3 Platonův první dialog – Faidros ve světle jeho datování

Minulý příspěvek jsem zakončil tím, že se v tomto příspěvku budu zabývat vztažnými body mezi Aristofanovými Žábami a Platonovým Faidrem. Pak jsem se však rozhodl, že si nejprve znovu přečtu Faidros, aby mi něco důležitého neuniklo. A jak jsem se dal do čtení, hrnuly se mi do hlavy myšlenky, kterých se musím zapsáním do blogu zbavit – tak jako Dumbledore v knížkách J. K. Rowlingové si vždycky z času na čas myšlenky odsál do pensievu, aby měl od nich pokoj. (V Harry Potterovi jsem doma, protože jsem všecky ty knížky četl dceři Neře, když byla malá – kolik jí mohlo být, když jsem jí četl první díl? čtyři roky? – a jak vyrůstala a další díly postupně vycházely.)

Zatím jsem přečetl pouze úvodní část dialogu, až k momentu, kdy Faidros začíná Sokratovi číst Lysiovu řeč, „která byla jakýmsi zvláštním způsobem o lásce“ (227c). Než začnu, musím tu upozornit na věc, která je pro pochopení těchto mých příspěvků zcela podstatná. Nepokouším se prokázat, že Faidros je Platonovým prvním dialogem. Co jsem se pokusil prokázat v řadě jak mých anglických, tak i českých vstupů, je datování Charmiduv roce 404, v počátečním období vlády Třiceti, než se tato zvrhla v bezuzdnou tyranii. Co se Faidru týče, tu beru v úvahu starověkou tradici, podle níž Platonovým prvním dialogem. Takto uvažován, Faidros musil být napsán během posledních let peloponéských válek. Protože podle staré biografické tradice Platon byl narozen buď v roce 429 nebo 427, v roce 405 mu tedy bylo dvaadvacet nebo čtyřiadvacet let, je nasnadě uvažovat o tomto roku jako o roce napsání Faidru. Tu se tento dialog dostává do sousedství s Aristovanými Žábami a tato komedie umožňuje datování Faidru upřesnit. Když totiž ku konci komedie chór opěvuje Aischylův výstup z podsvětí a jeho návrat do Athén, tu se tento těší z toho, že již nebude musit sedět se Sokratem, odhazovat múzické umění a trávit čas žvaněním (1491-9). Kdyby Platon byl napsal Faidros před Žábami, sotva by ho byl Aristofanes mohl napadnout jako muže, který odhodil múzické umění, aby se mohl věnovat žvanění v sedánkách se Sokratem. – Když Aristofanes koncipoval ten zpěv chóru, jak mohl nemyslit na Platona?

Chtěl-li Platon odpovědět na invektivu v Žábách, musil odpovědět i na karikaturu Sokrata v Aristofanových Oblacích. V Oblacích Aristofanes uvádí na svou scénu Sokrata a jeho žáky pejorativně jako ‚ti bez bot‘, respektive ‚ti bosonozí‘ (tous anupodêtous, 103). Ve Faidru, když se Sokrates s Faidrem vydají na cestu za hradbami a Sokrates navrhne, aby se vydali na cestu podél Ilisu a pak si někde v klidu sedli, Faidros souhlasí: „To je tedy dobře, že jsem právě bos; ty ovšem jsi tak vždycky. To se nám to půjde tak nejsnáze, když se budeme brodit vodou, a nebude to nepříjemné, zvláště v tomto ročním období a v tuto denní dobu.“ (229a, překlad z Faidru je Fr. Novotného.)

V minulém příspěvku jsem zmínil, že v rámci uvažovaného datování dialogu, kdy Athéňané byli již po leta uzavřeni ve svých městských hradbách, již samo otevření dialogu procházkou za hradbami je voláním po míru. Toto volání Platon zvýrazňuje volbou ročního období – horké léto – a denního období – blížící se poledne –, protože tou dobou bylo uzavření Athéňanů v městských hradbách obzvlášť obtížné. Platon dále rozvíjí myšlenku, co všecko Athéňané kvůli válce již mnoho let ztrácejí. Když ho Sokrates vyzve, aby našel místo, kde si sednou, Faidros navrhuje: „Vidíš tamhle ten vysoký platan? Tam je stín a příhodný chládek a také tráva na posezení, nebo, budeme-li chtít, na poležení.“ Když dojdou na místo, které se Faidrovi zalíbilo, Sokrates je nadšen: „Při Héře, krásné je to místo k pohovění. I tento platan je velmi rozložitý a vysoký, a překrásná je i výška a stinnost agnu (Novotný překládá ‚výška a stinnost vrby‘, k tomu však poznamenává, že nejde o naši vrbu, nýbrž ‚strom Abrahamův, drmek, botanicky vitex agnus castus‘, kterému ‚Řekové přičítali zvláštní účinek na udržení pohlavní cudnosti‘. Mně vadí slovo ‚vrba‘, které mi tu nezní.) A jak je v plném květu, že naplňuje celé místo co nejlahodnější vůní! A zpod platanu vytéká roztomilý pramen velmi studené vody, jak je možno zkusiti nohou. Podle loutek a sošek se podobá, že to je místo zasvěcené nějakým nymfám a Achelóovi. A k tomu libý dech tohoto místa je tak milý a silně lahodný; letně a zvučně přizvukuje ke sboru cikád. Ze všeho však nejlepší je tráva, že roste na mírném svahu a pohodlně podpírá hlavu tomu, kdo si na ni lehne. Tak jsi dokonale provedl svou úlohu vůdce cizinců, milý Faidre.“ (230b-c) – ‚Sborem cikád‘ Novotný překládá Platonovo tôn tettigôn chorô̢; pozorný čtenář, kterému byl Faidros určen a který se nepochybně účastnil představení Aristofanových Žab, si v tuto chvíli pomyslí, že tu zřejmě Platon proti chóru mystů z Žab staví chór cikád a že proto v dalším bude od tohoto chóru lze čekat něco, co bude mít co říct k oné zmíněné invektivě chóru Žab.

V souvislosti s tím, že v rámci uvažovaného datování lze dialog vidět jako volání po míru, ještě stojí za zmínku, že Platon se nespokojuje Sokratovou a Faidrovou procházkou za hradbami města, ale otázku svobodného pohybu po Atice dále zvýrazňuje. Když Faidros Sokratovi poví, o čem Lysiova řeč je, Sokrates na to: „Já jsem tak naplněn touhou to slyšet, že se tě nepustím, i kdybys šel procházkou až do Megar a podle Hérodika došel k samým hradbám a pak se vracel (227d).“ (Novotný k tomu poznamenává, že Megara je město asi 30 km západně od Athén a Hérodikos že byl učitelem tělesné výchovy a zakladatelem léčebné gymnastiky.) A když se pak Faidros pozastaví nad tím, že v té krásné krajině Sokrates o sobě mluví jako o cizinci, Sokrates mu odpoví, že je milovníkem učení, že ho krajiny a stromy nechtějí ničemu učit, lidé ve městě však ano, že však Faidros našel prostředek, jak ho dostat ven: „Ty mne patrně budeš vodit po celé Atice i kamkoli jinam budeš chtít, když mi budeš podávat v knížkách řeči.“ (230d-e)

***

V Oblacích Aristofanes představil Sokrata ústy nepoctivého sedláka Strepsiada (Překrucovače) jako neznaboha. Když chce Strepsiades přinutit svého syna Feidippida, aby šel k Sokratovi do učení, naučil se rétorice a otci vyhrál soudní pře, kterými mu jeho věřitelé hrozili, jeho syn mu na to: „Při Diovi Olympském, ty ses zbláznil (817).“ Strepsiades – který se právě ze Sokratovy Myslírny (Frontistêrion (94) vrátil, kam šel, aby se rétorice sám naučil, Sokrates však prozkoušel jeho schopnosti přemýšlet a vyhodil ho jako zcela neschopného (239¨-790) – se synovi vysmívá, že přísahal při Diovi: „Vidíš, jak dobré je učit se, Feidippide? Zeus není.“ Když se syn zeptá, kdo to tvrdí, Strepsiades odpovídá: „Melijský Sokrates“ (830) – To je narážka na Diagora Melijského, který kvůli svým útokům na řeckou lidovou víru (auf den griechischen Volksglauben) dostal přízvisko ‚bezbožný‘ atheos, jak píše T. Kock ve svém vydání Oblak (Berlin, 1862). – Když si pak Strepsiades ze Sokratovy Myslírny přivede syna, který tam načichl Sokratem, oba se spolu pohádají, a syn ho ztluče, Strepsiades naříká: „Jaké šílenství mě to popadlo, že jsem kvůli Sokratovi bohy zavrhnul (1476-7).“

Korekci tohoto překrouceného pohledu na Sokrata Platon provádí v následujícím rozhovoru. Faidros: „Řekni mi, Sokrate, není-li pravda, že to je někde zde, u Ilisu, odkud prý Boreas uchvátil Óreithyii? [Novotný poznamenává: „Boreas byl bůh severního větru. Óreithyia byla dcera athénského krále Erechthea. Boreas ji podle mýtu unesl do svého domova v Thrákii. Za války s Peršany pomohl prý Boreas Athéňanům a ti mu postavili u Ilisu oltář.“] … Ale řekni mi, u Dia, Sokrate, ty věříš, že je tohle vypravování pravda?“ – Sokrates: „Ale kdybych nevěřil jako ti naši mudrci, nebylo by to nic zvláštního. Tu bych pak po mudrcku řekl, že ji náraz severáku srazil z blízkých skal, když si hrála s Farmakeií; když pak takto zahynula, že se řeklo, že byla unesena od Borea – nebo s vrchu Areova; vypravuje se totiž zase i tato pověst, že byla uchvácena odtamtud, a ne odsud. Já, Faidre, pokládám takovéto výklady jinak za hezké, ale o jejich původci soudím, že to byl muž až příliš bystrý a snaživý a ne velmi šťastný, a to pro nic jiného, nežli že potom musí opravovat podoby Hippokentaurů a pak zase Chimaiřinu a valí se na něho dav takových Gorgon a Pegasů i množství a obludnost jiných nepochopitelných a divných tvorů. Jestliže k těm přijde někdo nevěřící a bude každého posuzovat podle pravděpodobnosti, s užitím jakési hrubé moudrosti, bude k tomu potřebovat mnoho času. Já však naprosto nemám kdy na takové věci; příčina toho je, příteli, tato: Nedovedu ještě podle toho nápisu v Delfách poznat sám sebe; proto se mi zdá směšno, když ještě toto neznám, zkoumat cizí věci. Proto tedy nechávám tyto věci být a věře tomu, co se o nich obecně myslí (peithomenos de tô̢ nomizomenô̢ peri autôn, 230a2), zkoumám, jak jsem právě řekl, nikoli je, nýbrž sám sebe, zdali jsem nějaké zvíře nad Tyfóna zavilejší a soptivější, či tvor krotší a jednodušší, od přírody účastný jakéhosi božského a nesoptivého údělu.“ (229b-230a).

Novotný poznamenává: „Tyfón je mystická personifikace zhoubného vichru. Podle Hesioda je to obr se stem dračích hlav, který se chtěl zmocnit vlády nad bohy i lidmi, ale byl od Dia přemožen a sražen do Tartaru.“ Platon tu tak víru v Tyfóna, a tedy i v Dia, kterou Sokrates přijímá, pojí se samotným základem Sokratova filozofického úsilí.