/j) přinutit k tomuto (prosanagka/zein to\ toiou=ton), tak jako je nutíme, pokud můžeme, nesahat na svobodné vdané ženy (w#sper kai\ tw~n e0leuqe/rwn gunaikw~n prosanagka/zomen au0tou\j mh\ e0ra=n).

Toto jsou Pausaniovy hlavní myšlenky, na jejichž podkladě pak posuzuje zákony a zvyky Řeků i barbarů. V Elidě a v Boiotii, jakož i všude, kde lidé nejsou schopni mluvit přesvědčivě (ou[ mh\ sofoi\ le/gein), se uznává (nenomoqe/thtai), že je krásné (kalo/n), býti milencům po vůli (to\ xari/zesqai e0rastai=j), protože milenci nemají na to, aby mladé umluvili (a3te a0du/natoi le/gein). V Iónii a všude jinde, kde lidé žijí pod vládou barbarů (o3soi u9po\ rarba/roij oi0kou=sin), se to považuje za ohavné (ai0sxro\n neno/mistai) protože není příhodné pro vládce (ou0 ga\r sumfe/rei toi=j a0rxou=si), aby v jejich poddaných vznikaly veliké myšlenky (fronh/mata mega/la e0ggi/gnesqai tw~n a0rxome/nwn) a silná přátelství (fili/aj i0sxura/j) a společenství (kai\ koinwni/aj), což Erós, filosofie (h3 ge filosofi/a) a záliba v gymnastice (kai\ h9 filogumnasti/a), ze všeho nejvíc zapříčiňuje (ma/lista filei= e0mpoei=n). To poznali zdejší tyrani (tou=to e1maqon oi9 e0nqa/de tu/rannoi); láska Aristogeitonova (o9 ga\r A0ristogei/tonoj e1rwj) a přátelství Harmodiovo (kai\ h9 A9rmodi/ou fili/a), jež se stalo pevným (be/baioj genome/nh), učinilo konec jejich vládě (kate/lusen au0tw_n th\n a0rxh/n).

Tak (ou3twj), kde je stanoveno, že je hanebné (ou[ me\n ai0sxro\n e0te/qh), býti po vůli milencům (xari/zesqai e0rastai=j), je to špatností těch, kdo to ustanovili (kaki/a| tw~n qeme/nwn kei=tai): chtivostí vládnoucích (tw~n me\n a0rxo/ntwn pleoneci/a|), zbabělostí poddaných (tw~n de\ a0rxome/nwn a0nandri/a|). Kde je to považováno prostě za krásné (ou[ de\ kalo\n a9plw~j e0nomi/sqh), je to, domnívám se, aby neměli potíže (i3na oi]mai mh\ pra/gmat’ e1xwsi) s přesvědčováním mladíků slovem (lo/gw| peirw&menoi pei/qein tou\j ne/ouj), když nejsou schopni výmluvnosti (a3te a0du/natoi le/gein). Ale zde (e0nqa/de de/) je to mnohem krásněji ustaveno (polu\ tou/twn ka/llion nenomoqe/thtai), což není snadné nahlédnout (ou0 ra|/dion katanoh=sai). Uvažte jen (e0nqumhqe/nti ga\r), že se říká (o3ti le/getai), že je krásnější (ka/llion) otevřeně milovat (to\ fanerw~j e0ra=n), než tajně (tou= la/qra|), a zejména (kai\ ma/lista) ty nejurozenější (tw~n gennaiota/twn) a nejlepší (kai\ a0ri/stwn), i když by byli na pohled ošklivější, než jiní (ka2n ai0sxi/ouj a1llwn w}si), a také (kai\ au]), že pobízení (h9 parake/leusij) milujícímu (tw~| e0rw~nti) ode všech (para\ pa/ntwn) je obdivuhodné (qaumasth/), ne jako by dělal něco ošklivého (ou0x w#j ti ai0sxro\n poiou=nti), a uloví-li mladíka (kai\ e9lo/nti te; tj. dostane-li ho do postele), ukazuje se to být krásné (kalo\n dokei= ei]nai), jestliže ho neuloví (kai\ mh\ e9lo/nti), ošklivé (ai0sxro/n).

A co se týká usilování miláčka ulovit (kai\ pro\j to\ e0pixeirei=n e9lei=n), ustálené zvyky dávají milenci vůli (e0cousi/an o9 no/moj de/dwke tw~| e0rasth=|) dělat obdivuhodné činy (qaumasta\ e1rga e0rgazome/nw|) a být za to chválen (e0painei=sqai). Kdyby člověk, aby od někoho dostal peníze (ei0 ga\r h2 xrh/mata boulo/menoj para\ tou= labei=n), nebo aby získal vládu (h1 a0rxh\n a1rcai) nebo jinou moc dosáhl (h1 tina a1llhn du/namin), chtěl dělat to (e0qe/loi poiei=n), co milenci dělají kvůli miláčkům (oi[a/per oi9 e0rastai\ pro\j ta\ paidika/), naléhavé prosby (i9ketei/aj) a doprošování (kai\ a0ntibolh/seij), jež dělají ve svém dožadování (e0n tai=j deh/sesi poiou/menoi), i přísahy (kai\ o3rkouj) jimiž se zapřísahají (o0mnu/ntej), a spaní (kai\ koimh/seij) u dveří (e0pi\ qu/raij), a otroctví, jež chtějí otročit (kai\ e0qe/lontej doulei/aj douleu/ein), jaká by ani žádný otrok (oi3aj ou0d’ a2n dou=loj ou0dei\j), bylo by mu v tom bráněno (e0mpodi/zoito a2n), aby to tak nedělal (mh\ pra/ttein ou3tw th\n pra=cin). Avšak milenci (tw~| d‘ e0rw~nti), který to vše dělá (pa/nta tau=ta poiou=nti), náleží dobrá vůle (xa/rij e1pesti), a je dáno (kai\ de/dotai) zvykem (u9po\ tou= no/mou), aby to dělal bez úhony (a1neu o0nei/douj pra/ttein), ježto něco velice krásného uskutečňuje (w9j pa/gkalo/n ti pra=gma diaprattome/nou).