1a Platonův třetí dialog (s přihlédnutím k Thukydidovým Dějinám peloponnéské války)

Ve svém prvním příspěvku jsem uvedl, že ironie, s níž Sokrates v Hippiu Větším nahlíží Hippiovo tvrzení, že je ze všech lidí nejlépe schopen učit mladé lidi morální zdatnosti (aretȇ), a že o tom svědčí to, jak velké peníze si vyučováním ctnosti vydělal, má svůj význam z hlediska datování tohoto dialogu. Sokrates totiž vysloví domněnku, že si Hippias jistě nejvíc vydělal ve Spartě (Lakedaimonu), kam ho jeho obec Elis nejčastěji vysílá jako svého vyslance. Když Hippias odpoví, že si ze Sparty nikdy neodnesl nic, rozvinul se mezi oběma rozhovor, který tu připomenu.

Sokrates: „Lakedaimon je přece spořádaná obec ... A v spořádaných obcích má největší cenu zdatnost (aretȇ) … A ty nejlépe z lidí ji umíš podávat jinému.“ – Hippias: „Ba mnohem nejlépe, Sokrate.“ … S.: „Kdo však dovede podávat nauky nejcennější pro zdatnost, nebude snad v největší vážnosti a nevydělá si nejvíce v Lakedaimonu?“ … H.: „Vždyť u Lakedaimoňanů, Sokrate, není národní zvyklostí hýbati zákony ani vychovávat syny proti obvyklým řádům.“ – S.: „Jak pravíš? U Lakedaimoňanů není národní zvyklostí jednat správně, nýbrž chybovat?“ – H.: „To bych já neřekl, Sokrate.“ – S.: „Nuže nejednali by správně, kdyby vychovávali svou mládež lépe a ne hůře?“ – H.: „Správně; ale vychovávat cizí vychovávací soustavou není u nich zákonné.“ … S.: „O zákonu soudíš, Hippio, že je pro obec škodou či prospěchem?“ – H.: „Dává se, myslím, za účelem prospěchu, avšak někdy i škodí, jestliže je zákon špatně dán.“ – S.: „Což pak zákonodárci nedávají zákon jakožto největší dobro pro obec? A není snad bez něho obci nemožno spořádaně žít? … Kdykoli se tedy ti, kteří se pokoušejí dávat zákony, chybí dobra, chybili se zákonitostí a zákona (283e-284d) … Jednají tedy Lakedaimoňané proti zákonům, když ti nedávají peníze a nesvěřují ti své syny … Nalézáme tedy, příteli, Lakóny přestupníky zákonů, a to ve věcech velmi důležitých, Lakóny, kteří se zdají nejzákonitějšími.“ (285b)

V prvním příspěvku k tomu píši: „Sokratova sžíravá ironie může tu mít svůj plný dopad pouze za předpokladu, že v době, kdy Platon dialog psal, Athéňané viděli Spartu jakožto vzor, obec nejspořádanější, kde občané zákony ctili a dodržovali … tu připadá v úvahu krátké období po porážce Athén, které započalo tím, že se „navrátili vyhnanci a s velkou vervou začali bourat ochranné zdi (spojující přístav Pireus s Athénami) za zvuku flétnistek v domnění, že se ten den stal počátkem svobody pro Řecko“ (Xenofon, Hellenika II.ii.23) … Nadšení Spartou však nemělo dlouhého trvání. Když se Sparťané stali „vůdci celého Řecka“ (pasȇs tȇs Hellados prostatai, Xenophon, Hellenika III.i.3) a „veškeré řecké obce tehdy byly poslušny toho, co jim kterýkoli muž z Lakedaimonu přikázal“ (Xenophon, Hellenika III.i.3), ruku v ruce s tou mocí šlo její zneužívání, jak Xenofon píše v Anabasi (VI.vi.12, VII.i.2 – ii.6).“

Dal jsem se do čtení Thukydidových Dějin peloponéské války a tu jsem narazil na text, který v této souvislosti stojí za připomenutí. Je rok 432 př.n.l., Ve Spartě se sešli její spojenci, vední Korinťany, aby Sparťany přiměli ke vpádu do Atiky. Shodou okolností byla ve Spartě delegace z Athén, která tam byla za jiným účelem, Athéňané však Sparťany požádali, aby Sparťanům ukázali, do čeho se pustí, když povedou válku proti Athénám. Co se týká obvinění, že Athéňané zotročili své spojence, athénští poslové uváděli, že se svými spojenci zacházejí daleko lépe, než jak s nimi zacházeli Peršané. V rámci toho na Sparťany apelovali slovy:

„Kdybyste vy nás rozdrtili a chopili se vlády (humeis g’an oun ei kathelontes hȇmas arxaite), brzo byste přišli o dobré mínění, kterého se vám dostalo díky strachu, který z nás jde (tacha an tȇn eunoian hȇn dia to hȇmeteron deos eilȇphate metabaloite), pokud se budete chovat tak, jak jste se ukázali tehdy v onom krátkém údobí, kdy jste vedli v zápase s Peršany (eiper hois kai tote pros ton Mȇdon di‘ oligou hȇgȇsamenoi hupedeixate, homoia kai nun gnȏsesthe). Vy sami se totiž řídíte zákony a zvyky, které se neslučují s jinými (ameikta gar ta te kath‘ humas autous nomima tois allois echete), a nadto každý z vás (kai proseti heis hekastos), když ze Sparty vyjde (exiȏn), se neřídí ani zákony sparťanskými (oute toutois chrȇtai), ani těmi, kterými se řídí ostatní Řecko (outh‘ hois hȇ allȇ Hellas nomizei).“ (I.77.6)