V Obraně
Sokrata nám Platon představuje Sokrata na soudě. Obviněn z kažení
mládeže a ze zavádění nových božstev, Sokrates ukazuje, že pravý důvod
k jeho obžalobě spočívá v jeho filozofických aktivitách, v jeho
sebezkoumání a ve zkoumání jemuž podroboval ty, s nimiž se stýkal a
s nimiž hovořil. Sokrates soudce ujišťuje, že od této své činnosti
neustoupí, protože filozofie je pro člověka zdrojem skutečného štěstí: ‚Dokud
budu dýchat a budu toho schopen, budu žít filozofií.‘ Ve Faidónu nám Platon ukazuje Sokrata ve vězení v den, který
skončí jeho smrti, k níž byl Athéňany odsouzen. Sokrates tráví ten den se
svými žáky a přáteli. Jeho prohlášení, že se bude filozofii věnovat, dokud bude
dýchat, se tu stává skutkem. Ze Sokrata v ten den vyzařovala hluboká
duchovní pohoda, kterou z filozofie čerpal, pohoda, která nedovolovala
jeho přátelům oddat se smutku. Sokratovo filozofování toho dne proměnilo
poslední den jeho života v den, v němž jeho celoživotní filozofické úsilí
o dobrý život vyvrcholilo.
Tento obraz Sokratova posledního dne proměnilo filozofické bádání posledních sto padesáti let v Platonovu fikci. Jak se to stalo? Sokrates věnuje svůj poslední den otázce nesmrtelnosti duše a své přesvědčení o tom, že duše je nesmrtelná, opírá o nahlédnutí toho, že pojmy, kterých v řeči užíváme, nemohou být odvozeny z naší zkušenosti, že tyto pojmy jsou zakotveny hluboko v paměti, s níž na svět přicházíme, že v rámci naší individuální zkušenosti tyto pojmy nevytváříme, pouze si je vybavujeme v procesu rozpomínání. Zhruba v polovině devatenáctého století platonští badatelé dospěli k názoru, že tu jde o teorii idejí, a že se Platon k této propracoval až řadu let po Sokratově smrti. Dialog Faidón tedy nemůže být ničím jiným než Platónovou filozofickou fikcí.
Tu je třeba říci, že John Burnet, snad největší platonský badatel všech dob, muž, který připravil oxfordské vydání Platonových spisů v originále, proti tomuto deklasování Faidóna v pouhou fikci protestoval. V předmluvě ke svému vydání tohoto dialogu Burnet dovozuje, že dialog je nám Platonem představen jako věrohodný obraz Sokrata v poslední den jeho života: ‚I cannot bring myself to believe that he [i.e. Plato] falsified the story of his master‘s last hours on earth by using him as a mere mouthpiece for novel doctrines of his own.‘ – ‚Nemohu se přimět k tomu, abych uvěřil, že Platon falsifikoval historii posledních hodin svého učitele na této zemi tím, že z něho učinil pouhého hlasatele svých nových doktrín.‘
Jakkoli neuvěřitelné se to může zdát, Burnetova obhajoba věrohodnosti Platonova Faidóna dosud nikdy nebyla řádně diskutována. Je sice pravdou, že se věcí měl zabývat šestý mezinárodní kongres filozofie, který se konal v New Yorku v roce 1927. Diskusi měl zahájit John Burnet, ten však onemocněl, a tak diskusi otevřel W. D. Ross z Oxfordské univerzity, který přednesl stručný přehled Burnetových názorů. Tento přehled v aktech uveden není, o co šlo, si však lze představit, když si uvědomíme, že Ross odkazuje na Aristotela jako na spolehlivý doklad toho, že teorie idejí je teorií Platonovou, ne Sokratovou. Po Rossově úvodním přehledu Burnetových názorů pak následoval sled učených příspěvků Burneta zesměšňujících. Platonský filozof hodný toho jména přece ví, že když Platon v dialogu čtenáři předkládá obraz Sokratových posledních hodin jako obraz věrohodný, činí tak jen proto, aby dodal co největší sílu své nové teorii. V dialogu jde o teorii idejí, jejíž situování v den Sokratovy smrti jí dodává váhu, kterou podle Platonova náhledu mít má. Opřen o tuto teorii, Platonův fiktivní Sokrates jde smrti vstříc, jsa si jist tím, že jeho smrt neznamená nic jiného než odchod do života nesrovnatelně lepšího. Proto z něho v ten den vyzařuje hluboké štěstí.
Otázka autentičnosti Sokrata ve Faidónu se stala centrálním bodem mého střetnutí s Dr. Kennym, Masterem Balliol College Oxfordské university, k němuž došlo v mém filozofickém semináři v Praze v dubnu roku 1980. Než se však k tomu mohla rozvinout diskuse, byli jsme přerušeni vpádem tajné policie do našeho bytu. Tomu budu věnovat svůj následující příspěvek. Dopis třetí pak chci věnovat Rossově odkazu na Aristotelovo svědectví, jež podle jeho mínění Burneta vyvrací.
Platonův současník, Xenofon, ve svých Vzpomínkách na Sokrata uvádí, že panuje obecné přesvědčení, že nikdo z lidí, kteří v lidské paměti figurují, svou smrt nenesl lépe než Sokrates. Jak takové obecné mínění mohlo vzniknout na podkladě Platonovy falsifikace Sokratových posledních hodin, respektive, jak tomuto obecnému přesvědčení Platon mohl podložit svou novou teorii idejí jako zdůvodnění Sokratova chování v ten den, o tom platonští badatelé nepřemýšlejí.
Ve svých příspěvcích budu usilovat o to, aby čtenáři byla navrácena možnost spoluprožít se Sokratem jeho poslední den tak, jak mu ho Platon v dialogu Faidón předkládá.
No comments:
Post a Comment