Questions: Menon v Xenofontově Anabasi

Ve svém předposledním příspěvku jsem se zabýval teorií rozpomínání, kterou ve Faidonu připomněl Kebes jako Sokratem často uváděný poukaz k preexistenci lidské duše, i její nesmrtelnosti. Když se ho Simmias zeptal, jaké jsou pro to důkazy, Kebes odpověděl: „Lidé podrobení dotazování, když se někdo správně táže, sami vypovídají, jak se vše má, kdyby však v nich samých nebylo poznání a správné vysvětlení, nebyli by schopni to udělat. Když je pak někdo vezme ke geometrickým obrazcům, nebo k něčemu jinému z takových věcí, tu se jasně ukáže, že tomu tak je.“ (73a7-b2) Simmiovi to postačilo, aby se na Sokratovy demonstrace rozpomínání za po moci geometrických obrazců rozpomenul. Čtenář, který nic podobného nezažil, by si sotva mohl představit, o co tu šlo, kdyby neměl po ruce Platonův Menon, který osvětluje jak Kebetův poukaz k teorii rozpomínání, tak i k důkazu, který tuto teorii potvrzuje, když někdo lidi „vezme ke geometrickým obrazcům“. Ve svém příspěvku jsem zároveň podotknul, že když Platon psal Faidon, nemohl mít žádný zájem na tom, aby čtenáři Menon připomínal, že tedy Kebetův poukaz k teorii rozpomínání, který bez přihlédnutí k Menonu nelze pochopit, je jedním z poukazů k tomu, že se Platon snažil co nejpravdivěji postihnout rozhovor, který Sokrates, Kebes a Simmias spolu vedli v rámci onoho posledního dne Sokratova života.

Ve svém příspěvku jsem též naznačil, že mám vážné důvody k tomu, abych se domníval, že Platon napsal a publikoval Menon před tím, než by si byl co by jen pomyslel, že by Sokrates mohl být obžalován z kažení mládeže a zavádění nových božstev, shledán vinným a odsouzen k smrti. – Platon pro celou věc nikdy nenašel žádné racionální vysvětlení. K stáří, v Sedmém dopise píše: „Zvláštním dopuštěním osudu (kata de tina tuchên) pohnali někteří mocní lidé toho našeho druha Sokrata na soud (ton hetairon hêmôn Sôkratê touton dunasteuontes tines eisagousin eis dikastêrion), uvalivše naň nejnespravedlivější žalobu (anosiôtatên aitian epibalontes), jaká byla právě pro Sokrata nejméně vhodná (kai pantôn hêkista Sôkratei prosêkousan, 325b5-c1, překlad F. Novotný).“

Své datování Menonu zakládám na tom, co víme o Menonovi a Anytovi, kteří v dialogu vystupují. Anytos byl tím mocným politikem, který se nejvíce zasloužil o Sokratovo odsouzení k smrti, Menon se v roce 401 př. n. l. účastnil neblahého tažení Kyra mladšího proti jeho staršímu bratrovi Artaxerxovi, vládci Perské říše. Když Kyros padl v bitvě, Menon se dopustil zrady na velitelích řeckého vojska. Nedovedu si představit, že by Platon byl mohl ve svém dialogu nechat Sokrata rozmlouvat s Anytem, jak to v Menonu učinil, poté, co se Anytos postaral o to, aby Sokrates byl odsouzen k smrti, a nedovedu si představit, jak by byl mohl nechat Sokrata rozmlouvat s Menonem, jak to učinil, poté, co se lidé v Řecku o Menonově zradě dověděli. Vzhledem k tomu, že se Kyrova tažení účastnilo přes deset tisíc řeckých žoldnéřů ze všech koutů řeckého světa – z Ionie, Arkadie, Achaie, Athen, Sparty, Boiotie, Thessalie – zpráva o nešťastné bitvě u Kunaitry a o Menonově zradě se jistě dostala do Athén ještě v roce 401 př. n. l. Sepsání a publikaci Menonu tedy kladu do roku 402 př. n. l.

***

Novotný v ‚Úvodu‘ ke svému překladu Platonova Menonu píše: „Menon, šlechtický velkostatkář z Thessalie, jenž podle fikce dialogu přišel s četným průvodem do Athén a rozmlouvá se Sokratem, je historická osoba, týž Menon, o kterém vypravuje Xenofon v Anabasi. Účastnil se výpravy Kyra Mladšího r. 401 př. Kr.; po bitvě u Kunax byl spolu s ostatními řeckými vojevůdci od Tissaferna zajat a popraven. Xenofontovo líčení jeho povahy je tou měrou nepříznivé, že vzniká otázka, zdali nevychází z osobního nepřátelství.“ (Vydáno v OIKOZMENH, 1992, str. 67)

***

Tento svůj příspěvek věnuji tomu, co se o Menonovi a jeho zradě na řeckém vojsku dovídáme z Xenofontovy Anabase.

Xenofontův popis Menonova charakteru nechávám stranou, pouze tu poznamenám, že Novotný věc zkresluje, když píše, že Menon „po bitvě u Kunax byl spolu s ostatními řeckými vojevůdci od Tissaferna zajat a popraven.“ Jak píše Xenofon, Menon nebyl usmrcen jako „Klearchos a ostatní zajatí vojevůdci (Klearchos kai hoi alloi stratêgoi) useknutím hlavy (apotmêthentes tas kephalas), což se zdá být ta nejrychlejší smrt (hosper tachistos thanatos dokei einai), ale byl celý rok za živa mučen a mrzačen (alla zôn aikistheis eniauton); podle podání skončil život smrtí padoucha (hôs ponêros legetai tês teleutês tuchein, II.vi.29).

***

Když Kyros se svým vojskem dorazil „do Colossae (eis Kolossas), města obydleného (polin oikoumenên) [Brownson poznamenává: „Many of the cities of Asia were then deserted“ ‚Mnoho měst v Asii bylo tehdy opuštěných‘], prosperujícího (kai eudaimona) a velikého (kai megalên), tu zůstal sedm dní (entautha emeinen hêmeras hepta), a dostavil se Menon z Thessalie (kai hêke menôn ho Thessalos) s tisíci hoplity (hoplitas echôn chilious) a pěti sty peltasty (kai peltastas pentakosious)“ (I.ii.6)

Když Kyros se svým vojskem dorazil k řece Eufratu, „pozval si řecké vojevůdce (metapempsamenos tous stratêgous tôn Hellênôn), sdělil jim (elegen), že tažení bude proti velkému králi (hoti hê hodos esoito pros basilea megan) do Babylonu (eis Babulôna), a přikázal jim (kai keleuei autous), aby to řekli svým vojákům sdělili (legein tauta tois stratiôtais) a pohnuli je k následování (kai anapeithein hepesthai, I.iv.11).“ – [Do té doby Kyros vojsko přiměl k tažení pod různými záminkami; ta poslední byla, že táhne proti Abrakomovi, svému nepříteli, o kterém se doslechl, že je u Eufratu (I.iii.20).]

„Avšak Menon (Menon de), než se stalo jasným (prin dêlon einai), co učiní ostatní vojáci (ti poiêsousin hoi alloi stratiôtai), zda budou Kyra následovat (poteron hepsontai Kurô̢) či ne (ê ou), shromáždil své vojsko (sunelexe to hautou strateuma) odděleně od druhých (chôris tôn allôn), a řekl toto (kai elexe tade): ‚Mužové (Andres), jestliže mě poslechnete (ean moi peisthête), bez nebezpečí (oute kinduneusantes) a bez námahy (oute ponêsantes) dostane se vám větších poct než ostatním vojákům (tôn allôn pleon protimêsesthe stratiôtôn) od Kyra (hupo Kurou). Co vás vybízím udělat (ti oun keleuô poiêsai;)? Kyros nyní žádá (nun deitai Kuros), aby ho Řekové následovali (hepesthai tous Hellênas) v tažení proti králi (epi basilea). Já říkám, že je třeba, abyste (egô oun phêmi humas chrênai) řeku Eufrat překročili (diabênai ton Euphratên potamon), než se stane jasným (prin dêlon einai), co ostatní Řekové (ti hoi alloi Hellênes) odpovědí Kyrovi (apokrinountai Kurô̢). Jestliže odhlasují (ei men gar psêphisôntai), že budou následovat (hepesthai), vy se budete zdát být toho příčinou (doxete aitioi einai), protože jste s překročením řeky započali (arxantes tou diabainein), a k vám, jakožto nejzanícenějším (kai hôs prothumotatois ousin humin), bude Kyros cítit vděčnost (charin eisetai Kuros) a vynahradí vám to (kai apodôsei), což on umí, jestli kdo jiný (epistatai d‘ ei tis kai allos). Jestliže ostatní budou hlasovat proti (ên de apopsêphisôntai hoi alloi), vrátíme se všichni zpátky (apimen men hapantes t’oumpalin). Vás však, jako jediné, kdo ho uposlechli (humin de monois hôs peithomenois), bude užívat i k ochraně posádek (chrêsetai kai eis phrouria) i k vedení vojenských oddílů (kai eis lochagias) a cokoli jiného si budete přát (kai allou houtinos an deêsthe), vím (oida), že toho dosáhnete jako přátelé Kyra (hoti hôs philoi teuxesthe Kurou).‘ Když to vojáci slyšeli (akousantes tauta), poslechli (epeithonto), a řeku překročili (kai diebêsan) dřív, než ostatní odpověděli (prin tous allous apokrinasthai). Když se Kyros dověděl, že řeku překročili (Kuros epei d‘ ê̢stheto diabebêkotas), zaradoval se (hê̢sthê te), a k Menonovu vojsku (kai tô̢ strateumati), poslav k nim [hlasatele] Glua (pempsas Gloun), řekl (eipen): ‚Já vás, mužové, již nyní chválím (Egô men, ô andres, êdê humas epainô); abyste i vy chválili mě (hopôs de kai humeis eme epainesete), o to se postarám (emoi melêsei), jinak mě za Kyra už nepovažujte (ê mêketi me Kuron nomizete).‘ Ti vojáci (hoi men dê stratiôtai), naplněni velkými nadějemi (en elpisi megalais ontes), se modlili (êuchonto), aby se mu vše vydařilo (auton eutuchêsai). Menonovi i skvělé dary poslal, jak se povídalo (Menôni de kai dôra elegeto pempsai megaloprepôs).“ (I.iv.13-17)

K bitvě mezi vojskem Kyra a vojskem jeho bratra Artaxerxe došlo hluboko uvnitř Perské říše. Jak Xenofon píše, řecká část Kyrova vojska porazila část Artaxerxova vojska bez boje, protože Artaxerxovy oddíly se daly na útěk, jakmile na ně Řekové zaútočili: „V této bitvě se žádnému z Řeků nic nestalo (tôn Hellênôn en tautê̢ tê̢ machê̢ epathen oudeis ouden, I.viii.20) Podle podání Ktesia, Artaxerxova lékaře, pak Xenofon píše, jak Kyros padl v boji s Artaxerxem (I.viii.26-29). Řecké vojsko se o smrti Kyra dovědělo až na druhý den.

Klearchos, řeckých vojevůdce (Sparťan), usoudil, že by měli pozvat Ariaia, perského hodnostáře a velitele Kyrova vojska barbarů, aby se svým vojskem přišel k nim, že chce-li, řecké vojsko porazí Artaxerxe a udělá ho králem. Za tím účelem vyslal posly k Ariaiovi, a s nimi „Cheirisofa Sparťana (Cheirisophon ton Lakôna) a Menona Thessala (kai Menôna ton Thessalon); protože Menon sám tomu tak chtěl (kai gar autos Menôn ebouleto), byl totiž intimním druhem (ên gar philos) a přítelem Ariaia, s ním vázaným příslibem vzájemného pohostinství (kai xenos Ariaiou, II.i.5)

Artaxerxes vyslal k Řekům posly s tím, že Kyra zabil, zvítězil, a že mu tedy mají předat zbraně a obrátit se na jeho dvůr s prosbou, zda by pro ně něco dobrého neudělal (II.i.8). Klearchos odpověděl Falinovi, (jedinému Řekovi mezi královými posly): „Od nás vzkaž toto (par hêmôn de apangelle tade) že jsme toho názoru (hoti hêmeis oiometha), že potřebuje-li král (ei men deoi basilei), abychom byli jeho přáteli (philous einai), budeme daleko cennějšími přáteli (pleionos an axioi einai philoi) se svými zbraněmi (echontes ta hopla), než kdyby je předali někomu jinému (ê allô̢ paradontes), bude-li však třeba válčit (ei de deoi polemein), lépe se nám bude bojovat se zbraněmi (ameinon an polemein echontes ta hopla), než kdybychom je někomu jinému předali (ê allô̢ paradontes).“ A Falinos řekl (ho de Phalinos eipe): „To vzkážeme (Tauta men dê apangeloumen). Král však přikázal říci vám i toto (alla kai tade humin eipein ekeleuse basileus). Zůstanete-li na místě (menousi men humin autou), bude příměří (spondai eiêsan), budete-li však postupovat ku předu (proïousi de), nebo odcházet (kai apiousi), válka (polemos) (II.i.20-21) … Mám vzkázat příměří nebo válku (Spondas ê polemon apangelô;)?“ Klearchos na to opět odpověděl totéž (Klearchos de t’auta palin apekrinato): „Příměří (Spondai men), když zůstaneme (menousin), když odejdeme (apiousi de) nebo vykročíme kupředu (ê proïousi), válka (polemos).“ Co mínil učinit (hoti de poiêsoi), nenaznačil (ou diesêmêne). (II.i.23)

Falinos se svým doprovodem odešel (Phalinos men dê ô̢cheto kai hoi sun autô̢), od Ariaia však přišli (hoi de para Ariaiou hêkon) Prokles a Cheirisofos (Proklês kai Cheirisophos), ale Menon zůstal u Ariaia (Menôn de autou emene para Ariaiô̢). Tito vzkázali (houtoi de elegon), že Ariaios řekl, že je mnoho Peršanů lepších než on (hoti pollous phaiê ho Ariaios einai Persas heautou beltious), kteří by nepřipustili (hous ouk an anaschesthai), aby se stal králem (autou basileuontos): „Chcete-li se však spolu-navrátit (all‘ ei boulesthe sunapienai), máte přijít již během noci, jak vzkazuje (hêkein êdê keleuei tês nuktos). Jestliže ne (ei de mê), brzo ráno (aurion prô̢) že se dají na cestu (apienai phêsi).“ Klearchos řekl (ho de Klearchos eipen) „Takto je třebapostupovat (All‘ houtô chrê poiein). Přijdeme-li (Ean men hêkômen), bude, jak navrhujete (hôsper legete), nepřijdeme-li (ei de mê), udělejte (prattete), co budete považovat za nejpříhodnější (hopoion an ti humin oiêsthe malista sumpherein).“ Co mínil učinit (hoti de poiêsoi), ani těmto neřekl (oude toutois eipe). (II.ii.1-2)

K večeru Klearchos sezval vojevůdce (stratêgous) a velitele vojenských oddílů (kai lochagous)“, sdělil jim, že nejlepší bude, když se spojí s Kyrovými přáteli: „Od té chvíle on vedl (kai to loipon ho men êrchen), a oni mu byli poslušni (hoi de epeithonto), ne že ho zvolili (ouch helomenoi), ale viděli (alla horôntes), že on jediný přemýšlel tak (hoti monos ephronei), jak se na velitele patří (hoia dei ton archonta), kdežto ti ostatní (hoi d‘ alloi) byli nezkušení (apeiroi êsan, II.ii.6).“

Když přišla noc, Miltokythes z Thrakie se svými čtyřiceti jezdci zběhnul ke králi. Klearchos vedl ostatní a k Ariaiovi dorazili kolem půlnoci. Řečtí generálové a plukovníci se sešli s Ariaiem a jeho nejvýznamnějšími stoupenci a navzájem si přísahali, že jedni druhé nezradí a budou spojenci. „Barbaři se nadto přísežně zavázali (hoi de barbaroi prosômosan), že je povedou (kai hêgêsesthai) bez proradnosti (adolôs, II.ii.8).“

Klearchos se Ariaia otázal, jakou cestou se chce navrátit. Ariaios odpověděl, že cestou, kterou přišli, se vracet nemohou, protože by pomřeli hladem: „Nyní zamýšlíme (nun d‘ epinooumen) jít (poreuesthai) cestou sice delší (makroteran men), kde však nebudeme trpět nedostatkem proviantu (tôn d‘ epitêdeiôn ouk aporêsomen). První denní pochody musíme udělat co nejdelší (poreuteon d‘ hêmin tous prôtous stathmous hôs an dunômetha makrotatous), abychom se od králova vojska co nejvíce vzdálili (hina hôs pleiston apospasômen tou basilikou strateumatos). Jestliže se vzdálíme na dva až tří dny cesty (ên gar hapax duo ê triôn hêmerôn hodon aposchômen), král už nás nebude moci dostihnout (ouketi mê dunêtai basileus hêmas katalabein). S malým vojskem (oligô̢ men strateumati) se nás neodváží pronásledovat (ou tolmêsei ephepesthai), s velkým vojskem (polun d‘ echôn stolon) nebude moci rychle pochodovat (ou dunêsetai tacheôs poreuesthai), a také mu asi bude chybět proviant (isôs de kai tôn epitêdeiôn spaniei). To je můj názor (tên gnômên echô egôge).“ (II.ii.11-12)

Xenophon k tomu poznamenává: „Tato strategie nebyla ničím jiným (ên de hautê hê stratêgia ouden allo dunamené) než snahou uprchnout (ê apodranai) nebo uniknout (ê apophugein), osud však byl lepším stratégem (hê de tuchê estratêgêse kallion, II.ii.13) Když nastal den, dali se na pochod a k večeru se dostali do blízkosti vojska perského krále. Klearchos se rozhodl nevést své vojsko do útoku, vojáci byli unavení a bez jídla, ani však s vojskem neuhnul, aby to nevypadalo, že se dává na útěk. Tu noc strávili ve vesnicích, které byly na blízku, a dělali tolik hluku, kolik jen mohli, aby je královi vojáci slyšeli. Ráno zjistili, že královo vojsko se od nich vzdálilo. Časně ráno Klearchos nechal vojsko nastoupit v bojové sestavě. Tu přišli poslové od krále, aby s Řeky dohodli příměří. Klearchos je nechal čekat, dal si načas, aby svou armádu co nejlépe sestavil. Když byl s nastoupenou armádou spokojen, vybral si nejlépe vyzbrojené a nejlepším dojmem působící vojáky ze svého oddílu, a totéž přikázal i ostatním generálům. Když pak přišli k poslům, zeptal se, co chtějí. Odpověděli, že přišli od krále zplnomocněni, aby se dohodli o příměří. Klearchos odpověděl: „Vzkažte mu tedy (Apangellete toinun autô̢), že je nejprve třeba bitvy (hoti machês dei prôton), protože nemáme co posnídat (ariston gar ouk estin), a žádný člověk se neodváží s Řeky mluvit o příměří (oud‘ ho tolmêsôn peri spondês legein tois Hellêsi), aniž jim poskytl snídani (mê porisas ariston, II.iii.5).“

Peršané jim přislíbili, že je zavedou do vesnic, kde budou mít hojnost všeho. Za těch podmínek s nimi Klearchos uzavřel příměří. Tak došli do vesnic, kde bylo spousta dobrého jídla a palmového vína. Tam setrvali tři dny, když k nim od krále přišel Tissafernes a spolu s ním bratr královy manželky a další tři Peršané. Když k nim přišli řečtí generálové, Tissafernes k nim promluvil prostřednictvím tlumočníka: „Mužové řečtí, můj domov mě činí vaším sousedem (Egô, ô andres Hellênes, geitôn oikô̢ tê̢ Helladi), a když jsem viděl, že jste upadli do mnoha nezvladatelných těžkostí (kai epei humas eidon eis polla kai amêchana peptôkotas), pokládal jsem za velmi výhodné (heurêma epoiêsamên), kdybych si nějak mohl od krále vyžádat (ei pôs dunaimên para basileôs aitêsasthai), aby mi povolil vás dovést do Řecka a tak zachránit (dounai emoi aposôsai humas eis tên Hellada). Domnívám se totiž (oimai gar an), že mi za to nebudete nevděční ani vy (ouk acharistôs moi echein oute pros humôn), ani celé Řecko (oute pros tês pasês Hellados) (II.iii.18) … Král mi slíbil, že o tom bude přemýšlet (kai peri toutôn hupescheto moi bouleusesthai), přikázal mi však, abych se vás šel zeptat (eresthai de me humas ekeleuen elthonta), proč jste proti němu vytáhli (tinos heneken estrateusate ep‘ auton, II.iii.20).“ Na to (Pros tauta) Řekové odešli (metastantes hoi Hellênes), poradili se (ebouleuonto) a odpověděli (kai apekrinanto), Klearchos byl mluvčím (Klearchos d‘ elegen): „My jsme se ani nesešli (Hêmeis oute eisêlthomen) abychom vedli válku proti králi (hôs basilei polemêsontes), ani jsme netáhli proti králi (oute eporeuometha epi basilea), ale Kyros si našel mnoho záminek (alla pollas prophaseis Kuros hêurisken), jak i ty sám dobře víš (hôs kai su eu oistha) [první záminkou, pod kterou tažení započal, bylo, že chtěl ze svého území vyhnat Pisidy, I.ii.1], aby vás zastal nepřipravené (hina humas te aparaskeuous laboi) a nás sem přivedl (kai hêmas enthade agagoi). Když jsme však viděli, že se dostal do strašné situace (epei mentoi êdê auton heôrômen en deinô̢ onta) [řečtí vojáci, když se dovtípili, že Kyros táhne proti velkému králi, nechtěli dál pochodovat s tím, že pro takové tažení nebyli najati, a Klearcha div neukamenovali, když je nutil k dalšímu pochodu (I.iii.1-2)], stud před bohy i lidmi nám zabránil (ê̢schunthêmen kai theous kai anthrôpous) ho zradit (prodounai auton), když jsme před tím od něho přijímali mnoho dobrého (en tô̢ prosthen chronô̢ parechontes hêmas autous eu poiein). Když však Kyros zemřel (epei de Kuros tethnêken), ani neusilujeme o králův trůn (oute basilei antipoioumetha tês archês), ani nemáme důvod, proč bychom chtěli poškozovat jeho území (out‘ estin hotou heneka bouloimetha an tên basileôs chôran kakôs poiein), ani ho nechceme připravit o život (oud‘ auton apokteinai an etheloimen), ale šli bychom domů (poreuoimetha d‘ an oikade), kdyby nám nikdo nepřekážel (ei tis hêmas mê lupoiê). Kdo nám však bude škodit (adikounta mentoi), tomu se s pomocí boží budeme bránit (peirasometha sun tois theois amunasthai). Jestliže se však najde někdo, kdo nám prokáže dobro (ean mentoi tis hêmas kai eu poiôn huparchê̢), i tomu (kai touton), pokud to bude v našich silách (eis dunamin), nebudeme pozadu v odplácení dobrem (ouch hêttêsometha eu poiountes).“ (II.iii.21-23) Tissafernes odpověděl, že to králi vyřídí a bude je informovat o jeho rozhodnutí: „Nechť příměří trvá do mého příchodu (mechri d‘ an egô hêkô hai spondai menontôn). A my vám poskytneme tržiště (agoran de hêmeis parexomen).“ (II.iii.24)

Tissafernes přišel třetího dne a uzavřel s řeckými vojevůdci smlouvu, v níž se pod přísahou zavázal řeckou armádu „dovést beze zrady zpět do Řecka“ (adolôs apaxein eis tên Hellada, II.iii.26) a cestou jim poskytnout trh k nákupu proviantu; Řečtí vojevůdci se pod přísahou zavázali, že krajinou budou pochodovat jako krajinou spřátelenou. Po slavnostním uzavření smlouvy se Tissafernes vrátil ke králi, že si musí nějaké věci zařídit, a až tak učiní, vrátí se, aby je do Řecka dovedl, a sám se navrátil do své provincie. (II.iii.25-29)

Na Tissafernův návrat Řekové čekali přes dvacet dní v sousedství Ariaia a jeho vojáků. Během těchto dní za Ariaiem přicházeli jeho bratři a jiní příbuzní, kteří jemu i jeho vojsku přinášeli přísliby od krále, že jim jejich spojenectví s Kyrem nebude mít za zlé. V důsledku toho vztah Ariaia a jeho vojáků k Řekům značně ochladl, což opět vedlo k tomu, že se na ně Řekové začali dívat s nevolí. Mnoha řeckým vojákům se to všechno přestalo líbit, i obraceli se na Klearcha a ostatní generály s otázkami: „Proč tu zůstáváme (Ti menomen;)? Copak nevíme (ê ouk epistametha), že by si král nade všecko přál nás zničit (hoti basileus hêmas apolesai an peri pantos poiêsaito), aby i ostatní Řekové měli strach (hina kai tois allois Hellêsi phobos eiê) proti velkému králi vést vojenské tažení (epi basilea megan strateuein; II.iv.3)? Klearchus jim odpověděl, že o tom všem přemýšlí, kdyby se však vydali na pochod, porušili by svou smlouvu a dohodu o příměří, Ariaios by se okamžitě od nich odvrátil, nebyl by nikdo, kdo by je znepřátelenou krajinou vedl. Hlavně však neviděl, proč by král porušil přísahu a tím se provinil před bohy a nedůvěryhodným se ukázal být v očích lidí. (II.iv.5-7)

Tu přišel Tissafernes se svým vojskem a Orontas, satrapa vládnoucí Arménii, se svými vojáky; od té chvíle je Tissafernes vedl. „A Ariaios s Kyrovou armádou barbarů pochodoval spolu s Tissafernem a Orontem (eporeueto de kai Ariaios to Kurou barbarikon echôn strateuma hama Tissaphernei kai Oronta̢), a spolu s nimi tábořil (kai ksunestrapedeueto sun ekeinois). Řekové se však na ně dívali s podezřením (hoi de Hellênes huphorôntes toutous) a pochodovali odděleně pod svými veliteli (autoi eph‘ heautôn echôroun hêgemonas echontes). Po každé tábořili (estratopedeuonto de hekastote) vzdáleni jedni od druhých (apechontes allêlôn) na parasangu [zhruba pět a půl kilometru] i víc (parasangên kai pleion). Byli proti sobě na stráži, jako proti nepřátelskému vojsku (ephulattonto de amphoteroi hôsper polemious allêlous).“ (II.iv.9-10)

Po mnoha denních pochodech se dostali k řece Zapata, kde setrvali tři dny. Protože podezření mezi oběma vojsky narůstalo, Klearchus se rozhodl setkat s Tissafernem a pokusit se podezření odstranit, než z toho vznikne válka. Když se sešli, přednesl Tissafernovi vážné důvody pro to, aby je přestal mít v podezření, že podle jeho soudu byl Tissafernes jejich jedinou záchranou: „Když o tom všem uvažuji (emoi men tauta panta enthumoumenô̢), tvoje nedůvěra k nám se mi zdá tak pozoruhodná (houtô dokei thaumaston einai to se hêmin apistein), že bych moc rád slyšel jméno toho (hôste kai hêdist‘ an akousaimi to onoma), kdo umí tak úžasně mluvit (tis houtôs esti deinos legein), že tě dokáže svými slovy přesvědčit (hôste se peisai legôn), že proti tobě máme zlé úmysly (hôs hêmeis soi epibouleuomen, II.v.15) [Gorgias, nejslavnější učitel rétoriky, byl Menonovým učitelem; viz Platon, Menon 70b, 95c.]

Tissafernes ve své odpovědi jen zdůraznil, že bez něho by Řekové byli ztraceni, a svůj proslov zakončil slovy: „Ale proč (Alla ti dê), když vás můžeme zničit (humas exon apolesai), jsme nepřišli za tím účelem (ouk epi touto êlthomen;)? Věz (eu isthi), že příčinou toho je moje touha (hoti ho emos erôs toutou aitios) získat si důvěru Řeků (to tois Hellêsin eme piston genesthai), a s žoldnéřským vojskem, se kterým Kyros přišel od moře (kai hô̢ Kuros anebê xenikô̢) důvěřuje mu dík žoldu, který vyplácel (dia misthodosias pisteuôn toutô̢), se vrátit zpět k moři (eme katabênai) silný dík prokázanému dobru (di‘ euergesian ischuron). Ze všeho, čím mi jste užiteční (hosa d‘ emoi chrêsimoi este), jsi něco sám zmínil (ta men kai su eipes), to největší však vím já (to de megiston egô oida): protože tiaru na hlavě (tên men gar epi tê̢ kephalê̢ tiaran) pouze král smí mít vzpřímenou (basilei monô̢ exestin orthén echein), ale tiaru, kterou má v srdci (tên d‘ epi tê̢ kardia̢), by jistě i jiný s vaší pomocí mohl snadno tak mít (isôs an humôn parontôn kai heteros eupetôs echoi).“ (II.v.22-23)

[Brownson poznamenává: The first clause states a fact of Persian court etiquette; the second is apparently intended to give Clearchus the impression that Tissaphernes aspires to the Persian throne, and for that reason really desires the friendship and help of the Greeks. – (První větná část zmiňuje fakt týkající se perské dvorní etikety; druhá část se v Klearchovi snaží vzbudit domnění, že Tissafernes aspiruje na perský trůn, a z toho důvodu touží po přátelství a pomoci Řeků.)]

Když toto řekl (Tauta eipôn), Klearchos se domníval, že mluvil pravdu (edoxe tô̢ Klearchô̢ alêthê legein), a řekl (kai eipen): „Když máme tolik důvodů k přátelství, nejsou tedy ti, kdo nás chtějí svými pomluvami znepřátelit (Oukoun hoitines toioutôn hêmin eis philian huparchontôn peirôntai diaballontes poiêsai polemious hêmas), hodni toho největšího trestu (axioi eisi ta eschata pathein;)?“ – „Zajisté, a já (Kai egô men ge)“, řekl Tissafernes (ephê ho Tissaphernês), „chcete-li ke mně (ei boulesthe moi), i vojevůdci (hoi te stratêgoi) i velitelé vojenských oddílů (kai hoi lochagoi), přijít (elthein), otevřeně před vámi řeknu (en tô̢ emphanei lexô), kdo jsou ti, co mi říkají (tous pros eme legontas), že máš se mnou a s mým vojskem zlé úmysly (hôs su emoi epibouleueis kai tê̢ sun emoi stratia̢).“ – „A já (Egô de),“ řekl Klearchos, „přivedu všechny (axô pantas).“ II.v.24-26)

Po tomto rozhovoru byl (Ek toutôn de tôn logôn) Tissafernes samá laskavost (ho Tissaphernês philophronoumenos), požádal Klearcha, aby zůstal (tote men menein te auton ekeleue), a připravil společnou večeři (kai sundeipnon epoiêsato). Na druhý den (tê̢ de husteraia̢) se Klearchus vrátil k vojsku (ho Klearchos elthôn epi to stratopedon), a bylo na něm vidět (dêlos t‘ ên), že se domníval být ve velice přátelském vztahu k Tissafernovi (panu philikôs oiomenos diakeisthai tô̢ Tissaphernei), a co Tissafernes řekl (kai ha ekeinos elegen), to předal jako poselství (apêngelle), a řekl (ephê te), že je třeba (chrênai), aby šli k Tissafernovi ti, které si žádá (ienai para Tissaphernên hous ekeleuen), a kdo z Řeků budou usvědčeni z toho, že jsou pomlouvači (kai hoi an elenchthôsi diaballontes tôn Hellênôn), ti musejí být potrestáni jako zrádci a nepřátelé Řeků (hôs prodotas autous kai kakonous tois Hellêsin ontas timôrêthênai). Klearchos měl podezření, že tím pomlouvačem byl Menon (hupôpteue de einai ton diaballonta Menôna), protože věděl, že se Menon spolu s Ariaiem scházel s Tissafernem (eidôs auton kai syngegenêmenon Tissafernei met‘ Ariaiou), že organizoval opozici proti jeho vedení (kai stasiazonta autô̢) a snažil se ho odstranit (kai epibouleuonta), tak aby se celá armáda dostala pod jeho vedení (hopôs to hapan strateuma pros hauton labôn) a on si zajistil Tissafernovo přátelství (philos ê̢ Tissaphernei). Klearchos však také chtěl (ebouleueto de kai Klearchos), aby celá armáda byla jemu oddána (hapan to strateuma pros heauton echein tên gnômên), a aby byli odstraněni ti, kdo tomu byli na překážku (kai tous paralupountas ekpodôn einai). (II.v.27-29)

[Diaballontes/diaballonta jsem přeložil pomlouvači/pomlouvačem, ačkoli s tím nejsem spokojen; nenapadá mě však lepší slovo; a tak aspoň pár slov na vysvětlenou. Diaballô znamená „stavět jednoho proti druhému prostřednictvím pomlouvání“. Od toho slovesa je odvozeno slovo ‚ďábel‘, diabolos.]

Někteří z vojáků mu oponovali (tôn de stratiôtôn antelegon tines autô̢), že by neměli jít (mê ienai) všichni velitelé oddílů (pantas tous lochagous) a vojevůdci (kai stratêgous) a že by neměli Tissafernovi věřit (mêde pisteuein Tissaphernei). Klearchos však na tom pevně trval (ho de Klearchos ischurôs kateteinen), takže dosáhl toho (este diepraxato), že šlo pět vojevůdců (pente men stratêgous ienai) a dvacet velitelů oddílů (eikosi de lochagous). A šlo s nimi (sunêkolouthêsan de), jako na tržiště (hôs eis agoran), okolo dvou set dalších vojáků (kai tôn allôn stratiôtôn hôs diakosioi). (II.v.29-30)

Když došli ke dveřím Tissafernovým (Epei de êsan epi thurais tais Tissaphernous), vojevůdci (hoi men stratêgoi) byli pozváni dovnitř (pareklêthêsan eisô), Proxenos Biotios (Proxenos Boiôtios), Menon Thessalos (Menôn Thettalos), Agias Arkas (Agias Arkas), Klearchos Sparťan (Klearchos Lakôn), Sokrates Achaios (Sokrates Achaios). Velitelé vojenských oddílů však (hoi de lochagoi) zůstali přede dveřmi (epi tais thurais emenon). A nedlouho poté (ou pollô̢ de husteron), na stejný signál (apo tou autou sêmeiou), ti uvnitř byli zajati (hoi t‘ endon xunelambanonto), ti venku byli pobiti (kai hoi endon katekopêsan). Po tomto (meta de tauta) se někteří z barbarských jezdců (tôn barbarôn tines hippeôn) proháněli planinou (dia tou pediou elaunontes) a pobíjeli každého Řeka, na kterého narazili, ať byl otrok nebo svobodný (hô̢tini entunchanoien Hellêni ê doulô̢ ê eleutherô̢ pantas ekteinon). A Řekové (hoi de Hellênes) se podivovali se tomu jezdeckému prohánění (tên te hippasian ethaumazon), jak se na to ze svého tábořiště dívali (ek tou stratopedou horôntes), co jezdci dělali (ho ti epoioun), nevěděli (êmphegnooun), dokud nepřiběhl utíkající Nikarchos Arkas (prin Nikarchos Arkas hêke pheugôn) s ránou do břicha (tetrômenos eis tên gastera), s vnitřnostmi v rukou (kai ta entera en tais chersin echôn), a vypověděl vše, co se stalo (kai eipe panta ta gegenêmena). Poté (ek toutou dê), Řekové běželi (hoi Hellênes etheon), aby se chopili svých zbraní (epi ta hopla), všichni v panice (pantes ekpeplêgmenoi), protože se domnívali (kai nomizontes), že na nepřátelé okamžitě zaútočí na jejich tábořiště (autika hêxein autous epi to stratopedon). (II.V.31-34)

Všichni barbaři však nepřišli (Hoi de pantes men ouk êlthon), ale přišel Ariaios (Ariaios de), Artaoxos (kai Artaoxos), a Mithradates (kai Mithradatês), kteří byli Kyrovými nejvěrnějšími přáteli (hoi êsan Kurou pistotatoi). Řecký tlumočník řekl (ho de tôn Hellênôn hermêneus), že mezi příchozími uviděl Tissafernova bratra (kai ton Tissaphernous adelphon sun autois horan) a poznal ho (kai gignôskein); doprovázeni byli as třemi sty perskými těžkooděnci (xunêkolouthoun de kai alloi Persôn tethôrakismenoi eis triakosious). Když přišli blíž (houtoi epei engus êsan), požadovali, aby přišel vojevůdce nebo velitel oddílu, byl-li nějaký (proselthein ekeleuon ei tis eiê tôn Hellênôn stratêgos ê lochagos), aby mu předali vzkaz od krále (hina parangeilôsi ta para basileôs). Pod ochranou pak vyšli vojevůdci Řeků (meta tauta exêlthon phulattomenoi tôn Hellênôn stratêgoi men) Kleanor z Orchomenu (Kleanôr Orchomenios) a Sofainetos ze Stymfaly (kai Sophainetos Stumphalios), a s nimi Xenofon z Athén (xun autois de Xenophôn Athênaios), aby se dověděl, co se stalo s Proxenem (hopôs mathoi ta para Proxenou). Cheirisofos [Sparťan] s nimi nebyl (Cheirisophos de etunchanen apôn), protože byl s jinými vojáky, kteří v nějaké vesnici sháněli proviant (en kômê̢ tini xun allois episitizomenois). Když se dostali k doslechu a zastavili se (epeidê de estêsan eis epêkoon), Ariaios řekl (eipen Ariaios tade): „Klearchus (Klearchos men), mužové řečtí (ô andres Hellênes), protože se ukázal být křivopřísežníkem (epei te epiorkôn te ephanê) a porušil příměří (kai tas spondas te luôn), byl po právu usmrcen (echei tên dikên kai tethnêke), ale Proxenos a Menon (Proxenos de kai Menôn), protože podali informaci o jeho spiknutí (hoti katêngeilan autou tên epiboulên), jsou ve velké úctě (en megalê̢ timê̢ eisin). Od vás král požaduje zbraně (humas de basileus ta hopla apaitei), protože jsou jeho, jak praví (autou gar einai phêsi), protože patřili Kyrovi (epeiper Kurou êsan), jeho otrokovi (tou ekeinou doulou).“ (II.v.35-38)

***

Řecké vojsko se z Xenofontova popudu přes noc vzmohlo, zvolilo si nové vojevůdce a velitele oddílů, a legendárním pochodem dosáhlo Černého moře a řeckých území.

***

Pozapomeňme na to, co jsem řekl v úvodu, co se datování Menonu týče (příspěvek jsem původně chtěl nazvat ‚Datování Platonova Menonu s přihlédnutím ke Xenofontově Anabasi‘). Po tom úvodu jsem byl věcí samou přinucen podat bez komentáře sled událostí, které k Menonově zradě vedly, jak Xenofon věci viděl, slyšel, a podal, aniž on sám je komentoval. Na tomto pozadí chci svůj příští příspěvek věnovat Menonovi v Platonově Menonu a v té souvislosti se tázat, zda lze dialog považovat za Platonovu fikci, napsanou poté, co se Athéňané o Menonově zradě dověděli.

Questions

Thursday, October 12, 2017

Menon v Xenofontově Anabasi

No comments:

Post a Comment