Questions: October 2017

Tuesday, October 31, 2017

4 Datování a interpretace Platonova Menonu s přihlédnutím k jeho 0braně Sokrata

Sokrates Anyta požádal, aby svému hostu Menonovi poradil, ke komu z Athéňanů by měl jít, aby se od něho naučil zdatnosti, kterou lidé dobře spravují své domácnosti i obce: „pověz jméno, čí chceš (92e2).“ – Anytos: „Proč je třeba slyšet jméno jednoho člověka (Ti de henos anthrôpou onoma dei akousai;)? Vždyť s kterýmkoli se setká ze slušných Athéňanů (hotô̢ gar an entuchê̢ Athênaiôn tôn kalôn k‘agathôn), každý ho učiní lepším nežli ti sofisté (oudeis estin hos ou beltiô auton poiêsei ê hoi sophistai), jen když bude chtít poslouchat (eanper ethelê̢ peithesthai).“ (92e3-6, překlad z Menonu F. Novotný)

***

Novotný poznamenává: „Slovem ‚slušný‘ tu překládám známý řecký výraz kalos k’agathos [kalos kai agathos ‚krásný a dobrý‘].“ Tu však stojí především za zmínku, že termín kalos (krásný) a agathos (dobrý) byly morální termíny, jež stály v centru Sokratova úsilí o duši, o její zdatnost (aretê). Toho si byl Anytos jistě vědom, když tímto termínem poukázal na ty, kdo by Menona naučili zdatnosti, protože tím termínem Aristofanes charakterizoval Sokrata a jeho žáky v Oblacích.

V Aristofanově komedii chce sedlák Strepsiades poslat svého syna Feidippida do „myslírny moudrých duší“ (psuchôn sophôn phrontistêrion, 94), aby se u nich naučil umění přesvědčivě mluvit. Syn se ho ptá „Kdo jsou ti lidé“, otec mu odpoví, že nezná jejich jméno, že však jsou to „myšlenkám se věnující sofisté krásní a dobří“ (merimnosophistai kaloi te k’agathoi, 101). Tu jeho aristokraticky (svou matkou) vychovaný syn okamžitě ví, o koho jde: „Ach jé (aiboi), ti mizerní ubožáci (ponêroi g‘), já vím (oida). Ty mluvíš o těch nanic hodných tlachalech, těch vybledlých, co jsou bez bot (tous alazonas, tous ôchriôntas tous anupodêtous legeis), mezi nimiž je ten zle posedlý Sokrates (hôn ho kakodaimôn Sôkratês, 102-4).“

Neméně zajímavé je, že Anytova odpověď Sokratovi je pozoruhodně blízká tomu, jak se na věc díval Sokrates sám. S tím ovšem, že namísto Anytova prudce odmítavého postoje vůči sofistům u Sokrata nacházíme ironii. Sokrates se na soudě brání: „Jestliže jste od někoho slyšeli (ei tinos akêkoate), že se já zabývám vzděláváním lidí (hôs egô paideuein epicheirô anthrôpous) a že si tím vydělávám peníze (kai chrêmata prattomai), ani to není pravda (oude touto alêthes). Ačkoli i toto by bylo podle mého zdání krásné (epei kai touto ge moi dokei kalon einai), jestliže by byl někdo schopen vzdělávat lidi (ei tis hoios t‘eiê paideuein anthrôpous) jako Gorgias z Leontin (hôsper Gorgias ho Leontinos) a Prodikos z Kea (kai Prodikos ho Keios) a Hippias z Élidy (kai Hippias ho Êleios). Z těchto totiž každý (toutôn gar hekastos), občané (ô andres), dovede chodit od města k městu a všude přemlouvají mladé lidi – kterým je možno zadarmo poslouchat vlastní občany, kteréhokoli by chtěli – aby opustíce styky s oněmi poslouchali je samy (hoios t’estin iôn eis hekastên tôn poleôn tous neous – hois exesti tôn heautôn politôn proika suneinai hô̢ an boulôntai – toutous peithousi tas ekeinôn sunousias apolipontas sphisin suneinai), dávali jim peníze (chrêmata didontas) a ještě jim za to byli vděčni (kai charin proseidenai) (19d8-20a2) … Já sám bych se věru pyšnil a chlubil (egô g’oun kai autos ekallunomên te kai hêbrunomên an), kdybych to uměl (ei êpistamên tauta); ale nechlubím se, neboť to neumím (all‘ ouk epistamai), občané athénští (ô andres Athênaioi, 20c1-3).“ (Platon, Obrana Sokrata, překlad Fr. Novotný)

Když Sokrates na svou obhajobu pronášel tato slova, nemohl si nebýt vědom toho, že tu jakoby navazuje na svůj rozhovor s Anytem, se vší drásavou ironií, kterou ta situace obnášela. Nemohu si představit, že Platon by byl mohl napsat Menon nějakých deset let po Sokratově smrti – po své první cestě na Sicílii (viz ku příkladu Patočkův Platón, Státní pedagogické nakladatelství, 1991, str. 195-216) – jako fikci, v níž Anytovu odpověď Sokratovi formuloval tak, že v očích pozorného čtenáře vyvolal v paměti Sokratovu obrannou řeč, která na soudu neuspěla, protože Anytos uspěl se svým tvrzením, že když už se Sokrates dostal před soud, musí být usmrcen, protože jinak by všichni mladí lidé byli zkaženi a dělali věci, kterým Sokrates učí (Platon, Obrana Sokrata 29c).

Sunday, October 29, 2017

3 Datování a interpretace Platonova Menonu s přihlédnutím k jeho Protagoru, 0braně Sokrata a Sedmému dopisu, a k Isokratově Obhajobě proti Kallimachovi.

Ve svém předchozím příspěvku jsem chtěl nahlédnout, proč se Sokrates na Menona obrátil s výzvou, aby o tom, o čem je sám přesvědčen, přesvědčil i svého hostitele Anyta. Sokrates přizval Anyta, aby se společně poradili o tom, ke komu by bylo správné poslat Menona, který chce nabýt zdatnost, kterou lidé dobře spravují své domácnosti i obce. Když Sokrates navrhl sofisty, kteří se nabízejí, že každého, kdo jim za to zaplatí, té zdatnosti naučí, Anytos vybuchl: „U Herakla, nevyslovuj to jméno! Kéž nikoho z mých příbuzných a přátel, ani domácího ani cizince, nepojme taková šílenost, aby k nim šel a dal se mrzce zkazit, neboť oni jsou zřejmá zkáza a zhouba těch, kdo se s nimi stýkají (91c1-5, překlad pasáží z Menona Fr. Novotný).“ Dále jsem se v rozhovoru Sokrata s Anytem nedostal. Nyní tedy začnu Sokratovou odpovědí Anytovi.

Sokrates: „Jak to (Pôs legeis), Anyte (ô Anytos;)? Tedy tito jediní (houtoi ara monoi) z těch (tôn), kteří si osobují umění dělat něco dobrého (antipoioumenôn ti epistasthai euergetein), tolik se liší od ostatních (tosouton tôn allôn diapherousin), že netoliko neprospívají (hoson ou monon ouk ôphelousin), jako ti ostatní (hôsper hoi alloi), tomu, cokoli jim kdo svěří (hoti an tis autois paradô̢), nýbrž naopak ještě to kazí (alla kai to enantion diaphtheirousin;)? A za to se odvažují veřejně brát peníze (kai toutôn phanerôs chrêmata axiousi prattesthai;)? To tedy ti nijak nemohu uvěřit (egô men ouk echô hopôs soi pisteusô); vždyť vím, že jediný Protagoras získal z této moudrosti více peněz (oida gar andra hen Protagoran pleiô chrêmata ktêsamenon apo tautês tês sophias) nežli Feidias (ê Pheidian te), který dělal tak uznaně krásné práce (hos houtô periphanôs kala erga êrgazeto), a nežli deset jiných sochařů (kai allous deka tôn andriantopoiôn). To by byl přece div divoucí, co říkáš (kaitoi teras legeis); ševci, spravující staré střevíce (ei hoi men ta hupodêmata ergazomenoi ta palaia), a krejčí, látající pláště (kai ta himatia exakoumenoi), by nemohli zůstat nepozorováni (ouk an dunainto lathein) ani třicet dní (triakont‘ hêmeras), kdyby odváděli pláště a střevíce v horším stavu, nežli je přijali (mochthêrotera apodidontes ê parelabon ta himatia te kai hupodêmata), nýbrž kdyby dělali takové věci (all‘ ei toiauta poioien), brzy by zemřeli hladem (tachu an tô̢ limô̢ apothanoien), ale Protagoras (Protagoras de) podle tvé řeči (ara) zůstával nepozorován celému Řecku (holên tên Hellada elanthanen) po více než čtyřicet let, když kazil své žáky a propouštěl je v horším stavu nežli je přijímal (diaphtheirôn tous sungignomenous kai mochthêroterous apopempôn ê parelambanen pleon ê tettarakonta etê) – zemřel totiž, jak myslím (oimai gar auton apothanein), ve věku skoro sedmdesáti let (engus kai hebdomêkonta etê gegonota), byv čtyřicet let činný ve svém povolání (tettarakonta de en tê̢ technê̢ onta) – a po všechen čas (kai en hapanti tô̢ chronô̢ toutô̢) až do dnešního dne (eti eis tên hêmeran tautêni) nic neztratil ze své slávy (eudokimôn ouden pepautai); a netoliko Protagoras (kai ou monon Protagoras), nýbrž i velmi mnoho jiných (alla kai alloi pampolloi), někteří v době před ním (hoi men proteron gegonotes ekeinou), jiní ještě dosud žijící (hoi de kai nun eti ontes). Zdalipak si tedy máme myslit (Poteron dê oun phômen), že klamali a kazili, jak ty tvrdíš, mladé lidi vědomě (kata ton son logon eidotas autous exapatan kai lôbasthai tous neous) či že o tom ani sami nevěděli (ê lelêthenai kai heautous;)? A odvážíme se přičítat takovou šílenost těm (kai houtô mainesthai axiôsomen toutous), které někteří prohlašují za nejmoudřejší z lidí (hous enioi phasi sophôtatous anthrôpop̂n einai;)?“ (91c6-92a6)

***

Tu se je třeba pozastavit nad Sokratovým „To tedy ti nijak nemohu uvěřit“, kterým zpochybňuje Anytovo prohlášení, že sofisté „jsou zřejmá zkáza a zhouba těch, kdo se s nimi stýkají“. Že Sokrates měl k sofistům stanovisko odmítavé, to lze vysoudit z toho, že na začátku dialogu prohlásil: „Nejenom vůbec nevím, co je zdatnost, ale ještě jsem se nesetkal s nikým, kdo by to věděl, jak se mi zdá“ (71a-c). Když se ho pak Menon zeptal, zřejmě ve chvíli, kdy si k nim přisedl Anytos, „zdá se ti snad, že nejsou učitelé zdatnosti?“ (89e4-5) Sokrates odpověděl „Aspoň já, ačkoli jsem mnohokrát hledal, zdali jsou nějací její učitelé, přes všechno své úsilí je nemohu nalézti. A přece hledám spolu s mnoha jinými, a to nejvíce s těmi, o kterých se domnívám, že jsou v té věci nejzkušenější.“ (89e6-9) Mezi těmi, spolu s kým Sokrates takto hledal, byl Protagoras, Hippias a Prodikos, tři nejslavnější sofisté, kteří se za mzdu nabízeli zdatnosti učit, jak Platon ukáže v Protagorovi. Když tedy Sokrates Anytovi předložil k úvaze sofisty, jako ty, k nimž by bylo správné Menona poslat, aby se od nich naučil zdatnosti, učinil to na základě toho, že se sofisté za učitele zdatnosti veřejně prohlašovali. Své „To tedy ti nijak nemohu uvěřit, že sofisté jsou zřejmá zkáza a zhouba těch, kdo se s nimi stýkají“ (91d6) Sokrates neopírá o svá setkání se sofisty, nýbrž o to, jaký zvuk sofisté měli, především Protagoras, mezi helénskou smetánkou. Sokratův vlastní pohled na sofisty přichází ke slovu ve chvíli, kdy se Anyta ptá, zda sofisté „klamali a kazili, jak ty tvrdíš, mladé lidi vědomě, či že o tom ani sami nevěděli?“

Od Anytova tvrzení, že sofisté „klamali a kazili mladé lidi“, se Sokrates distancuje slovy „jak ty tvrdíš“; že tak činili, „aniž to sami věděli“, to je Sokratův postřeh, který Platon zachytí o několik let později v Protagorovi. Sokratova slova z Protagory tu uvedu v Patočkově podání: „Není snad ostatně sofista něčím jako kupcem či handlířem, který chválí všecko své zboží bez rozdílu nejen proto, že z prodeje má prospěch, ale též proto, že vlastně sám neví, co z jeho krámu je prospěšné a co ne? Obchodníkem tím nebezpečnějším, že obvyklý obchodník tělesnými potřebami prodává něco, co možno odnést v nádobě a před upotřebením se o tom poradit se znalci, zatímco prodavač znalostí je ukládá přímo do duše, která tím přijímá prospěch či zkázu.“ (Jan Patočka, Sókratés, Státní pedagogické nakladatelství, Praha, 1990, str. 39. Srovnej Platon, Protagoras 313c-d)

***

Anytus: „Jsou daleci toho, Sokrate, aby šíleli (Pollou ge deousi mainesthai, ô Sôkrates); naopak mnohem více šílejí ti mladí lidé, kteří jim dávají peníze (alla polu mallon hoi toutois didontes argurion tôn neôn), a nad ty ještě více (toutôn d‘ eti mallon hoi) ti, kteří jim mladé lidi svěřují (hoi toutois epitrepontes), příbuzní (hoi prosêkontes), avšak daleko nejvíce ze všeho obce (polu de malista hai poleis), že je nechávají vcházeti (eôsai autous aphikneisthai) a nevyhánějí jich (kai ouk exelaunousai), když se někdo pokouší něco takového dělat, ať je to cizinec (eite tis xenos epicheirei toiouton ti poiein) nebo domácí (eite astos).“ – S. „Ukřivdil ti snad, Anyte, některý z těch sofistů (Poteron de, ô Anute, êdikêke tis se tôn sophistôn), či proč (ê ti) jsi na ně tak zlý (houtôs autois chalepos ei;)?“ – An.: „Při Diovi, já jsem se ještě nikdy se žádným z nich nestýkal (Oude ma ton Dia egôge sungegona pôpote autôn oudeni) a také bych to nedovolil nikomu jinému ze svých blízkých (oud‘ an allon easaimi tôn emôn oudena).“ – S.: „Tedy ze své zkušenosti vůbec neznáš těch mužů (Apeiros an pantapasi ei tôn andrôn;)?“ – An.: „A kéž jich nepoznám (Kai eiên ge)!“ – S.: „Jak tedy (Pôs oun an), můj drahý (ô daimonie), můžeš vědět o této věci (eideiês peri toutou tou pragmatos), zdali má v sobě něco dobrého (eite ti agathon echei en hautô̢) či špatného (eite phlauron), když ji ze své zkušenosti vůbec neznáš (hou pantapasin apeiros eiês;)?“ – An.: „Snadno (Ra̢diôs), o nich aspoň jistě vím (toutous g’oun oida), jací jsou (hoi eisin), ať je tedy ze své zkušenosti neznám nebo znám (eit‘ oun apeiros autôn eimi eite mê).“ – S.: „To jsi asi nějaký věštec (Mantis ei isôs), Anyte (ô Anute); neboť jak jinak bys o nich věděl (epei hopôs ge allôs oistha toutôn peri)? Tomu bych se podle toho, co sám říkáš, divil (ex hôn autos legeis thaumazoim‘ an).“ (92a7-c7)

***

Novotného „nějaký“ je zkreslující. Sokratovo Mantis ei isôs znamená „To jsi asi věštec“ bez jakýchkoliv negativních konotací. Sokratův/Platonův pohled na sofisty se v podstatě nelišil od pohledu Anytova, rozdíl byl v tom, že jejich odmítavý pohled na sofisty vycházel z jejich znalosti sofistů, kdežto Anytův odmítavý pohled neměl žádný racionální základ.

***

Sokrates pokračuje: „Ale to jsme nehledali, kdo jsou ti (alla gar ou toutous epizêtoumen tines eisin), u kterých by se Menon zkazil, kdyby k nim přišel (par hous an Menôn aphikomenos mochthêros genoito) – dejme tomu, chceš-li, že to jsou sofisté (houtoi men gar, ei su boulei, estôn hoi sophistai) – ale uveď nám ty jiné (alla dê ekeinous eipe hemin) a prokaž dobrodiní tomuto příteli vaší rodiny tím (kai ton patrikon tonde hetairon euergetêson), že mu povíš (phrasas autô̢), ke kterým učitelům by měl přijít (para tinas aphikomenos en tosautê̢ polei), aby vynikl v té zdatnosti, o níž jsem já právě vyložil (tên aretên hên nundê egô diêlthon genoit‘ an axiôs logou).“ (92c8-d5)

***

Novotný přeložil Sokratovo para tinas aphikomenos en tosautê̢ polei „ke kterým učitelům by měl přijít“, při čemž vynechal en tosautê̢ polei – „v tak velké obci“. Těmito slovy Sokrates v mysli poukazuje na to, co se v jeho hledání spolu s Anytem ukáže, že totiž v tak velké obci se ani jeden učitel zdatnosti nenajde.

***

Anytus: „Proč jsi mu to nepověděl ty (Ti de autô̢ ou su ephrasas;)?“ – S.: „Však já jsem uvedl, které jsem pokládal za učitele těchto věcí (All‘ hous men egô ô̢mên didaskalous toutôn einai, eipon), ale dohromady na mé řeči nic není (alla tunchanô ouden legôn), jak ty tvrdíš (hôs su phê̢s); a snad máš pravdu (kai isôs ti legeis). Nuže teď je na tobě (alla su dê en tô̢ merei), abys mu řekl (autô̢ eipe), ke kterým z Athéňanů má jít (para tinas elthê̢ Athênaiôn); pověz jméno (eipe onoma), čí chceš (hotou boulei).“ (92d6-e2)

***

Anytovou odpovědí na Sokratovu výzvu se budu zabývat v příštím příspěvku. Tento příspěvek zakončím Platonovým pohledem na sofisty, který přinesl s odstupem let v Ústavě. Sokrates se obrací na Adeimanta (Platonova staršího bratra) s otázkou: „Zdaž pak se i ty domníváš (ê kai su hêgê̢), jako se to domnívá lid (hôsper hoi polloi), že nějací mladí lidé jsou zkaženi sofisty (diaphtheiromenous tinas einai hupo sophistôn neous), že nějací soukromí sofisté jsou ti, kdo kazí mladé lidi (diaphtheirontas de tinas sophistas idiôtikous) tak, že by to stálo za řeč (hoti kai axion logou), a že to nejsou právě ti, kteří to o sofistech tvrdí, kdo jsou těmi největšími sofisty (all‘ ouk autous tous tauta legontas megistous men einai sophistas), kteří nejúplněji vychovávají (paideuein de teleôtata) a utvářejí (kai apergazontai), jakými chtějí aby byli (hoious boulontai einai), lidi mladé (kai neous), i starší (kai presbuterous), muže (kai andras) i ženy (kai gunaikas;)?“ – Adeimantos: „Kdy k tomu dochází (Pote dê)?“ – Sokrates: „Když se jich mnoho sesedne spolu dohromady (Hotan sunkathezomenoi hathrooi polloi) ve shromážděních (eis ekklêsias), nebo v soudních síních (ê eis dikastêria), nebo v divadlech (ê theatra), nebo ve vojenských táborech (ê stratopeda), nebo na jiném společném shromaždišti lidu (ê tina allon plêthous sullogon) s velkým hlukem (sun pollô̢ thorubô̢) haní některé z řečí pronášených (ta men psegôsi tôn legomenôn) nebo činností vykonávaných (ê prattomenôn), jiné chválí (ta de epainôsin), obojí nemírně (huperballontôs hekatera), s pokřikem (kai ekboôntes) a burácením (kai krotountes), a k nim (pros d‘ autois) i skály (hai te petrai) i to místo (kai ho topos), ve kterém se nacházejí (en hô̢ an ôsin), se přidávají a svou ozvěnou (epêchountes) zdvojnásobují ten hluk (diplasion thorubon parechôsi) hanobení (tou psogou) a vychvalování (kai epainou).“ (492a5-c2

***

J. Adam ve svém komentovaném vydání Platonovy Ústavy poznamenává: „Plato is doubtless thinking of the Acropolis and the Dionysiac theatre.“ – „Platon má nepochybně na mysli Akropolis a Dionysovo divadlo.“ (The Republic of Plato, Cambridge University Press, 1902, 2. vydání 1963, digitální výtisk 2009, II. díl, str. 20)

***

Sokrates pokračuje: „V takovémto prostředí (en dê tô̢ toioutô̢) mladý člověk (ton neon), jak se říká (to legomenon), co to udělá s jeho srdcem, co myslíš (tina oiei kardian ischein;)? Nebo jaké soukromé vzdělání může tomu odolat (ê poian autô̢ paideian idiôtikên anthexein) a nebýt odplaveno takovýmto hanobením nebo vychvalováním (hên ou kataklustheisan hupo tou toioutou psogou ê epainou) takže vymizí (oichêsesthai) unášeno dolu proudem (pheromenên kata roun) kam tento směřuje (hê̢ an houtos pherê̢), takže souhlasně s nimi považuje totéž za krásné, totéž za ošklivé (kai phêsein te ta auta toutois kala kai aischra einai), a dá se do toho (kai epitêdeusein), do čeho se oni dávají (haper an houtoi), a stane se takovým jako oni (kai esesthai toiouton;)? (492c2-8) … Nebo nevíš (ê ouk oistha), že kdo je neuposlechne (hoti ton mê peithomenon), toho trestají zneuctěním a zbavením občanských práv, ztrátou majetku, a smrtí (atimiais te kai chrêmasi kai thanatois kolazousi; 492d6-7)?"

***

Když Platon v Ústavě jako ty největší sofisty představuje ty, kdo o sofistech prohlašují, že kazí mládež, a když v té souvislosti uvádí lidová shromáždění, soudní síně a vojenské tábory, tu sotva může nemyslet na Anyta, který v Menonu prohlásil, že sofisté „jsou zřejmá zkáza a zhouba (lôbê tekai diaphthora) těch, kdo se s nimi stýkají“ (91c4-5), na Anyta, který spolu s Thrasybulem vedl vojsko demokratů, které se utábořilo v pevnosti Fyle, a který se po vítězství demokratů stal vůdčím politikem, jak Sokrates v Menonu uvádí (90b), na Anyta, který soudce přesvědčil, když řekl, že Sokrates buď vůbec neměl na soud přijít, nebo když už se to stalo, že není možno ho neusmrtit, protože jinak by všichni mladí lidé byli zkaženi (diaphtharêsontai) a dělali věci, kterým Sokrates učí (Platon, Obrana Sokrata 29c). Naproti tomu v Anytově rozhovoru se Sokratem v Menonu není ani nejmenší náznak toho, že by ho Platon považoval za super sofistu.

O tom, v jaké situaci a v jakém rozpoložení Platon byl, když Menon psal, tedy v roce 402/401, se dovídáme z jeho Sedmého dopisu, kde píše, že když padla vláda Třiceti Tyranů a celá tehdejší ústava „tu opět (palin de) – sice už méně prudce (braduteron men), ale přece – mě táhla touha po veřejné a politické činnosti (heilken de me homôs hê peri to prattein ta koina kai politika epithumia). Dělo se sice i v oné době, tak bouřlivé, mnoho věcí (ên oun kai en ekeinois hate tetaragmenois polla gignomena), které by v leckom vzbudily odpor (ha tis an duscheraneien), a nebylo divu (kai ouden ti thaumaston ên), že u některých občanů šla za onoho převratu msta nad některými nepřáteli trochu příliš daleko (timôrias echthrôn gignesthai tinôn tisin meizous en metabolais); přece však (kaitoi) si počínali ti, kteří se tehdy vrátili do vlasti, s velikou mírností (pollê̢ ge echrêsanto hoi tote katelthontes epieikeia̢.“ (325a7-b5, překlad F. Novotný)

Tu Platon nemůže nemyslet na Anyta, protože Anytos byl jedním z těch, kdo se zasloužili o to, že „ti, kteří se tehdy vrátili do vlasti, si počínali s velikou mírností“. Jako doklad pro tuto skutečnost uvedu pasáž z Isokratovy Obhajoby proti Kallimachovi, v níž jeho klient mluví o svém žalobci: „A jistě si není nevědom ani tohoto (kai mên oude tad‘ auton lelêthen), že Thrasybulos a Anytos (hoti Thrasuboulos kai Anutos), kteří mají v obci největší moc (megiston men dunamenoi en tê̢ polei), i když byli zbaveni velkého jmění (pollôn d‘ apesterêmenoi chrêmatôn), a vědí, kdo jejich majetek zabavil (eidotes de tous apograpsantas), přece se neopovažují (homôs ou tolmôsin) je pohánět k soudu (autois dikas lanchanein) ani proti nim nevytahují jimi spáchané zlo (oude mnêsikakein).“ (XVIII. 23)

Wednesday, October 25, 2017

2 Datování a interpretace Platonova Menonu, s přihlédnutím k jeho Kritonu, jakož i k Aristofanovým Ptákům a Oblakům

Sokrates uzavírá Menon výzvou k Menonovi: „Ty pak, o čem jsi sám přesvědčen (su de t’auta tauta haper autos pepeisai), přesvědčuj o témž i zde svého přítele Anyta (peithe kai ton xenon tonde Anyton), aby byl mírnější (hina pra̢oteros ê̢); neboť jestliže ho přesvědčíš (hôs ean peisê̢s touton), možná že prospěješ i Athéňanům (estin hoti kai Athênaious onêseis, překlady z Menonu jsou F. Novotného).“ Tato slova nás staví před úkol vysoudit z četby Menonu: 1. co v rozhoru s Anytem zavdalo Sokratovi příčinu, aby se s touto výzvou na Menona obrátil, 2. k čemu Sokrates poukazuje slovy „o čem jsi sám přesvědčen“, respektive, o čem Sokrates Menona v průběhu dialogu přesvědčil. V tomto příspěvku se budu zabývat úkolem prvním.

Před příchodem Anyta Sokrates reflektuje své zkoumání, „zdali je zdatnost vědění (poteron estin epitêmê hê aretê), či něco jiného než vědění (ê alloion epistêmês, 87c11-12), následovně: „Že by jí bylo možno učit (to men gar didakton auto einai), je-li vědění (eiper epistêmê esti), to neodvolávám (ouk anatithemai), jako by to nebylo správné (mê ou kalôs legesthai); avšak já myslím, že ona není vědění, a ty uvaž, zdali se ti bude zdát má pochybnost oprávněnou (hoti de ouk estin epistêmê, skepsai ean soi dokô eikotôs apistein).“ (89d3-6)

***

Když Novotný dává Sokratovi do úst slova „já myslím, že zdatnost není vědění“, tím odporuje Aristotelovu „Sokrates myslel, že veškeré zdatnosti jsou vědění (Sôkratês … phronêseis ô̢eto einai pasas tas aretas, Etika Nikomachova, VI.13, 1144b19-20). Sokratovo hoti de ouk estin epistêmê, skepsai ean soi dokô eikotôs apistein znamená: „uvaž, zda se ti nezdá, že jsem oprávněn nevěřit, že zdatnost je vědění.“ Takto pochopena jsou však Sokratova slova v Menonu stejně protikladná Aristotelovu svědectví, jako jeho slova v Novotného překladu. Znamená to, že o Aristotelovu svědectví třeba pochybovat? Ve Faidru Platon klade delfské „Poznej sebe sama‘ do samých základů vší Sokratovy filozofické aktivity. Hned v následujícím dialogu (podle mého datování, viz The Lost Plato na mé webové stránce), Charmidovi, Sokrates pochybuje o tom, zda poznání sebe samého je vůbec možné. Tu se dostáváme k radikalitě Sokratova pochybování, na němž postavil svou obhajobu před soudem.

***

Sokrates pokračuje: „Řekni mi toto (tode gar moi eipe): jestliže lze kterékoli věci učit (ei estin didakton hotioun pragma), netoliko zdatnosti (mê monon aretê), není snad nutné (ouk anankaion), aby byli také její učitelé a žáci (autou kai didaskalous kai mathêtas einai;)?“ – Menon: „Mně se zdá, že ano (Emoige dokei).“ – S. „A tedy zase a naopak (Oukoun t’ounantion au), jestliže by pro některou věc nebyli ani učitelé ani žáci (hou mête didaskaloi mête mathêtai eien), nedomýšleli bychom se o ní správně (kalôs an auto eikazontes eikazoimen), že jí nelze učit (mê didakton einai;)?“ – M. „Tak jest (Esti tauta); ale zdá se ti snad, že nejsou učitelé zdatnosti (all‘ aretês didaskaloi ou dokousi soi einai;)?“ – S. „Aspoň já, ačkoli jsem mnohokrát hledal, zdali jsou nějací její učitelé (Pollakis g’oun zêtôn ei tines eien autês didaskaloi), přes všechno své úsilí (panta poiôn) je nemohu nalézti (ou dunamai heurein). A přece hledám spolu s mnoha jinými (kaitoi meta pollôn ge zêtô), a to nejvíce s těmi, o kterých se domnívám, že jsou v té věci nejzkušenější (kai toutôn malista hous an oiômai empeirotatous eiani tou pragmatos). A hle, právě nyní (kai dê kai nun), Menone (ô Menôn), jako na zavolanou si k nám přisedl tuhle Anytos (eis kalon hêmin Anytos hode parekathezeto), abychom mu dali podíl (hô̢ metadômen) v tom hledání (tês zêtêseôs). A právem bychom mu v něm dali podíl (eikotôs d’an metadoimen); vždyť tento Anytus (Anutos gar hode) je předně syn bohatého a moudrého otce (prôton men esti patros plousiou te kai sophou), Anthemiona (Anthemiônos), který (hos) (89d6-90a2) … dobře vychoval a vzdělal tohoto svého syna (touton eu ethrepsen kai epaideusen), jak se zdá athénskému lidu (hôs dokei Athênaiôn tô̢ plêthei) – aspoň ho volí na nejvyšší úřady (hairountai g’oun auton epi tas megistas archas). Je tedy právo i povinnost hledat spolu s takovými muži učitele zdatnosti (dikaion dê meta toioutôn zêtein aretês peri didaskalous), zdali jsou (eit‘ eisin), či ne (eite mê), a kteří (kai hoitines). Ty tedy (su oun hêmin), Anyte (ô Anute), dej se do hledání s námi (suzêtêson), se mnou (emoi te) a tuhle se svým hostem Menonem (kai tô̢ sautou xenô̢ Menôni tô̢de), kdo jsou asi učitelé v tomto oboru (peri toutou tou pragmatos tines an eien didaskaloi). (90b1-6)

Anytos se Sokratem souhlasí, že ve všech oborech, je rozumné poslat toho, kdo se chce tomu či onomu oboru naučit, k těm, kdo se tím kterým oborem zaměstnávají a vydělávají si mzdu tím, že se veřejně nabízejí za učitele v tom oboru. Sokrates se nicméně ujišťuje: „Byl by velký nerozum (pollê anoia esti, 90b1) … obtěžovat některé jiné (allois de tisin pragmata parechein), hledajíce učení u těch (zêtounta manthanein para toutôn), kteří se ani nevydávají za učitele (hoi mête prospoiounta didaskaloi einai), ani nemají žádného žáka (mêt‘ estin autôn mathêtês mêdeis) v té nauce (toutou tou mathêmatos), které by se podle našeho rozhodnutí měl učit ten (ho hêmeis axioumen manthanein par‘ autôn), koho bychom k nim poslali (hon an pempômen). Nezdá se ti, že by to byl velký nedostatek soudnosti (ou pollê soi dokei alogia einai;)?“ – Anytos: „Při Diovi (Nai ma Dia), zajisté (emoige), a k tomu nevědomost (kai amathia ge pros).“ – S. „Správně díš (Kalôs legeis). Nyní tedy je volno (nun mentoi exesti se), aby ses společně se mnou radil (met‘ emou koinê̢ bouleuesthai) zde o tomto našem hostu Menonovi (peri tou xenou toutouï Menônos). On totiž (houtos gar), Anyte (ô Anute), již dávno mi říká (palai legei pros me), že touží (hoti epithumei) po té moudrosti (tautês tês sophias) a zdatnosti (kai aretês), kterou lidé (hê̢ hoi anthrôpoi) dobře spravují své domácnosti i obce (tas te oikias kai tas poleis kalôs dioikousi), kterou ctí své rodiče (kai tous goneas tous hautôn therapeuousi) a kterou dovedou přijmouti u sebe spoluobčany i cizince a také se s nimi rozloučit tak (kai politas kai xenous hupodexasthai te kai apopempsai epistantai), jak je důstojno řádného muže (axiôs andros agathou). (90b3-91a6)

***

Tu stojí za povšimnutí, jak se tato definice vztahuje k Menonově první definici. Sokrates tu spojuje v jedno zdatnost, kterou Menon přisoudil muži – „býti schopen spravovat věci obce“ a zdatnost, kterou přisoudil ženě – „dobře spravovat dům“, a namísto principu „dělat přátelům dobře, nepřátelům zle“ tu nacházíme „starat se o své rodiče a umět být pohostinným jak vůči spoluobčanům, tak i cizincům.“ Co však Sokrata opravňuje k tomu, aby řekl, že mu Menon již dávno říká, že touží „po té moudrosti a zdatnosti“? Na tuto otázku je třeba hledat odpověď ‚mezi řádky‘, pozorným sledováním pokroku na cestě k přesvědčení, o kterém je Sokrates na konci dialogu přesvědčen, že ho Menon dosáhl.

Dále tu stojí za pozornost, že v této definici Sokrates ztotožňuje zdatnost s moudrostí, tedy s věděním. Tím Platon zdůrazňuje, že nevíru, kterou Sokrates vůči tomuto ztotožnění před chvílí vyslovil, nelze brát za bernou minci. Ona nevíra není závěrem jeho zkoumání zdatnosti, nýbrž východiskem dalšího zkoumání.

***

Sokrates pokračuje: „O této zdatnosti tedy uvažuj (tautên oun tên aretên skopei), ke kterým učitelům bychom ho správně posílali (para tinas an pempontes auton orthôs pempoimen). Či je snad podle úvahy právě vyslovené zřejmo (ê dêlon dê kata ton arti logon), že k těm (hoti para toutous), kteří slibují (tous hupischnoumenous), že budou učiteli zdatnosti (aretês didaskalous einai), a kteří veřejně nabídli své služby každému z Hellénů (kai apophênantas hautous koinous tôn Hellênôn), kdo by se chtěl učit (tô̢ boulomenô̢ manthanein), za stanovený a vybíraný plat (misthon toutou taxamenous te kai prattomenous)?“ – An. „A které myslíš (Kai tinas legeis toutous), Sokrate (ô Sôkrates)?“ – S. „Víš přece jistě (Oistha dêpou) i ty (kai su), že to jsou ti (hoti houtoi eisin), kterým (hous) lidé (hoi anthrôpoi) říkají (kalousi) sofisté (sophistas).“ – An. „U Herakla (Hêrakleis), nevyslovuj to jméno (euphêmei), Sokrate (ô Sôkrates)! Kéž nikoho z mých příbuzných a přátel (mêdena tôn g‘ emôn mête oikeiôn mête philôn), ani domácího ani cizince (mête aston mête xenon), nepojme taková šílenost (toiautê mania laboi), aby k nim šel (hôste para toutous elthonta) a dal se mrzce zkazit (lôbêthênai), neboť oni jsou zřejmá zkáza (epei ge houtoi ge phanera esti lôbê te) a zhouba (kai diaphthora) těch, kdo se s nimi stýkají (tôn syngignomenôn).“ (91a6-c5)

***

Anytos zřejmě neměl ani tušení, že Menon byl žákem Gorgii, nejvýznamnějšího sofisty té doby. Jeho tiráda proti sofistům stojí za srovnání s jemnou ironií, s níž Sokrates o Gorgiovi mluví ve svém úvodním vstupu, v němž reagoval na Menonovu otázku, zdali je zdatnost věcí učení, cvičení, nebo zda se jí dostává lidem přirozeností: „Menone (Ô Menôn), dříve byli Thessalové proslulí mezi Řeky (pro tou men Thettaloi eudokimoi êsan en tois Hellêsin) a docházeli obdivu (kai ethaumazonto) pro své jezdecké umění (eph‘ hippikê̢ te) a pro bohatství (kai ploutô̢), avšak nyní (nun de), jak se mi zdá (hôs emoi dokei), i pro moudrost (kai epi sophiâ̢), a to ne nejméně (kai ouk hêkista) Larisané, spoluobčané tvého přítele Aristippa (hoi tou sou hetairou Aristippou politai Larisaioi). Za to máte děkovat Gorgiovi (toutou de humin aitios esti Gorgias); když totiž přišel do vašeho města (aphikomenos gar eis tên polin), získal si pro moudrost milovníky (erastas epi sophia̢ eilêphen) mezi předními z Aleovců (Aleuadôn te tous prôtous), z nichž je tvůj milovník Aristippos (hôn ho sos erastês estin Aristippos), i z ostatních Thessalů (kai tôn allôn Thettalôn). I tomu zvyku vás navykl (kai dê kai touto to ethos humas eithiken), bez bázně (aphobôs te) a vybraně (kai megaloprepôs) odpovídat (apokrinesthai), kdykoli se někdo na něco táže (ean tis ti erêtai), jak je přirozené u těch, kteří mají vědění (hôsper eikos tous eidotas), protože také on sám dává příležitost každému z Hellénů, kdo si přeje, aby se ho tázal (hate kai autos parechôn hauton erôtân tôn Hellênôn tô̢ boulomenô̢), nač kdo chce (hoti an tis boulêtai), a nikomu nezůstává dlužen odpověď (kai oudeni hotô̢ ouk apokrinomenos). Avšak zde u nás (enthade de), milý Menone (ô phile Menôn), je tomu právě naopak (to enantion periestêken); nastalo jakoby jakési sucho v oboru moudrosti (hôsper auchmos tis tês sophias gegonen) a skoro se zdá (kai kinduneuei), že moudrost odešla z těchto míst k vám (ek tônde tôn topôn par‘ humas oichesthai hê sophia). Aspoň jestliže chceš se takto tázat někoho ze zdejších lidí (ei g’oun tina etheleis houtôs eresthai tôn enthade), každý se dá do smíchu (oudeis hostis ou gelasetai) a řekne (kai erei): ‚Cizinče (Ô xene), bojím se (kinduneuô), že se ti zdám (soi dokein) jakýmsi šťastným tvorem (makarios tis einai) – jenž aspoň ví o zdatnosti, zdali jí je možno učit či jakým způsobem se jí nabývá (aretên g’oun eite didakton eith‘ hotô̢ tropô̢ paragignetai eidenai) – avšak já jsem dalek toho, abych věděl, zdali jí je možno či není možno učit (egô de tosouton deô eite didakton eite mê didakton eidenai), že nevím ani to, co vůbec je zdatnost (hôs oude auto hoti pot‘ esti to parapan aretê tunchanô eidôs).‘ Nuže tak je tomu, Menone, i se mnou samým (Egô g’oun kai autos, ô Menôn, houtôs echô); sdílím v této věci bídu svých spoluobčanů (sumpenomai tois politais toutou tou pragmatos) a vyčítám sám sobě (kai emauton katamemphomai), že vůbec nemám vědění o zdatnosti (hôs ouk eidôs peri aretês to parapan).“ (70a5-b3)

***

Když jsem včera ráno začal psát tento příspěvek a vzal si za úkol vysledovat, co v rozhoru s Anytem zavdalo Sokratovi příčinu, aby dialog ukončil výzvou k Menonovi: „o čem jsi sám přesvědčen, přesvědčuj o témž i zde svého přítele Anyta, aby byl mírnější; neboť jestliže ho přesvědčíš, možná že prospěješ i Athéňanům“, neměl jsem nejmenší tušení, že tento příspěvek skončím Sokratovým prvním vstupem, který s původním úkolem zdánlivě nemá vůbec nic společného. Říkám zdánlivě, protože tento úvodní proslov rozehrává Sokratovo nevědění, a v celém dialogu jde o to, aby Menon toto nevědomí správně pochopil ne jako nevědění, které poznání stojí v cestě, nýbrž jako nevědění, které je východiskem a pobídkou k poznání. A tak tento příspěvek skončím několika poznámkami, kterými se pokusím tuto skutečnost osvětlit.

Za prvé stojí za pozornost Sokratovo prohlášení, že kdyby se Menon obrátil na někoho z Athéňanů s otázkou, zdali je možno zdatnost učit či ne, každý se dá do smíchu a řekne, že neví ani to, co je zdatnost, jak by tedy mohl vědět, zda je ji možno učit či ne. Platon tu svůj dialog otevřel tím, že tak exponoval nesmírný vliv, který Sokrates měl na své spoluobčany, vliv, který Aristofanes karikoval ve svých Ptácích, které byly produkovány v roce 414 př.n.l., tedy dvanáct let před tím, než se Menon dramaticky odehrál. Když totiž dva athénští občané, Euelpides a Pisthetairos, shledají život v Athénách nesnesitelný, a jsou si vědomi, že všude jinde je ještě hůř, s pomocí ptáků postaví město v oblacích. Když je město postaveno, přichází k nim hlasatel (kêrux) z Athén, kterého se Pisthetairos táže: „Co takhle lidé (ti d‘ houtôs hoi leô̢), mají mě v úctě (timôsi me)?“ – Hlasatel: „Ó ty, který jsi vybudoval a osídlil nejslovutnější město v éteru (ô kleinotatên aitherion oikisas polin), ty nevíš, jak obrovské úctě se těšíš mezi lidmi (ouk oisth‘ hosên timên par anthrôpois pherei), a jaké množství milovníků tohoto místa máš (hosous t‘ erastas têsde tês chôras echeis). Protože před tím (prin men gar), než jsi toto město zbudoval (oikisai se tênde tên polin), tehdy byli všichni zblázněni do Sparty (elakônomanoun hapantes anthrôpoi tote), nestříhali si vlasy (ekomôn), byli o hladu (epeinôn), nemyli se (errupôn), sokratovštěli (esôkratoun).“ (1276-1282) To, že si žádný ze Sokratových žáků „ze šetrnosti nenechal stříhat vlasy (hupo tês pheidôlias apekeirat‘ oudeis) ani se jít vykoupat do lázní“ (oud‘ eis balaneion êlthe lousomenos), to Aristofanes ukazuje v Oblacích (835-7), komedii karikující Sokrata v roce 423př.n.l.

V Ptácích Aristofanes karikuje krom těchto aspektů Sokratova působení jeho daleko podstatnější vliv na spoluobčany. Když „Kukaččím-městem-v-oblacích“ (Nephelokokkugia, 819) prochází poselkyně bohů Iris, je zatčena, a když se jí Pisthetairos ptá „Skrze kterou bránu ses dostala dovnitř městských zdí, ty potvoro?“ (kata poias pulas eisêlthes es to teichos ô miarôtatê), Iris odpovídá „Při Diovi, já nevím, skrze kterou bránu“ (ouk oida ma Di‘ egôge kata poias pulas). Tu Pisthetairos komentuje její „nevím“ slovy „Slyšels, jak ironizuje?“ (êkousas hoion eirôneuetai;) (1208-1211) Aristofanes Sokrata zřejmě dobře znal, když nechal Iris ironizovat. V Theaitetu Sokrates identifikuje filozofii s Iris, která spojuje sféru lidskou se sférou božskou (155d). A Aristofanes dobře karikuje nakažlivost sokratovského „nevím“. Když se Iris – která je na cestě k lidem, aby jim vyřídila příkaz Dia ohledně posvátných obětí olympským bohům (pros anthrôpous petomai para tou patros phrasousa thuein tois Olympiois theois, 1230-1231) – otáže Pisthetaira „kudy jinudy mohou bozi létat“ (poia̢ gar allê̢ chrê petesthai tous theous), tento odpovídá: „Při Diovi, já nevím, protože tudy ne.“ (ouk oida ma Di‘ egôge, tê̢de men gar ou, 1219-1220).

Podíváme-li se na pozadí Aristofanovy karikatury znovu na ono Platonovo ztotožnění se Athéňanů se Sokratovým nevěděním, tu si je třeba povšimnout, že Sokrates zdůrazňuje nedostatečnost tohoto nevědění: „Cizinče, bojím se, že se ti zdám jakýmsi šťastným tvorem (makarios tis einai) – jenž aspoň ví o zdatnosti, zdali jí je možno učit či jakým způsobem se jí nabývá“. Sokrates, tak i Platon si tu přejí, aby se povrchní ztotožnění Athéňanů se Sokratovým nevěděním stalo ztotožněním hlubším, vědomým si toho, že vědění je žádoucí, že k němu nevědění poukazuje. Pro Sokrata je jeho vědomí vlastního nevědění ustavičnou pobídkou k novému hledání spolu s každým, s kým se dá do vážného hovoru, občanem Athén nebo cizincem. Sokratovo „sdílím v této věci bídu svých spoluobčanů a vyčítám sám sobě, že vůbec nemám vědění o zdatnosti“ je třeba vzít vážně a v průběhu tímto přiznáním navozeného rozhovoru se snažit pochopit, co pro Sokrata znamenalo vědění, jak striktně vědění chápal. Ještě důležitější je však pochopit, že Sokratem takto striktně chápané vědění pro něho není pojmem odstrašujícím svou nedostižností. Sokratovi ve všech jeho filozofických rozhovorech jde o poznání zdatnosti. Smysluplnost a žádoucnost úsilí o poznání je centrálním motivem, který celý dialog prostupuje a animuje. O tom Sokrates přesvědčuje Menona, a o tom se mu daří Menona skutečně přesvědčit, jak aspoň nám Platon Menonův vývoj v dialogu představuje.

Na potvrzení této skutečnosti tu připomenu dva momenty, momenty, do nichž Platon zarámoval Sokratovu teorii rozpomínání. (Novotného překlad zde nebudu doprovázet řeckým originálem, protože oba ty momenty přebírám z příspěvku ‚Co když duše není nesmrtelná? – Rozpomínání v Platonově Faidonu s přihlédnutím k jeho Menonu‘ z 28. září, kde se Sokratovou teorií rozpomínání zabývám, kde v té souvislosti přináším Sokratův rozhovor s Menonovým otrokem, v němž Sokrates rozpomínání jakožto cestu k poznání demonstruje, a kde Novotného překlad řeckým textem doprovázím.)

První moment: Když Sokrates podrobil Menonovy pokusy o definici zdatnosti bližšímu zkoumání, sám Menon musil přiznat, že jeho pokusy byly nevyhovující. Na Sokratovu výzvu, aby věc spolu zkoumali, Menon namítl: „A jakým způsobem budeš hledat, Sokrate, to, o čem vůbec nevíš, co to je? Kterou věc z těch, které neznáš, uděláš předmětem svého hledání? Nebo i kdybys nakrásně na ni připadl, jak budeš vědět, že to je to, co jsi neznal?“ (8Od5-8) Na tuto námitku Sokrates odpověděl teorií rozpomínání, kterou demonstroval dotazováním jednoho z Menonových otroků nad geometrickým obrazcem.

Druhý moment demonstraci rozpomínání následuje; Sokrates dovozuje, že „jestliže tedy pravda o tom, co jest, je v naší duši vždycky, je patrně duše nesmrtelná, takže co právě nyní nevíš – tj., co právě nemáš v paměti – to máš směle se snažit hledat a vzpomínat si na to.“ – Menon: „Zdá se mi, že mluvíš správně, Sokrate, nevím jak.“ – Sokrates: „Vždyť i mně se tak zdá, Menone. A co se týče ostatních myšlenek, to bych tak rozhodně netvrdil správnost té řeči; že však bychom byli lepší a mužnější a méně leniví, když bychom mínili, že má člověk hledat, co neví, nežli když bychom se domnívali, že co nevíme, ani není možno nalézti, ani není třeba hledati, za tu myšlenku bych rozhodně bojoval, kdybych byl s to, i slovem i skutkem.“ – Menon: „I to mluvíš správně, Sokrate, jak se mi zdá.“ (86b1-c3)

***

Tento příspěvek jsem otevřel Sokratovou výzvou k Menonovi „o čem jsi sám přesvědčen, přesvědčuj o témž i zde svého přítele Anyta … neboť jestliže ho přesvědčíš, možná že prospěješ i Athéňanům,“ která nás staví před úkol z četby Menonu vysoudit: 1. co v rozhoru s Anytem zavdalo Sokratovi příčinu, aby se s touto výzvou na Menona obrátil, 2. k čemu Sokrates poukazuje slovy „o čem jsi sám přesvědčen“. V tomto příspěvku jsem se chtěl zabývat úkolem prvním. Sokratův rozhovor s Anytem jsem však opustil sotva ve třetině, když mě Anytova tiráda proti sofistům ponoukla k tomu, abych evokoval Sokratův vstup do dialogu, v němž s lehkou ironií mluví o Menonově učiteli, sofistovi Gorgiovi. Ťukání celého toho úvodního projevu na mém počítači, ťukání řeckého textu, kdy člověk musí text pečlivě sledovat, protože tam žádné počítačové auto-korektury (spell check) neexistují, mně umožnilo a přinutilo mě se nad Sokratovými úvodními slovy důkladně zamýšlet, a tu se mi začalo ukazovat, že v tom Sokratově vstupu se skrývá odpověď na otázky, které Sokratova slova v závěru dialogu implikují. Sokratovi se v průběhu dialogu podařilo Menona přesvědčit, že jeho nevědění není nevěděním ochromujícím, zbavující jeho diskusní partnery jejich vědění – jak Menon reflektoval Sokratovo nevědění poté, co ho Sokrates učinil neschopným vyhovující definici zdatnosti nalézt – nýbrž nevěděním k poznání zacíleným, k poznání směřujícím, a diskusní partnery k poznání povzbuzujícím.

V následujícím příspěvku se vrátím k Sokratovu rozhovoru s Anytem, a tu se pokusím ověřit, zda je moje domněnka správná, co se týká Menonova přesvědčení, které tento podle Sokratova soudu v průběhu dialogu nabyl.

***

Jakou relevanci má tento příspěvek k datování Menonu? Platon v tomto dialogu rozehrává Sokratovo nevědění zacílené k poznání, začíná tím, že exponuje vliv Sokratova nevědění na Athéňany, a v celém tom dialogu mu pak jde o to, aby toto nevědění ukázal jako nevědění, které není se sebou samým spokojené. Platon nám tu rozehrává to podstatné, co Sokrata činilo Sokratem – a k tomu že by si Platon byl vybral Menona poté, co se on sám, a s ním i všichni jeho čtenáři dověděli o jeho zradě na řeckém vojsku? Znovu opakuji, kdyby byl Menon napsán poté, co se Řekové dověděli o Menonově zradě, pak mohl být napsán pouze někým, kdo se rozhodl Sokrata deklasovat tím, že ho nechává Menona přesvědčovat o opravdovosti svého úsilí o poznání, o správnosti takového úsilí, a kdy to vše končí a korunuje tím, že je přesvědčen, že se mu o tom Menona podařilo přesvědčit, a že to přesvědčení, přesvědčí-li o tom Anyta, prospěje Athéňanům.

Ještě jedna věc tu stojí za pozornost. Srovnejte jemnou ironii, s níž Sokrates mluví o Thessalanech ve své úvodní promluvě v Menonu, s tím, jak o Thessalii mluví v Kritonu, tedy rok nebo dva poté, co se v Řecku dověděli o Menonově zradě. Kriton tu Sokratovi nabídl Thessalii jako možné útočiště, kam by se mohl uchýlit po úniku z vězení. Odpověď na Kritonovu nabídku podávají personifikované Zákony Athén, které se na Sokrata obracejí slovy: „Přijdeš do Thessalie (hêkeis de eis Thettalian) ke Kritonovým přátelům (para tous xenous tous Kritônos;)? Tam je přece totiž (ekei gar dê) největší nezřízenost (pleistê ataxia) a nevázanost (kai akolasia) a snad by tě s chutí poslouchali (kai isôs an hêdeôs sou akouoien), jak směšně (hôs geloiôs) jsi utíkal z vězení (ek tou desmôtêriou apedidraskes), nějak přestrojen (skeuên te tina peritithemenos), buď v kožichu (ê diphtheran labôn) nebo v něčem jiném (ê alla) do čeho se přestrojují utíkající (hoia dê eiôthasi enskeuazesthai hoi apodidraskontes), a změniv svou podobu (kai to schêma to sautou metallaxas). Avšak že jsi měl odvahu ty, takový stařec, jemuž pravděpodobně zbývá na tomto světě už jen krátký čas (hoti de gerôn anêr, smikrou chronou tô̢ biô̢ loipou ontos hôs to eikos, etolmêsas) tak silně lpět na životu (houtô glischrôs epithumein zên), a proto že jsi přestoupil největší zákony (nomous tous megistous parabas), o tom nikdo nebude mluvit (oudeis hos erei;)? Snad (isôs), jestliže nebudeš nikoho obtěžovat (an mê tina lupê̢s „nedotkneš-li se svými slovy někoho“); pakli ano (ei de mê), bude se o tobě, Sokrate, vypravovat mnoho věcí tebe nehodných (akousê̢, ô Sôkrates, polla kai anaxia sautou). Tvůj život bude tedy takový, že budeš všem lidem podlízat (huperchomenos dê biôsê̢ pantas anthrôpous) a otročit (kai douleuôn) – co jiného budeš dělat (ti poiôn) než hodovat (ê euôchoumenos) v Thessalii (en Thettalia̢), jako bys byl odcestoval do Thessalie na hostinu (hôsper epi deipnon apodedêmêkôs eis Thettalian;)? A ony řeči (logoi de ekeinoi) o spravedlnosti (hoi peri dikaiosunês te) a ostatních ctnostech (kai tês allês aretês), kam se nám podějí (pou hêmin esontai;)?“ (53d2-54a1, překlad F. Novotného.)

Thursday, October 19, 2017

Pozvání adresované členům jedné z našich kateder filozofie

Rád bych Vás pozval k nahlédnutí svého blogu http://juliustominquestions.blogspot.co.uk/, kde se pokouším o znovu-promýšlení Platona v češtině.

Po léta se snažím o to, aby u nás bylo možné o Platonovi zasvěceně s přednášejícími i se studenty mluvit. Bohužel, veškeré mé pokusy o takovou diskusi zatím selhaly. A tak hledám lidi, kteří by se nad touto situací alespoň zamyslili.

Já si prostě myslím, že je na čase, aby náš národ nalezl a kultivoval své myšlenkové a kulturní zakořenění v antice. Kdokoli si přečte, co jsem zatím na svém blogu v češtině publikoval, nahlédne, že se nám tu naskýtá obrovská příležitost Sokrata a Platona, dvě nejpozoruhodnější postavy antické filozofie, znovu promyslit, a tak se zasloužit o evropskou kulturu jako takovou.

Podíváte-li se na můj blog, pravděpodobně Vás při čtení bude rušit to, že české překlady doprovázím řeckým originálem v závorce. Dělám to z dvojího důvodu. Jednak doufám, že se jednoho dne do mého blogu začtou lidé, kteří budou chtít číst klenoty starořecké literatury, historie a filozofie v originále. Pro ně mé ‚stínování‘ českého překladu originálem bude neocenitelné. To je, bohužel, zatím jen naděje. (Pro zajímavost tu uvádím statistiku návštěv mého blogu, tak jak vypadá dnešního dne. Pokud tomu rozumím, jde o statistiku návštěv za poslední týden: Russia 362, United Kingdom 54, United States 33, Ukraine 13, France 9, Brazil 4, Norway 4, Portugal 4, Philippines 3, Pakistan 3; zájemci z těchto zemí zřejmě mají zájem o mé příspěvky psané v angličtině.)

Ten druhý a hlavní důvod je, že je to pro mé znovu-promýšlení Platona naprosto nezbytné. Uvedu příklad z mého posledního příspěvku. Nad Xenofontovou Anabasí, ve které Xenofon píše o Menonově zradě na řeckém vojsku, jsem si položil otázku, zda Platon mohl napsat dialog Menon poté, co se Athéňané o Menonově zradě dověděli. Když jsem si tu otázku kladl, měl jsem na mysli závěr dialogu, kde Sokrates k Menonovi promlouvá slovy: „Avšak pro mne je nyní čas, abych kamsi šel; ty pak, o čem jsi sám přesvědčen, přesvědčuj o témž i zde svého přítele Anyta, aby byl mírnější; neboť jestliže ho přesvědčíš, možná že prospěješ i Athéňanům (překlad F. Novotný).“ [Dialog je dramaticky situován do roku 402 př.n.l., protože roku 401 se Menon účastnil Kyrova tažení proti Artaxerxovi, které Xenofon zachytil ve své Anabasi. O tři roky později, 399 př.n.l se Anytos zasloužil o to, aby byl Sokrates shledán vinným z kažení mládeže a odsouzen k smrti.] Když jsem však nyní datování Menonu začal znovu promýšlet, začal jsem Menonovou první definicí aretê (‚zdatnosti‘, ‚ctnosti‘), a jak jsem tu definici v Novotného překladu stínoval řeckým originálem, tu mě najednou ‚trklo‘, že Menon do centra své definice staví princip ‚dělat přátelům dobře, nepřátelům zle‘, princip, který v Kritonu Sokrates odmítá jako princip, se kterým člověk, kterému jde o spravedlnost, nemá nic společného. Menonovu zradu na řeckém vojsku, která byla vedená jeho nepřátelstvím vůči Klearchovi, v němž řecké vojsko vidělo svého vůdce, lze vidět jako uplatnění toho jeho principu zdatnosti. Sokrates princip v dialogu ponechává bez povšimnutí. A tu jsem si uvědomil, že Menonova první definice zdatnosti a diskuse k ní, která následuje, sama o sobě postačuje k tomu, aby bylo datování dialogu platonskými odborníky vzato v potaz – dnes se má mezi platonisty obecně za to, že Platon začal své dialogy psát až po smrti Sokrata –, a abychom se vážně zamyslili nad starověkou životopisnou tradicí, podle níž Platon začal své dialogy psát ještě za Sokratova života.

Wednesday, October 18, 2017

1 Datování Platonova Menonu

V příspěvku ‚Menon v Xenofontově Anabasi‘ jsem se zabýval Menonovou zradou na řeckém vojsku. Příspěvek jsem zakončil otázkou, zda Platon mohl Menon napsat poté, co se Řekové o Menonově zradě dověděli. V pokusu o odpověď začnu Menonovou první definici zdatnosti, jak Sokrates Menona k definici přivedl z hloubi svého nevědění, a pak mu ukázal, o co při definování zdatnosti jde.

Sokrates si vyčítá, že vůbec neví, co morální zdatnost je (emauton katamemphomai hôs ouk eidôs peri aretês to parapan, 71b2-3) – Menon: „Ale ty (alla su), Sokrate (ô Sôkrates), doopravdy nevíš, ani co je zdatnost (alêthôs oud‘ hoti aretê estin oistha), a mám tuhle zprávu o tobě (alla tauta peri sou) přinést i domů (kai oikade apangellômen;)? – Sokrates: „Nejenom tu (Mê monon ge), příteli (ô hetaire), ale také (alla kai), že jsem se dosud, jak se mi zdá, nesetkal ani s nikým jiným, kdo by to věděl (hoti oud allô̢ pô enetuchon eidoti, hôs emoi dokô).“ – Menon: „Cože (Ti de;), nesetkal ses s Gorgiou (Gorgia̢ ouk enetuches), když zde byl (hote enthade ên;)?“ – S. „Zajisté (Egôge).“ – M. „A to se ti nezdálo, že to ví (Eita ouk edokei soi eidenai;)?“ S. „Nemám tuze dobrou paměť (Ou panu eimi mnêmôn), Menone (ô Menôn), takže v přítomné chvíli nemohu říci (hôste ouk echô eipein en tô̢ paronti), jak se mi tehdy zdál (pôs moi tote edoxen). Ale snad (all‘ isôs) on to ví (ekeinos te oide) a snad ty víš, co on mluvil (kai su ha ekeinos elege); upamatuj mě tedy (anamnêson oun me), jak o tom mluvil (pôs elegen). Jestliže však raději chceš (ei de boulei), pověz to sám (autos eipe) … aby to byla nejšťastnější nepravda (hina eutuchestaton pseusma), kterou jsem pronesl (epseusmenos ô), jestliže se ukáže, že ty to víš a Gorgias také (an phanê̢s su men eidôs kai Gorgias), kdežto já jsem řekl (egô de eirêkôs), že jsem se ještě nikdy nesetkal s nikým, kdo by to věděl (mêdeni pôpote eidoti entetuchêkenai).“ – M. „Však není těžké (All‘ ou chalepon), Sokrate (ô Sôkrates), to povědět (eipein). Za prvé (prôton men), jestliže si přeješ (ei boulei) zdatnost muže (andros aretên), je nasnadě (ra̢dion), že to je zdatnost muže (hoti hautê estin andros aretê), býti schopen (hikanon einai) spravovat věci obce (ta tês poleôs prattein) a při té činnosti (kai prattonta) dělat přátelům dobře (tous men philous eu poiein), nepřátelům zle (tous d‘ echthrous kakôs), a sám se mít na pozoru (kai auton eulabeisthai), aby se mu nic takového nestalo (mêden toiouton pathein). Jestliže pak chceš (ei de boulei) zdatnost ženy (gunaikos aretên), není nesnadné (ou chalepon) vyložit (dielthein), že má dobře spravovat dům (hoti dei autên tên oikian eu oikein), opatrujíc věci domácnosti (sô̢zousan te ta endon) a jsouc poslušna svého muže (kai katêkoon ousan tou andros). A jiná je zdatnost dítěte (kai allê estin paidos aretê), děvčete (kai thêleias) i hocha (kai arrenos), a jiná staršího muže (kai presbuterou andros), buď svobodného (ei men boueli, eleutherou) nebo otroka (ei de boulei, doulou). A je přemnoho jiných zdatností (kai allai pampollai aretai eisin), takže nepůsobí nesnáze říci (hôste ouk aporia eipein) o zdatnosti (aretês peri), co jest (hoti estin); neboť v každém oboru činnosti (kath‘ hekastên gar tôn praxeôn) a v každém věku (kai tôn hêlikiôn) i ke každému úkonu (pros hekaston ergon) náleží každému z nás zdatnost (hekastô̢ hêmôn hê aretê estin) a právě tak (hôsautôs), myslím (oimai), Sokrate (ô Sôkrates), i špatnost (kai hê kakia).“ (71b9-72a5, překlad pasáži z Menonu je Fr. Novotného)

Jak vidět, princip ‚dělání přátelům dobře, nepřátelům zle‘ stojí v samotném centru Menonova pojetí aretê, zdatnosti, co se muže týká. Čtenář, který Menon datuje tak, jak mu to v akademických kruzích obecně přijaté datování Platonových dialogů káže, tedy po Sokratově smrti, a který četl Platonova Kritona, by tu měl očekávat, že se Sokrates nad tímto Menonovým principem pozastaví. V Kritonu Sokrates princip ‚nikomu nečinit zlé‘ spojuje s pojetím spravedlivého jednání „protože činit lidem zlé (to gar pou kakôs poiein anthrôpous) se ničím neliší od nespravedlivého jednání (tou adikein ouden diapherei, 49c7-8).

Sokrates v Kritonu staví tento princip proti obecně přijímanému ‚dělání přátelům dobře, nepřátelům zle‘, když upozorňuje, že člověk „nemá činit žádnému člověku zlo (dei oute kakôs poiein oudena anthrôpôn) ať sám od nich utrpěl jakkoli mnoho zlého (oud‘ an hotioun paschê̢ hup‘ autôn, 49c10-11“. Sokrates Kritona nabádá, aby velice dobře zvážil, zda s ním v této věci souhlasí, „protože vím (oida gar), že jen málo lidí je a kdy bude tohoto mínění (hoti oligois tisi tauta kai dokei kai doxei). Ti, kteří jsou tohoto mínění (hois oun houtô dedoktai), a ti, kteří nejsou (kai hois mê), se spolu nemají o čem radit (ouk esti koinê boulê). (49d2-3) Na základě tohoto principu Sokrates odmítne Kritonovo nabádání, aby se konečně rozhodnul a z vězení se nechal vysvobodit. Sokrates dovozuje, že útěkem z vězení by vážně poškodil princip, na kterém stojí Zákony, že totiž právoplatný rozsudek platí, ať je jakkoli nespravedlivý.

Očekávání, že se tu Sokrates nad Menonovým principem zdatnosti pozastaví, je o to oprávněnější, máme-li Menon vidět jako dialog napsaný poté, co se Řekové dověděli o Menonově zradě. Klearchos a Menon byli nepřátelé, jeden i druhý se chtěl chopit vlády nad celým řeckým vojskem, jeden i druhý chtěl svého soka odstranit, jeden i druhý postupoval podle principu ‚dělání přátelům dobře, nepřátelům zle‘. Rozdíl byl v tom, že zatím co Klearchos tak chtěl učinit veřejným odhalením Menonova falešného očerňování jeho samého a s ním spojených vojevůdců a jemu poslušných velitelů vojenských oddílů, donášeného Tissafernovi, vojevůdci Peršanů, očerňování, jež ohrožovalo samu existenci řecké armády, naopak jediná cesta, kterou Menon viděl jako možnou, aby odstranil Klearcha a velitelů s ním spojených, byla cesta zrady.

Datujeme-li Menon jako jeden z dialogů napsaných Platonem před tím, než k Menonově zradě došlo, respektive před tím, než se o ní Řekové dověděli, tedy ještě za Sokratova života, tu v dialogu vidíme Sokrata, jak mu bytostně šlo o poznání zdatnosti jako takové. Co ho na Menonově definici zajímá, je pouze to, že namísto toho, aby zdatnost definoval, mu tento předložil řadu různých zdatností.

Sokrates: „Podobá se, Menone, že mě potkalo jakési veliké štěstí (Pollê̢ ge tini eutuchia̢, eoika kechrêsthai, ô Menôn) jestliže jsem hledal jen jednu zdatnost (ei mian zêtôn aretên), ale nalezl jsem celý roj zdatností (smênos ti anêurêka aretôn) u tebe ležící (para soi keimenon). Avšak (atar), Menone (ô Menôn), abych užil toho obrazu o rojích (kata tautên tên eikona tên peri ta smênê), dejme tomu, že bys na mou otázku (ei mou eromenou), co je včela (melittês peri ousias hoti pot‘ estin), řekl, že jich je mnoho a rozmanitých (pollas te kai pantodapas eleges autas einai); co bys mi odpověděl (ti an apekrinô moi), kdybych se tě zeptal (ei se êrômên): ‚Myslíš snad, že tím jich je mnoho a rozmanitých (Ara toutô̢ phê̢s pollas kai pantodapas einai) a vespolek se lišících (kai diapherousas allêlôn), že jsou včely (tô̢ melittas einai)? Či se tímto nic neliší (ê toutô̢ men ouden diapherousin), nýbrž něčím jiným (allô̢ de tô̢), jako na příklad buď krásou (hoion ê kallei) nebo velikostí (ê megethei) nebo některou jinou z takových vlastností (ê allô̢ tô̢ tôn toioutôn;)?‘ Pověz (eipe), co bys odpověděl (ti an apekrinô), kdybys dostal takovou otázku (houtôs erôtêtheis;)?“ – Menon: „Jistě to (Tout‘ egôge), že se jako včely nic neliší jedna od druhé (hoti ouden diapherousin, hê̢ melittai eisin, hê hetera tês heteras).“ – S. „Kdybych tedy potom řekl (Ei oun eipon meta tauta): Nuže, pověz mi právě toto (touto toinun moi auto eipe), Menone (ô Menôn): Co je podle tvého mínění to, čím se nic neliší, nýbrž všechny jsou totéž (hô̢ ouden diapherousin alla t’auton eisin hapasai, ti touto phê̢s einai;)? Přece bys měl mi co říci (eiches dêpou an ti moi eipein;)?“ – M. „Zajisté (Egôge).“ – S. „Tak tomu je tedy i se zdatnostmi (houtô̢ dê kai peri tôn aretôn); i když jich je mnoho a rozmanitých (k’an ei pollai kai pantodapai eisin), všechny mají jakýsi jeden totožný druhový vid (hen ge ti eidos t’auton hapasai echousin), pro který jsou zdatnostmi (di‘ ho eisin aretai); na něj se má podívat ten, kdo odpovídá tazateli (eis ho kalôs pou echei apoblepsanta ton apokrinomenon tô̢ erôtêsanti), a pak objasnit (ekeino dêlôsai), co je zdatnost (ho tunchanei ousa aretê). Či nerozumíš (ê ou manthaneis), co myslím (hoti legô;)?“ (72a6-d1)

Menon si není zcela jist, zda Sokratově otázce dobře rozumí. A tak se Sokrates táže, zda si to myslí pouze o zdatnosti, že je jiná, co se týká muže, ženy, a všech těch jiných, o kterých Menon mluvil, nebo zda to vidí podobně, pokud jde o zdraví, velikost a sílu. Menon odpovídá, že co se těchto věcí týče, zdraví, velikost a síla jako takové se od sebe neliší, pokud jde o muže nebo ženy. Tu se tedy Sokrates táže: „A zdatnost se bude něčím lišiti jakožto zdatnost (Hê de aretê pros to aretê einai dioisei ti), ať bude v dítěti (eante en paidi ê̢) nebo v starci (eante en presbutê̢), ať v ženě (eante en gunaiki) nebo v muži (eante en andri;)?“ – Menon: „Mně se jaksi zdá (Emoige pôs dokei), Sokrate (ô Sôkrates), že toto již není podobno (touto ouketi homoion einai) těm ostatním případům (tois allois toutois).“ (73a1-5)

Tu si tedy Sokrates dá práci s tím, aby Menonovi ukázal, že s aretê, zdatností, je to v tomto ohledu stejné, jako se jsoucností včely (melittês peri ousias hoti pot‘ estin, 72b1-2), zdraví, velikosti a síly. Z hlediska Sokratova filozofického hledání je to problém základní, o který mu v jeho filozofických diskusích šlo.

Sokrates: „Cože (Ti de;)? Neříkal jsi, že zdatností muže (ouk andros men aretên eleges) je dobře spravovat obec (polin eu dioikein) a ženy (gynaikos de) domácnost (oikian;)?“ – Menon: „Zajisté (Egôge).“ – S. „Nuže je snad možno dobře spravovat (Ar‘ oun hoion te eu dioikein) buď obec (ê polin) nebo domácnost (ê oikian) nebo cokoli jiného (ê allo hotioun), když by se to nespravovalo rozumně a spravedlivě (mê sôphronôs kai dikaiôs dioikounta;)?“ – M. „To přece ne (Ou dêta).“ – S. „Budou-li tedy spravovat spravedlivě a rozumně (Oukoun anper dikaiôs kai sôphronôs dioikôsin), budou to spravovat spravedlností a rozumností, že ano (diakiosunê̢ kai sôphrosunê̢ dioikêsousin)?‘ – M. „Nutně (Anankê).“ – S. „Tedy oba, i žena i muž, potřebují téhož, jestliže mají být dobří (Tôn autôn ara amphoteroi deontai, eiper mellousin agathoi einai, kai hê gunê kai ho anêr), spravedlnosti (dikaiosunês) a rozumnosti (kai sôphrosunês).“ – M. „Nutně (Phainontai).“ – S. „A což dítě (Ti de pais) a stařec (kai presbutês;)? Mohli by se kdy stát dobrými, kdyby byli nevázaní a nespravedliví (môn akolastoi ontes kai adikoi agathoi an pote genointo;)? – M. „To přece ne (Ou dêta).“ – S. „Naopak musí být rozumní (Alla sôphrones) a spravedliví (kai dikaioi;).“ – M. „Ano (Nai).“ – S. „Tedy všichni lidé (Pantes ar‘ anthrôpoi) jsou dobří týmž způsobem (tô̢ autô̢ tropô̢ agathoi eisin); neboť se stávají dobrými, když dosáhnou týchž vlastností (tôn autôn gar tuchontes agathoi gignontai). – M. „Podobá se (Eoike).“ – S. „Přece by nebyli týmž způsobem dobří, kdyby jejich zdatnost nebyla táž (Ouk an dêpou, ei ge mê hê autê aretê ên autois, tô̢ autô̢ an tropô̢ agathoi êsan).“ – M. „Ovšem že ne (Ou dêta).“ – S. „Když tedy (Epeidê toinun) zdatnost všech je táž (hê autê aretê pantôn estin), pokoušej se říci (peirô eipein) a vzpomenout si (kai anamnêsthênai), jak ji vymezuje Gorgias (ti auto phêsi Gorgias einai) a ty (kai su) s ním (met‘ ekeinou).“ (73a6-c8)

Menonovým další definicí zdatnosti se budu zabývat v následujícím příspěvku věnovaném datování Platonova Menonu.

***

Tento příspěvek jsem otevřel otázkou, zda Platon mohl Menon napsat poté, co se Řekové dověděli o Menonově zradě na řeckém vojsku. Menonova první definice zdatnosti, Sokratova reakce na tuto definici, jakož i diskuse, která se na to o zdatnosti rozvinula, naznačuje, že Platon tak sotva mohl učinit. V tom rozhovoru totiž Platon představuje Sokrata tak, jak se s ním jako mladý stoupenec Herakleita filozoficky setkal, a Sokratovo upření mysli na definici etických pojmů mu ukázalo jsoucnost idejí, které se herakleitovskému toku vymykají. Sokratovo upozornění, že „všechny zdatnosti mají jednu společnou Ideu, která je se sebou samou totožná (hen ge ti eidos t’auton hapasai echousin), díky které jsou zdatnostmi (di‘ ho eisin aretai), na níž je dobře (eis ho kalôs pou echei), aby dotazovaný pohleděl (apoblepsanta ton apokrinomenon) a tazateli vysvětlil to (tô̢ erôtêsanti ekeino dêlôsai), co zdatnost je (ho tunchanei ousa aretê, 72c7-d1)“ je v souladu s Aristotelovým svědectvím, že když k filozofickému setkání mezi Platonem a Sokratem došlo, Sokrates se zabýval etickou problematikou (Sôkratous peri ta êthika pragmateuomenou), v rámci níž hledal obecné pojmy (en toutois mentoi to katholou zêtountos), na jejichž definice upřel svou mysl (kai peri horismôn epistêsantos tên dianoian, Aristoteles, Metafyzika A, 987b1-4). V tom rozhovoru Sokrata s Menonem tedy Platon zachytil zcela podstatnou stránku Sokratova filozofování a jako takový ho mohl uvést v kterémkoli z dialogů, které napsal po Sokratově smrti, a zvolit Sokratova partnera pro to vhodného. Proč by tedy po Sokratově smrti k tomu rozhovoru volil jako partnera právě Menona, o jehož zradě na řeckém vojsku všichni věděli?

Z Isokratova Busirida víme, že Sokratovou smrtí spor o Sokrata neustal; Isokrates tu totiž ostří své kritiky zaměřil proti Polykratovi, který napsal Obžalobu Sokrata, v níž Sokrata obvinil z toho, že se Alkibiades stal jeho žákem (4-5). Z Xenofontových Vzpomínek na Sokrata víme, že Sokrates byl mnohými viněn z toho, že jeho žákem byl Kritias, vůdce Třiceti tyranů, a Alkibiades, který se snad nejvíce zasloužil o nešťastný začátek a průběh peloponéských válek, počínaje katastrofálním sicilským tažením. Dovedu si dobře představit, že Menon tak, jak se ukazuje v rámci Menonovy definice zdatnosti a Sokratovy diskuse k ní – ve které princip „dělat přátelům dobře, nepřátelům zle“ vystupuje do popředí právě dík Menonovu pokusu zbavit se nepřátel pomocí Peršanů, tedy pomocí zrady, princip, který Sokrates nechává v dialogu zcela bez povšimnutí – by mohl být napsán někým, kdo by chtěl obvinit Sokrata z neschopnosti mladé lidi kolem sebe k opravdové zdatnosti přivést, a Menona tak připojit ke Kritiovi a Alkibiadovi jako Sokratův další pedagogický nezdar. Že Platon Menon s tím úmyslem nenapsal, o tom svědčí veškeré jeho ostatní dialogy, počínaje těmi, které se soustřeďují na Sokratovy poslední dny, tedy Kritonem, Obranou Sokrata a Faidonem. Dialog Menon proto nahlížím jako dialog napsaný a publikovaný Platonem před tím, než se Řekové o Menonově zradě dověděli, tedy ještě za Sokratova života.

Saturday, October 14, 2017

Projekt Tři dny věnované filozofii

V létě roku 2015 mě napadlo uspořádat v Praze Tři dny věnované filozofii. Protože mi nebylo umožněno Tři dny uspořádat na FFUK, uspořádal jsem akci ve Stromovce. První z těch dní jsem věnoval ‚Imperativu sebepoznání‘. Přišel pan profesor Mysliveček, náš přední neurofyziolog, se kterým jsem měl dlouhou a skvělou diskusi. Na přednášku se též dostavil reprezentant Nadace Jana Husa. Na podkladě jeho informace mi pak Nadace poskytla finanční příspěvek za účelem uspořádání akce v dalším roce. Protože však krom profesora Myslivečka a zástupce Nadace na mou přednášku přišel pouze můj syn se svou dívkou, a v následující dny pouze Jan Bednář, který se účastnil mých filozofických seminářů v letech 1977-1980, a paní Kamila Bendová, nemělo smysl se pokoušet o podobnou akci ve Stromovce.

Paní Švábová, výkonná ředitelka Vzdělávací nadace Jana Husa, mi před třemi dny emailem napsala: „ráda bych se zeptala, jak to vypadá s Vaším projektem Tři dny v Praze věnované filozofii, podařilo se Vám ho uskutečnit nebo někam posunout?

Za měsíc máme zasedání správní rady nadace a tak pokud je něco nového, ráda bych o tom informovala členy správní rady.“

Odpověděl jsem:

Vážená paní Švábová,

začnu informací o svém nezdařeném pokusu uskutečnit Tři dny v minulém roce. V textu „OSLAVA A PROTEST“ jsem k tomu na své webové stránce napsal:

„Ve dnech 16.-18. listopadu zamýšlím oslavit výročí započetí Sametové revoluce Třemi dny s hospodským filozofem věnovanými filozofii. Bez té revoluce by nebylo možné, abych Tři dny věnované filozofii v Praze mohl uskutečnit.

Tři dny budou nejen oslavou, ale i protestem. Protestovat budu proti mému vyloučení z jakékoli, co by jen trochu normální spolupráce s filozofy v České republice. V únoru tohoto roku jsem nabídl panu Jirsovi, řediteli Ústavu pro filozofii a religionistiku FFUK, dvě stati, v nichž přináším nový pohled na Platona: ‚Platonova obrana idejí v dialogu Parmenides‘ a ‚Platon a Dionysius’, které bych rád na Ústavu pro filozofii a religionistiku přednesl. Pan Jirsa mou nabídku bez jakéhokoli vysvětlení odmítl (viz ‚K zamyšlení‘ na mé webové stránce). Tyto dvě stati, spolu s ‚Imperativem sebepoznání‘, 16.-18. listopadu přednesu přede dveřmi filozofické fakulty na Palachově náměstí. Čas přednášek: 10-12 dopoledne. Samozřejmě bych daleko více uvítal, kdybych tři navrhované přednášky mohl přednést na ÚFARu. Zakoupení letenky nechám na poslední chvíli, pro případ, že by se ředitel ÚFARu rozhodl mě do Prahy k těmto třem přednáškám pozvat v termínech, které bychom spolu dohodli.

Kdybych mohl, informoval bych o svém protestu každou inteligentní Češku a každého inteligentního Čecha. Abych to zdůvodnil, dal jsem na svou webovou stránku stať Rogera Scrutona ,A catacomb culture‘. Stať byla publikovaná krátce po Sametové revoluci a dobře osvětluje úlohu, kterou oxfordští filozofové sehráli v naší zemi poté, co jsem z Prahy odejel do Oxfordu a můj otevřený filozofický seminář byl nahrazen sérií akcí ‚utajených‘; tyto události zasáhly nejen celý systém vyššího vzdělání v naší republice, ale i širší oblast kultury a politiky v naší republice.

V rámci příprav na ‚Tři dny‘ jsem dal na svou webovou stránku též dopis Radovana Richty profesoru Diemerovi, presidentovi FISP (Mezinárodní federace filozofických společností), který byl publikován v tvorbě 15. října 1980, tedy krátce po mém odjezdu z Prahy do Oxfordu, a který předznamenal veškerou mou existenci a veškerou mou práci do dnešního dne: ‚Je přece nepochybné, že pan Tomin by nesehnal na Západě prostředky na živobytí ani na jeden týden, kdyby byl zajímavý jedině tím, co udělal ve filozofii.‘ Tato slova Radovana Richty stojí za srovnání se slovy Jonathana Barnese, profesora starověké filozofie v Balliol College Oxfordské univerzity, citovanými Nickem Cohenem v článku ‚The Pub Philosopher‘ (‚Hospodský filozof‘, publikovaném v The Independent Magazine den po započetí Sametové revoluce, tedy 18. listopadu 1989; též na mé webové stránce): ‚He (tj. Tomin) would not be accepted as a graduate here, let alone be given a teaching job.‘ (‚Tomin by zde nemohl být přijat ani jako graduovaný student, natož aby mu bylo možné poskytnout učitelské místo.‘)“

Doktor Boháček z FÚ ČAV mi napsal, že jsem si dny špatně vybral, že nikdo na Fakultě nebude, tedy žádní studenti, protože 17. listopad je státním svátkem. Odepsal jsem, že to na věci, co se mě týče, nic nemění, protože OSLAVA A PROTEST bude mít symbolický charakter, a jako taková je na dané datum vázaná. Když jsem však do Prahy přijel, bylo mimořádně chladno, na letišti mě vítal sníh. Pak jsem se dověděl, že na 17. listopadu byla na Náměstí Jana Palacha plánovaná veliká demonstrace proti imigraci lidí ze Středního Východu. Nadto mi můj přítel zprostředkoval interview pro Český rozhlas s panem Šťáhlavským, čtyřhodinový pohovor pro Paměť národa. Navíc pak pro mě můj přítel zprostředkoval přednášku o Platonovi pro Fakultu sociálních věd. Nemohl jsem riskovat ty tři dny v mraze před Fakultou, a tak ohrozit přednášku, na kterou jsem se těšil, interview pro rozhlas a rozhovor pro Paměť národa. Text ‚OSLAVA A PROTEST‘ končím slovy: „Ve dnech 16. – 18. listopadu jsem byl v Praze, k zamýšlené ‚oslavě a protestu‘ přede dveřmi FF UK jsem však nenašel sílu.“

Někdy na jaře tohoto roku rádio BBC 4 vysílalo program o Pražském jaru, kde krátce mluvím o Sovětské invasi, kterou Pražské jaro skončilo. Když jsem si program vyslechl, inspirovalo mě to k tomu, abych o tom pana Šťáhlavského informoval a navrhl mu interview o Sovětské invazi. Pana Šťáhlavského věc zaujala, a tak jsem na čtyři dny jel do Prahy. Rozmluvil jsem se, čeština mi zachutnala, a výsledkem je mé znovu-promýšlení Platona v češtině na mém blogu. Kdokoli si přečte, co jsem zatím na svém blogu v češtině publikoval, nahlédne, že se nám tu naskýtá obrovská příležitost, dvě nejpozoruhodnější postavy antické filozofie, Sokrata a Platona, znovu promyslit, a tak se zasloužit o evropskou kulturu jako takovou.

Vždy, když dám na svůj blog další příspěvek, informuji o tom pár univerzitních pracovníků v naději, že se jednoho dne někdo u nás doma najde, kdo si řekne, že to takhle nejde, že je povinností našich filozofů a klasicistů – povinností vůči sobě samým, povinností vůči studentům, a povinností vůči národu, protože znovu-promýšlení Platona nám umožní plně si dědictví antické kultury přisvojit jako dědictví naše – a že se konečně na FF UK někdo najde, kdo mě ke třem přednáškám pozve.

Když se tak stane, díky finančnímu příspěvku, který mi Nadace Jana Husa ke Třem dnům věnovaným filozofii poskytla, nebudu požadovat ani cestovné, ani honorář. Kdy k tomu dojde? Za tři roky, za pět let, za deset let? Budu dělat vše pro to, abych tří přednášek byl schopen jak duševně, tak i tělesně, dojde-li k tomu; peněžitý příspěvek poskytnutý mi Nadací Jana Husa mi bude závazkem, pobídkou a vzpruhou.

A tu se na členy Nadace obracím s prosbou. Mohli byste se na filozofy a klasicisty FF UK obrátit se žádostí, aby pro Vás udělali odborný posudek mé dosavadní práce? Moje platonské studie jsou k dispozici jak na mém blogu, tak i na mé webové stránce.

S přáním všeho dobrého,

Julius Tomin

***

Sestřih ze Scrutonovy stati ‚A catacomb culture‘ publikované v Times Literary Supplement v únoru 1990: ‚Tomin emigroval … a my jsme se rozhodli, že ačkoli náš účel byl dobročinný, nebudeme ho sledovat otevřeně, že napříště budeme moci svým československým kolegům nejlépe pomoci, když budeme pracovat tajně … získali jsme důvěru velké sítě lidí, z nichž nikdo neznal plný rozsah našich operací … nabádali jsme své francouzské, německé, americké a kanadské kolegy, aby utvářeli sesterské trusty, čímž věc získávala mezinárodní dimenze, které se ukázaly neocenitelné v letech následujících … Začali jsme proto utvářet jiné, čistě nominální organizace, jejichž prostřednictvím jsme mohli vyplácet oficiální stipendia, takže jména těch, které jsme podporovali, nemohla být spojována ani s námi, ani mezi sebou navzájem … v polovině let osmdesátých, díky velkorysému grantu od Georga Sorose (který jistě vejde do dějin nejen jako velký maďarský patriot, nýbrž i jako jeden ze zachránců Střední Evropy), jsme svou činnost rozšířili na Moravu … minulého leta však organizátor naší práce na Slovensku, Jan Čarnogurský, byl zatčen … Ale blahoslavená Anežka byla právě kanonizovaná, a byl to čas zázraků. O dva týdny později byl Čarnogurský propuštěn a stal se zástupcem předsedy vlády, a byl pověřen úkolem opravit (nebo spíše znovuvytvořit) zákony. Tou dobou se již další z příjemců našeho dobrodiní stal prezidentem, a během týdnů jsme mohli pozorovat, jak naši přátelé obsadili nejdůležitější vládní místa … Mezi těmi, kdo s námi spolupracovali, jsme mohli počítat nové rektory Karlovy univerzity, Masarykovy univerzity v Brně, a Palackého univerzity v Olomouci.‘ (Jak jsem již zmínil, Scrutonova stať v originále je celá na mé webové stránce.)