Thursday, September 22, 2022

To Royal Mail

I would like to send the following email to Royal Mail, but I can’t find any email address to send it to:

Dear officer,

Two days ago, on 20/9/2022, I posted at your office in Dursley, 6 Silver Street, Gloucestershire GL11 4BN

a letter addressed to Louise Richardson, Vice Chancellor, University of Oxford, Clarendon Building, Oxford OX1 3BG

I sent the letter by the tracking system; the CERTIFICATE OF POSTING says: ‘Next day guaranteed delivery service. Tracking and signature at royalmail.com.’

The letter contained an offprint of my article “The Phaedrus and the Charmides: Plato in Athens 405-404”. I looked for the tracking information on 20/9, no information, I looked on 21/9, no information, I have looked today, on22/9, no information. If I do not get any information concerning a safe delivery of my letter by tomorrow morning, I shall send it again by tracking. If I get again no positive result, I shall go to Oxford and deliver it to Louise Richardson by hand.

I am sending this letter to Louise Richardson for information, and I am putting it on my blog.

Best wishes,

Julius Tomin

 

Wednesday, September 14, 2022

The year of Plato’s birth

Diogenes Laertius in his “Life of Plato” dates Plato’s birth in the year 427: ‘Apollodorus in his Chronology fixes the date of Plato’s birth in the 88th Olympiad, on the seventh day of the month Thargelion, the same day on which the Delians say that Apollo himself was born.’ But he could have been born in 427 only if he was born in the first year of that Olympiad, which Apollodorus in Diogenes’ rendering does not specify. So how do we know?

Diogenes continues: ‘He died, according to Hermippus, at a wedding feast, in the first year of the 108th Olympiad, in his eighty first year. (R.D. Hicks, the translator, notes simply: 427-347 B.C.) Diogenes goes on: ‘Neanthes, however, makes him die at the age of eighty-four. He is thus seen to be six years the junior of Isocrates. For Isocrates was born in the archonship of Lysimachus (Hicks notes: 436-435 B.C.), Plato in that of Ameinias, the year of Pericles’ death (Hicks notes: 429 B.C.). Thus we arrive at the year 429 as the year of Plato’s birth, which is preferred by modern Platonists; this is the year of Plato’s birth given in The Oxford Classical Dictionary.

I shall argue that we should consider an earlier date, the year 433 as the date of Plato’s birth. I found this dating on two documents. In the first place it is Aristophanes’ comedy The Ecclesiazusae, which B.B. Rogers views as a comic persiflage of Plato’s Republic, and which he dates in 393. It is in the 5th Book of the Republic that Plato bases his ideal state on the community of men, women, and their children, which can be made possible only if philosophers become the rulers. These ideas form the backbone of the state governed by women as devised by Praxagora, their leader. I shall therefore begin by discussing Rogers’ dating of The Ecclesiazusae in its historical setting, followed by his detailed account of the textual affinities between Aristophanes’ comedy and Plato’s Republic.

Next, I shall turn my attention to Plato’s Seventh letter, in which he says that he was ‘about forty years old’ (sxedo\n e1th tessara/konta gegonw&j, 324a6) when he first arrived in Sicily, and that he first went to Sicily after realising that ‘the classes of mankind will have no cessation of evils’ (kakw~n ou]n ou0 lh/cein ta\ a0nqrw&pina ge/nh, 326a7-b1) until philosophers become the rulers, the principle he arrived at in Republic v. The year of Plato’s birth I then get by a simple computation; if Plato arrived at the idea of the community of men, women, and their children, safeguarded by philosophers becoming the rulers, at 393 B.C. – in that year it became known to the Athenians, for only on that basis could Aristophanes meaningfully persiflage those ideas in his comedy – and if Plato arrived at those ideas when he was about forty, 393 plus 40 takes us to the year 433 as the year of Plato’s birth.

1.      The original design of The Ecclesiazusae, expressed in the first part of the play

In their assembly in Skirois women decided to take the City of Athens in their hands, for they had enough of men’s vacillations, always changing their policies, choosing bad leaders, things getting from bad to worse. They decided to intervene in the assembly convocated to save the city. On that occasion they would change into men’s clothes, go to the assembly very early – the assemblies were convocated at dawn – and propose to give the power into women’s hands.

And so, on that day they assembled well before dawn to make their preparations. Their leader, Praxagora, rehearsed what was to be her speech:

‘I have, my friends, an equal stake with you

In this our country, and I grieve to note

The sad condition of the state affairs.

(173-5)

…..

Ye are to blame for this, Athenian people,

Ye draw your wages from the public purse,

Yet each man seeks his private gain alone.

So the state reels, … (205-208)

…..

Still, if you trust me, ye shall yet be saved.

I move that now the womenkind be asked

To rule the state. In our own homes, ye know,

They are the managers and rule the house.

(209-212)

…..

That they are better in their ways than we

I’ll soon convince you. First, they dye their wools

With boiling tinctures, in the ancient style.

You won’t find them, I warrant, in a hurry

Trying new plans. And would it not have saved

The Athenian city had she let alone

Things that worked well, nor idly sought things new?’

(214-220)

***

Translations from Aristophanes B.B. Rogers.

Rogers notes on ‘First, they dye their wools …’: ‘All will remember Plato’s famous comparison, in the fourth book of the Republic, of education with the process of dyeing, which commences Ou0kou=n oi]sqa, h]n d e0gw_, o3ti oi9 bafei=j, e0peida\n boulhqw~si ba/yai e1ria w#st ei]nai a9lourga\, k.t.l.’ [429d4-5]. B. Jowett translates: ‘You know, I said, that dyers, when they want to dye wool for making the true sea- purple …’

***

2.      The historical situation

Praxagora said in her speech:

‘This League (to\ summaxiko\n) again, when first we talked it over,

It seemed the only thing to save the state.

Yet when tey’d got it, they disliked it (h1xqonto). He

Who pushed it through was forced to cut and run.’

(193-6)

Rogers explains: ‘Praxagora is beyond all doubt referring to the momentous Anti-Spartan League of B.C. 395, which was inaugurated by the battle of Haliartus and the death of Lysander, which at once raised Athens from the position of a mere dependency of Sparta into that of a free and leading Hellenic state; and which in its results altered the whole current of Hellenic history. Originally struck between Thebes and Athens, it was quickly joined by Argos, Corinth, and other important states, and became so powerful that the military leaders proposed at once to march upon Sparta and “destroy the wasps in their nest.” But in the following summer the great battle of Corinth resulted in a Lacedaemonian victory; and no contingent suffered so severely as the Athenian, which was assailed both in front and on the flank by the Spartan troops. And shortly afterwards Agesilaus won another victory in the well contested battle of Coronea. No wonder that the Athenians were disgusted, h1xqonto, at this discomfiture of the League from which they had expected so much.’

In the ‘Introduction’ to The Ecclesiazusae Rogers says: ‘The play was exhibited in February or March, B.C. 393, after the reverses sustained by the Anti-Spartan League, and before the arrival of Conon, and the rebuilding of the Long Walls of Athens.’ (p. xxi)

3.      The second part of the play.

As soon as the women got the power, they brought in a change so radical and fundamental that until then people didn’t even think about it. For this the spectators were prepared by the Chorus admonishing Praxagora:

‘Now waken your intellect bright,

Your soul philosophic’ (nu=n dh\ dei= se puknh\n fre/na kai\ filo/sofon e]gei/rein)

(571-2)

‘Now show us what things you can do!

It is time; for the populace now

Requires an original new

Experiment; only do you

Some novelty bring from your store

Never spoken or done before.

The audience don’t like to be cheated

With humours too often repeated (misou=si ga\r h2n ta\ palaia\ polla/kij qew&ntai)’

(577-581)

Praxagora declares:

‘The rule which I dare to enact and declare,

Is that all shall be equal, and equally share

All wealth and enjoyments, nor longer endure

That one should be rich, and another be poor,

That one should have acres, far-stretching and wide,

And another not even enough to provide

Himself with a grave: that this at his call

Should have hundreds of servants, and that none at all.

All this I intend to correct and amend:

Now all of all blessings shall freely partake,

One life and one system for all men I make.’

(590-594)

Rogers notes: ‘This abolition of private property is very prominently put forward by Plato, though of course in the Republic it applies not to the citizens generally, but only to one particular class, the fu/lakej, or warders of the state. “Must they not live in some such fashion as this?” asks Socrates at the end of the third book (chap. xxii, 416 D), prw~ton me\n ou0si/an kekthme/non mhdemi/an mhde/na i0di/an, ei0 mh\ pa=sa a0na/gkh: e1peita oi1khsin kai\ tamiei=on mhdeni\ ei]nai mhde\n toiou=ton, ei0j o4 pa=j o9 boulo/menoj ei1seisi . . . foitw~ntaj de\ ei0j cussi/tia, w#sper e0stratopedeume/nouj, koinh|\ zh=n (‘In the first place, none of them should have any property of his own beyond what is absolutely necessary; neither should they have a private house or store closed against any one who has a mind to enter . .. and they will go to mess and live together like soldiers in a camp.’, tr. B. Jowett.) And in the twelfth chapter of the fifth book (464 B) he refers back to this statement, e1fame/n pou ou1te oi0ki/aj tou/toij (sc. toi=j fu/laci) i0di/aj dei=n ei]nai, ou1te gh=n, ou1te ti kth=ma (‘we were affirming that the guardians were not to have houses or lands or any other property’,  tr. B. Jowett.)

I find particularly telling the following correspondence between Aristophanes’ Ecclesiazusae and Plato’s Republic. Praxagora:

‘All women and men will be common and free,

No marriage or other restraint there will be.’

In these two lines Rogers very freely translates Praxagora’s words kai\ tau/taj ga\r koina\j poiw~ toi=j a0ndra/si sugkatakei=sqai kai\ paidopoiei=n tw~| boulome/nw| (‘and these [young and beautiful women] I make common to men to sleep with and make children to whoever wishes’) Rogers comments: ‘With this suggestion we pass over to another branch of the Platonic scheme, that which is called in the Republic h9 tw~n gunaikw~n te kai\ pai/dwn koinwni/a toi=j fu/laci (‘the community of women and children for the guardians’).

Rogers comments on koina\j: ‘This is, in truth, the very language of Plato in the fifth book of the Republic. There will be a law, he says, ta\j gunai=kaj tau/taj tw~n a0ndrw~n tou/twn pa/saj ei]nai koina\j, i0di/a| de\ mhdeni\ mhdemi/an sunoikei=n: kai\ tou\j pai=daj au] koinou\j, kai\ mh/te gone/a e1kgonon ei0de/nai to\n au9tou= mh/te pai=da gone/a, chap. vii 457 C. Jowett translates: ‘that the wives of our guardians are to be common, and their children are to be common, and no parent is to know his own child, nor any child his parent.”

Blepyros, Praxagoras husband, asks:

‘But how, may I ask, will the children be known?

And how can a father distinguish his own?’

Rogers thus versifies Blepyros’ pw~j ou]n ou3twj zw&ntwn h9mw~n tou\j au9tou= pai=daj e3kastoj e1stai du/natoj diagignw&skein; ‘But how, if we live like this, each of us will be able to distinguish his own children?’

Praxagora replies:

‘They will never be known: it can never be told.

All youths will in common be sons of the old.’

ti/ de\ dei=; pate/raj ga\r a3pantaj tou\j presbute/rouj au9tw~n ei]nai toi=si xronoi=sin nomiou/sin. ‘What’s the need? All the older men they will regard as fathers, ascertaining it by time.’

Concerning Blepyros’ pw~j diagignw&skein Rogers notes: ‘Here again we are treading in the footsteps of the Platonic Socrates. pate/raj de\ kai\ qugate/raj pw~j diagnw&sontai a0llh/lwn; Ou0damw~j, h2n d e0gw&. But in what way, said he, will they distinguish the respective fathers and daughters? In no way, said I. – Republic, v, chap. ix. 461C, D.’

At 637-640 Blepyrus asks:

‘At present I own, though a father be known,

Sons throttle and choke him with hearty goodwill;

But will they not do it more cheerily still,

When the sonship is doubtful?’

ou0kou=n a1gcous eu] kai\ xrhstw~j e9ch=j to/te pa/nta gero/nta

dia\ th\n a1gnoian, e0pei\ kai\ nu=n gignw&skontej pa/ter o1nta

a1gxousi, ti/ dh=q o3tan a1gnw_j h]|, pw~j ou0 to/te ka0pixesou=ntai;

Paxagora replies:

‘No, certainly not.

For now if a boy should a parent annoy,

The lads who are near will of course interfere;

For they may themselves be his children, I wot [archaic ‘I know’].’

Rogers: ‘Praxagora is still borrowing the arguments of Plato, who draws precisely the same conclusion from the same considerations. “A youth will not now,” he says, “strike or insult his senior; he will be deterred by two considerations, viz. reverence and fear: reverence lest he should perchance be striking his own parent; and fear lest the bystanders should come to his victim’s assistance, some as sons, some as brothers, some as fathers.” de/oj de\ to\ tw~| pa/sxonti tou\j a1llouj bohqei=n, tou\j me\n w(j ui9ei=j, tou\j de\ w(j a0delfou\j, tou\j de\ w(j pate/raj. Rep. v. chap. xii. 465 B.’

At 657 Praxagora proclaims a0ll ou0de\ di/kai e1sontai ‘our people won’t know such a thing as an action.’ Rogers notes: ‘She is again borrowing from the Republic. di/kai te kai\ e0gklh/mata pro\j a0llh/louj, says the Platonic Socrates, ou0k oi0xh/setai e0c au0tw~n, w(j e1poj ei0pei=n, dia\ to\ mhde\n i1dion e0kth=sqai plh\n to\ sw~ma, ta\ d a1lla koina/; - V. chap. 12 (464D) Jowett translates: ‘And as they have nothing but their persons which they can call their own, suits and complaints will have no existence among them.’

Finally, Blepyrus asks

‘But what is the style of our living to be?’

Th\n de\ di/aitan ti/na poih/seij

Praxagora replies

‘One common to all, independent and free,

All bars and partitions for ever undone,

All private establishments fused into one.,

koinh\n pa=sin. to\ ga\r a1stu mi/an oi1khsi/n fhmi poih/sein surrh/caj ei0j e4n a3panta, w#ste badi/zein ei0j a0llh/louj

Rogers comments: ‘This again is based upon the arrangements which Plato proposed for his warders. oi0ki/aj te kai\ cussi/tia koina\ e1xontej, i0di/a| de\ ou0deno\j ou0de\n toiou=to kekthme/nou. Book v. chap. vii. (458 C). Jowett translates ‘and they must live in common houses. None of them will have anything specially his or her own.’

4.      Seventh Letter and Republic

In the first paragraph of his Seventh Letter Plato says that he was ‘about forty years old’ (sxedo\n e1th tessara/konta gegonw&j, 324a6) when he first arrived in Sicily. Then he speaks about political ambitions with which he was preoccupied since his youth (ne/oj e0gw& pote w@n, 324b8), which promised to be fulfilled when the aristocrats took the power in their hands, of which some were his friends (gnw&rimoi), some his relatives (oi0kei=oi). ‘They immediately invited me to join them in their activities as something congenial to me’ (kai\ dh\ kai\ pareka/loun eu0qu\j w(j e0pi\ prosh/konta pragmata/ me, 324d2-3). Because of his youth (u9po\ neo/thtoj), Plato ‘thought (w)hqhn) that they would so manage the city as to bring men from a bad way of life to a good one (au0tou\j e1k tinoj a0di/kou bi/ou e0pi\ di/kaion tro/pon a1gontaj dioikh/sein th\n po/lin), and so he gave his mind to them very diligently, to see what they would do’ (au0toi=j sfo/dra prosei=xon to\n nou=n, ti/ pra/coien, 324d6). And ‘seeing that in reality these men within a short time showed the previous government as precious as gold’ (kai\ o9rw~n dh/pou tou\j a1ndraj e0n xro/nw| o0li/gw| xruso\n a0podei/cantaj th\n e1mprosqen politei/an, 324d7-8), he became indignant (e0dusxe/rana/ te) and withdrew himself from the evils of those days (kai\ e0mauto\n e0panh/gagon a0po\ tw~n to/te kakw~n, 325a4-5). But in a short time (xro/nw| de\ ou0 pollw~|) the Thirty were overthrown (mete/pese ta\ tw~n tria/konta/ te) and the whole form of government that then existed (kai\ pa=sa h9 to/te politei/a). Again, although less urgently (pa/lin de\ bradu/teron me/n), he was driven nevertheless (ei3lken de/ me o#mwj) by the desire to get involved in the public and political affairs (h9 peri\ to\ pra/ttein ta\ koina\ kai\ politika\ e0piqumi/a, 325a5-b1). But by some ill-luck again (kata\ de/ tina tu/xhn au]) some men in power (dunasteu/onte/j tinej) summoned Socrates before the law-courts (ei0sa/gousin ei0j dikasth/rion) on the charge of impiety (w(j a0sebh=), and others condemned and executed him (oi9 de\ kateyh/fisan kai\ a0pe/kteinan, 325b5-c2). As he observed these incidents (skopou=nti dh/ moi tau=ta/ te) and the men engaged in public affairs (kai\ tou\j a0nqrw&pouj tou\j pra/ttontaj ta\ politika/), the laws too (kai\ tou\j no/mouj ge) and the customs (kai\ e1qh), the more closely he examined them (o3sw| ma=llon diesko/poun) and advanced in life (h9liki/aj te ei0j to\ pro/sqe prou/bainon), the more difficult (tosou/tw| xalepw&teron) it seemed to him to handle the public affairs aright (e0fai/neto o0rqw~j ei]nai/ moi ta\ poli/tika dioikei=n, 325c5-d1). So that he (teleutw&nta de/, 326a2) was forced to say (le/gein te h9nagka/sqhn, 326a5) that the classes of mankind will have no cessation of evils (kakw~n ou]n ou0 lh/cein ta\ a0nqrw&pina ge/nh) until either the class of those who are right and true philosophers (pri\n a2n h2 to\ tw~n filosofou/ntwn o0rqw~j ge kai\ a0lhqw~j ge/noj) attains political supremacy (ei0j a0rxa\j e1lqh| ta\j politika/j), or else the class of those who hold power in the States (h2 to\ tw~n dunasteuo/ntwn e0n tai=j po/lesin) becomes, by some dispensation of Heaven, really philosophic (e1k tinoj moi/raj qei/aj o1ntwj filosofh/sh|, 326a7-b4).

This is the point at which Plato arrived in Republic v. 473c11-e2. Thanks to Aristophanes’ EKKLHSIAZOUSAI (The Ecclesiazusae), and thanks to B.B. Rogers’ detailed explanation, we know that this happened in 393 B.C.

In the Seventh Letter Plato says what he did next: ‘With these thoughts in my mind (Tau/thn dh\ th\n dia/noian e1xwn) I came to Italy and Sicily (ei0j I0tali/an te kai\ Sikeli/an h]lqon), on my first visit (o3te prw~ton a0fiko/mhn, 326b5-6).’ In the opening paragraph of the Seventh Letter Plato says that he was ‘about forty years old’ when he first arrived in Sicily. This means that Plato was born in the year 433.


Wednesday, August 31, 2022

Nedokončená korespondence

Příspěvek k objasnění, a doufám, že časem i k nápravě, neblahé situace na poli platonských studií

Vážený pane Boháčku,

jak možná víte, zabývám se Platonovým Symposiem, pokouším se stínovat Platonův text češtinou, respektive právě naopak, pokus o český překlad v závorce stínuji originálem. Uzavřel jsem Sokratovu řeč a dostal jsem se k „Intermezzu“. A tu si nevím rady s Platonovým w(j kwmastw~n. Mohl byste mi sdělit, jak si s tím poradil Novotný?

Pokud si pamatuji, existuje Lepařův slovník Řecko-německo-český, který jsem si kdysi koupil v antikvariátě. V té době jsem pracoval v Holešovické elektrárně, kde jsem pracoval na své řečtině, a Lepařův slovník by moc návštěv v elektrárně nebyl přežil. Do elektrárny jsem si bral řecko-německý slovník pro gymnázia, a pokud jsem pracoval doma, užíval jsem velkého řecko-anglického slovníku Liddela a Scotta. Na každý pád ten můj Lepařův slovník, pokud existuje, existuje v archivech policie.

Jowett překládá výstižně „as of revellers“. To mi však nepomáhá, protože s Osičkovým a Poldaufovým „kdo se veselí, hlučně baví n. raduje“ si nevím rady. A tak asi jen řecké slovo přepíšu do češtiny „kómasti“ a v poznámce uvedu Osičku a Poldaufa.

Když už jsem zmínil ty naše policisty, před nedávnem jsem dostal od policie Usnesení z 27. července 2022, v němž se praví:

„Podle ustanovení § 23. odst. 1 … vylučuje ze společného řízení vedeného pod č.j. … trestní věc osob prověřovaných pro zvlášť závažný zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 …

Miroslav Dohnal, nar. 27.07.1932

Zdeněk Kraus, nar. 07.07.1938

K samostatnému projednání, kdy tato věc bude nadále vedena policejním orgánem pod č.j. …

Odůvodnění

Dne 24.3.2021 pol. orgán Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu služby kriminální policie a vyšetřování zahájil podle § 158 … ve věci podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu zneužití pravomoci úřední osoby … kterého se měl dopustit neznámý pachatel tím, že jako příslušník Státní bezpečnosti zařazený na 1. oddělení, 2. odboru X. správy SNB se sídlem na Praze 6, ul. Thákurova 1, při výkonu služby v úmyslu Julia Tomina, Zdenu Tominovou a jejich nezletilé děti přinutit k opuštění Československé socialistické republiky, tím, že realizoval soubor systematických a  protiprávních opatření, zejména pak použitím stupňujícího se psychického nátlaku, vynucených setkání, sledování korespondence a vyhrožování uvězněním.

V průběhu prověřování byly provedenými úkony, zejména vyhodnocením nashromážděných archivních materiálů zjištěny skutečnosti, z nichž lze dovodit závěr, že se prověřovaného zvlášť závažného zločinu mohlo dopustit pět prověřovaných příslušníků Státní bezpečnosti, konkrétně Otakar Černý, nar. 22.07.1954, Václav Říha, nar. 17.03.1936, Miroslav Grohol, nar. 01.08.1946, Miroslav Dohnal, nar. 27.07.1932 a Zdeněk Kraus, nar. 07.071938, a to tím, že se při výkonu služby na rozpracování poškozené rodiny Tominových aktivně a soustavně podíleli.

Protože Miroslav Dohnal dne 19. 8. 1997 a Zdeněk Kraus dne 26. 7. 1985 zemřeli, a nelze o nich spolu s dalšími třemi prověřovanými společně rozhodnout, je jejich jednání vyloučeno k samostatnému projednání.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti považuje policejní orgán vyloučení věci tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení, za dostatečně odůvodněné.

Za policejní orgán

Pplk. Mgr. Stanislav Zeman

rada“

To vyšetřování bylo zahájeno s jistým zpožděním – 42 let, počítám-li správně – ale k onomu zahájení přece jen došlo. O to pozoruhodnější je nesoulad s tím, jak věci vypadají na akademické frontě. Shodou okolností tu noc, toho dne, co mi pak přišlo to policejní Usnesení, došlo ke zvlášť pozoruhodnému zásahu do úvodní věty mého textu. Šlo o 26. příspěvek k Platonovu Symposiu, bylo to tedy 9. srpna. Na mém blogu si můžete nalézt správné znění. Uvádím proto pouze znění zkomolené, tak jak mi ho vytiskl můj printer:

Všechny tyto věci mě učila (Tau=ta/ te ou]n pa/nta e0di/daske/ me), kdykoliv mluvila o erotice (o9po/te peri\ tw~n e0rwtikw~n lo/gouj poioi=to), a jednoho dne se zeptala (kai/ pote h1reto) Xo myslíš‘ Ti/ oi1ei, w} Sw&krate‘ w} Sw&kratejže jpříčinou tohoto eróta‘ ai1tion ei]nai tou/tou tou= e1rwtoj) a této touhy (kai\ th=j e0piqumi/aj;)?

Dne 20.června jsem napsal řediteli ÚFARu docentu Palkoskovi:

„Vážený pane řediteli,

dovolte, abych Vás informoval, že History of Political Thought, Volume XLIII, Issue 2, Summer 2022, publikoval moji stať ‚The Phaedrus and the Charmides: Plato in Athens 405-404‘. V této stati vyvracím řadu dogmat, na kterých stojí současná akademická platonská filosofie. Jedno z těchto dogmat, pozdní datování Platonova Faidru, po prvé vzniklo před dvě stě třiceti lety, kdy je formuloval žák a následovatel Kantův, W.G. Tenneman ve svém díle System der platonischen Philosophie, publikovaném v roce 1792.

Žádám Vás proto, aby mi bylo povoleno na Vašem ústavu přednést stať ‚The Phaedrus and the Charmides: Plato in Athens 405-404‘. Bylo by zcela nefér přednášet tuto stať pro hrstku platonistů na Vašem ústavu, jakkoli jak profesor Thein tak Dr Jirsa nepochybně zastávají pozdní datování Faidru. V této věci však pouze přejímají dogmata obecně zastávaná platonisty na takových akademických centrech, jakým je universita v Heidelbergu, v Oxfordu, Cambridgi, v Harvardu a na Sorbonně. Proto bych rád, kdybyste organizoval filosofické setkání, na které by byli pozváni přední platonisté zmíněných universit, kde bych svou stať přednesl k diskusi.

Těším se na Vaši odpověď.

S pozdravem…“

Odpověď jsem od docenta Palkosky dosud nedostal.

Zásahy do mých textů pokračují, jak se můžete přesvědčit, podíváte-li se na zatím poslední, tedy 29. příspěvek na mém blogu věnovaný Platonovu Symposiu.

Nemohl byste v té věci něco udělat?

S pozdravem,

Julius Tomin

Vážený pane doktore,

 

váš přepis starořečtiny je pro mne bohužel nesrozumitelný, byť mi to v něčem připomíná transliterační tabulku z Persea ... 

... moc rád vám tedy napíšu, jak to řešil Novotný, ale pošlete mi, rposím, termín v jiné podobě než " w(j kwmastw~n "

Díky.

XAIPE

Kryštof Boháček

Dobrý den,

moc děkuji: hós kómastón, Symposium 212c7.

Pane Boháčku, jak se mohlo stát, že čeština se stala neslučitelnou se Spionixem, tedy s možností psát starořecký text starořecky? A mohu-li Vás prosit, vynechme toho doktora. Domnívám se, že situaci u nás znám natolik dobře, abych se mohl domnívat, že se v naší zemi sotva najde někdo, kdo zná starořečtinu tak dobře, jako Vy, doktor ne-doktor, profesor ne-profesor. A co se mě týká, já studoval u Machovce, a když šlo o mou diplomní práci, řekl jsem Milanovi, že diplomku budu obhajovat pouze za předpokladu, že mým oponentem bude Patočka. Milanovi se toho podařilo dosáhnout. Jak tak na Patočku s Milanem čekáme – Patočka vždycky všude přišel pozdě – šel kolem nás Milanův asistent Mácha, který procedil mezi zuby: "Milane, jak se mohlo stát, že tomu člověku bylo dovoleno překročit práh této fakulty." To byl rok, myslím, 1964. A to byla skutečná obhajoba. Předseda zkušební komise mě chtěl poslat domů -"snad za rok" - Patočka na to: "Pane předsedo, Vy jste věc nepochopil. Já navrhuji Tominovu práci za jedna." Když pak byly doktoráty obnoveny, Ti, co měli diplomku za jedna, dostali doktorský titul automaticky. 

 S pozdravem,

Julius Tomin

 

Pan Boháček zřejmě zapomněl na mou prosbu i na svůj příslib „moc rád vám tedy napíšu, jak to řešil Novotný“.

 

32 Platonovo Symposium – Agathon, Sokrates, Alkibiades a ti další

Mluví Alkibiades

A Sokrata chválit (Swkra/th d e0gw_ e0painei=n), mužové (w} a1ndrej), začnu takto (ou3twj e0pixeirh/sw), prostřednictvím nápodob (di ei0ko/nwn). On si asi bude myslit (ou[to jme\n ou]n i1swj oi0h/setai), že abych ho zesměšnil (e0pi\ ta\ geloio/tera), nápodoba však bude (e1stai d h9 ei0kw&n) kvůli pravdě (tou= a1lhqou=j e3neka), ne směšnosti (ou0 tou= geloi/ou). Pravím totiž, že se nejvíc podobá Silénům (fhmi\ ga\r dh\ o9moio/taton au0to\n ei]nai toi=j silhnoi=j), těm v sochařských  obchodech sedícím (tou/toij toi=j e0n toi=j e9rmoglufei/oij kaqhme/noij), které sochaři sochají (ou3stinaj e0rga/zontai oi9 dhmiourgoi&) s píšťalami nebo flétnami (su/riggaj h2 au0lou\j e1xontaj), které vpůli rozevřené (oi3 dixa/de dioixqe/ntej) se ukazují uvnitř (fai/nontai e1ndoqen) mít sošky bohů (a0ga/lmata e1xontej qew=n). A tvrdím zase (kai\ fhmi\ au]), že se podobá (e0oike/nai ae0to/n) satyru Marsyovi (tw}| satu/rw| tw~| Marsu/a|). Že se svým vzhledem těmto podobáš (o3ti me\n ou]n to/ ge ei]doj o3moioj ei] tou/toij), Sokrate (w} Sw&kratej), ani ty sám bys nepopíral (ou0d au0to\j a1n pou a0mfisbhth/saij). Že se jim i jinak podobáš (w(j de\ kai\ ta]lla e1oikaj), to si poslechni v následujícím (meta tou=to a1koue). Jsi hybrista (u9bristh\j ei]);

***

Co Platon tímto termínem míní ukazuje již text předcházející, nejen text následující, tedy nejen to, co Alkibiades od Sokrata zakusil. Sem totiž patří na příklad otázka „Zdalipak si myslíš, synu Akumena, že jsem měl obavu obavy nehodnou, ale nebylo to s mantickou předvídavostí, když jsem nyní řekl, že Agathon pronese obdivuhodnou řeč a já si nebudu vědět rady (co říci o Erótovi)?“, kterou Sokrates položil Eryximachovi, poté, co Agathon pronesl svou řeč. – Za pozornost stojí, že Sokratovo nu=n (nyní), vyřknuté poté, co Agathon svou řeč pronesl, se vztahuje k otázce, kterou Eryximachovi položil před tím, než Agathon pronesl svoji řeč. – pak následuje Sokratovo kladení otázek Agathonovi, jež ukazuje, že Agathon ve své řeči do Eróta promítl všechna svá erotická přání, jež Erótovi jako takovému nejen že nepřináleží, ale jsou opakem toho, co Erós je ve skutečnosti. Agathonova řeč byla tedy zcela pochybená. Sokrates nechal Agathona na pokoji až poté, co Agathon řekl: „Sokrate, já nejsem schopen ti protiřečit, budiž to tak, jak ty říkáš.“ (201c6-7).

Sokratovo dotazování Agathona následovalo poté, co Sokrates proklamoval, že všichni ti, co mluvili před Agathonem, ve svých řečech pochybili. Jak a v čem pochybili, to ukázal právě svým dotazováním Agathona.

***

nebo ne (h1 ou1)? Protože, jestli s tím nesouhlasíš (e0a\n ga\r mh\ o9mologh=|j), přivedu svědky (ma/rturaj pare/comai). Což nejsi flétnista (a0ll ou0k au0lhth&j;)? Mnohem obdivuhodnější (polu/ ge qaumasiw&teroj) než on (e0kei/nou). On hudebními nástroji (o9 me/n ge di o0rga/nwn) očarovával lidi (e0kh/lei tou\j a0nqrw&pouj) tou mocností z úst (th=| a0po\ tou= sto/matoj duna/mei), a ještě nyní (kai\ e1ti nuni/) kdokoli by hrál tu jeho hudbu (o3j a2n ta\ e0kei/nou au0lh=|) – protože co hrál na flétně Olympos (a4 ga\r O1lumpoj hu1lei), je podle mého Marsyovo (Marsu/ou le/gw), protože ten ho to naučil (tou/tou dida/cantoj) – ta jeho hudba (ta\ ou]n e0kei/nou), ať ji hraje dobrý flétnista (e0a/nte a0gaqo\j au0lhth\j au9lh=|) nebo poiei=), a ukazuje ty (kai\ dhloi= tou/j), kteří potřebují bohy a mystiku (tw~n qew~n te kai\ teletw~n deome/nouj), protože jsou to věci božské (dia\ to\ qei=a ei]nai). Ty se od něho lišíš jen natolik (su\ d e0kei/nou tosou=ton mo/non diafe/reij), že bez nástrojů (o3ti a1neu o0rga/nwn) prostými slovy (yiloi=j lo/goij) děláš to samé (tau0to\n tou=to poiei=j). My (h9mei=j gou=n), když slyšíme mluvit někoho jiného (o3tan me/n tou a1llou a0kou/wmen le/gontoj), i velice dobrého řečníka (ka\ pa/nu a0gaqou= r9h/toroj), jiné řeči (a1llouj lo/gouj), nedotýká se to nikterak (ou0de\n me/lei), abych tak řekl (w(j e1poj ei0pei=n), nikoho (ou0deni/). Když však někdo poslouchá tebe (e0peida\n de\ sou= tij a0kou/h|), nebo když tvá slova (h2 tw~n sw~n lo/gwn) někdo jiný pronáší (a1llou le/gontoj), i když by byl velmi ubohý ten mluvící (ka2n pa/nu fau=loj h2| o9 le/gwn), ať poslouchá žena (e0a/nte gunh\ a0kou/h|) nebo muž (e0a/nte a0nh\r) nebo mladík (e0a/nte meira/kion), jsme vzrušeni (e0kpeplhgme/noi e0sme/n) a hluboce zaujati (kai\ katexo/meqa). A já (e0gw_ gou=n), mužové (w} a1ndrej), kdybych se vám nemusel zdát být úplně opilý (ei0 mh\ e1mellon komidh=| do/cein mequ/ein), bych vám řekl pod přísahou (ei]pon o0mo/saj a2n u9mi=n), co jsem já zakoušel (oi3a dh\ pe/ponqa au0to/j) od jeho řečí (u9po\ tw~n tou/tou lo/gwn), a zakouším (kai\ pa/sxw) ještě i nyní (e1ti kai\ nuni/).

***

Dělá se mi z toho špatně. Chystal jsem se na pěkné posezení s Alkibiadem, jak líčí, co od Sokrata zakusil. Až tam jsem totiž ve svém stínování českého překladu originálem došel. Následoval větný úsek český, po kterém měl následovat tomu odpovídající úsek originálu. Když počítač otevřu, mám tam „English“, udělal jsem si tedy závorky (), font „calibri“ jsem proměnil ve SPIonix, ujistil jsem se, že jsem myšku dal do té závorky, a napsal jsem o3tan ga\r au0to\n a0kou/w. Větný úsek jsem dopsal, podíval se do závorek, závorky prázdné. A tak pozorně hledám, kam „počítač“ ten psaný úsek přemístil. Bilo to do očí, protože ten úsek teď tvořil začátek první prvního řádku na této stránce:

„o3tan ga\r au0to\n a0kou/wpoiei=), a co ukazuje ty (kai\ dhloi= tou/j), kteří potřebují bohy“

Samozřejmě jsem se mohl splést, zapomenout proměnit font „calibri“ ve SPIonix, a nějakým bezděčným pohybem jsem myšku posunul na začátek stránky. Když jsem špatně umístěný úsek vyjmul, abych ho proměnil ve SPIonix, úvodní řádek se vrátil do své původní podoby. Zřejmě to všecko byla moje zapomětlivost; na této stránce k žádnému nevítanému zásahu nedošlo. Nicméně jsem se podíval na stránku předcházející. Poslední řádek vypadal následovně:

„hudba (ta\ ou]n e0kei/nou), ať ji hraje dobrý flétnista (e0a/nte a0gaqo\j au0lhth\j au9lh=|) nebo“

Spojené s prvním řádkem na straně následující to tedy vypadalo takto:

„hudba (ta\ ou]n e0kei/nou), ať ji hraje dobrý flétnista (e0a/nte a0gaqo\j au0lhth\j au9lh=|) nebo poiei=), a co ukazuje ty (kai\ dhloi= tou/j), kteří potřebují bohy a mystiku (tw~n qew~n te kai\

Jak vidno, z textu byl vyseknut podstatný kus; věta takto „upravená“ nedává smysl.

Správně: „hudba (ta\ ou]n e0kei/nou), ať ji hraje dobrý flétnista (e0a/nte a0gaqo\j au0lhth\j au0lh=|) nebo ubohá flétnistka (e0a/nte fau/lh au0lhtri/j) pouze tato uchvacuje (mo/na kate/xesqai poiei=)

V bold (tučně) jsem označil  část věty, která byla vyseknuta.

Pozorný čtenář si povšimne, že když si přemístěný úsek promění ve SPIonix, dostane o3tan ga\r au0to\n a0kou/w, což neodpovídá originálu: o3tan ga\r a0kou/w. Jinak řečeno, ono au0to\n odpovídá mému „ho“, a samozřejmě z originálu musí pryč. Kdybych v práci pokračoval, musil bych rozhodnout, zda z mé české verse ono „ho“ vypustit, nebo ho ponechat v domnění, že český překlad zjasňuje.

Zápolení s mým nevítaným „korektorem“ však už mám až po krk. V práci na Platonově Symposiu pokračovat nebudu.

***

Protože když ho poslouchám (), mé srdce tluče v mé hrudi více než v hrudi korybantů a slzy mi tečou z jeho slov, a vidím i mnohé jiné, kteří zakouší totéž. Naslouchaje Periklovi a jiným dobrým řečníkům, myslil jsem, že mluví dobře, nic podobného jsem však nezakoušel, má duše nebyla celá vzrušená, ani nenaříkala, že jsem na roveň otrokům, ale tento Marsyas mě mnohokrát uvedl do takového stavu, že jsem si myslel že mi nelze žít v takovém stavu, v jakém jsem. A co se toho týče, Sokrate, nepopřeš, že je to pravda. A ještě i nyní vím o sobě, že kdybych ti chtěl naslouchat, nezvládl bych to, ale zakoušel bych stejně. Protože on mě nutí souhlasit s ním, že ač jsem sám velice nedokonalý, sebe zanedbávám a dělám věci Athéňanů. Násilím si zacpávám uši jako Sirénami zasažen a utíkám, abych nezestárnul sedě tady vedle něho. Ze všech lidí pouze u něj se mi stalo, co by si člověk nemyslel, že by se mi mohlo stát; pouze před ním se stydím. Vím, že s ním nemohu nesouhlasit, že třeba činit, co on nakazuje, když však odejdu, jsem přemožen poctami, kterých se mi od lidu dostává. A tak se mu vyhýbám a utíkám před ním. A když ho spatřím, stydím se před tím, na čem jsme se shodli. A mnohokrát bych ho rád viděl nejsoucího mezi lidmi, kdyby se to však stalo, dobře vím, že bych byl mnohem víc nešťastný, takže nevím, jak bych měl s tímto člověkem zacházet.

PS

Pokud jsou v textu překlepy, omlouvám se; text tentokrát nechávám tak, jak jsem ho našel, když jsem si příspěvek dnes večer otevřel, nekorigovaný.