V následujících třech příspěvcích se chci věnovat
Lysiově řeči. V tomto prvním příspěvku se budu věnovat problému autorství
této řeči, tedy otázce, zda jde o řeč Lysiovu, nebo o Platonovu fikci.
V příspěvku druhém se chci věnovat postavě Lysia a jeho bratra Polemarcha
ve Faidru s přihlédnutím
k tomu, jak figurují v Platonově Státu
a jak na ně Platon naráží ve svých Zákonech,
jakož i s přihlédnutím k Lysiově řeči Proti Eratosthenovi, v níž Lysias žaluje Eratosthena, jednoho
z Třiceti, jako odpovědného za zatčení a následovné usmrcení Polemarcha. V příspěvku
třetím se budu zabývat srovnáním Sokratovy kritiky Lysiovy řeči ve Faidru s Euripidovým a Aischylovým slovním
kláním v Aristofanových Žábách.
***
Když Faidros Sokratovi sdělil, že od rána seděl u Lysii a
Sokrates uhádl, že Lysias své přátele častoval svými řečmi, Faidros mu řekl:
‚Řeč, kterou jsme se bavili, byla jakýmsi zvláštním způsobem řeč o lásce.
Napsal totiž Lysias, jak je kterýsi z krásných hochů sváděn, ale ne od
milovníka, nýbrž právě v tom projevil svou vtipnost: tvrdí totiž, že je
třeba být po vůli spíše nemilujícímu než milujícímu.‘ (227c4-8, překlad pasáži
z Faidru Fr. Novotný)
O autenticitě Lysiovy řeči se vedou spory. Diogenes
Laertský v životopise Platona píše, že Platon Lysiovu řeč dal do Faidru ‚slovo od slova‘ (kata lexin, III.25); Hermeias píše, že
„je důležité vědět, že tato řeč je vlastní řečí Lysiovou a nachází se
v Lysiových dopisech [nedochovaných] jako jeden z dopisů.“ (Hermiae Alexandrini in Platonis Phaedrum
Scholia, 35.20, vydal P. Couvreur, 1901). Hackforth se staví na stranu
těch, kdo Lysiovu řeč vidí jako Platonovu fikci: “I may confess that I am to some extent influenced by
the ‘simple opinion’ that Plato would thoroughly enjoy exercising his powers of
imitation, and would have disliked incorporating extensive material from
another’s pen.” („Přiznávám, že jsem do jisté míry ovlivněn prostou
domněnkou, že Platon by s velkým potěšením rozehrál svou schopnost
imitace, a byl by nerad [do
dialogu] začlenil
rozsáhlý materiál z pera někoho jiného.“ Plato‘s Phaedrus, Cambridge 1952, str. 18)
František Novotný v Úvodu ke svému překladu Faidru píše: „Celé spisovatelské dílo Platonovo je utváření fikce … Představiti si, že
Platon opsal do svého dialogu doslova cizí slovesné dílo, znamená připustit
ojedinělý vpád naučného realismu do duševní dílny básníka, jenž při svém
svrchovaném umění pokládal spisování jen za hru spojenou s vážností. Řeči
o lásce byly za doby Platonovy běžné ve společnosti i v rétorských
školách, a protože právě Lysias napsal několik erotických řečí i listů, bylo
Platonovi nasnadě dáti jeho jméno řeči složené v jeho způsobu, která měla
být v dialogu posuzována. Posuzovati typ je více platonské než hledět na
jednotlivé dílo.“ (OIKOYMENH, Praha 1993, str. 9)
C. J. Rowe za autora považuje Lysia a činí tak po úvaze,
která stojí za pozornost:
“De Vries … accepts the verdict of Thesleff: ‘constructing a speech according
to all conventional rules, and then destroying it, seems to me to be a rather
more Platonic play with styles than quoting at length a piece of mediocre
contemporary oratory’. Yet if it is mediocre, does not that raise questions of
its own? One might well ask about the propriety of Plato’s inventing a poor
speech on Lysias’ behalf, and then criticising Lysias for it … I myself
believe, without any great conviction, that the speech is Lysias’ own – as
indeed Plato repeatedly says it is (though de Vries takes that as telling the
other way).” („De Vries přijímá Thesleffův verdikt: ‚konstruovat řeč
podle všech konvenčních pravidel a pak ji zničit mi připadá spíše jako
platonická hra se styly než rozsáhlé citování kusu průměrné soudobé rétoriky.‘ Je-li
to však průměrné, neklade to otázku samo o sobě? Tu by bylo možno položit
otázku korektnosti co se týče Platonova vytvoření ubohé řeči, jejího vydávání
za řeč Lysiovu a pak za ní kritizování Lysia. Já se domnívám, že řeč je
Lysiova, aniž bych o tom byl silně přesvědčen.“ Plato Phaedrus, Oxford 1988, str. 142-3)
Před de Vriesem to byl Hackforth, kdo Platonovo opakované
tvrzení, že řeč je Lysiova, vzal jako doklad toho, že jde o Platonovu fikci: “Plato has admittedly taken great
pains (228A-E) to convince us that the speech is authentic the question is
whether he has not taken too great pains.” („Platon si zřejmě
dal značnou námahu s tím, aby nás přesvědčil, že řeč je autentická, otázka
je, zda si s tím nedal příliš velkou námahu.“ Hackforth, str. 18, pozn. 3)
Podívejme se tedy, jak Platon tuto řeč představuje
v dialogu samém. Když Sokrates naléhá, aby ho Faidros s Lysiovou řečí
seznámil, tento praví: „Vskutku, Sokrate, slovům té řeči jsem se nenaučil
nazpaměť; avšak smysl skoro všech důvodů, kterými dokazoval rozdíl mezi zájmy
milujícího a zájmy nemilujícího, ten znám a proberu v hlavních rysech
každou jednotlivou věc, počna od první.“ – Sokrates: „Ano, ale nejprve ukaž,
miláčku, co to máš v levé ruce pod šatem; dohaduji se totiž, že to máš tu
řeč samu. Jestliže pak je tomu tak, mysli si o mně takto: já tě mám sice velice
rád, ale když je přítomen i Lysias, naprosto se mi nezdá, abych se ti
propůjčoval za předmět cvičení.“ – Faidros: „Přestaň. Vzal jsi mi, Sokrate,
naději, kterou jsem měl, že se na tobě procvičím. Nuže, kde tedy chceš, abychom
si sedli a čtli?“ – Sokrates: „Dejme se tudyhle a pojďme podél Ilisa; potom si
v klidu sedneme, kde se nám uzdá (228d1-e2) … Nyní tedy, když jsme teď
přišli sem, já mám chuť si tu lehnout, a ty si zvol tu polohu, v jaké
myslíš, že se ti bude nejpohodlněji čísti, a pak čti.“ – Faidr.: „Tedy
poslouchej.“ (230e2-4) Když Faidros řeč dočte, táže se Sokrata: „Jak se ti zdá,
Sokrate, ta řeč? Nemyslíš, že je nádherně pronesena, zvláště co se týče slovní
stránky?“ – Sokrates: „Přímo božsky, příteli, takže jsem ohromen. A to se mi
stalo skrze tebe, Faidre, jak jsem se na tebe díval, protože se mi zdálo, že od
té řeči za čtení přímo záříš.“ (234c6-d6) Lze Sokratův dohad, že si Faidros
Lysiovu řeč vzal sebou, Faidrovu otázku, kde tedy Sokrates chce, aby si spolu
sedli a čtli, a když vhodné místo najdou, Sokratovo vybídnutí, aby si Faidros
zvolil vhodnou polohu a pak četl, Faidrovo ‚tedy poslouchej‘, a když Faidros
řeč dočte, Sokratův dojem, že Faidros při čtení přímo zářil – lze tyto situační
momenty, v rámci nichž spolu oba o řeči mluví jako o řeči Lysiou psané, za
doklad toho, že je tato řeč Platonovou fikcí?
***
V rámci datování Faidru
jako Platonova prvního dialogu, psaného v roce 405 př.n.l. je nemyslitelné,
abychom řeč považovali za Platonovu fikci. Jak víme z Lysiovy řeči Proti Eratosthenovi a z Platonova Sedmého dopisu, oba v té době byli
v Athénách. Z toho, jak Platon v dialogu o Lysiovi a o jeho
bratru Polemarchovi v dialogu mluví, je zřejmé, že oba dobře znal. Jeho
znalost Lysii přichází ke slovu hned na začátku dialogu, když Faidros Sokratovi
řekne, že od rána seděl u Lysii, a Sokrates se hned dohádne, že tam měl Lysias
společnost, kterou bavil svými kompozicemi (227b6-7).
Svou znalost Lysia Platon dále rozehrává v následujícím
sledu situačních momentů. Když Sokrates přednese svou první řeč „o téže věci“ (peri tou autou pragmatos, 234e2-4), že
tedy „je třeba vyhovovati spíše nemilujícímu než milujícímu“ (hôs chrê mê erônti mallon ê erônti
charizesthai, 235e6), a po jejím přednesu se rozhodne pronést palinodii,
kterou chce odčinit své pohanění Eróta, tu i Lysiovi radí „aby co nejrychleji
napsal, že za stejných okolností je třeba vyhovovati spíše milovníku než
nemilujícímu“ (243d5-7). Faidros nenechá Sokrata na pochybách, že k tomu
Lysia přiměje (243d8-e1), když však Sokrates palinodii přednese, znejistí: „Nad
tvou řečí jsem již dávno pln obdivu; o tolik jsi ji udělal krásnější nežli tu
první! Proto mám strach, aby se mi Lysias neukázal všedním, bude-li totiž chtít
postaviti proti ní jinou. Vždyť také nedávno kterýsi politik utrhačně naň
útoče, právě tohle mu vytýkal a v celé utrhačné řeči ho nazýval
logografem, pisatelem řečí. Je tedy možné, že by se nám snad ze ctižádosti
zdržel psaní.“ Sokrates však zná Lysia lépe: „Směšné to mínění pronášíš, mladý
muži, a hrubě se mýlíš o svém druhu, jestliže ho pokládáš za tak lekavého. Snad
si také myslíš, že mu ten utrhačný útočník říkal ta slova s hanlivým
úmyslem.“ – Faidros: „Ano, bylo to vidět, Sokrate; a víš jistě i sám, že ti,
kteří mají v obcích největší moc a jsou nejváženější, stydí se psát řeči a
zanechávat po sobě své spisy, bojíce se mínění budoucnosti, aby nebyli nazýváni
sofisty.“ – Sokrates: „Ty nepozoruješ, že nejdomýšlivější z politiků
nejvíce touží po spisování řečí a po zanechávání spisů; vždyť když píší nějakou
řeč, tak mile se chovají ke schvalovatelům, že ještě uvádějí na prvním místě
ty, kteří je všude chválí.“ – Faidros: „Jak to myslíš? Já nerozumím.“
(257c1-e7)
Již tato Sokratova slova, kterým Faidros nerozumí,
naznačují, že tu Platon přichází se zcela novou myšlenkou. Sokrates objasňuje:
„Nerozumíš, že je na začátku u politika na prvním místě napsán schvalovatel?“ –
Faidros: „Jak to?“ – Sokrates: „‘Usnesla se‘, tak se tuším říká. ‚rada‘ nebo
‚lid‘ nebo oba a ‚ten a ten navrhoval‘ – tu ovšem mluví ten pisatel
s velkou vážností sám o sobě – potom mluví dále, ukazuje schvalovatelům
svou moudrost, a při tom někdy tvoří spis velmi dlouhý; či nezdá se ti, že
taková skladba není nic jiného než sepsaná řeč?“ – Faidros: „Ano, zdá.“ – Sokrates:
„Tedy jestliže tato řeč obstojí, radostně odchází z divadla její
skladatel; pakli však propadne a on je zbaven práva zabývat se logografií i
spisovatelské hodnosti, rmoutí se on i jeho druzi.“ – Faidros: „To jistě“ – Sokrates: „Patrně ne
proto, že by pohrdali tou činností, nýbrž že mají pro ni obdiv.“ – Faidros:
„Ovšemže.“ – Sokrates: „A co když se vyskytne řečník nebo král schopný chopit
se moci Lykúrgovy nebo Solónovy nebo Dareiovy a státi se nesmrtelným
logografem, zdali pak nepokládá sám sebe ještě za živa za bohorovného a zdali
pak o něm právě tak nesoudí i lidé pozdějších dob, dívajíce se na jeho spisy?“
– Faidros: „To jistě.“ – Sokrates: „Domníváš se tedy, že někdo z lidí toho
druhu, ať je to kdokoli a jakkoli nepříznivý Lysiovi, ho kárá právě pro tuto
věc, že je spisovatelem?“ – Faidros: „Podle toho, co říkáš, to není podobno
pravdě; vždyť tu by káral, jak se podobá, svou vlastní zálibu.“ (258a1-c10)
Tento celý rozhovor nemá nic společného se třemi řečmi o
lásce, po kterých následuje. Platon tu evokuje athénskou politiku, aby ukázal
na význam psaného slova v jejím rámci. Tuto pak překračuje, aby poukázal
na význam psaného slova ve vztahu ke špičkám politického umění, uváděje Lykurga,
který dal Spartě její ústavu, Solona, který položil základy athénské
demokracii, a Dareia, jehož zákony daly stabilitu Perské říši. Tento rozhovor
je na Sokratovu palinodii navázán zcela uměle – Faidros, jak jsme viděli,
přechází od svého okouzlení Sokratovou řečí k obavě, že Lysias nebude
schopen napsat nic, co by se mohlo rovnat Sokratově druhé řeči. Tuto reakci
Faidra Platon pečlivě připravil; jak jsme viděli, když se Sokrates rozhodl palinodií
odčinit pohanu Eróta, které se dopustil ve své první řeči, a radil Lysiovi, aby
též hned napsal, že za stejných okolností je třeba vyhovět spíše milujícímu než
nemilujícímu, Faidros ho ujistil, že Lysia přiměje k tomu, aby tak učinil.
O to nápadnější je Faidrův náhlý přechod k obavě, že Lysias přestane vůbec
psát, veden svou ctižádostí, protože na něho někdo z politiků zaútočil
jako na logografa, pisatele řečí.
Co se Lysia týče, Sokrates Faidrovu obavu odsunul
mávnutím rukou: Faidros zřejmě Lysia málo zná, když si myslí, že je tak lekavý.
Vehemenci, s níž se pak Sokrates pouští do obrany psaní řečí proti útokům
ze strany nejmenovaného politika lze pochopit, když si uvědomíme, že Platon
právě dvě řeči napsal, a že v té době jeho aspirace směřovaly k tomu,
aby se uplatnil v athénské politice (viz Sedmý dopis 324b-325b). Faidrův poukaz k tomu, „že ti, kteří mají
v obcích největší moc a jsou nejváženější, stydí se psát řeči a zanechávat
po sobě své spisy, bojíce se mínění budoucnosti, aby nebyli nazýváni sofisty,“
dal zaznít mínění, na které Platon sám zřejmě narazil a které bylo třeba vyvrátit.
No comments:
Post a Comment