Otázky týkající se Vaculíkova Českého snáře – 4. pokračování

Vážená Hano Kosáková,

Svými otázkami jste ve mně rozbouřila spoustu vzpomínek a s nimi spojených dohadů, takže to všechno vážně ohrozilo mou práci – zabývám se totiž Platonovým dialogem Kratylem, jemuž jsem zatím věnoval několik posledních příspěvků na mém blogu. Tu práci nad Kratylem dlužím jak zájemcům o Platona, tak i sobě samému. Abych se k té práci mohl vrátit, musím korespondenci s Vámi ukončit. S lítostí.

Závěrem pár slov k onomu ‚rozjasnění‘ díky četbě Sametových filosofů.

[V 3. pokračování jsem napsal: O žádný pokus o vraždu mé ženy a o inkriminování mě tedy nešlo. O co tedy šlo? Že to musilo být v souvislosti s návštěvou Charlese Taylora bylo jasné. V jaké souvislosti? To mi dlouho vrtalo hlavou, kdykoli jsem si na věc vzpomněl. Až při čtení Sametových filozofů se mi rozjasnilo.]

Dayová píše: ‚Sekce oxfordských filosofů odsouhlasila, že za peníze od výboru Literae Humaniores vyšle jako dalšího návštěvníka kanadského profesora Charlese Taylora, profesora sociologie a politologie na All Souls College. V úterý 5. června se Kathy Wilkesová dostavila do Lukesovy kanceláře v Balliol College, aby Taylora instruovala … Téhož červnového večera, kdy Wilkesová, Lukes a Taylor seděli v Balliol College a hovořili o pražském semináři, Zdena Tominová se vracela z návštěvy u rodiny Grušových. Když vstoupila do vchodu č. 4 [správně č. 3] v Keramické ulici, zaútočil na ni maskovaný muž. Zachránil ji kolemjdoucí, byla však surově zbita.‘ Anglická verse je přesnější: ‚Passers-bv rescued her, but not before she was severely beaten.‘ Chyba v české versi je asi chybou tiskaře; správně: ‚Zachránili ji kolemjdoucí‘; tiskaři ulítlo to měkké i, z množného čísla tak udělal číslo jednotné.

Obě verse to podstatné pokroutili stejným způsobem: ‚byla však surově zbita‘, ‚she was severely beaten‘. Maskovaný muž nepřišel Zdenu ‚surově zbít’; uhodil ji obuškem přes hlavu, aby ji odtáhl do auta a odvezl. Tomu kolemjdoucí zabránili prostě tím, že šli kolem a hlasitě se bavili.

To podstatné, co následuje, je v české versi zkomoleno: ‚Tě obvykle více vyhovovalo … Správně asi ‚Těm‘, i tak však chybí reference k tajné policii. Proto v angličtině: ‚It was usual and more convenient for the secret police to attack women than men. Julius, although not heavily built, was formidably strong and if he had fought back it would have taken several policemen to overcome him. The attack on Zdena was probably unconnected with the philosophy seminars; she had built important contacts in the western peace movement, and had been chosen as one of the three Charter spokepersons for 1979. A week earlier, on 29th May, her fellow spokesmen (Václav Benda and Jiří Dienstbier) had been detained bz the police … Earlier on the day of her attack, replacement spokesmen (Jiří Hájek a Ladislav Hejdánek) had been chosen.‘

Psal jsem tedy chybně, že v té době byla Zdena jedinou mluvčí Charty na svobodě.

Nyní však k tomu vážnému pokroucení, které zapříčinilo mé ‚rozjasnění‘. Barbaře Dayové jsem o celé věci podrobně vykládal, zhruba tak, jak jsem Vám o tom psal v minulém mejlu. Celou věc však napsala tak, aby vyloučila sebemenší náznak toho, že jsem v tom měl být i já a že jsme měli být oba odvlečeni. Kam? Mé rozjasnění: Do psychiatrické léčebny a Charles Taylor nás měl zachránit, za ochotné pomoci ministerstva vnitra mě a Zdenu z psychiatrické léčebny dostat a odvézt do Anglie. Já pak z vděčnosti za tu záchranu měl být poslušen tomu, co by pro mě (pro nás) zařídili.

Nick Cohen otevírá svůj článek ‚The Pub Philosopher‘ slovy: The judgments passed by Oxford dons on Julius Tomin seem outrageously brutal. „I don’t wish to sound East European,“ said one, „but perhaps he does need psychiatric help.“ … „But you can disguise paranoia in the East. There are so many real conspiracies. There aren’t the same excuses when you come to the West“.‘ (Článek si lze otevřít na mé webové stránce. Dejte na Google Julius Tomin, tam se Vám objeví mé fotky a v pravé straně nahoře, nemýlím-li se, je informace o tom, jak si mou webovou stránku otevřít.)

Jsem paranoidní, když mi v těch slovech zaznívá lítost nad tím, že se české tajné policii nepodařilo mě do psychiatrické léčebny dostat? Na obranu české tajné policie musím říct, že ve věci dělali, co mohli, vždycky se však někde našel nějaký zádrhel. Uvedu aspoň jeden takový pokus, pokus poslední.

V listopadu 1979 jsem dostal předvolání k psychiatrovi. V odpověď jsem se otázal, na jakém podkladě mě k psychiatrovi předvolávají. Místo odpovědi mi znova předvolání poslali s tím, že budu předveden na psychiatrii násilím, odmítnu-li přijít sám. V té době do Prahy přijel profesor Thomas Mautner, aby měl v mém semináři přednášku. Po přednášce jsem mu předvolání ukázal a požádal ho, může-li, aby tam šel se mnou. Odpověděl, že se mnou rád půjde, podaří-li se mu prodloužit visum. Poté jsem zašel do Slavie, kde se vždy ve čtvrtek, nemýlím-li se, scházeli literáti. Ukázal jsem jim předvolání, s tím, že bych uvítal, kdyby tam šel někdo se mnou. Uvolila se paní spisovatelka Kantůrková.

Přišel den toho předvolání. Já byl vždy přesný. Paní Kantůrková už na mě čekala. Thomas Mautner však nikde. Dělalo se mi z toho trochu špatně. Už jsme chtěli jít dovnitř, když se Mautner objevil. Moc se mi ulevilo. Šli jsme dovnitř a já zaklepal na dveře psychiatra. Psychiatr, mladý doktor, otevřel. Představil jsem mu paní spisovatelku a pana profesora: ‘Mohl byste nám vysvětlit, proč jste mě na psychiatrii předvolali?’ Psychiatr bez odpovědi zavřel dveře. Dveře v čekárně se zavřely; dveře bez klik. Mautner a Kantůrková trochu pobledli. Tak jsem jim řek: ‘Teď kontaktujou tejné; tajná policie však nerada pracuje na světle; nechají je ve štychu. Dáme jim půl hodiny, aby pochopili, že jim nikdo na pomoc nepřijde.‘

Po té půlhodině jsem s oběma zašel k hlavnímu psychiatrovi, respektive psychiatričce. Chtěla, abych k ní šel sám. Držel jsem dveře otevřené a pokynul Mautnerovi a Kantůrkové, aby vešli. Tu opět psychiatrička chtěla, aby s ní Kantůrková zašla do vedlejší kanceláře. To jsem nedovolil a psychiatričky se začal tázat, na jakém podkladě … Každou svou větu I každou její odpověď jsem překládal do angličtiny. Po chvíli toho paní psychiatrička měla dost, otevřela dveře: ‘Ven!’

Od té doby jsem od psychiatrů nic neslyšel.

Omlouvám se, že tímto naši korespondenci končím.

Se srdečným pozdravem,

Julius Tomin