3 Lysis – Sokrates, odborník ve věcech přátelství a lásky (s přihlédnutím k Faidru)

Krom Sokrata zabředlého do svého nevědění Platon v Lysidu představuje Sokrata, který je odborníkem ve věcech přátelství a lásky; tímto Sokratem dialog otevírá.

Sokrates je na cestě z Akademie do Lykeia (gymnasia v předměstí Athén, jak Novotný poznamenává), když potká Hippothala a Ktésippa. Hippothales ho zve do nově otevřeného gymnasia: „Zábava většinou spočívá v hovorech (hȇ de diatribȇ malista en logois), v nichž bychom ti rádi dávali podíl (hȏn hȇdeȏs an soi metadidoimen).“ Sokrates: „Nejprve bych rád slyšel (Prȏton hȇdeȏs akousaim an), proč bych tam šel (epi tȏi kai eiseimi) a kdo tam je krasavec (kai tis ho kalos).“ (204a3-b2, překlad z Platona F. Novotný, který poznamenává: „Název ‚krasavec‘ tu znamená jakoby společenskou hodnost; krasavec je hoch, který je pro svůj půvab středem zájmu, obdivu a touhy. Jsme tu v ovzduší té zvláštní řecké mužské erotiky, která stejně jako láska mezi mužem a ženou zná nesčetné polohy a stupně od smyslového chtíče až po nejčistší soužití duší.“)

Hippothales odpovídá, že každému se zdá krásným někdo jiný. Sokrates se zeptá, kdo se zdá krásným Hippothalovi. Místo odpovědi se Hippothales začervenal. Sokrates: „To mi již neříkej (touto moi mȇketi eipȇis), zdali někoho miluješ (eite erais tou), či ne (eite mȇ); neboť vím (oida gar), že netoliko miluješ (hoti ou monon erais), ale že jsi již daleko na cestě lásky (alla kai porrȏ ȇdȇ ei poreuomenos tou erȏtos). Já jsem v jiných věcech slabý (eimi d‘egȏ ta men all phaulos) a k ničemu (kai achrȇstos), ale toto mi je jaksi dáno od boha (touto de moi pȏs ek theou dedotai), že dovedu rychle poznat (tachu hoiȏi t‘ einai gnȏnai) milujícího (erȏnta te) i milovaného (kai erȏmenon).“ Tu se Hippothales ještě víc začervenal, načež do rozhovoru vstoupil Ktésippos: „To je pěkný žert (Asteion ge), že se červenáš (hoti eruthriais), Hippothale (ȏ Hippothales), a zdráháš se (kai okneis) povědět Sokratovi to jméno (eipein Sȏkratei t’ounoma); avšak pobude-li Sokrates jen krátký čas v tvé společnosti (ean d‘ houtos kai smikron chronon sundiatripsȇi soi), utrápíš ho (paratathȇsetai), jak často je od tebe bude slyšet (hupo sou akouȏn thama legontos). (204b6-c7)

Hippothales o Lysidovi nejenom mluví, ale skládá na něj i básně a písničky. Sokrates: „Hippothale (Ȏ Hippothales), mně nejde o to, abych slyšel něco z tvých veršů (ou ti tȏn metrȏn deomai akousai) nebo píseň (oude melos), jestliže jsi nějakou složil (ei ti pepoiȇkas) na svého miláčka (eis ton neaniskon), nýbrž chci slyšet tvé smýšlení (alla tȇs dianoias), abych věděl (hina eidȏ), jakým způsobem se chováš (tina tropon prospherȇi) ke své lásce (pros ta paidika, 205a9-b3).“ Hippothales chce, aby to pověděl Ktésippos „jestliže se toho (eiper), jak tvrdí (hȏs legei), ode mne pokaždé naposlouchal až do omrzení (hup‘ emou aei akouȏn diatethrylȇtai, 205b5)“ – Ktésippos: „Vždyť jsou to směšné věci (kai gar esti katagelasta), Sokrate (ȏ Sȏkrates). Neboť být milovníkem (to gar erastȇn onta), věnovat svému hochu více pozornosti než ostatní lidé (kai diapherontȏs ton noun prosechonta tȏi paidi), a přitom nedovést říci nic zvláštního (idion men ouden echein legein), co by neřeklo i dítě (ho ouchi k’an pais eipoi), jak by to nebylo směšné (pȏs ouchi katagelaston;)? Co celé město zpívá (ha de hȇ polis holȇ aidei) o Démokratovi [Lysidovu otci, 204e8] (peri Dȇmokratous te) a o Lysidovi (kai Lusidos), dědu (tou pappou) toho chlapce (tou paidos), a o všech jeho předcích (kai pantȏn peri tȏn progonȏn), o bohatství (ploutous te) a chovu koní (kai hippotrophias), o vítězstvích (kai nikas) v Delfách (Puthoi), na Isthmu (kai Isthmoi) i v Nemei (kai Nemeai), získaných v závodech čtyřspřeží (tethrippois te) i závodních koní (kai kelȇsi), o tom vykládá verši i prózou (poiei te kai legei) a kromě toho (pros de toutois) o věcech ještě úctyhodnějšího stáří (eti toutois kronikȏtera, 205b6-c6).“ – Novotného „ještě úctyhodnějšího stáří“ nevystihuje posměšek, s kterým Ktésippos charakterizuje Hippothalovy chvalozpěvy, když o nich mluví jako kronikȏtera. To slovo je odvozeno od slova Kronos, označujícího Diova otce, kterého Zeus uvrhl do Tartaru, a toho slova bylo užíváno k označení „starého hlupáka“, „přihlouplého starce“ Liddell & Scottův Lexikon: „nickname for a dotard, old fool“ s odkazem na Aristofanova Oblaka 929. Naše slovo ‚kronika‘ je od řeckého slova kronikos odvozené.

Ktésippos své užití slova kronikȏtera objasňuje: „Vždyť nedávno nám vykládal v jakési básni o pohoštění Herakla (ton gar tou Hȇrakleous xenismon prȏiȇn hȇmin en poiȇmati tini diȇei), jak jejich předek přijal Herakla jako hosta, a to pro příbuzenství s Heraklem (hȏs dia tȇn tou Hȇrakleous sungeneian ho progonos autȏn hupodexaito ton Hȇraklea), protože sám se narodil z Dia (gegonȏs autos ek Dios te) a z dcery zakladatele jejich dému (kai tȇs tou dȇmou archȇgetou thugatros) – věci, které vypravují staré báby (haper hai graiai aidousi, 205c6-d2).“

Sokrates: „Směšný Hippothale (Ȏ katagelaste Hippothales), ještě jsi nezvítězil (prin nenikȇkenai), a již skládáš (poieis) a zpíváš (kai aideis) na sebe (eis sauton) chvalozpěvy (enkȏmion;)?“ – Hippothales: „Však na sebe, Sokrate, ani nezpívám ani neskládám (All‘ ouk eis emauton, ȏ Sȏkrates, oute poiȏ oute aidȏ).“ – Sokrates: „To si jen myslíš, že ne (Ouk oiei ge).“ – Hippothales: „Jak to (To de pȏs echei;)?“ – Sokrates: „Právě na tebe nejvíce se vztahují tyto písně (Pantȏn malista eis se teinousin hautai hai ȏidai). Neboť jestliže si získáš svého milého (ean men gar helȇis ta paidika), jenž je takový (toiauta onta), budou ti k ozdobě (kosmos soi estai) tvé neveršované skladby (ta lechthenta) i tvé písně (kai aisthenta) a chvalozpěvy v pravém smyslu (kai tȏi onti enkȏmia), jakožto vítězi (hȏsper nenikȇkoti), protože jsi nabyl takového milého (hoti toioutȏn paidikȏn enetuches); pakli však ti unikne (ean de se diaphugȇi), čím větší chvalozpěvy budou od tebe proneseny (hosȏi an meizȏ soi eirȇmena enkȏmia ȇi) o tvé lásce (peri tȏn paidikȏn), tím větších (tosoutȏi meizonȏn) krás a dober se budeš zdát zbaven (doxeis kalȏn te k‘agathȏn esterȇmenos) a budeš se jevit směšným (katagelastos einai).“ (205d5-206a1)

***

Ve Faidru je závěrečná část Palinodie, Sokratovy druhé řeči o lásce, věnovaná tomu, jak si milovník moudrosti získává milovaného hocha; Sokrates uvádí tu část slovy „A získaný je získáván (halisketai de ho hairetheis) tímto způsobem (toiȏide tropȏi, 253c6; Novotný: „Ono chycení se pak děje tímto způsobem.“).“ Na tuto část Palinodie Sokrates v Lysidu poukazuje slovy „jestliže si získáš svého milého“ ean men gar helȇis ta paidika (205e2). Termín halisketai „je získáván“, „je chytán“ je pasívní forma k slovesu haireȏ „chytám, získávám“, jehož aktivní forma konjunktivu aoristu je helȇis „chytíš, získáš“. V Novotného překladu je toto spojení Lysidu s Faidrem zasuto, protože v Lysidu užívá termínu „získání“, ve Faidru termínu „chycení“. Sokrates jak v Lysidu tak ve Faidru mluví o témže: jak má postupovat muž opravdové lásky hodný, aby si získal milovaného hocha.

***

Sokrates pokračuje: „Tedy kdo je, příteli znalý ve věcech lásky (hostis oun ta erȏtika, ȏ phile, sophos), ten nevychvaluje milovaného (ouk epainei ton erȏmenon), dokud ho nezíská (prin an helȇi), z obavy před nejistou budoucností (dediȏs to mellon hopȇi apobȇsetai). A zároveň (kai hama) krasavci (hoi kaloi), kdykoli je někdo vychvaluje (epeidan tis autous epainȇi) a velebí (kai auxȇi), naplňují se domýšlivostí (phronȇmatos empimplantai) a přílišným sebevědomím (kai megalauchias) … A čím větší je jejich sebevědomí (hosȏi an megalauchoteroi ȏsin), tím nesnadněji se dávají získat (dusalȏtoteroi gignontai) … Hleď tedy (Skopei dȇ), Hippothale (ȏ Hippothales), abys svým básněním na sebe neuvalil všechny tyto výtky (hopȏs mȇ pasi toutois enochon sauton poiȇseis dia tȇn poiȇsin); vždyť přece si myslím (kaitoi oimai egȏ), že o muži (andra), který básněním sám sobě škodí (poiȇsei blaptonta heauton), bys nechtěl uznat (ouk an se homologȇsai), že to je snad dobrý básník (hȏs agathos pot‘ estin poiȇtȇs), když je sám sobě škodlivý (blaberos ȏn heautȏi).“ – Hippothales: „Právě proto se obracím na tebe, Sokrate (alla dia tauta dȇ soi, ȏ Sȏkrates, anakoinoumai), a víš-li něco jiného (kai ei ti allo echeis), poraď mi (sumbouleue), jaké řeči má člověk mluvit (tina an tis logon dialegomenos) nebo co má dělat (ȇ ti prattȏn), aby se stal milým tomu, koho miluje (prosphilȇs paidikȏn genoito).“ (206a1-206c3)

***

V Palinodii ve Faidru Sokrates naznačil, jaké řeči má člověk mluvit a co má dělat, aby se stal milým tomu, koho miluje. Ti, kdo před ztrátou svého okřídlení doprovázeli „velkého vůdce na nebi Dia“ (ho megas hȇgemȏn en ouranȏi Zeus, 246e4-6) „hledí, aby jejich milovaný byl dios, jasný svou duší (dion tina einai zȇtousi tȇn psuchȇn ton huph‘ hautȏn erȏmenon); zkoumají tedy (skopousi oun), je-li člověk nadaný pro filozofii a vůdcovství (ei philosophos te kai hȇgemonikos tȇn phusin), a když ho naleznou a do něho se zamilují (kai hotan auton heurontes erasthȏsi), dělají všechno (pan poiousin), aby něčím takovým byl (hopȏs toioutos estai). Jestliže tedy nejsou již od dřívějška oddáni té činnosti (ean oun mȇ proteron embebȏsin tȏi epitȇdeumati), tedy se do ní dají (tote epicheirȇsantes); učí se (manthanousi te), kde čemu mohou (hothen an ti dunȏntai), i sami dobývají poznatků (kai autoi meterchontai), hledíce pak sami u sebe přirozenou povahu svého boha (ichneuontes de par‘ heautȏn aneuriskein tȇn tou spheterou theou phusin) … a co čerpají z Dia (k’an ek Dios arutȏsin), to vlévají do duše milovaného (epi tȇn tou erȏmenou psuchȇn epantlountes) a tak jej činí co možno nejpodobnějším svému bohu “ (252e1-7)

***

V Lysidu Sokrates tázáním, kterému Lysida podrobí, Hippothalovi předvede, jak s ním třeba mluvit, chce-li si ho získat: „Pravda (Ê pou), Lyside (ȏ Lusi), tvůj otec a tvá matka tě asi mají velice rádi (sphodra philei se ho patȇr kai hȇ mȇtȇr;)?“ – Lysis: „Ovšemže (Panu ge).“ – Sokrates: „Tedy jistě by si přáli (Oukoun boulointo an se), abys byl co nejšťastnější (hȏs eudaimonestaton einai).“ – Lysis: „Jak by ne (Pȏs gar ou;)?“ – Sokrates: „A zdá se ti šťastným člověk (Dokei de soi eudaimȏn einai anthrȏpos), který je otrokem (douleuȏn te) a který nesmí dělat nic z toho (kai hȏi mȇden exeiȇ poiein), po čem touží (hȏn epithumoi;)? – Lysis: „Bůh ví (Ma Di‘), to jistě ne (ouk emoige).“ – Sokrates: „Tedy jestliže tě otec a matka mají rádi (Oukoun ei se philei ho patȇr kai hȇ mȇtȇr) a touží, aby ses stal šťastným (kai eudaimona se epiithumousi genesthai), patrně se vším způsobem přičiňují o to (touto panti tropȏi dȇlon hoti prothumountai), abys šťastně žil (hopȏs an eudaimonoiȇs).“ – Lysis: „Jak by ne (Pȏs gar ouchi;)?“ – Sokrates: „Nechávají tě tedy dělat, co chceš (Eȏsin ara se ha boulei poiein), a nic tě nekárají (kai ouden epiplȇttousin) ani ti nebrání dělat (oude diakȏluousi poiein), čehokoli si přeješ (hȏn an epithumȇis;)? – Lysis: „Při bohu (Nai ma Dia), právě naopak, Sokrate, velice mi v mnohých věcech brání (eme ge, ȏ Sȏkrates, kai mala ge polla kȏluousin).“ – Sokrates: „Jak to (Pȏs legeis;)? Chtějí, abys byl šťasten (boulomenoi se makarion einai), a přitom ti zabraňují dělat (diakȏluousi touto poiein), cokoli bys chtěl (ho an boulȇi)? Ale odpovídej mi takto (hȏde de moi lege) jestliže zatoužíš (ȇn epithumȇsȇis) jeti na některém z otcových vozů (epi tinos tou patros harmatȏn ocheisthai) a vzít do rukou otěže (labȏn tas hȇnias), když jde o závod (hotan hamillatai), to by ti nedovolili (ouk an eȏien se) a bránili by ti (alla diakȏluoien;)?“ – Lysis: „Bůh ví (Ma Di‘), to by jistě nedovolili (ou mentoi an eȏien).“ (207d5-208a4) … Sokrates: „A řekni mi ještě toto (kai moi eti tode eipe). Tebe samého nechávají (se auton eȏsi), abys řídil sám sebe (archein seautou), či ani to ti nesvěřují (ȇ oude touto epitrepousi soi;))?“ – Lysis: „Pěkně svěřují (Pȏs gar epitrepousin;).“ – Sokrates: „Tedy tě někdo řídí (All‘ archei tis sou;)?“ – Lysis: „Tento zde (Hode), paidagog (paidagȏgos).“ – Sokrates: „Snad otrok (Mȏn doulos;)?“ – Lysis: „Jak by ne (Alla ti mȇn;)? Náš (hȇmeteros ge).“ – Sokrates: „To je věru hrozné (Ê deinon), že svobodný člověk (eleutheron onta) je řízený od otroka (hupo doulou archesthai). A jak tě řídí tento paidagog, co to dělá (ti de poiȏn au houtos ho poidagȏgos sou archei;)?“ – Lysis: „Vodí mě přece (agȏn dȇpou) do školy k učiteli (eis didaskalou).“ – Sokrates: „Snad tě neřídí i ti (Mȏn mȇ kai houtoi sou archousin), učitelé (hoi didaskaloi;)?“ – Lysis: „Ovšemže (Pantȏs dȇpou).“ (208c1-d1)

Když se Sokrates po dalším obdobném dotazování zeptá: „Ale proč (All‘ anti tinos mȇn) ti tedy tak hrozně zabraňují (houtȏ se deinȏs diakȏluousin), abys nebyl šťasten (eudaimona einai) a nedělal, cokoli bys chtěl (kai poiein hoti an boulȇi), a proč musíš u nich vyrůstat tak, že po celý den stále někomu otročíš (kai di‘ hȇmeras holȇs trephousi se aei tȏi douleuonta) a zkrátka (kai heni logȏi) nesmíš dělat bezmála nic podle tvého přání (oligou hȏn epithumeis ouden poiounta; 208e4-7)?“ Lysis odpoví: „Však ještě nejsem dospělý (Ou gar pȏ hȇlikian echȏ), Sokrate (ȏ Sȏkrates).“ – Sokrates: „To asi u tebe není překážkou, synu Démokratův (Mȇ ou touto se, ȏ pai Dȇmokratous, kȏluȇi), neboť aspoň něco (epei to ge tosonde), jak se domnívám (hȏs egȏimai), ti otec a matka svěřují (kai ho patȇr kai hȇ mȇtȇr soi epitrepousin) a nečekají (kai ouk anamenousin), až budeš dospělý (heȏs an hȇlikian echȇis). Kdykoli totiž si chtějí dát (hotan gar boulȏntai hautois) něco (tina) přečíst (anagnȏsthȇnai) nebo napsat (ȇ graphȇnai), ustanovují k tomu, jak se domnívám, z domácích lidí tebe prvního (se, hȏs egȏimai, prȏton tȏn en tȇi oikiai epi touto tattousin). Že ano (ȇ gar;)? (208e4-209b1) … Co tedy asi je příčinou, Lyside (ti pot‘ an oun eiȇ, ȏ Lusi, to aition), že v tomto případě nezabraňují (hoti entautha ou diakoluousi), avšak ve věcech, které jsme uváděli předtím (en hois de arti elegomen), brání (kȏluousi;)?“ – Lysis: „Asi to (Hoti oimai), že tyto věci umím (tauta men epistamai), avšak tamty ne (ekeina d‘ ou).“ (209b8-c2)

Když Sokrates svým dotazováním přivedl Lysida k tomuto sebekritickému náhledu na sebe sama, ukáže mu, že poznání je tím nejdůležitějším, o co musí usilovat (tím zároveň naznačí Hippothalovi, na co se musí ve svém styku s milovaným Lysidem zaměřit, chce-li si ho získat): „Nečeká tedy tvůj otec u tebe na určitý věk (ouk ara tȇn hȇlikian sou perimenei ho patȇr), aby ti svěřil všechno (epitrepein panta), nýbrž v ten den (all‘ hȇi an hȇmerai), kdy uzná, že jsi moudřejší než on (hȇgȇsȇtai se beltion hautou phronein), svěří ti sám sebe i své věci (tautȇi epitrepsei soi kai hauton kai ta hautou).“ – Lysis: „Já si tak myslím (Oimai egȏge).“ – Sokrates: „A což váš soused, ten nemá k tobě totéž stanovisko jako tvůj otec (tȏi geitoni ar‘ ouch ho autos horos hosper tȏi patri peri sou;)? Myslíš, že ti svěří do správy svůj dům (poteron oiei auton epitrepsein soi tȇn hautou oikian oikonomein), až uzná, že ty rozumíš hospodářství lépe než on (hotan se hȇgȇsȇtai beltion peri oikonomias heautou phronein), či že sám povede správu (ȇ auton epistatȇsein;)?“ – Lysis: „Myslím, že jej svěří mně (Emoi epitrepsein oimai).“ – Sokrates: „A co myslíš (Ti d‘), Athéňané ti nesvěří své věci (Athȇnaious oiei soi ouk epitrepsein ta hautȏn), až budou pozorovat (hotan aisthanȏntai), že jsi náležitě moudrý (hoti hikanȏs phroneis;)?“ – Lysis: „Zajisté (Egȏge).“ (209b8-d5) … Tak se to tedy má (Houtȏs ara echei), milý Lyside (ȏ phile Lusi), v těch věcech (eis men tauta), v kterých se staneme znalými (ha an phronimoi genȏmetha), všichni nám svěří moc (hapantes hȇmin epitrepsousi), Helléni (Hellȇnes te) i barbaři (kai barbaroi), muži (kai andres) i ženy (kai gunaikes), a budeme v tom dělat (poiȇsomen en toutois), cokoli budeme chtít (hoti an boulȏmetha), a nikdo nám nebude úmyslně překážet (kai oudeis hȇmas hekȏn einai empodiei), nýbrž sami v tom budeme svobodni (all‘ autoi te eleutheroi esometha en autois) a budeme vládnout nad jinými (kai allȏn archontes); ty věci budou naše (hȇmetera te tauta estai), neboť z nich budeme mít užitek (onȇsometha gar ap‘ autȏn). Avšak v čem si nezískáme vědění (eis ho d‘ an noun mȇ ktȇsometha), nikdo nám nesvěří (oute tis hȇmin epitrepsei), abychom s tím zacházeli podle svého zdání (peri auta poiein ta hȇmin dokounta), nýbrž všichni nám v tom budou překážet (all‘ empodiousi pantes), pokud budou moci (kath‘ ho ti an dunȏntai, 210a9-c1)“.

V celém tomto dotazování, kterému Sokrates podrobuje Lysida, není ani náznak pochybování a nevědění. Tu si je Sokrates, odborník ve věcech přátelství a lásky jist svou věcí. Na závěr Lysida pobízí, aby si to vše co nejlépe zapamatoval (apomnȇmoneusai auta hoti malista), aby to všechno jasně vypověděl svému příteli Menexenovi (hina toutȏi saphȏs tauta eipȇis): „jestliže však na něco z toho zapomeneš (ean de ti autȏn epilathȇi), znova se mne zeptej (authis me aneresthai), jakmile mě potkáš (hotan entuchȇis prȏton, 211b1-2).“ Tu Platon Sokratovi dává před oči Sokrata, který má na mladé lidi velký vliv, ví, jak s nimi mluvit, aby zatoužili po tom, být co nejlepšími. Platon, který po vítězství demokratů nad oligarchickým režimem Třiceti znovu zatoužil po tom, aby se uplatnil v politice, si dobře uvědomoval, jak neocenitelným spojencem mu tu mohl být Sokrates, kdyby dokázal překročit své nevědění.

Ve světle Faidru tu stojí za pozornost, že když Sokrates Lysidovi ukazuje, že „v těch věcech, v kterých se staneme znalými, všichni nám svěří moc … a budeme v tom dělat, cokoli budeme chtít … sami v tom budeme svobodni a budeme vládnout nad jinými“, tu naznačuje, že v Lysidovi vidí jednoho z těch, kdo před svou inkarnací byli průvodci Diovými, a jsou tedy nadaní pro filozofii a vůdcovství, jak o tom mluví v Palinodii. Lze se domnívat, že se Sokrates podobně díval na Hippothala, kterému tak představil před oči perspektivu milovníka, který stojí v centru Palinodie?

Svůj předchozí příspěvek jsem zakončil pasáží, v níž Sokrates ideu prvního milého anihiloval; když se mu totiž ukázalo, že to první milé je milé kvůli zlému, tedy nemilému, které pomocí milého chceme odstranit, uzavřel, že „kdyby to nemilé odešlo, tu, jak se podobá, již nám není milé“. Sokrates nicméně tento svůj uzávěr v dalším revidoval, když uvážil, že i kdyby veškeré zlo ze světa vymizelo, zůstaly by nám hlad a žízeň, zůstaly by nám touhy: „Nuže je možno (Hoion te oun estin), aby člověk, když cítí žádost (epithunounta) a touhu (kai erȏnta), nemiloval to, čeho si žádá a po čem touží (toutou hou epithumei kai erai mȇ philein;)?“ – Menexenos: „Mně se zdá, že ne (Ouk emoige dokei).“ (221b7-8) … Sokrates: „Zdalipak je tedy vskutku (Ar‘ oun tȏi onti), jak jsme právě mluvili (hȏsper arti elegomen), žádost (hȇ epithumia) příčinou přátelství (tȇs philias aitia), a to, co touží (kai to epithumoun), je tehdy, když touží, v přátelském poměru k předmětu své touhy (philon estin toutȏi hou epithumei kai tote hotan epithumȇi), kdežto náš dřívější výklad přátelství (ho de to proteron elegomen philon einai) byly jen jakési plesky třesky (huthlos tis ȇn) jako nějaká dlouhá básnická skladba (hȏsper poiȇma makron sunkeimenon;)?“ – Menexenos: „Zdá se (Kinduneuei).“ – Sokrates: „Ale to (Alla mentoi), co touží (to ge epithumoun), touží přece jistě po tom, čeho postrádá (hou an endees ȇi, toutou epihumei), že ano (ȇ gar;)?“ – Menexenos: „Ano (Nai)“. – Sokrates: „Tedy postrádající (to d‘ endees ara) je milovné toho (philon ekeinou), čeho postrádá (hou an endees ȇi).“ – Menexenos: „Zdá se mi (Dokei moi).“ – Sokrates: „Postrádajícím pak se stává to (Endees de gignetai), čemu se něco odnímá (hou an ti aphairȇtai).“ – Menexenos: „Jak by ne (Pȏs d‘ ou;)?“ – Sokrates: „Jak se tedy podobá, předmětem lásky i přátelství i touhy je patrně něco vlastního a příbuzného (Tou oikeiou dȇ, hȏs eoiken, ho te erȏs kai hȇ philia kai hȇ epithumia tunchanei ousa, hȏs phainetai), Menexene (ȏ Menexene te) a Lyside (kai Lusi).“ – Souhlasili (Sunephatȇn) – Vy tedy (humeis ara), jestliže jste vespolek přáteli (ei philȏ eston allȇlois), jste si přirozenou povahou jaksi příbuzní (phusei pȇi oikeioi esth‘ humin autois).“ – Menexenos a Lysis: „Rozhodně (Komidȇi).“ (221d2-6)

Zde, takřka na závěr Lysidu, Platon nechává Sokrata celkový rámec tohoto dialogu překročit poukazem na centrální myšlenku Palinodie ve Faidru. Ve Faidru je opravdová láska nesena touhou znovu nahlédnout „skutečnost krásy (tȇn tou kallous phusin) stojící s uměřeností na posvátném podstavci (meta sȏphrosunȇs en hagnȏi bathrȏi bebȏsan, 254b5-7)“. Dokud byla naše duše okřídlená, tento náhled byl nám vlastní a o ten jsme byli připraveni během naší poslední nebeské poutě, když jsme se k pravé kráse a ostatním opravdovým jsoucnům nedokázali povznést. Touha znovu skutečnou krásu a ostatní pravá jsoucna nahlédnout je základem opravdové lásky ve Faidru. Na to poukazuje Sokrates v Lysidu, když mluví o tom, že láska (ho te erȏs) i přátelství (kai hȇ philia) se vztahují k tomu, co je nám vlastní (oikeion), k tomu, co nám chybí (to endees), co nám bylo odňato (aphairȇtai) (221e2-4).

Sokrates pokračuje: „A jestliže tedy někdo po někom druhém touží (Kai ei ara tis heteros heterou epithumei), hoši (ȏ paides), nebo ho miluje (ȇ erai), nikdy by netoužil (ouk an pote epethumei) ani nemiloval (oude ȇra) ani nebyl přítelem (oude ephilei), kdyby nebyl milovanému jaksi příbuzný (ei mȇ oikeios pȇi tȏi erȏmenȏi etunchanen ȏn) buď duší nebo některou duševní vlastností (ȇ kata ti tȇs psuchȇs ȇthos) nebo povahou (ȇ tropous) nebo vnější podobou (ȇ eidos).“ – „Ovšemže (Panu ge),“ řekl Menexenos (ephȇ ho Menexenos), Lysis však mlčel (ho de Lusis esigȇsen). – Sokrates: „Dobrá (Eien), ukázalo se nám tedy nutným milovati to, co je přirozenou povahou příbuzné (to men dȇ phusei oikeion anankaion hȇmin pephantai philein).“ – Menexenos: „Podobá se (Eoiken).“ – Sokrates: „Pravý a ne jen strojený milovník musí tedy nutně být milován (Anankaion ara tȏi gnȇsiȏi erastȇi kai mȇ prospoiȇtȏi phileisthai) od předmětu své lásky (hupo tȏn paidikȏn). – Tu Lysis (Ho men oun Lysis) a Menexeenos (kai ho Menexenos) jaksi stěží přisvědčili (mogis pȏs epeneusatȇn), avšak Hippothales (ho de Hippothalȇs) od radosti (hupo tȇs hȇdonȇs) hrál všemi barvami (pantodapa ȇphiei chrȏmata).“ (221e7-222a7)

Touto, poslední pozitivní úvahou v Lysidu, Platon poukazuje na pasáž ve Faidru, v níž mluví o tom, jak se opravdovému milovníkovi podaří milovaného hocha získat: „Protože ten je jako bůh uctíván všemi službami (hate oun pasan therapeian hȏs isotheos therapeuetai) nikoli od (ouch hupo) přetvařujícího se (schȇmatizomenou) milovníka (tou erȏntos), nýbrž od toho, který je opravdu zachvácen tím citem (all‘ alȇthȏs touto peponthotos), a protože je sám (kai autos ȏn) svou povahou (phusei) přítelem (philos) svému ctiteli (tȏi therapeuonti, 255a1-4) … vždyť není přirozeným řádem dovoleno (ou gar dȇpote heimartai), aby byl zlý přítelem zlému, ani aby dobrý dobrému nebyl přítelem (kakon kakȏi philon oud‘ agathon mȇ philon agathȏi einai). Když pak ho k sobě připustí (prosemenou de) a seznámí se s jeho řečmi i chováním (kai logon kai homilian dexamenou), tu hned oddanost milujícího překvapuje milovaného (enguthen hȇ eunoia gignomenȇ tou erȏntos ekplȇttei ton erȏmenon), který dobře pozoruje (diaisthanomenon), že míra přátelství, které mu prokazují všichni jiní přátelé a příbuzní dohromady, není nic (hoti oud‘ hoi sumpantes alloi philoi te kai oikeioi moiran philias oudemian parechontai) proti tomu příteli ovládnutého bohem (pros ton entheon philon, 255b1-7) … A když ten je přítomen (kai hotan men ekeinos parȇi), přestává ho týmž způsobem jako onoho bolest (lȇgei kata t’auta ekeinȏi tȇs odunȇs), avšak když je vzdálen (hotan de apȇi), týmž způsobem zase touží (kata t’auta au pothei), jako jest předmětem touhy (kai potheitai), a je v něm Anterós, odraz Eróta (eidȏlon erȏtos anterȏta echȏn); on však mu říká jinak a myslí, že to není láska, nýbrž přátelství (kalei de auton kai oietai ouk erȏta alla philian einai, 255d6-e2.“

V Lysidu po té poslední pozitivní pasáži následuje Sokratovo zabřednutí do pochybností, které skončí scénkou, na kterou jsem v minulém příspěvku poukázal, kterou však nyní podám v její úplnosti. Sokrates: „Měl jsem již v úmyslu vyzvat k rozmluvě někoho jiného ze starších posluchačů (en nȏi eichon allon ȇdȇ tina tȏn presbuterȏn kinein); a tu (k’aita) jako nějací neblazí daimonové (hȏsper daimones tines) přišli paidagogové (proselthontes hoi paidagȏgoi), Menexenův (ho te tou Menexenou) a Lysidův (kai ho tou Lusidos), s jejich bratry (echontes autȏn tous adelphous), volali na ně (parekaloun) a poroučeli jim jít domů (kai ekeleuon autous oikad‘ apienai); neboť bylo již pozdě (ȇdȇ gar ȇn opse). Tu jsme je nejprve i my i kolemstojící odháněli (to men oun prȏton kai hȇmeis kai hoi periestȏtes autous apȇlaunomen); ale když nás nic nedbali (epeidȇ de ouden ephrontizon hȇmȏn), nýbrž špatnou řečtinou (all‘ hupobarbarizontes) nás zlostně odbývali (ȇganaktoun te) a stále stejně volali (kai ouden hȇtton ekaloun) – zdálo se nám, že se o Hermajích podnapili (all‘ edokoun hȇmin hupopepȏkotes en tois Hermaiois) a že s nimi není žádná řeč (aporoi einai prospheresthai) – tu přemoženi od nich (hȇttȏthentes hup autȏn) jsme ukončili rozmluvu (dielusamen tȇn sunousian). Přece však, když již odcházeli (homȏs d‘ egȏge ȇdȇ apiontȏn autȏn), jsem já řekl: „Lyside a Menexeene, nyní (Nun men, ȇn d‘ egȏ, Lysi te kai Menexene) jsme se stali směšnými (katagelastoi gegonamen), i já (egȏ te), starý muž (gerȏn anȇr), i vy (kai humeis). Řeknou totiž (erousi gar) tito zde odcházejíce (hoide apiontes), že my se domníváme (hȏs oiometha hȇmeis), že jsme vespolek přáteli (philoi allȇlois einai) – neboť i sebe počítám mezi vás (kai eme gar en humin tithȇmi) – ale co je přítel, to že jsme ještě nedovedli nalézt (oupȏ de hoti esti ho philos hoioi te egenometha exeurein).“ (223b4-8)

V jaké to situaci Sokrates zanechá jak Lysida a Menexena, tak i Hippothala, pokud s nimi rozhovor o přátelství a lásce neobnoví a své nevědění nepřekročí? To je otázka, kterou se Platon na Sokrata Lysidem obrací.