Thursday, March 3, 2022

Euthyphro in the Cratylus – second continuation

Socrates’ second reference to Euthyphro comes just two Stephanus pages after the first one, at 399a1. He says to Hermogenes: ‘That is to say, you trust to the inspiration of Euthyphro.’ – Hermogenes: ‘Of course.’ (Tr. B. Jowett)

How did the two get to this second reference to Euthyphro??

After explaining the names of the gods, for which see the preceding post, Socrates asks, what next. Hermogenes suggests demons (dai/monaj), heroes (h3rwaj) and men (a0nqrw&pouj, 397d9). Socrates says that ‘Hesiod called them demons because they were dah/monej (knowing or wise), and in our older Attic dialect the word itself occurs. Now he and poets say truly, that when a good man dies he has honour (timh/n) and a mighty portion (mega/lhn moi=ran) among the dead, and becomes a demon; which is a name signifying wisdom (kata\ th\n th=j fronh/sewj e0pwnumi/an). And I say too (tau/th| ou]n ti/qemai kai\ e0gw&), that every man (pa/nt’ a1ndra) that happens to be a good man (o3j a2n a0gaqo\j h]|) is more than human (daimo/nion ei]nai) both in life (kai\ zw~nta) and death (kai\ teleuth/santa), and is rightly (kai\ o0rqw~j) called a demon (dai/mona kalei=sqai).

Hermogenes: ‘Then I rather think (Kai\ e0gw& moi dokw~) that I am of one mind with you (pa/nu soi su/myhfoj ei]nai); but what is the meaning of the word “hero”?’ (h3rwj, in the old writing e3rwj.)

***

The explanation in brackets is misleading. The “new” writing was originated in Ionia, and was adopted in Athens in 403 B.C. Until then, the Athenians used the capital letters, E stood for e,h, O for o,w, and H for the rough breathing. In the pre-403 Athens h3rwj was written HEROS. (See Greek Grammar, by H.W. Smyth, revised by G.M. Messing, Harvard University Press, p. 8, par. 2.)

***

Socrates: ‘I think that there is no difficulty in explaining this (Tou=to de\ ou0 pa/nu xalepo\n e0nnoh=sai), for the name is not much altered (smikro\n ga\r parh=ktai au0tw~n to\ o1noma), and signifies (dhlou=n) that they were born of love (th\n e0k tou= e1rwtoj ge/nesin).’

Hermogenes does not understand: ‘What do you mean?’ (Pw=j le/geij;)

Socrates says, as Hermogenes well knows, that heroes (h3rwej) are demigods (h(mi/qeoi): ‘All of them (Pa/ntej dh/pou) sprang (gego/nasin) either from the love of a god for a mortal woman (e0rasqe/ntoj h2 qeou= qnhth=j), or of a mortal man (h2 qnhtou=) for a goddess (qea=j); if you consider (e0a\n ou]n skoph=|j) the word in the old Attic (kata\ th\n A)ttikh\n th\n palaia\n fwnh/n), you will see better (ma=llon ei1sh|) that the name heros [HEROS] is only a slight alteration of Eros [EROS].’

Then Socrates contemplates an alternative, different explanation: ‘either this is the meaning (kai\ h2toi tou=to le/gei tou\j h3rwaj), or that they were wise (h2 o3ti sofoi\ h]san) and skilful as rhetoricians (kai\ r9h/torej deinoi/) and dialecticians (kai\ dialektikoi/), and able to put the question (e0rwta=n), for ei2rein is equivalent to le/gein. And therefore, as I was saying (o3per ou]n a1rti le/gomen), in the Attic dialect (e0n th|= A)ttikh=| fwnh=| lego/menoi) the heroes (oi( h3rwej) turn out to be rhetoricians and questioners (r(h/tore/j tinej kai\ e0rwthtikoi\ sumbai/nousin); so that (w#ste ) the noble breed of heroes (to\ h9rwiko\n fu=lon) becomes (gi/gnetai) a kind of sophists and rhetors (r9hto/rwn kai\ sofistw~n ge/noj). But this is not difficult to come up with (a0lla\ ou0 tou=to xalepo/n e0stin e0nnoh=sai), but why men are called a1nqrwpoi, this is more difficult (a0lla\ ma=llon to\ tw~n a0nqrw&pwn, dia\ ti/ pote “a1nqrwpoi” kalou=ntai); can you tell me (su\ e1xeij ei0pei=n;)?

Hermogenes says he can’t, and would not try even if he could: ‘because I think (dia\ to\ h9gei=sqai) you are more likely to find out (se\ ma=llon eu9rh/sein) than myself (h2 e0mauto/n).’

Socrates: ‘You trust to the inspiration of Euthyphro (Th=| tou= Eu0qu/fronoj e0pipnoi/a| pisteu/eij), it seems (w(j e1oikaj),’

Hermogenes: ‘That’s clear (Dh=la dh/)). (398b5-399a2, tr. B. Jowett)

 

 

Wednesday, March 2, 2022

Euthyphro in the Cratylus – continuation

Having presented the etymological explanation of the names of Zeus, Cronos, and Uranus, Socrates says that if he remembered the genealogy of Hesiod, he would have gone on and tried the same sort of enquiry on the remoter ancestors of the gods ‘to make a trial (e3wj a0pepeira/qhn) of this wisdom (th=j sofi/aj tauthsi/) – which now (h9 nu=n), all in an instant (e0cai/fnhj), has come to me (e0moi\ prospe/ptwken), just at present (a3rti), I know not whence  (ou0k oi]d’ o9po/qen) – what it would do (ti/ poih/sei)’ (396c6-d1),

Hermogenes: ‘You seem to me, Socrates, to be quite like a prophet newly inspired, and to be uttering oracles (xrhsmw|dei=n).’

Socrates: ‘Yes, Hermogenes, and I believe that I caught the inspiration from the great Euthyphro of the Prospaltian deme, who gave me a long lecture which commenced at dawn: he talked and I listened, and his wisdom and enchanting ravishment has not only filled my ears but taken possession of my soul. I think that this will be the right course – today (to\ me\n th/meron) I shall let his superhuman power work and finish my investigation of names (kai\ ta\ loipa\ peri\ tw~n o0noma/twn e0piske/yasqai); but tomorrow (au1rion de/), if you (as the discussion goes, the “you” appears to refer simply to Hermogenes) are so disposed (a2n kai\ u9mi=n sundokh=|, Socrates’ u9mi=n indicates that he considers Cratylus, as well as himself and Hermogenes, as the one possessed by Euthyphro’s enchanting wisdom; so far, Cratylus has been a silent bystander, and will remain so, until the last discussion, in which Socrates assumes the role of the purifying sophist), we will conjure him away (a0podiopomphso/meqa au0th/n, 396e3-4; the feminine pronoun au0th/n refers to th=j sofi/aj tauthsi/, “this wisdom”, 396c6, in the last sentence in Socrates’ preceding speech), and make a purgation of him (“of it” au0th/n), if we can only find some priest or sophist who is skilled in purification of this sort.’

Hermogenes: ‘With all my heart; for I am very curious to hear the rest of the inquiry about names.’ (396d2-397a3, Jowett’s translation, amended)

Is it just the chutzpah of investigating the names of the gods that requires purgation, or is there yet another train of thought involved, which deserves purgation?

Socrates: ‘Ought we not to begin with the consideration of the gods (a0po\ tw~n qew~n a1rxesqai), and show for what reason they are rightly so named?’

Hermogenes: ‘Yes, that will be well.’

Socrates: ‘My notion would be something of this sort; – I suspect that the sun, moon, earth, stars and heaven, were the only gods known to the original Hellenes, which is still the case with many barbarians. Seeing that they were always moving and running (i0o/nta dro/mw| kai\ qeo/nta), from this nature (a0po\ tau/thj th=j fu/sewj) of running (th=j tou= qei=n) they were called gods (“qeou/j” au0tou\j e0ponoma/sai); and when men became acquainted with the other gods, they proceeded to apply the same name to them all. Do you think that likely?’

Hermogenes: ‘I think it very likely indeed.’ (397c4-d7; Jowett’s translation, amended)

***

In the closing section of the dialogue Socrates says to Cratylos:

‘Let us now examine this (e1ti toi/nun to/de skeyw&meqa), that we are not misled by the appearance of such a multitude of names (o3pwj mh\ h9ma=j ta\ polla\ tau=ta o0no/mata e0capata=|), all tending in the same direction (e0j tau0to\n tei/nonta); if indeed (ei0 tw~| o1nti me/n) the givers (oi9 qe/menoi) of those names (au0ta/) gave them thinking (dianohqe/ntej ge e1qento) that all things are always in motion (w(j i0o/ntwn a9pa/ntwn a0ei/) and in flux (kai\ r9eo/ntwn). For they seem even to me (fai/nontai ga\r e1moige kai\ au0tw~|) that they were thinking that way (ou3tw dianohqh/nai); but that (to\ d’), perhaps (ei0 e1tuxen), is not happening that way (ou0x ou3twj e1xei), and they themselves (a0ll’ ou3toi au0toi/ te) are carried round (kukw~ntai), and drag us in after them (kai\ h9ma=j e0felko/menoi prosemba/llousin). For examine (ske/yai ga/r), master (w} qauma/sie) Cratylus (Kratu/le), that about which I often dream (o4 e1gwge polla/kij o0neirw&ttw), whether we are to maintain (po/teron fwme/n) that there is something (ti ei]nai) which is beautiful itself (au0to\ kalo/n) and good (kai\ a0gaqo/n), and each of the things that are (kai\ e4n e3kaston tw~n o1ntwn) in the same way (ou3tw), or not (h2 mh/)?’

Cratylus: ‘Certainly, Socrates, I think so (e1moige dokei=, w} Sw&kratej).’ (439b10-d2, Jowett’s translation, amended)

Monday, February 28, 2022

Euthyphro in the Cratylus

After the intermezzo with Ludvík Vaculík, let me return to Plato. In ‘1 Plato’s Euthyphro and Cratylus’ I argued that Plato came to the Porch of the King Archon intending to present to the King Archon his written indictment (graya/menon, Diog. Laert. II. 29) of his father, in which he indicted him for murder (fo/nou, Euth.4a10). He justified his intention to do so with reference to Zeus who ‘bound his father’, Cronos, ‘because he wickedly devoured his sons’, and to Cronos, who too punished (by castration, e0ktemei=n) his father, Uranus, ‘for similar reasons’ (di’ e3tera toiau=ta) (Euth. 6a1-3).

Euthyphro opens the dialogue by asking Socrates ‘What has happened (Ti/ new&teron ge/gonen) that you have abandoned your activities in Lyceum (ta\j e0n Lukei/w| katalipw_n diatriba\j), and spend now your time here (e0nqa/de nu=n diatri/beij), at the porch of the King Archon. Diatri/bw means ‘rub hard’, ‘wear away’; metaphorically of time: ‘spend time’, ‘waste time’, and so, Euthyphro must have watched Socrates for some time. This means that Euthyphro was approaching the porch of the King Archon, to put his case to the “King”, not coming out of it, and that the whole dialogue took place before Euthyphro indicted his father, not after he indicted him. Diogenes Laertius says in the Life of Socrates that ‘Socrates, after some conversation with Euthyphro upon piety, diverted him from his purpose’, i.e. diverted Euthyphro from indicting his father (II. 29).

This was no small thing, for as Euthyphro says, his father, and all his other relatives and friends tried to divert him from indicting his father. How did Socrates achieve it? The only thing we can learn in the Euthyphro is that Euthyphro could not refute Socrates’ objections against the view of piety with which he justified his intended indictment of his father. For when Socrates shows to him that he is contradicting himself, and wants to start their investigation of piety all over again, Euthyphro remembers that he is due to go somewhere in a hurry (speu/dw poi), and hurries away, promising Socrates ‘another time’ (ei0j au]qij, 15e3-4). Presumably, Euthyphro hurries away still convinced that he is right. Is it likely that Socrates with his few objections against Euthyphro’s views on piety could shake his conviction of being a great expert on all matters concerning religiosity? (4d9-5a2) Doesn’t this mean that Diogenes’ story about Socrates diverting Euthyphro from indicting his father must be rejected as spurious? On the other hand, it must have been well known whether Euthyphro did indict his father of murder or refrained from doing so.

The Cratylus offers us a solution to this conundrum. Thrown into uncertainty concerning his original understanding of his religious duty, Euthyphro appears to have turned to what he believed to be the original significance of the names of Zeus, Cronos, and Uranus. This turn of Euthyphro’s mind affected Socrates deeply – ‘Euthyphro talked and I listened, and he has filled not only my ears with his wisdom, but has taken possession of my soul’ (396d6-8).

Socrates’ etymological speculations about the names of Zeus, Cronos, and Uranus in the Cratylus must have reminded Plato’s readers of the etymological speculations with which Plato opens his hymn on love in the Phaedrus, the Palinode. To make this clear, let us turn to the texts.

In the Cratylus, Socrates ends his etymological speculations concerning the names of Zeus, Cronos, and Uranus by reflecting on ‘this wisdom’ (sofi/a au3th), which has come to him ‘all in an instant’ (e0cai/fnhj), ‘I know not whence’ (ou0k oi]d’ o9po/qen, 396c6-d1). In the Phaedrus, when Phaedrus finished reading Lysias’ erotic speech, Socrates feels (ai0sqa/nomai) his breast (sth/qoj) becoming full (plh=rej) with a different speech ‘which is no worse’ (mh\ xei/rw): ‘I know well that it can’t have come from my own mind, for I know of my own ignorance; I must have been filled up (peplhrw&sqai) from a different source (235c6-d1).’

In the Cratylus Socrates says that we are right in calling Zeus Zena (Zh=na) and Dia (Di/a), through (di/a) whom (o3n) we all have our life (to\ zh=n). The name of Cronos he derives from ‘the pure (to\ kaqaro/n) and undefiled (a0kh/raton) mind (tou= nou=)’, and Uranus from ‘looking upwards to heavenly bodies’ (o9ra=n ta\ a1nw), which is the way to have a pure mind’ (to\n kaqaro\n nou=n paragi/gnesqai) (396a-c).

In the Phaedrus love is viewed as madness (mani/a), negatively in Lysias’ and Socrates’ first speech, but as the highest good in Socrates’ second speech, the Palinode. In the opening passage of the Palinode Socrates ‘appeals to the testimony (a1cion e0pimartu/rasqai) of the men of old (tw~n palaiw~n) who gave things their names (oi9 ta\ o0no/mata tiqe/menoi, 244b6-7) … otherwise they would not have given to that greatest of arts (th=| kalli/sth| te/xnh|), whereby the future is discerned (h9| to\ me/llon kri/netai), this very name (au0to\ tou=to tou1noma), madness (maniken, manikh/n) … though the men of to-day (oi9 nu=n), with no sense of values (a0peirokalw~j), put in the letter “t” (to\ tau= e0pemba/llontej) and call it mantic (mantikh\n e0ka/lesan, 244b6-c2).

The introductory passage in the Phaedran Palinode can be read as an introduction to the Cratylus.

Sunday, February 27, 2022

Otázky týkající se Vaculíkova Českého snáře – 4. pokračování

Vážená Hano Kosáková,

Svými otázkami jste ve mně rozbouřila spoustu vzpomínek a s nimi spojených dohadů, takže to všechno vážně ohrozilo mou práci – zabývám se totiž Platonovým dialogem Kratylem, jemuž jsem zatím věnoval několik posledních příspěvků na mém blogu. Tu práci nad Kratylem dlužím jak zájemcům o Platona, tak i sobě samému. Abych se k té práci mohl vrátit, musím korespondenci s Vámi ukončit. S lítostí.

Závěrem pár slov k onomu ‚rozjasnění‘ díky četbě Sametových filosofů.

[V 3. pokračování jsem napsal: O žádný pokus o vraždu mé ženy a o inkriminování mě tedy nešlo. O co tedy šlo? Že to musilo být v souvislosti s návštěvou Charlese Taylora bylo jasné. V jaké souvislosti? To mi dlouho vrtalo hlavou, kdykoli jsem si na věc vzpomněl. Až při čtení Sametových filozofů se mi rozjasnilo.]

Dayová píše: ‚Sekce oxfordských filosofů odsouhlasila, že za peníze od výboru Literae Humaniores vyšle jako dalšího návštěvníka kanadského profesora Charlese Taylora, profesora sociologie a politologie na All Souls College. V úterý 5. června se Kathy Wilkesová dostavila do Lukesovy kanceláře v Balliol College, aby Taylora instruovala … Téhož červnového večera, kdy Wilkesová, Lukes a Taylor seděli v Balliol College a hovořili o pražském semináři, Zdena Tominová se vracela z návštěvy u rodiny Grušových. Když vstoupila do vchodu č. 4 [správně č. 3] v Keramické ulici, zaútočil na ni maskovaný muž. Zachránil ji kolemjdoucí, byla však surově zbita.‘ Anglická verse je přesnější: ‚Passers-bv rescued her, but not before she was severely beaten.‘ Chyba v české versi je asi chybou tiskaře; správně: ‚Zachránili ji kolemjdoucí‘; tiskaři ulítlo to měkké i, z množného čísla tak udělal číslo jednotné.

Obě verse to podstatné pokroutili stejným způsobem: ‚byla však surově zbita‘, ‚she was severely beaten‘. Maskovaný muž nepřišel Zdenu ‚surově zbít’; uhodil ji obuškem přes hlavu, aby ji odtáhl do auta a odvezl. Tomu kolemjdoucí zabránili prostě tím, že šli kolem a hlasitě se bavili.

To podstatné, co následuje, je v české versi zkomoleno: ‚Tě obvykle více vyhovovalo … Správně asi ‚Těm‘, i tak však chybí reference k tajné policii. Proto v angličtině: ‚It was usual and more convenient for the secret police to attack women than men. Julius, although not heavily built, was formidably strong and if he had fought back it would have taken several policemen to overcome him. The attack on Zdena was probably unconnected with the philosophy seminars; she had built important contacts in the western peace movement, and had been chosen as one of the three Charter spokepersons for 1979. A week earlier, on 29th May, her fellow spokesmen (Václav Benda and Jiří Dienstbier) had been detained bz the police … Earlier on the day of her attack, replacement spokesmen (Jiří Hájek a Ladislav Hejdánek) had been chosen.‘

Psal jsem tedy chybně, že v té době byla Zdena jedinou mluvčí Charty na svobodě.

Nyní však k tomu vážnému pokroucení, které zapříčinilo mé ‚rozjasnění‘. Barbaře Dayové jsem o celé věci podrobně vykládal, zhruba tak, jak jsem Vám o tom psal v minulém mejlu. Celou věc však napsala tak, aby vyloučila sebemenší náznak toho, že jsem v tom měl být i já a že jsme měli být oba odvlečeni. Kam? Mé rozjasnění: Do psychiatrické léčebny a Charles Taylor nás měl zachránit, za ochotné pomoci ministerstva vnitra mě a Zdenu z psychiatrické léčebny dostat a odvézt do Anglie. Já pak z vděčnosti za tu záchranu měl být poslušen tomu, co by pro mě (pro nás) zařídili.

Nick Cohen otevírá svůj článek ‚The Pub Philosopher‘ slovy: The judgments passed by Oxford dons on Julius Tomin seem outrageously brutal. „I don’t wish to sound East European,“ said one, „but perhaps he does need psychiatric help.“ … „But you can disguise paranoia in the East. There are so many real conspiracies. There aren’t the same excuses when you come to the West“.‘ (Článek si lze otevřít na mé webové stránce. Dejte na Google Julius Tomin, tam se Vám objeví mé fotky a v pravé straně nahoře, nemýlím-li se, je informace o tom, jak si mou webovou stránku otevřít.)

Jsem paranoidní, když mi v těch slovech zaznívá lítost nad tím, že se české tajné policii nepodařilo mě do psychiatrické léčebny dostat? Na obranu české tajné policie musím říct, že ve věci dělali, co mohli, vždycky se však někde našel nějaký zádrhel. Uvedu aspoň jeden takový pokus, pokus poslední.

V listopadu 1979 jsem dostal předvolání k psychiatrovi. V odpověď jsem se otázal, na jakém podkladě mě k psychiatrovi předvolávají. Místo odpovědi mi znova předvolání poslali s tím, že budu předveden na psychiatrii násilím, odmítnu-li přijít sám. V té době do Prahy přijel profesor Thomas Mautner, aby měl v mém semináři přednášku. Po přednášce jsem mu předvolání ukázal a požádal ho, může-li, aby tam šel se mnou. Odpověděl, že se mnou rád půjde, podaří-li se mu prodloužit visum. Poté jsem zašel do Slavie, kde se vždy ve čtvrtek, nemýlím-li se, scházeli literáti. Ukázal jsem jim předvolání, s tím, že bych uvítal, kdyby tam šel někdo se mnou. Uvolila se paní spisovatelka Kantůrková.

Přišel den toho předvolání. Já byl vždy přesný. Paní Kantůrková už na mě čekala. Thomas Mautner však nikde. Dělalo se mi z toho trochu špatně. Už jsme chtěli jít dovnitř, když se Mautner objevil. Moc se mi ulevilo. Šli jsme dovnitř a já zaklepal na dveře psychiatra. Psychiatr, mladý doktor, otevřel. Představil jsem mu paní spisovatelku a pana profesora: ‘Mohl byste nám vysvětlit, proč jste mě na psychiatrii předvolali?’ Psychiatr bez odpovědi zavřel dveře. Dveře v čekárně se zavřely; dveře bez klik. Mautner a Kantůrková trochu pobledli. Tak jsem jim řek: ‘Teď kontaktujou tejné; tajná policie však nerada pracuje na světle; nechají je ve štychu. Dáme jim půl hodiny, aby pochopili, že jim nikdo na pomoc nepřijde.‘

Po té půlhodině jsem s oběma zašel k hlavnímu psychiatrovi, respektive psychiatričce. Chtěla, abych k ní šel sám. Držel jsem dveře otevřené a pokynul Mautnerovi a Kantůrkové, aby vešli. Tu opět psychiatrička chtěla, aby s ní Kantůrková zašla do vedlejší kanceláře. To jsem nedovolil a psychiatričky se začal tázat, na jakém podkladě … Každou svou větu I každou její odpověď jsem překládal do angličtiny. Po chvíli toho paní psychiatrička měla dost, otevřela dveře: ‘Ven!’

Od té doby jsem od psychiatrů nic neslyšel.

Omlouvám se, že tímto naši korespondenci končím.

Se srdečným pozdravem,

Julius Tomin

 

Otázky týkající se Vaculíkova Českého snáře – 3. pokračování

Vážená Hano Kosáková, 

Dík za informaci o Vaculíkových třech synech, a tichá omluva na adresu Barbary Dayové.

[Pročetla jsem si soubor Vašich textů a vnímám je jako snahu o navázání dialogu s oficiálními institucemi a tiskovými orgány, která ovšem z jejich strany zůstala oslyšena. Nicméně se obávám, aby se v úvahách nezačala ztrácet původní otázka, týkající se podrobností přepadení Zdeny Tominové. Dovolím si  ji tedy laskavě připomenout. Ještě jsem Vám chtěla napsat, že Ludvík Vaculík skutečně měl s manželkou Marií 3 syny.]

K věci. Nejlépe bude, když Vám popíši sled událostí, tak jak se odehrály. jak v souvislosti se mnou, tak v souvislosti se Zdenou. Já v té době pracoval v zoologické zahradě jako noční hlídač. Pokud se pamatuji, na noční službu jsem přicházel o sedmé večer. Dal jsem se do práce; v té době jsem psal knížku o Aristofanovi, kterou jsem nazval Podívaná. Zhruba po dvou hodinách soustředěné práce jsem si potřeboval oddechnout; tu jsem se vždy dal na procházku po zoologické zahradě; noční ZOO mě fascinovala. Ten den jsem Aristofana dal do šuplíku, oblékl si lehký plášť, bylo léto, otevíral jsem dveře, když zazvonil telefon. Soused mi volal, že se vracel s přáteli z kina, když tu viděli maskovaného muže, který utíkal z našeho domu z Keramické 3 (Praha 7). Pod schodama ležela Zdena, maskovaný muž ji praštil obuškem přes hlavu. Přátelé zavolali do nemocnice, sanitka přijela a Zdenu odvezli do nemocnice Na Františku.

A tak jsem sbalil Podívanou, zanesl ji nahoru po schodech k řediteli ZOO. Doma byla pouze jeho paní; té jsem dal Podívanou spolu s klíčema od ZOO a vydal se na cestu do nemocnice přes řeku a přes Stromovku. Asi uprostřed Stromovky mě zastavilo policejní auto; nevím teď, jestli jsem auto zastavil já, nebo zda oni zastavili mě. Na každý pád jsem jim vysvětlil, že Zdena byla přepadena, a požádal jsem je, aby mě do nemocnice odvezli. Odpověděli, že to nejde.

Zdenu jsem našel v posteli, s ovázanou hlavou. Řekla mi, že se jí podařilo odhodit kabelku s chartovními dokumenty do křoví před našim domem. Cestou zpět jsem kabelku našel, zanesl nahoru do bytu, a vrátil se do ZOO. U paní Veselovské (teď mě napadlo, že tak se ředitel ZOO jmenoval; můžete zjistit, zda se nemýlím? Vím, že krom ředitelování v ZOO pracoval na univerzitě a byl ctěn jako významný odborník co se fauny týká) jsem si vyzvedl podívanou a klíče od ZOO. S klíčema jsem si otevřel ředitelovu pracovnu a napsal text ‚Měla to být vražda?‘

Proč tak teatrální název? V těch dnech do Prahy přijel profesor Charles Taylor, který u mě měl následující den přednášku. Věděl jsem, že měl plánovanou řadu dalších přednášek, že o celé věci Vnitro muselo vědět. Zdena jim samozřejmě vadila – byla jedinou mluvčí Charty 77 na svobodě – tak jako jsem jim byl trnem v oku i já. A tak mě napadlo, že se rozhodli nás oba oddělat ‚jednou ranou‘. Já přicházel domů ze ZOO nad ránem, měl jsem nalézt Zdenu pod schodama mrtvou a být obviněn z její vraždy. Když jsem text dopsal, přepsal jsem ho na stroji v nějakých deseti kopiích – na štěstí měl ředitel v kanceláři vše, co jsem potřeboval. Kancelář jsem zamknul, klíče nechal na vrátnici, dal jsem se na cestu po Praze; texty jsem bez vysvětlení dával do schránek těch členů Charty 77, jejichž adresy jsem znal. S každým dalším takto doručeným textem se mi ulevilo: ‚Snad dá Pán Bůh a dostaneme se z toho‘. Byl jsem si jist, že někdo z těch deseti nebo dvanácti text předá na Západ. A skutečně, text vyšel v Die Welt.

Když jsem se vrátil domů, lehl jsem si do postele, na spánek jsem však neměl ani pomyšlení. Tak jsem znova vstal, oblékl se a zašel na policejní stanici v Parku Julia Fučíka, kde jsem podal oznámení na neznámého pachatele. To jediné, co policajta zajímalo, bylo, jak vypadali ti policisti, co mě ve Stromovce zastavili.

Ten večer měl u mě Charles Taylor přednášku (nemýlím-li se, na přednášku přišel i Ludvík Vaculík); nabídl mi nějakých pět titulů, o nichž by mohl mluvit. Mezi těmi tituly byla i přednáška o marxismu. Já řek, že jsem k smrti unaven, ale že přednášku o marxismu mohu pro přítomné překládat do češtiny i v polospánku. Jak si dovedete představit, přítomní byli přednáškou rozčarováni; marxismus nikoho nezajímal.

Nemýlím-li se, byla to sobota. To znamenalo, že jsem měl dlouhý víkend a do ZOO šel až v pondělí večer.

Když jsem pak v pondělí večer přišel do ZOO, na vrátnici byla řada lidí. Když jsem vešel, všichni se na mě dívali jako na zjevení. Bylo jim totiž řečeno, že jsem byl na své noční obchůzce přepaden. Kolem desáté pak na vrátnici přišel ožralý zástupce ředitele (to byl tvrdej komouš, na rozdíl od ředitele, a byl tomu odpovídajícím způsobem natvrdlej), který mi řekl, že dostal příkaz, aby zavolal na policii, že jsem byl na obchůzce přepaden a ze ZOO odvlečen.

Moje původní myšlenka tedy byla vadná. O žádný pokus o vraždu mé ženy a o inkriminování mě tedy nešlo. O co tedy šlo? Že to musilo být v souvislosti s návštěvou Charlese Taylora bylo jasné. V jaké souvislosti? To mi dlouho vrtalo hlavou, kdykoli jsem si na věc vzpomněl.

Až při čtení Sametových filozofů se mi rozjasnilo.

Je osm hodin ráno. Tuto noc jsem spal jen dvě hodiny, starý člověk se často budí. Vstal jsem okolo půlnoci, šel na malou, jako obvykle, a tu mě napadlo, co kdyby byl v mé poště mejl od Vás. A skutečně. A tak jsem Vám začal psát svou odpověď. Nakonec jsem se začetl do Barbary Dayové, jak o celé věci podrobně vykládá. Ale to až příště. Teď je čas jít spát.

Se srdečným pozdravem,

Julius Tomin

 

 

 

Otázky týkající se Vaculíkova Českého snáře – 2. pokračování

 

Vážená Hano Kosáková,

moc jste mě potěšila. Pro Vaši informaci. ‚Korespondenci‘ spolu s dalšími texty jsem dal Ivanu Klímovi k otištění v Petlici. Díky tomu mě Karel Kosík pozval na návštěvu k sobě do bytu. To bylo poprvé, co jsem s Kosíkem kdy mluvil. Do NČSAV jsem totiž přišel až ve chvíli, kdy mi jeho Dialektika konkrétního přišla na stůl ve stránkových korekturách. Redaktor byl s autory ve styku pouze pokud šlo o korektury sloupcové. To už je dnes jistě zcela jinak. Při té návštěvě mi Kosík sdělil, že mu policie těch 1000 rukopisných stránek vrátila.

 Vaši odpověď [moc Vám děkuji za rychlou a vstřícnou odpověď. Vaši stať V bezpečnostním státě jsem četla a připadala mi v mnohém originální. Přiznám se, že k Vašemu Kádrovému dotazníku jsem se zatím nedostala.] přijímám, ačkoli je zcela jiná, než jakou jsem očekával.  Doufal jsem totiž, že Vás ten výtah přiměje, abyste si tu ‚Korespondenci' na mé webové stránce vyhledala. Mé ‚udělejme zkoušku‘ proto pořád platí; posílám další výtah:

‚VII – Konec korespondence s Rudým právem?

Nutnost společné práce pro socialismus.

Sedím v elektrárně, dole pod kondenzační turbínou; od svodného kanálu mne dělí děravý plech, na kterém jsem postavil náš strojnický vigvam. Kanál páchne, nedá se tu dýchat, je mi špatně při pomyšlení, že mne dnes čeká šestnáctihodinová služba. V ruce držím dopis z Rudého práva: ‚Vážený soudruhu, včas a věcně jsem odpovídal na Vaše předchozí dopisy. Skutečnost, že se obracíte na západoněmecký časopis Spiegel, jasně svědčí o tom, jaké cíle sledujete. Myslím si, že za těchto okolností je zbytečné pokračovat v další korespondenci. Se soudružským pozdravem, Jaroslav Kořínek, zástupce šéfredaktora.‘

Je mi líto, soudruhu Kořínku, že Vás zase budu obtěžovat. Opravdu jsem chtěl vyjít vstříc Vašemu přání. Mám však dnes šestnáctku, kanál páchne, nedá se tu dýchat, a tak si říkám, co bych Vás šetřil. A jak tak mám plastické špunty v uších a za zády mi hvízdá nedoléhající ventil odlučovače, zvučí mi v uších neodbytná myšlenka: Činí-li Vám, soudruhu zástupče šéfredaktora, takové potíže čtení mých dopisů, pojďme si své funkce vyměnit. Já Vám slibuji, že Vaše dopisy budu číst s neutuchající trpělivostí a svědomitě na ně budu odpovídat. Vzdělání potřebné k výkonu funkce redaktora mám, své filozofické vzdělání v oboru marxistické filozofie jsem obohatil pětiletou praxí přímo ve výrobě. Ručím Vám za to, že podobná pětiletá zkušenost není k zaplacení. Mám-li vzdělání potřebné k tomu, abych mohl zastávat Vaše místo, Vy jistě snadno absolvujete měsíční zaškolení do funkce strojníka v kondenzaci. A ještě jedno Vám mohu přislíbit. Vyměníme-li si naše místa, učiním vše pro to, abyste měl zajištěný prostor pro Váš další odborný růst. Nedovedete si představit, s jakými potížemi jsem se setkal v tomto ohledu během posledních pěti let. To, co jsem mohl učinit přímo v elektrárně, aby se zde dobře studovalo a pracovalo, to jsem učinil. Bylo-li před mým příchodem do elektrárny nepředstavitelné, že by si některý z dělníků během šichty mohl vytáhnout a číst knihu, dnes se spojení duchovní činnosti s obsluhou strojního zařízení stalo samozřejmostí takřka pro každého strojníka. A co je hlavní, vybudoval jsem postupně v kondenzaci přístřešek. Nepoteče Vám na knihy, knihy Vám nezapadají během několika minut prachem ani padající sklovitou vatou z demontovaného či montovaného parovodu. Prostor nad hlavou Vám ochrání čtyři plechy, jedna hobra, jedna deska z umělé hmoty, jeden pytel, jedna stará plátěná záclona a spousta hadrů, které ucpávají časem se objevivší díry a netěsnosti. Před průvanem a prachem Vás z levé strany ochrání dvě plechové zástěny, dva menší plechy, dřevěná deska, deska z tvrdého papíru a plátěný pytel; z pravé strany budete chráněn dvěma dřevěnými deskami, dvěma plechy, kusem visícího papíru, kusem visícího hadru a závěsem z pytloviny; zepředu i zezadu Vás před průvanem budou krýt tři plechy a tři dřevěné desky. Ředitel podniku, Ing. Trávníček, prý se o přístřešku vyjadřuje jako o doupěti jeskynního člověka; a skutečně, přístřešek nepůsobí nejlepším estetickým dojmem. Takřka veškerý stavební materiál pochází z odhozených a nepotřebných dílů, které jsem nalezl na hromadách smetí porůznu po elektrárně. Mohu Vás však ujistit, že až na pach z kanálu vigvam spolehlivě funguje. Dokud jsem nepostavil přístřešek, byla tu voda kapající za krk a průvan pronikající do kostí samozřejmým údělem strojníka v kondenzaci. Kdo tu pobyl déle, odešel zruinován revmatismem (strojnice Maryšková).‘

 

Se srdečným pozdravem,

Julius Tomin

 

Otázky týkající se Vaculíkova Českého snáře - pokračování

Vážená Hano Kosáková,

Ludvík Vaculík byl na jednom sezení mého semináře. Vaculíka dobře reprodukujete [3) Včerejšek se skládal z dvou událostí: výslechu dopoledne a přednášky u Tomina večer]. Vaculík mluví o přednášce ‚u Tomina', ne o Tominově přednášce. Šlo totiž o přednášku Dr Kathleen Wilkesové, která tou přednáškou zahájila přednášky oxfordských akademiků v mém semináři. Barbara Dayová, v knize Sametoví filozofové, k tomu píše: ‚Tomin rozšířil zprávu o první návštěvě západního akademika, takže toho večera dělalo Kathy Wilkesové větší starost, jak se vyznat ve shromáždění přibližně dvaceti pěti lidí než možný zásah policie. Mezi přítomnými byli filozofové Radim Palouš a Petr Rezek a spisovatel Ludvík Vaculík, jenž si o semináři učinil poznámku do svého deníku vydaného později pod titulem Český snář. Vaculík přednášku skoro propásl, neboť ho ráno předvolal jeho vyšetřovatel, jistý major Fišer … Vaculík zaznamenal, že Wilkesová svou přednášku ukončila nejednoznačným příkladem z literatury … Vaculík si povšiml skutečnosti, že se mladí lidé neustále vraceli k morálním principům, jež mají řídit osobnost … Vaculík v Českém snáři popisuje, jak se rozhodl skupinu vyprovokovat předložením velmi specifického příkladu – obecně známé osobnosti spisovatele Pavla Kohouta … Podle Vaculíka ho Kathy Wilkesová za jeho příspěvek pochválila, ale vzhledem k pozdní době očividně nastal čas seminář rozpustit.‘ (Str. 36-37)

V knize jsou hloupé chyby, její kniha však přináší daleko nejcennější svědectví, jakkoli místy zcela pokroucené, co se týká mého filozofického semináře.

Co se týká těch hloupých chyb. Na straně 21 píše ‚Právě s myšlenkou na vlastní děti a na děti ostatních signatářů Charty – tři syny Ludvíka Vaculíka …‘ Chybné ‚tři‘ jsem zvýraznil.

K Vaší čtvrté otázce. Moji pozvánku oxfordským akademikům lze nalézt v Příloze ke knížce Filosofie v podzemí – Filosofie v zázemí (str. 388-389), vydané Nomádou v roce 2013.

K otázce páté. To bylo zřejmě v souvislosti s přenáškou Dr Kennyho, Mastera Balliol College (svého času byl Masterem Balliolu Wyklef, který inspiroval Jana Husa; co se nynějška týče, Boris Johnson, dnešní předseda britské vlády, studoval v Balliolu). Dayová k tomu píše: ‚Večer 9. dubna odvedla policie Tomina z domu ještě před zahájením přednášky, bosého a bez brýlí. Lukáš [můj syn], provázený sedmi nebo osmi studenty, se s Juliovými botami, brýlemi a dalšími věcmi vydal na Bartolomějskou…‘ (Str. 53)

K otázce sedmé. O tom nic nevím. Já měl svou práci, Zdena, v té době jediný mluvčí Charty 77 na svobodě, mi s chartovními věcmi hlavu nezavracela.

K otázce šesté [Už se vyšetřilo, kdo přepadl Zdenu Tominovou?]. Pokud vím, to se nikdy nevyšetřovalo. Pokud by Vás to zajímalo, měl bych k tomu co říci. To by Vás však musela věc skutečně zajímat. Protože si tím nejsem jist – koho z mladých lidí v Česku ty věci mohou opravdově zajímat – udělejme zkoušku. Následuje výtah z mého prvního dopisu Rudému Právu:

Ve francouzském listě Le Monde z neděle 29.- pondělí 30. června jsem si přečetl dopis českého filosofa, dr. Karla Kosíka DrSc, který adresuje J.P, Sartrovi. V dopise Karel Kosík uvádí hned několik znepokojivých skutečností:

1)    Již leta je zbaven možnosti vykonávat práci, jež by odpovídala jeho vzdělání.

2)    Je vyloučen z jakékoli spoluúčasti na činnosti našich vědeckých institucí.

3)    Nemůže u nás publikovat, z knihoven byly staženy jeho knihy.

4)    Bylo mu zabaveno 1000 stran výpisků a poznámek, jež tvoří podklad jeho dvou připravovaných děl, ‚O praxi‘ a ‚O pravdě‘.

Především by mě zajímalo, zda skutečnosti uvedené v dopise jsou pravdivé. Je-li tomu tak, pak by mne zajímalo, zda tyto skutečnosti jsou v souladu se zákony naší republiky. Nejsou-li v souladu s našimi zákony, jak mohu jakožto občan této země postupovat, abych svým úsilím napomohl obnovení zákonnosti? Jsou-li v souladu s našimi zákony, pak s kterými, a jaké zákonité cesty jsou mi otevřeny, abych mohl požadovat takovou jejich změnu, jež by podobné zacházení s občany naší republiky nedovolovalo?

Těším se na Vaši odpověď.‘

 

Se srdečným pozdravem,

Julius Tomin