2 Platonův první dialog – Faidros ve světle jeho datování

Předchozí příspěvek jsem zakončil tím, že se podívám, co pro pochopení Faidru znamená, vezmeme-li v úvahu starověkou tradici, podle níž byl Faidros Platonovým prvním dialogem. První otázka je, zda lze na základě této hypotézy datum vzniku Faidru časově určit. V tom nám pomůže dialog Charmides, protože rozhovor, kterým tento dialog končí, svědčí o tom, že byl napsán v prvních dnech vlády Třiceti, tedy v roce 404 př.n.l. Co mne vede k tomuto tvrzení? Sokratovými partnery v dialogu jsou dvě postavy, které se vlády Třiceti účastnily, Charmides a Kritias. Sokrates si na závěr dialogu nechává poroučet od Charmida, a tak i od jeho poručníka Kritia. Nepovažuji za možné, že by Platon byl mohl dialog takto zakončit poté, co se vláda Třiceti pod vedením Kritia zvrhla v tyranidu, kdy se tito pokoušeli zaplést i Sokrata do svých nekalých činů, tento je však uposlechnout odmítl, jak o tom Platon píše jak v Obraně Sokrata (32c), tak i v Sedmém dopise (324d-325a).

Abychom věc lépe posoudili, podívejme se na závěrečný rozhovor Charmidu. Mladičký Charmides se rozhodne, že se od Sokrata nechá vést, aby ho tento vzdělal v sôphrosunê, tedy v rozumnosti, uměřenosti a sebekontrole. Kritias mu jeho rozhodnutí schvaluje, a přikazuje mu, aby se Sokrata nepouštěl. Když se Sokrates ptá, o čem se to spolu radí, Charmides mu odpoví, že se již uradili. Tu se Sokrates otáže, zda ho chce donutit násilím, aby mu byl po vůli. Charmides mu odpoví, že se k násilí uchýlí, když to Kritias přikazuje, aby tedy zvážil, co udělá. Sokrates na to: ‚Žádná úvaha mi tu nezbývá; neboť tobě, když se o něco pokusíš s použitím násilí, nikdo ti nebude s to odporovat.‘ To Charmides kvituje slovy: ‚Ani ty tedy neodporuj.‘ Sokrates rozhovor, a tak i celý dialog, končí slovy: ‚Odporovat tedy nebudu.‘

V rámci dramatického datování Charmidu – dialog se dramaticky odehrává v roce 429, shodou okolností v roce Platonova narození (Diog. Laert. III.3), respektive dva roky před jeho narozením, narodil-li se Platon v roce 427 (D. L. III. 2) – se Sokrates právě vrátil z vojenského ležení u Potidaje, kde strávil několik let. Naposledy viděl Charmida jako chlapce, a tu před ním stál mladík v celé síle svého půvabu. Charmides si zřejmě dobře uvědomil, že Sokrata hluboce zaujal, a v tom nejlepším slova smyslu z toho těží, Sokratovi poroučí, s mladickou hravostí mu hrozí i násilím pro případ, že by ho Sokrates nechtěl uposlechnout – a Sokrates si nechá poroučet. Takto však mohl Platon tento rozhovor koncipovat pouze před tím, než si vláda Třiceti předvolala Sokrata spolu se čtyřmi jinými do tholu, aby jim přikázala přivést ze Salaminy Leonta, aby byl popraven, jak o tom Sokrates mluví ve své obranné řeči na soudě: ‚Tehdy jsem já zase ukázal, ne slovem, nýbrž činem, že mi na smrti nezáleží – není-li to příliš hrubý výraz – ani dost málo, ale na tom, abych nedělal nic nespravedlivého ani bezbožného, na tom že mi všechno záleží. Mne totiž ona vláda, tak mocná, nedovedla hrůzou přimět k tomu, abych udělal něco nespravedlivého, nýbrž když jsme vyšli z tholu, ti čtyři se odebrali na Salaminu a přivedli Leonta, ale já jsem odešel pryč domů. A snad bych byl býval za to potrestán smrtí, kdyby ta vláda vbrzku nebyla padla.‘ (Platon, Obrana Sokrata 32c-d, překlad Fr. Novoný. Ten poznamenává: ‚Tholos byla kruhovitá budova blízko radnice; prytanové v ní úřadovali a se stravovali; na jejím krbu, posvátném středisku celé obce, konali za obec oběti.‘)

Podíváme-li se na Faidros jako na Platonův první dialog, tedy dialog napsaný před Charmidem, musíme ho vzít jako dialog napsaný ke konci války peloponéské. V novém světle se nám tu objeví již samo otevření dialogu. Sokrates se Faidra táže, odkud přichází a kam míří. Faidros mu odpovídá, že přichází od Lysii, kde seděl od rána, a že jde na procházku na cestu za hradbami. To bylo něco, o čem se již po leta mohlo Athéňanům jen snít; za hradbami města byla jejich země v rukou Sparťanů.

Platon tu popisuje malebnost krajiny, která se před zraky Sokrata a Faidra otevírá a v níž se dialog odehrává. Svým dialogem tak Platon vyjadřuje touhu po míru, kterou s rozumnou částí Athéňanů sdílel, a kterou se svým dialogem snažil podpořit. Platona v té době táhla touha účastnit se politické činnosti, jak o tom píše ve svém Sedmém dopise (324b-325a), a dialogem Faidros tak svým způsobem činí, protože uzavření míru se Spartou bylo v té době tím nejdůležitějším, o co šlo. To nám objasní dějinná situace, v níž byl dialog napsán.

V roce 406 Athénské loďstvo vyhrálo bitvu u Arginus a Sparťané Athéňanům nabídli mír s tím, že Sparta se stáhne z Atiky, a že si každá strana ponechá to, co v té době bylo v jejích rukou. Všichni rozumní Athéňané byli pro to, aby byl mír za těchto podmínek uzavřen, demagogu Kleofontovi se však podařilo mírová jednání zmařit (viz Aristoteles, Athénská ústava 34). Oba tyto momenty, a to jak vítězství u Arginus, tak i neblahý zásah Kleofonta, jímž mírové jednání bylo zmařeno, jsou reflektované v komedii Žáby. Chór tu ve svém závěrečném zpěvu vítá básníka Aischyla, který přichází z podsvětí, aby ukončil válčení: ‚Ať si Kleofón válčí sám spolu s těmi, kdo smýšlejí jako on.‘ Platonův Faidros dýchá touhou po míru, stejně tak jako Aristofanova komedie.

Aristofanovy Žáby nám pomohou datování Faidru dále upřesnit. Když totiž ku konci komedie chór opěvuje Aischylův výstup z podsvětí a jeho návrat do Athén, těší se z toho, že již nebude musit sedět se Sokratem, odhazovat múzické umění a trávit čas žvaněním (1491-9). Tímto popěvkem se Platon musil cítit bezprostředně zasažen nejen vzhledem k Sokratovi, ale i osobně. Diogenes Laertský totiž ve svém životopise Platona vykládá, že když tento šel se svými tragédiemi k Dionysovu divadlu, aby se ucházel o jejich přijetí, před divadlem narazil na Sokrata, zaposlouchal se do jeho slov, hodil své tragédie do ohně, a od té doby Sokratovi naslouchal; Platonovi bylo dvacet let, když se to událo (III.5-6). Platon pocházel z jedné z předních athénských rodin a tento jeho čin jistě nezůstal bez povšimnutí, zejména pak nezůstal nepovšimnut Aristofanem, který Sokrata a jeho žáky karikoval již v Oblacích a Ptácích (Oblaka se hrála v roce 423 př.n.l., tedy 18 let před představením Žab). Mladistvým Alkibiadem, předním athénským aristokratem, který byl ve svém mládí hluboce Sokratem ovlivněn, se Aristofanes zabýval již v roce 427 v Hodovnících, své první komedii (Daitalês, z této komedie jsou dochované jen zlomky). V Žábách, v podsvětí dává Dionysus Aischylovi a Euripidovi otázku ‚co s Alkibiadem?‘ – Alkibiades byl v té době ve vyhnanství, dělal však co mohl, aby Athéňanům pomohl – jako jednu z otázek, která má rozhodnout o tom, kterého z nich bude považovat za hodného návratu na zem. Dionysus však není moudrý ani z odpovědi Euripida ani Aischyla; otázku Alkibiadova návratu do Athén tak básník nechává otevřenou (1422-1434). V Ptácích, hraných v roce 414, Aristofanes postavil město v oblacích, aby bylo možné Sokratovu vlivu uniknout; když je město postaveno, tu do něho přichází posel z Athén, a když se ho zakladatel města Pisthetairos táže, jak je v Athénách, tu tento odpovídá, že před postavením města v oblacích všichni v Athénách ‚sokratovali‘ (esôkratoun, 1282). V rámci těchto souvislostí je třeba vidět zpěv chóru, v němž Aristofanes učinil terčem svého humoru Sokrata a toho muže z jeho okruhu, který odhodil múzické umění, aby se oddával prázdnému žvanění.

V Arisofanových Žábách je pozoruhodné napětí mezi odvážnou politickou radou, kterou básník podává v epirémě k parabasi, a fantastickým řešením neblahé politické situace, kdy bůh Dionysus z podsvětí vyvádí na svět Aischyla, velkého tragického básníka z časů athénského vítězství nad Peršany u Marathonu, aby Athény zachránil. Zpěv chóru tu představuje Aischyla jakožto muže, ‚který má vytříbené myšlení‘ (echôn xunesin êkribômenên, 1482-3), který ‚odchází zpět domů pro dobro občanů, svých soukmenovců a lidí mu milých, a to proto, že je rozumný (dia to sunetos einai, 1484-1490)‘, a proti němu Sokrata, ‚s nímž už teď – tedy po příchodu Aischyla – ‚nebude musit sedět a žvanit (mê Sôkratei parakathêmenon lalein), odhodiv múzické umění (apobalonta mousikên, 1492-3 – chór tu mluví v singuláru)‘. Aristofanes tu dělá nad Sokratem samým kříž, Platona tu však che zřejmě od jeho vlivu osvobodit, aby se konečně vážně zabýval politickou činností, po které toužil, jak Aristofanes nepochybně věděl.

Tu se lze domnívat, že invektiva chóru Aristofanových Žab Platona povzbudila k tomu, aby ve Faidru ukázal, že múzické umění nejen že neodhodil, nýbrž že si svým společenstvím se Sokratem to největší múzické umění, kterým je filozofie, otevřel, a že opravdová filozofie je základem, na kterém je třeba postavit rétoriku, a tak athénskou politiku. K této odpovědi Platona zavazoval jak jeho několikaletý úzký styk se Sokratem, tak i významné místo, které jeho rodina v Athénách zastávala. Že byl Platon na svůj rod hrdý, a že si na něm zakládal, o tom své čtenáře nenechává na pochybách. Když v dialogu Charmides všichni Charmida chválí a Kritias k tomu dodává, že jeho mladý bratranec je filozoficky zaměřený (estin philosophos) a básnicky nadaný (panu poiêtikos), Sokrates to kvituje slovy: ‚Tuto krásnou přednost máte z rodového příbuzenství se Solonem (154e-155a)‘. (Solon byl velkým athénským zákonodárcem, filozofem a básníkem VI. století př.n.l., Charmides byl Platonovým strýcem.) Ve Státě se Sokrates sklání před Platonovými dvěma bratry: ‚vždy jsem obdivoval přirozenost Glaukona a Adeimanta‘ (367e).

Na invektivu vznesenou proti Sokratovi a Platonovi samému bylo třeba odpovědět psaným slovem; Athéňané si stále ještě se zájmem četli Aristofanova Oblaka, v nichž tento učinil terčem svého humoru Sokrata v době, kdy byl Platon malým chlapcem. Odpovědět bylo třeba tak, aby Platonův obraz Sokrata Aristofanovu karikaturu zastínil a zkorigoval. Tohoto úkolu se Platon svým Faidrem skvěle zhostil.

Vztaženost Platonova Faidru k Aristofanovým Žábám se nám stane pochopitelnou, když si ujasníme, jak silně tato komedie na Athéňany zapůsobila. Rogers v ‚Úvodu‘ ke svému vydání Žab píše, ‚Žáby obdržely první cenu v Lénajském soutěžení … a zvítězivší básník byl korunován v naplněném divadle obvyklým věncem z bakchického břečťanu. Komedie však získala ještě daleko větší úspěch. Dostalo se jí zcela ojedinělého ocenění tím, že byla dána na jeviště ještě po druhé, abychom tak řekli, na požádání. A při tom druhém představení byl básník znovu korunován, nyní však ne pouhým věncem z břečťanu, nýbrž věncem z athénského posvátného olivového stromu; počest, které se dostalo pouze těm, kdo Athénám prokázali významnou službu. Této mimořádné pocty se komedii nedostalo ani kvůli její vtipnosti a humornosti, ani kvůli literárnímu klání mezi Aischylem a Euripidem, což pro moderního čtenáře je tím nejzajímavějším. Bylo to kvůli jejímu povznášejícímu vlastenectví, které dýchalo z politických narážek, a projevilo se zejména v radě, kterou komedie poskytla v epirémě k parabasi, ač s jistými obavami, zda bude dobře přijata. Tu básník vybízí Athéňany, aby se neuchylovali k stranickým rozbrojům, aby zapomenuli a odpustili politické přečiny, aby postavili stát na širší základnu, aby žádný Athéňan nebyl bezprávný. Zejména se pak staví za ty, kdo byli zapleteni do Rady čtyř set [která v roce 411 odstranila demokracii a nastolila oligarchii], a kdo byli od té doby zbaveni občanských práv … na podkladě autority Dikaiarcha, který má v těchto věcech největší váhu, se dovídáme, že to byl tento naléhavý apel, jenž si získal obdiv diváků a komedii zajistil poctu druhého představení.‘ (The Frogs of Aristophanes, řecký text revidovaný B. B. Rogersem, 2. vyd., Londýn 1919, str. v-vi.)

V duchu tohoto Aristofanova apelu k občanům Athén je možno nahlédnout Platonovu volbu Faidra jakožto Sokratova partnera ve Faidru. Faidros byl vyhnán do exilu v roce 415. Tím, že Faidra zvolil za Sokratova partnera, Platon postavil do popředí otázku exulantů, jejich návratu, navrácení jim občanských práv, a jejich zařazení do občanského a politického života. Tu šel Platon o krok dál než Aristofanes, který plédoval za navrácení občanských práv pouze pro ty, kdo z obce nebyli vyhnáni.

V následujícím příspěvku se budu zabývat vztažnými body mezi Aristofanovými Žábami a Platonovým Faidrem.