Wednesday, March 28, 2018

5a Platonův první dialog – Lysiova řeč


V následujících třech příspěvcích se chci věnovat Lysiově řeči. V tomto prvním příspěvku se budu věnovat problému autorství této řeči, tedy otázce, zda jde o řeč Lysiovu, nebo o Platonovu fikci. V příspěvku druhém se chci věnovat postavě Lysia a jeho bratra Polemarcha ve Faidru s přihlédnutím k tomu, jak figurují v Platonově Státu a jak na ně Platon naráží ve svých Zákonech, jakož i s přihlédnutím k Lysiově řeči Proti Eratosthenovi, v níž Lysias žaluje Eratosthena, jednoho z Třiceti, jako odpovědného za zatčení a následovné usmrcení Polemarcha. V příspěvku třetím se budu zabývat srovnáním Sokratovy kritiky Lysiovy řeči ve Faidru s Euripidovým a Aischylovým slovním kláním v Aristofanových Žábách.

***
Když Faidros Sokratovi sdělil, že od rána seděl u Lysii a Sokrates uhádl, že Lysias své přátele častoval svými řečmi, Faidros mu řekl: ‚Řeč, kterou jsme se bavili, byla jakýmsi zvláštním způsobem řeč o lásce. Napsal totiž Lysias, jak je kterýsi z krásných hochů sváděn, ale ne od milovníka, nýbrž právě v tom projevil svou vtipnost: tvrdí totiž, že je třeba být po vůli spíše nemilujícímu než milujícímu.‘ (227c4-8, překlad pasáži z Faidru Fr. Novotný)

O autenticitě Lysiovy řeči se vedou spory. Diogenes Laertský v životopise Platona píše, že Platon Lysiovu řeč dal do Faidru ‚slovo od slova‘ (kata lexin, III.25); Hermeias píše, že „je důležité vědět, že tato řeč je vlastní řečí Lysiovou a nachází se v Lysiových dopisech [nedochovaných] jako jeden z dopisů.“ (Hermiae Alexandrini in Platonis Phaedrum Scholia, 35.20, vydal P. Couvreur, 1901). Hackforth se staví na stranu těch, kdo Lysiovu řeč vidí jako Platonovu fikci: “I may confess that I am to some extent influenced by the ‘simple opinion’ that Plato would thoroughly enjoy exercising his powers of imitation, and would have disliked incorporating extensive material from another’s pen.” (Přiznávám, že jsem do jisté míry ovlivněn prostou domněnkou, že Platon by s velkým potěšením rozehrál svou schopnost imitace, a byl by nerad [do dialogu] začlenil rozsáhlý materiál z pera někoho jiného. Plato‘s Phaedrus, Cambridge 1952, str. 18)

František Novotný v Úvodu ke svému překladu Faidru píše: „Celé spisovatelské dílo Platonovo je utváření fikce … Představiti si, že Platon opsal do svého dialogu doslova cizí slovesné dílo, znamená připustit ojedinělý vpád naučného realismu do duševní dílny básníka, jenž při svém svrchovaném umění pokládal spisování jen za hru spojenou s vážností. Řeči o lásce byly za doby Platonovy běžné ve společnosti i v rétorských školách, a protože právě Lysias napsal několik erotických řečí i listů, bylo Platonovi nasnadě dáti jeho jméno řeči složené v jeho způsobu, která měla být v dialogu posuzována. Posuzovati typ je více platonské než hledět na jednotlivé dílo.“ (OIKOYMENH, Praha 1993, str. 9)

C. J. Rowe za autora považuje Lysia a činí tak po úvaze, která stojí za pozornost: “De Vries … accepts the verdict of Thesleff: ‘constructing a speech according to all conventional rules, and then destroying it, seems to me to be a rather more Platonic play with styles than quoting at length a piece of mediocre contemporary oratory’. Yet if it is mediocre, does not that raise questions of its own? One might well ask about the propriety of Plato’s inventing a poor speech on Lysias’ behalf, and then criticising Lysias for it … I myself believe, without any great conviction, that the speech is Lysias’ own – as indeed Plato repeatedly says it is (though de Vries takes that as telling the other way).” („De Vries přijímá Thesleffův verdikt: ‚konstruovat řeč podle všech konvenčních pravidel a pak ji zničit mi připadá spíše jako platonická hra se styly než rozsáhlé citování kusu průměrné soudobé rétoriky.‘ Je-li to však průměrné, neklade to otázku samo o sobě? Tu by bylo možno položit otázku korektnosti co se týče Platonova vytvoření ubohé řeči, jejího vydávání za řeč Lysiovu a pak za ní kritizování Lysia. Já se domnívám, že řeč je Lysiova, aniž bych o tom byl silně přesvědčen.“ Plato Phaedrus, Oxford 1988, str. 142-3)

Před de Vriesem to byl Hackforth, kdo Platonovo opakované tvrzení, že řeč je Lysiova, vzal jako doklad toho, že jde o Platonovu fikci: “Plato has admittedly taken great pains (228A-E) to convince us that the speech is authentic the question is whether he has not taken too great pains.” („Platon si zřejmě dal značnou námahu s tím, aby nás přesvědčil, že řeč je autentická, otázka je, zda si s tím nedal příliš velkou námahu.“ Hackforth, str. 18, pozn. 3)

Podívejme se tedy, jak Platon tuto řeč představuje v dialogu samém. Když Sokrates naléhá, aby ho Faidros s Lysiovou řečí seznámil, tento praví: „Vskutku, Sokrate, slovům té řeči jsem se nenaučil nazpaměť; avšak smysl skoro všech důvodů, kterými dokazoval rozdíl mezi zájmy milujícího a zájmy nemilujícího, ten znám a proberu v hlavních rysech každou jednotlivou věc, počna od první.“ – Sokrates: „Ano, ale nejprve ukaž, miláčku, co to máš v levé ruce pod šatem; dohaduji se totiž, že to máš tu řeč samu. Jestliže pak je tomu tak, mysli si o mně takto: já tě mám sice velice rád, ale když je přítomen i Lysias, naprosto se mi nezdá, abych se ti propůjčoval za předmět cvičení.“ – Faidros: „Přestaň. Vzal jsi mi, Sokrate, naději, kterou jsem měl, že se na tobě procvičím. Nuže, kde tedy chceš, abychom si sedli a čtli?“ – Sokrates: „Dejme se tudyhle a pojďme podél Ilisa; potom si v klidu sedneme, kde se nám uzdá (228d1-e2) … Nyní tedy, když jsme teď přišli sem, já mám chuť si tu lehnout, a ty si zvol tu polohu, v jaké myslíš, že se ti bude nejpohodlněji čísti, a pak čti.“ – Faidr.: „Tedy poslouchej.“ (230e2-4) Když Faidros řeč dočte, táže se Sokrata: „Jak se ti zdá, Sokrate, ta řeč? Nemyslíš, že je nádherně pronesena, zvláště co se týče slovní stránky?“ – Sokrates: „Přímo božsky, příteli, takže jsem ohromen. A to se mi stalo skrze tebe, Faidre, jak jsem se na tebe díval, protože se mi zdálo, že od té řeči za čtení přímo záříš.“ (234c6-d6) Lze Sokratův dohad, že si Faidros Lysiovu řeč vzal sebou, Faidrovu otázku, kde tedy Sokrates chce, aby si spolu sedli a čtli, a když vhodné místo najdou, Sokratovo vybídnutí, aby si Faidros zvolil vhodnou polohu a pak četl, Faidrovo ‚tedy poslouchej‘, a když Faidros řeč dočte, Sokratův dojem, že Faidros při čtení přímo zářil – lze tyto situační momenty, v rámci nichž spolu oba o řeči mluví jako o řeči Lysiou psané, za doklad toho, že je tato řeč Platonovou fikcí?

***
V rámci datování Faidru jako Platonova prvního dialogu, psaného v roce 405 př.n.l. je nemyslitelné, abychom řeč považovali za Platonovu fikci. Jak víme z Lysiovy řeči Proti Eratosthenovi a z Platonova Sedmého dopisu, oba v té době byli v Athénách. Z toho, jak Platon v dialogu o Lysiovi a o jeho bratru Polemarchovi v dialogu mluví, je zřejmé, že oba dobře znal. Jeho znalost Lysii přichází ke slovu hned na začátku dialogu, když Faidros Sokratovi řekne, že od rána seděl u Lysii, a Sokrates se hned dohádne, že tam měl Lysias společnost, kterou bavil svými kompozicemi (227b6-7).

Svou znalost Lysia Platon dále rozehrává v následujícím sledu situačních momentů. Když Sokrates přednese svou první řeč „o téže věci“ (peri tou autou pragmatos, 234e2-4), že tedy „je třeba vyhovovati spíše nemilujícímu než milujícímu“ (hôs chrê mê erônti mallon ê erônti charizesthai, 235e6), a po jejím přednesu se rozhodne pronést palinodii, kterou chce odčinit své pohanění Eróta, tu i Lysiovi radí „aby co nejrychleji napsal, že za stejných okolností je třeba vyhovovati spíše milovníku než nemilujícímu“ (243d5-7). Faidros nenechá Sokrata na pochybách, že k tomu Lysia přiměje (243d8-e1), když však Sokrates palinodii přednese, znejistí: „Nad tvou řečí jsem již dávno pln obdivu; o tolik jsi ji udělal krásnější nežli tu první! Proto mám strach, aby se mi Lysias neukázal všedním, bude-li totiž chtít postaviti proti ní jinou. Vždyť také nedávno kterýsi politik utrhačně naň útoče, právě tohle mu vytýkal a v celé utrhačné řeči ho nazýval logografem, pisatelem řečí. Je tedy možné, že by se nám snad ze ctižádosti zdržel psaní.“ Sokrates však zná Lysia lépe: „Směšné to mínění pronášíš, mladý muži, a hrubě se mýlíš o svém druhu, jestliže ho pokládáš za tak lekavého. Snad si také myslíš, že mu ten utrhačný útočník říkal ta slova s hanlivým úmyslem.“ – Faidros: „Ano, bylo to vidět, Sokrate; a víš jistě i sám, že ti, kteří mají v obcích největší moc a jsou nejváženější, stydí se psát řeči a zanechávat po sobě své spisy, bojíce se mínění budoucnosti, aby nebyli nazýváni sofisty.“ – Sokrates: „Ty nepozoruješ, že nejdomýšlivější z politiků nejvíce touží po spisování řečí a po zanechávání spisů; vždyť když píší nějakou řeč, tak mile se chovají ke schvalovatelům, že ještě uvádějí na prvním místě ty, kteří je všude chválí.“ – Faidros: „Jak to myslíš? Já nerozumím.“ (257c1-e7)

Již tato Sokratova slova, kterým Faidros nerozumí, naznačují, že tu Platon přichází se zcela novou myšlenkou. Sokrates objasňuje: „Nerozumíš, že je na začátku u politika na prvním místě napsán schvalovatel?“ – Faidros: „Jak to?“ – Sokrates: „‘Usnesla se‘, tak se tuším říká. ‚rada‘ nebo ‚lid‘ nebo oba a ‚ten a ten navrhoval‘ – tu ovšem mluví ten pisatel s velkou vážností sám o sobě – potom mluví dále, ukazuje schvalovatelům svou moudrost, a při tom někdy tvoří spis velmi dlouhý; či nezdá se ti, že taková skladba není nic jiného než sepsaná řeč?“ – Faidros: „Ano, zdá.“ – Sokrates: „Tedy jestliže tato řeč obstojí, radostně odchází z divadla její skladatel; pakli však propadne a on je zbaven práva zabývat se logografií i spisovatelské hodnosti, rmoutí se on i jeho druzi.“ – Faidros: „To jistě“ – Sokrates: „Patrně ne proto, že by pohrdali tou činností, nýbrž že mají pro ni obdiv.“ – Faidros: „Ovšemže.“ – Sokrates: „A co když se vyskytne řečník nebo král schopný chopit se moci Lykúrgovy nebo Solónovy nebo Dareiovy a státi se nesmrtelným logografem, zdali pak nepokládá sám sebe ještě za živa za bohorovného a zdali pak o něm právě tak nesoudí i lidé pozdějších dob, dívajíce se na jeho spisy?“ – Faidros: „To jistě.“ – Sokrates: „Domníváš se tedy, že někdo z lidí toho druhu, ať je to kdokoli a jakkoli nepříznivý Lysiovi, ho kárá právě pro tuto věc, že je spisovatelem?“ – Faidros: „Podle toho, co říkáš, to není podobno pravdě; vždyť tu by káral, jak se podobá, svou vlastní zálibu.“ (258a1-c10)

Tento celý rozhovor nemá nic společného se třemi řečmi o lásce, po kterých následuje. Platon tu evokuje athénskou politiku, aby ukázal na význam psaného slova v jejím rámci. Tuto pak překračuje, aby poukázal na význam psaného slova ve vztahu ke špičkám politického umění, uváděje Lykurga, který dal Spartě její ústavu, Solona, který položil základy athénské demokracii, a Dareia, jehož zákony daly stabilitu Perské říši. Tento rozhovor je na Sokratovu palinodii navázán zcela uměle – Faidros, jak jsme viděli, přechází od svého okouzlení Sokratovou řečí k obavě, že Lysias nebude schopen napsat nic, co by se mohlo rovnat Sokratově druhé řeči. Tuto reakci Faidra Platon pečlivě připravil; jak jsme viděli, když se Sokrates rozhodl palinodií odčinit pohanu Eróta, které se dopustil ve své první řeči, a radil Lysiovi, aby též hned napsal, že za stejných okolností je třeba vyhovět spíše milujícímu než nemilujícímu, Faidros ho ujistil, že Lysia přiměje k tomu, aby tak učinil. O to nápadnější je Faidrův náhlý přechod k obavě, že Lysias přestane vůbec psát, veden svou ctižádostí, protože na něho někdo z politiků zaútočil jako na logografa, pisatele řečí.

Co se Lysia týče, Sokrates Faidrovu obavu odsunul mávnutím rukou: Faidros zřejmě Lysia málo zná, když si myslí, že je tak lekavý. Vehemenci, s níž se pak Sokrates pouští do obrany psaní řečí proti útokům ze strany nejmenovaného politika lze pochopit, když si uvědomíme, že Platon právě dvě řeči napsal, a že v té době jeho aspirace směřovaly k tomu, aby se uplatnil v athénské politice (viz Sedmý dopis 324b-325b). Faidrův poukaz k tomu, „že ti, kteří mají v obcích největší moc a jsou nejváženější, stydí se psát řeči a zanechávat po sobě své spisy, bojíce se mínění budoucnosti, aby nebyli nazýváni sofisty,“ dal zaznít mínění, na které Platon sám zřejmě narazil a které bylo třeba vyvrátit.

No comments:

Post a Comment