1 Lysis – Platon znovu začíná toužit po politickém uplatnění

V Sedmém Listu Platon uvádí, že když se vláda Třiceti zvrátila v tyranidu, od špatností té doby, a tak i od touhy po uplatnění v politice, se odvrátil: „Ale za nedlouhý čas (chronȏi de ou pollȏi) padla vláda třicítky (metepese ta tȏn triakonta te) a spolu celá tehdejší ústava (kai pasa hȇ tote politeia); a tu opět (palin de) – sice už méně prudce, ale přece – mě táhla touha po veřejné a politické činnosti (braduteron men, heilken de me homȏs hȇ peri to prattein ta koina kai politika epithumia, 325a5-b1, překlad z Platona F. Novotný).“ Do tohoto období kladu dialog Lysis. Jaké mám k tomu důvody?

Starověká tradice mě vede k tomu, abych Lysis považoval za jeden z dialogů, které Platon napsal ještě za Sokratova života. Diogenes Laertský v ‚Životopise Platona‘ totiž uvádí: „Též říkají (phasi de kai), že když si Sokrates poslechl Platonovo čtení Lysidu (Sȏkratȇn akousanta ton Lusin anagignȏskontos Platȏnos), řekl ‚U Herkula („Hȇrakleis,“ eipein), co toho ten mladík o mně nalhává („hȏs polla mou katapseudeth‘ ho neaniskos).‘ Platon totiž napsal nemálo toho, co Sokrates neřekl (ouk oliga gar hȏn ouk eirȇke Sȏkratȇs gegrapsen hanȇr, III.35).“ Tu stojí za povšimnutí, že katapseudetai je v čase přítomném ‚nalhává‘, na rozdíl od aoristu akousanta ‚když si poslechl‘. Sokratův povzdech se tak vztahuje jak k dialogům Lysidu předcházejícím, tak i k dialogům, které, jak očekává, Platon ještě napíše. Diogenes Laertský neuvádí prameny, z nichž tuto informaci čerpá, nedomnívám se však, že to věrohodnost té informace zpochybňuje. Jsou důvody se domnívat, že jeho „též říkají“ poukazuje k tomu, že jde o řadu starověkých pramenů. V pozdějším ‚Anonymním životopise Platona‘ se můžeme dočíst, že „Platon činil Sokratovi i potíže ve svých setkáních s ním (kai pragmata paraschein autȏi tȏi Sȏkratei en tais pros auton enteuxesi); zveřejnil spisky (sungrammata exetheto), které přišly do rukou Sokrata, ještě když žil (ha eti zȏntos Sȏkratous eis cheiras autou ȇlthon).“ Když si přečetl Lysis, Sokrates řekl přátelům, že ten mladík ho zatahuje „kamkoli chce (hopȇi thelei), jak daleko chce (eph‘ hoson thelei), a nechává ho být s kýmkoli chce (pros hosous thelei)“ (1) Tento životopisec měl v rukou nepochybně jiný pramen než Diogenes Laertský. Diogenes mluví o Sokratově reakci na jeho poslech Platonova čtení Lysidu, anonymní životopisec mluví o Sokratově reakci na jeho přečtení Lysidu. Když si Sokrates Lysis vyposlechl, ještě si ho pak i sám přečetl.

K tomu, abych Lysis považoval za dialog napsaný poté, co v obnovené demokracii znovu začal toužit po uplatnění v politice své země, mě vede Sokratova rozmluva s mladičkým Lysidem. Sokrates se ho ptá, co je příčinou toho, že mu jeho rodiče v mnoha věcech zabraňují, jiné mu naopak svěřují. Lysis: „Asi to (Hoti oimai), že tyto věci umím (tauta men epistamai), avšak tamty ne (ekeina d‘ ou).“ – Sokrates: „Nečeká tedy tvůj otec u tebe na určitý věk (ouk ara tȇn hȇlikian sou perimenei ho patȇr), aby ti svěřil všechno (epitrepein panta), nýbrž v ten den (all‘ hȇi an hȇmerai), kdy uzná, že jsi moudřejší než on (hȇgȇsȇtai se beltion hautou phronein), svěří ti sám sebe i své věci (tautȇi epitrepsei soi kai hauton kai ta hautou).“ – Lysis: „Já si tak myslím (Oimai egȏge).“ – Sokrates: „A což váš soused, ten nemá k tobě totéž stanovisko jako tvůj otec (tȏi geitoni ar‘ ouch ho autos horos hosper tȏi patri peri sou;)? Myslíš, že ti svěří do správy svůj dům (poteron oiei auton epitrepsein soi tȇn hautou oikian oikonomein), až uzná, že ty rozumíš hospodářství lépe než on (hotan se hȇgȇsȇtai beltion peri oikodomias heautou phronein), či že sám povede správu (ȇ auton epistatȇsein;)?“ – Lysis: „Myslím, že jej svěří mně (Emoi epitrepsein oimai).“ – Sokrates: „A co myslíš (Ti d‘), Athéňané ti nesvěří své věci (Athȇnaious oiei soi ouk epitrepsein ta hautȏn), až budou pozorovat (hotan aisthanȏntai), že jsi náležitě moudrý (hoti hikanȏs phroneis;)?“ – Lysis: „Zajisté (Egȏge).“ (209c2-d5) … Tak se to tedy má (Houtȏs ara echei), milý Lyside (ȏ phile Lusi), v těch věcech (eis men tauta), v kterých se staneme znalými (ha an phronimoi genȏmetha), všichni nám svěří moc (hapantes hȇmin epitrepsousi), Helléni (Hellȇnes te) i barbaři (kai barbaroi), muži (kai andres) i ženy (kai gunaikes), a budeme v tom dělat (poiȇsomen en toutois), cokoli budeme chtít (hoti an boulȏmetha), a nikdo nám nebude úmyslně překážet (kai oudeis hȇmas hekȏn einai empodiei), nýbrž sami v tom budeme svobodni (all‘ autoi te eleutheroi esometha en autois) a budeme vládnout nad jinými (kai allȏn archontes); ty věci budou naše (hȇmetera te tauta estai), neboť z nich budeme mít užitek (onȇsometha gar ap‘ autȏn). Avšak v čem si nezískáme vědění (eis ho d‘ an noun mȇ ktȇsometha), nikdo nám nesvěří (oute tis hȇmin epitrepsei), abychom s tím zacházeli podle svého zdání (peri auta poiein ta hȇmin dokounta), nýbrž všichni nám v tom budou překážet (all‘ empodiousi pantes), pokud budou moci (kath‘ ho ti an dunȏntai), a to netoliko cizí (ou monon hoi allotrioi), nýbrž i otec (alla kai ho patȇr) a matka (kai hȇ mȇtȇr) a je-li nějaká bytost ještě bližší než oni (kai ei ti toutȏn oikeioteron estin).“ (210a9-c3)

Těmito posledními slovy, které jsem zvýraznil, Platon poukazuje na svůj předchozí dialog, Hippias Větší, v němž nechává Sokratovo kritické alter ego Sokrata kritizovat, že se opovažoval o krásných věcech mluvit, aniž poznal, co krásno samo je. O tomto svém kritickém já Sokrates mluví jakožto o synovi Sofroniska (ton Sȏphroniskou, 298b11), jehož by se nejvíce styděl (hon g’an egȏ malist‘ aischunoimȇn, 298b7-8), když by tlachal, který by mu právě tak málo dovolil (hos emoi ouden an mallon epitrepoi) lehkomyslně mluvit nepromyšlené věci (anereunȇta onta raidiȏs legein), jako si myslit, že ví, co neví (ȇ hȏs eidota ha mȇ oida, 298b11-c2), aby ho na konci dialogu představil jako toho člověka (touton ton anthrȏpon), který ho stále posuzuje a vyvrací (ton aei me elenchonta, 304b2): „vždyť je mi rodem nejbližší (kai gar moi tunchanei engutata genous ȏn) a bydlí ve stejném domě (kai en tȏi autȏi oikȏn); když tedy přijdu domů do svého bytu (epeidan oun eiselthȏ oikade eis emautou) a on mě uslyší takto mluvit (kai mou akousȇi tauta legonta), táže se mne (erȏtai), zdali se nestydím (ei ouk aischunomai), že se opovažuji (tolmȏn) rozmlouvat o krásných věcech (peri kalȏn epitȇdeumatȏn dialegesthai), když jsem stran krásna tak zřejmě usvědčován (houtȏ phanerȏs exelenchomenos peri tou kalou), že o něm ani nevím, co to je (hoti oud‘ auto touto hoti pote estin oida, 304d3-8).“ Sokratovo alter ego praví: „A přece jak budeš ty vědět („Kaitoi pȏs su eisȇi), zdali kdo krásně provedl řeč nebo kterýkoli jiný výkon či ne (ȇ logon hostis kalȏs katestȇsato ȇ mȇ, ȇ allȇn praxin hȇntinoun) když neznáš krásno (to kalon agnoȏn;)? A když jsi v takovém stavu (kai hopote houtȏ diakeisai), myslíš, že je pro tebe lepší spíše žít nežli být mrtev (oiei soi kreitton einai zȇn mallon ȇ tethnanai; 304d8-e3)?“ Platon spojuje Sokratovo nevědění co krásno samo je, postavené Sokratovi před oči v Hippiu Větším, s jeho nevěděním, co je přátelství, které rozehraje v Lysidu.

Celý ten citovaný výsek z Hippiu Většího stojí za srovnání s Charmidem, kde Sokrates podrobil Kritiovu definici rozumnosti (sȏphrosunȇ) definovanou jako „vědění (eidenai) toho, co člověk ví (ha te tis oiden) a co neví (kai ha mȇ oiden, 172a5)“ radikálnímu pochybování, nakonec se však zastavil nad tím, co by to pro člověka znamenalo, kdyby takové poznání měl, a jak by vypadala společnost, kterou by řídil:

„Jaký bychom měli prospěch, Kritio, z rozumnosti, kdyby byla taková (Tis oun, ȏ Kritia, ȏphelia eti an eiȇ apo tȇs sȏphrosunȇs toiautȇs ousȇs;)? Kdyby totiž (ei men gar), jak jsme z počátku předpokládali (ho ex archȇs hupetithemetha), rozumný věděl (ȇidei ho sȏphrȏn), které věci ví (ha te ȇidei) a kterých neví (kai ha mȇ ȇidei), o jedněch, že je ví (ta men hoti oiden), a o druhých, že je neví (ta d’ hoti ouk oiden), a kdyby byl s to také prozkoumat jiného, který by byl v témže stavu (kai allon t’auton touto peponthota episkepsasthai hoios t‘ ȇn), bylo by nám, soudíme, svrchovaně prospěšno být rozumnými (megalȏsti an hȇmin, phamen, ȏphelimon ȇn sȏphrosin einai); neboť bychom prožívali svůj život prosti chyb (anamartȇtoi gar an ton bion diezȏmen), a to jak my sami (autoi te), mající rozumnost (hoi tȇn sȏphrosunȇn echontes), tak také všichni ostatní (kai hoi alloi pantes), kteří by byli od nás vedeni (hosoi huph‘ hȇmȏn ȇrchonto, „kteří by byli pod naší vládou“). Neboť ani my sami bychom se nepokoušeli dělat (oute gar an autoi epecheiroumen prattein), co bychom neznali (ha mȇ ȇpistametha), nýbrž vyhledávali bychom znalce (all‘ exeuriskontes tous epistamenous) a těm bychom to odevzdávali (ekeinois an paredidomen), ani ostatním, nad kterými bychom měli vedení, bychom nedovolovali (oute an allois epetrepomen, hȏn ȇrchomen, „kterým bychom vládli“) dělat něco jiného (allo ti prattein) nežli to, co by pravděpodobně mohli udělat správně (ȇ hoti prattontes orthȏs emellon prattein) – to by bylo to (touto d‘ ȇn an), čeho by byli znalí (hou epistȇmȇn eichon) – a takto by i dům, v němž by se hospodařilo pod řízením rozumnosti (kai houtȏ dȇ hupo sȏphrosunȇs oikia te oikoumenȇ), měl pravděpodobně dobré hospodářství (emellen kalȏs oikeisthai), i obec takto spravovaná (polis te politeuomenȇ) i všechno jiné (kai allo pan), čemu by vládla rozumnost (hou sȏphrosunȇ archoi). Neboť kdyby bylo odstraněno chybování (hamartias gar exȇirȇmenȇs) a vedení měla správnost (orthotȇtos de hȇgoumenȇs), nutně by lidé žijící v takovém stavu ve všem jednání jednali dobře a se zdarem (en pasȇi praxei kalȏs kai eu prattein anankaion tous houtȏs diakeimenous), a kdo by takto jednali (tous de eu prattontas), nutně by byli šťastni (eudaimonas einai).“ (171d2-172a3) – Otázka „šťastného bytí“ sice nefiguruje v citovaném výseku z Lysidu, celému tomu rozhovoru však dominuje. Sokrates svůj rozhovor s Lysidem totiž otevřel otázkami: „Pravda (Ȇ pou), Lyside (ȏ Lusi), tvůj otec a tvá matka tě asi mají velice rádi (sphodra philei se ho patȇr kai hȇ mȇtȇr;)?“ – Lysis: „Ovšemže (Panu ge).“ – Sokrates: „Tedy jistě by si přáli (Oukoun an boulointo an), abys byl co nejšťastnější (se hȏs eudaimonestaton einai;).“ – Lysis: „Jak by ne (Pȏs gar ou;).“ (207d5-e1)

Platonův ideál politicky dobře vedené společnosti zůstává v Lysidu tentýž jako v Charmidu, zrcadlí se v nich však rozdílná společenská a politická situace, v níž byly napsány. Charmides byl napsán v situaci, kdy se Třicet chopilo vlády, a Platonovi šlo o to, postavit Kritiovi a Charmidovi před oči úkol, před kterým stáli. Tu není ani slova o tom, že by jim Athéňané svěřili vládu, kdyby pozorovali, že si přisvojili moudrost. V Lysidu Sokrates Lysida upozorňuje, že mu Athéňané svěří své věci, když budou pozorovat (hotan aisthanȏntai), že je náležitě moudrý (hoti hikanȏs phronei, 209d4-5). To odpovídá situaci v obnovené demokracii, která Platona podnítila k tomu, aby znovu zatoužil po politické činnosti.