Filozofie pro život

Julius Tomin, nezaměstnaný filozof, píše otevřený dopis 18tému Světovému kongresu filozofie, který se příští týden koná v Brightonu (The Times Higher Education Supplement, August 10, 1988, p. 10)

Vážení filozofové,

Dovolte, abych světový kongres upozornil na problém nezaměstnanosti. Schopnost lidské společnosti vytvářet čas pro svobodnou činnost, a tak pro filozofii, byla předmětem zájmu filozofů od doby Sokrata, Platóna a Aristotela; Marx obrátil pozornost na degenerování této schopnosti, která se proměnila ve stroj na masovou produkci postradatelných lidských bytostí.

Marxistická filozofie nabízí radikální řešení tohoto problému; nabízí svobodu jakožto vyvrcholení lidského pokroku, jehož bude dosaženo v důsledku vědomě sledované ‚dějinné nutnosti‘. Ve skutečnosti však společnosti, které se konstituovaly pod vlivem marxistické filozofie, ukázaly, že ‚dějinná nutnost‘ nevede k svobodné aktivitě. Opravdového pokroku v této oblasti může být dosaženo pouze svobodnou činností jednotlivců, filozofů, a celé společnosti.

Filozofie si nárokovala a nárokuje scholé, volný čas pro svobodné zkoumání, jako to, na co má přirozené právo, a na tom základě obdařila lidstvo myšlenkovými poklady, které staví před každou generaci úkol, tyto si přisvojit. Je v zájmu společnosti a jejího kulturního bytí poskytnout filozofům čas, který je pro tento úkol nezbytný. Jestliže společnost ve svém celku přestává tento úkol vidět, filozofové hodní toho jména tak činit nemohou.

Práce, která je nutná k tomu, aby bylo možné si dědictví filozofického myšlení přisvojit, je pro filozofy aktivitou nezbytnou, nezávislou na proměnách politických systémů a výkyvech na pracovním trhu. Věrná sama sobě, filozofie přináší svobodu, intelektuální a morální spoléhání na sebe sama, bytí pro druhé jako předpoklad plnohodnotného bytí pro sebe sama. Filozofie dává naději, kde nezaměstnanost seje beznaděj, a proměňuje promarněné lidské možnosti v život plnohodnotný a plodný.

Filozofii na univerzitách je tu třeba podrobit tázání. Jsou studenti filozofie připraveni stát na vlastních nohách jako filozofové i v případě, že je postihne nezaměstnanost? Není jim filozofie přednášena v pokřivené formě, takže ji odhodí v momentě, když se ukáže, že si jí nevydělají na živobytí? Kdekoliv se tak stane, takové pokřivení musí zasáhnout kořeny přednášené filozofie samotné, a nakonec ji diskvalifikovat jakožto nehodnou místa ve vysokoškolském vzdělání. Filozofové sami se stanou postradatelnými, a pokud budou přežívat na univerzitách, bude tomu z milosti politiků, kteří je tam budou držet ‚pro formu‘. Tento bod objasním na příkladu klasické filozofie, tedy filozofie, která se zdá být po výtce uzavřená do univerzitního rámce.

Klasicisté a klasičtí filozofové minulosti nám otevřeli možnost plnějšího pochopení a ocenění starověkých filozofických textů. Díky nim máme skvělé slovníky, příručky gramatiky, kritická vydání textů, komentáře k dílům Platona a Aristotela. Nikdy od doby starověku lidé neměli takovou možnost úplného a bezprostředního porozumění starořeckým filozofickým textům, jakou dnes máme my. Ve skutečnosti jsou však dnes klasičtí filozofové na našich univerzitách natolik vzdáleni tomu, aby se dokázali těšit z bezprostředního přístupu k originálním textům, že takové porozumění starořeckým textům se zcela vymyká jejich možnostem a schopnostem. Jak se to mohlo stát?

Starověká řečtina je mrtvý, nicméně lidský jazyk. Jediná cesta k jejímu ovládnutí je skrze starořeckou literaturu, a v tom spočívá její velká cena. Starořečtinu můžeme ovládnout pouze tak, že čteme v originále znovu a znovu Platóna a Aristotela, Herodota a Thukydida, Aristofana a Euripida … Hesioda a Homéra. Starořečtinu si osvojíme v té míře, v jaké se nám stane vlastním bohaté literární dědictví, v jehož rámci se nám tato řeč zachovala, a které nám ji zprostředkuje. Četba všech velkých děl starořecké literatury je tak naprostou nezbytností pro plnohodnotné pochopení Platóna a Aristotela. Jak se však k starověké řečtině přistupuje na našich školách? Studenti se učí slovíčka a gramatiku ne jako prostředek k přímému porozumění starořeckých textů, nýbrž jakožto nástroj, který jim umožní překládat vybrané předepsané starořecké texty.

Krom odměny spočívající v dobrých známkách a pochvale od učitelů, taková práce postrádá smysl, uvážíme-li množství překladů z klasické literatury, kterými nás obdařily minulé generace odborníků. Mnoho let namáhavého úsilí je tak investováno do disciplíny, která produkuje učence, pro které bezprostřední čtení a porozumění čtenému v originále zůstává mimo jejich možnosti.

Naši kustodové klasické filozofie nicméně trvají na tom, že svým studentům přednášejí celkové pochopení Platóna a Aristotela v rámci učebních osnov. Takové pochopení, založené na fragmentární zkušenosti s originály, která je doplněna množstvím sekundární literatury, musí nutně selhat, když jde o konfrontaci s Platónovým a Aristotelovým dílem v jeho totalitě.

Každá další generace studentů je méně schopná nalézt svou cestu k autentickému pochopení Platóna a Aristotela, a méně kvalifikovaná k tomu, aby oponovala svým učitelům; studenti jsou vedeni, ne-li nuceni, k tomu, aby většinu svého času věnovali interpretacím svých učitelů a sekundární literatuře, na které jejich učitelé vyrostli. Kdykoli je dominantním interpretacím oponováno z prostoru mimo akademických struktur, tu celé společenství akademických klasických filozofů sevře své řady v sebeobraně – znemožní diskusi díky svému monopolu na akademické publikace a přednáškové místnosti.

Je tento neblahý vývoj určován nutností, která spočívá v samotné povaze klasické filozofie? Každý klasický filozof na Východě i na Západě by se měl zamyslit nad svou prací a položit si otázku, zda to nejsou oni sami, kdo jsou tímto stavem věcí poškození. Je veškerá ta lopota, kterou na sebe berou, hodná peněz, které za to mají, ztrácejí-li z dohledu jedinou věc, která tu stojí za to, tedy skutečné porozumění předmětu, který vyučují? Mohou obrátit směr, na který se dali. I když si jejich mozky po léta zvykly překládat ve chvíli, když se jejich oči setkají s originálem, jistě mohou začít znovu, odvážit se číst a číst, a tak se propracovat k bezprostřednímu porozumění textu.

Taková radikální proměna by musila mít dalekosáhlé důsledky. Nový přístup k textům by učitelé sdíleli se svými studenty, pro které by se tak předmět jejich studia stal povoláním vyžadujícím celoživotní úsilí a toho úsilí hodným, povoláním, které nepodléhá výkyvům na pracovním trhu. V přítomném společenském klimatu, jak na Východě, tak i na Západě, by bylo třeba se postavit tváří v tvář možnosti, že by se rozmnožily řady nezaměstnaných klasických filozofů, hluboce oddaných předmětu, který si ze své povahy vyžaduje celoživotní práci a úsilí. Poskytnout jim podmínky pro slušnou lidskou existenci by se tu stalo společenskou povinností, a bylo by úkolem univerzit stavět tuto povinnost před oči politiků. Ze všeho nejdůležitější by tu však byl trvalý kontakt s pracovníky na univerzitách, kontakt hluboce podnětný pro obě strany.

Konkrétně, co se klasické filozofie týče, bylo by nezbytné otevřít semináře, kde Platón i Aristoteles by byli diskutováni s ohledem na celek jejich díla, semináře, které by byly navštěvované zaměstnanými filozofy a zároveň by byly otevřené pro filozofy nezaměstnané. Dále pak, nezaměstnaným filozofům by musila být dána možnost výsledky své práce publikovat, aby tak mohli představovat pro své zaměstnané kolegy opravdovou výzvu.

Jakožto nezaměstnaný filozof, mohu dostat povolení účastnit se 18tého Světového kongresu filozofie? Rád bych se kongresu účastnil.

Dovolíte mi vyslovit ještě jednu žádost? Do Británie jsem přišel z Československa před osmi lety na pozvání King‘s College Cambridge a Balliol College Oxford. Československé úřady mi daly povolení k pětiletému pobytu v cizině. Doufal jsem, že těch pět let budu moci strávit na britských, amerických, francouzských a německých univerzitách v aktivním kontaktu s klasickými filozofy a studenty filozofie. Šlo mi o to, abych se po pěti letech navrátil domů obohacen a posílen pro úkol překonat propast mezi oficiální a neoficiální filozofií v mé zemi. Takové předměty, jako je klasická filozofie, nemohou být rozvíjeny v ‚podzemí‘ tak, jak si zaslouží, ať je podpora, které se takovému ‚podzemí‘ dostává ze zahraničí, sebevětší.

Trvalo sedm měsíců, než jsem pochopil, že Master of Balliol věděl, co mluví, když mi po mém příjezdu řekl, že pro mě na britských univerzitách není místa. Pochopil jsem, že když se nevzdám svého přístupu k filozofii, jmenovitě ke klasické filozofii, odsuzuji se k nezaměstnanosti na doživotí. Rozhodl jsem se vrátit domů. V té chvíli mi československé úřady odebraly mé občanství.

Mohu doufat, že kongres podpoří pro mou žádost, aby mi bylo navráceno československé občanství? Tato věc se netýká jen mě samého; svoboda cestovat, svoboda sdílet myšlenky, svobodně se vzájemně konfrontovat svými přístupy k filozofii přes hranice států a ideologií, je podstatné pro každou civilizovanou zem, a tedy i pro Československo.

Je tomu přesně dvacet let co byl vojenskou intervencí pěti států Varšavské smlouvy přerušen pokus vytvořit v Československu svobodnou společnost v rámci socialismu. Každý den během týdne, kdy se 18tý Světový kongres filozofie koná, je výročím oněch dní, během nichž Češi a Slováci konfrontovali ruské tanky v rámci masového nenásilného odporu – až do chvíle, kdy se do Prahy navrátili naši vládní představitelé, kteří byli odvlečeni do Moskvy. Od té doby byla naše práva a naše svobody oklešťovány krok za krokem. Postavíte-li se za právo Čechů, ať jsou jakéhokoli přesvědčení, odcestovat ze země aniž by jim bylo odebráno občanství, podstatně to přispěje k zahojení aspoň některých ran, kterým byla má země vystavena.

Váš

Julius Tomin