4 Platonův třetí dialog

Jak jsem uvedl ve svém prvním příspěvku na toto téma, z Platonova Sedmého listu vyplývá, že Platon od mládí toužil po tom, aby se uplatnil v politice, a že tato jeho touha byla nejsilnější ke konci válek Peloponéských. To znamená, že Platon toužil po tom, aby se uplatnil v politice za vlády demokracie. Tato jeho touha se odráží ve Faidru, jeho prvním dialogu. Za vlády demokracie politický vliv měl v Athénách ten, kdo dovedl lid přesvědčit; řečnické umění a umění politické šlo ruku v ruce. Podstatná část Faidru je proto věnována řečnickému umění. Když se po totální porážce Athén vlády chopilo třicet oligarchů, tu v jejich koncepci žádné místo pro řečnické umění nebylo; Kritias vydal zákon, podle kterého vyučování rétorice bylo zakázáno. Platon vládu třiceti uvítal a doufal, že obec povedou od nespravedlivého života k spravedlivému jednání. Tyto jeho naděje se odrážejí v Charmidu, který napsal v raném období vlády třiceti. V koncepci politického uspořádání dobře vedené obce, které v tomto dialogu načrtnul, pro řečnické umění není místa; tu má každý určené své místo ve společnosti, které odpovídá jeho znalostem a schopnostem; obec vedou ti, kdo jsou nadaní rozumností (sȏphrosunȇ). Když se vláda třiceti zvrhla v tyranidu, Platon se na krátký čas odvrátil od touhy po politické činnosti. Jak v Sedmém listu píše, jeho touha po politické činnosti se v něm opět počala probouzet až v demokracii, když se ukázalo, že se demokracie nastolená po porážce třiceti vyhnula represáliím. Do krátkého mezidobí, v němž se Platon od politiky odvrátil, kladu Hippias Větší.

Představitelem politicky angažovaného činitele je tu sofista Hippias, kterého Platon vystavuje Sokratově ironii. Sokrates dialog otevírá slovy „Aj, krásný a moudrý Hippias! Jak dávno jsi už nezavítal k nám do Athén.“ Ironii vloženou do těchto úvodních slov Platon akcentuje poté, co se Hippias blamoval svým prvním pokusem o definici krásna – „krásná dívka“ (287e) – a je na cestě blamovat se po druhé, když tvrdí, že krásno samo, které všechny věci, k nimž přistupuje, krášlí, je zlato (289e). Tu musím připomenout, že Sokrates uvedl do rozhovoru svého neúprosného kritika, Sokratovo alter ego, kterému Hippiovy odpovědi přednáší jako odpovědi své, aby tak Hippiu ušetřil bezprostřední kritiky. Když Hippias souhlasí, „že (hoti) cokoli se ke každé věci hodí (ho an prepȇi hekastȏi), to dělá věc krásnou (touto kalon poiei hekaston, 290d5-6)“, Sokratův kritik se otáže: „Když tedy někdo vaří v tom hrnci, o kterém jsme před chvílí mluvili, v tom krásném, a má jej plný krásné kaše, zdalipak se k němu hodí zlatá měchačka či z fíkového dřeva (Poteron oun prepei, hotan tis tȇn chutran hȇn arti elegomen, tén kalén, hepsȇi etnous kalou mestȇn, chrusȇ torunȇ autȇi ȇ sukinȇ;)?“ – Hippias: „U Herakla (Hȇrakleis), jaký je to člověk, o kterém mluvíš (hoion legeis anthrȏpon), Sokrate (ȏ Sȏkrates)! Nechceš mi říci (ou boulei moi eipein), kdo to je (tis estin;)?“ – Sokrates: „Vždyť bys ho nepoznal (Ou gar an gnoiȇs), kdybych ti řekl (ei soi eipoimi) jméno (t’ounoma).“ – Hippias: „Ale již nyní věru poznávám (Alla kai nun egȏ gignȏskȏ), že to je nějaký nevzdělanec (hoti amathȇs tis estin, 290d7-e3) … já bych s člověkem, který dává takové otázky, nemluvil (ou ment’an egȏge tȏi anthrȏpȏi toiauta erȏtȏnti dialegoimȇn).“ – Sokrates: „Správně (Orthȏs ge), příteli (ȏ phile); neboť pro tebe by se nehodilo (soi men gar ou prepoi) přicházet do styku s takovými slovy (toioutȏn onomatȏn anapimplasthai), když jsi tak krásně oblečen (kalȏs houtȏsi ampechomenȏi), krásně obut (kalȏs de hupodedemenȏi) a tak jsi proslulý moudrostí (eudokimounti de epi sophiȃi) mezi všemi Hellény (en pasi tois Hellȇsin). Ale mně nic nedělá (all‘ emoi ouden pragma) špinit se s tím člověkem (phuresthai pros ton anthrȏpon); tedy mě pouč (eme oun prodidaske) a kvůli mně odpovídej (kai emȇn charin apokrinou). ‚Jestliže tedy se více hodí („Ei gar dȇ prepei ge mallon) dřevěná (hȇ sukinȇ) než zlatá (tȇs chrusȇs“),‘ řekne ten člověk (phȇsei ho anthrȏpos), ‚jistě asi je i krásnější (allo ti kai kallion an eiȇ), když jsi, Sokrate, uznal, že vhodné je krásnější (epeidȇper to prepon, ȏ Sȏkrates, kallion hȏmologȇsas einai) než nevhodné; či ne (tou mȇ prepontos;“)?‘ Nemusíme uznat (allo ti homologȏmen), Hippio (ȏ Hippia), že dřevěná (tȇn sukinȇn) je lepší, než zlatá (kalliȏ tȇs chrusȇs einai; „je krásnější, než zlatá“)?“ (291a3-b6, překlad pasáží z Hippiu Většího F. Novotný)

Hippias žádnou ironii v Sokratových slovech nepostihuje; na Sokratova úvodní slova odpovídá, že nemá kdy, protože si ho jeho obec, Élis, volí za vyslance, kdykoli potřebuje něco vyřídit s některou z obcí. Sokrates Hippiovu sebechválu komentuje slovy: „To věru je (Toiouton mentoi esti) být mužem vpravdě moudrým a dokonalým (to tȇi alȇtheiai sophon te kai teleion andra einai). Neboť ty jsi v soukromém životě schopen (su gar kai idiai hikanos ei) brát od mladých lidí velké peníze (polla chrȇmata para tȏn neȏn lambanȏn) a ještě víc jim prospívat (eti pleiȏ ȏphelein), než jakou hodnotu má to, co dostáváš (hȏn lambaneis), a také ve veřejném životě (kai au dȇmosiai) jsi schopen prokazovat dobré služby své obci (tȇn sautou polin hikanos euergetein) … Avšak co je asi příčinou, Hippio (atar, ȏ Hippia, ti pote to aition), že ti staří (hoti hoi palaioi ekeinoi), kteří mají veliké jméno pro moudrost (hȏn onomata megala legetai epi sophiai), Pittakos (Pittakou te), Bias (kai Biantos), mužové jako Thalés Milétský (kai amphi ton Milȇsion Thalȇn) … že se buď všichni (hȏs ȇ pantes) nebo většina jich (ȇ hoi polloi autȏn), jak patrno (phainontai), zdržovali politické činnosti (apechomenoi tȏn politikȏn praxeon;)?“

Slova „zdržovali se politické činnosti“ (apechomenoi tȏn politikȏn praxeon;) Novotný ponechává bez vysvětlení. Angličtí interpreti tato slova překládají „did abstain from political business“ a jsou na rozpacích, jak je vysvětlit. Jak totiž víme, Pittakos vládnul v Mytilene deset let a za ta léta obec dobře uspořádal (Diog. Laert. I. 75) a Bias byl proslulým soudcem (Diog. Laert. I. 84) Robin Watterfield se věc snaží vysvětlit tím, že „Socrates is presently thinking in terms of the traditional contrast between intellectuals and men of action“ (Early Socratic Dialogues, Londýn 1987, str. 232, pozn. 3). To však věc nevysvětluje, protože Pittakus i Bias byli významní intelektuálové a zároveň byli muži činu. Paul Woodruff věc vysvětluje jako past na Hippiu: „The men Socrates mentions did not abstain from affairs of state, but Hippias chooses to proceed as if the absurdity were true, rather than refuse Socrates‘ praise. Socrates has set directly to making a fool of Hippias“ (Plato Hippias Major, 1982, str. 37, pozn. 6). Woodruff má pravdu, že Sokrates dělá z Hippii hlupáka od samého začátku dialogu, otázka však je, zda kvůli tomu potřeboval říci nepravdu o proslulých mužích minulosti, které staví do protikladu k Hippiově sebechvále a jeho chtivosti peněz. Klíč k tomuto problému tkví ve slově praxis, které znamená „činnost“ a často je užíváno když jde o činnost výdělečnou, jejímž cílem je peněžitý zisk. V daném kontextu Sokrates tohoto slova užívá v tomto smyslu; když mluví o tom, jak soudobí sofisté, Gorgias a Prodikos přišli do Athén jako vyslanci svých obcí, zároveň si však při tom dokázali vydělat velké peníze konáním přednášek a vyučováním mládeže, podotýká: „avšak z oněch starých (tȏn de palaiȏn ekeinȏn) žádný nikdy neuznal za vhodné brát peněžitou odměnu (oudeis pȏpote ȇxiȏsen argyrion misthon praxasthai, 282c6-7) … tak byli prostomyslní (houtȏs ȇsan euȇtheis) a neměli tušení (kai elelȇthen autous), jakou cenu mají peníze (argurion hȏs pollou axion eiȇ, 282d1-3).“

Na rozdíl od Watterfielda a Woodruffa Hippias Sokratovu otázku „co je asi příčinou, že ti staří, kteří mají veliké jméno pro moudrost, Pittakos, Bias … se zdržovali politické činnosti?“ pochopil správně. Odpověděl: „Co jiného myslíš (Ti d‘ oiei), Sokrate (ȏ Sȏkrates), nežli to (allo ge ȇ), že byli slabí (adunatoi ȇsan) a neschopni stačiti rozumem (exikneisthai phronȇsei) k obému (ep‘ amphotera), i k veřejným věcem (ta te koina) i k soukromým (kai ta idia; 281c9-d2)?“.

Význam této výměny mezi Sokratem a Hippiou lze plně docenit, když si uvědomíme, že to byla chtivost peněz, která vedla k tomu, že se vláda třiceti proměnila v bezuzdnou tyranidu. Ve Faidru Sokrates končí Palinodii tím, že Lysiovi dává za příklad jeho bratra Polemarcha co by muže oddaného filozofii. Polemarchos byl nejbohatším z athénských metoiků, cizinců s právem pobytu a výdělečné činnosti. Třicet Polemarcha nechali zatknout, popravit, a všechen jeho majetek zkonfiskovali. Totéž učinili s osmadvaceti dalšími bohatými metoiky –  každý z třiceti si měl vybrat jednoho. Theramenes, který vládu třiceti ustavil v naději, že se stane skutečně nejlepší vládou těch nejlepších, se věci odmítl účastnit. Tím začal rozpor mezi ním a Kritiou, který vyvrcholil, když třicet přikázali Sokratovi a čtyřem dalším, aby k popravě ze Salaminy přivedli Leonta Salaminského. Theramenes se proti věci postavil, neúspěšně; Kritias zvítězil, Theramenes byl popraven. Sokrates příkazu neuposlechl a Platon se od špatností té doby, a tak i od politiky, odvrátil. Jeho dočasný odvrat od politiky se odráží v dialogu Hippias Větší.

Když Sokrates dá k úvaze, že „Mohoucnost je tedy něco krásného (Dunamis men ara kalon) a bezmocnost něco ošklivého (adunamia de aischron)“, Hippias se věci chytí: „Rozhodně (Sphodra ge). Že se to tak má, to nám dosvědčují, Sokrate, i jiné věci (ta te g‘oun alla, ȏ Sȏkrates, marturei hȇmin hoti touto houtȏs echei), avšak také politický život (atar oun kai ta politika); neboť v politickém životě (en gar tois politikois te) a ve své obci (kai tȇi heautou polei) býti mocný (to men dunaton einai) je ze všeho nejkrásnější (pantȏn kalliston) a být bezmocný (to de adunaton) nejošklivější (pantȏn aischiston).“ (295e9-296a4) Ze sledu myšlenek, kterými Sokrates ukazuje, že „mohoucnost“ není hledaným krásnem, uvedu následující: „Tedy kdo bezděčně chybují a provádějí i nedobré věci (Hoi oun examartanontes kai kaka ergazomenoi te kai poiountes akontes), ti by to nikdy nedělali, kdyby to nemohli dělat (allo ti houtoi, ei mȇ edunanto tauta poiein, ouk an pote epoioun) … Ale jistě ti, kteří mohou, mohou mohoucností (Alla mentoi dunamei ge dunantai hoi dunamenoi); vždyť asi ne bezmocností (ou gar pou adunamiai ge) … Avšak všichni lidé dělají, počínaje od dětství, mnohem více zlého nežli dobrého (Kaka de ge polu pleiȏ poiousin ȇ agatha pantes anthrȏpoi, arxamenoi ek paidȏn) a bezděčně chybují (kai examartanousin akontes) … Tedy jak se podobá, mohoucí a užitečné není podle našeho soudu krásné (Ouk ara to dunaton te kai chrȇsimon hȇmin, hȏs eoiken, esti to kalon).“ (296b5-d3) – Když Platon tyto řádky psal, měl nepochybně před očima své příbuzné a přátele mezi Třiceti – kteří „mě hned vybízeli k veřejné činnosti jako k něčemu, co je pro mne“ (kai dȇ kai parekaloun euthus hȏs epi prosȇkontas pragmata me), jakmile se ujali vlády (Sedmý list 324d2-3) – především jejich vůdce Kritia a strýce Charmida.

Ke konci dialogu, když se Hippias pod ustavičným tlakem Sokratovy ironie zcela znemožnil, Platon ho nechává přednést chválu politického a řečnického umění. Hippias začíná svou chválu příkrou kritikou Sokratova filozofování: „Ale (Alla dȇ g‘), Sokrate (ȏ Sȏkrates), co si myslíš (ti oiei), že je tohle všechno dohromady (tauta einai sunapanta;)? Jsou to oškrabky (knȇsmata toi esti) a odřezky (kai peritmȇmata) řečí (tȏn logȏn), jak jsem prve řekl (hȏsper arti elegon), nadobro rozštípané (kata brachu diȇirȇmena); ale krásné i cenné je to (all‘ ekeino kai kalon kai pollou axion), být schopen (hoion t‘ einai) dobře (eu) a krásně (kai kalȏs) provésti řeč (logon katastȇsamenon) na soudě (en dikastȇriȏi) nebo ve shromáždění rady (ȇ en bouleutȇriȏi) nebo u některého jiného úřadu (ȇ epi allȇi tini archȇi), ke kterému se řeč obrací (pros hȇn an ho logos ȇi), tou řečí přemluvit (peisanta) a při odchodu (oichesthai) si odnášet (pheronta) ne nejmenší (ou ta smikrotata), nýbrž největší cenu (alla ta megista tȏn athlȏn), totiž záchranu vlastní osoby (sȏtȇrian hautou te) i svého majetku (kai tȏn hautou chrȇmatȏn) a přátel (kai philȏn). Toho se tedy má člověk držet (toutȏn oun chrȇ antechesthai) a nechat těchto malicherností (chairein easanta tas smikrologias tautas), aby se nezdál (hina mȇ dokȇi) příliš nerozumným (lian anoȇtos einai), zabývaje se tlacháním a žvaněním tak jako nyní (lȇrous kai phluarias hȏsper nun metacheirizomenos).“ (304a4-b6)