2 Platonův třetí dialog (pod zorným úhlem Parmenidu)

V Hippiu Větším zve Hippias Sokrata na překrásně vypracovanou přednášku (pankalȏs logos sunkeimenos, 286a5-6) „o krásných činnostech“ (peri epitȇdeumatȏn kalȏn, 286a3-4) a „překrásných zásadách“ (nomima pankala, 286b4). Sokrates slibuje, že přijde, „dá-li bůh“, teď však mu chce položit jen malou otázku, kterou ho nedávno ‚kdosi‘ (tis, 286c5) uvedl do rozpaků, otázku „co je krásno?“ (ti esti to kalon; 286d1-2): „A pouč mě dostatečně (kai me didaxon hikanȏs), co je samo krásno (auto to kalon hoti esti 286d8) … vždyť je to asi jen malá vědomost (smikron pou tout‘ an eiȇ mathȇma) mezi těmi mnohými, které ty máš (hȏn su tȏn pollȏn epistasai, 286e3-4)“. – Hippias: „Ovšem že malá, při Diovi (Smikron mentoi nȇ Di‘), Sokrate (ȏ Sȏkrates), a abych tak řekl nicotná (kai oudenos axion, hȏs epos eipein, 286e5-6) … já bych tě naučil odpovědět na mnohem těžší otázky (kai polu toutou chalepȏtera an apokrinasthai egȏ se didaxaimi (287b1-2)“. Sokrates mu tedy položí otázky, které by mu ten nejmenovaný ‚kdosi‘ položil, když by si jeho přednášku o krásných činnostech vyslechl: „Neotázal by se tě na nic jiného dříve (eroit‘ an ou peri allou proteron), nežli na krásno (ȇ peri tou kalou) – má už takový zvyk (ethos gar ti tout‘ echei) – a řekl by (kai eipoi an): ‚Hoste z Élidy (Ȏ xene Ȇleie), nejsou spravedliví spravedliví spravedlností (ar‘ ou dikaiosunȇi dikaioi eisin hoi dikaioi;)?‘ Nuže odpověz (apokrinai dȇ) Hippio (ȏ Hippia), jako by se on tázal (hȏs ekeinou erȏtȏntos).“ – Hippias: „Odpovím (apokrinoumai), že spravedlností (hoti dikaiosunȇi).“ – S.: „Toto tedy, spravedlnost, jest něco? (okoun esti ti touto, hȇ dikaiosunȇ;)“ – H. „Ovšemže“ (Panu men oun). (287b8-c5; překlad z Platona je v tomto příspěvku od F. Novotného.)

Sokrates právě řekl, že onen ‚kdosi‘, kdo Sokrata nedávno uvedl do rozpaků otázkou „co je krásno?“, by se po vyslechnutí Hippiovy přednášky o krásných věcech nejprve zeptal na krásno. Jeho první otázka se však týče spravedlnosti; otázka „co je krásno?“ si vyžaduje jistou přípravu.

Každý ze soudobých čtenářů, pro které Platon psal, by se v této chvíli dovtípil, že onen ‚kdosi‘, jehož otázky tu Sokrates Hippiovi klade, není nikdo jiný než Sokrates sám, protože ten měl ve zvyku takto se tázat. Navíc pak se lze domnívat, že měl Sokrates ve zvyku v rozhovorech takto rozdvojovat nejen sama sebe, ale že humorně rozdvojoval i své společníky. Tak když se Faidros ve Faidru zdráhá Sokratovi přednést řeč o lásce, kterou mu Lysias ráno četl, Sokrates řekne: „Faidre (Ȏ Phaidre), jestliže já neznám Faidra (ei egȏ Phaidron agnoȏ), zapomněl jsem i sám o sobě, kdo jsem (kai emautou epilelȇsmai). Ale není pravda ani to ani to (alla gar oudetera esti toutȏn); dobře vím (eu oida), že Faidros, poslouchaje řeč Lysiovu (hoti Lusiou logon akouȏn ekeinos), nevyslechl ji jen jednou (ou monon hapax ȇkousen), nýbrž mnohokrát opět a opět ho vybízel (alla pollakis epanalambanȏn ekeleue), aby mu ji opakoval (hoi legein), a ten mu ochotně vyhovoval (ho de epeitheto prothumȏs) … Ubíral se za hradby (eporeueto d‘ exȏ teichous), aby si ji v mysli opakoval (hina meletȏiȇ). Tu potkal člověka (apantȇsas de tȏi), který stůně touhou poslouchat řeči (nosounti peri logȏn akoȇn); když ho tak uviděl (idȏn men idȏn), zaradoval se (hȇsthȇ), že bude mít (hoti hexoi) společníka v korybantském vytržení (ton sunkorubantiȏnta), a vybízel ho, aby s ním šel dále (kai proagein ekeleue). Když ho však ten milovník řečí žádal, aby mluvil (deomenou de legein tou tȏn logȏn erastou), zdráhal se (ethrupteto), jako by se mu nechtělo mluvit (hȏs dȇ ouk epithumȏn legein); ale nakonec (teleutȏn de) hodlal svou řeč vnutit násilím, i kdyby nikdo nechtěl poslouchat dobrovolně (kai ei mȇ tis hekȏn akouoi biai erein). Nuže ty (su oun), Faidre (ȏ Phaidre), ho požádej (autou deȇthȇti), aby dělal již nyní, co již brzy udělá (hoper tacha pantȏs poiȇsei nun ȇdȇ poiein).“ (228a-c)

Vraťme se však k Hippiu Většímu. Sokrates pokračuje v tázání svého uštěpačného ‚kohosi‘, jehož otázky Hippiovi zprostředkuje: „Tedy i moudří jsou moudří moudrostí (Oukoun kai sophiai hoi sophoi eisi sophoi) a všechny dobré věci jsou dobré dobrem (kai tȏi agathȏi panta t’agatha agatha;)?“ – Hippias: „Jak by ne (Pȏs d’ou;)?“ – S.: „Tím, co něco jest (Ousi ge tisi toutois); vždyť přece ne tím, co není (ou gar dȇpou mȇ ousi ge).“ – H.: „Jistě že tím, co jest (Ousi mentoi).“ – S.: „Zdalipak tedy také všechny krásné věci nejsou krásné krásnem (Ar‘ oun ou kai ta kala panta tȏi kalȏi esti kala;)?“ – H.: „Ano (Nai), krásnem (tȏi kalȏi).“ – S.: „Které něco jest (Onti ge tini toutȏi;)?“ – H.: Které jest (Onti); jak jinak (alla ti gar mellei;)?“ – S.: „Pověz tedy (Eipe dȇ), hoste (ȏ xene),“ řekne, „co jest (ti esti) toto krásno (touto to kalon;)?“ (287c5-d3)

V dalším Sokrates bude Hippiovi tlumočit námitky onoho ‚kohosi‘, s nimiž má své zkušenosti (schedon gar ti empeiros eimi tȏn antilȇpseȏn, 287a5-6); právě položené otázky kladl pokoušeje se stát co nejvíce oním ‚kýmsi‘ (hoti malista ekeinos genomenos, 287b5). Tato Sokratova slova je třeba vidět ve světle Platonova Parmenidu, kde velice mladý (sphodra neos, 127c5) Sokrates kladl podobné otázky filozofu Zenonovi: „Neuznáváš (Ou nomizeis), že jest sama o sobě (einai auto kath‘ hauto) jakási idea podobnosti (eidos ti homoiotȇtos), a proti takové zase (kai tȏi toioutȏi au) něco jiného opačného (allo ti enantion), totiž nepodobnost (ho esti anomoion)? A že v této dvojici (toutoin de duoin ontoin) máme podíl i já i ty i všechno ostatní, čemu říkáme mnohé (kai eme kai se kai t’alla ha dȇ polla kaloumen metalambanein;)? a že ty věci (kai ta men), které mají podíl v podobnosti (tȇs homoiotȇtos metalambanonta) stávají se tím a potud, pokud v ní mají podíl, podobnými (homoia gignesthai tautȇi te kai kata tosouton hoson an metalambanȇi), ty však (ta de), které mají podíl v nepodobnosti (tȇs anomoiotȇtos) nepodobnými (anomoia), a ty (ta de), které mají podíl v jednom i druhém (amphoterȏn), že se stávají obojakými (amphotera;)?“ (128e6-129a6)

Parmenides se Sokrata táže: „To jsi ty sám učinil toto rozlišení (autos su houtȏ diȇirȇsai), o kterém mluvíš (hȏs legeis), že zvlášť kladeš to, čemu říkáš ideje samy o sobě (chȏris men eidȇ auta atta), a zvlášť zase věci, které v nich mají účast (chȏris de ta toutȏn au metechonta) … jako že je nějaká samostatná idea spravedlnosti (hoion dikaiou ti eidos auto kath‘ hauto) a krásna (kai kalou) a dobra (kai agathou) a všech takových pojmů (kai pantȏn au tȏn toioutȏn;)?“ – Sokrates: „Ano (Nai).“ (130b1-10)

Parmenides Sokratovy ideje podrobí kritice, s níž si tento neví rady, a skončí tím, že „jestliže zase někdo nepřipustí, že jsou ideje jsoucen (ei ge tis dȇ au mȇ easei eidȇ tȏn ontȏn einai), hledě na všechny nesnáze právě ukázané a na jiné takové (eis panta ta nundȇ kai alla toiauta apoblepsas), a nestanoví zvláštní ideu každé jednotlivé věci (mȇde ti horieitai eidos henos hekastou): tu ani nebude mít, kam by obrátil své myšlení (oude hopoi trepsei tȇn dianoian hexei), když nepřipustí (mȇ eȏn), aby byla idea každého ze jsoucen stále táž (idean tȏn ontȏn hekastou tȇn autȇn aei einai), a takto docela zničí působnost dialektiky (kai houtȏs tȇn tou dialegesthai dunamin pantapasi diaphtherei). Něco takového jsi jistě, jak se mi zdá, sám pocítil ještě lépe (tou toioutou men oun moi dokeis kai mallon ȇisthȇsthai).“ – Sokrates: „Máš pravdu (Alȇthȇ legeis).“ – Parmenides: „Co tedy uděláš s filozofií (Ti oun poiȇseis philosophias peri;)? Kam se obrátíš (pȇi trepsȇi), když jsou tyto věci nerozřešeny (agnooumenȏn toutȏn;)?“ – Sokrates: „To, myslím, prozatím ještě dobře nevidím (Ou panu moi dokȏ kathoran en ge tȏi paronti).“ (135b5-c7)

Parmenides tak nechal mladého Sokrata v situaci, kdy nemohl poznání postavit ani na svém náhledu idejí, ani na jejich zamítnutí. Co Sokratovi zbylo, byla sebereflexe filozofa vědomého si svého nevědění a hledajícího. V této situaci Sokrata nalézáme na konci Hippiu Většího, kdy syn Sophroniskův (298b11) „který mě stále posuzuje a vyvrací (ton aei me elenchontos). Vždyť je mi rodem velmi blízký (kai gar moi tunchanei engutata genous ȏn) a bydlí v témže domě (kai en tȏi autȏi oikȏn); když tedy přijdu domů do svého bytu (epeidan oun eiselthȏ oikade eis emautou) … táže se mne (erȏtai), zdali se nestydím (ei ouk aischunomai), že se opovažuji (tolmȏn) rozmlouvat o krásných věcech (peri kalȏn epitȇdeumatȏn dialegesthai), když jsem stran krásna tak zřejmě usvědčován (houtȏ phanerȏs exelenchomenos peri tou kalou), že o něm ani nevím, co to je (hoti oud‘ auto touto hoti pote estin oida). Praví: ‚A přece jak budeš ty vědět („Kaitoi pȏs su eisȇi“, phȇsin), zdali kdo krásně provedl řeč nebo kterýkoli jiný výkon či ne („ȇ logon hostis kalȏs katestȇsato ȇ mȇ, ȇ allȇn praxin hȇntinoun) když neznáš krásno (to kalon agnoȏn;)? A když jsi v takovém stavu (kai hopote houtȏ diakeisai), myslíš, že je pro tebe lepší spíše žít nežli být mrtev (oiei soi kreitton einai zȇn mallon ȇ tethnanai; 304d2-e3)?‘ … Ale snad je nutné (alla gar isȏs anankaion) snášet tyto všechny výtky (hupomenein tauta panta) … zdá se mi totiž, že vím, co míní přísloví ‚krásné věci jsou nesnadné‘ (tȇn gar paroimian hoti pote legei, to „Chalepa ta kala,“ dokȏ moi eidenai, 304e5-9).“

Platonův Parmenides nám umožňuje hlubší čtení jeho třetího dialogu. Parmenides je pozdní dialog; znamená to, že se Platon k stáru rozhodl postavit Sokrata v Hippiu Větším do nového světla? Podívejme se, jak Parmenides otevírá. Vypravěčem je Kefalos z Klazomen, řeckého města v Malé Asii, dnešním Turecku: „Když jsme přišli z domu z Klazomen do Athén (Epeidȇ oikothen ek Klazomenȏn aphikometha), potkali jsme na náměstí (kat‘ agoran enetuchomen) Adeimanta a Glaukona (Adeimantȏi kai Glaukȏni). A Adeimantos chopiv mě za ruku (kai mou labomenos tȇs cheiros ho Adeimantos) řekl: ‚Buď zdráv („Chair‘“, ephȇ), Kefale („ȏ Kephale), a jestliže u nás něco potřebuješ (kai ei tou deȇi tȏn tȇide), v čem bychom ti mohli pomoci (hȏn hȇmeis dunatoi), řekni (phraze“).‘ Však právě proto jsem tu, odpověděl jsem (Alla men dȇ, eipon egȏ, pareimi ge ep‘ auto touto), abych vás o něco požádal (deȇsomenos humȏn) … Jak se jmenoval váš bratr, syn vaší matky (Tȏi adelphȏi tȏi humȏn tȏi homomȇtriȏi, ti ȇn onoma;)? Nemohu si totiž vzpomenout (ou gar memnȇmai). Byl to asi ještě chlapec (pais de pou ȇn), když jsem sem poprvé přišel z Klazomen (hote to proteron epedȇmȇsa deuro ek Klazomenȏn), a od té doby je to už dávno (polus de ȇdȇ chronos ex ekeinou) … Adeimantos: „Antifon (Antiphȏn), ale proč to chceš vědět (alla ti malista punthanȇi)?“ Kefalos: „Tito zde jsou moji krajané (Hoide politai t‘ emoi eisi), velmi se zajímají o filozofii (mala philosophoi) a slyšeli (akȇkoasi te), že se tento Antifon (hoti houtos ho Antiphȏn) mnoho stýkal s jakýmsi Pythodorem, žákem Zenonovým (Puthodȏri tini Zȇnȏnos hetairȏi polla entetuchȇke), a že umí nazpaměť rozmluvu, kterou kdysi vespolek měli Sokrates a Zenon a Parmenides, neboť ji mnohokrát slyšel od Pythodora (kai tous logous, hous pote Sȏkratȇs kai Zȇnȏn kai Parmenidȇs dielechthȇsan, pollakis akousas tou Puthodȏrou apomnȇmoneuei).“ – Adeimantos: „To máš pravdu (Alȇthȇ legeis)“ – Kefalos: „Nuže, tu si žádáme vyposlechnout (Toutȏn toinun deometha diakousai).“ – Adeimantos: „Však to není nesnadné (Alla ou chalepon); jako mladíček se v ní totiž velmi dobře procvičil (meirakion gar ȏn autous eu mala diemeletȇsen), kdežto nyní se po příkladě svého děda a soujmenovce (epei nun ge kata ton pappon te kai homȏnumon) většinou věnuje koním (pros hippikȇi ta polla diatribei). Ale je-li to vaše žádost (all‘ ei dei), pojďme k němu (iȏmen par‘ auton); právě totiž odešel odsud domů (arti gar enthende oikade oichetai) a bydlí blízko (oikei de engus) v Melitě (en Melitȇi).“ – Kefalos: „Po této řeči (Tauta eipontes) jsme šli (ebadizomen) a zastali jsme (kai katelabomen) Antifona (ton Antiphȏna) doma (oikoi), dával kováři spravit jakousi uzdu (chalinon tina chalkei ekdidonta skeuasai); když pak s ním byl hotov (epeidȇ de ekeinou apȇllagȇ) a bratří (hoi te adelphoi) mu řekli (elegon autȏi), proč jsme přišli (hȏn heneka pareimen), poznal mě (anegnȏrisen te me) z mého dřívějšího pobytu v Athénách (ek tȇs proteras epidȇmias) a vítal se se mnou (kai me ȇspazeto); a když jsme ho prosili (kai deomenȏn hȇmȏn), aby vypověděl tu rozmluvu (dielthein tous logous), nejprve váhal (to men prȏton ȏknei) – těžká je to prý věc (polu gar ephȇ ergon einai) – avšak potom vypravoval (epeita mentoi diȇgeito).“ (126a1-127a7)

Platon si mohl být jist, že ti, kterým dal do ruky svůj třetí dialog, byli s Antifonovým výkladem obeznámeni. Novotný poznamenává: „Adeimantos a Glaukon, uvedení také v Ústavě, byli synové Aristona a Periktiony, bratři Platonovi.“ K tomu jen dodám, že na Adeimanta se Sokrates ve své obhajobě před soudem odvolával (Obrana Sokrata 34a1), aby dosvědčil, zda jeho bratru Platonovi „kdy něco špatného poradil“ (egȏ kakon pȏpote ti synebouleusa, 33d3).

***

Dialog Parmenides je platonskými badateli považován za fikci. Potížemi, do nichž se tak interpreti tohoto dialogu dostali, se zabývám v stati ‚Platonova obrana idejí v dialogu Parmenides‘, kterou si lze otevřít na mé webové stránce /www.juliustomin.org/.