4 Platonův první dialog, s přihlédnutím k Euripidově Heleně a Aristofonovým Žábám

Jak jsem ve svém druhém příspěvku (z 15. března) na toto téma uvedl, kladu Faidros jakožto Platonův první dialog do roku 405 př.n.l., což mi umožňuje tento dialog vidět jako Platonovu odpověď na komedii Žáby, v níž Aristofanes svůj humor namířil proti Sokratovi. Příspěvek končím tím, že se v dalším budu zabývat vztažnými body mezi Aristofanovými Žábami a Platonovým Faidrem. Svůj další, tedy třetí příspěvek, jsem uvedl s tím, že si nejprve znovu přečtu Faidros, aby mi něco důležitého při srovnání Platonova dialogu s Aristofanovou komedií neuniklo, a že jsem zatím přečetl pouze úvodní část dialogu, až k momentu, kdy Faidros začíná Sokratovi číst Lysiovu řeč. Té úvodní části dialogu jsem příspěvek věnoval.

Když jsem se pak chystal do Lysiovy řeči, tu jsem si uvědomil, že než se do Lysiovy řeči, a tedy do dalšího čtení Faidru, pustím, musím si přečíst Euripidovu Helenu. Proč Helenu? Když Faidros přečte Lysiovu řeč, v níž tento horuje pro sex oproštěný od lásky, kterou líčí jako pomatení ku škodě hocha, o kterého mu jde, a Sokrates pronese svou řeč ‚na totéž téma‘, věnovanou daleko působivější kritice škodlivého erotického pomatení, tu chce Sokrates odejít, aniž by řeč dokončil. Faidros ho chce zadržet, aby si o věci povídali, především je to však Sokratovo daimonion, které mu řekne své ‚ne‘, a on pochopí, že se proti bohu Erotovi provinil, a že se musí ospravedlnit, tak jako se Stesichorus ospravedlnil, když nejprve zhanobil ve své básni Helenu, oslepl, pochopil proč, a tak napsal svou palinodii: „však není pravdivá tato řeč, a nevstoupila‘s na loď krásně krytou a na hrad trojský jsi nepřišla“ – a zrak se mu navrátil (243a-b).

Nuže, na podkladě datování Faidru v roce 405 považuji za nemožné, že by Platonův čtenář byl mohl Sokratovo extempore se Stesichorem číst, aniž by při tom pomyslil na Euripidovu Helenu, kde Helena v prologu vysvětluje, že stojí na břehu Nilu, v Egyptě, před královským palácem, na hrobě Protea, krále, ke kterému ji odnesl Hermes co by nejctnostnějšímu z žijících lidí, aby pod jeho ochranou zachovala své manželské lože nedotknuté v čekání na  Menelaa, jejího manžela, který šel válčit proti Troji, aby potrestal Parida, který Helenu – ve skutečnosti pouhou její nápodobu, stvořenou bohyní Hérou z éteru – unesl. Skutečná Helena v prologu vysvětluje, že se utekla na hrob Protea, aby ji ochránil před jeho synem Theoklymenem, který si ji chce vzít za ženu. V Euripidově Heleně se Menelaos se svou ženou, skutečnou Helenou – eidolon Heleny se rozplynulo a navrátilo do éteru – šťastně vrací do Sparty.

Pokládám za nemožné, že by Platon byl v roce 405 učinil Stesichorovu palinodii – kterou inspirován Sokrates přednese palinodii svou – bodem klíčového obratu v celém dialogu, aniž by sám měl Euripidovu Helenu na mysli, a k této tak své čtenáře poukazoval. Abych si věc ujasnil, bylo potřebí, abych si přečetl nejen Euripidovu Helenu, ale znovu i Aristofanovy Žáby. Následující příspěvek je psán na podkladě této četby.

***

Jak jsem již podotkl, při čtení pasáže týkající se Stesichorovy palinodie na Helenu čtenář nemohl nepomyslit na Euripidovu Helenu, a pozorný čtenář, jistě dobře znalý Aristofana, se tu jistě otázal, zda se tím poukazem na Euripidovu Helenu Platon nestaví na stranu Euripida proti Aristofanově karikaturám tohoto básníka. V Oblacích, stále ještě se zájmem čtených – dokladem toho je prostý fakt, že se nám Oblaka zachovala – Feidippides po příchodu ze Sokratovy Myslírny (Frontistérion) zapěl otci Strepsiadovi, jak otec, kterého syn zpohlavkoval, vykládá, zpěv z Euripidovy tragédie (nedochované) Aiolos: ‚jak bratr [Makareus] souložil, bože ochraňuj nás od zlého [ôlexikake, podle scholiasty tu Strepsiades vzývá Herakla], se svou sestrou [Kanake, Makareus a Kanake měli společnou matku]‘ (v. 1372). V Aristofanových Žábách je vnášení takových incestních vztahů do tragického umění tím prvním, z čeho Aischylos viní Euripida (v. 850). Později k tomu Aischylos přidává ještě Euripidovu Faidru [Faidra se pokusila svést svého nevlastního syna Hippolyta] a Sthenoboiu [Sthenoboia se pokusila svést Bellerofonta; Aischylos mluví v plurálu: Faidry a Sthenoboie] (vv. 1033-4). Obraz Heleny v Euripidově Heleně je obrazem té nejčistší, nejvěrnější, a vysoce inteligentní ženy, která ve své lásce k Menelaovi na tohoto věrně čeká 17 let – deset let to Řekům trvalo, než dobyli a zničili Troju a Menelaos si odvedl Hlenu, respektive její fantom, stvořený Hérou z éteru, a sedm dalších let se Menelaos toulal po moři, které mu nedovolilo doplout domů do Sparty.

Když si pak přečteme Sokratovu palinodii, kde tento do nebe vynáší čistou lásku mezi filozofem a jeho milovaným žákem, jejíž trvání je celoživotní a jde až za hrob, tu si uvědomíme, že poukazem na Euripidovu Helenu skrze Stesichora Platon naznačil možnost věrné lásky mezi mužem a ženou. A protože se nám v rámci uvažovaného datování Faidru tento dialog ukázal jako Platonovo volání po míru, tu si uvědomíme, že to je další věc, kterou má Faidros s Euripidovou Helenou společné. Euripides totiž v Heleně proměňuje Trojskou válku v tragikomedii, a chór Heleny tu přednáší velice silný a působivý zpěv na obranu míru, namířený proti ztotožnění mužské ctnosti (aretê) s ctností válečnickou (1107-1164).

Proč Platon na Euripidovu Helenu nepoukázal přímo, ne pouze v hádankách skrze Stesichorovu palinodii na Helenu? Faidros se v rámci svého dramatického datování odehrává v období míru, před tím, než byl Faidros vyhnán do exilu. Euripidova Helena byla dána na jeviště v roce 412 př.n.l., tedy rok po obnovení války mezi Spartou a Athénami, jež započala nešťastným athénským tažením na Sicílii, které skončilo totálním zničením athénské armády a loďstva v roce 413.

Že tu nejde o pouhou spekulaci, že Platon přes Stesichorovu palinodii na Euripidovu Helenu poukazuje a proti Aristofanovu zesměšnění Euripida v Žábách se tak staví, to se nám ozřejmí dále ve  Faidru, kde Platon dosavadní vynálezy sofistů, učitelů rétoriky, deklasuje do roviny pouhých přípravných pomůcek, aby tak připravil půdu pro nástin skutečné rétoriky, kterou je potřebí postavit na dialektice. Platon tu celou věc čtenáři přibližuje nejprve s poukazem na Akoumena a Eryximacha, známé to lékaře, aby ukázal, co skutečně vědecky postavená věda obnáší, a pak se podobným způsobem obrací na Sofoklea a Euripida, aby ukázal, co opravdové umění vyžaduje. Podívejme se na tuto pasáž v Novotného překladu:

Sokrates: „A co kdyby někdo přišel zase k Sofokleovi a Euripidovi a tvrdil, že umí o malé věci skládati tuze dlouhé řeči a o velké zase docela krátké, a to podle své vůle řeči žalostné a naopak zase strašlivé a hrozivé, i všechny jiné takové věci, a že myslí, když tomu vyučuje, že je učitelem skládání tragédie?“

Faidros: „I ti by se, Sokrate, myslím, smáli tomu, kdo si myslí, že tragédie je něco jiného než sestavení těchto složek, tvořené tak, aby se hodily k sobě vespolek i k celku.“

Sokrates: „Ale myslím, že by se na něj hrubě neobořili, nýbrž by mu odpověděli jako hudebník (hate mousikos ôn ‚jako muž múzickým uměním nadaný‘), který by se setkal s mužem myslícím o sobě, že je odborníkem v harmonii, protože ví, jak se ladí struna na tón co nejvyšší a nejhlubší; ten by také neřekl prudce: ‚Nešťastníče, blázníš!“, nýbrž, odpověděl by, jakožto člověk múzický, vlídněji: ‚Dobrý muži, je sice nutné umět i tyto věci, když chce člověk být odborníkem v harmonii, ale není vyloučeno, že kdo má tvé vzdělání, nerozumí harmonii ani dost málo; ty totiž máš znalosti, které jsou nutnou přípravou k harmonii, ale ne znalosti o harmonii.“

Faidros: „Zcela správně.“

Tento obraz Euripida, který tu je Platonem představen spolu se Sofoklem jako vzor gentlemana, stojí v příkrém protikladu k Aristofanovým Žábám, kde je Euripides představen jako muž obdivovaný lůzou, muž, který hrubě napadá Aischyla ve snaze usednout na jeho trůn, kam podle názoru jeho nekultivovaných pod-světských obdivovatelů patří, jako muž stojící v příkrém protikladu k gentlemanskému Sofokleovi.

***

Moc by mě zajímalo, jak pasáž ve Faidru týkající se Sofoklea a Euripida vykládají platonští odborníci v rámci svého pozdního datování tohoto dialogu. K dispozici mám pouze Hackforthovo a Roweovo komentované vydání; ti danou pasáž přecházejí mlčením.