Euthyphro in the Cratylus

After the intermezzo with Ludvík Vaculík, let me return to Plato. In ‘1 Plato’s Euthyphro and Cratylus’ I argued that Plato came to the Porch of the King Archon intending to present to the King Archon his written indictment (graya/menon, Diog. Laert. II. 29) of his father, in which he indicted him for murder (fo/nou, Euth.4a10). He justified his intention to do so with reference to Zeus who ‘bound his father’, Cronos, ‘because he wickedly devoured his sons’, and to Cronos, who too punished (by castration, e0ktemei=n) his father, Uranus, ‘for similar reasons’ (di’ e3tera toiau=ta) (Euth. 6a1-3).

Euthyphro opens the dialogue by asking Socrates ‘What has happened (Ti/ new&teron ge/gonen) that you have abandoned your activities in Lyceum (ta\j e0n Lukei/w| katalipw_n diatriba\j), and spend now your time here (e0nqa/de nu=n diatri/beij), at the porch of the King Archon. Diatri/bw means ‘rub hard’, ‘wear away’; metaphorically of time: ‘spend time’, ‘waste time’, and so, Euthyphro must have watched Socrates for some time. This means that Euthyphro was approaching the porch of the King Archon, to put his case to the “King”, not coming out of it, and that the whole dialogue took place before Euthyphro indicted his father, not after he indicted him. Diogenes Laertius says in the Life of Socrates that ‘Socrates, after some conversation with Euthyphro upon piety, diverted him from his purpose’, i.e. diverted Euthyphro from indicting his father (II. 29).

This was no small thing, for as Euthyphro says, his father, and all his other relatives and friends tried to divert him from indicting his father. How did Socrates achieve it? The only thing we can learn in the Euthyphro is that Euthyphro could not refute Socrates’ objections against the view of piety with which he justified his intended indictment of his father. For when Socrates shows to him that he is contradicting himself, and wants to start their investigation of piety all over again, Euthyphro remembers that he is due to go somewhere in a hurry (speu/dw poi), and hurries away, promising Socrates ‘another time’ (ei0j au]qij, 15e3-4). Presumably, Euthyphro hurries away still convinced that he is right. Is it likely that Socrates with his few objections against Euthyphro’s views on piety could shake his conviction of being a great expert on all matters concerning religiosity? (4d9-5a2) Doesn’t this mean that Diogenes’ story about Socrates diverting Euthyphro from indicting his father must be rejected as spurious? On the other hand, it must have been well known whether Euthyphro did indict his father of murder or refrained from doing so.

The Cratylus offers us a solution to this conundrum. Thrown into uncertainty concerning his original understanding of his religious duty, Euthyphro appears to have turned to what he believed to be the original significance of the names of Zeus, Cronos, and Uranus. This turn of Euthyphro’s mind affected Socrates deeply – ‘Euthyphro talked and I listened, and he has filled not only my ears with his wisdom, but has taken possession of my soul’ (396d6-8).

Socrates’ etymological speculations about the names of Zeus, Cronos, and Uranus in the Cratylus must have reminded Plato’s readers of the etymological speculations with which Plato opens his hymn on love in the Phaedrus, the Palinode. To make this clear, let us turn to the texts.

In the Cratylus, Socrates ends his etymological speculations concerning the names of Zeus, Cronos, and Uranus by reflecting on ‘this wisdom’ (sofi/a au3th), which has come to him ‘all in an instant’ (e0cai/fnhj), ‘I know not whence’ (ou0k oi]d’ o9po/qen, 396c6-d1). In the Phaedrus, when Phaedrus finished reading Lysias’ erotic speech, Socrates feels (ai0sqa/nomai) his breast (sth/qoj) becoming full (plh=rej) with a different speech ‘which is no worse’ (mh\ xei/rw): ‘I know well that it can’t have come from my own mind, for I know of my own ignorance; I must have been filled up (peplhrw&sqai) from a different source (235c6-d1).’

In the Cratylus Socrates says that we are right in calling Zeus Zena (Zh=na) and Dia (Di/a), through (di/a) whom (o3n) we all have our life (to\ zh=n). The name of Cronos he derives from ‘the pure (to\ kaqaro/n) and undefiled (a0kh/raton) mind (tou= nou=)’, and Uranus from ‘looking upwards to heavenly bodies’ (o9ra=n ta\ a1nw), which is the way to have a pure mind’ (to\n kaqaro\n nou=n paragi/gnesqai) (396a-c).

In the Phaedrus love is viewed as madness (mani/a), negatively in Lysias’ and Socrates’ first speech, but as the highest good in Socrates’ second speech, the Palinode. In the opening passage of the Palinode Socrates ‘appeals to the testimony (a1cion e0pimartu/rasqai) of the men of old (tw~n palaiw~n) who gave things their names (oi9 ta\ o0no/mata tiqe/menoi, 244b6-7) … otherwise they would not have given to that greatest of arts (th=| kalli/sth| te/xnh|), whereby the future is discerned (h9| to\ me/llon kri/netai), this very name (au0to\ tou=to tou1noma), madness (maniken, manikh/n) … though the men of to-day (oi9 nu=n), with no sense of values (a0peirokalw~j), put in the letter “t” (to\ tau= e0pemba/llontej) and call it mantic (mantikh\n e0ka/lesan, 244b6-c2).

The introductory passage in the Phaedran Palinode can be read as an introduction to the Cratylus.

Otázky týkající se Vaculíkova Českého snáře – 4. pokračování

Vážená Hano Kosáková,

Svými otázkami jste ve mně rozbouřila spoustu vzpomínek a s nimi spojených dohadů, takže to všechno vážně ohrozilo mou práci – zabývám se totiž Platonovým dialogem Kratylem, jemuž jsem zatím věnoval několik posledních příspěvků na mém blogu. Tu práci nad Kratylem dlužím jak zájemcům o Platona, tak i sobě samému. Abych se k té práci mohl vrátit, musím korespondenci s Vámi ukončit. S lítostí.

Závěrem pár slov k onomu ‚rozjasnění‘ díky četbě Sametových filosofů.

[V 3. pokračování jsem napsal: O žádný pokus o vraždu mé ženy a o inkriminování mě tedy nešlo. O co tedy šlo? Že to musilo být v souvislosti s návštěvou Charlese Taylora bylo jasné. V jaké souvislosti? To mi dlouho vrtalo hlavou, kdykoli jsem si na věc vzpomněl. Až při čtení Sametových filozofů se mi rozjasnilo.]

Dayová píše: ‚Sekce oxfordských filosofů odsouhlasila, že za peníze od výboru Literae Humaniores vyšle jako dalšího návštěvníka kanadského profesora Charlese Taylora, profesora sociologie a politologie na All Souls College. V úterý 5. června se Kathy Wilkesová dostavila do Lukesovy kanceláře v Balliol College, aby Taylora instruovala … Téhož červnového večera, kdy Wilkesová, Lukes a Taylor seděli v Balliol College a hovořili o pražském semináři, Zdena Tominová se vracela z návštěvy u rodiny Grušových. Když vstoupila do vchodu č. 4 [správně č. 3] v Keramické ulici, zaútočil na ni maskovaný muž. Zachránil ji kolemjdoucí, byla však surově zbita.‘ Anglická verse je přesnější: ‚Passers-bv rescued her, but not before she was severely beaten.‘ Chyba v české versi je asi chybou tiskaře; správně: ‚Zachránili ji kolemjdoucí‘; tiskaři ulítlo to měkké i, z množného čísla tak udělal číslo jednotné.

Obě verse to podstatné pokroutili stejným způsobem: ‚byla však surově zbita‘, ‚she was severely beaten‘. Maskovaný muž nepřišel Zdenu ‚surově zbít’; uhodil ji obuškem přes hlavu, aby ji odtáhl do auta a odvezl. Tomu kolemjdoucí zabránili prostě tím, že šli kolem a hlasitě se bavili.

To podstatné, co následuje, je v české versi zkomoleno: ‚Tě obvykle více vyhovovalo … Správně asi ‚Těm‘, i tak však chybí reference k tajné policii. Proto v angličtině: ‚It was usual and more convenient for the secret police to attack women than men. Julius, although not heavily built, was formidably strong and if he had fought back it would have taken several policemen to overcome him. The attack on Zdena was probably unconnected with the philosophy seminars; she had built important contacts in the western peace movement, and had been chosen as one of the three Charter spokepersons for 1979. A week earlier, on 29th May, her fellow spokesmen (Václav Benda and Jiří Dienstbier) had been detained bz the police … Earlier on the day of her attack, replacement spokesmen (Jiří Hájek a Ladislav Hejdánek) had been chosen.‘

Psal jsem tedy chybně, že v té době byla Zdena jedinou mluvčí Charty na svobodě.

Nyní však k tomu vážnému pokroucení, které zapříčinilo mé ‚rozjasnění‘. Barbaře Dayové jsem o celé věci podrobně vykládal, zhruba tak, jak jsem Vám o tom psal v minulém mejlu. Celou věc však napsala tak, aby vyloučila sebemenší náznak toho, že jsem v tom měl být i já a že jsme měli být oba odvlečeni. Kam? Mé rozjasnění: Do psychiatrické léčebny a Charles Taylor nás měl zachránit, za ochotné pomoci ministerstva vnitra mě a Zdenu z psychiatrické léčebny dostat a odvézt do Anglie. Já pak z vděčnosti za tu záchranu měl být poslušen tomu, co by pro mě (pro nás) zařídili.

Nick Cohen otevírá svůj článek ‚The Pub Philosopher‘ slovy: The judgments passed by Oxford dons on Julius Tomin seem outrageously brutal. „I don’t wish to sound East European,“ said one, „but perhaps he does need psychiatric help.“ … „But you can disguise paranoia in the East. There are so many real conspiracies. There aren’t the same excuses when you come to the West“.‘ (Článek si lze otevřít na mé webové stránce. Dejte na Google Julius Tomin, tam se Vám objeví mé fotky a v pravé straně nahoře, nemýlím-li se, je informace o tom, jak si mou webovou stránku otevřít.)

Jsem paranoidní, když mi v těch slovech zaznívá lítost nad tím, že se české tajné policii nepodařilo mě do psychiatrické léčebny dostat? Na obranu české tajné policie musím říct, že ve věci dělali, co mohli, vždycky se však někde našel nějaký zádrhel. Uvedu aspoň jeden takový pokus, pokus poslední.

V listopadu 1979 jsem dostal předvolání k psychiatrovi. V odpověď jsem se otázal, na jakém podkladě mě k psychiatrovi předvolávají. Místo odpovědi mi znova předvolání poslali s tím, že budu předveden na psychiatrii násilím, odmítnu-li přijít sám. V té době do Prahy přijel profesor Thomas Mautner, aby měl v mém semináři přednášku. Po přednášce jsem mu předvolání ukázal a požádal ho, může-li, aby tam šel se mnou. Odpověděl, že se mnou rád půjde, podaří-li se mu prodloužit visum. Poté jsem zašel do Slavie, kde se vždy ve čtvrtek, nemýlím-li se, scházeli literáti. Ukázal jsem jim předvolání, s tím, že bych uvítal, kdyby tam šel někdo se mnou. Uvolila se paní spisovatelka Kantůrková.

Přišel den toho předvolání. Já byl vždy přesný. Paní Kantůrková už na mě čekala. Thomas Mautner však nikde. Dělalo se mi z toho trochu špatně. Už jsme chtěli jít dovnitř, když se Mautner objevil. Moc se mi ulevilo. Šli jsme dovnitř a já zaklepal na dveře psychiatra. Psychiatr, mladý doktor, otevřel. Představil jsem mu paní spisovatelku a pana profesora: ‘Mohl byste nám vysvětlit, proč jste mě na psychiatrii předvolali?’ Psychiatr bez odpovědi zavřel dveře. Dveře v čekárně se zavřely; dveře bez klik. Mautner a Kantůrková trochu pobledli. Tak jsem jim řek: ‘Teď kontaktujou tejné; tajná policie však nerada pracuje na světle; nechají je ve štychu. Dáme jim půl hodiny, aby pochopili, že jim nikdo na pomoc nepřijde.‘

Po té půlhodině jsem s oběma zašel k hlavnímu psychiatrovi, respektive psychiatričce. Chtěla, abych k ní šel sám. Držel jsem dveře otevřené a pokynul Mautnerovi a Kantůrkové, aby vešli. Tu opět psychiatrička chtěla, aby s ní Kantůrková zašla do vedlejší kanceláře. To jsem nedovolil a psychiatričky se začal tázat, na jakém podkladě … Každou svou větu I každou její odpověď jsem překládal do angličtiny. Po chvíli toho paní psychiatrička měla dost, otevřela dveře: ‘Ven!’

Od té doby jsem od psychiatrů nic neslyšel.

Omlouvám se, že tímto naši korespondenci končím.

Se srdečným pozdravem,

Julius Tomin

 

Otázky týkající se Vaculíkova Českého snáře – 3. pokračování

Vážená Hano Kosáková, 

Dík za informaci o Vaculíkových třech synech, a tichá omluva na adresu Barbary Dayové.

[Pročetla jsem si soubor Vašich textů a vnímám je jako snahu o navázání dialogu s oficiálními institucemi a tiskovými orgány, která ovšem z jejich strany zůstala oslyšena. Nicméně se obávám, aby se v úvahách nezačala ztrácet původní otázka, týkající se podrobností přepadení Zdeny Tominové. Dovolím si  ji tedy laskavě připomenout. Ještě jsem Vám chtěla napsat, že Ludvík Vaculík skutečně měl s manželkou Marií 3 syny.]

K věci. Nejlépe bude, když Vám popíši sled událostí, tak jak se odehrály. jak v souvislosti se mnou, tak v souvislosti se Zdenou. Já v té době pracoval v zoologické zahradě jako noční hlídač. Pokud se pamatuji, na noční službu jsem přicházel o sedmé večer. Dal jsem se do práce; v té době jsem psal knížku o Aristofanovi, kterou jsem nazval Podívaná. Zhruba po dvou hodinách soustředěné práce jsem si potřeboval oddechnout; tu jsem se vždy dal na procházku po zoologické zahradě; noční ZOO mě fascinovala. Ten den jsem Aristofana dal do šuplíku, oblékl si lehký plášť, bylo léto, otevíral jsem dveře, když zazvonil telefon. Soused mi volal, že se vracel s přáteli z kina, když tu viděli maskovaného muže, který utíkal z našeho domu z Keramické 3 (Praha 7). Pod schodama ležela Zdena, maskovaný muž ji praštil obuškem přes hlavu. Přátelé zavolali do nemocnice, sanitka přijela a Zdenu odvezli do nemocnice Na Františku.

A tak jsem sbalil Podívanou, zanesl ji nahoru po schodech k řediteli ZOO. Doma byla pouze jeho paní; té jsem dal Podívanou spolu s klíčema od ZOO a vydal se na cestu do nemocnice přes řeku a přes Stromovku. Asi uprostřed Stromovky mě zastavilo policejní auto; nevím teď, jestli jsem auto zastavil já, nebo zda oni zastavili mě. Na každý pád jsem jim vysvětlil, že Zdena byla přepadena, a požádal jsem je, aby mě do nemocnice odvezli. Odpověděli, že to nejde.

Zdenu jsem našel v posteli, s ovázanou hlavou. Řekla mi, že se jí podařilo odhodit kabelku s chartovními dokumenty do křoví před našim domem. Cestou zpět jsem kabelku našel, zanesl nahoru do bytu, a vrátil se do ZOO. U paní Veselovské (teď mě napadlo, že tak se ředitel ZOO jmenoval; můžete zjistit, zda se nemýlím? Vím, že krom ředitelování v ZOO pracoval na univerzitě a byl ctěn jako významný odborník co se fauny týká) jsem si vyzvedl podívanou a klíče od ZOO. S klíčema jsem si otevřel ředitelovu pracovnu a napsal text ‚Měla to být vražda?‘

Proč tak teatrální název? V těch dnech do Prahy přijel profesor Charles Taylor, který u mě měl následující den přednášku. Věděl jsem, že měl plánovanou řadu dalších přednášek, že o celé věci Vnitro muselo vědět. Zdena jim samozřejmě vadila – byla jedinou mluvčí Charty 77 na svobodě – tak jako jsem jim byl trnem v oku i já. A tak mě napadlo, že se rozhodli nás oba oddělat ‚jednou ranou‘. Já přicházel domů ze ZOO nad ránem, měl jsem nalézt Zdenu pod schodama mrtvou a být obviněn z její vraždy. Když jsem text dopsal, přepsal jsem ho na stroji v nějakých deseti kopiích – na štěstí měl ředitel v kanceláři vše, co jsem potřeboval. Kancelář jsem zamknul, klíče nechal na vrátnici, dal jsem se na cestu po Praze; texty jsem bez vysvětlení dával do schránek těch členů Charty 77, jejichž adresy jsem znal. S každým dalším takto doručeným textem se mi ulevilo: ‚Snad dá Pán Bůh a dostaneme se z toho‘. Byl jsem si jist, že někdo z těch deseti nebo dvanácti text předá na Západ. A skutečně, text vyšel v Die Welt.

Když jsem se vrátil domů, lehl jsem si do postele, na spánek jsem však neměl ani pomyšlení. Tak jsem znova vstal, oblékl se a zašel na policejní stanici v Parku Julia Fučíka, kde jsem podal oznámení na neznámého pachatele. To jediné, co policajta zajímalo, bylo, jak vypadali ti policisti, co mě ve Stromovce zastavili.

Ten večer měl u mě Charles Taylor přednášku (nemýlím-li se, na přednášku přišel i Ludvík Vaculík); nabídl mi nějakých pět titulů, o nichž by mohl mluvit. Mezi těmi tituly byla i přednáška o marxismu. Já řek, že jsem k smrti unaven, ale že přednášku o marxismu mohu pro přítomné překládat do češtiny i v polospánku. Jak si dovedete představit, přítomní byli přednáškou rozčarováni; marxismus nikoho nezajímal.

Nemýlím-li se, byla to sobota. To znamenalo, že jsem měl dlouhý víkend a do ZOO šel až v pondělí večer.

Když jsem pak v pondělí večer přišel do ZOO, na vrátnici byla řada lidí. Když jsem vešel, všichni se na mě dívali jako na zjevení. Bylo jim totiž řečeno, že jsem byl na své noční obchůzce přepaden. Kolem desáté pak na vrátnici přišel ožralý zástupce ředitele (to byl tvrdej komouš, na rozdíl od ředitele, a byl tomu odpovídajícím způsobem natvrdlej), který mi řekl, že dostal příkaz, aby zavolal na policii, že jsem byl na obchůzce přepaden a ze ZOO odvlečen.

Moje původní myšlenka tedy byla vadná. O žádný pokus o vraždu mé ženy a o inkriminování mě tedy nešlo. O co tedy šlo? Že to musilo být v souvislosti s návštěvou Charlese Taylora bylo jasné. V jaké souvislosti? To mi dlouho vrtalo hlavou, kdykoli jsem si na věc vzpomněl.

Až při čtení Sametových filozofů se mi rozjasnilo.

Je osm hodin ráno. Tuto noc jsem spal jen dvě hodiny, starý člověk se často budí. Vstal jsem okolo půlnoci, šel na malou, jako obvykle, a tu mě napadlo, co kdyby byl v mé poště mejl od Vás. A skutečně. A tak jsem Vám začal psát svou odpověď. Nakonec jsem se začetl do Barbary Dayové, jak o celé věci podrobně vykládá. Ale to až příště. Teď je čas jít spát.

Se srdečným pozdravem,

Julius Tomin

 

 

 

Otázky týkající se Vaculíkova Českého snáře – 2. pokračování

 

Vážená Hano Kosáková,

moc jste mě potěšila. Pro Vaši informaci. ‚Korespondenci‘ spolu s dalšími texty jsem dal Ivanu Klímovi k otištění v Petlici. Díky tomu mě Karel Kosík pozval na návštěvu k sobě do bytu. To bylo poprvé, co jsem s Kosíkem kdy mluvil. Do NČSAV jsem totiž přišel až ve chvíli, kdy mi jeho Dialektika konkrétního přišla na stůl ve stránkových korekturách. Redaktor byl s autory ve styku pouze pokud šlo o korektury sloupcové. To už je dnes jistě zcela jinak. Při té návštěvě mi Kosík sdělil, že mu policie těch 1000 rukopisných stránek vrátila.

 Vaši odpověď [moc Vám děkuji za rychlou a vstřícnou odpověď. Vaši stať V bezpečnostním státě jsem četla a připadala mi v mnohém originální. Přiznám se, že k Vašemu Kádrovému dotazníku jsem se zatím nedostala.] přijímám, ačkoli je zcela jiná, než jakou jsem očekával.  Doufal jsem totiž, že Vás ten výtah přiměje, abyste si tu ‚Korespondenci' na mé webové stránce vyhledala. Mé ‚udělejme zkoušku‘ proto pořád platí; posílám další výtah:

‚VII – Konec korespondence s Rudým právem?

Nutnost společné práce pro socialismus.

Sedím v elektrárně, dole pod kondenzační turbínou; od svodného kanálu mne dělí děravý plech, na kterém jsem postavil náš strojnický vigvam. Kanál páchne, nedá se tu dýchat, je mi špatně při pomyšlení, že mne dnes čeká šestnáctihodinová služba. V ruce držím dopis z Rudého práva: ‚Vážený soudruhu, včas a věcně jsem odpovídal na Vaše předchozí dopisy. Skutečnost, že se obracíte na západoněmecký časopis Spiegel, jasně svědčí o tom, jaké cíle sledujete. Myslím si, že za těchto okolností je zbytečné pokračovat v další korespondenci. Se soudružským pozdravem, Jaroslav Kořínek, zástupce šéfredaktora.‘

Je mi líto, soudruhu Kořínku, že Vás zase budu obtěžovat. Opravdu jsem chtěl vyjít vstříc Vašemu přání. Mám však dnes šestnáctku, kanál páchne, nedá se tu dýchat, a tak si říkám, co bych Vás šetřil. A jak tak mám plastické špunty v uších a za zády mi hvízdá nedoléhající ventil odlučovače, zvučí mi v uších neodbytná myšlenka: Činí-li Vám, soudruhu zástupče šéfredaktora, takové potíže čtení mých dopisů, pojďme si své funkce vyměnit. Já Vám slibuji, že Vaše dopisy budu číst s neutuchající trpělivostí a svědomitě na ně budu odpovídat. Vzdělání potřebné k výkonu funkce redaktora mám, své filozofické vzdělání v oboru marxistické filozofie jsem obohatil pětiletou praxí přímo ve výrobě. Ručím Vám za to, že podobná pětiletá zkušenost není k zaplacení. Mám-li vzdělání potřebné k tomu, abych mohl zastávat Vaše místo, Vy jistě snadno absolvujete měsíční zaškolení do funkce strojníka v kondenzaci. A ještě jedno Vám mohu přislíbit. Vyměníme-li si naše místa, učiním vše pro to, abyste měl zajištěný prostor pro Váš další odborný růst. Nedovedete si představit, s jakými potížemi jsem se setkal v tomto ohledu během posledních pěti let. To, co jsem mohl učinit přímo v elektrárně, aby se zde dobře studovalo a pracovalo, to jsem učinil. Bylo-li před mým příchodem do elektrárny nepředstavitelné, že by si některý z dělníků během šichty mohl vytáhnout a číst knihu, dnes se spojení duchovní činnosti s obsluhou strojního zařízení stalo samozřejmostí takřka pro každého strojníka. A co je hlavní, vybudoval jsem postupně v kondenzaci přístřešek. Nepoteče Vám na knihy, knihy Vám nezapadají během několika minut prachem ani padající sklovitou vatou z demontovaného či montovaného parovodu. Prostor nad hlavou Vám ochrání čtyři plechy, jedna hobra, jedna deska z umělé hmoty, jeden pytel, jedna stará plátěná záclona a spousta hadrů, které ucpávají časem se objevivší díry a netěsnosti. Před průvanem a prachem Vás z levé strany ochrání dvě plechové zástěny, dva menší plechy, dřevěná deska, deska z tvrdého papíru a plátěný pytel; z pravé strany budete chráněn dvěma dřevěnými deskami, dvěma plechy, kusem visícího papíru, kusem visícího hadru a závěsem z pytloviny; zepředu i zezadu Vás před průvanem budou krýt tři plechy a tři dřevěné desky. Ředitel podniku, Ing. Trávníček, prý se o přístřešku vyjadřuje jako o doupěti jeskynního člověka; a skutečně, přístřešek nepůsobí nejlepším estetickým dojmem. Takřka veškerý stavební materiál pochází z odhozených a nepotřebných dílů, které jsem nalezl na hromadách smetí porůznu po elektrárně. Mohu Vás však ujistit, že až na pach z kanálu vigvam spolehlivě funguje. Dokud jsem nepostavil přístřešek, byla tu voda kapající za krk a průvan pronikající do kostí samozřejmým údělem strojníka v kondenzaci. Kdo tu pobyl déle, odešel zruinován revmatismem (strojnice Maryšková).‘

 

Se srdečným pozdravem,

Julius Tomin

 

Otázky týkající se Vaculíkova Českého snáře - pokračování

Vážená Hano Kosáková,

Ludvík Vaculík byl na jednom sezení mého semináře. Vaculíka dobře reprodukujete [3) Včerejšek se skládal z dvou událostí: výslechu dopoledne a přednášky u Tomina večer]. Vaculík mluví o přednášce ‚u Tomina', ne o Tominově přednášce. Šlo totiž o přednášku Dr Kathleen Wilkesové, která tou přednáškou zahájila přednášky oxfordských akademiků v mém semináři. Barbara Dayová, v knize Sametoví filozofové, k tomu píše: ‚Tomin rozšířil zprávu o první návštěvě západního akademika, takže toho večera dělalo Kathy Wilkesové větší starost, jak se vyznat ve shromáždění přibližně dvaceti pěti lidí než možný zásah policie. Mezi přítomnými byli filozofové Radim Palouš a Petr Rezek a spisovatel Ludvík Vaculík, jenž si o semináři učinil poznámku do svého deníku vydaného později pod titulem Český snář. Vaculík přednášku skoro propásl, neboť ho ráno předvolal jeho vyšetřovatel, jistý major Fišer … Vaculík zaznamenal, že Wilkesová svou přednášku ukončila nejednoznačným příkladem z literatury … Vaculík si povšiml skutečnosti, že se mladí lidé neustále vraceli k morálním principům, jež mají řídit osobnost … Vaculík v Českém snáři popisuje, jak se rozhodl skupinu vyprovokovat předložením velmi specifického příkladu – obecně známé osobnosti spisovatele Pavla Kohouta … Podle Vaculíka ho Kathy Wilkesová za jeho příspěvek pochválila, ale vzhledem k pozdní době očividně nastal čas seminář rozpustit.‘ (Str. 36-37)

V knize jsou hloupé chyby, její kniha však přináší daleko nejcennější svědectví, jakkoli místy zcela pokroucené, co se týká mého filozofického semináře.

Co se týká těch hloupých chyb. Na straně 21 píše ‚Právě s myšlenkou na vlastní děti a na děti ostatních signatářů Charty – tři syny Ludvíka Vaculíka …‘ Chybné ‚tři‘ jsem zvýraznil.

K Vaší čtvrté otázce. Moji pozvánku oxfordským akademikům lze nalézt v Příloze ke knížce Filosofie v podzemí – Filosofie v zázemí (str. 388-389), vydané Nomádou v roce 2013.

K otázce páté. To bylo zřejmě v souvislosti s přenáškou Dr Kennyho, Mastera Balliol College (svého času byl Masterem Balliolu Wyklef, který inspiroval Jana Husa; co se nynějška týče, Boris Johnson, dnešní předseda britské vlády, studoval v Balliolu). Dayová k tomu píše: ‚Večer 9. dubna odvedla policie Tomina z domu ještě před zahájením přednášky, bosého a bez brýlí. Lukáš [můj syn], provázený sedmi nebo osmi studenty, se s Juliovými botami, brýlemi a dalšími věcmi vydal na Bartolomějskou…‘ (Str. 53)

K otázce sedmé. O tom nic nevím. Já měl svou práci, Zdena, v té době jediný mluvčí Charty 77 na svobodě, mi s chartovními věcmi hlavu nezavracela.

K otázce šesté [Už se vyšetřilo, kdo přepadl Zdenu Tominovou?]. Pokud vím, to se nikdy nevyšetřovalo. Pokud by Vás to zajímalo, měl bych k tomu co říci. To by Vás však musela věc skutečně zajímat. Protože si tím nejsem jist – koho z mladých lidí v Česku ty věci mohou opravdově zajímat – udělejme zkoušku. Následuje výtah z mého prvního dopisu Rudému Právu:

Ve francouzském listě Le Monde z neděle 29.- pondělí 30. června jsem si přečetl dopis českého filosofa, dr. Karla Kosíka DrSc, který adresuje J.P, Sartrovi. V dopise Karel Kosík uvádí hned několik znepokojivých skutečností:

1)    Již leta je zbaven možnosti vykonávat práci, jež by odpovídala jeho vzdělání.

2)    Je vyloučen z jakékoli spoluúčasti na činnosti našich vědeckých institucí.

3)    Nemůže u nás publikovat, z knihoven byly staženy jeho knihy.

4)    Bylo mu zabaveno 1000 stran výpisků a poznámek, jež tvoří podklad jeho dvou připravovaných děl, ‚O praxi‘ a ‚O pravdě‘.

Především by mě zajímalo, zda skutečnosti uvedené v dopise jsou pravdivé. Je-li tomu tak, pak by mne zajímalo, zda tyto skutečnosti jsou v souladu se zákony naší republiky. Nejsou-li v souladu s našimi zákony, jak mohu jakožto občan této země postupovat, abych svým úsilím napomohl obnovení zákonnosti? Jsou-li v souladu s našimi zákony, pak s kterými, a jaké zákonité cesty jsou mi otevřeny, abych mohl požadovat takovou jejich změnu, jež by podobné zacházení s občany naší republiky nedovolovalo?

Těším se na Vaši odpověď.‘

 

Se srdečným pozdravem,

Julius Tomin

 

Otázky týkající se Vaculíkova Českého snáře

Hana Kosáková z Ústavu východoevropských studií mě informovala, že spolu s kolegy připravují komentované vydání Vaculíkova Českého snáře. V té souvislosti se na mě obrátila řadou otázek:

1) Vykládal mi [Tomin], nač přišel a že to souvisí s mými spornými „Poznámkami o statečnosti“ 

– Julius Tomin pravděpodobně k polemice žádnou přímou reakci nesepsal. Je to tak? Promítlo se téma Vaculíkových Poznámek do nějakého Vašeho spisu nepřímo?

2) Tomin o tom začal psát studii, bude mít pět kapitol, první má hotovou 

– Mohlo by jít o esej, který Julius Tomin napsal po 2. 11. 1979 a nazval V bezpečnostním státě. Úvaha - v návaznosti na svůj název - pojednávající o represivní povaze komunistického režimu a o způsobu, jakým se zacházelo s jazykem, byla šířena jako mimoediční samizdat (Libri prohibiti, inv. č.: 1185). Identifikovali jsme stať správně?

3) Včerejšek se skládal z dvou událostí: výslechu dopoledne a přednášky u Tomina večer

-  Na jaká témata probíhaly zmíněné přednášky a kdo se jich pravidelně účastnil?

4) Tomin loni napsal několika evropským univerzitám o své práci na filozofickém úhoru a poprosil o kolegiální pomoc

 -   O jaký se jedná dokument? Nevíte, zda je někde archivován?

5) Tomina táhnou za pyžamo po schodech, mě zvou měsíčně na výhrůžky do obvodní úřadovny Veřejné bezpečnosti

 – Nevzpomínáte si, o jakou událost se zde jedná?

6) Už se vyšetřilo, kdo přepadl Zdenu Tominovou? 

– Lze doplnit něco bližšího k vyšetřování incidentu, který je zde zmiňován? 

7) poslední l‘Humanité a Zdena Tominová s Pecharem překládali, co píše o pražském procesu 

 - Jaký byl podíl Zdeny Tominové na překládání zahraničního tisku?

 

Odpověděl jsem:

Vážená paní Kosáková,

Ke své hanbě se musím přiznat, že pokud se pamatuji, Vaculíkův Český snář jsem jako takový nikdy celý nečetl. Nicméně jsem ho musil mít v ruce, protože, pokud se pamatuji, tam píše, že nevracím košíky. Vaculík nám totiž do Keramické, do třetího poschodí, přinesl košík hub, které sám v lese nasbíral. Houby jsme snědli, a já košík nevracel. Dodnes si nato často vzpomenu, a vždycky mě za to hanba fackuje.

Pokud se těch 'Poznámek o statečnosti' týká, to se netýká Vaculíkova Českého snáře, nýbrž feuilletonů, kterými reagoval na policejní výslechy. K tomu bylo třeba neobyčejné odvahy, kterou jsem u nikoho jiného neviděl. Správně usuzujete, že moje úvaha 'V bezpečnostním státě', kterou si lze otevřít na mé webové stránce, s tím má mnoho společného. Vliv Vaculíkových feuilletonů na mě v té době byl však daleko širší. Podíváte-li se na můj Kádrový dotazník, který vyšel v Petlici za Vaculíkovy asistence a který si lze otevřít na mé webové stránce (v jednotlivých dílech, ze kterých se skládá, tj. 'Moje korespondence ((s Rudým Právem))', 'Bilance experimentu', 'Dotazník', 'Konfrontace'), Vaculíka tam nikde jako inspiraci nezmiňuji,  pouze J. P. Sartra a filosofa Kosíka; to by v té době nebylo bývalo k ničemu dobré. Přečtete-li si 'Moji korespondenci', pak se mnou možná budete souhlasit, že by si Vaculík se svými feuilletony zasloužil být zmíněn jako zdroj mé inspirace spolu se Sartrem a Karlem Kosíkem. To pak vedlo k mým seminářům v Keramické pro mladé lidi, jako byli Vaculíkovi synové Janek a Ondráš, a pak k mému pozvání Oxfordským akademikům k účasti na našem filozofickém semináři.

Je půl druhé v noci, čas jít spát.

Se srdečným pozdravem,

Julius Tomin

PS

Další otázky Hany Kosákové a mé odpovědi uvedu v následujících postech ('in the following posts' v následujících příspěvcích?)

 

2. Plato’s Euthyphro and Cratylus

I. Zeus and his father and grandfather in the Euthyphro

In the Euthyphro Socrates asks Euthyphro: ‘And what is piety, and what is impiety?’ Euthyphro: ‘Piety is doing as I am doing; that is to say, prosecuting any one who is guilty of murder, sacrilege, or of any similar crime – whether he be your father or mother, or whoever he may be – that makes no difference; and not to prosecute them is impiety. And please to consider, Socrates, what a notable proof I will give you of the truth of my words, a proof which I have already given to others: – of the principle, I mean, that the impious, whoever he may be, ought not to go unpunished. For do not men regard Zeus as the best and most righteous of the gods? – and yet they admit that he bound his father (Cronos) because he wickedly devoured his sons, and that he [i.e. Cronos] too punished his own father (Uranus) for a similar reason, in a nameless manner [Jowett’s ‘punished his own father in a nameless manner’ stands for Plato’s to\n au9tou= pate/ra e0ktemei=n, i.e. (Zeus’ father) “castrated his own father”]. And yet when I proceed against my father, they are angry with me. So inconsistent are they in their way of talking when the gods are concerned, and when I am concerned.’

Socrates: ‘May not this be the reason, Euthyphro, why I am charged with impiety – that I cannot away with these stories about gods?’ (5d7-6a8, translation B. Jowett)

II. Zeus and his father and grandfather in the Cratylus

In the Cratylus, Zeus, Cronos, and Uranus are presented in a different light.

Socrates: ‘The name of Zeus has an excellent meaning, although hard to be understood, because really like a sentence, which is divided into two parts, for some call him Zena (Zh=na), and use the one half, and others who use the other half call him Dia (Di/a); the two together signify the nature of the God, and the business of the name, as we were saying, is to express the nature. For there is none who is more the author of life (ai1tioj ma=llon tou= zh=n) to us and to all, than the king and lord of all. Wherefore we are right in calling him Zena and Dia, which are one name, although divided, meaning the God through whom all creatures always have life (di’ o4n zh=n a0ei\ pa=si toi=j zw~sin u9pa/rxei). There is an irreverence, at first sight, in calling him son of Cronos (who is a proverb for stupidity), and we might rather expect Zeus to be the child of a mighty intellect. Which is the fact, for this is the meaning of his father’s name: Kro/noj quasi Ko/roj, not in the sense of a youth, but signifying to\ kaqaro\n kai\ a0kh/raton tou= nou=, the pure and undefiled mind. He, as we are informed by tradition, was begotten by Uranus, rightly so called from looking upwards (a0po\ tou= o9ra=n ta\ a1nw); which, as philosophers (oi9 metewrolo/goi ‘those who talk of heavenly bodies /ta\ metew&ra/) tell us, is the way to have a pure mind (to\n kaqaro\n nou=n paragi/gnesqai), and the name of Uranus is therefore correct. If I could remember the genealogy of Hesiod, I would have gone on and tried more conclusions of the same sort on the remoter ancestors of the Gods – then I might have seen whether this wisdom, which has come to me all in an instant, I know not whence, will or will not hold good to the end.’

Hermogenes (Socrates’ main interlocutor): ‘You seem to me, Socrates, to be quite like a prophet newly inspired, and to be uttering oracles.’

Socrates: ‘Yes, Hermogenes, and I believe that I caught the inspiration from the great Euthyphro of the Prospaltian deme, who gave me a long lecture which commenced at dawn (e3wqen): he talked and I listened, and his wisdom and enchanting ravishment has not only filled my ears but taken possession of my soul, and to-day I shall let his superhuman power work and finish the investigation of names – that will be the way; but tomorrow, if you are so disposed, we will conjure him away, and make a purgation of him, if we can only find some priest or sophist who is skilled in purifications of this sort.’ (396a1-397a1, tr. B. Jowett)

Thanks to the discussion between Socrates and Cratylus, with which the dialogue ends, no ‘purification tomorrow’ was needed.

1 Plato’s Euthyphro and Cratylus

I.                    The Euthyphro

Euthyphro opens the dialogue by addressing Socrates in the porch of the King Archon. Jowett translates: ‘Why have you left the Lyceum, Socrates? and what are you doing in the porch of the King Archon? Surely you cannot be concerned in a suit before the King, like myself?’ (1a1-4)

After explaining his case, Socrates asks Euthyphro: ‘And what is your suit, Euthyphro? are you the pursuer or the defendant?’ Euthyphro: ‘I am the pursuer.’ Socrates: ‘Of whom?’ Euthyphro: ‘You will think me mad when I tell you … My father,’ … Socrates: ‘And of what is he accused?’ Euthyphro: ‘Of murder (fo/nou, 4a10).’ … Socrates: ‘And is your knowledge of religion so exact, that you are not afraid that you may be doing an impious thing in bringing an action against your father?’ Euthyphro: ‘The best of Euthyphro, and that which distinguishes him, Socrates, from other men, is his exact knowledge of all such matters. What should I be good for without it?’ Socrates: ‘I think I cannot do better than be your disciple. Then before the trial with Meletus I shall challenge him … You Meletus, as I shall say to him, acknowledge Euthyphro to be a great theologian, and sound in his opinions; and if you approve of him, you ought to approve of me, and not have me in the court; but if you disapprove, you should begin by indicting him, who is my teacher.’ Euthyphro: ‘Yes, indeed, Socrates; and if he attempts to indict me I am mistaken if I do not find a flaw in him; the court shall have a great deal more to say to him than to me.’ (3e7-5c3; I abbreviated the discussion, using Jowett’s translation.)

In the discussion that follows Socrates finds flaws in the arguments with which Euthyphro attempts to justify, on religious grounds, his action against his father. Several pages later, at 15c10, Socrates wants to begin the discussion all over again: ‘Then we must begin again and ask, What is piety? That is an enquiry which I shall never be weary of pursuing as far as in me lies, and I entreat you not to scorn me, but apply your mind to the utmost, and tell me the truth …’ Euthyphro: ‘Another time, Socrates; for I am in a hurry, and must go now.’

John Burnet explains, in the ‘Introductory note’ to his edition of the Euthyphro, that Socrates is waiting outside the Hall of the “King” till his turn comes, when he is accosted by Euthyphro: ‘As Euthyphro too had a case before the “King”, and as, at the end of the dialogue, he suddenly remembers another engagement (15e3), we must suppose that his business here is over for the present’ – i.e. that, before the “King”, he has indicted his father of murder – ‘and that he is coming out of the basi/leioj stoa/ [i.e. out of the Hall of the “King”] when he sees Socrates.’ (PLATO Euthyphro, Apology of Socrates, Crito, edited with notes by John Burnet, Clarendon Press, Oxford, 1924, reprinted 2002, p. 82.)

In his ‘explanation’, Burnet failed noticing that Jowett’s ‘Why have you left the Lyceum, Socrates? and what are you doing in the porch of the King Archon?’ does not do justice to the original: Ti/ new&teron, w} Sw&kratej, ge/gonen, o3ti su\ ta\j e0n Lukei/w| katalipw_n diatriba\j e0nqa/de nu=n diatri/beij peri\ th\n tou= basile/wj stoa/n; For diatri/bw means ‘rub hard’, ‘wear away’; metaphorically of time: ‘spend time’, ‘waste time’. Euthyphro must have watched Socrates for some time, when he asked Socrates why he is now spending his time peri\ th\n tou= basile/wj stoa/n (‘in the porch of the King Archon’, as Jowett translates). This means that Euthyphro was approaching the porch of the King Archon, to put his case to the “King”, not coming out of it. This means that the whole dialogue took place before Euthyphro indicted his father, not after he indicted him.

Just as Jowett misrepresents Euthyphro’s opening words, he does not do justice to Euthyphro’s closing words. For Euthyphro’s nu=n ga\r speu/dw poi means ‘I am in a hurry to go somewhere’, which is inconsistent with Euthyphro’s interrupting the discussion with Socrates, hurrying to indict his father. Jowett’s omission of the enclitic adverb ‘somewhither’ (poi) does all the mischief.

The matter is of some importance. Diogenes Laertius says in his ‘Life of Socrates’: Eu0qu/frona de\ tw~| patri\ graya/menon cenoktoni/aj di/khn peri\ o9si/ou tina\ dialexqei\j a0ph/gage (II. 29). R.D. Hicks translates: ‘When Euthyphro had indicted his father for manslaughter, Socrates, after some conversation with him upon piety, diverted him from his purpose.’ Hick’s ‘had indicted’ translates Diogenes’ graya/menon, which in this case must be taken in its ordinary meaning: ‘had written’. For Diogenes does not mean that Socrates diverted Euthyphro from indicting his father after Euthyphro had indicted his father.

 

The Acharnians of Aristophanes

Rogers says In the ‘Introduction’ to his edition of The Acharnians that if only one of Aristophanes’ Comedies survived to our day, The Acharnians ‘would have given us the most comprehensive idea of the range of Aristophanic satire … With the prodigality of youth’ – The Acharnians is Aristophanes’ third Comedy, but from the first two are extant only fragments – ‘the poet runs through the whole gamut of his likes and dislikes; his longing for Panhellenic unity, as in the great days of Marathon and Salamis; his efforts for right and justice, to\ eu] kai\ to\ di/kaion, in Athenian public life; and again the special objects of his aversion, as contravening these aims – the demagogues, the Informers, the war-party, the sophists, the lowering of the old heroic tragedy by Euripides – are all brought before us in turn; the germs of almost all his later efforts are discoverable in this early production.

The general idea of the play is very simple. An honest citizen [Dikaiopolis, dikaios ‘just’ polis ‘city’], finding it impossible to get the State to conclude a peace with Sparta, makes a private peace on his own account; and thenceforward is represented as living in all the joys and comforts of Peace, whilst the rest of the City continues to suffer the straits and the miseries of War.’ (xxvi)

Let me end this introductory post with the closing scene of the play. A messenger comes hurrying in, to rouse the household of Lamachus – the representative of War – and urge them to make all the necessary preparations for the reception of their wounded master.

Lamachus re-enters, wounded and dizzy with pain, supported by some rough male attendants. Dikaiopolis re-enters, jovial and dizzy with wine, supported by some gentle female attendants.

In his note on line 1174 – w} dmw~ej oi4 kat’ oi]ko/n e0ste Lama/xou ‘Varlets who dwell in Lamachus’ halls’ (translation Rogers) – Rogers point to ‘the similarity between the accident to Lamachus here (diaphdw~n ta/fron ‘leaping over a trench’) and the manner of his death some eleven years later, e0pidiaba\j ta/fron tina\ (‘crossing over a ditch’), kai\ monwqei\j met’ oli/gwn tw~n cundiaba/ntwn (‘and left isolated there with a few others who crossed the bridge with him’), a0poqnh/skei au0to/j te kai\ pe/nte h2 e4c tw~n met’ au0tou= (‘he and five or six of his men were killed’) – Thucydides vi. 101. And it is quite possible that Thucydides selected the particular word ta/froj there, in consequence of its occurrence here. Some remarks on the relation between the historian and the dramatist will be found in the Introduction.’