Questions: 1 Datování Platonova Menonu

V příspěvku ‚Menon v Xenofontově Anabasi‘ jsem se zabýval Menonovou zradou na řeckém vojsku. Příspěvek jsem zakončil otázkou, zda Platon mohl Menon napsat poté, co se Řekové o Menonově zradě dověděli. V pokusu o odpověď začnu Menonovou první definici zdatnosti, jak Sokrates Menona k definici přivedl z hloubi svého nevědění, a pak mu ukázal, o co při definování zdatnosti jde.

Sokrates si vyčítá, že vůbec neví, co morální zdatnost je (emauton katamemphomai hôs ouk eidôs peri aretês to parapan, 71b2-3) – Menon: „Ale ty (alla su), Sokrate (ô Sôkrates), doopravdy nevíš, ani co je zdatnost (alêthôs oud‘ hoti aretê estin oistha), a mám tuhle zprávu o tobě (alla tauta peri sou) přinést i domů (kai oikade apangellômen;)? – Sokrates: „Nejenom tu (Mê monon ge), příteli (ô hetaire), ale také (alla kai), že jsem se dosud, jak se mi zdá, nesetkal ani s nikým jiným, kdo by to věděl (hoti oud allô̢ pô enetuchon eidoti, hôs emoi dokô).“ – Menon: „Cože (Ti de;), nesetkal ses s Gorgiou (Gorgia̢ ouk enetuches), když zde byl (hote enthade ên;)?“ – S. „Zajisté (Egôge).“ – M. „A to se ti nezdálo, že to ví (Eita ouk edokei soi eidenai;)?“ S. „Nemám tuze dobrou paměť (Ou panu eimi mnêmôn), Menone (ô Menôn), takže v přítomné chvíli nemohu říci (hôste ouk echô eipein en tô̢ paronti), jak se mi tehdy zdál (pôs moi tote edoxen). Ale snad (all‘ isôs) on to ví (ekeinos te oide) a snad ty víš, co on mluvil (kai su ha ekeinos elege); upamatuj mě tedy (anamnêson oun me), jak o tom mluvil (pôs elegen). Jestliže však raději chceš (ei de boulei), pověz to sám (autos eipe) … aby to byla nejšťastnější nepravda (hina eutuchestaton pseusma), kterou jsem pronesl (epseusmenos ô), jestliže se ukáže, že ty to víš a Gorgias také (an phanê̢s su men eidôs kai Gorgias), kdežto já jsem řekl (egô de eirêkôs), že jsem se ještě nikdy nesetkal s nikým, kdo by to věděl (mêdeni pôpote eidoti entetuchêkenai).“ – M. „Však není těžké (All‘ ou chalepon), Sokrate (ô Sôkrates), to povědět (eipein). Za prvé (prôton men), jestliže si přeješ (ei boulei) zdatnost muže (andros aretên), je nasnadě (ra̢dion), že to je zdatnost muže (hoti hautê estin andros aretê), býti schopen (hikanon einai) spravovat věci obce (ta tês poleôs prattein) a při té činnosti (kai prattonta) dělat přátelům dobře (tous men philous eu poiein), nepřátelům zle (tous d‘ echthrous kakôs), a sám se mít na pozoru (kai auton eulabeisthai), aby se mu nic takového nestalo (mêden toiouton pathein). Jestliže pak chceš (ei de boulei) zdatnost ženy (gunaikos aretên), není nesnadné (ou chalepon) vyložit (dielthein), že má dobře spravovat dům (hoti dei autên tên oikian eu oikein), opatrujíc věci domácnosti (sô̢zousan te ta endon) a jsouc poslušna svého muže (kai katêkoon ousan tou andros). A jiná je zdatnost dítěte (kai allê estin paidos aretê), děvčete (kai thêleias) i hocha (kai arrenos), a jiná staršího muže (kai presbuterou andros), buď svobodného (ei men boueli, eleutherou) nebo otroka (ei de boulei, doulou). A je přemnoho jiných zdatností (kai allai pampollai aretai eisin), takže nepůsobí nesnáze říci (hôste ouk aporia eipein) o zdatnosti (aretês peri), co jest (hoti estin); neboť v každém oboru činnosti (kath‘ hekastên gar tôn praxeôn) a v každém věku (kai tôn hêlikiôn) i ke každému úkonu (pros hekaston ergon) náleží každému z nás zdatnost (hekastô̢ hêmôn hê aretê estin) a právě tak (hôsautôs), myslím (oimai), Sokrate (ô Sôkrates), i špatnost (kai hê kakia).“ (71b9-72a5, překlad pasáži z Menonu je Fr. Novotného)

Jak vidět, princip ‚dělání přátelům dobře, nepřátelům zle‘ stojí v samotném centru Menonova pojetí aretê, zdatnosti, co se muže týká. Čtenář, který Menon datuje tak, jak mu to v akademických kruzích obecně přijaté datování Platonových dialogů káže, tedy po Sokratově smrti, a který četl Platonova Kritona, by tu měl očekávat, že se Sokrates nad tímto Menonovým principem pozastaví. V Kritonu Sokrates princip ‚nikomu nečinit zlé‘ spojuje s pojetím spravedlivého jednání „protože činit lidem zlé (to gar pou kakôs poiein anthrôpous) se ničím neliší od nespravedlivého jednání (tou adikein ouden diapherei, 49c7-8).

Sokrates v Kritonu staví tento princip proti obecně přijímanému ‚dělání přátelům dobře, nepřátelům zle‘, když upozorňuje, že člověk „nemá činit žádnému člověku zlo (dei oute kakôs poiein oudena anthrôpôn) ať sám od nich utrpěl jakkoli mnoho zlého (oud‘ an hotioun paschê̢ hup‘ autôn, 49c10-11“. Sokrates Kritona nabádá, aby velice dobře zvážil, zda s ním v této věci souhlasí, „protože vím (oida gar), že jen málo lidí je a kdy bude tohoto mínění (hoti oligois tisi tauta kai dokei kai doxei). Ti, kteří jsou tohoto mínění (hois oun houtô dedoktai), a ti, kteří nejsou (kai hois mê), se spolu nemají o čem radit (ouk esti koinê boulê). (49d2-3) Na základě tohoto principu Sokrates odmítne Kritonovo nabádání, aby se konečně rozhodnul a z vězení se nechal vysvobodit. Sokrates dovozuje, že útěkem z vězení by vážně poškodil princip, na kterém stojí Zákony, že totiž právoplatný rozsudek platí, ať je jakkoli nespravedlivý.

Očekávání, že se tu Sokrates nad Menonovým principem zdatnosti pozastaví, je o to oprávněnější, máme-li Menon vidět jako dialog napsaný poté, co se Řekové dověděli o Menonově zradě. Klearchos a Menon byli nepřátelé, jeden i druhý se chtěl chopit vlády nad celým řeckým vojskem, jeden i druhý chtěl svého soka odstranit, jeden i druhý postupoval podle principu ‚dělání přátelům dobře, nepřátelům zle‘. Rozdíl byl v tom, že zatím co Klearchos tak chtěl učinit veřejným odhalením Menonova falešného očerňování jeho samého a s ním spojených vojevůdců a jemu poslušných velitelů vojenských oddílů, donášeného Tissafernovi, vojevůdci Peršanů, očerňování, jež ohrožovalo samu existenci řecké armády, naopak jediná cesta, kterou Menon viděl jako možnou, aby odstranil Klearcha a velitelů s ním spojených, byla cesta zrady.

Datujeme-li Menon jako jeden z dialogů napsaných Platonem před tím, než k Menonově zradě došlo, respektive před tím, než se o ní Řekové dověděli, tedy ještě za Sokratova života, tu v dialogu vidíme Sokrata, jak mu bytostně šlo o poznání zdatnosti jako takové. Co ho na Menonově definici zajímá, je pouze to, že namísto toho, aby zdatnost definoval, mu tento předložil řadu různých zdatností.

Sokrates: „Podobá se, Menone, že mě potkalo jakési veliké štěstí (Pollê̢ ge tini eutuchia̢, eoika kechrêsthai, ô Menôn) jestliže jsem hledal jen jednu zdatnost (ei mian zêtôn aretên), ale nalezl jsem celý roj zdatností (smênos ti anêurêka aretôn) u tebe ležící (para soi keimenon). Avšak (atar), Menone (ô Menôn), abych užil toho obrazu o rojích (kata tautên tên eikona tên peri ta smênê), dejme tomu, že bys na mou otázku (ei mou eromenou), co je včela (melittês peri ousias hoti pot‘ estin), řekl, že jich je mnoho a rozmanitých (pollas te kai pantodapas eleges autas einai); co bys mi odpověděl (ti an apekrinô moi), kdybych se tě zeptal (ei se êrômên): ‚Myslíš snad, že tím jich je mnoho a rozmanitých (Ara toutô̢ phê̢s pollas kai pantodapas einai) a vespolek se lišících (kai diapherousas allêlôn), že jsou včely (tô̢ melittas einai)? Či se tímto nic neliší (ê toutô̢ men ouden diapherousin), nýbrž něčím jiným (allô̢ de tô̢), jako na příklad buď krásou (hoion ê kallei) nebo velikostí (ê megethei) nebo některou jinou z takových vlastností (ê allô̢ tô̢ tôn toioutôn;)?‘ Pověz (eipe), co bys odpověděl (ti an apekrinô), kdybys dostal takovou otázku (houtôs erôtêtheis;)?“ – Menon: „Jistě to (Tout‘ egôge), že se jako včely nic neliší jedna od druhé (hoti ouden diapherousin, hê̢ melittai eisin, hê hetera tês heteras).“ – S. „Kdybych tedy potom řekl (Ei oun eipon meta tauta): Nuže, pověz mi právě toto (touto toinun moi auto eipe), Menone (ô Menôn): Co je podle tvého mínění to, čím se nic neliší, nýbrž všechny jsou totéž (hô̢ ouden diapherousin alla t’auton eisin hapasai, ti touto phê̢s einai;)? Přece bys měl mi co říci (eiches dêpou an ti moi eipein;)?“ – M. „Zajisté (Egôge).“ – S. „Tak tomu je tedy i se zdatnostmi (houtô̢ dê kai peri tôn aretôn); i když jich je mnoho a rozmanitých (k’an ei pollai kai pantodapai eisin), všechny mají jakýsi jeden totožný druhový vid (hen ge ti eidos t’auton hapasai echousin), pro který jsou zdatnostmi (di‘ ho eisin aretai); na něj se má podívat ten, kdo odpovídá tazateli (eis ho kalôs pou echei apoblepsanta ton apokrinomenon tô̢ erôtêsanti), a pak objasnit (ekeino dêlôsai), co je zdatnost (ho tunchanei ousa aretê). Či nerozumíš (ê ou manthaneis), co myslím (hoti legô;)?“ (72a6-d1)

Menon si není zcela jist, zda Sokratově otázce dobře rozumí. A tak se Sokrates táže, zda si to myslí pouze o zdatnosti, že je jiná, co se týká muže, ženy, a všech těch jiných, o kterých Menon mluvil, nebo zda to vidí podobně, pokud jde o zdraví, velikost a sílu. Menon odpovídá, že co se těchto věcí týče, zdraví, velikost a síla jako takové se od sebe neliší, pokud jde o muže nebo ženy. Tu se tedy Sokrates táže: „A zdatnost se bude něčím lišiti jakožto zdatnost (Hê de aretê pros to aretê einai dioisei ti), ať bude v dítěti (eante en paidi ê̢) nebo v starci (eante en presbutê̢), ať v ženě (eante en gunaiki) nebo v muži (eante en andri;)?“ – Menon: „Mně se jaksi zdá (Emoige pôs dokei), Sokrate (ô Sôkrates), že toto již není podobno (touto ouketi homoion einai) těm ostatním případům (tois allois toutois).“ (73a1-5)

Tu si tedy Sokrates dá práci s tím, aby Menonovi ukázal, že s aretê, zdatností, je to v tomto ohledu stejné, jako se jsoucností včely (melittês peri ousias hoti pot‘ estin, 72b1-2), zdraví, velikosti a síly. Z hlediska Sokratova filozofického hledání je to problém základní, o který mu v jeho filozofických diskusích šlo.

Sokrates: „Cože (Ti de;)? Neříkal jsi, že zdatností muže (ouk andros men aretên eleges) je dobře spravovat obec (polin eu dioikein) a ženy (gynaikos de) domácnost (oikian;)?“ – Menon: „Zajisté (Egôge).“ – S. „Nuže je snad možno dobře spravovat (Ar‘ oun hoion te eu dioikein) buď obec (ê polin) nebo domácnost (ê oikian) nebo cokoli jiného (ê allo hotioun), když by se to nespravovalo rozumně a spravedlivě (mê sôphronôs kai dikaiôs dioikounta;)?“ – M. „To přece ne (Ou dêta).“ – S. „Budou-li tedy spravovat spravedlivě a rozumně (Oukoun anper dikaiôs kai sôphronôs dioikôsin), budou to spravovat spravedlností a rozumností, že ano (diakiosunê̢ kai sôphrosunê̢ dioikêsousin)?‘ – M. „Nutně (Anankê).“ – S. „Tedy oba, i žena i muž, potřebují téhož, jestliže mají být dobří (Tôn autôn ara amphoteroi deontai, eiper mellousin agathoi einai, kai hê gunê kai ho anêr), spravedlnosti (dikaiosunês) a rozumnosti (kai sôphrosunês).“ – M. „Nutně (Phainontai).“ – S. „A což dítě (Ti de pais) a stařec (kai presbutês;)? Mohli by se kdy stát dobrými, kdyby byli nevázaní a nespravedliví (môn akolastoi ontes kai adikoi agathoi an pote genointo;)? – M. „To přece ne (Ou dêta).“ – S. „Naopak musí být rozumní (Alla sôphrones) a spravedliví (kai dikaioi;).“ – M. „Ano (Nai).“ – S. „Tedy všichni lidé (Pantes ar‘ anthrôpoi) jsou dobří týmž způsobem (tô̢ autô̢ tropô̢ agathoi eisin); neboť se stávají dobrými, když dosáhnou týchž vlastností (tôn autôn gar tuchontes agathoi gignontai). – M. „Podobá se (Eoike).“ – S. „Přece by nebyli týmž způsobem dobří, kdyby jejich zdatnost nebyla táž (Ouk an dêpou, ei ge mê hê autê aretê ên autois, tô̢ autô̢ an tropô̢ agathoi êsan).“ – M. „Ovšem že ne (Ou dêta).“ – S. „Když tedy (Epeidê toinun) zdatnost všech je táž (hê autê aretê pantôn estin), pokoušej se říci (peirô eipein) a vzpomenout si (kai anamnêsthênai), jak ji vymezuje Gorgias (ti auto phêsi Gorgias einai) a ty (kai su) s ním (met‘ ekeinou).“ (73a6-c8)

Menonovým další definicí zdatnosti se budu zabývat v následujícím příspěvku věnovaném datování Platonova Menonu.

***

Tento příspěvek jsem otevřel otázkou, zda Platon mohl Menon napsat poté, co se Řekové dověděli o Menonově zradě na řeckém vojsku. Menonova první definice zdatnosti, Sokratova reakce na tuto definici, jakož i diskuse, která se na to o zdatnosti rozvinula, naznačuje, že Platon tak sotva mohl učinit. V tom rozhovoru totiž Platon představuje Sokrata tak, jak se s ním jako mladý stoupenec Herakleita filozoficky setkal, a Sokratovo upření mysli na definici etických pojmů mu ukázalo jsoucnost idejí, které se herakleitovskému toku vymykají. Sokratovo upozornění, že „všechny zdatnosti mají jednu společnou Ideu, která je se sebou samou totožná (hen ge ti eidos t’auton hapasai echousin), díky které jsou zdatnostmi (di‘ ho eisin aretai), na níž je dobře (eis ho kalôs pou echei), aby dotazovaný pohleděl (apoblepsanta ton apokrinomenon) a tazateli vysvětlil to (tô̢ erôtêsanti ekeino dêlôsai), co zdatnost je (ho tunchanei ousa aretê, 72c7-d1)“ je v souladu s Aristotelovým svědectvím, že když k filozofickému setkání mezi Platonem a Sokratem došlo, Sokrates se zabýval etickou problematikou (Sôkratous peri ta êthika pragmateuomenou), v rámci níž hledal obecné pojmy (en toutois mentoi to katholou zêtountos), na jejichž definice upřel svou mysl (kai peri horismôn epistêsantos tên dianoian, Aristoteles, Metafyzika A, 987b1-4). V tom rozhovoru Sokrata s Menonem tedy Platon zachytil zcela podstatnou stránku Sokratova filozofování a jako takový ho mohl uvést v kterémkoli z dialogů, které napsal po Sokratově smrti, a zvolit Sokratova partnera pro to vhodného. Proč by tedy po Sokratově smrti k tomu rozhovoru volil jako partnera právě Menona, o jehož zradě na řeckém vojsku všichni věděli?

Z Isokratova Busirida víme, že Sokratovou smrtí spor o Sokrata neustal; Isokrates tu totiž ostří své kritiky zaměřil proti Polykratovi, který napsal Obžalobu Sokrata, v níž Sokrata obvinil z toho, že se Alkibiades stal jeho žákem (4-5). Z Xenofontových Vzpomínek na Sokrata víme, že Sokrates byl mnohými viněn z toho, že jeho žákem byl Kritias, vůdce Třiceti tyranů, a Alkibiades, který se snad nejvíce zasloužil o nešťastný začátek a průběh peloponéských válek, počínaje katastrofálním sicilským tažením. Dovedu si dobře představit, že Menon tak, jak se ukazuje v rámci Menonovy definice zdatnosti a Sokratovy diskuse k ní – ve které princip „dělat přátelům dobře, nepřátelům zle“ vystupuje do popředí právě dík Menonovu pokusu zbavit se nepřátel pomocí Peršanů, tedy pomocí zrady, princip, který Sokrates nechává v dialogu zcela bez povšimnutí – by mohl být napsán někým, kdo by chtěl obvinit Sokrata z neschopnosti mladé lidi kolem sebe k opravdové zdatnosti přivést, a Menona tak připojit ke Kritiovi a Alkibiadovi jako Sokratův další pedagogický nezdar. Že Platon Menon s tím úmyslem nenapsal, o tom svědčí veškeré jeho ostatní dialogy, počínaje těmi, které se soustřeďují na Sokratovy poslední dny, tedy Kritonem, Obranou Sokrata a Faidonem. Dialog Menon proto nahlížím jako dialog napsaný a publikovaný Platonem před tím, než se Řekové o Menonově zradě dověděli, tedy ještě za Sokratova života.

Questions

Wednesday, October 18, 2017

1 Datování Platonova Menonu

No comments:

Post a Comment