Ve svém minulém příspěvku jsem napsal: ‚Otázka
autentičnosti Sokrata ve Faidónu se
stala centrálním bodem mého střetnutí s Dr. Kennym, Masterem Balliol
College Oxfordské university, k němuž došlo v mém filozofickém
semináři v Praze v dubnu roku 1980. Než se však k tomu mohla
rozvinout diskuse, byli jsme přerušeni vpádem tajné policie do našeho bytu.
Tomu budu věnovat svůj následující příspěvek.‘ Dnes večer jsem se však podíval
na svou stať ‚Pursuit of Philosophy‘, v níž se Kennyho návštěvou zabývám
(stať byla publikovaná v roce 1984 v časopise History of Political Thought; vedení redakce mi povolilo stať dát
na mou webovou stránku – www.juliustomin.org – kde
ji lze nahlédnout). Na základě toho jsem se rozhodl svůj dnešní příspěvek
věnovat překladu úvodní části této stati. Úvodní část nese název ‚To Resume an
Interrupted Discussion‘ – ‚Obnovme přerušenou diskusi‘. Ten název byl a stále
zůstává výzvou. Nepokládal jsem totiž, a stále nepokládám za správné, aby tajné
policii byla dána možnost a moc filozofickou diskusi jednou pro vždy přerušit.
Bohužel, všechna má volání, všechny mé pokusy o obnovu té diskuse, ať už
v Oxfordu nebo v Praze, dosud zůstávají bez odezvy.
***
„Moje diskuse s Anthony Kennym o tom, jak je správné
filozofii se věnovat, se konala v Praze v dubnu 1980. Můj filozofický
seminář byl v té době narušován zásahy české policie, ještě vždy se nám
však podařilo na semináři setkat. Příjezd Mastera Balliolu byl dychtivě
očekáván. Někteří očekávali katastrofu, která definitivně zničí můj seminář. Já
jsem si nedovedl představit, že by policie seminář narušila, jakmile Kenny
obdržel visum. Proto jsem doufal, že prorazíme. Jestliže policie nenaruší
seminář v tomto případě, sotva bude moci narušovat semináře následující.
Moje aspirace by tak dosáhly svého uskutečnění. Praha by měla místo, kde by se
mladí lidé mohli jednou týdně scházet, aby otevřeně diskutovali filozofii. To
by nám poskytlo sílu být tak svobodní, jak jen by to dané fyzické parametry
naší situace dovolovaly, dostatečně svobodní, jak jsem se domníval – a to i bez
možnosti cestovat, publikovat, a mluvit pro veřejnost – abychom vládnoucí režim
konfrontovali s problémem, jak vládnout ve společnosti, v jejímž
středu žijí lidé, kteří jsou svobodní. Doufal jsem, že vládnoucí režim by mohl
vyrůst tak, aby se s tímto úkolem dokázal vyrovnat, a zároveň se tak
pozitivně proměnit, aniž by se rozpadl. Když jsem doufal v pokračování
semináře, doufal jsem v možnost optimálního rozvoje v naší zemi. Náš
seminář byl krokem na cestě ke společnosti, která by si zachovala společenský a
ekonomický rámec socialismu, dovolila by však svobodný rozvoj svých občanů.
Kenny se dostavil do našeho bytu půl hodiny před začátkem
semináře. Bylo pro nás oba důležité, abychom si o jeho přednášce spolu předem
pohovořili. To usnadnilo můj úkol tlumočit pro studenty jeho přednášku do
češtiny. Tváří v tvář nepřátelskému postoji vládnoucího režimu jsem musil
pracovat od týdne k týdnu, každý seminář musel být koncipován tak, aby měl
svůj smysl a byl hoden rizika, které účastníci podstupovali, i v případě,
že by to byl seminář poslední. Proto jsem zvané hosty žádal, aby mluvili na
téma, které je pro ně tématem ústředním, aby však z mé strany
nepředpokládali žádnou speciální přípravu. Kenny se rozhodl mluvit na téma
lidského štěstí, tak jak je prezentováno v Aristotelově Nikomachově etice a Eudémově etice. Tímto problémem se Kenny zabýval ve své nedávno
publikované knize The Aristotelian Ethics
(Oxford, 1978). V této knize
prokazoval, proti vládnoucímu mínění odborníků, že Eudémova etika přináší etickou teorii zralého Aristotela, a že tři
knihy, které jsou oběma Etikám
společné [a dnes vydávané pouze v Etice
Nikomachově], byly původně sepsány jako součást Eudémovy etiky: ‚Ačkoli věc jako taková je velice komplikovaná a
předpokládá technicky náročné postupy, hlavní výsledky lze přednést
v jasné a snadno pochopitelné formě, především však, tyto výsledky obsahují
poselství, které je aktuální. Svou přednášku začnu prezentováním textů z Eudémovy a Nikomachovy etiky. Podíval by ses na ty pasáže, jak stojí
v řečtině, a přeložil je pro studenty, než začnu mluvit?‘
Ulevilo se mi, když jsem se podíval na pasáž z Nikomachovy etiky (10. kniha,
1177a12-1177b6). V mém textu jsem měl tuto pasáž podtrženou, větu po větě,
s vykřičníky po straně textu. Ačkoli jsem text leta nečetl, byl jsem si
jist, že bude stačit jen málo, aby se mi smysl textu v mysli vybavil.
Zapotil jsem se však, když jsem se podíval na dlouhou pasáž z Eudémovy etiky (1218b31-1219a39). Eudémovu etiku jsem nikdy nečetl. Byl
bych si rád text prošel s Kennym, na to však nebyl čas. Studenti začali
přicházet. Omluvil jsem se a odebral se s textem do kuchyně. Text jsem
sotva stačil přečíst jednou, když manželka přišla s tím, že je na čase
abych seminář otevřel.
Pokud si dobře pamatuji, Kenny začal pasáží z Nikomachovy etiky. Tam, jak Kenny
dovozoval, štěstí spočívá v kontemplativní aktivitě a filozofie se tak
stává jeho primárním zdrojem. V Eudémově
etice, jíž se pak zabýval, štěstí spočívá v co nejdokonalejší aktivitě
každé části duše. Kennny tvrdil, že Eudémova
etika je kriticky namířená proti koncepci Etiky Nikomachovy. Cituji z Kennyho Aristotelovy etiky: ‚Člověk, který by celý svůj život organizoval
se zaměřením k filozofii, by nebyl člověkem moudrým, nýbrž
vychytralým, nebyl by phronimos,
nýbrž panourgos. Typ člověka, kterého
mnozí považují za hrdinu Nikomachovy
etiky se na základě Etiky Eudémovy
ukazuje být charakterem vadným, sprostým.‘ [V originále: ‚A person who organized his life
entirely with a view to the promotion of philosophical speculation would be not
wise but cunning, not phronimos but panourgos. The type of person whom many
regard as the hero of the Nicomachean
Ethics turns out, by the standards of the Eudemian Ethics, to be a vicious and ignoble character.‘ (The Aristotelian Ethics, str. 214)]
Dospěli jsme k bodu, kdy jsem musil vyměnit svou
roli tlumočníka v roli diskusního partnera: V Nikomachově etice Aristoteles vidí život ve filozofii jako zdroj
štěstí, protože aktivita intelektu je aktivitou nejvyšší. Proč bych to měl
vidět jako něco, co stojí v protikladu k co nejdokonalejší aktivitě každé
části duše, kterou Aristoteles vidí jako zdroj štěstí v Etice Eudémově? Necílí Aristoteles směrem k etické teorii plně
rozvinuté v Etice Nikomachově, když
v dané pasáži říká: ‚Cíl (telos)
je tím nejlepším jakožto cíl, protože je předsevzat a pochopen jakožto to
nejlepší a nejzazší, kvůli čemu všechny ostatní věci mají svou existenci‘? (EE 1219a8-9) V Nikomachově etice Aristoteles uvádí důvody, proč je filozofie tím
nejdokonalejším zdrojem štěstí. Je to proto, že je aktivitou odehrávající se
v co nejúplnější kontinuitě a nezávislosti na vnějších podmínkách. I
v případě, že je filozof připraven o možnost výměny myšlenek se svými
spolupracovníky (sunergoi), ve
filozofii může pokračovat (NE
1177a12-b1). To je důležité především pro nás v Praze, protože kteréhokoli
dne můžeme být uvězněni. Navíc mi to připomíná Sokrata, který v Obraně prohlašuje: ‚dokud budu žít a
budu toho schopen, nepřestanu se věnovat filozofii.‘ (Platon, Obrana Sokrata 29d)
Kenny neoponoval mé sokratovské interpretaci pasáže
z Nikomachovy etiky. Místo toho
vzal v potaz Sokrata jakožto filozofa: ‚Jistě se mnou budeš souhlasit, že
Platon je filozofem mnohem lepším než Sokrates.‘ Takovýto pohled na Sokrata a
Platona jsem však nemohl přijmout. Jak jsem mohl přijmout tvrzení, že Platon
byl lepším filozofem než Sokrates, když je plný Sokrata? Když čtu Platonovy
dialogy, pokouším se pochopit, v čem Sokratova filozofie spočívala, že mu
dala sílu filozofii se plně věnovat, dokud byl schopen dýchat. Neměl bych se
však vrátit ke své roli tlumočníka? – V té chvíli nějaký tucet
uniformovaných a civilně oblečených policistů vrazilo do místnosti …
Kenny napsal o našem setkání v New Statesman z 18. dubna 1980: „Začal jsem vykládat
Aristotelovu teorii. Tomin překládal každou pasáž s mým komentářem, místy
k tomu dodávaje své vlastní poznámky, které pak překládal do angličtiny.
Po chvíli ostatní účastníci vstoupili do diskuse. Bývalý profesor Karlovy
Univerzity, Radim Palouš, oponoval Aristotelovu identifikování filozofie
s dobrým životem. Jeho argument byl stručný a jadrný: ‚Jestliže by dobrý
život byl totožný s filozofií, pak lepší filozof by byl lepším člověkem. Platon však byl lepším filozofem než
Sokrates, nebyl však dobrým člověkem.‘ Náš nedostatek sympatie
s Aristotelovým ideálem Tomina znepokojil, nepokusil se však vznést
námitky proti našemu srovnávacímu ohodnocení Sokrata a Platona.“
Je pozoruhodné, jak se tu naše paměť rozchází. Já jsem
vznesl námitky proti Kennyho ocenění Sokrata ve srovnání s Platonem, a proto mu
bývalý profesor Karlovy Univerzity přispěchal na pomoc.‘
***
Tu se asi zeptáte, co to všecko má společného se Sokratem
v Platonově Faidónu. Právem, protože
v ‚Pursuit of Philosophy‘ o tom dialogu nemluvím. Šlo mi o publikaci té stati,
a věc jsem nechtěl komplikovat teorií pro etablované filozofy nepřijatelnou.
Můj odkaz na Faidóna, k němuž
v diskusi došlo, se však skrývá ve větě, kterou jsem zvýraznil v ‚bold‘.
Já totiž pronesl domněnku, že když Aristoteles psal onu pasáž o filozofii
jakožto zdroji nejvyššího štěstí v Nikomachově
etice, měl před očima Sokrata v Platonově Faidónu, tedy ve vězení, kde tento prostřednictvím filozofie
proměnil poslední den svého života v den nejlepší. Když na to Kenny
odpověděl, že ‚Platon však byl lepším
filozofem než Sokrates, nebyl však dobrým člověkem‘, měl zřejmě na mysli
Burnetovo ‚Nemohu se přimět k tomu, abych uvěřil, že Platon falsifikoval historii posledních hodin
svého učitele na této zemi tím, že z něho učinil pouhého hlasatele svých
nových doktrín.‘ Jde-li mi o to, abych čtenáři umožnil spoluprožít
s historickým Sokratem jeho poslední den tak, jak ho Platon podává ve Faidónu, pak mi jde právě tak o Platona
jako o Sokrata.
***
Ještě bych snad měl doplnit, for the record, že když mě Kenny na začátku přednášky požádal,
abych zmíněné pasáže z obou Aristotelových Etik přeložil do češtiny, protože se k nim bude vztahovat,
přeložil jsem jeho požadavek do češtiny, a pak jsem mu řekl, že každou větu
nejprve přečtu nahlas v řečtině, pak ji přeložím do češtiny. Své
vysvětlení jsem přeložil do češtiny, a začal jsem obě stati číst a překládat.
Barbara Dayová cituje z Kennyho vylíčení události
v Daily Telegraph ze 14. 4.
1980: „Víc než hodinu jsme spolu četli Aristotela a měli jsme dojem, že nás
policie nechá na pokoji. Zrovna jsme probírali pasáž, v níž Aristoteles
tvrdí, že filozofie představuje nejušlechtilejší ze všech činností, když
policie dorazila.“ (B. Day, Sametoví
filozofové, 1999, str. 54). Dobrou půlhodinu z té hodiny zabral můj překlad;
byly to dlouhé pasáže. To však znamenalo, že jsem byl na diskusi velice dobře
připraven.
K tomu, co se stalo po té, co policie přednášku a diskusi
násilím přerušila, cituji Barbaru Dayovou: „Anthony Kenny, jeho manželka,
rodilá Američanka, a Jacques Laskar byli do Bartolomějské odvezeni jako první.
Drželi je tam do tří ráno a vyslýchali v oddělených místnostech … Manželé
Kennyovi byli odvezeni na stejný hraniční přechod se západním Německem jako
Bill Newton-Smith [první
akademik z Balliol College, kterého policie násilím odvedla z mého semináře;
to se stalo 7. března] a odešli
mrazivým dubnovým úsvitem se svými zavazadly pěšky lesem kolem Rozvadova. Tomin
a jeho studenti zůstali ve vazbě o něco déle než obvyklých osmačtyřicet hodin.“
(str. 54-55)
Celá věc zřejmě měla proběhnout zcela jinak. Kenny 19.
března navštívil československé velvyslanectví v Londýně, kde mluvil se
zástupcem velvyslance: ‚Jedním z cílů návštěvy Anthonyho Kennyho na
československém velvyslanectví bylo vytýčení jasných hranic, co je a co není
akademickým návštěvníkům povoleno … Dr. Kenny potřeboval tyto informace i kvůli
sobě samému, neboť se i se svou ženou chystal v druhém dubnovém týdnu do
Prahy.‘ (B. Day, str. 52-53)
Před odjezdem do Prahy Kenny dostal dopis z USA,
v němž byl informován, že jsem nikdy neudělal doktorát. (Kenny zřejmě o
dopise okamžitě informoval profesora Diemera, presidenta Mezinárodní federace
filozofických společností. To vím z toho, že jako první věc po příjezdu do
Oxfordu jsme s Kathy Wilkesovou musili pro Kennyho připravit zmenšenou
fotokopii mého doktorského diplomu, aby ji Diemerovi mohl poslat.
V ‚Cestě do Oxfordu‘ na své webové stránce píši o tom,
jak se naší policii stalo, že selhala, když šlo o úkol doktorský diplom mi před
přejezdem hranic odebrat.
No comments:
Post a Comment