25 Platonovo Symposium – Agathon, Sokrates, Alkibiades a ti další

Sokratova řeč, pokračování – Diotima a Aristofanes?

„A vypráví se jakési (Kai\ le/getai me\n ge/ tij),“ řekla (e1fh), „vyprávění (lo/goj), že ti, kdo hledají svou polovici (w(j oi4 a2n to\ h3misu e9autw~n zhtw~sin), ti milují (ou[toi e0rw~sin). Moje řeč však praví, že erós se nevztahuje ani k polovici ani k celku (o9 d‘ e0mo\j lo/goj ou1te h9mi/seo/j fhsin ei]nai to\n e1rwta ou1te o3lou), pokud se nestane (e0a\n mh\ tugxa/nh| ge/ pou), příteli (w} e9tai=re), že je dobrý (a0gaqo\n o1n), protože své nohy a své ruce chtějí si lidé nechat odřezat (e0pei\ au9tw~n ge kai\ po/daj kai\ xei=raj e0qe/lousin a0pote/mnesqai oi9 a1nqrwpoi), pokud se jim ukazují ty jejich být špatné (e0a\n au0toi=j dokh=| ta\ e9autw~n ponhra\ ei]nai).“

K úvodní Diotimině větě jsem si na okraj svého oxfordského textu poznamenal pod červenou hvězdičku červeným písmem: Plato is clearly hinting at the ad hoc invention of the Diotima story. „Platon jasně naznačuje, že Diotiminu řeč si pro Symposium vymyslel.“

Nicméně při jiném čtení, jiným inkoustem, jsem si poznamenal odkaz na Xenofontovy Vzpomínky na Sokrata 1.2.54. Text, ke kterému jsem takto odkázal, stojí v dané souvislosti za zamyšlení. V §§ 1.2.53-54 Xenofon píše, že Sokrates říkal, „že jakmile duše odešla (th=j yuxh=j e0celqou/shj), v níž jediné dochází k myšlení (e0n h4| mo/nh gi/gnetai fro/nhsij), tělo toho nejbližšího člověka (to\ sw~ma tou= oi0keiota/tou a0nqrw&pou) lidé co nejrychleji vynášejíce (th\n taxi/sthn e0cene/gkantej) sprovozují ze světa (a0fani/zousin). A říkal (e1lege de/), že i jsa živý (o3ti kai\ zw~n), každý ze svého (e3kastoj e9autou=), jež nejvíce ze všeho miluje (o4 pa/ntw~n ma/lista filei=), těla (tou= sw&matoj), cokoliv je nepotřebné (o03,ti a2n a0xrei=on h]|) a neužitečné (kai\ a0nw&felej) sám odstraňuje (au0to/j te a0fairei=) a předává druhému (kai\ a1llw| pare/xei). Lidé sami své nehty (au0toi/ te/ ge au9tw~n o0nuxa/j te), a vlasy (kai\ tri/xaj) a kuří oka (kai\ tu/louj) odstraňují (a0fairou/si), a lékaře nechávají (kai\ toi=j i0atroi=j pare/xousi), s obtížemi (meta\ po/nwn) a bolestmi (kai\ a0lghdo/nwn), je i řezat (kai\ a0pote/mnein) i vypalovat (kai\ a0poka/ein) a ještě jim za to musejí být vděčni (kai\ tou/tou xa/rin oi1ontai dei=n au0toi=j) a zaplatit jim za to (kai\ misqo\n ti/nein),“

S ohledem na tuto pasáž se lze dívat na výše uvedený Diotimin šleh vůči Aristofanově řeči jako upozornění, že Sokrates má takovéto myšlenky od Diotimy, a že ani Aristofanova řeč není ad hoc vymyšlena, ale sahá do minulosti. V této souvislosti nelze nevzpomenout na Aristofanův pokus se Sokratem se v té věci vyrovnat, pokus jen naznačený, přerušený hlučným doprovodem přicházejícího Alkibiada. V § 212c Platon píše „A když Sokrates svou řeč domluvil (Ei0po/ntoj de\ tau=ta tou= Swkra/touj), jedni ho chválili (tou\j me\n e0painei=n), Aristofanes však chtěl něco říci (to\n de\ A0ristofa/nh le/gein ti e0pixeirei=n), protože se o jeho řeči Sokrates ve své řeči zmínil (o3ti e0mnh/aqh au0tou= le/gwn o9 Swkra/thj peri\ tou= lo/gou), a najednou došlo k bušení na dveře (kai\ e0cai/fnhj th\n au1leion qu/ran krouome/nhn …) …“ – Platon nechává tuto věc otevřenou.

Diotima pokračuje: „Protože ne to, co je jejich (ou0 ga\r to\ e9autw~n), myslím si (oi]mai), jeden každý miluje (e3kastoi a0spa/zontai), jestli někdo nenazývá to dobré svým vlastním (ei0 mh\ ei1 tij to\ me\n a0gaqo\n oi0kei=on kalei= kai\ e9autou=), to špatné však sobě cizím (to\ de\ kako/n a0llo/trion); protože není nic jiného (w(j ou0de/n ge a1llo e0sti/n), po čem lidé touží (ou4 e0rw~sin a1nqrwpoi), než co je dobré (h2 tou= a)gaqou=). Nebo tobě se zdají (h2 soi\ dokou/sin;)?“

„Při Diovi (Ma\ Di‘), mně ne (ou0k e1moige),“ řekl jsem já (h]n d‘ e0gw&).

„Zdaž tedy (A}r‘ ou]n),“ řekla ona (h] d‘ h3), „je to takto prosté (ou3twj a9plou=n e0sti), říci (le/gein), že lidé touží po tom, co je dobré (o3ti oi9 a1nqrwpoi ta0gaqou= e0rw&sin;)?“

„Ano (Nai/)“ řekl jsem (e1fhn).

„A co (Ti/ de/), není třeba přidat (ou0 prosqete/on)“, řekla (e1fh), „že též touží, aby to dobré měli (o3ti kai\ ei]nai to\ a0gaqo\n au9toi=j e0rw~sin;)?“

„To je třeba přidat (Prosqete/on).“

„Zda tedy (A]r‘ ou]n),“ řekla (e1fh), „a nejen aby dobré měli (kai\ ou0 mo/non ei]nai), ale též ustavičně měli (a1lla kai\ a0ei\ ei]nai;)?“

„I to je třeba přidat (Kai\ tou=to prosqete/on).“

„Je tedy souborně (E1stin a1ra sullh/bdhn)“, řekla (e1fh), „erós mít dobré pro sebe napořád (o9 e1rwj tou= to\ a0gaqo\n au9tw~| ei]nai a0ei/).“

„Naprosto pravdivě (A0lhqe/stata),“ řekl jsem (e1fhn e0gw&), „mluvíš (le/geij).“

„Když je toto erós vždycky (O3te dh\ tou=to o9 e1rwj e0sti\n a0ei/,“ řekla ona (h] d h3), „ti (tw~n), kdo to jakým způsobem sledují (ti/na tro/pon diwko/ntwn au0to/) a v jaké činnosti (kai\ e0n ti/ni pra/cei), jejich snažení a usilování se zve erós (h9 spoudh\ kai\ h9 su/ntasij e1rwj a2n kaloi=to;)? Jaký to je čin (ti/ tou=to tugxa/nei o2n to\ e1rgon;)? Můžeš mi to říci (e1xeij ei0pei=n;)?“

„Já bych tě neobdivoval (Ou0 menta2n se\ e0qau/mazon ),“ řekl jsem (e1fhn e0gw&), „Diotimo (w} Dioti/ma), pro moudrost (e0pi\ sofi/a|) a nechodil bych k tobě (kai\ e0foi/twn para\ se/), abych se právě tyto věci dověděl (au0ta\ tau=ta maqhso/menoj).“

„Ale já ti to (A0lla\ e0gw+& soi)“, řekla (e1fh), „povím (e0rw~). Je to plození (e1sti ga\r tou=to to/koj) v krásném (e0n kalw~|), i co se těla týká (kai\ kata\ to\ sw~ma), i co se duše týká (kai\ kata\ th\n yuxh/n).“

„Věšteckého umění (Mantei/aj),“ řekl jsem (h]n d‘ e0gw&), „si vyžaduje (dei=tai), to, co říkáš (o3ti pote le/geij), a mně to nedochází (kai\ ou0 manqa/nw).“

„Ale já (A0ll‘ e0gw&),“ řekla ona (h] d‘ h3), „to řeknu jasněji (safe/steron e0rw~). Stávají se totiž těhotnými (kuou=sin ga/r)”, řekla (e1fh), „Sokrate (w] Sw&kratej), všichni lidé (pa/ntej a1nqrwpoi) jak na těle (kai\ kata\ to\ sw~ma) tak i na duši (kai\ kata\ th\n yuxh/n), a když dosáhnou jistého věku (kai\ e0peida\n e1n tini h9liki/a| ge/nwntai), naše přirozenost touží plodit (ti/ktein e0piqumei= h9mw~n h9 fu/sij). V ošklivém plodit nemůže (ti/ktein de\ e0n me\n ai0sxrw~| ou0 du/natai), v krásném však ano (e0n de\ kalw~|). Spojení muže a ženy (h9 ga\r a0ndro\j kai\ gunaiko\j sunousi/a) je plození (to/koj e0sti/n). A toto je věc božská (e1sti de\ tou=to qei=on to\ pra=gma), toto ve smrtelném živoucím tvoru je věc nesmrtelná (kai\ tou=to e0n qnhtw~| o1nti tw~| zw&|w| a0qa/naton e1nestin|), těhotenství (h9 ku/hsij) a zrod (kai\ h9 ge/nnhsij). Tato v tom, co je disharmonické (ta\ de\ e0n tw~| a0narmo/stw|), nemohou nastat (a0du/naton gene/sqai). Disharmonické je (a0na/rmoston d‘ e0sti/), co se oškliví všemu božskému (to\ ai0sxro\n panti\ tw~| qei/w|), krásné však harmonizuje (to\ de\ kalo\n a9rmo/tton). Moira [bohyně osudu] pak a Eileithyia [bohyně porodu] (Moi=ra ou]n kai\ E0ilei/quia) je Krása (h9 Kallonh/), která umožňuje plození (e0sti th=| gene/sei). Skrze tato (dia\ tau=ta), když se těhotné přibližuje ke krásnému (o3tan me\n kalw~| prospela/zh| to\ kuou=n), naplňuje se přízní (i3lew&n te gi/gnetai), a rozradostnělé se v rozkoši rozplývá (kai\ eu0fraino/menon diaxei=tai) a plodí (kai\ ti/ktei te) a rodí (kai\ genna=|). Když však k ošklivému (o3tan de\ ai0sxrw~|), zesmutnělé (skuqrwpo/n te) a s bolestí (kai\ lupou/menon) se v sebe uzavírá (suspeira=tai) a odvrací se (kai\ a0potre/petai) a odtahuje se (kai\ a0nei/lletai) a neplodí (kai\ ou0 genna=|), ale protože nese plod (a0lla\ i1sxon to\ ku/hma), těžko to nese (xalepw~j fe/rei). Proto těhotný (o3qen dh\ tw~| kuou=nti/ te), který je zralý k porodu (kai\ h1dh spargw~nti), je vzrušen krásou (pollh\ h9 ptoi/hesij ge/gone peri\ to\ kalo/n), protože tato mu umožňuje zbavit se veliké porodní bolesti (dia\ to\ mega/lhj w)di/nhj a0polu/ein to\n e1xonta). Protože erós se nevztahuje ke kráse, Sokrate,“ řekla (e1stin ga\r, w} Sw&kratej, e1fh, ou0 tou= kalou= o9 e1rwj) „jak ty se domníváš (w(j su\ oi1ei).“

„Ale co tedy (A0lla\ ti/ mh/n;?)“

„Je rozením a plozením v krásném (Th\j gennh/sewj kai\ tou= to/kou e0n tw~| kalw~|).“

„Budiž (Ei]en),“ řekl jsem já (h]n d’ e0gw&).

„Zcela jistě (Pa/nu me\n ou]n),“ pravila (e1fh). „Proč se erós vztahuje k rození (ti/ dh\ ou]n th\j gennh/sewj;)? Protože rození je věčností a nesmrtelností jakožto smrtelnému (o3ti a0eigene/j e0sti kai\ a0qa/naton w(j qnhtw~| h9 ge/nnhsij). A toužení po nesmrtelnosti spolu s dobrem je nezbytné (a0qanasi/aj de\ a0nagkai=on e0piqumei=n meta\ a0gaqou=), jak jsme se dohodli (e0k tw~n w(mologhme/nwn), protože erós je toužením po dobru navždycky (ei1per tou= a0gaqou= e9autw~| ei1nai a0ei\ e1rwj e0sti/n). Nutně (a0nagkai=on dh/), z tohoto důvodu (e0k tou/tou tou= lo/gou), se erós vztahuje i k nesmrtelnosti (kai\ th=j a0qanasi/aj to\n e1rwta ei]nai).“