Questions: Platonův Charmides a Faidros, s přihlédnutím k jeho Obraně Sokrata

V předchozím příspěvku jsem uvedl vnější, politicky motivovaný důvod pro Platonovo krátké, za to však výrazné, exponování Chairefonta na počátku Charmidu. Nyní uvedu důvod vnitřní, který vedl Platona k tomu, aby v Charmidu Chairefonta uvedl. Začít musím opět Platonovou Obranou Sokrata, kde Sokrates vypráví, jak Chairefon zasáhl do jeho života.

„Víte (iste dê), jaký byl Chairefon (hoios ên Chairephôn), jak prudký (hôs sphodros), do čehokoli se dal (eph‘ hoti hormêseien). A tak kdysi zašel do Delf (kai dê pote kai eis Delphous elthôn) a osmělil se dáti bohu tuto otázku (etolmêse touto manteusasthai) … zdali je někdo moudřejší než já (ei tis emou eiê sophôteros). Tu Pythia odpověděla (aneilen oun hê Pythia), že nikdo není moudřejší (mêdena sophôteron einai) (21a3-7) … Když jsem uslyšel ta slova (tauta egô akousas), přemýšlel jsem takto (enethumoumên houtôsi): „Co tím asi bůh míní (Ti pote legei ho theos) a co asi naznačuje (kai ti pote ainittetai;)? Vždyť já jsem si vědom, že nejsem ani dost málo moudrý (egô gar dê oute mega oute smikron sunoida emautô̢ sophos ôn); co tedy asi míní (ti oun pote legei), když praví (phaskôn), že jsem já nejmoudřejší (eme sophôtaton eiani;)?“ (21b2-6, překlad pasáží z Platonovy Obrany Sokrata F. Novotný)

Sokrates pak vykládá, jak ho tento výrok Delfské věštírny přiměl k tomu, že začal hledat muže moudřejšího, aby tak věštírnu usvědčil z nepravdy. A tak šel za jedním z mužů, který se zdál být moudrým: „A tu, když jsem ho prozkoumával (diaskopôn oun touton) … a rozmlouval s ním (kai dialegomenos autô̢), nabyl jsem mínění (edoxe moi houtos ho anêr), že se tento muž zdá moudrým (dokein men einai sophos), jak mnoha jiným lidem (allois te pollois anthrôpois), tak obzvláště sám sobě (kai malista heautô̢), ale že moudrý není (einai d‘ ou, 21c5-7).“ A pak šel k dalšímu, který se zdál ještě moudřejším, a dalšímu, vždy však to skončilo stejně: „Odcházeje uvažoval jsem sám u sebe (pros emauton d’oun apiôn elogizomên), že proti tomuto člověku jsem já opravdu moudřejší (hoti toutou men tou anthrôpou egô sophôteros eimi); bezpochyby totiž ani jeden ani druhý z nás neví nic dokonalého (kinduneuei men gar hêmôn oudeteros ouden kalon k’agathon eidenai), ale tento se při svém nevědění domnívá, že něco ví (all‘ houtos men oietai ti eidenai ouk eidôs), kdežto já (egô de) ani nevím, ani se nedomnívám, že vím (hôsper oun ouk oida, oude oiomai); podobá se tedy (eoika g’oun), že jsem nad něho moudřejší aspoň o něco málo, právě o to (toutou ge smikrô̢ tini autô̢ toutô̢ sophôteros einai), že co nevím (hoti ha mê oida), ani se nedomnívám, že vím (oude oiomai eidenai, 21d2-7).“

Když srovnáme Faidros s Charmidem, tu shledáme, že Platonův Faidros v Sokratovi vyvolal podobnou reakci, jakou v něm vyvolal výrok boha pronesený ústy Pythie, který Chairefon přinesl z Delfské věštírny: agravaci jeho filozofického nevědění.

Platon si byl vědom Sokratova filozofického nevědění, když ho představil ve Faidru, jak o sobě prohlašuje: „Nedovedu ještě (ou dunamai pô) podle toho nápisu v Delfách (kata to Delphikon gramma) poznat sám sebe (gnônai emauton); proto se mi zdá směšno (geloion dê moi phainetai), když ještě toto neznám (touto eti agnounta), zkoumat cizí věci (ta alotria skopein, 229e5-230a1, překlad F. Novotný).“ Pak mu však dal do úst své vlastní poznání, kterým Sokratovo nevědění překročil. Tak v Palinodii na lásku Sokrates začíná dokazovat, že pravá láska „je dávána od bohů k největšímu štěstí“ (ep‘ eutuchiâ̢ tê̢ megistê̢ para theôn didotai, 245b7-c1), důkazem nesmrtelnosti duše, kterou definuje jako „to, co pohybuje sebe sama“ (to hauto kinoun, 245c7). Tu Platon překročil hranice toho, s čím se Sokrates mohl smířit. A tak v Charmidu Platon nechává Sokrata pochybovat o samé možnosti toho, že by něco takového, jako „pohyb, který pohybuje sebe sama (kinêsis autê heautên kinein, 168e9-10),“ mohlo vůbec existovat. Sokrates tu nicméně své nevědění nestaví proti Platonovi: „Jistě je tu potřebí, příteli, nějakého velikého člověka (megalou dê tinos, ô phile, andros dei), který by to o všech případech dostatečně rozlišil (hostis touto kata pantôn hikanôs diairêsetai), zdali žádné ze jsoucen nemá svou způsobilost samo v poměru k sobě samému (poteron ouden tôn ontôn tên hautou dunamin auto pros heauto pephuken echein), nýbrž k něčemu jinému (alla pros allo), či některá ano (ê ta men), jiná ne (ta d‘ ou, 169a1-5, překlad F. Novotný).“

Questions

Wednesday, November 29, 2017

Platonův Charmides a Faidros, s přihlédnutím k jeho Obraně Sokrata

No comments:

Post a Comment