2 Platon – k zamyšlení pro každého: Faidros a Charmides ve světle Sedmého listu

Ve svém autobiograficky laděném Sedmém listu Platon píše, že se v mládí domníval, že jakmile se stane svéprávným, hned se oddá politické činnosti: „A tu jsem zažil takovéto zvláštní události politického života … nastal převrat a v čelo nového zřízení se postavila vláda jedenapadesáti mužů, jedenáct v Peiraieu – obojí jednak pro správu tržiště, jednak aby zařizovali, čeho bylo třeba ve městě – a třicet se ujalo neomezené vrchní moci. Tu byli někteří z těchto moji příbuzní a známí [Novotný poznamenává: „Kritias, náčelník třicítky, byl bratranec Platonovy matky Periktiony, a Charmides, jeden ze správců Peiraiea, byl její bratr.“] a ti mě hned vybízeli k veřejné činnosti jako k něčemu, co je pro mne.“ (324b-c, překlad z Platona F. Novotný) Výzvy svých příbuzných a známých nicméně hned neuposlechl, ač myslel „že budou spravovati obec tím způsobem, aby ji vedli od tak nespravedlivého života k spravedlivému jednání, a proto jsem napjatě pozoroval, co budou dělat … Když jsem ovšem viděl, že zásluhou těch mužů se v krátkém čase zdála dřívější ústava“ – pokleslé demokratické zřízení, které se stalo hříčkou v rukou nezodpovědných demagogů a donašečů – „zlatou proti nynější (324d) … pocítil jsem odpor a odvrátil jsem se od tehdejších špatností. Ale za nedlouhý čas padla vláda třicítky a spolu celá tehdejší ústava; a tu opět – sice už méně prudce, ale přece – mě táhla touha po veřejné a politické činnosti.“ (325a-b). “

Ze slov, kterými Platon tuto pasáž uvádí – „Kdysi, když jsem byl mlád, bylo se mnou zrovna tak jako s mnoha jinými; myslel jsem, že jakmile se stanu svéprávným, hned se oddám politické činnosti“ – by bylo lze soudit, že Platon bral politickou angažovanost jako věc, která se vzhledem k postavení jeho rodiny prostě patřila. Když však mluví o tom, že po porážce třiceti a obnově demokracie „opět – sice už méně prudce, ale přece – mě táhla touha po veřejné a politické činnosti“, tu se stává jasným, že ve svém mládí měl silnou touhu do veřejné a politické činnosti vstoupit. Když tedy datujeme Charmides do počátečního období vlády třiceti, než se tato zvrhla v tyranidu, spadá jeho sepsání – je to dialog krátký – do onoho období, kdy výzvu svých přátel a známých, aby se na aristokratické vládě podílel, hned neuposlechl a „napjatě pozoroval, co budou dělat“. Tu stojíme před otázkou, proč Platon sepsal Charmides místo toho, aby výzvy svých přátel a známých uposlechl a politiky se účastnil, jak po tom toužil. Na tuto otázku nalezneme odpověď, když Faidros nahlédneme ve vztahu k politické situaci, v níž byl napsán a Charmides v jeho návaznosti na Faidros.

V stati ‚Platonův první dialog‘ (na mé webové stránce) jsem ukázal, že sepsání Faidru spadá do roku 405, tedy závěrečného roku války peloponéské, a tedy do závěrečného roku demokratické vlády. Bylo to tedy za vlády demokratů, co Platonova touha účastnit se politického dění byla nejsilnější. V Athénské demokracii bylo slovo tím nejmocnějším nástrojem politiky; moc měl ve státě ten, kdo svým slovem dokázal Athéňany přesvědčit. Proto je v centru Platonova zájmu ve Faidru rétorika.

Ve Faidru není a nemůže být řeč o ústavě, která by byla tou nejlepší; demokratická ústava jako taková byla dána a šlo jen o to, dát politikům nástroj, kterým by dokázali shromáždění lidu žádoucím způsobem ovlivnit; tím nástrojem měla být rétorika postavená na poznání pravdy, tedy na filozofii. V úvodu k náčrtu rétoriky založené na dialektice se Sokrates Faidra táže, zda tomu není tak, že mysl toho, kdo má pronést přesvědčivou řeč, musí znát pravdu o tom, o čem bude mluvit. Faidros odpovídá, že podle toho, co slyšel, ten, kdo hodlá být řečníkem, se nepotřebuje naučit znát, co je spravedlivé, dobré nebo krásné, nýbrž co se takovým zdá být lidem, ke kterým mluví (259e4-260a4). V odpověď na to Sokrates přichází s příkladem, který ukazuje absurditu takového pojetí rétoriky. Co kdyby Faidrovi radil, aby si k obraně proti nepřátelům opatřil koně, oba by koně neznali, Sokrates by však věděl, že Faidros pokládá za koně to z krotkých zvířat, které má nejdelší uši. A tak by Sokrates Faidra vážně přemlouval a skládal chvalořeč na osla, v níž bych ho jmenoval koněm a vykládal mu, že to zvíře je neocenitelné doma i ve válce.  Když na to Faidros řekne, že by to bylo směšné, Sokrates podotýká, že je lepší být směšný a přátelský nežli hrozný a nepřátelský: „Stane se, že muž zběhlý v rétorice, který nezná dobré a zlé, je postaven před obec, která je také v takovém stavu, a přemlová ji, přičemž pronáší chvalořeč ne o stínu osla jakoby o stínu koně, nýbrž o zlém jako o dobrém; jsa vycvičen v poznávání názorů množství skutečně ji přemluví, aby dělala špatné věci místo dobrých: jakou asi žeň by po tom všem sklízela rétorika ze své setby?“ (260b-d)

Tu Sokrates předá slovo rétorickému umění, které se na něho a na Faidra oboří: „Co to, podivní lidé, tlacháte? Vždyť já nikoho, kdo nezná pravdu, nenutím, aby se učil řečnictví, nýbrž, zmůže-li něco má rada, doporučuji, aby se o mne ucházel tak, že si napřed získá onu; to však prohlašuji s důrazem, že beze mne znalost jsoucen nikomu nepomůže, aby uměle (technȇi, dativ instrumentální, tj. ‚prostřednictvím technȇ, ‚s uměním‘) působil svou řečí.“ Faidros: „A nebude snad mít pravdu, když bude takto mluvit?“ Sokrates: Ano, jestliže vystupující důvody mu dosvědčí, že to jest umění. Zdá se mi totiž, že přicházejí kterési důvody a tvrdí, že to není umění (technȇ) nýbrž neumělý cvik (atechnos tribȇ - tj. protřelost, která postrádá skutečné umění); v oboru řeči, praví Lakón, ani není ani nikdy později nebude pravého umění bez styku s pravdou.“ Faidros: „Těchto důvodů je potřebí, Sokrate; nuže, přiveď je sem a vyšetřuj, co a jak vypovídají.“ Sokrates: „Předstupte tedy, ušlechtilí tvorové, a přesvědčujte Faidra, že nebude-li náležitě filozofovat, nebude ani schopen někdy o něčem mluvit.“ (260d-261a) – Platonovi jde ve Faidru o to, aby postavil rétoriku na dialektice, tedy na poznání pravdy, a dal jí tak zcela novou, spolehlivou sílu přesvědčivosti.

Platon nepodává žádný konkrétní příklad, kdy ten či onen demagog, který nevěděl, co je dobré a zlé, přesvědčil obec, která na tom byla stejně jako on co do poznání dobrého a zlého, aby se rozhodla pro jednání neblahé, pro zlo namísto dobra. V roce 405, kdy Platon Faidros psal, tu však jeho mysl zajisté zalétala ke dvěma takovým případům, které měly zhoubné následky. Po vítězné námořní bitvě u Arginús velká bouře zabránila řeckému loďstvu zachránit námořníky z lodí, které byly v bitvě potopené. Po návratu vítězného loďstva do Athén byli námořní vojevůdcové obviněni z toho, že námořníky z potopených lodí nechali moři na pospas a demagogové shromážděné Athéňany přiměli k tomu, aby stratégy sumárně odsoudili k smrti. Shodou okolností byl Sokrates v té době jedním z prytanů, kteří měli dohlížet na to, aby se věci děly v souladu se zákonem. Xenofon píše, že všichni prytané se rozbouřeného shromáždění zalekli, krom Sokrata, syna Sofroniskova, který trval na tom, aby se postupovalo tak, jak zákon káže (Hellenika I.vii,15, Memorabilia I.i.18). Sokrates sám k tomu případu poukazuje ve své obranné řeči na doklad toho, že vždy jednal v souladu se zákonem: „Povím vám věci sice nemilé a připomínající řeči na soudech, ale pravdivé. Já jsem, občané athénští, nikdy nezastával v obci žádného jiného úřadu, ale byl jsem členem rady. Naše fyla Antiochis právě úřadovala, když jste se vy usnesli hromadně souditi těch deset vojevůdců, kteří nedali sebrat oběti z oné námořní bitvy – usnesení protizákonné, jak jste v pozdějším čase vy sami uznali. Tehdy jsem se já jediný z prytanů vám postavil na odpor, aby se nedělalo nic proti zákonům, a hlasoval jsem proti. A ačkoli byli řečníci hotovi mě zažalovat a zatknout a ačkoli vy jste je k tomu pobízeli a křičeli, domníval jsem se, že raději musím na straně zákona a práva podstoupit všechna nebezpečí nežli se ze strachu před vězením nebo smrtí přidat k vám, když se usnášíte o věcech nespravedlivých.“ (Platon, Obrana Sokrata, 32a-c)

Druhý takový případ je též spojený s bitvou u Arginús, ke které došlo v roce 406 př.n.l. Sparťané po této porážce svého loďstva Athéňanům nabídli mír s tím, že se Sparta stáhne z Atiky, a že si každá strana ponechá to, co v té době bylo v jejích rukou. Všichni rozumní Athéňané byli pro to, aby byl mír za těchto podmínek uzavřen, demagogu Kleofontovi se však podařilo mírová jednání zmařit (viz Aristoteles, Athénská ústava 34). Oba tyto momenty, a to jak vítězství u Arginús, tak i neblahý zásah Kleofonta, jímž mírové jednání bylo zmařeno, jsou reflektované v komedii Žáby, které Aristofanes dal na jeviště v roce 405 př.n.l. Chór tu ve svém závěrečném zpěvu opěvuje básníka Aischyla, který odchází z podsvětí, aby se vrátil do Athén a ukončil válčení: ‚Ať si Kleofón válčí sám spolu s těmi, kdo smýšlejí jako on.‘ Platonův Faidros dýchá touhou po míru, stejně tak jako Aristofanova komedie.

***

Když se třicet chopilo moci, celé pojednání o rétorice ve Faidru se ukázalo nejen jako zcela nepotřebné, ale zavádějící. Jak víme z Xenofontových Vzpomínek na Sokrata, jedním ze zákonů Kritiou stanovených, byl zákon, který zakazoval vyučování rétorice (Memorabilia I.ii.31). S tím se Platon musil v Charmidu vyrovnat a ukázat, že spolu se Sokratem má co říci i v té nové, a zejména v té nové situaci, když jde o to, aby vládli ti nejlepší, tedy tak „že budou spravovati obec tím způsobem, aby ji vedli od tak nespravedlivého života k spravedlivému jednání“.

Xenofon píše, že Kritias stanovil zákon o zákazu vyučování rétorice jako zlomyslnou výhrůžku (epȇreazȏn ekeinȏi, Memorabilia I.ii.31) namířenou proti Sokratovi, a dodává, že nikdy Sokrata neslyšel, že by rétorice byl vyučoval. Co se však toho týká, Xenofon je v plném souhlasu se Sokratem ve Faidru, který podotýká, že své pojednání o rétorice nemá ze sebe: „vždyť já se jinak nevyznám v žádném umění řečnickém“ (Faidros 262d). Když takto splatil daň Sokratovu filozofickému nevědění, Platon ho ve Faidru nechává přednést nástin rétoriky založené na dialektice. Svým zákonem proti vyučování rétorice Kritias ve skutečnosti proskriboval dialog Faidros jsa si zřejmě vědom, že přes všechno Sokratovo filozofické nevědění Platon mohl Faidros koncipovat jen díky letům stráveným se Sokratem. Xenofon píše, že si Kritias spolu s Chariklem povolali Sokrata, aby mu s upozorněním na zákon o rétorice zakázali mluvit s lidmi mladšími třiceti let, čímž mu zakázali mluvit s Platonem, kterému bylo v té době pětadvacet. Xenofon to vše vztahuje k nevraživosti, kterou Kritias pociťoval vůči Sokratovi od chvíle, kdy se ho tento snažil odvrátit od pokusů svést mladičkého Euthydéma. To vše bylo jistě Platonovi známo; proto dialog Charmides dramaticky klade do doby, kdy mezi Sokratem a Kritiou panovalo přátelství a vzájemný respekt (do roku 429 př.n.l., shodou okolností do roku, kdy se Platon narodil).

***

Jak jsem již řekl, Faidros byl napsán v roce 405/404 za demokracie, která byla daností, kterou Platon nezpochybňuje a o žádné ideální ústavě neuvažuje. Zcela jinak je tomu v Charmidu, kde se třicet aristokratů chopilo moci s tím, aby všemi pomlouvanou pokleslou demokracii nahradili ústavou co nejlepší. Kritias tu definuje rozumnost (sȏphrosunȇ) jakožto poznání sebe sama (165b) a po Sokratově upozornění, že je-li rozumnost poznávání něčeho (gignȏskein ti) je zřejmě nějakou znalostí něčeho (epistȇmȇ tis kai tinos, 165c), svou definici rozumnosti upřesňuje: „Soudím tedy, že ona jediná z ostatních znalostí je znalostí sebe samé i ostatních znalostí“ (166e). Sokrates Kritiovu definici rozvádí: „Tedy jediný rozumný – a z ostatních lidí nikdo – bude znát sám sebe i bude schopen vyšetřiti, co ví a co neví, a právě tak dovede i u ostatních pozorovati, co kdo ví a myslí, že ví, jestliže vskutku ví, a o čem se zase domnívá, že ví, ale ve skutečnosti neví. A tak výrazy ‚být rozumný‘ (to sȏphronein) a ‚rozumnost‘ (sȏphrosunȇ) a ‚poznávat sám sebe‘ (to heauton auton gignȏskein) znamenají toto: věděti, co člověk ví a neví.“ Pak se ho táže: „Tento smysl mají tvá slova?“ Kritias odpovídá: „Zajisté.“

Jak jsem ukázal ve svém předchozím příspěvku ‚Platon – k zamyšlení pro každého: Faidros a Charmides‘ (z 20. června), Sokrates podrobil Kritiovu definici svému radikálnímu pochybování, v jehož rámci zpochybnil samu možnost poznání sebe sama. Nakonec se však zastaví nad tím, co by to pro člověka znamenalo, kdyby takové poznání mohl mít, a jak by vypadala společnost, kterou by řídil: „Jaký bychom měli prospěch, Kritio, z rozumnosti, kdyby byla taková? Kdyby totiž, jak jsme z počátku předpokládali, rozumný věděl, které věci ví a kterých neví, o jedněch, že je ví, a o druhých, že je neví, a kdyby byl s to také prozkoumat jiného, který by byl v témže stavu, bylo by nám, soudíme, svrchovaně prospěšno být rozumnými; neboť bychom prožívali svůj život prosti chyb, a to jak my sami, mající rozumnost, tak také všichni ostatní, kteří by byli od nás vedeni. Neboť ani my sami bychom se nepokoušeli dělat, co bychom neznali, nýbrž vyhledávali bychom znalce a těm bychom to odevzdávali, ani ostatním, nad kterými bychom měli vedení, bychom nedovolovali dělat něco jiného nežli to, co by pravděpodobně mohli udělat správně – to by bylo to, čeho by byli znalí – a takto by i dům, v němž by se hospodařilo pod řízením rozumnosti, měl pravděpodobně dobré hospodářství, i obec takto spravovaná i všechno jiné, čemu by vládla rozumnost. Neboť kdyby bylo odstraněno chybování a vedení měla správnost (orthotȇtos de hȇgoumenȇs), nutně by lidé žijící v takovém stavu ve všem jednání jednali dobře a se zdarem, a kdo by takto jednali, nutně by byli šťastni (anankaion … eudaimonas einai). Zdaliž jsme takto, Kritio, nemluvili o rozumnosti, když jsme pravili, jak veliké dobro je vědět, co člověk ví a co neví?“ – Kritias: „Ovšem že ano, takto.“ (171d-172a)

Tu je třeba poznamenat, že v takovémto uspořádání obce není místo pro rétoriku. Tváří v tvář představě takového státu Platon nechává stranou svůj nástin rétoriky postavené na dialektice, který rozpracoval ve Faidru. V takto vedené obci pro rétoriku není místo, protože v ní každý zaujímá místo, které mu podle jeho schopností patří, a každý ví, co má dělat. Dále stojí za pozornost, že zde Platon podal nástin státu, který v Ústavě rozvine na základě souhry čtyř ctností (aretai), statečnosti (andreia), rozumnosti (sȏphrosunȇ), moudrosti (sophia) a spravedlnosti (dikaiosunȇ). Tu nás musí zarazit, že Sokrates udělá vše pro to, aby tento svůj nástin aristokratického společenství nechal utonout ve vlnách svého filozofického nevědění. Ukáže totiž, že i kdyby rozumnost byla definovaná jako poznání sama sebe a poznání všech ostatních vědění a jako taková společnost řídila, nemohla by nás učinit šťastnými, protože pouze poznání dobra a zla nás takovými může učinit; jen toto poznání nám může dobro zajistit a zlo z našeho života odstranit. Rozumnost, tak jak se ji spolu s Kritiou pokoušel definovat, se tedy ukázala být něčím neprospěšným (anȏpheles, 175d): „Jak tedy bude rozumnost prospěšná, když není působitelkou žádného prospěchu (175a)?“ (172d-175a)

Sokrates končí své hledání rozumnosti, nářkem nad svou neschopností ji najít. Protože tu Sokrates evokuje momenty, z nichž celá diskuse o rozumnosti vzešla, poukáži zde na ty momenty, které jsou pro pochopení jeho nářku nezbytné. Na počátku dialogu Sokrates vykládá, že se k večeru vrátil z vojenského ležení u Poteidaie, kde strávil několik let. Následujícího dne šel do Taureovy palaistry na své obvyklé besedy. Tu se zeptal „na filozofii, jak to s ní nyní je, i na jinochy, zdali se mezi nimi vyskytli někteří vynikající moudrostí nebo krásou nebo obojím“ (153d). Kritias, Chairefon, i všichni ostatní se shodují v tom, že Charmides nade všechny vyniká svou krásou. Sokrates tedy žádá Kritiu, Charmidova bratrance a poručníka, aby mu Charmida představil. Kritias to učinil tak, že Charmidovi představil Sokrata jako lékaře, který ho může vyléčit z ranního bolení hlavy, na které si stěžuje. Když se Charmides Sokrata zeptal, zda zná lék pro bolení hlavy, Sokrates odpověděl, že zná, že za svého pobytu u Potidaie dostal od thráckého lékaře, následovníka Zalmoxidova, jakési lupení, které bolení hlavy odstraní, jestliže pacient nejprve nechá svou duši vyléčit ‚zaříkáními‘: „ta zaříkání že jsou krásné řeči; z takových řečí že vzniká v duši rozumnost, a když vznikne a je tam, že již je snadné opatřiti zdraví i hlavě i ostatnímu tělu“ (157a). Tu Kritias poznamená, že „Charmides zjevně vyniká nad své vrstevníky netoliko svou krásnou podobou, nýbrž i právě tím, nač ty, jak pravíš, znáš zaříkání“ (157d). Sokrates se tedy obrátí k Charmidovi: „Jestliže už v tobě jest, jak tvrdí tuhle Kritias, rozumnost (sȏphrosunȇ) a jestliže jsi sdostatek rozumný (kai ei sȏphrȏn hikanȏs), tu bys již nic nepotřeboval, ani Zalmoxidových zaříkání ani zaříkání seveřana Abarida, nýbrž měl by se ti již dát přímo ten lék proti bolení hlavy, pakli však se zdá, že máš v tom ještě nedostatek, je třeba před dáním léku zaříkávat. Nuže pověz mi sám, zdali souhlasíš s tímto zde a myslíš, že již máš sdostatek rozumnosti, či že se ti jí nedostává?“ (158b-c)

A tak se rozvine zkoumání rozumnosti, které Sokrates začíná rozhovorem s Charmidem; je-li v něm rozumnost, měl by o ní mít své mínění a moci říct, co rozumnost je (159a). Když se Charmidovy pokusy sdělit, co si o rozumnosti myslí, ukáží jako nevyhovující – tak když řekne, že rozumnost je konat všechno slušně a klidně, Sokrates upozorní, že rozumnost je věcí krásnou a že v mnoha případech dělat věci rychle a hbitě je krásné (159b-160d) – Charmides si vzpomene na definici, kterou od někoho slyšel, „že rozumnost je konat své věci“, a podívá se při tom významně na Kritiu. Kritias nejprve popře, že to slyšel od něho, když však Charmides tuto definici nedokáže obhájit, Kritias se věci chopí, a od té chvíle se zkoumání rozumnosti odehrává v rozmluvě mezi Kritiou a Sokratem. Toto jejich společné zkoumání a hledání Sokrates končí nářkem nad svou neschopností rozumnost najít: „Vidíš tedy, Kritio. že já jsem se již dávno právem bál, že nezkoumám o rozumnosti nijak vhodně! Vždyť snad by se nám nebylo objevilo neprospěšným to, o čem se uznává, že je ze všech věcí nejkrásnější. Takto však jsme na všech stranách poráženi …“ (175a-b) Když projde hlavní body marného hledání, které vedl s Kritiou, Sokrates se obrací k Charmidovi: „Kvůli tobě se velice mrzím, jestliže ty, jenž jsi takový svým zevnějškem a vzhledem k tomu ve své duši velmi rozumný, nebudeš mít z této své rozumnosti žádného užitku a nic ti v životě neprospěje svou přítomností. A ještě více se mrzím pro to zaříkání, kterému jsem se naučil od toho Thráka, jestliže jsem se mu učil s velikou pílí a ono za nic nestojí. O tom tedy si zrovna nemyslím, že by tomu tak bylo, nýbrž o sobě myslím, že jsem špatný zkoumatel; neboť jsem přesvědčen, že rozumnost je veliké dobro, a jestliže je máš, že jsi blažen. Nuže viz, zdali je máš a nic nepotřebuješ toho zaříkání; neboť jestliže máš, spíš bych ti poradil, abys mne pokládal za tlachala a za člověka, který není schopen úvahou něco hledat, avšak o sobě aby sis myslil, že čím jsi rozumnější, tím jsi také šťastnější.“ (175d-176a)

A tu dojde k něčemu, co nemá v žádném jiném Platonově dialogu obdoby. Charmides Sokratovi odpoví: „Ale u Dia, Sokrate, já nevím, zdali mám rozumnost či nemám; neboť jak bych to věděl, když ani vy podle tvé řeči nejste s to nalézti, co to asi jest? Avšak já ti mnoho nevěřím (ou panu soi peithomai), a o sobě, Sokrate, se domnívám, že mnoho potřebuji toho zaříkání; co na mě jest, nic nepřekáží, abych se od tebe nechal zaříkávat den co den, až bys řekl, že to stačí.“ Kritias mu to schvaluje: „Dobrá, nuže to dělej, Charmide, mně to bude svědectvím, že jsi rozumný, jestliže se dáš od Sokrata zaříkávat a jestliže se od něho nebudeš ani dost málo vzdalovat.“ (176a-b)

Platon nevysvětluje Charmidovo odmítnutí Sokratova nevědění jako něčeho, čemu nevěří, protože však dialog končí tím, že Sokrates Charmidovi neodporuje a úkol jej v rozumnosti vzdělávat na sebe bere, lze usuzovat, že tu jak Charmidovými tak i Kritiovými ústy nechává zaznít své vlastní mínění na tu věc. K tomu se pojí skutečnost, že Platon Charmidovo odmítnutí Sokratova proklamativního nevědění v průběhu dialogu připravuje. Jak jsme viděli, Kritias definuje rozumnost jako poznání sama sebe a Sokrates na to odpoví tím, že zpochybní samu možnost vztahu věcí k sobě samým a tak i samu možnost sebepoznání. Nicméně je to Sokrates, který své zkoumání, zda je rozumnost v Charmidovi, začíná tím, že ho vyzývá k sebereflexi: „Zkoumání o tom [zda je rozumnost v Charmidovi] je nejlépe konat tímto způsobem. Je patrno, že je-li v tobě rozumnost, můžeš si o ní dělat nějaké mínění. Když totiž v tobě je – ač je-li vskutku v tobě – nutně asi způsobuje nějaký pocit, z něhož bys mohl o ní mít nějaké mínění, co je rozumnost a jaká je to asi věc … Abychom se tedy dopátrali, zdali v tobě jest či ne, pověz, zač podle svého mínění pokládáš rozumnost“ (158e-159a).  Když se Charmidův první pokus o definici rozumnosti ukazuje jako vadný, Sokrates ho ještě naléhavěji vyzývá k sebepoznání: „Tak tedy ještě jednou, Charmide, dávej lépe pozor, lépe se podívej sám do sebe a uvědom si, jakým asi tě dělá rozumnost, když je v tobě, a jaká asi jest, že může takovým dělat.“ (160d). Kritiovu první definici rozumnosti jakožto ‚konání svých věcí‘ pak Sokrates zpochybní tím, že v ní postrádá sebepoznání. Když totiž Kritias blíže určí ‚konání svých věcí‘ jako ‚konání, které je prospěšné‘, Sokrates ho upozorní, že člověk „někdy jednaje prospěšně jedná sice rozumně a je rozumný, ale neví, že jedná rozumně“. Toho se Kritias zhrozí: „Ale toto, Sokrate, by snad nikdy nemohlo být, avšak jestliže ty se snad domníváš, že z myšlenek, které jsem právě uznal, je nutno přijíti k tomu závěru, raději bych něco z nich odvolal a nestyděl bych se říci, že jsem nemluvil správně, nežli abych někdy připustil, že člověk neznající sama sebe jedná rozumně. Jistě totiž já myslím, že právě to je rozumnost, poznávat sám sebe, a souhlasím s tím, kdo věnoval do chrámu v Delfách takovýto nápis (164c-d) … ‚Poznej sám sebe‘ (164e) … nyní chci před tebou hájiti tuto myšlenku, jestliže s ní nesouhlasíš, že rozumnost jest poznávati sám sebe (165b).“

V odpověď Kritiovi dá Platon naplno zaznít Sokratovu filozofickému nevědění: „Ale Kritio, ty se mnou zacházíš tak, jako bych já tvrdil, že vím to, nač se táži, a v domnění, že s tebou budu souhlasit, budu-li jen chtít. Avšak tomu není tak, nýbrž zkoumám pokaždé s tebou předloženou otázku, protože to sám nevím. Tedy po úvaze jsem ochoten říci, zdali souhlasím, či ne. Nuže počkej, až si to zvážím.“ (165b-c) – A přece Sokratovo nevědění nakonec ústy Charmida beze všeho dalšího odmítne a ústy Charmida a Kritii přiměje Sokrata, aby Charmida v rozumnosti vzdělával. Jak si to máme vysvětlit?

Skutečnost, že Platonův Sokrates ve Faidru definoval duši jako jsoucnost, která pohybuje sama sebe, a že jeho pochybování v Charmidu o tom, zda se věci mohou vztahovat k sobě samým, vrcholí jeho pochybováním, zda je možné, aby pohyb pohyboval sebe sama, naznačuje, že Sokrates protestoval proti tomu, jak Platon ve Faidru jeho filozofické nevědění odsunul stranou, když mu dal do úst svou definici duše. V odpověď na to Platon v Charmidu Sokratovo filozofické nevědění v tomto ohledu rozehrál a ukázal jeho sílu, pokud šlo o hledání pravdy. Když Kritias Sokratovi vytkl, že se ho snaží za každou cenu vyvracet a že mu při tom uniká, o co jde, Sokrates se brání: „Jak si jen můžeš myslit, že já, i když tě sebe více usvědčuji (elenchȏ ‚vyvracím‘), činím tak pro něco jiného, než proč bych důkladně zkoumal své vlastní výpovědi, totiž z obavy, aby mi snad neušlo, že se domnívám, jak bych něco věděl, ale ve skutečnosti nevím. Nuže tak také nyní zkoumám tu myšlenku hlavně sám kvůli sobě, ale snad také i kvůli ostatním přátelům; či nemyslíš, že to je společné dobro jistě pro všechny lidi, aby bylo jasno o každém jsoucnu?“ (166c-d) Platon Sokratovo filozofické nevědění samo vystaví vážné pochybnosti až ve chvíli, kdy se tento ve jménu svého pochybování představuje jako neschopný Charmida v rozumnosti vzdělat.

V rámci datování Charmidu v počáteční fázi vlády třiceti, kdy Platon doufal, „že budou spravovati obec tím způsobem, aby ji vedli od tak nespravedlivého života k spravedlivému jednání“, tu nemohu vidět Charmides jinak, než jako Platonův odvážný pokus o to, pozitivně do politického dění zasáhnout. Třicet si musí uvědomit, že bez Sokrata to nepůjde, a Sokrates musí být připraven autoritu třiceti přijmout a své celoživotní úsilí o poznání dobra dát do jejich služeb: mladičký Charmides s Kritiovým dobrořečením Sokratovi přikazuje, aby ho v rozumnosti vzdělával; když Sokrates zjistí, že to myslí vážně, přestane mu odporovat. Jak to ve skutečnosti dopadlo, to víme z Platonova Sedmého listu. Třicet si Sokrata předvolali a přikázali mu, aby spolu s dalšími čtyřmi ze Salaminy k popravě přivedl Leonta salaminského. Na rozdíl od těch čtyř Sokrates příkazu neuposlechl. Platon uvádí tento incident jako hlavní důvod, proč se od jakékoli další účasti na politickém dění, tak jak se za vedení třiceti odehrávalo, odvrátil. (Platon, Sedmý list, 324d-325a)

Těm, kteří se zajímají o Platona

Dobrý den,

dovolte, abych Vás upozornil na text ‚V kouři a čmoudu‘, který jsem dal na svůj blog /juliustominquestions.blogspot.com/ 28. května. Text jsem koncipoval jako završení mnohaletého úsilí o to, abych na Karlově univerzitě mohl přednést k diskusi svůj pohled na Platona. Nedovedl jsem si představit, že bych se v té věci ještě jednou, po tolika nezdarech, mohl obrátit na pana Jirsu, ředitele Ústavu filozofie a religionistiky Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Nyní jsem se však rozhodl, že se na něho znovu obrátím se žádostí, aby mi umožnil na ÚFARu přednést k diskusi můj pohled na Platona.

Protože jsem přesvědčen, že možnost zasvěcené a otevřené diskuse o základních problémech kteréhokoliv oboru přednášeného na Karlově univerzitě je věcí, která se týká každého pracovníka této univerzity, rozhodl jsem se na text ‚V kouři a čmoudu‘ upozornit každého člena univerzity – pokud mi na to mé síly stačí. Zdárně jsem dospěl až k pracovníkům Právnické fakulty. Když jsem si však chtěl otevřít webovou stránku Katedry správního práva a správní vědy, objevil se mi na obrazovce nápis ‚This site can’t be reached‘. Napsal jsem text ‚This site can’t be reached – Tato stránka je nedostupná‘, který jsem dal na svůj blog (3. června), a šel jsem na dlouhou procházku po okolních kopcích. Když jsem se vrátil, zkusil jsem to znovu, a k mému milému překvapení se mi podařilo text poslat všem zbývajícím členům Právnické fakulty. Následujícího dne se mi však nepodařilo otevřít ‚Word‘ a kdykoli se pokusím otevřít internet (mé e-maily nebo když se chci podívat na počasí), objevuje se mi ‚This site can’t be reached‘. Nemohu jinak než chápat vyřazení mého počítače z činnosti jako odpověď na mou snahu o textu ‚V kouři a čmoudu‘ informovat pracovníky Karlovy univerzity.

Proto jsem se rozhodl, že pana Jirsu požádám, abych v říjnu k oslavám stoletého výročí naší státnosti mohl na ÚFARu přednést tři přednášky o Platonovi. První z těch přednášek bude ta, kterou jsem chtěl na ÚFARu přednést v květnu, tedy ‚Platonův první dialog‘, kterou si lze otevřít na mé webové stránce (www.juliustomin.org). Na druhé přednášce, kterou prozatím nazývám ‚Platon – k zamyšlení pro každého‘, jsem před několika dny začal pracovat a dnes jsem dal na svůj blog první přípravný text věnovaný Faidru a Charmidu. Tu se chci věnovat dialogům, které Platon napsal ještě za Sokratova života.

Budou to ‚Tři dny s Platonem v kouři a čmoudu‘, nebo se mi podaří dosáhnout toho, abych mohl zamýšlené přednášky na Karlově univerzitě přednést?

S pozdravem,

Julius Tomin

1 Platon – k zamyšlení pro každého: Faidros a Charmides

Podle starověké tradice Platon začal své dialogy psát za Sokratova života. Diogenes píše: ‚Říkají [nejmenované historické prameny], že když Sokrates poslouchal Platona, který četl dialog Lysis, řekl „Bože, co si toho ten mladík o mně navymýšlí  (Hȇrakleis, hȏs polla mou katapseudeth‘ ho neaniskos)“. Nemálo toho, co Sokrates neřekl, ten muž totiž napsal.‘ (III.35) Pak následuje poukaz na sdělení (logos), podle něhož je Faidros Platonovým prvním dialogem (III.38).

Počátkem dvacátého století byla tato tradice platonisty odvržena bez jakéhokoliv pokusu věcí se vážně zabývat. Sentiment, na jehož podkladě se tak stalo, dobře vyjádřil Keneth Dover (významný britský klasicista), když si ho položil za základ svých autobiografických ‚Poznámek na okraj‘: „I have a certain revulsion against disclosure of anything said by well-known people, if they are still alive“. („Mám jistý odpor ke zveřejňování čehokoli, co řekli lidé dobře známí, jsou-li ještě naživu.“ Marginal Comments, London, 1994, str. 4) Pod taktovkou německého badatele Maxe Pohlenze si platonisté o Platonovi vytvořili obraz, podle kterého bylo pro něho nepřijatelné Sokrata prezentovat, dokud byl tento naživu (viz Max Pohlenz, Aus Platos Werdezeit, Berlin 1913).

Jak jsem ukázal v řadě příspěvků na svém blogu věnovaných Platonovu Charmidu (viz ‚1-5 Plato’s Charmides in the light of its dating‘, 14. červen 2017 – 9. červenec 2017), tento dialog je třeba datovat do počátečního období aristokratické vlády Třiceti, než se tato pod vedením Kritia zvrhla v bezuzdnou tyranii; Charmides byl tedy napsán v roce 404 př.n.l., pět let před smrtí Sokrata. Jak jsem pak ukázal v stati ‚Platonův první dialog – Faidros ve světle jeho datování‘ (na mé webové stránce), byl-li Faidros Platonovým dialogem prvním, byl napsán před Charmidem, a v úvahu tu pro jeho sepsání připadá rok 405 př.n.l. Tím se tento dialog dostává do sousedství Aristofanových Žab, které nám umožní datování Faidru upřesnit. Když totiž ku konci komedie chór opěvuje Aischylův výstup z podsvětí a jeho návrat do Athén, tu se tento těší z toho, že již nebude musit sedět se Sokratem odhodiv múzické umění a trávit čas žvaněním (1491-9). Kdyby byl Platon napsal Faidros před Žábami, sotva by byl Aristofanes mohl Sokrata napadnout za to, že jeho obdivovatel odhodil múzické umění, aby se věnoval žvanění v sedánkách spolu s ním. Na tuto invektivu Platon musil odpovědět, už proto, že v té době toužil po uplatnění v politice, jak o tom píše ve svém autobiografickém Sedmém dopise; potřeboval ukázat, že jeho čas strávený se Sokratem nejen že nebyl časem z hlediska jeho politických ambicí promarněným, nýbrž že to byl čas přípravy pro opravdovou politickou angažovanost.

***

Vraťme se k Sokratově poznámce na adresu Platona „Bože, co si toho ten mladík o mně navymýšlí“, jakož i k podanému vysvětlení, že Platon napsal nemálo toho, co Sokrates neřekl. Tento Diogenův výstřih ze starověké tradice upozorňuje na to, že v dialozích psaných za Sokratova života Platon připisuje Sokratovi mnohé, co historickému Sokratovi neodpovídalo, nenaznačuje však, co z historického Sokrata ve svých dialozích zachytil. V té věci nám může pomoci Platonův Faidros, kde se setkáváme s dvojím Sokratem, se Sokratem, který si je vědom svého nevědění a Sokratem, který přednáší sebejisté poznání.

Sokrata nevědoucího Platon přivádí na scénu v první části Faidru. Když Faidros jde spolu se Sokratem podél říčky Ilisu, vzpomene si na báji, podle níž z takového nějakého místa Boreas (zbožštěný severní vítr) unesl Óireithyi (dceru athénského krále Erechthea) a táže se Sokrata, zda tomu mýtu věří. Sokrates mu na to odpoví, že o takových věcech přemýšlet nemá čas, protože ještě nedokázal učinit za dost delfskému ‚Poznej sebe sama‘: „Zdá směšným, když ještě toto neznám, zkoumat věci cizí. Proto tedy nechávám tyto věci být a věře tomu, co se o nich obecně myslí, zkoumám, jak jsem právě řekl, nikoli je, nýbrž sebe sama“ (229e-230a, překlad citací z Platona je od F. Novotného).  Když však Sokrates proti Lysiově řeči o lásce staví své dvě řeči, tu začíná sebejistou definicí lásky pochybené, která je ku škodě nejen ‚milovanému‘ hochu, ale i jeho milovníkovi, poté však s nemenší jistotou líčí lásku člověka povznášející. Své dokazování, že tato opravdová láska je lidem dána od boha k jejich největšímu štěstí, Sokrates začíná důkazem, že lidská duše je nesmrtelná. Tímto důkazem Platonův Sokrates markantně překračuje Sokratovo nevědění a z Charmidu lze usoudit, že se proti tomu Sokrates ohradil. Ve Faidru totiž Platonův Sokrates definuje duši jako jsoucno, které „pohybuje samo sebe a nikdy se nepřestává pohybovat, protože neopouští samo sebe, nýbrž toto je i všem jiným věcem, které se pohybují, zdrojem a počátkem pohybu“ (245c). Naproti tomu v Charmidu Sokrates pochybuje o tom, zda je možné, aby se jsoucno vztahovalo k sobě samému: „Pohyb, že by sám sebe pohyboval, a teplost, že by sama sebe pálila, všechny takové věci by u jedněch způsobily nedůvěru, u některých snad ne.“ (168e)

Ukazuje-li Charmides, že se Sokrates ohradil proti poznání o nesmrtelnosti duše, kterému dal Platon ve Faidru jeho ústy zaznít, tu tento dialog zároveň naznačuje, že Platon tuto Sokratovu reakci nečekal, že se nicméně cítil povinován tomuto radikalizovanému Sokratovu pochybování dát plný průchod. Sokrates své pochybování obrací proti pohybu, který sám sebe pohybuje, jen za cenu toho, že radikálnímu pochybování podrobí samotný základ svého vlastního filozofického úsilí o poznání, tak jak bylo zakotveno v jeho úsilí o poznání sebe sama. Sokrates v Charmidu pochybuje o tom, zda poznání sebe sama je vůbec možné. Toto své pochybování rozvíjí v rozhovoru s Kritiou, který s odvoláním na Delfské „Poznej sám sebe“ definuje sȏphrosunȇ (Novotného ‚rozumnost‘) jako sebepoznání (164e-165b).

Sokrates upozorňuje, že je-li sȏphrosunȇ poznáním, pak je svého druhu věděním, vědění je věděním něčeho, co je od toho vědění samotného odlišné. Tak ku příkladu lékařství je vědění o tom, co je zdravé, stavitelství je vědění o stavění, předmětem geometrie je něco jiného než geometrie sama. (165c-166b). Kritias namítá, že všechny ostatní znalosti mají za předmět něco jiného, nikoli sebe samy, kdežto sȏphrosunȇ „jediná má za předmět i ostatní znalosti i samu sebe“ (166c).

V Kritiově definici sȏphrosunȇ jakožto vědění, které má za svůj předmět samo sebe a všechna ostatní vědění, se zrcadlí Sokratova definice duše z Faidru jakožto jsoucno, které pohybuje samo sebe a veškeré ostatní věci. V té souvislosti stojí za pozornost, že Kritias svou definici sȏphrosunȇ spojuje s výtkou vůči Sokratovi: „A tato věc ti zcela jistě neunikla; avšak myslím, že se mě snažíš usvědčit z nepravdy (elenchein ‚vyvracet‘), nechav být věc, o které mluvíme“ (166c).

Tato Kritiova výtka Sokrata zasáhla, proto se proti ní brání, a jeho obrana nám poskytuje cenný vhled do jeho filozofického zkoumání spojeného s radikálním pochybováním: „Jak si jen můžeš myslit, že já, i když tě sebe více usvědčuji (elenchȏ ‚vyvracím‘), činím tak pro něco jiného, než proč bych důkladně zkoumal své vlastní výpovědi, totiž z obavy, aby mi snad neušlo, že se domnívám, jak bych něco věděl, ale ve skutečnosti nevím. Nuže tak také nyní zkoumám tu myšlenku hlavně sám kvůli sobě, ale snad také i kvůli ostatním přátelům; či nemyslíš, že to je společné dobro jistě pro všechny lidi, aby bylo jasno o každém jsoucnu?“ (166c-d)

Sokratovo pochybování o tom, zda ‚poznání sebe sama‘ je možné, vrcholí pochybováním, zda nějaké jsoucno může pohybovat samo sebe. Své vyvracení Kritia – a tak i sebe sama – Sokrates uzavírá následovně: „Jistě je tu potřebí nějakého velikého člověka, který by to o všech případech dostatečně rozlišil. Zdali žádné ze jsoucen nemá svou způsobilost samo v poměru k sobě samému, nýbrž k něčemu jinému, či některá ano, jiná ne; a jestliže jsou některé věci, které se vztahují svou způsobilostí samy k sobě, zdali jest mezi nimi vědění, za něž my pokládáme rozumnost (sȏphrosunȇn). Já sám sobě nedůvěřuji, že bych byl schopen vystihnouti tyto rozdíly; proto také ani nemohu s určitostí tvrdit, že je možno to, aby bylo vědění o vědění, ani také jestliže nakrásně jest, neuznávám, že je to rozumnost (sȏphrosunȇ), dokud bych neuvážil, zdali by nám taková věc něco prospívala či ne. O rozumnosti (sȏphrosunȇn) pak jistě tuším, že to je věc prospěšná a dobrá.“ (169a-b)

Vzhledem k tomu, že Platon napsal Charmides v návaznosti na Faidra, lze nahlédnout, že tu ústy Sokrata čtenáře upozorňuje na svou definice duše jako jsoucno, které pohybuje samo sebe. Podobně ve Faidru samém, poté, co Sokrates podá nástin dialektiky jako metody, pomocí které lze dosáhnout jistého poznání o zkoumaném předmětu, Sokrates prohlašuje: „Těchto věcí jsem i já sám milovníkem, Faidre, těch rozborů (tȏn diaireseȏn ‚těch analýz‘) a souborů (kai sunagȏgȏn ‚a syntéz‘), abych byl schopen mluviti a mysliti; a také kdykoli soudím o někom jiném, že je přirozeně schopen [pophukota ‚který je schopen co do své přirozenosti‘] se dívat na jedno a na mnohé věci, ženu se za ním vzadu jako po stopě boha (266b).“ [Novotný poznamenává, že tu Platon volně cituje Homérovu Odyseu V, 193 = VII, 38] Na koho jiného tu Sokrates poukazuje, než na Platona? Kdo jiný se stal mistrem dialektické metody, jíž překonal i Sokrata samého, a to ne až leta po Sokratově smrti, nýbrž za Sokratova života?

Tu si je třeba zamyslet nad Aristotelovým výkladem toho, jak se Platon dostal ke svým Idejím. Aristoteles totiž vykládá, že Platon byl ve svém mládí stoupencem Herakleita, podle kterého je vše, co vnímáme, v ustavičném pohybu, takže poznání není možné. Tu pak se setkal se Sokratem, jehož mysl byla upřena na morální pojmy, které se snažil definovat – respektive přesněji „který zastavil svou mysl na definicích“ (peri horismȏn epistȇsantos tȇn dianoian, Metafyzika A, 987b3-4) – i poznal, že toto Sokratovo zastavení mysli na definicích morálních pojmů se musí vztahovat ke zcela jiným jsoucnům, než jsou věci postižitelné našimi smysly: „takováto jsoucna nazval Idejemi“ (ta men toiauta tȏn ontȏn ideas prosȇgoreuse, 987b7-8). Z Aristotelova výkladu je zřejmé, že k tomu došlo v rámci prvního setkání s filozofujícím Sokratem. Platon tak díky Sokratovi Sokrata přeskočil, protože Sokrata jeho úsilí o definici morálních pojmů z jeho filozofického pochybování nevyvedlo. Jakmile Platon Ideje nahlédl, v jeho světě idejí pro pochybování nebylo místo. Platonovo nahlédnutí idejí je podkladem jeho dialektické metody, která jako taková překračuje Sokratovu dialektiku, která se točí v kruhu filozofického pochybování, ač k jeho překročení ustavičně směřuje.

Prosba o radu

Dopis adresovaný vedoucím kateder Právnické fakulty Univerzity Karlovy

Vážený pane profesore,

počátkem června jsem si Vás dovolil upozornit na text ‚V kouři a čmoudu‘, kterým jsem hodlal završit své mnohaleté úsilí o to, abych na Karlově univerzitě mohl přednést k diskusi svůj pohled na Platona. Protože jsem přesvědčen, že možnost zasvěcené a otevřené diskuse o základních problémech kteréhokoliv oboru přednášeného na Karlově univerzitě je věcí, která se týká každého pracovníka této univerzity, rozhodl jsem se na text ‚V kouři a čmoudu‘ upozornit každého člena univerzity – pokud mi na to mé síly stačí. Nevím přesně, kdy se mi začal na obrazovce objevovat nápis ‚This site can’t be reached‘ (‚Tato stránka je nedostupná‘), při opětovných pokusech se mi však vždy podařilo informaci s upozorněním na text ‚V kouři a čmoudu‘ adresátovi poslat. Když jsem si však chtěl otevřít webovou stránku Katedry správního práva a správní vědy, nápis ‚This site can’t be reached‘ se objevil ihned. Pokusil jsem se tedy otevřít webovou stránku Karlovy univerzity, což se mi nepodařilo: ‚This site can’t be reached‘. A tak jsem napsal text ‚This site can’t be reached – Tato stránka je nedostupná‘, který jsem dal na svůj blog (3. června), a šel jsem na dlouhou procházku po okolních kopcích. Když jsem se vrátil, zkusil jsem to znovu, a k mému milému překvapení se mi podařilo text poslat všem zbývajícím členům Právnické fakulty. Když jsem si však následujícího dne chtěl otevřít ‚Word‘, objevil se mi na obrazovce text: ‚We‘re sorry, but Word has run into an error that is preventing it from working correctly.‘ Několikrát jsem se pokoušel ťuknout na kolonku ‚Repair now‘, vždy jsem však skončil se stejným textem. Word se mi stal nedostupným. Pak jsem se chtěl podívat na počasí ‚BBC weather‘, a tu se mi opět objevilo ‚This site can’t be reached‘. Zkusil jsem se tedy podívat na své e-maily, opět ‚This site can’t be reached‘. Těžko si dovedu představit, že si můj počítač sám od sebe usmyslil takto reagovat. 

Nemohu jinak, než to vše chápat jako odpověď na mou snahu o textu ‚V kouři a čmoudu‘ informovat pracovníky Karlovy univerzity. Doufám, že se mnou budete souhlasit, že takovéto ‚zneškodnění‘ mého počítače je činem trestným. Obávám se však, že jde o trestný čin, který je bez precedentu. Byl bych Vám velice vděčen, kdybyste mi sdělil, jak se mohu v této věci domoci nápravy, nebo mi poradil, na koho bych se v té věci mohl obrátit.

Mě celá ta věc přivedla k tomu, abych revidoval své rozhodnutí textem ‚V kouři a čmoudu‘ završit své úsilí o to, abych na Karlově univerzitě mohl přednést svůj pohled na Platona. V říjnu, k oslavám stoletého výročí naší státnosti, budu opět chtít přednést na Karlově univerzitě svůj pohled na Platona, tentokrát ve třech přednáškách. Budou to ‚Tři přednášky o Platonovi v kouři a čmoudu‘, nebo se mi podaří dosáhnout toho, abych zamýšlené přednášky mohl na Karlově univerzitě řádně přednést?

Těším se na Vaši odpověď.

S pozdravem,

Julius Tomin

This site can’t be reached – Tato stránka je nedostupná

Posledních pár dní jsem se zabýval tím, že jsem členům Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, Katolické teologické fakulty, Evangelické teologické fakulty, Husitské teologické fakulty a Právnické fakulty zasílal následující e-mail:

Dobrý den,

dovolte, abych Vás upozornil na text ‚V kouři a čmoudu‘, který jsem dal na svůj blog /juliustominquestions.blogspot.com/ 28. května. Tímto textem završuji své mnohaleté úsilí o to, abych na Karlově univerzitě mohl přednést k diskusi svůj pohled na Platona.

S pozdravem,

Julius Tomin

V katedře právnické jsem se dostal až ke Katedře správního práva a správní vědy. Členy té katedry jsem chtěl začít adresovat svým e-mailem dnes ráno. Když jsem si však chtěl otevřít webovou stránku Právnické fakulty, objevil se mi na obrazovce nápis „This site can’t be reached“ – „Tato stránka je nedostupná“. Tentýž nápis se začal objevovat předevčírem, častěji včera, když jsem však nepolevil, vždy jsem nakonec mohl svůj e-mail tomu kterému adresátovi poslat. Protože mi Google na mé domácí stránce uchovává odkazy na nejčastěji užívané stránky, mohl jsem klepnout rovnou na „Fakulty a součásti“ [Univerzity Karlovy]. Když to nešlo touto zkrácenou cestou, zkusil jsem cestu delší. Do kolonky „New Tab“ jsem naťukal „Univerzita Karlova“. Hned se mi tu objevilo „This site can’t be reached“; Univerzita Karlova jako taková je mi nedostupná.  Zajímalo by mne, zda se Ti, kdo se chtějí podívat na moji webovou stránku nebo na můj blog, nesetkávají s obdobnou potíží.

Vyhledávat adresy všech členů všech kateder a všech ústavů všech fakult Univerzity Karlovy je kyklopská práce. Chtěl jsem dnes tuto práci ukončit, nebo aspoň na čas přerušit, jakmile e-mail pošlu všem členům Právnické fakulty. Právnickou fakultu, v níž jsem se dostal asi do poloviny, jsem chtěl dokončit proto, že řada pracovníků pracuje na více než jedné katedře, a po zamýšlené přestávce bych si nemohl pamatovat, komu jsem e-mail již poslal, komu ne. I takto se obávám, že jsem nejednomu členu/nejedné člence fakulty poslal e-mail dvakrát, za co se velice omlouvám.

Během zamýšlené přestávky jsem se chtěl vrátit k Platonovi v podstatě tam, kde jsem na svém blogu přestal, když jsem začal pracovat na své stati ‚Platonův první dialog – Faidros ve světle jeho datování‘. Nejprve se však budu musit zamyslit nad tím, zda a jaký smysl má – pro mne nebo pro kohokoliv jiného – abych psal o Platonovi, když Ti, kdo se u nás tak či onak odborně Platonem zabývají, trvají na tom, že mi nemá být dovoleno svůj pohled na Platona k diskusi na Univerzitě Karlově přednést. To chci učinit v příspěvku ‚Platon – k zamyšlení pro každého‘. 

Pohaslá naděje

Po dvou diskusích s panem dr. Šťáhlavským na Českém rozhlase mi vysvitla naděje, že Český rozhlas bude nápomocný tomu, aby se u nás diskuse o Platonovi mohla rozvinout. Jak jsem uvedl ve svém minulém příspěvku, 7.2.2018 mi pan Šťáhlavský napsal:

„Vymyslel jsem následující. Pana dr. Jirsu bych pozval do pořadu Leonardo Plus. Téma: „Filozofie dnes“, od čehož se můžeme dobře odpíchnout k Masarykovi, a jak jste mě navedl, k Platonovi. Součástí pořadu jsou krátké koreferáty. A ty byste mi dodal Vy. Jak to vidím já, je téměř jisté, že pana Jirsu do studia spolu s Vámi najednou nedostaneme ani párem volů (s odpuštěním), ale takto bychom ho mohli přimět k prvnímu dialogu na dané téma. Jistě tu existuje riziko toho, že on bude povídat něco, čemu já zdaleka nerozumím, a Vy nebudete moci mu oponovat. Ale jistá cesta by to byla. Tím spíše, že bychom mohli toto samé zopakovat za pár měsíců s tím, že výroky pana ředitele Jirsy byste pro změnu komentoval Vy. Co Vy, pane Tomine, na to říkáte?
Jinak tedy, jestli dobře chápu, přijedete do Prahy konce února? Budu se tedy těšit. A propos pořad s panem Jirsou plánuji na duben.”

6.4.2018 jsem panu Šťáhlavskému napsal:

„S tím ‚v dubnu‘ jste mě trochu zaskočil. Já si totiž toho ‚v dubnu‘ nevšimnul, a jak jsem dnes o Vašem e-mailu uvažoval, uvědomil jsem si, že je na čase, abych s prací na svém blogu přestal a intenzívně začal pracovat na přednášce samé [,Platonův první dialog – Faidros ve světle jeho datování‘ na mé webové stránce /www.juliustomin.org/]. Rád bych Vám totiž text poslal, abyste jej měl v ruce, až se budete Jirsy ptát, proč mi nemůže nebo nechce dovolit přednášku na ÚFARu přednést. Až když jsem Vám chtěl e-mail s tímto svým rozhodnutím napsat, povšiml jsem si onoho ‚v dubnu‘. A tak nevím, zda se mi podaří stať napsat, než s Jirsou budete natáčet. Na každý pád je na čase, abych stať napsal a poslal text Vám a čtyřem členům ÚFARu, kteří se Platonem zabývají: dr. Jirsovi, profesoru Theinovi, dr. Jínkovi, a docentu Špinkovi; k tomu ještě profesoru Koubovi, který se zabývá německou filozofií, spolu s Ivanem Chvatíkem však v roce 1991 připravil Patočkova Sokrata a Platona. Každého z nich se zeptám, zda by podle jeho názoru bylo správné, aby mi bylo umožněno přednášku na ÚFARu přednést. Pokud pak se domnívá, že je správné mi to nedovolit, aby mi sdělil, proč si to myslí.“

17.4.2018 jsem mu napsal:

„Přednášku jsem napsal, teď si ji musím přečíst – nahlas a stopovat čas. Budu-li s tím spokojen, ještě dnes to pošlu Jirsovi a Vám. Dávám Jirsu na první místo, protože jsem po přečtení Bartoňova článku v Přítomnosti [http://www.pritomnost.cz/cz/glosy/2926-de-kuji-za-vasi-nabidku-ale-rozhodl-jsem-se-ji-nevyuzit] o Jirsovi přemýšlel dlouho do noci a dnes ráno zase.  Já ho viděl jen párkrát, nikdy jsem s ním nemluvil, připadal mi však jako schopný mladý člověk. To už je dávno, mladým člověkem ho asi dnes nazvat nelze. Je to však jistě člověk schopný a mohl by pro věc filozofie udělat mnoho dobrého. Proto mu stať pošlu jako prvnímu. Rozdíl bude symbolický, nějakých pět minut, mezi tím, co stať pošlu jemu a Vám, ale pro mě důležitý. Jsem přesvědčen, že pokud lidstvo lidstvem bude a lidé se budou o Platona vážně zajímat, mou stať budou musit číst. Dokáže-li se Jirsa přimět k tomu, aby si stať přečetl, musí se mu to stát jasné. To by mu dalo možnost věci se ujmout a pozitivně vstoupit do dějin.

Uvedu jen pár možností, které mě tu napadají. Stať, kterou mu/Vám pošlu, se vztahuje pouze k první části Faidru. K té druhé části, která se týká rétoriky, chci napsat stať další a rád bych tak učinil k stému výročí obnovení naší státnosti. Bylo by skvělé, kdyby k tomu Jirsa organizoval mini-symposium. V roce 2019 by pak u příležitosti čtyřicátého výročí první oxfordské návštěvy v mém semináři mohl organizovat v rámci České platonské společnosti mezinárodní symposium na téma ‚Faidros – Platonův první dialog?‘ S otazníkem, protože půjde o to v mezinárodním měřítku na toto téma diskusi otevřít, respektive na nové úrovni obnovit. Od konce 18. století do konce století 19. totiž diskuse na to téma dominovala platonským studiím, moc lidí se při tom spálilo, a tak si Němci řekli dost.

Tolik jsem musil k věci napsat, abych se mohl plně soustředit na čtení a případné opravy stati.“

Naděje, že Český rozhlas bude nápomocný tomu, aby se u nás diskuse o Platonovi mohla rozvinout, pohasla ‚v kouři a čmoudu‘.