1 Sokrates vědoucí v kontrastu s nevědoucím v Platonově Faidru

Nejprve Platon čtenáři představuje Sokrata vědoucího:

Na počátku dialogu Faidros sděluje Sokratovi, že od rána seděl u Lysii. Řeč, kterou se bavili, byla jakýmsi zvláštním způsobem řeč o lásce. Lysias totiž napsal, že je třeba být po vůli spíše nemilujícímu než milujícímu. Sokrates si chce řeč vyslechnout, Faidros však namítá: „Domníváš se, že to, co během dlouhého času a v klidu složil Lysias, nejlepší z nynějších spisovatelů, to že zpaměti povím já, neodborník, tak, aby to bylo jeho důstojno?“ Sokrates odpovídá: „Faidre, jestliže já neznám Faidra (ei egô Phaidra agnoô), zapomněl jsem i sám o sobě, kdo jsem (kai emautou epilelêsmai). Ale není pravda ani to ani to (alla gar oudetera esti toutôn); dobře vím (eu oida, 228a5-6), že Faidros, poslouchaje řeč Lysiovu, nevyslechl ji jen jednou, nýbrž mnohokrát opět a opět ho vybízel, aby mu ji opakoval, a ten mu ochotně vyhovoval. Faidrovi však nestačilo ani to, nýbrž nakonec vzav do rukou ten spis, prohlížel místa, která se mu chtělo, seděl nad touto prací od samého rána, a když byl unaven, šel na procházku, uměje tu řeč, jak já myslím, již nazpaměť, jestliže nebyla příliš dlouhá. Ubíral se za hradby, aby si ji v mysli opakoval. Tu potkal člověka, který stůně touhou poslouchat řeči; když ho uviděl, zaradoval se, že bude mít společníka v korybantském vytržení, a vybízel ho, aby s ním šel dále. Když ho však ten milovník řečí žádal, aby mluvil, zdráhal se, jako by se mu nechtělo mluvit; ale nakonec hodlal svou řeč vnutit násilím, i kdyby nikdo nechtěl poslouchat dobrovolně. Nuže, ty, Faidre, ho požádej, aby dělal již nyní, co jistě brzy udělá.“ (227d6-228c5, překlad pasáží z Faidru F. Novotný)

Když chce pak Faidros Sokratovi vypovědět Lysiovu řeč, tak jak si ji pamatuje, Sokrates ho vybídne, aby mu ukázal, co to drží pod pláštěm: „dohaduji se totiž, že to máš tu řeč samu … já tě mám sice velice rád, ale když je přítomen i Lysias, naprosto se mi nezdá, abych se ti propůjčoval za předmět cvičení (228e1-2).“

Platon tu ukazuje, jak dobře Sokrates znal lidi kolem sebe, a implicitně, jak dobře znal sám sebe: „jestliže já neznám Faidra, zapomněl jsem i sám o sobě, kdo jsem. Ale není pravda ani to ani to; dobře vím, že Faidros …“ 

Hned vzápětí však představí Sokrata v celé hloubce jeho filozofického nevědění:

Faidros a Sokrates spolu jdou podél říčky Ilisos, aby si našli vhodné místo, kde by Faidros Sokratovi Lysiovu řeč přečetl. Cestou se odehrává následující rozhovor. Faidros: „Řekni mi, Sokrate, není-li pravda, že to je někde zde, u Ilisu, odkud prý Boreas uchvátil Óreithyii? [Novotný k tomu poznamenává: „Boreas byl bůh severního větru. Óreithyia byla dcera athénského krále Erechthea. Boreas ji podle mýtu unesl do svého domova v Thrákii. Za války s Peršany pomohl prý Boreas Athéňanům a ti mu postavili u Ilisu oltář.“] … Ale řekni mi, u Dia, Sokrate, ty věříš, že je tohle vypravování pravda?“ – Sokrates: „Ale kdybych nevěřil jako ti naši mudrci, nebylo by to nic zvláštního. Tu bych pak po mudrcku řekl, že ji náraz severáku srazil z blízkých skal, když si hrála s Farmakeií; když pak takto zahynula, že se řeklo, že byla unesena od Borea – nebo s vrchu Areova; vypravuje se totiž zase i tato pověst, že byla uchvácena odtamtud, a ne odsud ... Já však naprosto nemám kdy na takové věci; příčina toho je, příteli, tato: Nedovedu ještě podle toho nápisu v Delfách poznat sám sebe; proto se mi zdá směšno, když ještě toto neznám, zkoumat cizí věci. Proto tedy nechávám tyto věci být a věře tomu, co se o nich obecně myslí (peithomenos de tô̢ nomizomenô̢ peri autôn, 230a2), zkoumám, jak jsem právě řekl, nikoli je, nýbrž sám sebe, zdali jsem nějaké zvíře nad Tyfóna zavilejší a soptivější, či tvor krotší a jednodušší, od přírody účastný jakéhosi božského a nesoptivého údělu.“ (229b-230a).

Tu stojí za zmínku, že mezi zlomky z Aristotelova nedochovaného spisu O filozofii (Peri philosophias, Rossův zlomek 1) figuruje výňatek z Plutarchových Moralií 1118c, kde tento píše, že podle Aristotela se Sokratovi delfské „Poznej sebe sama“ (to gnôthi sauton) stalo počátkem a východiskem filozofických aporií a filozofického hledání.

Sokrates si se svým nevěděním pohrává. Činí tak s příměsí ironie:

Když Faidros Lysiovu řeč dočetl, zeptal se: „Jak se ti zdá, Sokrate, ta řeč? Nemyslíš, že je nádherně pronesena, zvláště co se týče slovní stránky?“ – Sokrates: „Přímo božsky, příteli, takže jsem ohromen. A to se mi stalo skrze tebe, Faidre, jak jsem se na tebe díval, protože se mi zdálo, že od té řeči za čtení přímo záříš; maje totiž zato, že ty rozumíš takovým věcem více než já (hêgoumenos gar se mallon ê eme epaïein peri tôn toioutôn, 234d4-5), následoval jsem tě a při tom následování jsem se dostal spolu s tebou, božským člověkem, do bakchického vytržení.“ – Faidros: „Nu dobře; tobě se tedy chce takto žertovat?“ – Sokrates: „Zdá se ti snad, že žertuji a nemluvím vážně?“ – Faidros: „Jistě ne (Mêdamôs), Sokrate, ale řekni doopravdy, myslíš, že by někdo jiný z Helénů dovedl pronésti o téže věci jinou řeč, větší a obsažnější, než je tato?“ (234c6-e4)

K čemu se tu vztahuje Faidrovo „Jistě ne“? Vezmeme-li ta slova tak, jak je lze prostě chápat v odpovědi na Sokratovu otázku, pak znamenají: „Jistě ne, nezdá se mi, že žertuješ a nemluvíš vážně.“ Tomu se však zdají odporovat Faidrova slova, která následují: „ale řekni doopravdy, myslíš …“ Na okraj svého oxfordského textu jsem si poznamenal „scil. mêdamôs houtô lege or poiei or paize“ (tzn. ‚nemluv takto‘ nebo ‚nedělej to‘ nebo ‚nežertuj takto‘); čí to byl komentář, z kterého jsem tu poznámku vzal, jsem si nepoznamenal. Nyní si nejsem tak jist, že komentátorovo vysvětlení je správné. Sokrates se zdá mluvit vážně, když mluví o tom, že při tom, jak se na Faidra díval, jak při čtení Lysiovy řeči přímo zářil, se dostal sám spolu s ním do bakchického vytržení. Sokratovo „Zdá se ti snad, že žertuji a nemluvím vážně?“ spolu s Faidrovým „Jistě ne (Mêdamôs), Sokrate, ale řekni doopravdy …“ poukazují k tomu, že Sokratova reakce na Faidrovo čtení Lysiovy řeči nebyla jednoduchá, že se odehrávala v několika rovinách, vzájemně si zdánlivě protiřečících. Platon nám tu představuje Sokrata s pozoruhodným vhledem do nitra jeho složité osobnosti. Věnujme se však rozhovoru, jak tento pokračuje.

Sokrates: „Jak to? Má snad být ta řeč pochválena ode mne a od tebe i po té stránce, že jí dal spisovatel náležitý obsah, a nejen potud, že všechna jednotlivá slova jsou jasná a hladká a přesně vykroužená? V prvním případě musím to připustit kvůli tobě, neboť mně obsah unikl pro mou neschopnost (epei eme ge elathen hupo tês emês oudenias, 234e9-235a1); dával jsem totiž pozor jedině na její řečnickou stránku, a myslil jsem si, že by tuto ani sám Lysias nepokládal za dostatečnou. A věru se mi zdálo, Faidre – možná, že ty máš jiné mínění – že řekl dvakrát i třikrát tytéž věci, jako by mu nebylo zrovna snadné pověděti mnoho o témže předmětu nebo že snad mu na něčem takovém nic nezáleží … “ – Faidros: „Nemáš pravdu (Ouden legeis), Sokrate, neboť právě onu přednost má ta řeč, a to v nejvyšší míře. Neboť z námětů obsažených v té věci, o kterých bylo možno slušně promluvit, nic nevynechal, takže by vedle toho, co on řekl, nikdo nikdy nedovedl promluvit jinou řeč obsažnější a cennější.“ – Sokrates: „Tohle ti já už nebudu moci uvěřit, neboť staří a moudří mužové a ženy, kteří o těch věcech mluvili a psali, usvědčí mě z nepravdy, jestliže to, kvůli tobě, připustím.“ (234e5-235b9)

Tu máme jedno takové zdánlivé protiřečení. Sokrates právě tvrdil, že mu obsah řeči unikl, že dával pozor jen na její řečnickou stránku. Z jeho posledních slov však vyplývá, že mu obsah té řeči neuniknul. Jen tak totiž může s odvoláním na staré a moudré muže a ženy odmítnout Faidrovo tvrzení, že by „nikdo nikdy nedovedl promluvit jinou řeč obsažnější a cennější“. Protiřečení je však jen zdánlivé, protože Sokrates se zřejmě vědomě soustředil pouze na řečnickou stránku Lysiovy řeči, obsah té řeči nicméně zapadal do jeho podvědomí a toto jeho podvědomí Faidros svým pochvalným výrokem o obsahu té řeči zasáhl a podnítil ho k protestu.

V rozhovoru, který následuje, Sokrates plně rozehraje své nevědění:

Faidros: „Kteří to? A kde jsi ty slyšel něco lepšího, nežli je toto? – Sokrates: „Nyní to nemohu tak hned říci, ale patrně jsem to od někoho slyšel, buď snad od krásné Sapfó nebo od moudrého Anakreonta nebo i od některých spisovatelů nebásníků. Jaký mám důkaz pro to, co říkám? Mám jaksi plné srdce, vzácný příteli, a cítím, že bych vedle té věci dovedl promluviti jinou ne horší. Že pak jsem sám od sebe z toho nic nevymyslil, vím dobře (eu oida), jsa si vědom své nevědomosti (suneidôs emautô̢ amathian); zbývá tedy, myslím, že jsem jako nádoba naplněn odněkud z cizích zdrojů prostřednictvím sluchu. Avšak pro svou tupost jsem (hupo de nôtheias) zapomněl zase i to samo (au kai touto epilelêsmai), jak a od koho jsem to slyšel.“ (235c1-d3)

Z hlubin tohoto Sokratova nevědění vzejde na světlo jeho první řeč o lásce. Z Faidrovy odpovědi se ukazuje, že tomu tak není poprvé, že něco podstatného, nového a cenného z hlubin Sokratova nevědění vychází: „Ano, ušlechtilý muži, to jsi pravil dobře. Tak mi neříkej, od koho a jak jsi to slyšel, ani kdybych tě k tomu vybízel, ale udělej právě to, co říkáš: slíbil jsi promluvit jinou, lepší a ne kratší řeč, nežli je ta v zápisu, na ní nezávislou, a já ti slibuji, jako to dělá devět archontů, že daruji do Delf zlatou sochu v životní velikosti, nejen svou, ale i tvou.“ (235d6-e1)

K tomu jen poznamenám, že Faidros přišel o všechen majetek, když byl v roce 415 př.n.l. shledán vinným v procesu s těmi, kdo se účastnili poničení sošek Hermů, tzv. hermokopidai, a odeslán do vyhnanství.