Questions: 6 Datování a interpretace Platonova Menonu s přihlédnutím k jeho Obraně Sokrata a Sedmému dopisu, ke Xonofontovým Hellenika a k Lysiově řeči Proti Eratosthenovi

Když Anytos prohlásil, že s kterýmkoli ze slušných (tôn kalôn k‘agathôn) Athéňanů se setká, každý ho učiní lepším nežli ti sofisté, jen když bude chtít poslouchat, Sokrates se zeptal: „Zdalipak (Poteron de) se tito slušní lidé (houtoi kaloi k’agathoi) stali takovými sami od sebe (apo tou automatou egenonto toioutoi), a ačkoli se u nikoho nevyučili (par‘ oudenos mathontes), přece jen (homôs mentoi) jsou s to učit jiné těm věcem (allous didaskein hoioi te ontes tauta), kterým se sami nenaučili (ha autoi ouk emathon;)?“ – Anytos: „I o těch já soudím (Kai toutous egôge axiô), že se naučili od dřívějších (para tôn proterôn mathein), kteří byli slušní (ontôn kalôn k‘agathôn); či se ti nezdá (ê ou dokousi soi), že v této obci bylo mnoho zdatných mužů (polloi kai agathoi gegonenai en tê̢de tê̢ polei andres;)?“ – S.: „Mně se zdá, Anyte, i že tu jsou muži zdatní ve spravování obecných věcí (Emoige, ô Anute, kai einai dokousin enthade agathoi ta politika), i že jich tu bylo ne méně (kai gegonenai eti ouch hêtton), nežli jich jest (ê einai); ale byli snad také dobrými učiteli své zdatnosti (alla m‘ôn kai didaskaloi agathoi gegonasin tês hautôn aretês;)? … Nuže tedy uvažuj takto (hôde oun skopei), vycházeje ze své myšlenky (ek tou sautou logou): o Themistokleovi bys nemyslil, že byl zdatný muž (Themistoklea ouk agathon an phaiês andra gegonenai;)?“ – An. „Zajisté (Egôge), ze všech nejvíce (pantôn ge malista).“ (92e7-93c3, překlad z Menonu F. Novotný)

***

Novotný poznamenává: „Themistokles byl vynikající athénský politik a vojevůdce za válek Řeků s Peršany; vítězství athénského loďstva u Salaminy r. 480 bylo z velké části jeho zásluhou.“

***

Sokrates se pak Anyta táže, zda neslyšel, „že Themistokles (hoti Themistoklês) dal vyučit svého syna Kleofanta dobrým jezdcem (Kleophanton ton huon hippea men edidaxato agathon; 93d1-3).“ Když Anytos odpoví, že slyšel, Sokrates se táže, zda kdy od někoho slyšel, „že se stal mužem zdatným a moudrým v tom (anêr agathos kai sophos egeneto), v čem byl zdatný a moudrý jeho otec (haper ho patêr autou, 93e2-3)“. – Anytos: „To jistě ne (Ou dêta, 93e5).“ Sokrates pak jmenuje dalšího velkého athénského vojevůdce a státníka, Aristeida, který dal svého syna vychovat „ve všem, co záviselo na učitelích (hosa men didaskalôn eicheto), nejlépe z Athéňanů (kallista Athênaiôn)“, a táže se, „avšak zdá se ti, že ho udělal zdatnějším nad kohokoli jiného (andra de beltiô dokei soi hotououn pepoiêkenai; 94a5-6)?“ Podobně se pak táže ohledně Periklea „tak skvěle moudrého muže (houtôs megaloprepôs sophon andra)“, který své syny „dal věru vyučit jezdci (hippeas men edidaxen) nezůstávajícími za žádným z Athéňanů (oudenos cheirous Athênaiôn) a vzdělal je i v hudbě, v zápasnictví a v ostatních předmětech, že nebyli nikoho horší (kai mousikên kai agônian kai t’alla epaideusen hosa technês echetai oudenos cheirous), avšak zdatnými (agathous de ara andras) je tedy nechtěl udělat (ouk ebouleto poiêsai;)?“ Sokrates končí tento výčet skvělých athénských politiků Thukydidem, který by jistě nebyl litoval žádného nákladu, „aby své syny udělal zdatnými muži (agathous andras poiêsai), kdyby tomu bylo lze učit (ei didaktos ên, 94d2-3) … Ale (alla gar), příteli Anyte (ô hetaire Anute), snad přece nelze zdatnosti učit (mê ouk ê̢ didakton aretê).“ – Anytos: „Sokrate (Ô Sôkrates), zdá se mi, že lehkomyslně pomlouváš lidi (ra̢diôs moi dokeis kakôs legein anthrôpous). Tu bych ti já poradil (egô men oun an soi sumbouleusaimi), chceš-li mě poslouchat (ei etheleis emoi peithesthai), aby ses měl na pozoru (eulabeisthai); neboť snad je i v jiné obci snazší (hôs isôs men kai en allê̢ polei ra̢on estin) dělat lidem zle než dobře (kakôs poiein anthrôpous ê eu), avšak v této zvláště (en tê̢de de kai panu); myslím (oimai de), že i ty sám to víš (se kai auton eidenai).“ (94e2-95a1)

Tímto varováním Anytos svůj rozhovor se Sokratem ukončuje, neodchází však.

Sokrates se obrací k Menonovi: „Menone (Ô Menôn), Anytos, jak se mi zdá, se zlobí (Anytos men moi dokei chalepainein), a nic se nedivím (kai ouden thaumazô); neboť za prvé se domnívá (oietai gar me prôton men), že já ty muže pomlouvám (kakêgorein toutous tous andras), a potom si myslí (epeita hêgeitai), že i sám je jeden z nich (kai autos einai heis toutôn). Ale jestliže někdy pozná (all‘ houtos men ean pote gnô̢), jaká věc to je pomlouvati (hoion estin to kakôs legein), přestane se zlobit (pausetai chalepainôn); nyní to neví (nun de agnoei); ty mi však řekni (su de moi eipe): nejsou i u vás slušní muži (ou kai par‘ humin eisin kaloi k’agathoi andres;)?“ (95a2-6)

***

Co Sokrates míní, když tvrdí, že Anytos neví (agnoei), jaká věc to je pomlouvati (to kakôs legein)? Novotný slovem ‚pomlouvat‘ překládá Sokratovo to kakôs legein, co znamená ‚mluvit zle‘. Sokrates tato slova pronáší k Menonovi, a protože věc dále nevysvětluje, můžeme usoudit, že předpokládá, že Menon ví, co ‚mluvit zle‘ obnáší. Lze v předchozím dialogu nalézt něco, co ho k tomu opravňuje? Domnívám se, že Sokrates tak činí na podkladě rozhovoru o dobrém a zlém, který s Menonem měl v důsledku jeho posledního pokusu o definici zdatnosti (aretê). Sokrates tu Menonovi ukázal, že „zlé věci škodí tomu (ta kaka blaptein ekeinon), komu se jich dostává (hô̢ an gignêtai, 77e6)“, že tedy ten, kdo zlo má „je ubohý (athlios) a nešťastný (kai kakodaimôn eianai, 78a4-5)“. Menon odpověděl: „Skoro se zdá, Sokrate, že máš pravdu (Kinduneueis alêthê legein, ô Sôkrates) a že nikdo si nepřeje zlých věcí (kai oudeis boulesthai ta kaka, 78b1-2).“ Mluvit o někom zlé, činit někomu zlé, znamená v prvé řadě činit zlé sobě samému. Protože to Anytos neví, může říct, že Sokrates „lehkomyslně lidi pomlouvá“.

***

Nyní je třeba se zeptat, co nám Sokratův krátký rozhovor s Menonem o Anytově varování může říci, co se týče datování Menonu. Domnívám se, že na tuto otázku můžeme najít odpověď, když se rozhovor pokusíme vysvětlit, jestliže dialog datujeme 1. před tím, než byl Sokrates Meletem obžalován z kažení mládeže a zavádění nových božstev, a než se Anytos rozhodl žalobu podepříti; 2. za předpokladu, že dialog byl napsán po Sokratově smrti.

Co potřebuje vysvětlení, je sebejistota, s níž tu Platon nechává Sokrata promlouvat k Menonovi, thesalskému aristokratovi, o jeho hostiteli a předním athénském státníkovi: neschopným pochopit, o čem s ním Sokrates mluvil, domnívajícím se, že Sokrates o nejvýznamnějších mužích athénské minulosti mluvil zle, protože neví, co mluvit zle skutečně je – a to vše v Anytově přítomnosti. Toto Sokratovo posouzení Anyta nelze nespojit s tím, co Sokrates řekl úvodem k rozhovoru s Anytem, že Anytův otec Anthemion „dobře vychoval a vzdělal tohoto svého syna, jak se zdá athénskému lidu – aspoň ho volí na nejvyšší úřady (90b1-3).“ Sokratovo posouzení Anyta tu má jasný politický osten. Jak může člověk, který ani neví, co to je, mluvit o někom zle, být schopným odpovědně zastávat nejvyšší úřady v obci? A co to vypovídá o athénské demokracii, že takového člověka volí na nejvyšší úřady?

Za předpokladu, že dialog byl napsán a publikován před tím, než byl Sokrates Meletem obžalován z kažení mládeže a zavádění nových božstev, se člověku tají dech nad sebejistotou, s níž Platon Sokrata nechává takto k Menonovi o Anytovi promlouvat. Lze si tu sebejistotu v rámci tohoto datování vysvětlit?

V Sedmém dopise Platon píše o tom, že po vítězství demokratů, tedy od roku 403 př.n.l., znovu začal toužit po tom, aby se stal politicky činným (325a7-b1): „ti, kteří se tehdy vrátili do vlasti, si počínali s velikou mírností“ (pollê̢ ge echrêsanto hoi tote katelthontes epieikeia̢, 325b4-5). Ve svém třetím příspěvku k datování Platonova Menonu jsem v této souvislosti poukázal na Isokratovu Obhajobu proti Kallimachovi, kde tento uvádí, „že Thrasybulos a Anytos, kteří mají v obci největší moc, i když byli zbaveni velkého jmění, a vědí, kdo jejich majetek zabavil, přece se neopovažují je pohánět k soudu ani proti nim nevytahují jimi spáchané zlo.“ (XVIII. 23)

Nyní chci v této souvislosti poukázat na Lysiovu řeč Proti Eratosthenovi. Eratosthenes byl jedním z Třiceti Tyranů; pověřen zatčením Lysiova bratra Polemarcha, kterého zatkl „na ulici“ (en tê̢ hodô̢, 30); „Polemarchovi pak Třicet dali svůj obvyklý příkaz (Polemarchô̢ de parêngeilan hoi triakonta t‘oup ekeinôn eithismenon parangelma), vypít bolehlav (pinein kôneion, 17).“ Jak W. Lamb píše v úvodu ke svému vydání Lysiovy řeči, „Rozsudek není znám, je však velice pravděpodobné, že Eratosthenes byl osvobozen, a to jak díky tomu, že byl stoupencem Theramenovým, který se vždy těšil velké podpoře, dokud žil a po jeho smrti se této podpory dostávalo jeho přátelům, tak také díky obecné tendenci k umírněnosti. Soud nebo předběžné řízení, na kterém řeč byla přednesena, se evidentně konal krátce poté, co Sparta nařídila amnestii (konec roku 403 př.n.l.)“ („What verdict was given is unknown, but it is probable that owing to the strong support always accorded to Theramenes during his life and to his friends after his death, and also because of the general tendency to pacification, Eratosthenes was acquitted. The trial or inquiry at which the speech was delivered took place shortly after the amnesty had been ordained by Sparta (end of 403).“ Lysias, Harvard University Press, 1930, repr. 1976, str. 225)

Pro Erasthenovo osvobození mluví ještě jedna závažná skutečnost. Krátce po vítězství demokratů na návrh Thrasybula: „Lysiovi bylo uděleno občanství, a ten okamžitě podal žalobu na Eratosthena, jednoho z Třiceti, pro zavraždění Polemarcha. Krátce poté, kvůli technické chybě v Thrasybulově proceduře, Lysiovi o občanství přišel.“ („The citizenship was conferred on Lysias, who at once impeached Eratosthenes, one of the Thirty, for the murder of Polemarchus. Shortly afterwards, owing to a technical irregularity in Thrasybulus‘ procedure, Lysias lost his citizenship.“ Lamb, op. cit. str. xiv)

V úvodu ke své řeči Lysias uvádí, že když se Třicet Tyranů chopili vlády „prohlásili (phaskontes), že je třeba obec očistit od lidí nespravedlivých (chrênai tôn adikôn katharan poiêsai tên polin) a všichni ostatní občané musí být obráceni k zdatnosti a spravedlnosti (kai tous loipous politas ep‘ aretên kai dikaiosunên trapesthai); to prohlásili (toiauta legontes), avšak neodvážili se tak udělat (ou toiauta poiein etolmêsan, 5)“. Tato Lysiova slova stojí za srovnání s tím, co píše Platon ve svém Sedmém dopise o nadějích, které v něm ustavení vlády Třiceti vyvolalo: „Myslel jsem totiž (ô̢êthen gar), že budou spravovat obec tím způsobem, aby ji vedli od tak nespravedlivého života k spravedlivému jednání (autous ek tinos adikou biou epi dikaion tropon agontas dioikêsein dê tên polin, 324d4-5, překlad F. Novotný).“

V rámci své řeči se Lysias na Eratosthena obrátil s několika otázkami: „Zatkl jsi Polemarcha, nebo ne (Apêgages Polemarchon ê ou;)?“ – Eratosthenes: „Ze strachu jsem učinil to, co mi vládnoucí přikázali (Ta hupo tôn archontôn prostachthenta dediôs epoioun).“ – Lysias: „Byl jsi v radě (Êstha en tô̢ bouleutêriô̢), když se o nás rozhodovalo (hote hoi logoi egignonto peri hêmôn)?“ – Eratosthenes: „Byl (Ê).“ – L.: „Mluvil jsi na podporu těch (Poteron sunêgoreues), kdo byli pro usmrcení (tois keleuousin apokteinai), nebo proti nim (ê anteleges)?“ – E.: „Proti nim (Antelegon).“ – L.: „Abychom nebyli usmrceni (Hina mê apothanômen;)?“ – E.: „Abyste nebyli usmrceni (Hina mê apothanête).“ – L.: „Protože jsi myslel (Hêgoumenos), že co se nám děje je nespravedlivé (hêmas adika paschein) nebo spravedlivé (ê dikaia).“ E.: „Nespravedlivé (Adika).“ – L.: „A tak (Eit‘), ty ze všech nejmizernější (ô schetliôtate), jsi mluvil proti (anteleges men), abys zachránil (hina sôseias), a zatknul jsi (sunelambanes de), abys usmrtil (hina apokteinê̢s;)?“ (27-26)

Lysias nezpochybňuje to, že Eratosthenes se stavěl proti usmrcení Polemarcha a Lysii (Lysiovi se podařilo utéct). Z Xenofontových Hellenika víme, že když se Třicet rozhodlo, aby každý z nich zatknul jednoho z cizinců s trvalým pobytem a zkonfiskoval jeho majetek, Theramenes se stavěl proti tomu, a sám tak učinit odmítl: „Ale já se nedomnívám (All‘ ou dokei moi), že je správné (kalon einai), když se prohlašujeme za nejlepší (phaskontas beltious einai), abychom prováděli věci horší, než dělali donašeči (adikôtera tôn sukophantôn poiein). Ti totiž nechávali žít ty, od koho brali peníze (ekeinoi men gar par‘ hôn chrêmata lambanoien zên eiôn), my budeme usmrcovat lidi (hêmeis de apoktenoumen), kteří se ničeho špatného nedopustili (mêden adikountas), abychom získali peníze (hina chrêmata lambanômen;)? Nejsou takové činy mnohem nespravedlivější než ty jejich (pôs ou tauta panti ekeinôn adikôtera;)?“ Xenofon, Hellenika, II.iii.21-22)

Z Lysiovi řeči je patrné, že Eratosthenes měl mnohé zastánce, kteří se odvážili mluvit na jeho obranu, a lze se domnívat, že nejen Platon, ale i Sokrates byl mezi nimi. Uvedu jen jedno takové místo. Lysias se s trpkostí táže: „Což to není děsivé (ouk oun deinon), že přátelé těch, kdo byli nespravedlivě usmrceni byli ničeni spolu s nimi (ei tôn men adikôs tethneôtôn hoi philoi synapôllynto), zatímco těm (autois de),“ – Lysias mluví o Eratosthenovi v plurálu, protože v něm vidí ztělesnění Třiceti a vší jejich nepravosti – „kdo zničili obec (tois tên polin apolesasi), zřejmě (dêpou) na pohřeb (ep‘ ekphoran) přijde množství lidí (polloi hêxousin), když tolik lidí je připraveno je hájit (hopote boêthein tosoutoi paraskeuazontai; 88).“ Z Lysiovy řeči lze dále usuzovat, že ti, kdo se za Eratosthena stavěli, byli lidé, kteří usilovali o zdatnost a na zdatnosti si zakládali: „Ale je záhodné se podivovat, zda ti, kdo se za ně budou stavět (alla kai tôn sunerountôn axion thaumazein), budou za ně orodovat jakožto lidé krásní a dobří (poteron hôs kaloi k’agathoi aitêsontai), a poukazovat ke své zdatnosti jakožto cennější (tên hautôn aretên pleionos axian apophainontes), než je těchto špatnost (tês toutôn ponêrias, 86).“ Že Lysias viděl ty, kdo se za Eratosthena stavěli, jako muže s politickými ambicemi totožnými s ambicemi Theramena a Eratosthena, lze též vidět na řadě míst, z nichž cituji: „Mnohokrát jsem se divil (pollakis oun ethaumasa) troufalosti (tês tolmês) těch, kdo mluví na jeho obranu (tôn legontôn huper autou), nežli si uvědomím (plên hotan enthumêthô), že věcí týchž lidí je (hoti tôn autôn estin) činit veškeré možné zlo (autous te panta ta kaka ergazesthai) a takovéto lidi vychvalovat (kai tous toioutous epainein, 41).“ Značnou část své řeči Lysias věnoval Theramenovi: „Dvakrát vás totiž zotročil (dis gar humas katedoulôsato)“ – v roce 411 př.n.l. Theramenes proponoval zavedení oligarchie a po porážce u Aigos Potamoi se v roce 404 př.n.l. zasadil o vládu Třiceti – „vždycky pohrdal přítomným stavem věcí (tôn men parontôn kataphronôn), toužil po věcech nejsoucích (tôn de apontôn epithumôn), a užívaje toho nejkrásnějšího slova (kai tô̢ kallistô̢ onomati chrômenos)“ – vždy mu šlo o vládu krásných a dobrých (kalôn k‘agathôn), těch nejlepších (tôn beltistôn) – „stal se učitelem nejúděsnějších činů (deinotatôn ergôn didaskalos katastas, 78).“ Skončím Lysiovým varováním soudnímu tribunálu: „Jestliže je však osvobodíte (ei de apopsêphieisthe), lidé vás uvidí (ophthêsesthe) jako ty, kdo touží po stejných činech, jako tito (tôn autôn ergôn epithumêtai toutois ontes, 90).“

Pro Theramena rozhodující moment, kdy se s Třiceti rozešel a proti nim se postavil, byl jejich příkaz zatknout a na smrt přivést salaminského Leonta. Ve své obhajobě proti Kritiovi, který ho obvinil ze zrady na Třiceti, Theramenes prohlásil: „Když tito začali zatýkat krásné a dobré lidi (epei de ge houtoi êrxanto andras kalous te k’agathous sullambanein), od té chvíle jsem se proti nim začal stavět (ek toutou k‘agô êrxamên t’anantia toutois gignôskein). Věděl jsem totiž (ê̢dein gar), že když salaminský Leon bude usmrcen (hoti apothnê̢skontos men Leontos tou Salaminiou), muž uznávaný a vysoké uznání si zasluhující (andros kai ontos kai dokountos hikanou einai), který se ničeho špatného nedopustil (adikountos d‘ oude hen), lidé jemu podobní budou naplněni obavami (hoi homoioi toutô̢ phobêsointo), a ze svých obav se postaví proti této ústavě (phoboumenoi de enantioi tê̢de tê̢ politeia̢ esointo, Xenophon, Hellenika, II.iii.38-39).

Jak víme z Platonovy Obrany Sokrata, Sokrates byl jedním z těch, koho si Třicet předvolali a přikázali mu salaminského Leonta zatknout: „Když jsme vyšli z tholu (epeidê ek tês tholou exêlthomen), ti čtyři (hoi men tettares) se odebrali na Salaminu (ô̢chonto eis Salamina) a přivedli Leonta (kai êgagon Leonta) ale já jsem odešel pryč domů (egô de ô̢chomên apiôn oikade). A snad bych byl za to potrestán smrtí (kai isôs an dia tauta apethanon), kdyby ta vláda nebyla vbrzku padla (ei mê hê archê dia tacheôn kateluthê).“ (32d5-8, překlad F. Novotný)

Tentýž incident byl rozhodujícím momentem, pro který se Platon od Třiceti odvrátil: „A když jsem ovšem viděl (kai horôn dêpou), že zásluhou těch mužů se v krátkém čase zdála dřívější ústava zlatou proti nynější (tous andras en chronô̢ oligô̢ chruson apodeixantas tên emprosthen politeian) – mezi jiným (ta te alla) také mého staršího přítele Sokrata (kai philon emon presbuteron Sôkratê) … poslali spolu s jinými pro kteréhosi občana (epi tina tôn politôn meth‘ heterôn epempon), aby jej násilím přivedl na popravu (bia̢ axonta hôs apothanoumenon) … ale on neposlechl (ho d‘ ouk epeitheto) a raději podstoupil nebezpečenství nejhoršího stíhání (pan de parekinduneusen pathein), než aby se stal společníkem jejich nešlechetných skutků (prin anosiôn autois ergôn genesthai koinônos) … pocítil jsem odpor (eduscherana te) a odvrátil se od tehdejších špatností (kai emauton epanêgagon apo tôn tote kakôn).“ (Platon, Sedmý dopis 324d6-325a5, překlad F. Novotný)

Do všech těchto souvislostí je zasazen Sokratův rozhovor s Anytem spolu s tím, jak se Sokrates o něm vyjádřil, když se obrátil k Menonovi, jestliže dialog datujeme do doby, která předcházela obžalobě Sokrata, jeho odsouzení a jeho smrti. Jen za těchto okolností si ten rozhovor mohu vysvětlit. O to, abych rozhovor vysvětlil na základě dnes obecně přijímaného datování, tedy za předpokladu že dialog byl napsán po Sokratově smrti, se nepokusím, protože si nemyslím, že to lze udělat. Nicméně se hodlám obrátit na členy České platonské společnosti se žádostí, aby se o vysvětlení pokusili. Rád jim pro to poskytnu místo na svém blogu. S datováním Menonu stojí a padají veškeré stávající vývojové konstrukce Platonovy filozofie.

Questions

Saturday, November 4, 2017

6 Datování a interpretace Platonova Menonu s přihlédnutím k jeho Obraně Sokrata a Sedmému dopisu, ke Xonofontovým Hellenika a k Lysiově řeči Proti Eratosthenovi

No comments:

Post a Comment