Questions: 2 Datování a interpretace Platonova Menonu, s přihlédnutím k jeho Kritonu, jakož i k Aristofanovým Ptákům a Oblakům

Sokrates uzavírá Menon výzvou k Menonovi: „Ty pak, o čem jsi sám přesvědčen (su de t’auta tauta haper autos pepeisai), přesvědčuj o témž i zde svého přítele Anyta (peithe kai ton xenon tonde Anyton), aby byl mírnější (hina pra̢oteros ê̢); neboť jestliže ho přesvědčíš (hôs ean peisê̢s touton), možná že prospěješ i Athéňanům (estin hoti kai Athênaious onêseis, překlady z Menonu jsou F. Novotného).“ Tato slova nás staví před úkol vysoudit z četby Menonu: 1. co v rozhoru s Anytem zavdalo Sokratovi příčinu, aby se s touto výzvou na Menona obrátil, 2. k čemu Sokrates poukazuje slovy „o čem jsi sám přesvědčen“, respektive, o čem Sokrates Menona v průběhu dialogu přesvědčil. V tomto příspěvku se budu zabývat úkolem prvním.

Před příchodem Anyta Sokrates reflektuje své zkoumání, „zdali je zdatnost vědění (poteron estin epitêmê hê aretê), či něco jiného než vědění (ê alloion epistêmês, 87c11-12), následovně: „Že by jí bylo možno učit (to men gar didakton auto einai), je-li vědění (eiper epistêmê esti), to neodvolávám (ouk anatithemai), jako by to nebylo správné (mê ou kalôs legesthai); avšak já myslím, že ona není vědění, a ty uvaž, zdali se ti bude zdát má pochybnost oprávněnou (hoti de ouk estin epistêmê, skepsai ean soi dokô eikotôs apistein).“ (89d3-6)

***

Když Novotný dává Sokratovi do úst slova „já myslím, že zdatnost není vědění“, tím odporuje Aristotelovu „Sokrates myslel, že veškeré zdatnosti jsou vědění (Sôkratês … phronêseis ô̢eto einai pasas tas aretas, Etika Nikomachova, VI.13, 1144b19-20). Sokratovo hoti de ouk estin epistêmê, skepsai ean soi dokô eikotôs apistein znamená: „uvaž, zda se ti nezdá, že jsem oprávněn nevěřit, že zdatnost je vědění.“ Takto pochopena jsou však Sokratova slova v Menonu stejně protikladná Aristotelovu svědectví, jako jeho slova v Novotného překladu. Znamená to, že o Aristotelovu svědectví třeba pochybovat? Ve Faidru Platon klade delfské „Poznej sebe sama‘ do samých základů vší Sokratovy filozofické aktivity. Hned v následujícím dialogu (podle mého datování, viz The Lost Plato na mé webové stránce), Charmidovi, Sokrates pochybuje o tom, zda poznání sebe samého je vůbec možné. Tu se dostáváme k radikalitě Sokratova pochybování, na němž postavil svou obhajobu před soudem.

***

Sokrates pokračuje: „Řekni mi toto (tode gar moi eipe): jestliže lze kterékoli věci učit (ei estin didakton hotioun pragma), netoliko zdatnosti (mê monon aretê), není snad nutné (ouk anankaion), aby byli také její učitelé a žáci (autou kai didaskalous kai mathêtas einai;)?“ – Menon: „Mně se zdá, že ano (Emoige dokei).“ – S. „A tedy zase a naopak (Oukoun t’ounantion au), jestliže by pro některou věc nebyli ani učitelé ani žáci (hou mête didaskaloi mête mathêtai eien), nedomýšleli bychom se o ní správně (kalôs an auto eikazontes eikazoimen), že jí nelze učit (mê didakton einai;)?“ – M. „Tak jest (Esti tauta); ale zdá se ti snad, že nejsou učitelé zdatnosti (all‘ aretês didaskaloi ou dokousi soi einai;)?“ – S. „Aspoň já, ačkoli jsem mnohokrát hledal, zdali jsou nějací její učitelé (Pollakis g’oun zêtôn ei tines eien autês didaskaloi), přes všechno své úsilí (panta poiôn) je nemohu nalézti (ou dunamai heurein). A přece hledám spolu s mnoha jinými (kaitoi meta pollôn ge zêtô), a to nejvíce s těmi, o kterých se domnívám, že jsou v té věci nejzkušenější (kai toutôn malista hous an oiômai empeirotatous eiani tou pragmatos). A hle, právě nyní (kai dê kai nun), Menone (ô Menôn), jako na zavolanou si k nám přisedl tuhle Anytos (eis kalon hêmin Anytos hode parekathezeto), abychom mu dali podíl (hô̢ metadômen) v tom hledání (tês zêtêseôs). A právem bychom mu v něm dali podíl (eikotôs d’an metadoimen); vždyť tento Anytus (Anutos gar hode) je předně syn bohatého a moudrého otce (prôton men esti patros plousiou te kai sophou), Anthemiona (Anthemiônos), který (hos) (89d6-90a2) … dobře vychoval a vzdělal tohoto svého syna (touton eu ethrepsen kai epaideusen), jak se zdá athénskému lidu (hôs dokei Athênaiôn tô̢ plêthei) – aspoň ho volí na nejvyšší úřady (hairountai g’oun auton epi tas megistas archas). Je tedy právo i povinnost hledat spolu s takovými muži učitele zdatnosti (dikaion dê meta toioutôn zêtein aretês peri didaskalous), zdali jsou (eit‘ eisin), či ne (eite mê), a kteří (kai hoitines). Ty tedy (su oun hêmin), Anyte (ô Anute), dej se do hledání s námi (suzêtêson), se mnou (emoi te) a tuhle se svým hostem Menonem (kai tô̢ sautou xenô̢ Menôni tô̢de), kdo jsou asi učitelé v tomto oboru (peri toutou tou pragmatos tines an eien didaskaloi). (90b1-6)

Anytos se Sokratem souhlasí, že ve všech oborech, je rozumné poslat toho, kdo se chce tomu či onomu oboru naučit, k těm, kdo se tím kterým oborem zaměstnávají a vydělávají si mzdu tím, že se veřejně nabízejí za učitele v tom oboru. Sokrates se nicméně ujišťuje: „Byl by velký nerozum (pollê anoia esti, 90b1) … obtěžovat některé jiné (allois de tisin pragmata parechein), hledajíce učení u těch (zêtounta manthanein para toutôn), kteří se ani nevydávají za učitele (hoi mête prospoiounta didaskaloi einai), ani nemají žádného žáka (mêt‘ estin autôn mathêtês mêdeis) v té nauce (toutou tou mathêmatos), které by se podle našeho rozhodnutí měl učit ten (ho hêmeis axioumen manthanein par‘ autôn), koho bychom k nim poslali (hon an pempômen). Nezdá se ti, že by to byl velký nedostatek soudnosti (ou pollê soi dokei alogia einai;)?“ – Anytos: „Při Diovi (Nai ma Dia), zajisté (emoige), a k tomu nevědomost (kai amathia ge pros).“ – S. „Správně díš (Kalôs legeis). Nyní tedy je volno (nun mentoi exesti se), aby ses společně se mnou radil (met‘ emou koinê̢ bouleuesthai) zde o tomto našem hostu Menonovi (peri tou xenou toutouï Menônos). On totiž (houtos gar), Anyte (ô Anute), již dávno mi říká (palai legei pros me), že touží (hoti epithumei) po té moudrosti (tautês tês sophias) a zdatnosti (kai aretês), kterou lidé (hê̢ hoi anthrôpoi) dobře spravují své domácnosti i obce (tas te oikias kai tas poleis kalôs dioikousi), kterou ctí své rodiče (kai tous goneas tous hautôn therapeuousi) a kterou dovedou přijmouti u sebe spoluobčany i cizince a také se s nimi rozloučit tak (kai politas kai xenous hupodexasthai te kai apopempsai epistantai), jak je důstojno řádného muže (axiôs andros agathou). (90b3-91a6)

***

Tu stojí za povšimnutí, jak se tato definice vztahuje k Menonově první definici. Sokrates tu spojuje v jedno zdatnost, kterou Menon přisoudil muži – „býti schopen spravovat věci obce“ a zdatnost, kterou přisoudil ženě – „dobře spravovat dům“, a namísto principu „dělat přátelům dobře, nepřátelům zle“ tu nacházíme „starat se o své rodiče a umět být pohostinným jak vůči spoluobčanům, tak i cizincům.“ Co však Sokrata opravňuje k tomu, aby řekl, že mu Menon již dávno říká, že touží „po té moudrosti a zdatnosti“? Na tuto otázku je třeba hledat odpověď ‚mezi řádky‘, pozorným sledováním pokroku na cestě k přesvědčení, o kterém je Sokrates na konci dialogu přesvědčen, že ho Menon dosáhl.

Dále tu stojí za pozornost, že v této definici Sokrates ztotožňuje zdatnost s moudrostí, tedy s věděním. Tím Platon zdůrazňuje, že nevíru, kterou Sokrates vůči tomuto ztotožnění před chvílí vyslovil, nelze brát za bernou minci. Ona nevíra není závěrem jeho zkoumání zdatnosti, nýbrž východiskem dalšího zkoumání.

***

Sokrates pokračuje: „O této zdatnosti tedy uvažuj (tautên oun tên aretên skopei), ke kterým učitelům bychom ho správně posílali (para tinas an pempontes auton orthôs pempoimen). Či je snad podle úvahy právě vyslovené zřejmo (ê dêlon dê kata ton arti logon), že k těm (hoti para toutous), kteří slibují (tous hupischnoumenous), že budou učiteli zdatnosti (aretês didaskalous einai), a kteří veřejně nabídli své služby každému z Hellénů (kai apophênantas hautous koinous tôn Hellênôn), kdo by se chtěl učit (tô̢ boulomenô̢ manthanein), za stanovený a vybíraný plat (misthon toutou taxamenous te kai prattomenous)?“ – An. „A které myslíš (Kai tinas legeis toutous), Sokrate (ô Sôkrates)?“ – S. „Víš přece jistě (Oistha dêpou) i ty (kai su), že to jsou ti (hoti houtoi eisin), kterým (hous) lidé (hoi anthrôpoi) říkají (kalousi) sofisté (sophistas).“ – An. „U Herakla (Hêrakleis), nevyslovuj to jméno (euphêmei), Sokrate (ô Sôkrates)! Kéž nikoho z mých příbuzných a přátel (mêdena tôn g‘ emôn mête oikeiôn mête philôn), ani domácího ani cizince (mête aston mête xenon), nepojme taková šílenost (toiautê mania laboi), aby k nim šel (hôste para toutous elthonta) a dal se mrzce zkazit (lôbêthênai), neboť oni jsou zřejmá zkáza (epei ge houtoi ge phanera esti lôbê te) a zhouba (kai diaphthora) těch, kdo se s nimi stýkají (tôn syngignomenôn).“ (91a6-c5)

***

Anytos zřejmě neměl ani tušení, že Menon byl žákem Gorgii, nejvýznamnějšího sofisty té doby. Jeho tiráda proti sofistům stojí za srovnání s jemnou ironií, s níž Sokrates o Gorgiovi mluví ve svém úvodním vstupu, v němž reagoval na Menonovu otázku, zdali je zdatnost věcí učení, cvičení, nebo zda se jí dostává lidem přirozeností: „Menone (Ô Menôn), dříve byli Thessalové proslulí mezi Řeky (pro tou men Thettaloi eudokimoi êsan en tois Hellêsin) a docházeli obdivu (kai ethaumazonto) pro své jezdecké umění (eph‘ hippikê̢ te) a pro bohatství (kai ploutô̢), avšak nyní (nun de), jak se mi zdá (hôs emoi dokei), i pro moudrost (kai epi sophiâ̢), a to ne nejméně (kai ouk hêkista) Larisané, spoluobčané tvého přítele Aristippa (hoi tou sou hetairou Aristippou politai Larisaioi). Za to máte děkovat Gorgiovi (toutou de humin aitios esti Gorgias); když totiž přišel do vašeho města (aphikomenos gar eis tên polin), získal si pro moudrost milovníky (erastas epi sophia̢ eilêphen) mezi předními z Aleovců (Aleuadôn te tous prôtous), z nichž je tvůj milovník Aristippos (hôn ho sos erastês estin Aristippos), i z ostatních Thessalů (kai tôn allôn Thettalôn). I tomu zvyku vás navykl (kai dê kai touto to ethos humas eithiken), bez bázně (aphobôs te) a vybraně (kai megaloprepôs) odpovídat (apokrinesthai), kdykoli se někdo na něco táže (ean tis ti erêtai), jak je přirozené u těch, kteří mají vědění (hôsper eikos tous eidotas), protože také on sám dává příležitost každému z Hellénů, kdo si přeje, aby se ho tázal (hate kai autos parechôn hauton erôtân tôn Hellênôn tô̢ boulomenô̢), nač kdo chce (hoti an tis boulêtai), a nikomu nezůstává dlužen odpověď (kai oudeni hotô̢ ouk apokrinomenos). Avšak zde u nás (enthade de), milý Menone (ô phile Menôn), je tomu právě naopak (to enantion periestêken); nastalo jakoby jakési sucho v oboru moudrosti (hôsper auchmos tis tês sophias gegonen) a skoro se zdá (kai kinduneuei), že moudrost odešla z těchto míst k vám (ek tônde tôn topôn par‘ humas oichesthai hê sophia). Aspoň jestliže chceš se takto tázat někoho ze zdejších lidí (ei g’oun tina etheleis houtôs eresthai tôn enthade), každý se dá do smíchu (oudeis hostis ou gelasetai) a řekne (kai erei): ‚Cizinče (Ô xene), bojím se (kinduneuô), že se ti zdám (soi dokein) jakýmsi šťastným tvorem (makarios tis einai) – jenž aspoň ví o zdatnosti, zdali jí je možno učit či jakým způsobem se jí nabývá (aretên g’oun eite didakton eith‘ hotô̢ tropô̢ paragignetai eidenai) – avšak já jsem dalek toho, abych věděl, zdali jí je možno či není možno učit (egô de tosouton deô eite didakton eite mê didakton eidenai), že nevím ani to, co vůbec je zdatnost (hôs oude auto hoti pot‘ esti to parapan aretê tunchanô eidôs).‘ Nuže tak je tomu, Menone, i se mnou samým (Egô g’oun kai autos, ô Menôn, houtôs echô); sdílím v této věci bídu svých spoluobčanů (sumpenomai tois politais toutou tou pragmatos) a vyčítám sám sobě (kai emauton katamemphomai), že vůbec nemám vědění o zdatnosti (hôs ouk eidôs peri aretês to parapan).“ (70a5-b3)

***

Když jsem včera ráno začal psát tento příspěvek a vzal si za úkol vysledovat, co v rozhoru s Anytem zavdalo Sokratovi příčinu, aby dialog ukončil výzvou k Menonovi: „o čem jsi sám přesvědčen, přesvědčuj o témž i zde svého přítele Anyta, aby byl mírnější; neboť jestliže ho přesvědčíš, možná že prospěješ i Athéňanům“, neměl jsem nejmenší tušení, že tento příspěvek skončím Sokratovým prvním vstupem, který s původním úkolem zdánlivě nemá vůbec nic společného. Říkám zdánlivě, protože tento úvodní proslov rozehrává Sokratovo nevědění, a v celém dialogu jde o to, aby Menon toto nevědomí správně pochopil ne jako nevědění, které poznání stojí v cestě, nýbrž jako nevědění, které je východiskem a pobídkou k poznání. A tak tento příspěvek skončím několika poznámkami, kterými se pokusím tuto skutečnost osvětlit.

Za prvé stojí za pozornost Sokratovo prohlášení, že kdyby se Menon obrátil na někoho z Athéňanů s otázkou, zdali je možno zdatnost učit či ne, každý se dá do smíchu a řekne, že neví ani to, co je zdatnost, jak by tedy mohl vědět, zda je ji možno učit či ne. Platon tu svůj dialog otevřel tím, že tak exponoval nesmírný vliv, který Sokrates měl na své spoluobčany, vliv, který Aristofanes karikoval ve svých Ptácích, které byly produkovány v roce 414 př.n.l., tedy dvanáct let před tím, než se Menon dramaticky odehrál. Když totiž dva athénští občané, Euelpides a Pisthetairos, shledají život v Athénách nesnesitelný, a jsou si vědomi, že všude jinde je ještě hůř, s pomocí ptáků postaví město v oblacích. Když je město postaveno, přichází k nim hlasatel (kêrux) z Athén, kterého se Pisthetairos táže: „Co takhle lidé (ti d‘ houtôs hoi leô̢), mají mě v úctě (timôsi me)?“ – Hlasatel: „Ó ty, který jsi vybudoval a osídlil nejslovutnější město v éteru (ô kleinotatên aitherion oikisas polin), ty nevíš, jak obrovské úctě se těšíš mezi lidmi (ouk oisth‘ hosên timên par anthrôpois pherei), a jaké množství milovníků tohoto místa máš (hosous t‘ erastas têsde tês chôras echeis). Protože před tím (prin men gar), než jsi toto město zbudoval (oikisai se tênde tên polin), tehdy byli všichni zblázněni do Sparty (elakônomanoun hapantes anthrôpoi tote), nestříhali si vlasy (ekomôn), byli o hladu (epeinôn), nemyli se (errupôn), sokratovštěli (esôkratoun).“ (1276-1282) To, že si žádný ze Sokratových žáků „ze šetrnosti nenechal stříhat vlasy (hupo tês pheidôlias apekeirat‘ oudeis) ani se jít vykoupat do lázní“ (oud‘ eis balaneion êlthe lousomenos), to Aristofanes ukazuje v Oblacích (835-7), komedii karikující Sokrata v roce 423př.n.l.

V Ptácích Aristofanes karikuje krom těchto aspektů Sokratova působení jeho daleko podstatnější vliv na spoluobčany. Když „Kukaččím-městem-v-oblacích“ (Nephelokokkugia, 819) prochází poselkyně bohů Iris, je zatčena, a když se jí Pisthetairos ptá „Skrze kterou bránu ses dostala dovnitř městských zdí, ty potvoro?“ (kata poias pulas eisêlthes es to teichos ô miarôtatê), Iris odpovídá „Při Diovi, já nevím, skrze kterou bránu“ (ouk oida ma Di‘ egôge kata poias pulas). Tu Pisthetairos komentuje její „nevím“ slovy „Slyšels, jak ironizuje?“ (êkousas hoion eirôneuetai;) (1208-1211) Aristofanes Sokrata zřejmě dobře znal, když nechal Iris ironizovat. V Theaitetu Sokrates identifikuje filozofii s Iris, která spojuje sféru lidskou se sférou božskou (155d). A Aristofanes dobře karikuje nakažlivost sokratovského „nevím“. Když se Iris – která je na cestě k lidem, aby jim vyřídila příkaz Dia ohledně posvátných obětí olympským bohům (pros anthrôpous petomai para tou patros phrasousa thuein tois Olympiois theois, 1230-1231) – otáže Pisthetaira „kudy jinudy mohou bozi létat“ (poia̢ gar allê̢ chrê petesthai tous theous), tento odpovídá: „Při Diovi, já nevím, protože tudy ne.“ (ouk oida ma Di‘ egôge, tê̢de men gar ou, 1219-1220).

Podíváme-li se na pozadí Aristofanovy karikatury znovu na ono Platonovo ztotožnění se Athéňanů se Sokratovým nevěděním, tu si je třeba povšimnout, že Sokrates zdůrazňuje nedostatečnost tohoto nevědění: „Cizinče, bojím se, že se ti zdám jakýmsi šťastným tvorem (makarios tis einai) – jenž aspoň ví o zdatnosti, zdali jí je možno učit či jakým způsobem se jí nabývá“. Sokrates, tak i Platon si tu přejí, aby se povrchní ztotožnění Athéňanů se Sokratovým nevěděním stalo ztotožněním hlubším, vědomým si toho, že vědění je žádoucí, že k němu nevědění poukazuje. Pro Sokrata je jeho vědomí vlastního nevědění ustavičnou pobídkou k novému hledání spolu s každým, s kým se dá do vážného hovoru, občanem Athén nebo cizincem. Sokratovo „sdílím v této věci bídu svých spoluobčanů a vyčítám sám sobě, že vůbec nemám vědění o zdatnosti“ je třeba vzít vážně a v průběhu tímto přiznáním navozeného rozhovoru se snažit pochopit, co pro Sokrata znamenalo vědění, jak striktně vědění chápal. Ještě důležitější je však pochopit, že Sokratem takto striktně chápané vědění pro něho není pojmem odstrašujícím svou nedostižností. Sokratovi ve všech jeho filozofických rozhovorech jde o poznání zdatnosti. Smysluplnost a žádoucnost úsilí o poznání je centrálním motivem, který celý dialog prostupuje a animuje. O tom Sokrates přesvědčuje Menona, a o tom se mu daří Menona skutečně přesvědčit, jak aspoň nám Platon Menonův vývoj v dialogu představuje.

Na potvrzení této skutečnosti tu připomenu dva momenty, momenty, do nichž Platon zarámoval Sokratovu teorii rozpomínání. (Novotného překlad zde nebudu doprovázet řeckým originálem, protože oba ty momenty přebírám z příspěvku ‚Co když duše není nesmrtelná? – Rozpomínání v Platonově Faidonu s přihlédnutím k jeho Menonu‘ z 28. září, kde se Sokratovou teorií rozpomínání zabývám, kde v té souvislosti přináším Sokratův rozhovor s Menonovým otrokem, v němž Sokrates rozpomínání jakožto cestu k poznání demonstruje, a kde Novotného překlad řeckým textem doprovázím.)

První moment: Když Sokrates podrobil Menonovy pokusy o definici zdatnosti bližšímu zkoumání, sám Menon musil přiznat, že jeho pokusy byly nevyhovující. Na Sokratovu výzvu, aby věc spolu zkoumali, Menon namítl: „A jakým způsobem budeš hledat, Sokrate, to, o čem vůbec nevíš, co to je? Kterou věc z těch, které neznáš, uděláš předmětem svého hledání? Nebo i kdybys nakrásně na ni připadl, jak budeš vědět, že to je to, co jsi neznal?“ (8Od5-8) Na tuto námitku Sokrates odpověděl teorií rozpomínání, kterou demonstroval dotazováním jednoho z Menonových otroků nad geometrickým obrazcem.

Druhý moment demonstraci rozpomínání následuje; Sokrates dovozuje, že „jestliže tedy pravda o tom, co jest, je v naší duši vždycky, je patrně duše nesmrtelná, takže co právě nyní nevíš – tj., co právě nemáš v paměti – to máš směle se snažit hledat a vzpomínat si na to.“ – Menon: „Zdá se mi, že mluvíš správně, Sokrate, nevím jak.“ – Sokrates: „Vždyť i mně se tak zdá, Menone. A co se týče ostatních myšlenek, to bych tak rozhodně netvrdil správnost té řeči; že však bychom byli lepší a mužnější a méně leniví, když bychom mínili, že má člověk hledat, co neví, nežli když bychom se domnívali, že co nevíme, ani není možno nalézti, ani není třeba hledati, za tu myšlenku bych rozhodně bojoval, kdybych byl s to, i slovem i skutkem.“ – Menon: „I to mluvíš správně, Sokrate, jak se mi zdá.“ (86b1-c3)

***

Tento příspěvek jsem otevřel Sokratovou výzvou k Menonovi „o čem jsi sám přesvědčen, přesvědčuj o témž i zde svého přítele Anyta … neboť jestliže ho přesvědčíš, možná že prospěješ i Athéňanům,“ která nás staví před úkol z četby Menonu vysoudit: 1. co v rozhoru s Anytem zavdalo Sokratovi příčinu, aby se s touto výzvou na Menona obrátil, 2. k čemu Sokrates poukazuje slovy „o čem jsi sám přesvědčen“. V tomto příspěvku jsem se chtěl zabývat úkolem prvním. Sokratův rozhovor s Anytem jsem však opustil sotva ve třetině, když mě Anytova tiráda proti sofistům ponoukla k tomu, abych evokoval Sokratův vstup do dialogu, v němž s lehkou ironií mluví o Menonově učiteli, sofistovi Gorgiovi. Ťukání celého toho úvodního projevu na mém počítači, ťukání řeckého textu, kdy člověk musí text pečlivě sledovat, protože tam žádné počítačové auto-korektury (spell check) neexistují, mně umožnilo a přinutilo mě se nad Sokratovými úvodními slovy důkladně zamýšlet, a tu se mi začalo ukazovat, že v tom Sokratově vstupu se skrývá odpověď na otázky, které Sokratova slova v závěru dialogu implikují. Sokratovi se v průběhu dialogu podařilo Menona přesvědčit, že jeho nevědění není nevěděním ochromujícím, zbavující jeho diskusní partnery jejich vědění – jak Menon reflektoval Sokratovo nevědění poté, co ho Sokrates učinil neschopným vyhovující definici zdatnosti nalézt – nýbrž nevěděním k poznání zacíleným, k poznání směřujícím, a diskusní partnery k poznání povzbuzujícím.

V následujícím příspěvku se vrátím k Sokratovu rozhovoru s Anytem, a tu se pokusím ověřit, zda je moje domněnka správná, co se týká Menonova přesvědčení, které tento podle Sokratova soudu v průběhu dialogu nabyl.

***

Jakou relevanci má tento příspěvek k datování Menonu? Platon v tomto dialogu rozehrává Sokratovo nevědění zacílené k poznání, začíná tím, že exponuje vliv Sokratova nevědění na Athéňany, a v celém tom dialogu mu pak jde o to, aby toto nevědění ukázal jako nevědění, které není se sebou samým spokojené. Platon nám tu rozehrává to podstatné, co Sokrata činilo Sokratem – a k tomu že by si Platon byl vybral Menona poté, co se on sám, a s ním i všichni jeho čtenáři dověděli o jeho zradě na řeckém vojsku? Znovu opakuji, kdyby byl Menon napsán poté, co se Řekové dověděli o Menonově zradě, pak mohl být napsán pouze někým, kdo se rozhodl Sokrata deklasovat tím, že ho nechává Menona přesvědčovat o opravdovosti svého úsilí o poznání, o správnosti takového úsilí, a kdy to vše končí a korunuje tím, že je přesvědčen, že se mu o tom Menona podařilo přesvědčit, a že to přesvědčení, přesvědčí-li o tom Anyta, prospěje Athéňanům.

Ještě jedna věc tu stojí za pozornost. Srovnejte jemnou ironii, s níž Sokrates mluví o Thessalanech ve své úvodní promluvě v Menonu, s tím, jak o Thessalii mluví v Kritonu, tedy rok nebo dva poté, co se v Řecku dověděli o Menonově zradě. Kriton tu Sokratovi nabídl Thessalii jako možné útočiště, kam by se mohl uchýlit po úniku z vězení. Odpověď na Kritonovu nabídku podávají personifikované Zákony Athén, které se na Sokrata obracejí slovy: „Přijdeš do Thessalie (hêkeis de eis Thettalian) ke Kritonovým přátelům (para tous xenous tous Kritônos;)? Tam je přece totiž (ekei gar dê) největší nezřízenost (pleistê ataxia) a nevázanost (kai akolasia) a snad by tě s chutí poslouchali (kai isôs an hêdeôs sou akouoien), jak směšně (hôs geloiôs) jsi utíkal z vězení (ek tou desmôtêriou apedidraskes), nějak přestrojen (skeuên te tina peritithemenos), buď v kožichu (ê diphtheran labôn) nebo v něčem jiném (ê alla) do čeho se přestrojují utíkající (hoia dê eiôthasi enskeuazesthai hoi apodidraskontes), a změniv svou podobu (kai to schêma to sautou metallaxas). Avšak že jsi měl odvahu ty, takový stařec, jemuž pravděpodobně zbývá na tomto světě už jen krátký čas (hoti de gerôn anêr, smikrou chronou tô̢ biô̢ loipou ontos hôs to eikos, etolmêsas) tak silně lpět na životu (houtô glischrôs epithumein zên), a proto že jsi přestoupil největší zákony (nomous tous megistous parabas), o tom nikdo nebude mluvit (oudeis hos erei;)? Snad (isôs), jestliže nebudeš nikoho obtěžovat (an mê tina lupê̢s „nedotkneš-li se svými slovy někoho“); pakli ano (ei de mê), bude se o tobě, Sokrate, vypravovat mnoho věcí tebe nehodných (akousê̢, ô Sôkrates, polla kai anaxia sautou). Tvůj život bude tedy takový, že budeš všem lidem podlízat (huperchomenos dê biôsê̢ pantas anthrôpous) a otročit (kai douleuôn) – co jiného budeš dělat (ti poiôn) než hodovat (ê euôchoumenos) v Thessalii (en Thettalia̢), jako bys byl odcestoval do Thessalie na hostinu (hôsper epi deipnon apodedêmêkôs eis Thettalian;)? A ony řeči (logoi de ekeinoi) o spravedlnosti (hoi peri dikaiosunês te) a ostatních ctnostech (kai tês allês aretês), kam se nám podějí (pou hêmin esontai;)?“ (53d2-54a1, překlad F. Novotného.)

Questions

Wednesday, October 25, 2017

2 Datování a interpretace Platonova Menonu, s přihlédnutím k jeho Kritonu, jakož i k Aristofanovým Ptákům a Oblakům

No comments:

Post a Comment