Moje přednáška má dvě části. V první části se zabývám pozdním datováním Faidru, zejména pak Ciceronovou rolí v jeho zakotvení. V části druhé přednesu datování Faidru, které navrhuji.
I.
Podle starověké tradice, zachované Diogenem Laertským, Faidros
je Platonovým prvním dialogem. Moderní platonská studia započala odmítnutím
tohoto datování Tennemannem, který byl inspirován Kantovou Kritikou čistého
rozumu. Kant totiž byl přesvědčen, že nalezl pravdu, a že tedy jediná věc,
která ještě filozofům zbývá, je odhalení dějin čistého rozumu, tedy dějin,
které vedly k jeho Kritice čistého rozumu. Tenneman se tohoto úkolu
podujmul a začal ho uskutečňovat svým Systémem platonské filozofie (System
der platonischen Philosophie), publikovaným v roce 1792. Teorií idejí
ve Faidru se Platon blíží Kantovým apriorním pojmům, protože Sokrates
v Palinodii říká, že ‚člověk musí rozumět na podkladu idejí mluvenému (dei= ga_r
a!nqrwpon sunie/nai kat’ ei]doj
lego/menon), procházejícímu množinou
smyslových počitků a sbíranému v jednotu rozumovým myšlením‘ (e0k pollw~n i0o_n ai0sqh/sewn ei0j e9n logismw~i sunairou/menon, 249b4-c1). Platon se musel dostat k Faidru
řetězem dialogů, tak jak se následující dějiny filozofie dostaly ke Kantově Kritice
čistého rozumu.
Na počátku devatenáctého století Schleiermacher
Tennemannovo datování Faidru zamítnul: ‚Zajisté každý, kdo věci rozumí a
má odpovídající osobní zkušenost bude souhlasit s tím, že opravdová
filozofie nezačíná pohledy částečnými, nýbrž anticipací celku … Počátky takřka
vší Platonovy filozofie lze nalézt ve Faidru, zároveň tu však lze vidět
i její nehotovost.‘
Tento náhled je cenný. Problém je s Platonovým
filozofickým systémem, který Schleiermacher vypracoval. Rozdělil Platonovo dílo
na tři období. Prvé období obsahuje Faidros, Protagoras a Parmenides
v nichž Platon předkládá principy své filozofie. V následujícím
období, které obsahuje dialogy přípravné, tyto principy aplikuje na etiku a
fyziku. Sem patří Theaitétos, Sofistés, Politikos, Faidón a Filébos.
Poslednímu, tzv. konstruktivnímu období, dominuje Ústava, a patří sem Timaios
a Kritias. (Tu třeba poznamenat, že stylometrická bádání prokázala, že
Platon napsal Sofistés, Politikos a Filébos až po Ústavě.)
Schleiermacher prohlásil: ‚Nezbytnost dát poslední místo dialogům
konstruktivním je ze všech hledisek tak veliká, že kdyby bylo nalezeno
věrohodné svědectví, že Ústava byla napsána po některém z děl
přípravných, dostali bychom se do velice znepokojivého konfliktu s našim
názorem na Platona a byli bychom vrženi před problém, jak takový nerozum
srovnat s jeho velkým intelektem.‘
Právě to se však stalo, takové svědectví bylo nalezeno.
V roce 1822 bylo publikováno Cicerenovo dílo De re publica,
objevené ve Vatikánské knihovně v roce 1820 jejím vedoucím, kardinálem
Angelo Mai. Cicero píše v prvé knize De re publica, že Sokrates
pomíjel studium přírody, a že tak činil i Platon za Sokratova života, že se
však po Sokratově smrti přírodovědeckému studiu věnoval pod vlivem
pythagorejců, k nimž se připojil během své cesty do Itálie a na Sicílii.
Ve svých dialozích pak své vlastní myšlenky v tomto oboru přikládal
Sokratovi, „protože Sokrata nevýslovně miloval a chtěl mu vše věnovat“ (cum
Socratem unice dilexisset eique omnia tribuere voluisset, I. 16). De re
publica končí ‚Snem Scipionovým‘, který obsahuje kosmologické domněnky
z Timaia. ‚Scipionův sen‘ končí Ciceronovým překladem důkazů
nesmrtelnosti duše z Faidru a Faidónu. Ciceron v rámci ‚Scipionova
snu‘ Platona nezmiňuje, protože podle jeho názoru všechny ty přírodovědecké
myšlenky pocházely od pythagorejců, a měly tak svůj původ v Itálii a na
Sicílii.
V Oratoru (42), napsaném několik let po De
re publica, Ciceron tvrdí, že Platon napsal Faidros, když Isokrates
byl senior a Platon jeho aequalis (’vrstevník‘). Jak Stallbaum
podotkl, Římané nazývali seniores muže mez pětačtyřiceti a šedesáti
lety, což znamená, že Platon nemohl napsat Faidros jako svůj dialog
první.
Po Oratoru však Ciceron názor na datování Faidru
změnil. V Tuskulských disputacích (i. 53,54) reprodukuje svůj
překlad důkazů nesmrtelnosti duše z De re publica, retrospektivně uznává
Platonovo autorství, a dovozuje, že tyto názory byly názory Platonovými,
odvozenými z Delfského ‚Poznej sebe sama‘ (Nosce te), pochopenému
jako ‚Poznej svou duši‘ (Nosce animum tuum) (i.52,53).
Ciceron píše, že ‚pod vlivem těchto a tomu podobných
důvodů Sokrates nehledal žádného advokáta, když byl předvolán k soudu, a
nepokoušel se pokorně uprosit soudce‘ (His et talibus rationibus adductus Socrates nec patronum
quaesivit ad iudicium capitis nec iudicibus supplex fuit, i.71). To
naznačuje, že Ciceron obdržel spolehlivou informaci, že Platon dospěl
ke svým důkazům nesmrtelnosti duše za Sokratova života. Jeho Dopisy
Attikovi poskytují klíč ke zdroji té informace.
Koncem roku 46 př.n.l. Ciceron napsal Attikovi, který byl
autoritou na starořecké a římské starožitnosti, že si velice váží toho, že si
našel čas k četbě Oratoru (Dopisy Attikovi XII, 6a).
Z Ciceronova dopisu z 28. května roku 45 př.n.l. se dovídáme, že mu
Attikus doporučil, aby si přečetl knihy Dikaiarcha. Ciceron návrh uvítal a požádal
Attika, aby mu Dikaiarchovy knihy poslal. Ciceron opakoval svou žádost
v dopise z 29. května a v dopise z 3. června příjem knih
potvrdil. V Tuskulských disputacích, psaných v roce 45
př.n.l., se Ciceron s Dikaiarchem potýká znovu a znovu, odvolávaje se na
Sokrata a Platona proti Dikaiarchovu tvrzení, že duše neexistuje (qui nihil
omnino animum dicat esse, i.24). Ciceron píše, že ‚Dikaiarchos velice ostře
argumentoval proti té nesmrtelnosti‘ (acerrime Dicaearchus contra hanc
immortalitatem disseruit, i.77).
Podívejme se nyní na datování Faidru
v Diogenovi Laertském: lo/goj de_ prw~ton gra/yai au0to_n to_n Fai=dronˑ kai_ ga_r e1xein
meirakiw~de/j ti to_ pro/blhma. Dikai/arxoj de_ kai_ to_n tro/pon th=j grafh=j o3lon
e0pime/mfetai w(j fortiko/n (III.38). Toto sdělení má tři části. První dvě části jsou
překládány následovně: ‚Je sdělení, že Platon napsal jako první Faidros,
neboť předmět má v sobě cosi mladického.‘ První část se tak opírá o část
druhou. Již v roce 1792 Tenneman identifikoval mladickost s tématem
lásky. Diogenův zdroj byl viděn jako pedant, který si nedovedl představit, že
by Platon v pozdějším věku psal o lásce s vášní.
Takovýto výklad Diogenova sdělení odmítám. Začnu spojkou kai\ ga/r. Tato
spojka může občas mít význam příčinného ‚neboť‘, většinou však uvádí pouze něco
na podporu předcházejícího sdělení. Tak na příklad v Obraně Sokrata
34d3-5 se Sokrates obrací na imaginárního kritika slovy: „Já mám, výborný muži,
tuším, také jakési příbuzné; vždyť ani já jsem se nenarodil, jak se praví u
Homéra, ‚z dubu ani ze skály‘, nýbrž z lidí.“ Spojka kai\ ga/r uvádí citát z Homéra k zvýraznění Sokratova
„narodil jsem se z lidí“, citát z Homéra však Sokratovo tvrzení, že
se narodil z lidí, nezakládá.
Abychom mohli rozhodnout,
jaký význam má spojka kai\ ga/r v našem případě,
musíme se podívat, jak starořečtí komentátoři udávané mladickosti (meirakiw~de/j ti) rozuměli. Hermias na začátku svého komentáře bere
v potaz kritiky, kteří Platonovu mladickost viděli v tom, že ve Faidru
argumentoval pro lásku a proti lásce jako svárlivý mladík (w#sper meira/kion), jakož i
v tom, že se jako svárlivý mladík stavěl proti Lysiovi (Hermias 9). Na
podporu Hermiova svědectví lze uvést Themistia, který se v Oratio xxvi obrací na filozofii slovy: „a ty ses nebála, že tě někdo
obviní z mladické svárlivosti (meirakieu/esqai), když jsi se postavila proti Lysiovi“. (Themistius tu
filozofii jako takovou identifikoval s Platonem.) Starověcí kritikové
neviděli mladickost v tématu lásky jako takovém, nýbrž v Platonově
zálibě ve sporu, ať se spor týkal lásky nebo Lysia.
Obraťme nyní pozornost
k Dikaiarchově kritice Faidru. Slovo, kterého Dikaiarchos užil př
své kritice dialogu je fortiko/n, běžně překládané slovem ‚vulgární‘.
Ve Faidru tento termín znamená zesměšňování jednoho druhým ‚jak se to
dělá v komediích‘ (to_ tw~n kwmwidw~n
fortiko/n, 236c). V
Hermiovi je spojení mezi ‚mladickou svárlivostí‘ a termínem fortiko/n zřejmé.
Starověcí kritikové tvrdili, že jako mladíček Platon vystavil Lysia komickému
zesměšnění, co by rétora
(kwmwidou/ntoj
to_n r9h/tora, Hermias
9). Spojka de_ kai/, kterou Dikaiarchova kritika navazuje na předchozí
tvrzení, není adversativní ‚avšak‘, nýbrž souhlasné a zvýrazňující ‚a navíc‘. Předchozí
kritikové kritizovali zálibu ve sporu co do lásky a Lysia, Dikaiarchos vztáhl
tuto kritiku na celý dialog. Dikaiarchovo svědectví je cenné, protože byl
věhlasným žákem Aristotelovým, a napsal Život Platona.
Dikaiarchův kritický pohled na Faidros se do
Diogenova sdělení o datování tohoto dialogu mohl objevit až poté, co
Dikaiarchos svůj názor publikoval. Starověká tradice datování Faidru
však jde zpět do doby Platonovy. Xenophon píše, že Charikles a Kritias, které
vládnoucích Třicet pověřilo sepsáním zákonů, vnesli do zákonů klauzuli, která
zakazuje ‚vyučovat umění mluvit‘ (lo/gwn te/xnhn mh_ dida/skein, Memorabilia I.ii.31), tj.
vyučovat rétorice. Pak poslali pro Sokrata, zákon mu ukázali a zakázali mu
mluvit s mladými lidmi. Sokrates je požádal, aby určili věkovou hranici,
po kterou je třeba považovat lidi za mladé. „Do té doby,“ odvětil Charikles,
„dokud jim není dovoleno sedět v Radě, protože ještě nemají rozum. Nebudeš
vést rozhovor s nikým, komu ještě není třicet.“ Sokratovi tak zakázali
mluvit s Platonem, kterému ještě nebylo ani 25 let.
Tento incident se Platona hluboce dotknul. V Lysidu,
psaném po znovunastolení demokracie, v roce 403 př.n.l., Sokrates Lysiovi
poukazuje na všecky věci, které by rád dělal, jsou mu však zakázané. (Hoch mohl
navštívit zápasiště, Palaistru, jen v doprovodu paidagoga, tj.
důvěryhodného domácího otroka, jemuž ho rodiče svěřili.) Pak poukazuje na věci,
které dělat může, jako je četba a hra na hudební nástroj, věci, které jeho
rodiče činí šťastnými, když se jim věnuje. Když chlapec uzná, že mu jsou
zakázány věci, pro něž nemá znalosti, a povoleny jsou mu věci, kterých je
znalý, Sokrates se dostává k tomu, oč mu jde: „Nečeká tedy otec až
dosáhneš určitého věku, aby ti svěřil všechno, nýbrž v ten den, kdy uzná,
že jsi moudřejší než on, svěří ti sám sebe i své věci.‘ – Lysis: „Já si to
myslím.“ … Sokrates: ‚A co myslíš, Athéňané ti nesvěří své věci, až budou
pozorovat, že jsi náležitě moudrý?“ – Lysis: „Zajisté, svěří.“ (209c,d).
V Ústavě Platon výtku mladické nezralosti obrátil proti
Třiceti: ‚Když ochránce (o( fu/lac) začne usilovat o takové štěstí, že přestane
být ochráncem a přestane být spokojen s životem prostým a jistým, který
považujeme za nejlepší, ale posedne ho jakási nesmyslná a mladicky nezralá
domněnka (meirakiw&dhj do/ca) o štěstí, která ho požene využít svou moc k tomu, aby si
vše v zemi přivlastnil pro sebe, tu pozná, že Hesiodos byl vskutku moudrý, když
řekl, že polovina je někdy více než všecko (466b5-c3).‘ Tato slova naznačují,
že výtka mladické nezralosti, k Faidru se pojící, předcházela Sokratovu
incidentu s Chariklem a Kritiou.
Ideje jsou ve Faidru
božské co do své podstaty, bůh je božským skrze svou blízkost Idejím (249c6).
Napsán v roce 405 př.n.l., Faidros byl chráněn amnestií, kterou
demokraté vydali po svém vítězství nad vládou Třiceti, v roce 403 př.n.l.
Viněn ze zavádění nových božstev v roce 399, tedy čtyři roky po amnestii,
Sokrates očekával, že ho jeho žalobci budou chtít obvinit na základě toho, co
řekl ve Faidru. Aby tomu zabránil, využil rozšířeného charakterizování Faidru
jakožto čehosi mladicky nezralého (meirakiw~de/j ti) a na svou obranu
prohlásil: „Mužové, pro můj věk by se neslušelo, abych před vás předstoupil
jako mladík vymýšlející si řeči (w#sper meiraki/wi pla/ttonti lo/gouj, Ap. 17c4-5).
II.
Aristofanova komedie Žáby hraje důležitou úlohu
v mém datování Faidru. Komedie se hrála zhruba šest měsíců po
vítězné námořní bitvě u Arginus, čtyři měsíce po úmrtí Euripida a dva měsíce po
smrti Sofokla. Dionysos cestuje do podsvětí, aby si odtud přivedl zpět na
athénskou scénu Euripida. V podsvětí se odehrává zápas Aischyla
s Euripidem. Dionysus soudcuje, o vítězi však nemůže rozhodnout
(1411-1413).
Tu se do věci vkládá Pluton, pán podsvětí: „Nedosáhneš
tedy toho, kvůli čemu jsi přišel?“ – Dionysos: „A když rozhodnu?“ – Pluton: „Vítěze
si vezmi s sebou, abys sem nešel nadarmo.“ (1414-1416).
Tak povzbuzen, Dionysos se obrací k oběma
soupeřícím: „Nuže poslyšte, co vám řeknu. Do podsvětí jsem si přišel pro
básníka.“ – Euripides: „Kvůli čemu?“ – Dionysos: „Aby zachráněná obec vedla chóry.
Kdo obci poradí něco užitečného, toho si odsud odvedu. Nejdřív mi každý
řekněte, co byste poradili ohledně Alkibiada; obec se nemůže rozhodnout.“… Aischylos uvažuje: „Nejlepší je, lva
v obci nechovat; když však v obci vyrostl, je třeba jeho záměry a úmysly
náležitě podporovat.“ (1417-1432) … Dionysos: „Ještě mi řekněte, jakou máte
záchranu pro obec.“ … Aischylos radí, že se Athéňané zachrání: „Když budou
považovat zem nepřátel za svou zem, svou zem za zem nepřátel, loďstvo za své
bohatství, majetek za nemajetnost.“ (1435-1465) Aristofanes tu v jediné
větě sumuje radu, kterou dal Athéňanům na počátku války ve své proslulé a
obsáhlé řeči Perikles (viz. Thukydides i. 140-144). Na základě této rady
Dionysus prohlašuju za vítěze Aischyla (1471).
Pluton zve Dionysa a Aischyla na hostinu před jejich
odchodem z podsvětí. Herci jeviště opouštějí a na scénu přitančí chór, aby
ve strofě přednesl oslavný zpěv na muže, který je blažený, protože má
vytříbenou mysl. Ukázalo se, že tomuto muži Athény leží na srdci. Proto se
vrací domů, pro dobro spoluobčanů, pro dobro příbuzných a přátel. (1479-1490)
V antistrofě chór zpívá jako jeden z těch, co
trávili svůj čas spolu se Sokratem; je nadšen, protože příchod moudrého
Aischyla ho od sedánek se Sokratem osvobodil. Aby se sezení se Sokratem
účastnil, odhodil umění (mousikȇn), odhodil to,
co je v umění největší, přestal psát tragédie. Nyní poznal, že ty vznosné
argumenty, o které se přeli, k ničemu nevedly; bylo to neplodné trávení
času těmi, co přišli o rozum. (1491-1499).
V Žábách chór ve strofě oslavuje Aischyla, který
se vrací do Athén, aby je zachránil, pouze v komedii. Aristofanovi však o
záchranu Athén šlo skutečně; chór ve strofě představuje člověka, jakého je
Athénám potřebí, aby unikly zkáze. V antistrofě pak Aristofanes poukazuje,
že člověk, o kterého tu jde, dosud neplodně trávil čas žvaněním se Sokratem. Od
toho poblouznění ho chór svou strofou osvobozuje; jako již osvobozeného ho
představuje v antistrofě.
Aristofanes muže, o kterého šlo jak jemu, tak i všem
rozumným Athéňanům, nejmenuje. Koho jiného, než Platona, tu však jak on, tak i
diváci, mohli mít na mysli, když ho Aristofanes představil jako muže, kterého
svou komedií osvobodil od sedánek se Sokratem? Aristofanes poukaz na Platona
zvýrazňuje, když mluví o tom, že jde o muže, který kvůli Sokratovi odhodil
umění, přestal psát tragédie. Diogenes Laertský přináší historku, která
Aristofanův poukaz osvětluje: ‚Platonovi bylo dvacet let, když se chystal
vstoupit do soutěže se svou tragédií. Před divadlem Dionysovým se však
zaposlouchal do Sokrata, své básně hodil do ohně, a od té doby se stal
Sokratovým posluchačem.‘ (Diog. Laert. III. 5-6).
Pokusme si představit, jak dvaadvacetiletý Platon
prožíval tyto písně chóru, jimiž závěrečná scéna Žáb vrcholí
(dvaadvacetiletý, narodil-li se v roce 427 [Diog. Laert. III.2], čtyřiadvacetiletý,
narodil-li se v roce 429 př.n.l. [Diog. Laert. III.3].) Je něco zcela
jiného být přesvědčen o tom, že víš, jak stát zachránit, a že ti tedy náleží
tomu odpovídající místo ve správě státu, a něco zcela jiného být jako takový
lidu Athén za nadšeného souhlasu diváků naznačen. Žábám se totiž dostalo
mimořádné pocty; byly dány na jeviště opakovaně, tak říkajíc na žádost diváků,
jak se dovídáme od Dikaiarcha (‚Úvod‘ III).
‚Pokusme si představit‘ není požadavek frivolní, protože Faidros
nám ukazuje, že Platon vzal Aristofanovu hru jako výzvu, na kterou svým
dialogem odpověděl.
Aristofanovi šlo v Žábách především o to, aby
čelil neblahému patriotismu demagoga Kleofona, kterému se podařilo zabránit
tomu, aby Athéňané pozitivně odpověděli na mírové návrhy ze strany Sparty,
jichž se jim dostalo po vítězné námořní bitvě u Arginus (Ar. Ath. Pol.
34.1). Žáby končí krátkým závěrečným zpěvem, jímž se chór obrací na
božské mocnosti podsvětí, aby daly Aischylovi sílu po jeho návratu do Athén
tyto svou moudrostí zachránit: ‚Abychom se tak zbavili velkého utrpení, jemuž
nás válečná tažení vystavují. Kleofon ať si válčí v zemi, z níž pochází,
spolu s těmi, kdo ho chtějí následovat (verše 1528-1533).‘ (V jedné
z předchozích písní (verše 677-685) chór naznačuje, že Kleofon je
v Athénách cizákem; jeho matka pocházela z Thrákie.) Aristofanes svou
mírovou výzvu umocnil tím, že před oči diváků představil každoroční eleusinské
slavnosti, které se v celé jejich slávě mohly odehrát jen v podsvětí.
Platonův Faidros se celý odehrává ve volné přírodě
za hradbami Athén, což bylo možné jen v době míru, do níž tak Platon svůj
dialog dramaticky zasazuje. První část Faidru vrcholí palinodií, jíž
Platon neguje Aristofanův poukaz k tomu, že když své tragédie hodil do ohně a kvůli
svým sedánkám se Sokratem tragédie přestal psát, že tím odhodil múzické umění.
Palinodií Platon ukazuje, že filozofie je tím nejvyšším, vpravdě božským
múzickým uměním: ‚Ta nadsvětní místa dosud žádný z našich básníků
neopěvoval, jak by zasloužila, ani nikdy nebude opěvovat. Má se to s nimi
takto – musím se totiž odvážit mluvit pravdu, zvláště když mluvím o pravdě –
tento prostor zaujímá bezbarvá, beztvará a nehmatatelná jsoucnost vskutku
jsoucí, viditelná jedině řidiči duše rozumu, k níž se vztahuje pojem
pravdivého vědění.‘ (247c3-d1, překlad F. Novotný)
Ve druhé části Faidru Platon podává nástin
rétoriky založené na filozofii, jež by dokázala demagogům čelit. Úvodem
Sokrates poukazuje, k čemu demagogie nevyhnutelně vede: ‚Když muž zběhlý
v rétorice, který nezná dobré a zlé, a co je špatné považuje za dobré, je
představen před obec, která je také v takovém stavu, a přemlouvá ji … a
jsa vycvičen v poznání názorů množství, skutečně ji přemluví, aby dělala
špatné místo dobrého, jakou asi žeň pak rétorika sklidí ze své setby?‘
(260c6-d1) Platon tu nepochybně poukazuje na Kleofonta; jak víme z Lysiovy
řeči XIX,48, Kleofon měl po leta veškeré věci obce ve svých rukou (diexei/rise ta_ th=j po/lewj pa/nta).
Aristofanova perikleovská rada, kvůli které Dionysos
prohlašuje za vítěze Aischyla, ukazuje, že si Aristofanes uvědomoval, že Perikles
s jeho nesmiřitelným postojem vůči Spartě a s jeho hegemonistickými
záměry byl tím jediným, čím v té době bylo lze čelit Kleofontově vlivu na
Athéňany. Ve svých předchozích komediích Aristofanes Periklea právě pro tyto
věci karikoval.
Tomu odpovídá obraz Periklea ve Faidru, kde ho Platon
představuje jako vzor rétoriky, kterou se na podkladu filozofie pokouší ve
druhé části Faidru vybudovat: ‚Všechna umění, která jsou veliká,
potřebují také důvtipného mluvení a nad zem hledícího zkoumání o přírodě; neboť
odtamtud odněkud, jak se podobá, vchází do nich tato povýšenost mysli a
všestranná účinnost. To si získal také Perikles ke svému nadání. Stalo se to
myslím tím, že se setkal s Anaxagorou, který byl takový; tu se naplnil
zájmem o věci nad zemí, přišel k podstatě rozumu a myšlení, o kterýchžto
věcech tak obšírně vykládal Anaxagoras, a odtamtud zatáhl do řečnického umění,
co bylo prospěšné.‘ (269e4-270a4). Tu k nám v Novotného překladu
Sokratovými ústy promlouvá čistý Platon.
Že tento obraz Periklea a Anaxagory nemá nic společného
se Sokratem, o tom se můžeme přesvědčit z Platonovy Obrany Sokrata.
Když Sokratův žalobce Meletos na soudě prohlašuje: „Tvrdím, že vůbec nevěříš v bohy“,
Sokrates odpovídá: „Tedy nevěřím ani, že slunce a měsíc jsou bozi, jako věří
ostatní lidé?“ Meletos na to: „Při Diovi, soudcové, nevěří, neboť říká, že
slunce je kámen a měsíc země.“ Tu Sokrates: „Myslíš, že žaluješ Anaxagoru, milý
Melete? A tak velice podceňuješ tyto zde a domníváš se, že jsou tak málo
sčetlí, že nevědí, že knihy Anaxagory z Klazomen jsou plny těchto výroků.
A mladí lidé se tedy u mne učí tomu, co si mohou někdy nejvýše za drachmu
koupit v orchestře a pak se Sokratovi vysmívat, jestliže by to vydával za
své, zvláště když jsou ty věci tak podivné?“ (26c7-2, překlad F. Novotného)
Chceme-li se dovědět, proč Sokrates považoval Anaxagorovy
názory za podivné, musíme se obrátit ke Xenofontovým Vzpomínkám na Sokrata.
Sokrates tu totiž ukazuje, že ‚Anaxagoras přišel o rozum (parefro/nhsen), když slunce
považoval za oheň. Uniklo mu, že lidé se mohou klidně dívat do ohně, kdežto do
slunce hledět nemohou; uniklo mu, že se lidé opálí, když se vystaví slunci, avšak
od ohně se opálit nemohou; uniklo mu, že z věcí, které vyrůstají ze země,
žádná nemůže dobře růst bez působení slunečního svitu, kdežto působením ohně hynou;
a když tvrdil, že slunce je žhnoucí kámen, uniklo mu, že kámen položený do ohně
žádnou záři nevyzařuje a že to dlouho v ohni neporušen nevydrží, kdežto
slunce po všechen čas vydává tu nejjasnější záři.‘ (IV.vii.6-7)
***
Druhá část Faidru povětšině postrádá poetičnost
náležející části první, což se Platon pokouší překlenout mýtem o cikádách:
‚Vypravuje se, že cikády byly kdysi lidé z toho pokolení, které žilo před
narozením Múz. Když pak se zrodily Múzy a objevil se zpěv, tu se někteří
z tehdejších lidí dostali do takového vytržení, že pro samý zpěv zanedbali
jídlo i pití a nic nepozorujíce zemřeli; z těchto potom vznikl rod cikád a
dostal od Múz ten dar, že po narození nepotřebují výživy, nýbrž bez jídla a bez
nápoje hned zpívají až do konce svého života; když potom přijdou k Múzám,
podávají zprávu, kdo kterou z nich z nich uctívá ze zdejších lidí …
té nejstarší, Kalliopě, a Úranii, jež následuje po ní, oznamují ty, kteří tráví
život ve filozofii a uctívají jejich múzické umění, neboť ony jsou nejvíce ze
všech Múz ve styku s nebem a s myšlenkami božskými i lidskými, a proto
vydávají nejkrásnější hlas. Z mnohých tedy příčin musíme o něčem mluvit a
nespat v době polední.‘ (259b6-d8, př. Fr. Novotný)
Část třetí je také uvedena mýtem, ten je však zcela
jiného charakteru. Místo toho, aby se pokusil Faidros ujednotit, mýtus
rozdílnost části třetí zvýrazňuje, a na víc to, co mu předchází, zlehčuje.
Mýtus se týká dvou egyptských božstev, boha zvaného Theuth a boha zvaného
Thamus: ‚Theuth prý vynalezl nejprve nauku o číslech a počtářství i geometrii a
astronomii, dále pak hru s kaménky na desce a v kostky, a zejména také
písmo. Tehdy byl králem celého Egypta Thamus … K němu přišel Theuth,
ukázal mu svá umění a pravil, že by se měla rozšířit mezi ostatními Egypťany.
Ten se otázal, jaký každé dává užitek, a při Theuthově výkladu podle toho, jak
se mu co zdálo dobré, nebo nedobré, jedno haněl, a jiné chválil … Když pak se
jednalo o písmu, pravil Theuth: „Tato nauka, králi, učiní Egypťany moudřejšími
a pamětlivějšími, neboť byla vynalezena jako lék pro paměť a moudrost.“ Avšak
Thamus řekl: „Veliký umělče Theuthe, jeden dovede přivést na svět výtvory
umění, druhý zase posouditi, kolik v sobě mají škody a užitku pro ty, kteří
jich budou užívat; tak i nyní ty, jakožto otec písma, jsi z lásky
k němu řekl pravý opak toho, co je jeho skutečný význam. Neboť tato nauka
zanedbáváním paměti způsobí zapomínání v duších těch, kteří se jí naučí,
protože spoléhajíce na písmo budou se rozpomínat na věci zevně, z popudu
cizích znaků, a ne zevnitř od sebe; nevynalezl jsi lék pro paměť, nýbrž pro
upamatování. A co se týče moudrosti, poskytuješ svým žákům její zdání, ne
skutečnost; neboť stanouce se sčetlými bez ústních výkladů, budou působit
zdání, že jsou mnohoznalí, ačkoli budou většinou neznalí, a ve styku budou
nepříjemní, protože z nich budou lidé zdánlivě vzdělaní místo lidí
vzdělaných opravdu.“‘ (274c8-275b2)
Mýtus vyjadřuje ostře odmítavé stanovisko vůči psaní jako
takovému. O něco dál Platon tento Sokratův náhled poněkud reviduje. Filozof
píše, pokud píše, „jen pro hru, a když bude psát, bude psát střádaje i sobě
připomínky pro dobu, až přijde do stáří zapomětlivosti, i každému jdoucímu po
téže stopě.“ (276d2-4, překlad obou pasáží F. Novotný)
Chceme-li Faidru porozumět v jeho trojdílné
struktuře, musíme vzít v úvahu rozdílné dějinné okolnosti, v nichž jeho
tak rozdílné tři části byly napsány. Platon proto sáhl k dramatickému
anachronismu, aby naznačil, kdy dialog ukončil. Sokrates uzavřel svou první řeč
o lásce slovy: ‚Hochu, musíš mít na mysli a vědět, že přátelství milovníkovo
nevzniká spojeno s dobrou myslí, nýbrž na způsob pokrmu k nasycení,
jako vlci milují jehňata, tak milovník miluje hocha. Faidre, již mne neuslyšíš
dále mluvit, nýbrž tím budiž má řeč skončena.‘ (241c6-d3) Faidros prosí: „Ještě
neodcházej, Sokrate, dokud nepřejde úpal. Či nevidíš, že už je skoro pravé
poledne? Nuže, počkejme, promluvme si při tom o pronesených řečech, a jak se
ochladí, hned půjdeme.“ Sokrates na to: „Ty jsi božský, Faidre, když jde o
řeči, a vůbec podivuhodný. Podle mého mínění totiž z řečí vytvořených za
tvého života nikdo nebyl původcem většího jejich počtu nežli ty, buď že jsi je
sám pronášel, nebo že jsi k nim jiné nějakým způsobem donucoval – Simmiu
z Théb tu vyjímám, ale všechny ostatní daleko převyšuješ – a také nyní,
jak se zdá, jsi mi dal podnět, aby byla pronesena jistá řeč.“ (242a3-b5)
Zmínka o Simmiovi je anachronická. V době, do níž
Platon Faidros dramaticky zasazuje – mír Nikiův, podepsaný roku 421 a
opuštěný roku 414 př.n.l. – Simmias byl malým chlapcem. Implikován
v profanaci eleusinských mystérií, Faidros byl ve vyhnanství od roku 415.
Rok 415 př.n.l. je tedy posledním datem, v němž se Faidros mohl
dramaticky odehrát.
Protože Faidros byl napsán v odpověď na
Aristofanovy Žáby, kdy Platon začal Faidros psát, by mělo být
jasné každému, kdo Žáby četl nebo kdy bude číst. Platon se mohl nadít,
že pokud lidstvo bude lidstvem, lidé budou číst jak Aristofanovy Žáby,
tak jeho Faidros.
Jak zmíněný anachronismus naznačuje, Platon ukončil Faidros
až po ukončení peloponéské války, protože během války se Simmias do Athén
nemohl dostat. Domnívám se, že Simmias přispěchal do Athén ‚hned jak se
vyhnanci navrátili a Peloponnésané za zvuku flétnistek s nadšením bourali
ochranné zdi Athén v domnění, že tím dnem pro Řeky započala svoboda.‘
(Xenofon, Hellenika II.ii.23) Zmíněný anachronismus naznačuje, že Platon
dopsal Faidros poté, co se stal svědkem Simmiovu horlivému vyptávání
adresovanému Sokratovi a jeho žákům a následovníkům.
Že Platon dopsal a vydal Faidros na počátku
aristokratického převratu, který nastal po ukončení války, je zřejmé
z dialogu Charmides. Tento dialog, který následuje Faidros, musil
být napsán a vydán dříve, než si vláda Třiceti pod vedením Kritia předvolala
Sokrata spolu se čtyřmi dalšími Athéňany do tholu, aby jim přikázala, že mají
ze Salaminy přivést k popravě Leonta salaminského. Sokrates totiž rozkazu
neuposlechl: ‚Mne totiž ona vláda, tak mocná, nedovedla hrůzou přimět
k tomu, abych udělal něco nespravedlivého, nýbrž když jsme vyšli
z tholu, ti čtyři se odebrali na Salaminu a přivedli Leonta, ale já jsem
odešel pryč domů.‘ (Platon, Obrana Sokrata, 32c-d; př. F. Novotný, který
poznamenává: ‚Tholos byla kruhovitá budova blízko radnice; prytanové v ní
úřadovali a se stravovali; na jejím
krbu, posvátném středisku celé obce, konali za obec oběti.‘)
Že Platon musil napsat a vydat Charmides před
touto událostí, je zřejmé ze závěrečné části tohoto dialogu. Sokratovým hlavním
partnerem v tomto dialogu je Kritias, kterému sekunduje mladičký
Charmides. Celý dialog je vypravován Sokratem, jeho vyprávění však proměním
v prostý dialog, čímž ho zjednoduším.
Ku konci dialogu Sokrates naříká nad tím, že celý jeho
pokus dobrat se spolu s Kritiou toho, co je rozumnost (swfrosu/nh), selhal. Charmides však
Sokratovo selhání odmítá vzít vážně: „Avšak já ti mnoho nevěřím, a o sobě,
Sokrate, se domnívám, že mnoho potřebuji toho zaříkání; co na mně jest, nic
nepřekáží, abych se od tebe nechal zaříkávat den co den, až bys řekl, že to
stačí.“ (176b1-3)
***
Jak čtenář ví z úvodní části dialogu, Charmides si Kritiovi stěžoval na
bolesti hlavy, a Kritias Charmidovi představil Sokrata, který se právě vrátil
z několikaletého ležení u Poteidaje, jako lékaře, který lék na bolení
hlavy má. Sokrates roli lékaře přijímá. Lék je ‚jisté lupení, ale k tomu
lupení patří jakési zaříkání; bez toho zaříkání to lupení není nic platno
(155e) … ta zaříkání jsou krásné řeči; z takových řečí vzniká v duši
rozumnost, a když ta vznikne a je tam, je již snadné opatřiti zdraví i hlavě (157a).‘
Čtenář, který čte Charmides po Faidru, jistě nepochybuje o
tom, že Platon tu poukazuje na Palinodii, kterou Sokrates přednesl v první
části Faidru. Pokud však čte Faidros pozorně, nedá se zmást
Sokratovým nářkem nad bezbožností a nemístností jeho první řeči o lásce
(242d4-243d7); povšimne si Platonova revidování onoho negativního pohledu, a uvědomí
si, že i Sokratova první řeč patří mezi ona krásná zaříkání. Když totiž
Sokrates přednáší druhý princip dialektiky, tu na svou první řeč poukazuje jako
na řeč, která ‚nalezla, co by se mohlo nazývat jakousi levou láskou, a tu zcela
po právu pokárala‘ (266a5-6).
***
Tu Kritias (176b4 …): „Dobrá, nuže to dělej, Charmide;
mně to bude svědectvím, že jsi rozumný, jestliže se dáš od Sokrata zaříkávat a
jestliže se od něho nebudeš ani dost málo vzdalovat.“ Charmides Kritiovi
odpovídá: „Buď jist, že se ho budu držet a nebudu se od něho vzdalovat; vždyť
bych dělal hroznou věc, kdybych neposlouchal tebe, svého poručníka, a nedělal,
k čemu mě vybízíš.“ Kritias jeho odpověď přijímá s uspokojením: „Ano,
jistě tě k tomu vybízím.“ To Charmidovi vyhovuje, je rozhodnut: „Udělám to
tedy, počínaje dnešním dnem.“
Tu do rozhovoru vstupuje Sokrates, což je dobrá
příležitost k tomu, abych rozhovor nechal Sokrata dovyprávět:
„Vy, děl jsem já, o čem se to radíte?
O ničem, pravil Charmides, ale již jsem uraděni.
Užiješ tedy násilí, děl jsem já, a ani mi nepovolíš
předběžné vyšetřování?
Buď jist, že užiji násilí, když tento zde přikazuje;
vzhledem k tomu zase ty uvažuj, co uděláš.
Žádná, děl jsem já, nezbývá úvaha; neboť tobě, když by
ses pokoušel něco udělat a užíval násilí, nikdo na světě nebude s to
odporovat.
Tedy, děl on, neodporuj ani ty!
Nebudu tedy, děl jsem já, odporovat.“
Těmito Sokratovými slovy celý dialog končí. Ve své
obranné řeči před soudem Sokrates uvádí své neuposlechnutí vládě Třiceti slovy:
„Tehdy jsem já věru zase ukázal, ne slovem, nýbrž činem, že mi na smrti
nezáleží – není-li to příliš hrubý výraz – ani dost málo, ale na tom, abych
nedělal nic nespravedlivého ani bezbožného, na tom že mi všechno záleží.“
(Platon, Obrana Sokrata 32c-d, př. F. Novotný).
Sokratova slova „Užiješ tedy násilí, děl jsem já, a ani
mi nepovolíš předběžné vyšetřování?“ se nepochybně vztahují k prvnímu
období vlády Třiceti, o němž nás informuje Xenofon: ‚Vládnoucích Třicet bylo
zvoleno, jakmile byly zbourány dlouhé ochranné zdi okolo Athén a zdi chránící
přístavní město Pireus … na počátku zavřeli a před soud postavili ty, o nichž
všichni věděli, že se v době demokracie živili jako donašeči a poškozovali
aristokraty (toi=j kaloi=j ka0gaqoi=j barei=j o1ntaj); ty pozavírali a
odsoudili k smrti. A Senát s radostí shledal tyto muže vinnými, a
ostatní občané – při nejmenším ti, kteří o sobě věděli, že nedonášeli – se nad
tím nepohoršovali.‘ (Hellenika
II.iii.11-12)
Toto počáteční období vlády Třiceti, k němuž se Sokratova slova
vztahují, lze tedy považovat za čas, v němž Platon Charmides psal.
To bylo období, kdy Třicet vládli pod vedením Theramena za obecného souhlasu slušných
Athéňanů. Tomu odpovídají slunné úvodní stránky Charmidu, které se
vztahují k Palinodii, jíž první část Faidru vrcholí. Závěrečná
diskuse, jež zvýrazňuje Kritiovu vůdčí roli – Charmidovo ‚Buď jist, že
užiji násilí, když tento zde přikazuje‘ – však naznačuje, že Charmides
byl dopsán v době, kdy se vedení Třiceti ujal Kritias, tedy krátce před
Sokratovým neuposlechnutím.
No comments:
Post a Comment