Mluví Alkibiades
A Sokrata chválit (Swkra/th d‘ e0gw_ e0painei=n),
mužové (w} a1ndrej), začnu takto (ou3twj e0pixeirh/sw), prostřednictvím nápodob (di‘ ei0ko/nwn). On si asi bude myslit (ou[to jme\n ou]n i1swj oi0h/setai), že abych ho
zesměšnil (e0pi\ ta\ geloio/tera),
nápodoba však bude (e1stai d‘ h9 ei0kw&n) kvůli
pravdě (tou= a1lhqou=j e3neka), ne směšnosti
(ou0 tou= geloi/ou). Pravím totiž,
že se nejvíc podobá Silénům (fhmi\ ga\r dh\ o9moio/taton
au0to\n ei]nai toi=j silhnoi=j), těm v sochařských obchodech sedícím
(tou/toij toi=j e0n toi=j e9rmoglufei/oij
kaqhme/noij), které sochaři sochají (ou3stinaj e0rga/zontai oi9 dhmiourgoi&) s píšťalami
nebo flétnami (su/riggaj h2 au0lou\j e1xontaj), které
vpůli rozevřené (oi3 dixa/de dioixqe/ntej) se ukazují uvnitř
(fai/nontai e1ndoqen) mít sošky bohů
(a0ga/lmata e1xontej qew=n). A tvrdím zase
(kai\ fhmi\ au]), že se podobá (e0oike/nai ae0to/n) satyru Marsyovi (tw}| satu/rw| tw~| Marsu/a|). Že se svým
vzhledem těmto podobáš (o3ti me\n ou]n to/
ge ei]doj o3moioj ei] tou/toij), Sokrate (w} Sw&kratej), ani ty sám bys nepopíral (ou0d‘ au0to\j a1n pou a0mfisbhth/saij). Že se jim i
jinak podobáš (w(j de\ kai\ ta]lla e1oikaj), to si
poslechni v následujícím (meta tou=to a1koue). Jsi hybrista
(u9bristh\j ei]);
***
Co Platon tímto termínem míní ukazuje již text
předcházející, nejen text následující, tedy nejen to, co Alkibiades od Sokrata
zakusil. Sem totiž patří na příklad otázka „Zdalipak si myslíš, synu Akumena, že
jsem měl obavu obavy nehodnou, ale nebylo to s mantickou předvídavostí,
když jsem nyní řekl, že Agathon pronese obdivuhodnou řeč a já si nebudu vědět
rady (co říci o Erótovi)?“, kterou Sokrates položil Eryximachovi, poté, co
Agathon pronesl svou řeč. – Za pozornost stojí, že Sokratovo nu=n (nyní), vyřknuté poté, co Agathon svou řeč pronesl, se
vztahuje k otázce, kterou Eryximachovi položil před tím, než Agathon
pronesl svoji řeč. – pak následuje Sokratovo kladení otázek Agathonovi,
jež ukazuje, že Agathon ve své řeči do Eróta promítl všechna svá erotická přání,
jež Erótovi jako takovému nejen že nepřináleží, ale jsou opakem toho, co
Erós je ve skutečnosti. Agathonova řeč byla tedy zcela pochybená. Sokrates nechal
Agathona na pokoji až poté, co Agathon řekl: „Sokrate, já nejsem schopen ti
protiřečit, budiž to tak, jak ty říkáš.“ (201c6-7).
Sokratovo dotazování Agathona následovalo poté, co
Sokrates proklamoval, že všichni ti, co mluvili před Agathonem, ve svých řečech
pochybili. Jak a v čem pochybili, to ukázal právě svým dotazováním
Agathona.
***
nebo ne (h1
ou1)? Protože,
jestli s tím nesouhlasíš (e0a\n
ga\r mh\ o9mologh=|j),
přivedu svědky (ma/rturaj pare/comai). Což
nejsi flétnista (a0ll‘ ou0k au0lhth&j;)? Mnohem
obdivuhodnější (polu/ ge qaumasiw&teroj) než on
(e0kei/nou). On hudebními nástroji (o9 me/n ge di‘ o0rga/nwn) očarovával lidi (e0kh/lei tou\j a0nqrw&pouj) tou mocností z úst (th=| a0po\ tou= sto/matoj duna/mei), a ještě nyní (kai\ e1ti nuni/) kdokoli by hrál tu jeho hudbu (o3j a2n ta\ e0kei/nou au0lh=|) – protože co
hrál na flétně Olympos (a4 ga\r O1lumpoj
hu1lei), je podle mého Marsyovo (Marsu/ou le/gw),
protože ten ho to naučil (tou/tou dida/cantoj) – ta
jeho hudba (ta\ ou]n e0kei/nou), ať ji
hraje dobrý flétnista (e0a/nte a0gaqo\j au0lhth\j
au9lh=|) nebo poiei=), a ukazuje
ty (kai\ dhloi= tou/j), kteří
potřebují bohy a mystiku (tw~n qew~n te kai\
teletw~n deome/nouj), protože jsou to věci božské (dia\ to\ qei=a ei]nai). Ty se od něho
lišíš jen natolik (su\ d‘ e0kei/nou tosou=ton mo/non
diafe/reij), že bez nástrojů (o3ti a1neu o0rga/nwn) prostými slovy (yiloi=j lo/goij) děláš to samé (tau0to\n tou=to poiei=j). My (h9mei=j gou=n), když slyšíme mluvit někoho jiného (o3tan me/n tou a1llou a0kou/wmen le/gontoj), i
velice dobrého řečníka (ka\ pa/nu a0gaqou=
r9h/toroj), jiné řeči (a1llouj lo/gouj), nedotýká
se to nikterak (ou0de\n me/lei), abych tak
řekl (w(j e1poj ei0pei=n), nikoho (ou0deni/). Když však někdo poslouchá tebe (e0peida\n de\ sou= tij a0kou/h|), nebo když tvá
slova (h2 tw~n sw~n lo/gwn) někdo
jiný pronáší (a1llou le/gontoj), i když by byl
velmi ubohý ten mluvící (ka2n pa/nu fau=loj h2|
o9 le/gwn), ať poslouchá žena (e0a/nte gunh\ a0kou/h|) nebo muž (e0a/nte a0nh\r) nebo mladík (e0a/nte meira/kion), jsme vzrušeni (e0kpeplhgme/noi e0sme/n) a hluboce zaujati (kai\ katexo/meqa). A já (e0gw_ gou=n), mužové (w} a1ndrej), kdybych
se vám nemusel zdát být úplně opilý (ei0 mh\
e1mellon komidh=| do/cein mequ/ein), bych vám řekl pod přísahou (ei]pon o0mo/saj a2n u9mi=n), co jsem já
zakoušel (oi3a dh\ pe/ponqa au0to/j) od
jeho řečí (u9po\ tw~n tou/tou lo/gwn), a
zakouším (kai\ pa/sxw) ještě i nyní (e1ti kai\ nuni/).
***
Dělá se mi z toho špatně. Chystal jsem se na pěkné posezení
s Alkibiadem, jak líčí, co od Sokrata zakusil. Až tam jsem totiž ve svém
stínování českého překladu originálem došel. Následoval větný úsek český, po
kterém měl následovat tomu odpovídající úsek originálu. Když počítač otevřu, mám
tam „English“, udělal jsem si tedy závorky (), font „calibri“ jsem proměnil ve
SPIonix, ujistil jsem se, že jsem myšku dal do té závorky, a napsal jsem o3tan
ga\r au0to\n a0kou/w. Větný úsek jsem dopsal, podíval se do závorek, závorky
prázdné. A tak pozorně hledám, kam „počítač“ ten psaný úsek přemístil. Bilo to
do očí, protože ten úsek teď tvořil začátek první prvního řádku na této stránce:
„o3tan ga\r au0to\n a0kou/wpoiei=), a co ukazuje ty (kai\ dhloi= tou/j), kteří potřebují bohy“
Samozřejmě jsem se mohl splést, zapomenout proměnit font „calibri“
ve SPIonix, a nějakým bezděčným pohybem jsem myšku posunul na začátek stránky. Když
jsem špatně umístěný úsek vyjmul, abych ho proměnil ve SPIonix, úvodní řádek se
vrátil do své původní podoby. Zřejmě to všecko byla moje zapomětlivost; na této
stránce k žádnému nevítanému zásahu nedošlo. Nicméně jsem se podíval na
stránku předcházející. Poslední řádek vypadal následovně:
„hudba (ta\ ou]n e0kei/nou), ať ji
hraje dobrý flétnista (e0a/nte a0gaqo\j au0lhth\j
au9lh=|) nebo“
Spojené s prvním řádkem na straně následující to tedy
vypadalo takto:
„hudba (ta\ ou]n e0kei/nou), ať ji
hraje dobrý flétnista (e0a/nte a0gaqo\j au0lhth\j
au9lh=|) nebo poiei=), a co ukazuje
ty (kai\ dhloi= tou/j), kteří
potřebují bohy a mystiku (tw~n qew~n te kai\“
Jak vidno, z textu byl vyseknut podstatný kus; věta
takto „upravená“ nedává smysl.
Správně: „hudba (ta\ ou]n
e0kei/nou), ať ji hraje dobrý flétnista (e0a/nte a0gaqo\j au0lhth\j au0lh=|) nebo ubohá flétnistka (e0a/nte fau/lh au0lhtri/j) pouze tato uchvacuje (mo/na kate/xesqai poiei=)
V bold (tučně) jsem označil část věty, která byla vyseknuta.
Pozorný čtenář si povšimne, že když si
přemístěný úsek promění ve SPIonix, dostane o3tan ga\r au0to\n a0kou/w, což
neodpovídá originálu: o3tan ga\r a0kou/w. Jinak řečeno, ono au0to\n odpovídá mému „ho“, a samozřejmě z originálu musí
pryč. Kdybych v práci pokračoval, musil bych rozhodnout, zda z mé české
verse ono „ho“ vypustit, nebo ho ponechat v domnění, že český překlad
zjasňuje.
Zápolení s mým nevítaným „korektorem“ však už mám až po krk. V práci
na Platonově Symposiu pokračovat nebudu.
***
Protože když ho poslouchám (), mé srdce tluče v mé
hrudi více než v hrudi korybantů a slzy mi tečou z jeho slov, a vidím
i mnohé jiné, kteří zakouší totéž. Naslouchaje Periklovi a jiným dobrým řečníkům,
myslil jsem, že mluví dobře, nic podobného jsem však nezakoušel, má duše nebyla
celá vzrušená, ani nenaříkala, že jsem na roveň otrokům, ale tento Marsyas mě
mnohokrát uvedl do takového stavu, že jsem si myslel že mi nelze žít
v takovém stavu, v jakém jsem. A co se toho týče, Sokrate, nepopřeš,
že je to pravda. A ještě i nyní vím o sobě, že kdybych ti chtěl naslouchat, nezvládl
bych to, ale zakoušel bych stejně. Protože on mě nutí souhlasit s ním, že
ač jsem sám velice nedokonalý, sebe zanedbávám a dělám věci Athéňanů. Násilím
si zacpávám uši jako Sirénami zasažen a utíkám, abych nezestárnul sedě tady vedle
něho. Ze všech lidí pouze u něj se mi stalo, co by si člověk nemyslel, že by se
mi mohlo stát; pouze před ním se stydím. Vím, že s ním nemohu nesouhlasit, že
třeba činit, co on nakazuje, když však odejdu, jsem přemožen poctami, kterých
se mi od lidu dostává. A tak se mu vyhýbám a utíkám před ním. A když ho
spatřím, stydím se před tím, na čem jsme se shodli. A mnohokrát bych ho rád
viděl nejsoucího mezi lidmi, kdyby se to však stalo, dobře vím, že bych byl mnohem
víc nešťastný, takže nevím, jak bych měl s tímto člověkem zacházet.
PS
Pokud jsou v textu překlepy, omlouvám se; text
tentokrát nechávám tak, jak jsem ho našel, když jsem si příspěvek dnes večer
otevřel, nekorigovaný.
No comments:
Post a Comment