5b Platonův první dialog – Lysiova řeč s přihlédnutím k jeho řeči Proti Eratosthenovi, jakož i k Platonově Ústavě a Zákonům

V tomto příspěvku se budu věnovat postavě Lysia a jeho bratra Polemarcha ve Faidru s přihlédnutím k tomu, jak figurují v Platonově Ústavě a jak na ně Platon naráží ve svých Zákonech, jakož i s přihlédnutím k Lysiově řeči Proti Eratosthenovi, v níž Lysias žaluje Eratosthena, jednoho z Třiceti, jako odpovědného za zatčení a následovné usmrcení Polemarcha.

Východiskem mi tu budou slova, jimiž Sokrates ve Faidru končí svou druhou řeč o lásce: „Zde máš, milý Eróte, tu palinódii, podle našich sil co nejkrásnější a nejlepší … Nuže, odpusť mi tu dřívější řeč a přijmi za vděk tuto … A jestliže jsme ti v předešlé řeči řekli něco nepříjemného Faidros a já, dávej vinu Lysiovi, otci tohoto námětu; zdržuj ho od takových řečí a obrať ho k filozofii, jako je k ní obrácen jeho bratr Polemarchos, aby také zde tento jeho milovník již nebyl rozdvojen, nýbrž aby, jsa oddán filozofickým řečem, šel ve svém životě přímo k Erótu.“ (257a-b, pasáže z Faidru jsou v překladu F. Novotného) Jakou souvislost má Lysiova řeč s Platonovým pohledem na Lysia? Že jde o souvislost úzkou, to Platon naznačuje již v úvodní části dialogu; když chce Faidros Sokratovi vypovědět Lysiovu řeč, tak jak si ji pamatuje, Sokrates ho vybídne, aby mu ukázal, co to drží pod pláštěm: „dohaduji se totiž, že to máš tu řeč samu … já tě mám sice velice rád, ale když je přítomen i Lysias, naprosto se mi nezdá, abych se ti propůjčoval za předmět cvičení (228e1-2).“

Co nám Lysiova řeč může říct o Lysiovi samém, to lze vysoudit z toho, jak Sokrates vidí, co tato řeč nabízí: „důvěrné styky nemilujícího, s příměsí lidské rozumnosti, jež rozdělují dary lidské a skrovné a zrodí v přátelské duši nízkost, vychvalovanou od množství jako ctnost.“ (256e4-257a1) O čem tu Sokrates mluví, nahlédneme, když se podíváme jak Lysiův ‚nemilující‘ promlouvá k hochovi, o kterého mu jde: „Jestliže mne budeš poslouchat, za prvé se budu s tebou stýkati tak, že budu mít ohled ne na přítomnou rozkoš, nýbrž i na budoucí prospěch, nejsa přemáhán láskou, nýbrž ovládaje sám sebe, a nebudu začínat pro maličkosti silné nepřátelství, nýbrž i pro velké věci se budu jen zvolna oddávat malému hněvu, neúmyslné věci odpouštěje, úmyslné pak se pokoušeje odvraceti; to jsou důkazy přátelství, které má dlouho trvati. Jestliže však máš na mysli to, že není možno, aby vzniklo silné přátelství, není-li kdo při tom milovníkem, je třeba uvážiti, že bychom pak neměli rádi ani děti, ani otce a matky, ani že bychom neměli věrných přátel, jejichž přátelství by mělo původ ne v takové žádostivosti, nýbrž v jiných poměrech (233b6-d4) … bezpochyby náleží vyhovovat ne těm, kteří se toho silně dožadují, nýbrž těm, kteří jsou hodni té věci; ani těm, kteří využijí tvého mládí, nýbrž takovým, kteří ti, až zestárneš, dají ze svého majetku; ani těm, kteří se po dosažení cíle budou před jinými vychloubat, nýbrž takovým, kteří ze studu budou přede všemi mlčet; ani těm, kteří se jen krátký čas o tebe vážně zajímají, nýbrž těm, kteří budou stejně po celý život přáteli; ani takovým, kteří ustávajíce ve své žádostivosti budou hledat záminku k znepřátelení, nýbrž těm, kteří právě tehdy ukáží svou zdatnost, když jejich milovaný přestane být mlád (233e5-234b1).“

K tomu, abychom vysoudili, jak se Platon díval na Polemarcha, máme jedinou větu, je to však věta, kterou Sokrates celou palinodii uzavírá a která k samotnému jádru palinodie poukazuje. Sokrates se modlí k Erótu, aby Lysia obrátil k filozofii, tak jako je k ní obrácen jeho bratr Polemarchos, tak aby jeho milovník Faidros nebyl na váhách, a mohl celý svůj život věnovat lásce doprovázené filozofickými řečmi. Ve světle palinodie to může znamenat jen jediné: Když Platon Faidros psal, byl přesvědčen, že Polemarchos ideje nahlédl. Aby se totiž Faidros spolu s Lysiem mohli oddat lásce čisté, k tomu může dát sílu pouze nahlédnutí ideje Krásna spolu s idejí sófrosuné (idejí rozumnosti, uměřenosti a sebekontroly).

Tu se dostáváme k otázce, kde a za jakých okolností mohl Platon tyto dva bratry poznat, aby je takto ve Faidru mohl představit. Na to Platon poukazuje v první knize Ústavy. Sokrates spolu s Glaukonem (Platonovým bratrem) se začali vracet z Pirea do Athén, když je dohonil Polemarchův sluha, aby se zastavili a počkali. Za chvilku na to je dostihl Polemarchos ve společnosti Adeimanta, Glaukonova bratra, Nikerata, syna Nikiova (jednoho z nejvlivnějších politiků a vojenských vůdců), jakož i nejmenovaných dalších. Polemarchos je oba zve do svého domu, kde se pak celá Ústava odehraje. Ve světle Faidru na straně jedné a Ústavy na straně druhé se lze domnívat, že v roce 405, tedy v roce, ve kterém Platon Faidros psal, a to zejména v měsících které následovaly katastrofální porážce athénského loďstva u Aigos Potamoi, která vedla k totální blokádě Athén, byl Platon spolu se Sokratem u Polemarcha častým hostem. Rozhovor se odehraje za přítomnosti Lysia (328b4), avšak bez jeho účasti. To, že Lysias je rozhovoru přítomen, aniž do rozhovoru vstoupí, je třeba vidět ve světle třetí knihy, kde Sokrates uvádí, že řádný muž do svých výkladů nebude uvádět muže sebe nehodného (heautou anaxion), s výjimkou toho, když udělá něco dobrého (hotan ti chrêston poiê̢, 396d4-5); v tom případě ho však uvede jen krátce (kata brachu).

Ústřední knihy Ústavy, kniha pátá, šestá a sedmá, jsou věnovány teorii idejí, tedy teorii do které Platon čtenáře zasvěcuje v palinodii ve Faidru. Protože se však platonští badatelé na datování Faidru dívají jako na dialog napsaný po sepsání Ústavy, tu je na místě otázka, jak je Polemarchos v Ústavě představen, zda tak abychom v něm mohli vidět muže, který se k idejím nechá přivést rozhovorem v knize páté, šesté, a sedmé se odehrávajícím, aby jej pak jako takového Platon mohl ve Faidru dát Lysiovi za vzor, nebo jako muž, který nemá na to, aby ho náročný výklad teorie idejí osvítil. Soudobí čtenáři Faidru a Ústavy si jistě kladli otázku poněkud jinou. Protože Polemarchos neblaze skončil za vlády Třiceti tyranů, tedy v roce 404 př.n.l., a ke konci palinodie Sokrates prohlašuje, že kdo bude se svým miláčkem žít v čisté lásce a oddanosti filozofii, oba budou zde na zemi žít životem naplněným štěstím, životem blaženým (256a7-b1), otázka byla, zda tváří v tvář Polemarchově neblahé smrti se Platon vzdal svého názoru, že kdo se plně oddá filozofii bude žít blaženě zde na zemi, nrbo zda změnil svůj názor na Polemarcha, zda ho tedy přestal vidět jako muže obráceného k filozofii ve smyslu Palinodie ve Faidru. Protože je tedy otázka Polemarchovy filozofické kompetence otázkou aktuální pro každého čtenáře Faidru, Platon na ni v první knize Ústavy dává odpověď. Ačkoliv se celý rozhovor odehrává u Polemarcha – od knihy první až do knihy desáté vyprávěný Sokratem – Polemarchovi je dána možnost rozhovoru se účastnit pouze na počátku knihy první, ačkoliv je zcela jasné, že by se rád celého rozhovoru účastnil. Rozhovor je totiž uveden výměnou mezi Sokratem a Kefalem, Polemarchovým otcem, a když se Sokrates tohoto táže, zda lze spravedlnost vymezit mluvením pravdy a odplácením všeho, čeho se člověku dostane, jak to z Kefalovy řeči vyplývá, tu Polemarchos do rozhovoru skočí: „Samozřejmě, Sokrate, máme-li věřit Simonidovi“ (Lyrický básník šestého a pátého století př.n.l., proslavený svými moudrými výroky). Na Polemarchovo oslovení Sokrata odpovídá Kefalos: „A tak já vám hovor předávám (kai paradidômi humin ton logon), je třeba abych pečoval o svatyně.“ „Jsem přece dědicem tvých věcí,“ děl na to Polemarchos. Kefalos: „Samozřejmě“ a s těmi slovy odešel ke svatyním.

Tak jako v případě Lysia, i v případě Polemarcha tedy je nutné vidět jeho přítomnost v Sokratově vyprávění ve světle citovaného místa z třetí knihy. Na rozdíl od Lysia, kterému není dána možnost se rozhovoru účastnit, ve vystoupení Polemarcha můžeme vidět případ člověka vypravěče nehodného, který nicméně udělá něco dobrého, ve vyprávění proto figuruje, ale jen krátce.

S odkazem na Simonida Polemarchos definoval spravedlnost slovy „dát každému co mu patří“, tedy „činit nějaké dobro přátelům“ (tous philous agathon ti dran, 332a10), „nepříteli něco zlého“ (tô̢ echthrô̢ kakon ti, 332b7-8). Když Sokrates Polemarchovi ukázal, že člověk spravedlivý je člověk dobrý, že dobrem nelze nikomu škodit a že tedy člověk spravedlivý nebude škodit nikomu, Polemarchos s ním vyslovil plný souhlas (335d). Význam tohoto souhlasu ze strany Polemarcha se nám ukáže, vezmeme-li v úvahu Lysiovu řeč Proti Eratosthenovi. Lysias vyzývá Eratosthena, aby mu odpověděl na jeho otázky, a svou výzvu předesílá slovy: „V jeho prospěch (epi men tê̢ toutou ôphelia̢) bych považoval za bezbožné o něm s někým jiným co by jen promluvit, ale k jeho škodě (epi de toutou blabê̢) však považuji za zbožné mluvit i s ním (24).“ Lysias tu jedná podle principu, který Platon nechává v Ústavě pronést Polemarchem. Když Sokrates precizuje Polemarchovu definici, evokuje Lysiova slova: „člověk spravedlivý jedná ku prospěchu přátelům (ep‘ ôphelia̢ tôn philôn) a ku škodě nepřátelům (epi blabê̢ tôn echthrôn), neřekl jsi to takto? (334b5)“.

Když se Lysias Eratosthena otázal, zda Polemarcha zatknul, tento odpověděl: „Učinil jsem tak z příkazu od vládnoucích, ze strachu.“ Když se ho otázal, zda byl v radě, když se o věci jednalo, tento odpověděl, že byl. Když se ho otázal, zda souhlasil s těmi, kdo požadovali, aby Polemarchos a Lysias byli usmrceni, nebo jim protiřečil, odpověděl, že jim protiřečil.

Lysias se nesnaží zpochybnit Eratosthenovo tvrzení, že se stavěl proti jejich usmrcení; Eratosthenes byl totiž známým přívržencem Theramena, který vládu Třiceti prosadil v naději, že tato skutečně bude vládou těch nejlepších, a tedy vládou nejlepší. To vše se změnilo, když Kritias Theramena z mocenské pozice ve vedení Třiceti vyšachoval. K prvnímu vážnému rozporu mezi ním a Kritiem došlo právě ve věci bohatých metoiků, tedy cizinců kteří neměli athénské občanství, měli však v Athénách právo pobytu a být výdělečně činní. Když se Třicet rozhodlo, že každý z nich si má vybrat jednoho, kterého zatkne, aby byl popraven a jeho majetek zkonfiskován, Theramenes se odmítl věci účastnit. Brzy na to pak za své protiřečení Kritiovi zaplatil smrtí.

Shoda slov, jimiž Lysias uvedl své dotazy k Eratosthenovi, s Polemarchovou definicí spravedlnosti v první knize Ústavy je sotva náhodná. Proces s Eratosthenem byl velice významnou událostí. V Athénách šlo tehdy o to, napnout veškeré síly k tomu, aby se vítězní demokraté nemstili na těch, kteří se na nich dopustili bezpráví za vlády Třiceti. Lysias se sice nedopustil nezákonnosti, když na Eratosthena podal žalobu, členové vlády Třiceti byli vyňati z obecné amnestie, dopustil se však přečinu proti duchu té amnestie. Z Lysiovy řeči je zřejmé, že se mnoho Athéňanů na obranu Eratosthena stavělo, a že v tom Lysias viděl pokus znovu zavést oligarchii. Lze se domnívat, že mezi těmi, kdo na soud přišli, aby vyslovili svou přítomností svou podporu Eratosthenovi, byl Sokrates i Platon. Lysias svou žalobu na Eratosthena totiž proměnil v útok na Theramena a na všechny, kdo s ním byli duchovně spřízněni. Roztržka mezi Kritiem a Theramenem dosáhla svého vrcholu, když se Theramenes postavil proti zatčení Leona ze Salaminy (viz Xenophon, Hellenica II.iii.39). Jak víme z Platonovy Obrany Sokrata (32c-d) a ze Sedmého dopisu (324d-325a), vláda Třiceti si povolala Sokrata a další čtyři muže do Tholu, kde jim přikázali, aby se odebrali na Salaminu, Leona tam zatkli a přivezli do Athén. Sokrates příkaz neuposlechl, a byl by za to asi zaplatil smrtí, kdyby krátce poté vláda Třiceti nebyla padla.

Lysiova přítomnost Sokratovu vyvrácení Polemarchovy definice spravedlnosti na počátku první knihy Ústavy není bezvýznamná. Lysias totiž mohl řeč Proti Eratosthenovi pronést jen jako athénský občan. Občanství dostal za své zásluhy: zbytek rodinného jmění věnoval na vyzbrojení demokratů, kteří pak v bitvě vojsko Třiceti porazili. Po pronesení řeči Proti Eratosthenovi byl Lysias athénského občanství zbaven a od té doby se živil psaním soudních řečí. Lysias by byl udělal dobře, kdyby si byl vzal z Polemarchova polepšení příklad. – Tak Lysiovu přítomnost Polemarchovu polepšení vidím ve světle Ústavy. Co se Lysiovy řeči týče jako takové, považuji ji za jeden z nejcennějších historických dokumentů té doby, a za cenný doklad Lysiova řečnického umění.

***

Vraťme se však k Polemarchovi, kterého Sokrates v první knize Ústavy tlačí z jednoho pokusu o definování spravedlnosti k pokusu dalšímu, kdy je Polemarchos nucen každý pokus začít opouštět sotva ho formuloval. Polemarchos je tak postaven do ostrého kontrastu s postavou filozofa ve Faidru, který dovede svá tvrzení zdůvodnit. Když Platon psal Ústavu, viděl Polemarcha jako člověka, který na filozofii nemá. Tu stojí za pozornost, že argumenty, kterými Sokrates vyvrací jednu Polemarchovu pozici za druhou nejsou argumenty silné a vskutku přesvědčivé. Vezměme si argument, jímž Sokrates Polemarcha tlačí k tomu, aby spravedlnost nahlédl jako techné. Sokrates se táže, komu a co patřičného a přináležejícího skýtá lékařství. Polemarchos odpovídá: „Je jasné, že poskytuje tělům léky, pokrmy a nápoje.“ Sokrates se ptá dál: „Komu a co patřičného a přináležejícího poskytuje techné, kterou nazýváme kuchařstvím?“ – Polamarchos: „Ta poskytuje pokrmům věci, které zpříjemňují chuť.“ – Sokrates: „Komu a co poskytující techné by si zasloužila jméno spravedlnost?“ – Polemarchos: „Souhlasně s tím, co bylo řečeno, je to techné, která přátelům a nepřátelům poskytuje prospěch a škodu.“ Každý, kdo si pozorně přečetl Faidros si uvědomí, že tu něco nehraje. V části Faidru, která následuje Lysiově řeči a dvěma Sokratovým řečem o lásce, se Sokrates věnuje rétorice, kde upírá název techné rétorice do té doby provozované a vyučované, protože názvu techné si zasluhuje pouze disciplína postavená na dialektice. Kdyby byl Polemarchos obrácen k filozofii ve smyslu palinodie z Faidru, tu by jistě byl Sokrata zastavil a zeptal se ho, jak může mluvit o kuchařství jako o techné, míchat je s lékařstvím a spravedlností, a pak z tohoto smíchání cokoliv o definici spravedlnosti vyvozovat.

Skutečnost, že Platon v Ústavě své mínění týkající se Polemarcha radikálně proměnil, se stane ještě markantnější, když se s přihlédnutím k Lysiově řeči Proti Eratosthenovi podíváme, jak v Ústavě a Faidru představuje filozofa. V Ústavě totiž Platon činí společenství majetku základním principem, na němž svůj ideální stát staví, a který z povahy filozofa jako takového vyvěrá (464c-d). Těm, kdo na filozofii nemají, těm není dovoleno filozofie se co by jen dotknout (philosophias mête haptesthai, 474c1-2). Závěrem Faidru se Sokrates modlí: „Za boháče ať pokládám moudrého; a zlata ať mám takové množství, jaké by neunesl ani neuvezl nikdo jiný než člověk rozumný.“ Faidros mu na to odpovídá: „Modli se o to spolu i pro mne; neboť věci přátel jsou společné (koina gar ta tôn philôn). Když Platon psal tento svůj závěr Faidru, tu nemohl nemyslit na Polemarcha. V rámci pohoštění, která Polemarchos svým přátelům – vybraným členům athénské společnosti – dával, se tento zřejmě choval tak, jako by vše, co má, tu bylo k jejich společnému prospěchu. A tu se dostáváme k momentu, který byl podle mého soudu rozhodujícím bodem obratu v Platonově pohledu na Polemarcha. Lysias ve své řeči Proti Eratosthenovi píše, že vláda Třiceti u nich zkonfiskovala takové množství stříbra, zlata a šperků, jaké tito vůbec nepokládali za možné kdy nabýt (hosa oudepôpote ô̢onto ktêsesthai, 19). Polemarchus se tak zřejmě ukázal být někým zcela jiným, než za koho se před svými přáteli vydával.

Že tu šlo vskutku o moment Platonova obratu v jeho pohledu na Polemarcha lze vidět ze zákona, který Platon ustanovil ve svých Zákonech: metoikos, jehož majetek přesáhne výši majetku občanů třetí společenské třídy, musí obec opustit do třiceti dnů, a pokud tak neučiní, jeho majetek bude konfiskován a on sám propadne smrti (915b-c). Když Platon stanovil tento zákon, tu sotva mohl nemyslit na Lysia a Polemarcha. E. B. England ve svém komentáři k tomu poznamenává: „He [i.e. Plato] apparently disapproved of the generous treatment accorded to metoikoi by the Athenians. In this his relatives Critias and Charmides would have agreed with him.“ („Platon zřejmě neschvaloval velkorysé zacházení, jemuž se metoikům dostávalo od Athéňanů. Co se toho týče, jeho příbuzní Kritias a Charmides by s ním souhlasili.“ (The Laws of Plato, Manchester 1921, str. 515)

V rámci datování Faidru v roce 405 př.n.l. mi ze Sokratových slov „za boháče ať pokládám moudrého; a zlata ať mám takové množství, jaké by neunesl ani neuvezl nikdo jiný než člověk rozumný“ zaznívá obava o Polemarcha a pokus na něho apelovat, aby princip „přátelům je vše společné“ vzal radikálně za svůj. Nedlouho poté, co Platon začal Faidros psát v odpovědi na Aristofanovu karikaturu Sokrata a jeho žáka, který odhodil múzické umění kvůli sedánkám se Sokratem, došlo ke katastrofální porážce athénského loďstva u Aigos Potamoi. Po této porážce následovala totální blokáda Athén na zemi i na moři, kdy pak po několik měsíců většina Athéňanů trpěla hladem, mnoho hladem umřelo – až do chvíle, kdy se Athény Spartě vzdaly na milost i nemilost. Lze se domnívat, že Polemarchovo bohatství bylo lidem trnem v oku. Když se pak Kritias chopil moci za vlády Třiceti a nechal Polemarcha a další bohaté metoiky pozatýkat, usmrtit, a jejich majetek konfiskovat, činil to jistě s vědomím, že tak činí mnoha Athéňanům po vůli.