Vážená Hano Kosáková,
Dík za informaci o Vaculíkových třech synech, a
tichá omluva na adresu Barbary Dayové.
[Pročetla jsem si soubor Vašich textů a vnímám je
jako snahu o navázání dialogu s oficiálními institucemi a tiskovými orgány,
která ovšem z jejich strany zůstala oslyšena. Nicméně se obávám, aby se v
úvahách nezačala ztrácet původní otázka, týkající se podrobností přepadení
Zdeny Tominové. Dovolím si ji tedy laskavě připomenout. Ještě jsem Vám
chtěla napsat, že Ludvík Vaculík skutečně měl s manželkou Marií 3 syny.]
K věci. Nejlépe bude, když Vám popíši sled
událostí, tak jak se odehrály. jak v souvislosti se mnou, tak v souvislosti se
Zdenou. Já v té době pracoval v zoologické zahradě jako noční hlídač. Pokud se
pamatuji, na noční službu jsem přicházel o sedmé večer. Dal jsem se do práce; v
té době jsem psal knížku o Aristofanovi, kterou jsem nazval Podívaná. Zhruba
po dvou hodinách soustředěné práce jsem si potřeboval oddechnout; tu jsem se
vždy dal na procházku po zoologické zahradě; noční ZOO mě fascinovala. Ten den
jsem Aristofana dal do šuplíku, oblékl si lehký plášť, bylo léto, otevíral
jsem dveře, když zazvonil telefon. Soused mi volal, že se vracel s přáteli
z kina, když tu viděli maskovaného muže, který utíkal z našeho domu
z Keramické 3 (Praha 7). Pod schodama ležela Zdena, maskovaný muž ji
praštil obuškem přes hlavu. Přátelé zavolali do nemocnice, sanitka přijela a
Zdenu odvezli do nemocnice Na Františku.
A tak jsem sbalil Podívanou, zanesl ji
nahoru po schodech k řediteli ZOO. Doma byla pouze jeho paní; té jsem dal Podívanou
spolu s klíčema od ZOO a vydal se na cestu do nemocnice přes řeku a přes
Stromovku. Asi uprostřed Stromovky mě zastavilo policejní auto; nevím teď,
jestli jsem auto zastavil já, nebo zda oni zastavili mě. Na každý pád jsem jim
vysvětlil, že Zdena byla přepadena, a požádal jsem je, aby mě do nemocnice
odvezli. Odpověděli, že to nejde.
Zdenu jsem našel v posteli, s ovázanou
hlavou. Řekla mi, že se jí podařilo odhodit kabelku s chartovními
dokumenty do křoví před našim domem. Cestou zpět jsem kabelku našel, zanesl
nahoru do bytu, a vrátil se do ZOO. U paní Veselovské (teď mě napadlo, že tak
se ředitel ZOO jmenoval; můžete zjistit, zda se nemýlím? Vím, že krom
ředitelování v ZOO pracoval na univerzitě a byl ctěn jako významný
odborník co se fauny týká) jsem si vyzvedl podívanou a klíče od ZOO.
S klíčema jsem si otevřel ředitelovu pracovnu a napsal text ‚Měla to být
vražda?‘
Proč tak teatrální název? V těch dnech do
Prahy přijel profesor Charles Taylor, který u mě měl následující den přednášku.
Věděl jsem, že měl plánovanou řadu dalších přednášek, že o celé věci Vnitro
muselo vědět. Zdena jim samozřejmě vadila – byla jedinou mluvčí Charty 77 na
svobodě – tak jako jsem jim byl trnem v oku i já. A tak mě napadlo, že se
rozhodli nás oba oddělat ‚jednou ranou‘. Já přicházel domů ze ZOO nad ránem,
měl jsem nalézt Zdenu pod schodama mrtvou a být obviněn z její vraždy.
Když jsem text dopsal, přepsal jsem ho na stroji v nějakých deseti kopiích
– na štěstí měl ředitel v kanceláři vše, co jsem potřeboval. Kancelář jsem
zamknul, klíče nechal na vrátnici, dal jsem se na cestu po Praze; texty jsem
bez vysvětlení dával do schránek těch členů Charty 77, jejichž adresy jsem
znal. S každým dalším takto doručeným textem se mi ulevilo: ‚Snad dá Pán
Bůh a dostaneme se z toho‘. Byl jsem si jist, že někdo z těch deseti
nebo dvanácti text předá na Západ. A skutečně, text vyšel v Die Welt.
Když jsem se vrátil domů, lehl jsem si do postele,
na spánek jsem však neměl ani pomyšlení. Tak jsem znova vstal, oblékl se a
zašel na policejní stanici v Parku Julia Fučíka, kde jsem podal oznámení
na neznámého pachatele. To jediné, co policajta zajímalo, bylo, jak vypadali ti
policisti, co mě ve Stromovce zastavili.
Ten večer měl u mě Charles Taylor přednášku
(nemýlím-li se, na přednášku přišel i Ludvík Vaculík); nabídl mi nějakých pět
titulů, o nichž by mohl mluvit. Mezi těmi tituly byla i přednáška o marxismu.
Já řek, že jsem k smrti unaven, ale že přednášku o marxismu mohu pro
přítomné překládat do češtiny i v polospánku. Jak si dovedete představit,
přítomní byli přednáškou rozčarováni; marxismus nikoho nezajímal.
Nemýlím-li se, byla to sobota. To znamenalo, že
jsem měl dlouhý víkend a do ZOO šel až v pondělí večer.
Když jsem pak v pondělí večer přišel do ZOO,
na vrátnici byla řada lidí. Když jsem vešel, všichni se na mě dívali jako na
zjevení. Bylo jim totiž řečeno, že jsem byl na své noční obchůzce přepaden.
Kolem desáté pak na vrátnici přišel ožralý zástupce ředitele (to byl tvrdej
komouš, na rozdíl od ředitele, a byl tomu odpovídajícím způsobem natvrdlej),
který mi řekl, že dostal příkaz, aby zavolal na policii, že jsem byl na
obchůzce přepaden a ze ZOO odvlečen.
Moje původní myšlenka tedy byla vadná. O žádný
pokus o vraždu mé ženy a o inkriminování mě tedy nešlo. O co tedy šlo? Že to
musilo být v souvislosti s návštěvou Charlese Taylora bylo jasné.
V jaké souvislosti? To mi dlouho vrtalo hlavou, kdykoli jsem si na věc
vzpomněl.
Až při čtení Sametových filozofů se mi
rozjasnilo.
Je osm hodin ráno. Tuto noc jsem spal jen dvě
hodiny, starý člověk se často budí. Vstal jsem okolo půlnoci, šel na malou,
jako obvykle, a tu mě napadlo, co kdyby byl v mé poště mejl od Vás. A
skutečně. A tak jsem Vám začal psát svou odpověď. Nakonec jsem se začetl do
Barbary Dayové, jak o celé věci podrobně vykládá. Ale to až příště. Teď je čas
jít spát.
Se srdečným pozdravem,
Julius Tomin
No comments:
Post a Comment