Questions: Platonův Charmides ve světle jeho Faidru

Sokrates v Charmidu vykládá, jak Charmides vešel do palaistry: „On přišel (ho d‘ elthôn) a posadil se mezi mne a Kritiu (metaxu emou te kai tou Kritiou ekathezeto, 155c4-5) … a on se mi podíval nevýslovným způsobem do očí (eneblepsen te moi tois ophthalmois amêchanon ti hoion) a dělal pohyb (kai anêgeto), jako by se mne chtěl tázat (hôs erôtêsôn, 155c8-d1) … tehdy jsem (tote dê), můj drahý (ô gennada), uviděl pod šatem jeho tělo (eidon te ta entos tou himatiou) a hořel jsem (kai ephlegomên) a již jsem nebyl při sobě (kai ouket‘ en emautou ên, 155d3-4, překlad pasáží z Charmidu F. Novotný).“

Ve Faidru, v Palinodii opěvující šílenost pravé lásky, Sokrates užívá výrazu „jsou vzrušeny (ekplêttontai) a již nejsou své“ (kai ouket‘ hautôn gignontai, 250a6-7), když mluví o duších, kterým jejich paměť při zahlédnutí pozemské krásy umožnuje rozpomenout se na pravou krásu, kterou nahlížely před svým pádem a svou první inkarnací.

V Charmidu Sokrates vykládá celou historii svého setkání s Charmidem svému příteli (ô hetaire, 154b8), kterého nejmenuje. Když přichází k momentu, kdy ho pohled na Charmidovo tělo vzrušil, takže „již nebyl při sobě“, tu svého přítele oslovuje ô gennada. Novotný zde toto oslovení překládá slovy „můj drahý“, čímž zakrývá vztah tohoto místa k Faidru, kde Sokratovo „gennadas kai pra̢os to êthos“ překládá slovy „člověk šlechetné a mírné povahy“ (243c3). Bod, ve kterém Platonův Sokrates ve Faidru tohoto výrazu užívá, vrhá světlo na Platonovo/Sokratovo pojetí lásky. Se zrakem obráceným k Palinodii, v níž bude opěvovat pravou lásku, Sokrates se tu odvrací jak od Lysiovy řeči přečtené Faidrem, která horovala pro sex prostý lásky, tak i od své řeči, analogické k řeči Lysiově, v níž lásku popsal jako nemoc duše zaměřené na sexuální gratifikaci milovníka, nemoc poškozující duši, tělo, i majetek: „Neboť kdyby nás náhodou slyšel člověk šlechetné a mírné povahy (ei gar akouôn tis tuchoi hêmôn gennadas kai pra̢os to êthos), který miluje nebo někdy dříve miloval druhého také s takovou povahou (heterou de toioutou erôn ê kai proteron pote erastheis) … nemyslíš, že by se domníval, že slyší lidi (pôs ouk an oiei auton hêgeisthai akouein) … kteří neviděli žádné ušlechtilé lásky (oudena eleutheron erôta heôrakotôn, 243c2-8, překlad pasáží z Faidru F. Novotný)?“

V Charmidu Sokrates „přichází k sobě“ tím, že obrátí svůj zrak na „jakási zaříkání“ (epô̢dê tis, 155e4), která uzdravují duši: „Tato zaříkání (tas d‘ epô̢das tautas) jsou krásné řeči (tous logous einai tous kalous); z takovýchto řečí (ek tôn logôn toioutôn) vzniká v duši rozumnost (en tais psuchais sôphrosunên engignesthai, 157a4-6)“. Krásné řeči, ke kterým tu Sokrates poukazuje, leží mimo Charmides, který je věnován filozofickému zkoumání toho, co sôphrosunê (rozumnost/uměřenost) je. Jejich význam je zdůrazněn v závěru dialogu, kde se Charmides rozhodl svou duši Sokratovým „krásným řečem“ otevřít. Ve Faidru, po Sokratově přednesení Palinodie na lásku, Faidros obdivuje krásu té řeči: „Nad tvou řečí však jsem již dávno pln obdivu (ton logon de sou palai thaumasas echô); o tolik jsi ji udělal krásnější nežli tu první (hosô̢ kalliô tou proterou apêrgasô, 157c1-2).“ V Palinodii, když filozof krásného hocha uvidí, jeho „paměť (hê mnêmê) se přenese ke skutečnosti krásy (pros tên tou kallous phusin ênechthê) a opět ji uvidí (kai palin eiden autên) stojící s uměřeností na posvátném podstavci (meta sôphrosunês en hagnô̢ bathrô̢ bebôsan, 254b5-7)“.

Novotného dvojí překlad Platonovy sôphrosunê, kde v Charmidu překládá tuto zdatnost jako „rozumnost“, ve Faidru jako „uměřenost“, zakrývá úzký vztah Charmidu k Faidru.

***

Proti mé domněnce, že svým poukazem na krásné řeči, které mají dát v duši vzniknout sôphrosunê, Platon poukazuje na Sokratovy dvě řeči ve Faidru – řeč první Faidros vidí jako méně krásnou než Palinodii, řeč druhou, nicméně krásnou; Sokratovo odsouzení té první řeči ve chvíli, když se chystá přednést svou Palinodii (242d-243d) a když tuto končí (257a-b), je přivedeno na správnou míru ve druhé části dialogu, kde ta řeč první je charakterizovaná jako „řeč“ (logos) která „nalezla (epheurôn), co by se mohlo nazývat jakousi levou láskou (onomazomenon skaion tina erôta), a tu zcela po právu pokárala (eloidorêsen mal‘ en dikê̢, 266a5-6)“ – lze namítnout, že v Charmidu Sokrates tvrdí, že se krásnou řeč, ke které poukazuje, „naučil tam na vojně od jednoho z thráckých lékařů, žáků Zalmoxidových“ (emathon d‘ autên egô ekei epi stratias para tinos tôn Thra̢kôn tôn Zalmoxidos iatrôn, 156d4-5).

Na tuto námitku odpovídám, že Platonův Sokrates v Charmidu zdůrazňuje vymyšlenost celé té situace, v níž na krásné řeči – respektive krásnou řeč; Sokrates povětšině o tom „zaříkání“ (epô̢dê), které má v duši vyvolat sôphrosunê, mluví v singuláru – poukáže. Ta situace je navozená Kritiovým příkazem jeho sluhovi: „Hochu (Pai), zavolej Charmida (kalei Charmidên) a řekni mu (eipôn), že ho chci dovést k lékaři (hoti boulomai auton iatrô̢ sustêsai) stran té churavosti (peri tês astheneias), na kterou si mi nedávno stěžoval (hês prô̢ên pros me elegen hoti asthenoi),“ načež se Kritias obrátil k Sokratovi se slovy: „Před krátkým časem mi říkal (Enanchos toi ephê), že ho jaksi tíží hlava (barunesthai ti tên kephalên), když ráno vstává (heôthen anistamenos); nuže co ti brání (alla ti se kôluei), abys před ním nedělal (prospoiêsasthai pros auton), jako bys znal nějaký lék proti bolení hlavy (epistasthai ti kephalês pharmakon)?“ – Sokrates: „Nic (Ouden), odpověděl jsem (ên d‘ egô), jen ať přijde (monon elthetô).“ (155b1-7)

Když pak Sokrates mluví k Charmidovi, tu dále naznačuje vymyšlenost svého připsání oněch „zaříkání“ Zalmoxidovi: „Jestliže už v tobě jest (ei men soi êdê parestin), jak tvrdí tuhle Kritias (hôs legei Kritias hode), rozumnost (sôphrosunê) a jestliže jsi sdostatek rozumný (kai ei sôphrôn hikanôs), tu bys již nic nepotřeboval (ouden soi eti edei), ani Zalmoxidových zaříkání ani zaříkání Seveřana Abarida (oute tôn Zalmoxidos oute tôn Arabidos tou Huperboreou epô̢dôn, 158b5-8).“

K Zalmoxidovi Novotný poznamenává: „Zalmoxis byl thrácký bůh, podle tohoto místa (156d5) bůh lékařství. Řekové usedlí u Černého moře o něm vypravovali, že to byl původně člověk, otrok a žák Pythagorův. Viz Herodotus IV, 94-96.“ K Abaridovi píše: „Seveřané (Hyperboreové) byli podle řeckých pověstí národ, žijící daleko na severu zbožným a šťastným životem. Abaris, kněz Apollonův, chodil prý po světě se zlatým šípem Apollonovým, čině divy a věště; vypravovalo se také, že na tom šípu jezdil. Viz Herodotus IV, 36.“

Tak jako v Charmidu Sokrates připisuje ona „zaříkání“ tu Zalmoxidovi, tu Abaridovi, tak ve Faidru připisuje svou první řeč o lásce tu Faidrovi, který ho k ní přinutil (244a1), tu krásné básnířce Sapho nebo moudrému básníkovi Anakreontovi, od nichž ji slyšel: „Jaký mám důkaz pro to, co říkám (pothen dê tekmairomenos legô;)? Mám jaksi plné srdce, vzácný příteli (plêres pôs, ô daimonie, to stêthos echôn), a cítím (aisthanomai), že bych vedle této řeči [řeči Lysiovy] dovedl promluviti (para tauta an echein eipein) jinou ne horší (hetera mê cheirô). Že pak jsem sám od sebe z toho nic nevymyslil (hoti men oun para ge emautou ouden autôn enenoêka), vím dobře (eu oida), jsa si vědom své nevědomosti (suneidôs emautô̢ amathian); zbývá tedy (leipetai dê), myslím (oimai), že jsem jako nádoba naplněn odněkud z cizích zdrojů prostřednictvím sluchu (ex allotriôn pothen namatôn dia tês akoês peplêrôsthai me dikên angeiou). Avšak pro svou tupost jsem zapomněl zase i to samo (hupo de nôtheias au kai auto touto epilelêsmai), jak (hopôs te) a od koho jsem to slyšel (kai hôntinôn êkousa).“ (235c4-d3) Svou Palinodii pak Sokrates připisuje básníku Stesichorovi, který ho k ní inspiroval (244a2-3).

Ještě jen poznamenám, že Novotný svým „zaříkáním“ překládá termín epô̢dê, čímž opět zakrývá spojení Charmidu s Faidrem. Sokratova epô̢dê v Charmidu je „píseň“ pronášená k duši, aby v ní vznikla sôphrosunê (moudrost/uměřenost), a jako taková poukazuje k Palinô̢dia ve Faidru, k té písni, v níž pohled na hochovu krásu v duši zamilovaného filozofa evokuje pohled na skutečnost krásy stojící spolu se sôphrosunê na posvátném podstavci (254b5-7)“.

***

V závěru Charmidu Sokrates konstatuje, že se sôphrosunê díky jeho zkoumání ukázala neužitečnou, a obrací se na Charmida s tím, že ho velice mrzí (panu aganaktô, 175d6), „jestliže ty (ei su), jenž jsi takový svým vnějším vzhledem (toioutos ôn tên idean) a k tomu ve své duši velmi rozumný (kai pros toutô̢ tên psuchên sôphronestatos), nebudeš mít z této své rozumnosti žádného užitku (mêden onêsê̢ apo tautês tês sôphrosunês) a nic ti v životě neprospěje svou přítomností (mêde ti s‘ ôphelêsei en tô̢ biô̢ parousa, 175d7-e2).“ Pak hořekuje nad tím, že se nadarmo s velkým úsilím učil Thrákově epódé, když se tato vztahuje k věci bez užitku. Nakonec však z tohoto výsledku zkoumání viní svou neschopnost cokoliv zkoumat: „neboť jsem přesvědčen, že rozumnost je veliké dobro (epei tên ge sôphrosunên mega ti agathon einai), a jestliže je máš (kai eiper ge echeis auto), že jsi blažen (makarion einai se). Nuže viz (all‘ hora), zdali je máš (ei echeis te) a nic nepotřebuješ toho zaříkání (kai mêden deê̢ tês epô̢dês); neboť jestliže máš (ei gar echeis), spíš bych ti poradil (mallon an egôge soi sumbouleusaimi), abys mne pokládal za tlachala (eme men lêron hêgeisthai einai) a za člověka, který není schopen úvahou něco hledat (kai adunaton logô̢ hotioun zêtein), avšak o sobě aby sis myslil (seauton de), že čím jsi rozumnější (hosô̢per sôphronesteros ei), tím jsi také šťastnější (tosoutô̢ einai kai eudaimonesteron).“ (175e6-176a5)

Charmides na to reaguje tím, že velice potřebuje onu epódé ( „zaříkání“), a že se od Sokrata nechá zaříkávat (epa̢desthai, 176b3) den co den. Kritias mu to jeho odhodlání schvaluje a vidí v tom potvrzení toho, „že jsi rozumný“ (hoti sôphroneis, 176b6). Když se Sokrates ptá, o čem se to spolu radí, Charmides odpovídá, že se již uradili. Tu se Sokrates otáže: „Užiješ tedy násilí (Biasê̢ ara), a ani mi nepovolíš předběžné vyšetřování (kai oud‘ anakrisin moi dôseis;)?“ – Charmides: „Buď jist, že užiji násilí (Hôs biasomenou), když (epeidêper) tento zde přikazuje (hode ge epitattei); vzhledem k tomu zase ty uvažuj (pros tauta su au bouleuou), co uděláš (hoti poiêseis).“ – Sokrates: „Žádná nezbývá úvaha (All‘ oudemia leipetai boulê); neboť tobě (soi gar), když by ses pokoušel něco udělat (epicheirounti poiein hotioun) a užíval násilí (kai biazomenô̢), nikdo na světě nebude s to odporovat (oudeis hoios t‘ estai enantiousthai anthrôpôn).“ – Charmides: „Tedy neodporuj ani ty (Mê toinun mête su enantiou)!“ – Sokrates: „Nebudu tedy odporovat (Ou toinun enantiôsomai).“ (176c7-d5)

V příspěvku nazvaném „Platonův Menon v souvislosti s datováním a interpretací jeho Charmidu“ jsem poukázal na význam této závěrečné scény pro datování Charmidu. Považuji totiž za nemyslitelné, že Platon mohl tuto scénu napsat poté, co vláda Třiceti tyranů, vedená Kritiou, Sokratovi přikázala, aby spolu se čtyřmi dalšími zatknul a na smrt přivedl Leonta Salaminského, a Sokrates příkazu neuposlechl, čímž se sám vystavil nebezpečí smrti, kterému unikl jen proto, že „ta vláda brzo padla“ (hê archê dia tacheôs kateluthê), jak Platon zdůrazňuje v Obraně Sokrata (32c8) i v Sedmém dopisu (324d-325a).

Tato závěrečná scéna v Charmidu má zcela jiný význam, nahlížíme-li ji v rámci dramatického datování dialogu, jak se odehrála bezmála třicet let před jeho sepsáním. Tu si mladičký Charmides dobře uvědomil, že Sokrata hluboce zaujal, a v tom nejlepším smyslu slova z toho těží, Sokratovi poroučí, a s hravostí mu hrozí násilím, kdyby ho neuposlechnul. A Sokrates si od něho nechává poroučet, tak jako si nechává mnoho líbit od mladého a krásného Menona v Menonu.

Když Charmides nahlédneme z tohoto zorného úhlu, tu nás zavede k Faidru Charmidovo doznání, že velice potřebuje Sokratovy epódy – „krásné řeči“ (logous tous kalous, 157a4-5) – a že je připraven použít násilí, aby došel svého a těch epód se mu od Sokrata dostalo. Když totiž Faidros ve Faidru přečetl Lysiovo erotické paignion (řeč koncipovaná jako hříčka, pro zábavu), Sokrates prohlásil, že jeho hruď je plná jiné řeči „o nic horší“ (mê cheirô, 235c6). Když ho však Faidros měl k tomu, aby řeč pronesl, začal se zdráhat a vykrucovat. A tu se Faidros uchýlil k pohrůžce, že užije násilí, nedá-li Sokrates jinak: „Jsme sami dva na osamělém místě (esmen de monô en erêmia̢), já jsem silnější (ischuroteros d‘ egô) a mladší (kai neôteros), a ze všeho toho pochop, co ti pravím (ek de hapantôn toutôn sunes ho toi legô) a nikterak si nepřej mluviti raději z přinucení než dobrovolně (kai mêdamôs pros bian boulêthê̢s mallon ê hekôn legein, 236c8-d3).“

Tu stojí za zmínku, že i ve Faidru má tato výhružka charakter hry, která se odehrává mezi filozofem a mladším mužem, o něhož má filozof zájem. Jakkoliv tu Faidros vystupuje jako milovník Lysii, jeho miláčka (279b1-3), v rámci dialogu ho Sokrates bere jako hocha, který ho k jeho dvěma krásným řečem o lásce inspiruje; když se chystá přednést Palinodii, zvolá: „Kdepak mám toho hocha (Pou dê moi ho pais), ke kterému jsem mluvil (pros hon elegon;)? Aby vyslechl i toto (hina kai touto akousê̢), a aby se nestalo, že by bez vyslechnutí dříve vyhověl nemilujícímu (kai mê anêkoos ôn phthasê̢ charisamenos tô̢ mê erônti).“ Faidros mu odpovídá: „Ten je stále přítomen vedle tebe hodně blízko (Houtos para soi mala plêsion aei parestin), kdykoli chceš (hotan su boulê̢).“ (243e4-8)

Questions

Tuesday, December 5, 2017

Platonův Charmides ve světle jeho Faidru

No comments:

Post a Comment