Třetí příspěvek,
který jsem napsal jako přípravu na přednášku ‚Platonovy první
čtyři dialogy‘, kterou bych v říjnu rád přednesl na Filozofickém ústavu
AV, jsem zakončil příslibem, že v příspěvku čtvrtém se budu věnovat Kleitofonu a Hipii Menšímu, v nichž Platonův zápas se Sokratovým nevěděním
vrcholí, jakož i Menonu, kde Platon
našel cestu k pozitivnímu prezentování a ocenění Sokratova nevědění.
V Lysidu,
dialogu čtvrtém, Platon představil dvojího Sokrata. V rozhovoru
s Lysidem vede Sokrates tohoto hocha k tomu, aby nahlédl, jaké obrovské
možnosti se mu otevřou, stane-li se moudrým. Po dlouhém přípravném rozhovoru se
ho ptá: „A co myslíš, Athéňané ti nesvěří své věci, až budou pozorovat, že jsi
náležitě moudrý?“ Lysis, dobře na tuto otázku připravený, nemá pochyb, že tak
Athéňané učiní. A tak Sokrates svůj rozhovor s ním zakončuje ujištěním:
„Jestliže se tedy staneš moudrým, všichni ti budou přáteli a všichni ti budou
příbuznými – neboť budeš užitečný a dobrý.“ Pak však vede Sokrates
s Lysidem a Menexenem rozhovor o přátelství, v němž Sokrates
rozehraje Sokratovo nevědění. V příspěvku třetím jsem k tomu napsal:
„Co neplodnějšího a absurdnějšího si lze představit než závěr Lysidu, kdy paidagogové, domácí otroci,
kterým jsou ti dva hoši svěřeni, oba hochy odvádějí a Sokrates končí celý
dialog slovy: „Lyside a Menexene, nyní jsme se stali směšnými, i já, starý muž,
i vy … my se domníváme, že jsme vespolek přáteli – neboť i sebe počítám mezi
vás – ale co je přítel, to že jsme ještě nedovedli nalézt.“
V Kleitofonu, který
následuje po Lysidu a jako Lysis byl napsán v období obnovené
demokracie, tedy v době, kdy Platon znovu začal toužit po tom, aby se
uplatnil v politice, Platon nechává politika Kleitofona pozitivně ocenit
Sokratovo úsilí o to, aby své spoluobčany obrátil k tomu, aby se
v prvé řadě starali o duši, aby jednali spravedlivě a o spravedlnost
usilovali, ostře ho však kritizovat za to, že neukazuje, jak toho mají
dosáhnout. Ve své kritice Sokrata tu jde o krok dál než v Lysidu; dialog Kleitofon uzavírá s tím, že pro toho, kdo se chce o svou duši
starat a o ctnost usiluje, je Sokrates skoro i na překážku tomu, aby se
dosažením vrcholu ctnosti stal šťastným.
Dialog otevírá Sokrates: „Nedávno mi někdo vyprávěl, že Kleitofon, syn
Aristonymův, v rozhovoru s Lysiou haněl trávení času se Sokratem (Kleitophȏnta ton Aristonumou tis hȇmin
diȇgeito enanchos, hoti Lysiai dialegomenos tas men meta Sȏkratous diatribas
psegoi), Thrasymachovo společenství však nade vše vychvaloval (tȇn Thrasumachou de sunousian huperepainoi,
406a1-4)“. Kleitofon odpovídá, že to bylo jinak, že v rozhovoru
s Lysiou Sokrata v jistých věcech chválil, v jiných haněl:
„Protože však je jasné, že mi to máš za zlé (epei de dȇlos ei memphomenos men moi), ačkoliv děláš (prospoioumenos de), že ti je to jedno (mȇden phrontizein), rád bych ti sám povykládal
tu svou chválu a kritiku (hȇdist‘ an soi
diexelthoimi autous autos), když jsme spolu sami dva (epeidȇ kai monȏ tunchanomen ontes), aby sis tolik nemyslil, že se na
tebe dívám špatně (hina hȇtton me hȇgȇi
pros se phaulȏs echein, 406a7-9)."
Sokratovi zřejmě nebyla kritika lhostejná. Sokrates se nepochybně cítil
Platonovými dialogy, zejména jeho Lysidem
zasažen, a Platon tu skrze Kleitofona ukazuje, v čem si on sám Sokrata
vysoce cení a v čem se na něho dívá kriticky. Dialog Kleitofon lze nahlédnout jako komentář k Lysidu. Lysia si tu Platon vybral jako toho, k němuž se
Kleitofonova chvála a hana původně vztahuje, jistě jen proto, že jeho jméno
čtenáře na dialog Lysis upozorní.
Aby ukázal, jaké Sokratovy činnosti si cení, Kleitofon reprodukuje výzvu, s níž
se Sokrates obracel na své spoluobčany a kterou otevíral slovy: „Kam se to lidé
ženete (Poi pheresthe, anthrȏpoi)?
Nechápete (kai agnoeite), že jednáte
zcela nesprávně (ouden tȏn deontȏn
prattontes), když veškeré své úsilí zaměřujete na získání majetku (hoitines chrȇmatȏn men peri tȇn pasan
spoudȇn echete hopȏs humin estai), aby však vaši synové, jimž tento majetek
předáte, s ním uměli zacházet spravedlivě (tȏn d‘ hueȏn hois tauta paradȏsete hopȏs epistȇsontai chrȇsthai dikaiȏs
toutois), nehledáte pro ně ani učitele (oute
didaskalous autois heuriskete) spravedlnosti (tȇs dikaiosunȇs), je-li se jí možné učit (eiper mathȇton), lze-li ji však pěstovat (ei de meletȇton) a procvičovat se v ní (kai askȇton), ty, kteří je v ní procvičí (hoitines exaskȇsousin) a ji v nich dostatečně vypěstují (kai ekmeletȇsousin hikanȏs) – a ještě
před tím jste sami o sebe takto nepečovali (oude
g‘ eti proteron humas autous houtȏs etherapeusate, 407b1-8).“ Kleitofon
podrobně projde celou takovou výzvu, až dojde k jejímu závěru: „A tento
tvůj hovor má krásné zakončení (kai
teleutai dȇ kalȏs ho logos houtos soi), že kdo neví, jak se svou duší
užitečně zacházet (hȏs hostis psuchȇi mȇ
epistatai chrȇsthai), pro toho je lepší nechat duši v klidu a nežít (toutȏi to agein hȇsuchian tȇi psuchȇi kai mȇ
zȇn kreitton) než žít (ȇ zȇn) a
jednat o své vůli (prattonti kath‘ hauton).
A byla-li by nějaká nutnost žít (ei de
tis anankȇ zȇn eiȇ), pro takového člověka je lépe být otrokem než člověkem
svobodným a žít tak (doulȏi ameinon ȇ
eleutherȏi diagein tȏi toioutȏi ton bion estin ara), jako když kormidlo své
mysli předá jinému (kathaper ploiou
paradonti ta pȇdalia tȇs dianoias allȏi), tomu, kdo se naučil lidskému umění
kormidelnickému (tȏi mathonti tȇn tȏn
anthrȏpȏn kubernȇtikȇn), které ty mnohdy, Sokrate, nazýváš uměním
politickým (hȇn dȇ su plitikȇn, ȏ
Sȏkrates, eponomazeis pollakis), a říkáš, že to samé je umění soudnické a
spravedlnost (tȇn autȇn dȇ tautȇn dikastikȇn
te kai dikaiosunȇn hȏs estin legȏn).“ (408a4-b5)
***
Tato Sokratova slova naznačují, že v obnovené demokracii dělal, co
mohl, aby byl své vlasti prospěšný. Platon však požadoval víc. Jak jsme viděli
v Charmidu, Platon věděl, jak by
dobře vedená obec, obec, v níž by chtěl být politicky účastný, měla
vypadat. S tím však jako aristokrat, který měl blízko k vůdčím postavám
oligarchického režimu Třiceti, politicky vystupovat nemohl. To mohl Sokrates,
který svůj nesouhlas s Třiceti prokázal činem, a to po něm Platon zřejmě
chtěl. Tu stojí za pozornost, že v závěru svého apelu na své spoluobčany
Sokrates aplikuje apel, jímž se na něho samého jeho alter ego obrátilo v Hippii Větším, napsaném v období,
kdy se Platon znechucen Třiceti odvrátil od politiky: „Když neznáš
krásno, a když jsi v takovém stavu, myslíš, že je pro tebe lepší spíše
žít, nežli být mrtev?“
***
Pak Kleitofon přijde se svou kritikou: „Co se týká obracení lidí
k tomu, aby o ctnost pečovali (to
men protrepein eis aretȇ epimeleian), to děláš ze všech lidí nejlépe (kallist‘ anthrȏpȏn dran). Buď umíš jen
tolik (ȇ tosouton monon dunasthai) a
nic víc (makroteron de ouden), což by
se mohlo stát co se týká jakéhokoliv jiného umění (ho genoit‘ an kai peri allȇn hȇntinoun technȇn), jako kdyby člověk
nebyl kormidelníkem (hoion mȇ onta
kubernȇtȇn) a věnoval se chvále kormidelnictví (katamelȇsai ton epainon peri autȇs), že je velice užitečné (hȏs pollou tois anthrȏpois axia) … totéž
by někdo mohl snadno říci i o tobě (t’auton
dȇ kai soi tis epenenkoi tach‘ an) co se týká spravedlnosti (peri dikaiosunȇs), že nejsi
spravedlnosti znalý, ačkoli ji krásně vychvaluješ (hȏs ou mallon onti dikaiosunȇs epistȇmoni, dioti kalȏs autȇn
enkȏmiazeis). Já se však na to tak nedívám (ou mȇn to ge emon houtȏs echei). Jedno z dvojího (duoin de thateron); buď nevíš (ȇ ouk eidenai se), nebo svou znalost spravedlnosti
se mnou nechceš sdílet (ȇ ouk ethelein
autȇs emoi koinȏnein). Proto si myslím, že půjdu i k Thrasymachovi (dia dȇ tauta kai pros Thrasymachon
poreusomai), a kamkoli jinam budu moci (kai
allose hopoi dunamai), nevěda si rady (aporȏn).“
(410b4-c8)
Kleitofon Sokrata prosí, aby ho přestal k spravedlnosti pobízet a aby
jasně řekl, co je jeho duše co do své přirozenosti (phusei), a jak je o ni třeba pečovat (hoias therapeias deitai, 410d3-4); svůj apel na Sokrata a tím celý
dialog končí slovy: „Abych nečinil (hina
mȇ), jako nyní (kathaper nun), že
tě v jistých věcech v rozhovoru s Lysiou a s ostatními chválím (ta men epainȏ se pros Lusian kai pros tous
allous), v jiných věcech však haním (ta de kai psegȏ), protože řeknu, Sokrate, že člověku, který ke ctnosti
obrácen není, jsi nade vše cenný (mȇ men
gar protetrammenȏi se anthrȏpȏi, ȏ Sȏkrates, axion einai tou pantos phȇsȏ),
pro toho však, kdo k ní obrácen je, jsi však skoro i na překážku tomu, aby
se dosažením vrcholu ctnosti stal šťastným (protetrammenȏi
de schedon kai empodion tou pros telos aretȇs elthonta eudaimona genesthai,
410e4-8).“
***
Na Kleitofonovo dilema, „buď nevíš, nebo …“ Sokrates odpovídá
svým „nevím“ v Menonu. Menon,
mladý aristokrat z Thessalie, otevírá dialog otázkou: „Můžeš mi říci (Echeis moi eipein), Sokrate (ȏ Sȏkrates), zdali
je zdatnost věc učení (ara didakton hȇ aretȇ;)? Či to není věc učení (ȇ ou
didakton), nýbrž cvičení (all‘
askȇton;)? Nebo ani cvičení
(ȇ oute
askȇton), ani učení (oute mathȇton), nýbrž se jí
dostává lidem přirozeností (alla phusei
paragignetai tois anthrȏpois), či nějakým
jiným způsobem (ȇ allȏi tini tropȏi, 70a1-4)?“
Sokrates mu na to odpovídá: „Vyčítám sám sobě (emauton katamemphomai), že vůbec nemám vědění o zdatnosti (hȏs ouk eidȏs peri aretȇs to
parapan); a o čem nevím (ho
de mȇ oida), co to jest (ti estin), jak bych mohl vědět, jaké to
je (pȏs an hopoion ge ti eideiȇn)? … Zdá
se ti to možné (dokei soi hoion t’einai);?“
– Menon: „Jistě ne (Ouk emoige). Ale
ty (alla su), Sokrate (ȏ Sȏkrates),
doopravdy (alȇthȏs) nevíš,
ani co je zdatnost (oud‘ hoti aretȇ estin
oistha), a mám o tobě tuhle zprávu přinést i domů (alla tauta peri sou kai oikade apangellȏmen;)?“ –
Sokrates: „Nejenom tu (Mȇ monon
ge), milý příteli (ȏ hetaire), ale také (alla kai), že jsem se dosud, jak se mi
zdá, nesetkal ani s někým jiným, kdo by to věděl (hoti oud‘ allȏi pȏ enetuchon eidoti, hȏs emoi dokȏ).“ (71b2-c4, překlad z Menonu F. Novotný)
Zde Platon poprvé dává zaznít Sokratovu „nevím“
v souvislosti s jeho „zatím jsem však ještě nikoho nepotkal, kdo by
věděl“, o kterém Sokrates bude mluvit v rámci své obrany na soudu. Na
tomto místě Platon jen dává čtenáři možnost nahlédnout, co si Sokrates myslil o
Thrasymachovi, který se jako učitel zdatnosti nabízel, a jako takový byl
Kleitofonem vychvalován v protikladu k Sokratovi, který se za učitele
zdatnosti nepokládal.
Kleitofon skončil
obviněním Sokrata, že pro ty, kdo o zdatnost usilují, je Sokrates skoro na
překážku toho, aby jí dosáhli. Kleitofon takto Sokrata obvinil na základě toho,
že Sokrates sice své spoluobčany vyzýval, aby o svou duši pečovali a morální
zdatnosti se buď naučili nebo ji v sobě vypěstovali, avšak neukázal, jak
toho dosáhnout. Proč však na základě toho Sokrata obvinil, že je skoro na
překážku toho, aby člověk mohl zdatnosti dosáhnout, to v Kleitofonu naznačeno není. Kleitofon
Sokrata přirovnává k někomu, kdo by vychvaloval kormidelnictví, aniž by
kormidelnictví uměl a znal. Proč by však takový člověk měl být na překážku
tomu, aby se kormidelnictví naučil ten, kdo by k tomu byl takovým
vychvalováním podnícen? V Menonu
Platon ukazuje, jak by Sokrates se svým nevěděním na překážku úsilí o poznání a
dosažení morální zdatnosti být mohl.
Menon, žák Gorgii, jednoho z nejvýznamnějších
sofistů, si je jist, že ví, co zdatnost je. Když však Sokrates Menonovi ukáže,
že žádná z jeho definic podstatu zdatnosti nevystihuje, a vybídne ho, aby
společně hledali, co je zdatnost, Menon namítne: „A jakým způsobem budeš hledat
(Kai tina tropon zȇtȇseis),
Sokrate (ȏ Sȏkrates), to (touto), o čem vůbec nevíš (ho mȇ oistha to parapan), co to
je (hoti estin;)? Kterou věc (poion gar) z těch, které neznáš (hȏn ouk oistha), uděláš
předmětem svého hledání (prothemenos zȇtȇseis;)? Nebo
i kdybys nakrásně na ni připadl (ȇ ei kai hoti malista entuchois autȏi), jak
budeš vědět (pȏs eisȇi), že to
je to (hoti touto estin), co jsi
neznal (ho su ouk ȇidȇstha;)?“
(80d5-8)
Na tuto námitku Sokrates odpovídá teorií rozpomínání,
kterou opře o to, „co říká i Pindaros (legei
de kai Pindaros) i mnozí jiní básníci (kai
alloi polloi tȏn poiȇtȏn), kteří jsou
božští (hosoi theioi eisin, 81b1-2) …,
že duše je nesmrtelná (phasi gar tȇn psuchȇn tou
anthrȏpou einai athanaton) a že
jednou skonává (kai tote men teleutan)
– což nazývají umíráním (ho dȇ apothnȇiskein
kalousi) – jindy se zase znovu rodí (tote de palin gignesthai), avšak nikdy nehyne (apollusthai oudepote, 81b3-6) … Protože tedy je duše nesmrtelná (Hate oun hȇ psuchȇ athanatos te
ousa) a mnohokrát se narodila (kai pollakis
gegonuia) a viděla (kai heȏrakuia), co je
zde (kai ta enthade) i co je v Hádu
(kai ta en Haidou), i všechny věci (kai panta chrȇmata), není nic (ouk estin), co by nebyla poznala (hoti ou memathȇken); proto
není nic divného (hȏste
ouden thaumaston), že je schopna i o zdatnosti a o jiných věcech si
vzpomenout (kai peri aretȇs kai
peri allȏn hoion t‘ einai autȇn anamnȇsthȇnai) na to,
co již dříve věděla (ha ge kai proteron ȇpistato).
Protože totiž je celá příroda sourodá (hate
gar tȇs phuseȏs hapasȇs sungenous ousȇs) a duše
poznala všechny věci (kai memathȇkuias tȇs psuchȇs
hapanta), nic nebrání (ouden
kȏluei), když si
člověk vzpomene toliko na jednu (hen
monon anamnȇsthenta) – což lidé
nazývají učením (ho dȇ mathȇsin
kalousin anthrȏpoi) – aby všechny
ostatní nalezl sám (t’alla panta auton
aneurein), je-li statečný (ean tis
andreios ȇi) a neúnavný v hledání
(kai mȇ apokamnȇi zȇtȏn); neboť hledání
(to gar zȇtein ara) a poznávání (kai to manthanein) je vůbec vzpomínání (anamnȇsis holon estin). Nesmí se tedy
věřit té eristické myšlence [myšlence, kterou Menexenos vyslovil a která
Sokratovo nevědění viděla jako překážku, jež činila jakékoliv úsilí o poznání
nesmyslným] (oukoun dei peithesthai toutȏi tȏi
eristikȏi logȏi), neboť ta by
nás udělala lenivými (houtos men gar an hȇmas
argous poiȇseien) a je příjemná
na poslech lidem chabým (kai estin tois
malakois tȏn anthrȏpȏn hȇdus akousai), avšak tato
činí dělnými a bádavými (hode de
ergatikous te kai zȇtȇtikous poiei); protože já
věřím, že je pravdivá (hȏi egȏ pisteuȏn alȇthei
einai), chci s tebou hledat (ethelȏ meta sou zȇtein), co je
zdatnost (aretȇ hoti
estin).“ (81c5-e2)
Zkoumání toho, co je zdatnost, vede přes poznání dobra.
Jako takové se toto zkoumání vymyká možnostem psaného slova. V Charmidu, jak jsme viděli, Platon věc
řešil tím, že problém dobra nechal Sokrata exponovat, místo toho, aby se však Sokrates
do hledání dobra pustil, jak by bylo vzhledem k vážnosti věci očekávat –
dialogy se odehrávají jako slovo mluvené – Sokrates upadá do svého nevědění a
vzdychá nad svou neschopností povahu rozumnosti, zdatnosti kterou zkoumal,
náležitě vést. Jak Platon řeší tento problém v Menonu, kde nástin transcendentního rozpomínání možnost hledání
zdatnosti zakládá?
Když Sokrates Menonovi transcendentní rozpomínání
náležitě osvětlí, znovu ho vyzve: „Když tedy souhlasíme, že je třeba hledat, o
čem člověk nemá vědění, chceš (Boulei
oun, epeidȇ homonooumen hoti zȇtȇteon
peri hou mȇ tis oiden), abychom se
společně pokusili hledat (epicheirȇsȏmen koinȇi zȇtein), co
asi je zdatnost (ti pot‘ estin aretȇ;)?“ – Menon: „Ovšemže ano (Panu men oun). Avšak ne (ou mentoi), Sokrate (ȏ Sȏkrates), nýbrž
já bych nejraději uvažoval a slyšel o tom, nač jsem se otázal nejprve (all‘egȏge ekeino an hȇdista,
hoper ȇromȇn to prȏton, kai skepsaimȇn kai
akousaimi), zdali se jí máme zabývat jako věcí, které je možno
učit (poteron hȏs didaktȏi onti
autȏi dei epicheirein), či
zdali se zdatnosti lidem dostává od přirozenosti či jakým asi způsobem (ȇ hȏs phusei
ȇ hȏs tini pote tropȏi
paragignomenȇs tois anthrȏpois tȇs aretȇs).“
(86c4-d2) A tak místo toho, aby spolu s Menonem zkoumal, co zdatnost je, Sokrates
se táže „jaká věc asi musí být zdatnost mezi věcmi, které se týkají duše (ei poion ti estin tȏn peri tȇn psuchȇn ontȏn), aby jí
bylo lze učit (didakton an eiȇ, 87b5-6)“. Na tuto otázku je odpověď
nasnadě: „Jestliže tedy je zdatnost nějaké vědění (Ei de g‘ estin epistȇmȇ tis hȇ aretȇ), je
zřejmé (dȇlon), že by bylo
možno jí učit (hoti didakton an eiȇ, 87c5-6) … Potom je třeba, jak se podobá,
uvážit (To dȇ meta
touto, hȏs eoike, dei skepsasthai), zdali
je zdatnost vědění (poteron estin epistȇmȇ hȇ aretȇ), či něco jiného než vědění (ȇ alloion
epistȇmȇs, 87c11-12).“
***
Následuje Sokratovo zkoumání zdatnosti a vědění, které
lze vidět jako Sokratův chvalozpěv na vědění. Než však k tomu chvalozpěvu
přistoupím, vrátím se zpět, a to k Hippii
Menšímu, který podle mého soudu byl napsán po Kleitofonu, protože v něm Platonův zápas se Sokratovým
nevěděním vrcholí. Sokrates tu totiž Hippiovi dokazuje, „že ti, kdo úmyslně a ne
bezděčně škodí lidem a křivdí a lžou a klamou a chybují (hoi
blaptontes tous anthrȏpous kai adikountes kai pseudomenoi kai
exapatȏntes kai hamartanontes hekontes alla mȇ akontes), ti že
jsou lepší (beltious einai) než ti, kdo
to dělají bezděčně (ȇ hoi akontes, 372d4-7)“. Na
závěr diskuse Sokrates sice tyto své závěry kvalifikuje: „Tedy člověk úmyslně
chybující (Ho ara hekȏn
hamartanȏn) a dělající
věci ošklivé a nespravedlivé (kai aischra
kai adika poiȏn), ač jestliže je někdo takový (eiper tis estin houtos), nebyl by nikdo
jiný než člověk dobrý (ouk an allos eiȇ ȇ ho
agathos, 376b4-6).“ Sokratovo „ač jestliže je někdo takový“
naznačuje, že Sokrates tu o takové možnosti pochybuje. Celý Hippias Menší je tak mocnou pobídkou
Sokratovi, aby své nevědění překročil a ukázal, že jen ten, kdo zná dobro, zná
i zlo, a že takový člověk musí konat dobro, nemůže tedy konat zlo. Že o tom byl
Sokrates přesvědčen, to Hippias
Menší naznačuje. Platonovi šlo o to, aby Sokrates toto své přesvědčení
proměnil v poznání.
***
Zkoumání, „zdali je zdatnost vědění, či něco jiného než
vědění“ Sokrates v Menonu otevírá
následovně: „Nuže co (Ti de dȇ;)? Tvrdíme, není-li pravda, že zdatnost
je dobro samo (allo ti ȇ agathon
auto phamen einai tȇn aretȇn) a tento
předpoklad nám trvá (kai hautȇ hȇ
hupothesis menei hȇmin), že to je
dobro (agathon auto einai;)?“ –
Menon: „Ovšemže ano (Panu men oun).“
– S.: „Jestliže tedy je ještě nějaké jiné dobro (Oukoun ei men ti estin agathon kai allo), nesouvisející s věděním
(chȏrizomenon epistȇmȇs), snad
by mohlo být pravda, že zdatnost není nějaké vědění (tach‘ an eiȇ hȇ aretȇ ouk epistȇmȇ tis); pakli
však není žádné dobro (ei de mȇden
estin agathon), které by neobjímalo vědění (ho ouk epistȇmȇ periechei), správně
bychom se domýšleli, že to je nějaké vědění (epistȇmȇn an tin‘ hupopteuontes einai orthȏs
hupopteuoimen).“ – M.: „Tak jest (Esti
tauta).“ – S.: „Zdatností jsme zajisté dobří (Kai mȇn aretȇi g‘ esmen agathoi;)?“ –
M.: „Ano (Nai).“ – S.: „A jestliže
dobří (Ei de agathoi), tedy prospěšní
(ȏphelimoi); neboť
všechny dobré věci (panta gar t’agatha)
jsou prospěšné (ȏphelima). Či ne (ouchi;)?“ – M.: „Ano (Nai).“ – S.: „I zdatnost je tedy
prospěšná věc (Kai hȇ aretȇ dȇ ȏphelimon
estin;)?“ – M.: „To nutně vyplývá z toho, co jsme uznali (Anankȇ ek tȏn hȏmologȇmenȏn).“ (87d2-e4)
Následuje diskuse, v níž Sokrates dovozuje, že vše,
čeho se užívá pod vedením vědění, je prospěšné. Za pozornost stojí zejména
diskuse týkající se věcí duševních (ta
kata tȇn psuchȇn). Sokrates se
ptá Menona: „Znamenají pro tebe něco slova jako rozumnost (sȏphrosunȇn ti kaleis), spravedlnost
(kai dikaiosunȇn),
statečnost (kai andreian), učenlivost
(kai eumathian), paměť (kai mnȇmȇn), velkomyslnost
(kai megaloprepeian) a všechna taková
(kai panta ta toiauta;)?“ – Menon:
„Ano (Egȏge).“ – S.:
„Uvažuj tedy (Skopei dȇ), zdali ty z těchto věcí, které
podle tvého zdání nejsou vědění (toutȏn atta
soi dokei mȇ epistȇmȇ einai all‘ allo epistȇmȇs), zdali
ty nejsou takové, že jednou škodí (ei
ouchi tote men blaptei) a jindy prospívají (tote de ȏphelei;)? Tak na
příklad statečnost (hoion andreia),
jestliže statečnost není rozumovost (ei mȇ esti
phronȇsis hȇ andreia), nýbrž jakoby
nějaká smělost (all‘ hoion tharros ti);
není tomu tak, že kdykoli je člověk smělý bez rozumu (ouch hotan men aneu nou tharrȇi anthrȏpos), má
z toho škodu (blaptetai), avšak
kdykoli s rozumem (hotan de sun nȏi),
prospěch (ȏpheleitai;)?“ – M.: „Ano (Nai).“ – S.: „Není tomu snad právě tak i
s rozumností (Oukoun kai sȏphrosunȇ hȏsautȏs) a s učenlivostí
(kai eumathia;)? Že čemu se učíme a
co zařizujeme s rozumem (meta men nou
kai manthanomena kai kartuomena), je prospěšné (ȏphelima), avšak bez rozumu škodlivé (aneu de nou
blabera;)?“ – M.: „Zcela jistě (Panu
sphodra).“ – S.: „Nuže neplatí zkrátka o všem, co duše podniká a co snáší (Oukoun sullȇbdȇn panta ta tȇs psuchȇs
epicheirȇmata kai karterȇmata), že se
to za řízení rozumovosti (hȇgoumenȇs men
phronȇseȏs) končí v štěstí
(eis eudaimonian teleutai), kdežto za
řízení nerozumnosti naopak (aphrosunȇs d‘ eis
t’ounantion;)?“ – M.: „Podobá se (Eoiken).“
– S.: „Jestliže tedy je zdatnost jedna z věcí, které jsou v duši (Ei ara aretȇ tȏn en tȇi psuchȇi ti estin), a jestliže je
nutně prospěšná (kai anankaion autȏi ȏphelimȏi einai), musí
to být rozumovost (phronȇsin auto
dei einai), když všechny duševní věci (epeidȇper panta ta kata tȇn psuchȇn) nejsou
samy o sobě ani prospěšné ani škodlivé (auta
men kath‘ hauta oute ȏphelima oute blabera estin), nýbrž
se stávají škodlivými i prospěšnými podle toho, přibude-li k nim
rozumovost nebo nerozumnost (prosgenomenȇs de
phronȇseȏs ȇ aphrosunȇs blabera te kai ȏphelima
gignetai). Podle této úvahy (kata
dȇ touton ton logon) tedy
musí být zdatnost, když je prospěšná, jakási rozumovost (ȏphelimon
ge ousan tȇn aretȇn phronȇsin dei tin‘ einai).“ –
M.: „Mně se tak zdá (Emoige dokei).“
(88a7-d3)
***
Novotného překlad sȏphrosunȇ jako ‚rozumnost‘ je šťastný překlad a
povětšině dobře odpovídá originálu. Tu je však místo, kde selhává. „Není tomu
snad právě tak i s rozumností“
(sȏphrosunȇ), která je tu
nahlížena mezi věcmi, které jsou „bez
rozumu (aneu nou) škodlivé (blabera)“. Jak si máme představit, že
člověk může jednat „s rozumností“ (meta sȏphrosunȇs) „bez
rozumu“ (aneu nou)?
***
Čtu si teď v Thukydidových Dějinách válek peloponéských. V důležitých momentech
Thukydides dokresluje dějinnou situaci proslovy významných osobností. Takřka
každý z nich vybízí své posluchače, aby jednali rozumně. Když se
Mytiléňané, spojenci Athéňanů na ostrově Lesbu proti Athéňanům vzbouřili,
spartský envoi, kterého Sparťané do Mytiléné poslali, aby je ujistil, že jim
vyšlou loďstvo na pomoc, dosáhl toho, že zbraně byly dány dému, tedy
Mytilénskému lidu. Tu však démos místo toho, aby se spojil se vzbouřivšími se
oligarchy, brány města Athéňanům otevřel. Athénský admirál poslal zajaté
oligarchy do Athén s otázkou, co s Mytiléňany. Athénský démos na
naléhání demagoga Kleona rozhodl, že všichni mají být popraveni. Na druhý den
si to však Athéňané rozmyslili a svolali shromáždění, aby věc znovu posoudili.
Kleón opět své spoluobčany vyzýval, aby jednali „rozumně“ (meta sȏphrosunȇs, III.37.3);
budou-li ostatní spojenci vidět, že zrada a spojení se Spartou znamená jistou
smrt, moc dobře si to rozmyslí. Proti němu mluvil Diodotos, který dovozuje, že
„rozumná obec“ (tȇn de sȏphrona
polin, III.42.5“ by takovým lidem, jako je Kleȏn nenaslouchala,
a upozorňuje, že „nám tu teď nejde o to rozhodovat o bezpráví, kterého se na
nás Mytiléňané dopustili, jsme-li rozumní (ei
sȏphronoumen), nýbrž o naše
dobré rozhodování (peri tȇs hȇmeteras
euboulias, III.44.1). Diodotos spor vyhrál, Mytiléňané tak o
vlásek unikli dokonalému zničení celé obce. Athéňané pak na naléhání Kleona (Kleȏnos gnȏmȇi) popravili jen
něco málo přes tisíc (oligȏi
pleious chiliȏn) Mytiléňanů z
povstání proti Athénám bezprostředně viněných (III.50.1).
***
Sokrates s Menonem dospěli k tomu, „že zdatnost
je rozumovost (phronȇsin ara
phamen aretȇn einai, 89a3).“ Tu
se však Sokrates zarazil: „ale neuznali jsme to snad nesprávně (alla mȇ touto ou kalȏs hȏmologȇsamen;
89c5-6)?“ … – Menon: „K čemu hledíš (pros
ti blepȏn), že to odmítáš
(duscheraineis auto) a nevěříš (kai apisteis), že zdatnost je vědění (mȇ epistȇmȇ ȇi hȇ aretȇ;)?“ –
Sokrates: „Já ti to řeknu (Egȏ soi erȏ), Menone (ȏ Menȏn). Že by jí bylo
možné učit (to men gar didakton auto
einai), je-li vědění (eiper epistȇmȇ estin), to
neodvolávám (ouk anatithemai), jako
by to bylo nesprávné (mȇ ou kalȏs
legesthai); avšak já myslím, že ona není vědění, a ty uvaž, zdali
se ti bude zdát má pochybnost oprávněnou (hoti
de ouk estin epistȇmȇ, skepsai ean soi dokȏ eikotȏs
apistein). Řekni mi toto (tode
gar moi eipe): Jestliže lze kterékoli věci učit (ei estin didakton hotioun pragma), netoliko zdatnosti (mȇ monon aretȇ), není snad nutné (ouk anankaion), aby byli její učitelé a žáci (autou kai didaskalous kai mathȇtas einai;)? (89d1-8) … A
tedy zase naopak (Oukoun tounantion au),
jestliže by pro některou věc nebyli ani učitelé ani žáci (hou mȇte didaskaloi mȇte mathȇtai eien),
nedomýšleli bychom se o ní správně (kalȏs an
auto eikazontes eikazoimen), že jí nelze učit (mȇ didakton einai;)?“ –
Menon: „Tak jest (Esti tauta); ale
zdá se ti snad, že nejsou učitelé zdatnosti (all‘ aretȇs didaskaloi ou dokousi soi einai)?“ –
Sokrates: „Aspoň já, ačkoli jsem mnohokrát hledal (Pollakis g’oun zȇtȏn), zdali jsou
nějací její učitelé (ei tines eien autȇs
didaskaloi), přes všechno své úsilí je nemohu nalézti (panta poiȏn ou dunamai heurein). A
přece hledám spolu s mnoha jinými (kaitoi
meta pollȏn ge zȇtȏ), a to
nejvíce s těmi (kai toutȏn
malista), o kterých se domnívám (hous an oiȏmai), že jsou
v té věci nejzkušenější (empeirotatous
einai tou pragmatos). A hle, právě nyní (kai dȇ kai nun), Menone (ȏ Menȏn), jako
na zavolanou (eis kalon) si
k nám přisedl tuhle Anytos (hȇmin
Anutos hode parekathezeto), abychom mu dali podíl v tom
hledání (hȏi metadȏmen tȇs zȇtȇseȏs). A právem
bychom mu v něm dali podíl (eikotȏs d’au
metadoimen); vždyť tento Anytos (Anutos gar hode) je předně syn bohatého a moudrého otce (prȏton men esti patros plousiou te kai
sophou), Anthemióna (Anthemiȏnos), který
(hos) se nestal boháčem náhodou,
nýbrž si získal bohatství svou vlastní moudrostí a přičinlivostí (tȇi hautou sophiai ktȇsamenos
kai epimeleiai) … dále (epeita)
dobře vychoval a vzdělal tohoto svého syna (touton
eu ethrepsen kai epaideusen), jak se
zdá athénskému lidu (hȏs dokei
Athȇnaiȏn tȏi plȇthei) – aspoň ho volí na nejvyšší úřady (hairountai g’oun auton epi tas megistas
archas). Je tedy právo i povinnost (dikaion
dȇ) hledat spolu
s takovými muži učitele zdatnosti (meta
toioutȏn zȇtein aretȇs peri didaskalous), zdali
jsou (eit‘ eisin), či ne (eite mȇ), a
kteří (kai hoitines).“ (89e1-90b4).
Politická relevance této pasáže pro naše poznání
počátečního období obnovené demokracie je zřejmá. Stejně zřejmý je význam té
pasáže pro naše poznání Platona v té době, do níž je dialog dramaticky
zasazen. Dialog Menon lze totiž dramaticky
datovat velice přesně. Debra Nails píše: „The restoration of the democracy in
403 marks the earliest possible date since Anytus holds office (Obnovení
demokracie v roce 403 je tím nejrannějším možným datem, protože Anytus je
ve vládě.). Meno is visiting Athens from Thessaly (Menon je v Athénách na
návštěvě z Thessalie), and staying in Athens before leaving in March of
401 on the campaign against Artaxerxes led by Cyrus and reported in Xenophon’s Anabasis (a je v Athénách před tím,
než se v březnu roku 401 zůčastnil tažení Kyra proti Artaxerxovi, o němž
referuje Xenofon v Anabasi). I
favour a date later in the 403-402 period (Upřednostňuji datování ke konci
období 403-402) because the early days of the restoration were turbulent
(protože počáteční období obnovené demokracie bylo bouřlivé), with negotiations
towards a reconciliation agreement going well into 402 (a vyjednávání vedoucí
k dohodě o usmíření se táhla hluboko do roku 402), making it unlikely
Athens would have attracted many visitors right away (což činí
nepravděpodobným, že by Athény přitáhly mnoho návštěvníků hned zpočátku).“ (The People of Plato, A Prosopography of Plato and Other Socratics,
2002, str. 319)
Jak později ukážu, období, do něhož dialog spadá
dramaticky, je i obdobím, v němž byl napsán. To znamená, že z Menonu lze čerpat cenné informace o
Platonovi v období jeho života, kdy, jak píše v Sedmém dopise, „opět (palin
de) – sice už méně prudce (braduteron
men), ale přece – mě táhla touha po veřejné a politické činnosti (heilken de me homȏs hȇ peri to
prattein ta koina kai politika epithumia). Dělo se arci
i v té době, tak bouřlivé, mnoho věcí (ȇn oun kai en ekeinois hate tetaragmenois
polla gignomena), které by v leckom budily odpor (ha tis an duscheraneien), a nebylo divu
(kai ouden ti thaumaston ȇn), že u
některých občanů šla za onoho převratu msta nad některými nepřáteli trochu
příliš daleko (timȏrias
echthrȏn gignesthai tinȏn tisi
meizous en metabolais); přece však si počínali ti, kteří se
tehdy vrátili, s velikou mírností (kaitoi
pollȇi ge echrȇsanto hoi tote katelthontes epieikeiai).“
(325a7-b5, překlad F. Novotný).
Z toho, že Sokrates pokládá Anyta za muže, s nímž
člověk má právo a povinnost hledat, zda jsou nějací učitelé zdatnosti a
jsou-li, tak kteří, lze vidět, že Sokrates pokládá starost o morální zdatnost
občanů za prvořadou povinnost každého občana, především pak těch, kdo
v obci zastávají nejvyšší úřady. Protože dialog spadá do doby, kdy Platon
sám usiloval o to, být politicky činným, lze usoudit, že této věci přikládal
prvořadý politický význam. To, jak Sokrates o Anytovi mluví s Menonem
zároveň naznačuje, že Platon nepokládal Anyta za muže, který měl na to, aby byl
ve vedení státu. To se stane jasnějším v průběhu Sokratova rozhovoru
s Anytem. Nejprve se však podívejme, co o Anytovi víme z jiných
pramenů.
***
Aristoteles zmiňuje Anyta na dvou místech Athénské ústavy. Píše, že byl prvním, kdo
zavedl podplácení (to dekazein prȏtou
katadeixantos Anytou). Byl generálem, který měl ochránit
Pylos (v roce 409 B.C. OCD), Pylos
však ztratil; když byl kvůli tomu pohnán před soud, unikl odsouzení podplacením
soudců (dekasas to dikastȇrion
apephugen, 27.5). Po porážce Athén ve válce Peloponéské Anytos,
Archinos, Kleitofon, Formisios „a mnozí jiní“ pod vedením Theramena (proeistȇkei de malista Thȇramenȇs),
„usilovali o ústavu otců“ (tȇn
patrion politeian ezȇtoun). Spartský
generál Lysandros se však přiklonil k oligarchům, a „lid byl přinucen
zvolit oligarchii (ho dȇmos ȇnankasthȇ
cheirotomein tȇn oligarchian, 34.3)“.
Andokides se závěrem své obranné řeči O mystériích obrací o podporu
k Anytovi a několika dalším, „kteří vám již té největší zdatnosti (hoitines humin aretȇs ȇdȇ tȇs megistȇs), jíž
se o vaši většinu zasloužili (eis to plȇthos to
humeteron), podali důkaz prošlými zkouškami (elenchon edosan, I. 150).“ (Maidment v úvodu ke svému překladu
píše, že Andokides přednesl O mystériích
v roce 399 př.n.l.)
Xenofon ve svých Dějinách
Řecka Anyta jmenuje jen prostřednictvím Theramena, kterého Kritias obvinil
ze zrady na Třiceti a který na svou obranu uvádí: „a také jsem nepokládal za
správné (ouk au edokei moi) ani
odehnání do vyhnanství Thrasybula, ani Anyta, ani Alkibiada (oute Thrasuboulon oute Anuton oute Alkibiadȇn phugadeuein); věděl jsem, že by se tím opozice stala silnou (ȇidein gar hoti houtȏ ge to antipalon
ischuron esoito), jestliže lid dostane schopné vůdce (ei tȏi men plȇthei hȇgemones hikanoi prosgenȇsointo), a když by se
těm, kdo chtějí být vůdci, dostalo mnoho spolubojovníků (tois d‘ hȇgeisthai boulomenois summachoi polloi phanȇsointo
II.iii.42).“ Dále pak Senát vyzývá: „Podívejte se na to takto (hȏde episkepsasthe), zda si myslíte, zda
by si Thrasybulos (poteron oiesthe
Thrasuboulon) a Anytos (kai Anuton)
a ti ostatní vyhnanci (kai tous allous
phugadas) raději přáli, aby se tu dělo to, co já navrhuji (ha egȏ legȏ mallon an enthade boulesthai
gignesthai), nebo to, co tito tu [tj. Třicet pod vedením Kritia] provádějí
(ȇ ha houtoi prattousin;).“
(II.iii.44)
Lysias v řeči Proti Agoratovi
mluví o tom, že donašeč Agoratus se uchýlil do pevnosti Fylé, (kterou demokraté
dobyli za vedení Thrasybula v roce 404 a z níž se vydali
k dobytí Pirea a k vítězné bitvě nad vojskem Třiceti v roce
403). Tam ti, kteří byli odsouzeni do vyhnanství na podkladě jeho donášení,
ho hned chtěli popravit, zabránil jim v tom však Anytus, který byl
generálem, s tím, že nejsou v situaci, která by dovolovala mstít se na
nepřátelích: „Těmito slovy Anytus zapříčinil (tauta legȏn aitios egeneto), že Agoratus unikl smrti ve Fylé (tou apophygein touton epi Phulȇi);
musili být poslušni generála (anankȇ de
ȇn stratȇgou andros akroasthai), měli-li dosáhnout záchrany (eiper emellon sȏthȇsesthai, 13.78).“
Isokrates v řeči proti Kallimachovi zmiňuje, že „Thrasybulos a Anytos
(Thrasybulos kai Anutos), nejmocnější
mužové v obci (megiston men
dunamenoi e tȇi polei), kteří byli připraveni o velký majetek (pollȏn d‘ apesterȇmenoi chrȇmatȏn),
ačkoli vědí, kteří lidé jejich majetek zkonfiskovali (eidotes de tous apograpsantas), neodvažují se (ou tolmȏsi) je soudně stíhat (autois
dikas lanchanein) ani
se jim mstít (oude
mnȇsikakein), ale i když v jiných věcech zmohou víc, než všichni jiní
(all‘ ei kai peri tȏn allȏn mallon
heterȏn dunantai diaprattesthai), co se však týká věcí, kterých se smlouvy
týkají (all‘ oun peri ge tȏn en tais
sunthȇkais), považují za správné, aby se chovali stejně, jako ostatní (ison echein tois allois axiousin, 18.
23-4).“ Isokrates tu zdůrazňuje, že Thrasybulus a Anytus se neodvážili jednat
proti amnestii, jež nedovolovala stíhat žádného občana (krom členů Třiceti) za
nic z toho, čeho se kdo dopustil před vydáním amnestie. Norlin v ‚Úvodu‘ ke
svému vydání textu a překladu uvádí, že soudní proces, pro který Isokrates řeč
napsal, se konal krátce po vydání amnestie roku 403, tedy v roce 402.
Shodou okolností tedy v roce, do něhož spadá diskuse o zdatnosti vedená
mezi Menonem, Sokratem a Anytem zdramatizovaná Platonem v Menonu.
V Platonově Obraně Sokrata
Sokrates vykládá, co zapříčinilo obvinění proti němu, která jsou starého data.
Jednou z těch příčin bylo jeho zkoumání mužů, proslulých svou moudrostí,
zapříčiněné věštbou, kterou přinesl Chairefon z Delfské věštírny, podle
níž nikdo není moudřejší než Sokrates. Nejprve se tak obrátil na politiky, pak
na básníky, a nakonec na řemeslníky. K tomu pak dodává: „Z té příčiny (ek toutȏn) mě napadl i Melétos (kai Melȇtos moi epetheto) a Anytos (kai Anutos) a Lykón (kai Lukȏn), Melétos horše se na mne ve
jménu básníků (Melȇtos men huper tȏn
poiȇtȏn moi achthomenos), Anytos za řemeslníky (Anutos de huper tȏn dȇmiourgȏn) a politiky (kai tȏn politikȏn), Lykón za řečníky (Lukȏn de huper tȏn rȇtorȏn, 23e3-24a1; překlad z Platonovy Obrany Sokrata F. Novotný).“
Že Anytos požadoval Sokratovu smrt je jasné ze Sokratových slov, jimiž se
obrací k soudcům: „kdybyste mě nyní chtěli osvobodit (ei me nun humeis aphiete) a neuvěřili Anytovi (Anutȏi apistȇsantes), který řekl (hos ephȇ), že jsem buď vůbec neměl sem přijíti (ȇ tȇn archȇn ou dein eme deuro eiselthein),
nebo (ȇ) když už jsem přišel (epeidȇ eisȇlthon), že není možno (ouch hoion t‘ einai) mě neusmrtit (to mȇ apokteinai me); budu-li totiž osvobozen
– tak vám vykládal (legȏn pros humas hȏs
ei diapheuxoimȇn) –,budou všichni vaši synové docela zkaženi a budou
provádět ty věci, kterým Sokrates učí‘ (ȇdȇ
humȏn hoi hueis epitȇdeuontes ha Sȏkratȇs didaskei pantes pantapasi
diaphtharȇsontai, 29b9-c5).“
Shledán vinným, Sokrates prohlašuje, že pokud jde o Meletovu žalobu
„každému je jasné (panti dȇlon touto ge),
že kdyby byl nevystoupil Anytos a Lykon (hoti
ei mȇ anebȇ Anytos kai Lykon) s žalobou proti mně (katȇgorȇsontes emou), byl by musel
Meletos zaplatiti tisíc drachem (k’an
ȏphle chilias drachmas), protože by byl nedostal pátý díl hlasů (ou metalabȏn to pempton meros tȏn psȇphȏn,
36a8-b2).“
***
Svá slova k Menonovi „A hle, právě nyní … si k nám
přisedl tuhle Anytos, abychom mu dali podíl v tom hledání … [athénský lid]
ho volí na nejvyšší úřady. Je tedy právo i povinnost hledat spolu
s takovými muži učitele zdatnosti, zdali jsou, či ne, a kteří“ Sokrates zřejmě pronášel tak, aby
ho Anytos slyšel, protože svou diskusi s ním otevírá slovy: „Ty tedy,
Anyte, dej se do hledání s námi (su
oun hȇmin, ȏ Anute, suzȇtȇson), se
mnou (emoi te) a tuhle se svým hostem
Menonem (kai tȏi sautou
xenȏi Menȏni tȏide), kdo jsou asi
učitelé v tom oboru (peri toutou tou
pragmatos tines an eien didaskaloi). A podívej se na to takto (hȏde de skepsai): kdybychom
chtěli (ei bouloimetha), aby se tuhle
Menon stal dobrým lékařem (Menȏna tonde
agathon iatron genesthai), ke kterým učitelům bychom ho posílali
(para tinas an auton pempoimen
didaskalous;)? Ne snad k lékařům (ou
para tous iatrous;)?“ – Anytos: „Ovšemže (Panu ge).“ (90b4-c3) Sokrates upřesňuje: „Myslíme nepochybně to (tode legomen), že bychom rozumně
jednali, kdybychom ho spíše posílali k těm, kteří se zaměstnávají tím
uměním (hoti para toutous pempontes auton
sȏphronoimen an, tous antipoioumenous te tȇs technȇs mallon), nežli
k těm, kteří se jím nezaměstnávají (ȇ tous mȇ), a
k těm, kteří si právě tím vydělávají mzdu (kai tous misthon prattomenous ep autȏi toutȏi), veřejně se
nabídnuvše za učitele každého (apophȇnantas
hautous didaskalous), kdo chce k nim chodit a učit se (tou boulomenou ienai te kai manthanein;).
Zdalipak bychom k nim neposílali správně, když bychom přihlédli
k těmto okolnostem (ar‘ ou pros
tauta blepontes kalȏs an pempoimen;)?“ – Anytus:
„Ano (Nai).“ (90c11-d6)
Sokrates věc dále rozvádí: „Nuže není to stejně tak i
s pískáním na aulos a s ostatními obory (Oukoun peri aulȇseȏs kai tȏn allȏn ta auta tauta;)? Byl
by velký nerozum (pollȇ anoia
esti), kdybychom si přáli udělat někoho pištcem (boulomenous aulȇtȇn tina
poiȇsai) a přitom ho
nechtěli posílat k těm, kteří slibují, že vyučí tomu umění, a vydělávají
si tím mzdu (para men tous
hupischnoumenous didaxein tȇn technȇn kai misthon prattomenous mȇ
ethelein pempein), nýbrž chtěli obtěžovat některé jiné (allois de tisin pragmata parechein),
hledajíce učení u těch (zȇtounta
manthanein para toutȏn), kteří se ani
nevydávají za učitele (hoi mȇte
prospoiountai didaskaloi einai), ani nemají žádného žáka v té
nauce (mȇt‘ estin autois mathȇtȇs oudeis
toutou tou mathȇmatos), které by se u
nich podle našeho rozhodnutí měl učit ten (ho
hȇmeis axioumen manthanein par‘ autȏn), koho
bychom k nim posílali (hon an pempȏmen). Nezdá
se ti, že by to byl velký nedostatek soudnosti (ou pollȇ soi dokei alogia einai;)?“ –
Anytos: „Při Diovi (Nai ma Dia),
zajisté (emoige), a k tomu
nevědomost (kai amathia ge pros).“ (90d7-e9)
Tímto předběžným rozhovorem Sokrates Anyta připravil, aby se společně mohli poradit: „Správně díš (Kalȏs legeis). Nyní tedy je
volno, aby ses společně se mnou radil zde o tomto našem hostu Menonovi (nun toinun exesti se met‘ emou koinȇi
bouleuesthai peri tou xenou toutoui Menȏnos). On totiž (houtos gar), Anyte (ȏ Anute), již
dávno mi říká (palai legei pros me),
že touží po té moudrosti (hoti epithumei
tautȇs tȇs sophias) a zdatnosti (kai aretȇs), kterou lidé (hȇi hoi anthrȏpoi) dobře
spravují své domácnosti i obce (tas te
oikias kai tas poleis kalȏs dioikousin), kterou ctí
své rodiče (kai tous goneas tous hautȏn
therapeuousin) a kterou dovedou přijmouti u sebe spoluobčany i cizince
a také se s nimi rozloučit (kai
politas kai xenous hupodexasthai te kai apopempsai epistantai) tak, jak je
důstojno řádného muže (axiȏs andros
agathou). O této zdatnosti tedy uvažuj (tautȇn oun tȇn aretȇn skopei), ke kterým
učitelům bychom ho správně posílali (para
tinas an pempontes auton orthȏs pempoimen). Či je snad
podle úvahy právě vyslovené zřejmo (ȇ dȇlon dȇ kata ton arti logon), že k těm
(hoti para toutous), kteří slibují (tous hupischnoumenous), že budou učiteli
zdatnosti (aretȇs
didaskalous einai), a kteří veřejně nabídli své služby každému z Hellȇnů (kai apophȇnantas hautous koinous tȏn Hellȇnȏn), kdo
by se chtěl učit (tȏi
boulomenȏi manthanein), za stanovený
a vybíraný plat (misthon toutou
taxamenous te kai prattomenous;)?“ – Anytos: „A které to myslíš (Kai tinas legeis toutous), Sokrate (ȏ Sȏkrates)?“ –
Sokrates: „Víš přece i ty (Oistha dȇpou kai
su), že to jsou ti (hoti houtoi eisin),
kterým lidé říkají sofisté (hous hoi
anthrȏpoi kalousin sophistas).“ –
Anytos: „U Héraklea (Hȇrakleis),
nevyslovuj to jméno (euphȇmei),
Sokrate (ȏ Sȏkrates)! Kéž nikoho
z mých příbuzných (mȇdena tȏn g‘ emȏn mȇte oikeiȏn) a
přátel (mȇte philȏn), ani domácího (mȇte aston) ani cizince,
nepojme taková šílenost (mȇte
xenon, toiautȇ mania laboi), aby
k nim šel a dal se mrzce zkazit (hȏste para
toutous elthonta lȏbȇthȇnai), neboť oni
jsou zřejmá zkáza (epei houtoi ge phanera
esti lȏbȇ te) a zhouba (kai diaphthora) těch, kdo se s nimi
stýkají (tȏn sungignomenȏn).“
(90e10-91c5)
Hned z počátku dialogu, když prohlásil, že neví, co
zdatnost je, Sokrates rovněž prohlásil, se dosud nesetkal s nikým, kdo by
to věděl. Protože hned na to přišel rozhovor na Gorgia, Menonova učitele a
jednoho z nejvýznamnějších sofistů, a protože Menon následuje po Hippiovi
Větším a Menším, v nichž
Platon ukázal, oč hlubší bylo Sokratovo poznání, jakkoliv zakotvené v
nevědění, než okázalá moudrost Hippia, tohoto prominentního sofisty, lze se domnívat,
že mezi těmi, kdo podle jeho názoru nevědí, co je zdatnost, Sokrates měl na
mysli též sofisty. Co tedy odpoví na Anytovo příkré posouzení sofistů?
Sokrates: „Jak to (Pȏs legeis),
Anyte (ȏ Anute;)? Tedy tito jediní (houtoi ara monoi) z těch, kteří si
osobují umění dělat něco dobrého (tȏn
antipoioumenȏn ti epistasthai euergetein), tolik se liší od ostatních (tosouton tȏn allȏn diapherousin), že
netoliko neprospívají (hoson ou monon ou
ȏphelousin), jako ti ostatní (hȏsper
hoi alloi), tomu, cokoli jim někdo svěří (hoti an tis autois paradȏi), nýbrž naopak ještě to kazí (alla kai to enantion diaphtheirousin;)?
A za to se odvažují veřejně brát peníze (kai
toutȏn phanerȏs chrȇmata axiousi prattesthai;)? To tedy ti nijak nemohu
uvěřit (egȏ men ouk echȏ hopȏs soi
pisteusȏ); vždyť vím (oida gar),
že jediný Protagoras (andra hena
Prȏtagoran) získal z této moudrosti více peněz (pleiȏ chrȇmata ktȇsamenon apo tautȇs tȇs sophias) nežli Feidias (ȇ Pheidian te), který dělal tak krásné
práce (hos houtȏ periphanȏs kala erga
ȇrgazeto), a nežli deset jiných sochařů (kai allous deka tȏn andriantopoiȏn). To by byl přece div divoucí,
co říkáš (kaitoi teras legeis):
ševci, spravující staré střevíce, a krejčí, látající pláště (ei hoi men hupodȇmata ergazomenoi ta palaia
kai ta himatia exakoumenoi), by nemohli zůstat nepozorováni ani třicet dní
(ouk an dunainto lathein triakonth‘
hȇmeras), kdyby odváděli pláště a střevíce v horším stavu, nežli je
přijali (mochthȇrotera apodidontes ȇ
parelabon ta himatia te kai hupodȇmata), nýbrž kdyby dělali takové věci (all‘ ei tauta poioien), brzy by zemřeli
hladem (tachu an tȏi limȏi apothanoien),
ale Protagoras podle tvé řeči zůstával nepozorován celému Řecku (Prȏtagoras de ara holȇn tȇn Hellada
elanthanen) po více než čtyřicet let, když kazil své žáky a propouštěl je
v horším stavu nežli je přijímal (diaphtheirȏn
tous sungignomenous kai mochthȇroterous apopempȏn ȇ parelaben pleon ȇ
tettarakonta etȇ) – zemřel totiž, jak myslím, ve věku skoro sedmdesáti let
(oimai gar auton apothanein engus kai
hebdomȇkonta etȇ gegonota), byv čtyřicet let činný ve svém povolání (tettarakonta de en tȇi technȇi onta) – a
po všechen ten čas (kai en hapanti tȏi
chronȏi toutȏi) až do dnešního dne (eti
eis tȇn hȇmeran tautȇni) nic neztratil ze své slávy (eudokimȏn ouden pepautai); a netoliko Protagoras (kai ou monon Prȏtagoras), nýbrž i velmi
mnoho jiných (alla kai alloi pampolloi),
někteří v době před ním (hoi men
proteron gegonotes ekeinou), jiní ještě dosud žijící (hoi de kai nun eti ontes). Zdalipak si tedy máme myslit, že klamali
a kazili, jak ty tvrdíš, mladé lidi vědomě (poteron
oun dȇ phȏmen kata ton son logon eidotas autous exapatan kai lȏbasthai tous
neous) či že o tom ani sami nevěděli (ȇ
lelȇthenai kai heautous;)? A odvážíme se přičítat takovou šílenost těm (kai houtȏ mainesthai axiȏsomen toutous),
které někteří prohlašují za nejmoudřejší z lidí (hous enioi phasi sophȏtatous anthrȏpȏn einai;)?“ – Anytos: „Jsou
daleci toho, Sokrate, aby šíleli (pollou
ge deousi mainesthai, ȏ Sȏkrates); naopak mnohem více šílejí ti mladí lidé,
kteří jim dávají peníze (alla polu mallon
hoi toutois didontes argurion tȏn neȏn), a nad ty ještě více ti (toutȏn d‘ eti mallon), kteří jim mladé
lidi svěřují (hoi toutois epitrepontes),
příbuzní (hoi prosȇkontes), avšak
daleko nejvíce ze všech obce (polu de
malista pantȏn hai poleis), že je nechávají vcházeti (eȏsai autous eisaphikneistha) a nevyhánějí jich (kai ouk exelaunousai), když se někdo
pokouší něco takového dělat, ať to je cizinec nebo domácí (eite tis xenos epicheirei toiouton ti poiein eite astos).“ –
Sokrates: „Ukřivdil ti snad, Anyte, některý z těch sofistů (Poteron de, ȏ Anute, ȇdikȇke tis se tȏn
sophistȏn), či proč jsi na ně tak zlý (ȇ
ti houtȏs autois chalepos ei;)?“ – Anytos: „Při Diovi, já jsem se ještě
nikdy s žádným z nich nestýkal (Oude
ma Dia egȏge sungegona pȏpote autȏn oudeni) a také bych to nedovolil nikomu
jinému ze svých blízkých (oud‘ an easaimi
tȏn emȏn oudena).“ – Sokrates: „Tedy ze své zkušenosti vůbec neznáš těch
mužů (Apeiros ar‘ ei pantapasi tȏn
andrȏn;)?“ – Anytos: „A kéž jich nepoznám (Kai eiȇn ge).“ – Sokrates: „Jak tedy (Pȏs oun an), můj drahý (ȏ
daimonie), můžeš vědět o této věci (eideiȇs
peri toutou tou pragmatos), zdali má v sobě něco dobrého (eite ti agathon echei en hautȏi) či
špatného (eite phlauron), když ji ze
své zkušenosti vůbec neznáš (hou
pantapasin apeiros eiȇs;)?“ – Anytos: „Snadno (Raidiȏs); o nich aspoň jistě vím (toutous g’oun oida), jací jsou (hoi
eisin), ať je tedy ze své zkušenosti neznám nebo znám (eit‘ oun apeiros autȏn eimi eite mȇ).“ – Sokrates: „To jsi asi
nějaký věštec (Mantis ei isȏs), Anyte
(ȏ Anute); neboť jak jinak bys o nich
věděl (epei hopȏs ge allȏs oistha toutȏn
peri)? Tomu bych se podle toho, co sám říkáš, divil (ex hȏn autos legeis thaumazoim‘ an). Ale to jsme nehledali, kdo
jsou ti (alla ou toutous epizȇtoumen
tines eisin), u kterých by se Menon zkazil, kdyby k nim přišel (par‘ hous an Menȏn aphikomenos mochthȇros
genoito) – dejme tomu, chceš-li, že to jsou sofisté (houtoi men gar, ei su boulei, estȏn hoi sophistai) – ale uveď nám
ty jiné (alla dȇ ekeinous eipe hȇmin)
a prokaž dobrodiní tomu příteli vaší rodiny tím (kai ton patrikon tonde hetairon euergetȇson), že mu povíš (phrasas autȏi), ke kterým učitelům by
měl přijít (para tinas aphikomenos en
tosautȇi polei), aby vynikl v té zdatnosti, o níž jsem já právě
vyložil (tȇn aretȇn hȇn nundȇ egȏ
diȇlthon genoit‘ an axios logou).“ – Anytos: „Proč jsi mu to nepověděl ty (Ti de autȏi ou su ephrasas;)?“ –
Sokrates: „Však já jsem uvedl, které jsem pokládal za učitele těchto věcí (All‘ hous egȏ ȏimȇn didaskalous toutȏn einai, eipon), ale dohromady na mé
řeči nic není (alla tunchanȏ ouden legȏn),
jak ty tvrdíš (hȏs su phȇis); a snad
máš pravdu (kai isȏs ti legeis). Nuže
teď je na tobě (alla su dȇ en tȏi merei),
abys mu řekl (autȏi eipe), ke kterým
z Athéňanů má jít (para tinas elthȇi
Athȇnaiȏn); pověz jméno (eipe onoma),
čí chceš (hotou boulei).“ (91c6-92e2)
***
Na okraj svého Oxfordského vydání Platona jsem si napsal Bluckovu poznámku
k Sokratovu ȏimȇn: „Ironical, of course“ („Ironicky řečeno, samozřejmě“); asi
jsem s ním souhlasil. Jak se však nyní celou tou pasáží zabývám podrobně,
tu mě sám způsob, jak tak Novotného překlad stínuji originálem, nutí
k hlubšímu zamyšlení. Sokrates mluví k Anytovi. Kde je tu místo pro ironii?
Je třeba vidět jako ironickou celou pasáž, jíž Sokrates reaguje na Anytovo
příkré odsouzení sofistů jakožto těch, kdo kazí ty, kdo s nimi přijdou do
styku, pasáž, kterou Sokrates otevírá slovy „To tedy ti nijak nemohu uvěřit“?
Ale i v nejbližším kontextu, v němž Sokratovo ȏimȇn stojí, ironické
pochopení tohoto Sokratova „domníval jsem se“ [Novotného „které jsem pokládal“]
ruší smysl toho,
co Sokrates říká: „ale dohromady na mé řeči nic není, jak ty tvrdíš; a snad máš
pravdu.“ Lepší je nebrat Sokrata za slovo, když tu pronáší své ȏimȇn,
respektive, vzít to pouze jako výraz vystihující to, co Sokrates na Anytovo
příkré odsouzení sofistů odpovídá. Též tu myslím stojí za zamyšlení pasáž
z Theaiteta, dialogu který se
dramaticky odehrává jako Sokratovo zastavení na cestě k Archontu Králi,
kam je předvolán, aby se seznámil s žalobou, kterou proti němu vznesl
Meletos. Sokrates chce mladičkého Theaiteta podrobit svému maieutickému
(porodnickému) umění a vysvětluje, jaký prospěch z něho mají ti, kdo jsou
myšlenkami těhotní, a jeho umění se podrobí. Při té příležitosti poznamenává:
„Ti, kteří se mi nezdají být těhotní (hoi
an mȇ doxȏsi moi enkumones einai), protože vím, že mě vůbec nepotřebují (gnous hoti ouden emou deontai), velice
ochotně je uvádím k jiným (panu eumenȏs
promnȏmai), a díky bohu dostatečně dobře odhaduji (kai, sun theȏi eipein panu hikanȏs topazȏ) kdo by jim byl prospěšný
(hois an sungenomenoi onainto);
z nichž mnohé jsem předal Prodikovi [významnému sofistovi] (hȏn pollous men exedȏka Prodikȏi), mnohé
jiným moudrým a bohumilým mužům (pollous
de allois sophois te kai thespesiois andrasi, 151b2-6, překlad je můj,
protože Novotného překlad Theaitetu
nevlastním).“
***
Na Sokratovu výzvu, aby Anytos pověděl, ke komu z Athéňanů by měl jít,
aby se naučil občanské a morální zdatnosti, tak jak o ní Sokrates mluvil,
Anytos odpověděl: „Vždyť s kterýmkoli se setká ze slušných Athéňanů (hotȏi gar
an entuchȇi Athȇnaiȏn tȏn kalȏn
k‘agathȏn), každý ho učiní lepším nežli ti sofisté (oudeis estin hos ou beltiȏ auton poiȇsei ȇ
hoi sophistai), jen když bude chtít poslouchat (eanper ethelȇi peithesthai).“ – Sokrates: „Zdalipak se tito slušní
lidé (Poteron de houtoi hoi kaloi
k‘agathoi) stali takovými sami od sebe (apo
tou automatou egenonto toioutoi), a ačkoli se u nikoho nevyučili (par‘ oudenou mathontes), přece jsou
s to učit jiné těm věcem (homȏs
mentoi allous didaskein hoioi te ontes), kterým se sami nenaučili (ha autoi ouk emathon;)?“ – Anytos: „I o
těch já soudím (Kai toutous egȏ axiȏ),
že se naučili od dřívějších (para tȏn
proterȏn mathein), kteří byli slušní (ontȏn
kalȏn k‘agathȏn); či se ti nezdá, že v této obci bylo mnoho zdatných
mužů (ȇ ou dokousi soi polloi kai agathoi
gegonenai en tȇide tȇi polei andres;)?“ – Sokrates: „Mně se zdá Anyte, i že
tu jsou muži zdatní ve spravování obecných věcí (Emoige, ȏ Anute, kai einai dokousin enthade agathoi ta politika) i
že jich tu bylo ne méně (kai gegonenai
eti ouch hȇtton), než jich jest (ȇ
einai); ale byli snad také dobrými učiteli (alla mȏn kai didaskaloi gegonasin) své zdatnosti (tȇs hautȏn aretȇs;)? To je totiž (touto gar estin), o čem právě mluvíme (peri hou ho logos hȇmin tunchanei ȏn) …
zdali lze vlastnosti učit (ei didakton
estin aretȇ), to již dávno zkoumáme (palai
skopoumen).“ (92e3-93b1)
A tak Sokrates navrhuje: „Nuže tedy uvažuj takto (Hȏde oun skopei), vycházeje ze své myšlenky (ek tou sautou logou): o Themistokleovi bys nemyslil, že byl zdatný
muž (Themistoklea ouk agathon an phaiȇs
andra gegonenai)?“ – Anytos: „Zajisté (Egȏge),
ze všech nejvíce (pantȏn ge malista).“
[Novotný poznamenává: „Themistokles byl vynikající athénskýž politik a
vojevůdce za válek Řeků s Peršany; vítězství athénského loďstva u Salaminy
r. 480 bylo z velké části jeho zásluhou.“] – Sokrates: „A jestliže byl
někdo jiný učitelem své vlastní zdatnosti, že také on byl dobrým učitelem (Oukoun kai didaskalon agathon, eiper tis
allos tȇs hautou aretȇs didaskalos ȇn, k’akeinon einai;)?“ – Anytos:
„Myslím, že ano (Oimai egȏge), aspoň
jestliže chtěl (ei ebouleto ge).“ –
Sokrates: „Ale nebyl by snad chtěl, myslíš, aby se někteří jiní stali slušnými
(All‘, oiei, ouk an eboulȇthȇ allous te
tinas kalous k’agathous genesthai), a nejvíce snad jeho vlastní syn? (malista de pou ton huon ton hautou; 93b6-c8)
… slyšel jsi již od někoho, mladého nebo starého, že se Kleofantos, syn
Themistokleův, stal mužem zdatným a moudrým v tom, v čem byl zdatný a
moudrý jeho otec (hȏs Kleophantos ho
Themistokleous anȇr agathos kai sophos egeneto haper ho patȇr hautou, ȇdȇ tou
akȇkoas ȇ neȏterou ȇ presbuterou;)?“ – Anytos: „To jistě ne (Ou dȇta).“ (93e2-5) A tak Sokrates
obrací pozornost na dalšího velkého muže Athén, Aristida, pak na Periklea a
nakonec na Thukydida. Jak Anytos musí přiznat, žádný z nich svého syna –
v případě Periklea a Thukydida své syny – nenaučil zdatnosti, v níž
sám vynikal. Sokrates uzavírá: „Ale (alla
gar), příteli Anyte (ȏ hetaire Anute),
snad přece nelze zdatnosti učit (mȇ ouk
ȇi didakton aretȇ).“ – Anytos: „Sokrate (ȏ Sȏkrates), zdá se mi, že lehkomyslně pomlouváš lidi (raidiȏs moi dokeis kakȏs legein anthrȏpous).
Tu bych ti já poradil (egȏ men oun an soi
sumbouleusaimi), chceš-li mě poslouchat (ei etheleis moi peithesthai), aby ses měl na pozoru (eulabeisthai); neboť snad je i
v jiné obci snazší dělat lidem zle než dobře (hȏs isȏs men kai en allȇi polei raion estin kakȏs poiein anthrȏpous ȇ
eu), avšak v této zvláště (en
tȇide de kai panu); myslím, že i ty sám to víš (oimai de se kai auton eidenai).“ (94e2-95a1) Anytos bude další
rozhovor sledovat mlčky.
Sokrates: „Menone (Ȏ Menȏn),
Anytos, jak se mi zdá, se zlobí (Anutos
men moi dokei chalepainein), a nic se nedivím (kai ouden thaumazȏ); neboť za prvé se domnívá, že já ty muže
pomlouvám (oietai gar me prȏton men
kakȇgorein toutous tous andras), a potom si myslí (epeita hȇgeitai), že i sám je jeden z nich (kai autos einai heis toutȏn). Ale
jestliže někdy pozná, jaká věc to je pomlouvati (all‘ houtos men ean pote gnȏi hoion estin to kakȏs legein),
přestane se zlobit (pausetai chalepainein);
nyní to neví (nun de agnoei); ty však
mi řekni (su de moi eipe): nejsou i u
vás slušní muži (ou kai par humin eisin
kaloi k’agathoi andres;)?“ – Menon: „Ovšemže (Panu ge).“– Sokrates: „Nuže (Ti
oun;), jsou ochotni nabízeti se za učitele (ethelousin houtoi parechein hautous didaskalous) mladým lidem (tois neois) a říkati o sobě (kai homologein), že jsou učiteli (didaskaloi te einai) a že lze zdatnosti
učit (kai didakton aretȇn;)? – Menon: „Při Diovi, nikoli (Ou ma ton Dia), Sokrate (ȏ Sȏkrates), nýbrž jednou bys od nich
slyšel (alla tote men an autȏn akousais),
že jí lze učiti (hȏs didakton), a
jindy (tote de), že ne (hȏs ou).“ – Sokrates: „Máme je tedy
pokládati za učitele (Phȏmen oun toutous
didaskalous einai) této věci (toutou
tou pragmatos), když nemají ani o tom souhlasného mínění (hois mȇde auto touto homologeitai;)?“ –
Menon: „Mně se zdá, Sokrate, že ne (Ou
moi dokei, ȏ Sȏkrates).“ – Sokrates: „Nuže co tedy (Ti de dȇ;)? Tito sofisté (hoi
sophistai soi houtoi), kteří jediní tu činnost veřejně ohlašují (hoiper monoi epangellontai), jsou podle
tvého zdání učiteli zdatnosti (dokousi
didaskaloi einai aretȇs;)?“ – Menon: „Však u Gorgia, Sokrate, se nejvíce
obdivuji tomu (Kai Gorgiou malista, ȏ
Sȏkrates, tauta agamai), že bys od něho nikdy neslyšel to slibovat (hoti ouk an pote autou touto akousais
hupischnoumenou), nýbrž i ostatním se vysmívá (alla kai tȏn allȏn katagelai), kdykoli uslyší (hotan akousȇi), že to slibují (hupischnoumenȏn);
ale míní, že je třeba dělat žáky dobrými řečníky (alla legein oietai dein poiein deinous).“ – Sokrates: „Tedy ani
tobě se nezdá (Oud‘ ara soi dokousin),
že sofisté jsou učiteli (hoi sophistai
didaskaloi einai;)?“ – Menon: „Nedovedu říci (Ouk echȏ legein), Sokrate (ȏ
Sȏkrates). Jsem na tom totiž právě tak jako většina lidí (kai gar autos hoper hoi polloi pepontha):
někdy se mi zdá, že jsou (tote men moi
dokousin), jindy zase, že nejsou (tote
de ou).“ (95a2-c8)
Sokrates poznamenává: „Víš-li pak (Oistha
de), že se o tom zdá netoliko tobě a ostatním politikům (hoti ou monon soi te kai tois allois tois
politikois touto dokei), hned že tomu lze učit (tote men einai didakton), hned zase, že ne (tote d’ou), nýbrž že totéž tvrdí i básník Theognis (alla kai Theognin ton poiȇtȇn oisth‘ hoti
t’auta tauta legei; 95c9-d1)?“ [Novotný poznamenává k Theognidovi:
„Megarský básník kolem r. 500 př. Kr.; ve svých skladbách hlásal elegickým distichem
zásady aristokratické mravouky.“] Sokrates cituje Theognisovy verše a pak se
táže: „Nuže můžeš říci (Echeis oun eipein)
o některé jiné věci (allou hotououn
pragmatos), že ti, kteří se vydávají za její učitele (hou hoi men phaskontes didaskaloi einai), netoliko nejsou od jiných
uznáváni za učitele (ouch hopȏs allȏn
didaskaloi homologousi einai „netoliko nejsou uznáváni za učitele jiných“),
nýbrž se o nich soudí, že ji ani sami neumějí (all‘ oude autoi epistasthai) a že jsou naopak chatrní právě
v té věci (alla ponȇroi einai peri
auto touto to pragma), za jejíž učitele se vydávají (hou phasi didaskaloi einai;)? A naopak, že lidé uznávaní za slušné (hoi de homologoumenoi kaloi k’agathoi einai)
jednou o ní říkají, že jí lze učit (tote
men phasin auto didakton einai), a jindy, že ne (tote de ou;)? Tedy pokládal bys lidi takto zmatené v názoru na
kteroukoli věc za povolané učitele (tous
oun houtȏ tetaragmenous peri hotououn phaiȇs an su kuriȏs didaskalous einai;)?“
– Menon: „Při Diovi (Ma Di‘), jistě
ne (ouk egȏge).“ (96a6-b5)
A tak se Sokrates ptá: „Zdatnosti tedy asi nelze učiti (Aretȇ ara ouk an eiȇ didakton;)?“ –
Menon: „Podobá se, že ne (Ouk eoiken),
ač je-li naše úvaha správná (eiper orthȏs
hȇmeis eskemmetha). Proto se také ovšem s podivem ptám (hȏste kai thaumazȏ dȇ), zdali snad vůbec
ani nejsou (poteron pote oud eisin) zdatní
muži (agathoi andres), či jaký by asi
byl způsob (ȇ tis an eiȇ tropos),
kterým by zdatní vznikali (tȇs geneseȏs
agathȏn gignomenȏn).“ (96c10-d4) Sokrates odpovídá, „že nám až směšně ušlo
(hȏs hȇmas elathen katagelastȏs), že
lidé vykonávají správně a dobře své věci ne jedině za vůdcovství vědění (hoti ou monon epistȇms hȇgoumenȇs orthȏs te
kai eu tois anthrȏpois prattetai ta pragmata, 96e2-4)“, že „pokud asi bude
člověk mít správné mínění (heȏs g‘ an pou
orthȇn doxan echȇi) o věcech, o kterých má druhý vědění (peri hȏn ho heteros epistȇmȇn), nebude o
nic horším vůdcem (ouden cheirȏn hȇgemȏn
estai), ač dosahuje pravdy jen domněnkou (oiomenos men alȇthȇ, phronȏn de mȇ), nežli ten, kdo jedná rozumově
(tou touto phronountos, 97b5-7).“
Menon: „Proto se divím (hȏste thaumazȏ),
Sokrate (ȏ Sȏkrates), když tomu tak
jest (toutou houtȏs echontos), že se
vůbec vědění přikládá větší cena než správnému mínění (hoti dȇ pote polu timiȏtera hȇ epistȇmȇ tȇs orthȇs doxȇs) a proč je
jedno různé od druhého (kai di‘ hoti to
men heteron, to de heteron estin autȏn, 97c11-d3).“ Sokrates vysvětluje:
„Pravdivá mínění (doxai hai alȇtheis),
pokud zůstávají (hoson men an chronon
paramenȏsin), jsou krásná věc (kalon
to chrȇma) a způsobují všechno dobré (kai
pant‘ agatha ergazontai); avšak dlouho nechtějí zůstávat (polun de chronon ouk ethelousi paramenein),
nýbrž unikají z duše člověka (alla
drapeteouousin ek tȇs psuchȇs tou anthrȏpou), takže nemají velkou cenu (hȏste ou pollou axiai eisin), dokud je někdo nesváže (heȏs
an tis autas dȇsȇi) rozumovým
výkladem příčiny (aitias logismȏi). To pak jest vzpomínání (touto d’estin anamnȇsis), jak jsme v dřívější úvaze uznali (hȏs
en tois prosthen hȇmin hȏmologȇtai). Ale když jsou svázána (epeidan de dethȏsin), nejprve se stávají
věděními (prȏton men epistȇmȇ gignontai)
a potom trvalými (epeita monimoi,
97e6-98a6).“
Na okraj svého oxfordského vydání Platona jsem si zaznamenal Bluckovu
poznámku k větě, kterou jsem zvýraznil: „No mention has been made earlier,
at least in so many words, of an aitias
logismos, but this reference is clearly to 85c9-d1.“ – „Žádná zmínka nebyla
dříve učiněna, aspoň ne slovy, o aitias
logismos. Tento odkaz je však jasně k 85c9-d1.“ Podívejme se tedy, o čem je
v 85c9-d1 řeč. Sokrates tu poznamenává k tomu, jak Menonův hoch, jeden
z jeho domácích otroků, veden Sokratovým tázáním, dospěl „rozpomínáním“
k řešení dané geometrické úlohy: „A nyní v něm tato mínění právě
vyvstala jako sen (Kai nun men ge autȏi
hȏsper onar anakekinȇntai hai doxai hautai); jestliže však se ho bude někdo
tázat na tyto věci mnohokrát (ei de auton
tis anerȇsetai pollakis ta auta tauta) a mnohými způsoby (kai pollachȇi), můžeš být jist, že se
nakonec každému vyrovná důkladným věděním o těchto věcech (oisth‘ hoti teleutȏn oudenos hȇtton akribȏs epistȇsetai peri toutȏn).“
Rozdíl mezi tázáním, které podněcuje transcendentní „vzpomínání“, o němž
Sokrates mluvil v pasáži, ke které nyní poukazuje, a rozumovým výkladem
příčiny (aitias logismȏi), o kterém
nyní mluví, je zřejmý. Přes pasáž 85c9-d1 v Menonu tu
Platon poukazuje k Faidru, kde
Ideje jsou ukázány jako příčiny – jen ty duše, které viděly před svou inkarnací
Ideje mohou být inkarnovány v lidském těle, protože pouze ono nahlédnutí
Idejí umožňuje lidskou řeč (Faidros
249b-c) –, které veškeré poznání zakládají.
Po tomto zaměření pohledu k Faidru,
kde Platon v druhé řeči o lásce Sokrata nechal nevědění překročit a do
říše Idejí mysl povznést, se Sokrates v Menonu ke svému nevědění vrací: „Ale ovšem i já to mluvím ne tak,
že bych to věděl (Kai mȇn kai egȏ hȏs ouk
eidȏs legȏ), nýbrž z domněnky (alla
eikazȏn); že však je správné mínění a vědění něco rozdílného (hoti de estin ti alloion orthȇ doxa kai
epistȇmȇ), to, zdá se mi, naprosto není má domněnka (ou panu moi dokȏ touto eikazein), nýbrž jestliže bych vůbec o něčem
tvrdil, že to vím (all‘ eiper ti allo
phaiȇn an eidenai) – a tvrdil bych to o málo věcech (oliga d‘ an phaiȇn) – tu bych i toto pokládal za jednu z těch
věcí (hen d’oun kai touto ekeinȏn theiȇn
an), které vím (hȏn oida).“ –
Menon: „A mluvíš správně, Sokrate (Kai
orthȏs ge, ȏ Sȏkrates, legeis).“ (98b1-6)
Nevědění, k němuž se tu Sokrates vrací, však není nevědění, jež Platon
s úsměvem odmítl závěrem Charmidu
a s nímž zápasil v Hippii
Větším, v Lysidu, v Kleitofonu a Hippii Menším. Dialog Menon
ukazuje, že Sokrates v rozhovoru s Menonem a Anytem našel způsob, jak
své nevědění pozitivně zapojit do Platonova filozofického a politického usilování,
což Platon ve svém dialogu skvěle rozehrál.
***
Sokrates: „Tedy správné mínění nebude pro praktické jednání nic horšího ani
méně prospěšné nežli vědění (Ouden ara
orthȇ doxa epistȇmȇs cheiron oude hȇtton ȏphelimȇ estai eis tas praxeis), a
tak ani muž (oude anȇr), který má
správné mínění (ho echȏn orthȇn doxan),
proti tomu, který má vědění (ȇ ho
epistȇmȇn, 98c1-3).“ Sokrates tu otevírá pohled na zdatnost jakožto
vlastnost založenou ne na poznání nýbrž na správném mínění. Co ho k tomu
vede, jsou tři postřehy: 1. V obcích jsou kaloi k’agathoi („krásní a dobří“), lidé slušní, jak tuto charakteristiku člověka, který je zdatný, překládá
Novotný. 2. Zdatnost není vědění, protože ji nelze učit. 3. Ty, které lze
charakterizovat jako kaloi k’agathoi,
nejsou takovými díky svému vědění, nýbrž díky správnému mínění.
Sokrates: „Když by tedy (Epeidȇ
toinun) muži byli zdatní a obcím prospěšní, pokud takoví jsou, netoliko skrze vědění (ou monon di‘ epistȇmȇn agathoi andres an eien kai ȏphelimoi tais
polesin, eiper eien), nýbrž i
skrze správné mínění (alla kai di‘ orthȇn
doxan …, 98c8-10“
Znovu a znovu tu Platon jakožto základní kritérium zdatnosti zdůrazňuje
prospěšnost obcím. Tuto skutečnost plně doceníme, když si uvědomíme, že Platon Menon psal v době nově restaurované
demokracie. Zároveň tu bije do očí, s jakou rezervou tu Sokrates připouští
pohled na zdatnost jako vlastnost spočívající na správném mínění. Jeho pohled
je stále zaměřen k zdatnosti opravdové, založené na vědění, která je
evokovaná v celé své síle ve Faidru.
***
Sokrates: „Tedy ze dvou dobrých a prospěšných věcí (Duoin ara ontoin agathoin kai ȏphelimoin) jedna odpadla (to men heteron apolelutai) a
v politické činnosti tedy asi není vůdcem vědění (kai ouk an eiȇ en politikȇi praxei epistȇmȇ hȇgemȏn) … Tedy takoví
Themistokleové a muži, které před chvílí jmenoval tuhle Anytos, nevedli své
obce moudrostí, ani že by byli moudří (Ouk
ara sophiai tini oude sophoi ontes hoi toioutoi andres hȇgounto tais polesin,
hoi amphi Themistoklea te kai hous arti Anutos hode elegen); proto (dio dȇ) také nejsou schopni jiné dělat
takovými (kai ouch hoioi te allous poiein
toioutous), jací jsou sami (hoioi
autoi eisi), protože nejsou takoví věděním (hate ou di‘ epistȇmȇn ontes toioutoi, 99b1-9).“
Tu stojí za pozornost Sokratovo „takoví Themistokleové a muži, které před
chvílí jmenoval tuhle Anytos“. Ve skutečnosti to byl Sokrates, ne Anytos, kdo
ty významné státníky, počínaje Themistoklem, jmenoval. Nicméně Sokrates tu
vycházel z Anytova tvrzení, že v Athénách jsou zdatní muži a že se
tito své zdatnosti naučili od dřívějších zdatných mužů. O každém muži
dřívějším, kterého Sokrates uvedl v potaz, se Sokrates tázal, zda ho za
zdatného muže považoval. Tu v malém narážíme na Sokratovu maieutickou
(porodnickou co do myšlenek) metodu, která je plně rozvinutá v Theaitetu. Sokrates tu uvádí Theaiteta
do filozofie Protagory a Herakleita a když Theaitetos s těmito názory
souhlasí, bere je jako názory Theaiteta a jeho duši od nich očisťuje.
Dialog Menon nám může osvětlit
místo, které z Theaitetu
samotného nelze vysvětlit. V Theaitetu
samotném totiž není nic pozitivního, co Sokrates v duši Theaiteta
zanechává jako produkt maieutické metody. Na závěr se Theaiteta táže – celé
zkoumání začalo Sokratovým doznáním, že si nedokáže sám v sobě ujasnit, co
je vědění (ou dunamai labein hikanȏs par‘
emautȏi epistȇmȇ hoti tunchanei on, 145e8-9) – „Jsme ještě těhotní (Ê oun kuoumen ti) a máme porodní bolesti
(kai ȏdinomen), co se vědění týká (peri epistȇmȇs), nebo jsme vše porodili
(ȇ panta ektetokamen;)?“ –
Theaitetos: „A vskutku, při Diovi (Kai
nai ma Di‘), díky tobě jsem řekl mnoho věcí, které jsem v sobě neměl (egȏge pleiȏ ȇ hosa eichon en emautȏi dia se
eirȇka).“ – Sokrates: „Nuže to vše (Oukoun
tauta men panta), jak nám naše porodnické umění ukázalo, se stalo prázdným
(hȇ maieutikȇ hȇmin technȇ anemiaia phȇsi
gegenȇsthai) a nehodným výživy (kai
ouk axia trophȇs).“ (210b4-9) Když však Sokrates na začátku svou
maieutickou metodu vysvětluje, tu mluví o tom, že ti, kdo se pro maieutickou
metodu hodili, dělali velké pokroky, když „nalézali sami v sobě mnohé a
krásné věci (autoi par hautȏn polla kai
kala heurontes te), které porodili (kai
tekontes, 150d7-8).“ V Menonu
Sokrates nemluví o maieutice, mluví o rozpomínání, které svým tázáním uvádí
v život, v podstatě však jde o jednu a touž sokratickou metodu.
V Menonu pak máme dva příklady
pozitivních výsledků, jichž touto metodou Sokrates dostihuje. Za prvé je to
hoch, jeden z Menonových domácích otroků, který pod vedením Sokratova
tázání řeší geometrickou úlohu, především je to však Menon sám, který dělá
velké pokroky na cestě za poznáním a osvojením si zdatnosti.
***
Sokrates pokračuje: „Jestliže se to tedy nedělá věděním (Okoun ei mȇ epistȇmȇi), nezbývá, než že
se to děje dobrým zdáním (eudoxiai dȇ to
loipon gignetai); toho užívají politikové (hȇi hoi politikoi andres chrȏmenoi) a udržují v dobrém stavu
své obce (tas poleis orthousin),
nijak se nelišíce svým poměrem k rozumovému vědění (ouden diapherontȏs echontes pros to phronein) od věštců (ȇ hoi chresmȏidoi te) a hadačů (kai hoi theomanteis); neboť tito (kai gar houtoi), když jsou
v božském vytržení, mluví sice mnoho pravdivých věcí (enthousiȏntes legousin men alȇthȇ kai polla), ale nevědí nic z toho
(isasi de ouden), co mluví (hȏn legousin, 99b11-c5) … ne nejméně
jsou božští a božským vytržením uchvacováni politikové (kai tous politikous ouch hȇkista toutȏn phaimen an theious te einai kai
enthousiazein), protože jsou naplňováni božím duchem a bohem jímáni (epipnous ontas kai katechomenous ek tou
theou), kdykoli svými řečmi s úspěchem provádějí mnoho velikých věcí (hotan katorthȏsi legontes polla kai megala
pragmata), ačkoli nemají vědění o ničem z toho (mȇden eidotes), co mluví (hȏn
legousin).“ – Menon: „Ovšemže (Panu
ge).“ – Sokrates: „Jistě i ženy (Kai
hai ge gunaikes), Menone (ȏ Menȏn),
nazývají zdatné muže božskými (tous agathous
andras theious kalousi); a Lakóni (kai
hoi Lakȏnes), kdykoli oslavují někoho jako zdatného muže (hotan tina enkȏmiazȏsin agathon andra),
říkají ‚božský je to muž‘ („Theios anȇr,“
phasin, „houtos“). – Menon: „A patrně tak mluví, Sokrate, správně (Kai phainontai ge, ȏ Sȏkrates, orthȏs legein).
Avšak snad (kaitoi isȏs) tuhle Anytos
(Anutos hode) ti má za zlé takovou
řeč (soi achthetai legonti).“ –
Sokrates: „Mně na tom nic nezáleží (Ouden
melei emoige). S ním si (toutȏi men),
Menone (ȏ Menȏn), promluvíme až jindy
(kai authis dialexometha).“ (99d1-e4)
***
Sokratovo „S ním si promluvíme až jindy“ tu jistě není uvedeno jen tak
nazdařbůh. Xenofon ve své Obraně Sokrata
píše, že když po Sokratově odsouzení k smrti Anytos procházel okolo,
Sokrates řekl: „Ten muž je naplněn pýchou (All‘
ho men anȇr hode kudros), jako kdyby učinil něco velikého a krásného (hȏs mega ti kai kalon pepragmenos), když
dosáhl mého usmrcení (ei apektone me),
protože (hoti), když jsem viděl, že
se mu od obce dostává nejvyšších poct (auton
tȏn megistȏn hupo tȇs poleȏs axioumenon), řekl jsem mu, že by neměl svého
syna vychovávat v koželužně (ouk
ephȇn chrȇnai ton huion peri bursas paideuein, 29) … svého času jsem se
totiž krátce stýkal s Anytovým synem (sunegenomȇn
gar pote brachea tȏi Anutou huiȏi), který se mi zdál být duševně zdatný (kai edoxe moi ouk arrȏstos tȇn psuchȇn einai).
A tak předpovídám (hȏste phȇmi), že
nesetrvá v tom otrockém zaměstnání, které pro něho jeho otec připravil (auton epi tȇi douloprepei diatribȇi hȇn ho
patȇr autȏi pareskeuaken ou diamenein). Protože však nebude mít žádného
schopného rádce (dia to mȇdena echein
spoudaion epimelȇtȇn), propadne nějaké ostudné tužbě (prospeseisthai tini aischrai epithumiai) a stane se velice špatným
člověkem (kai probȇsesthai mentoi porrȏ
mochthȇrias, 30).“ Xenofon dodává, že Sokratova předpověď se splnila;
Anytův syn propadl alkoholu (31).
Tu se lze domnívat, že Sokratův pokus přimět Anyta k tomu, aby svému
synu dal možnost dobrého vzdělání, které by odpovídalo jeho vysokému postavení
v obci, jistě neušla pozornosti. Domnívám se, že když Platon závěrem Menonu uvedl Sokratova slova, že si
s Anytem promluví až jindy, dělal tak v přesvědčení, že každý jeho
čtenář bude vědět, proč si chtěl Sokrates s Anytem promluvit, a jak toto
setkání dopadlo. Tím vrací čtenářův pohled na celou Sokratovu rozmluvu
s Anytem a zvyšuje tak její závažnost.
***
Sokrates pokračuje: „Jestliže jsme však my nyní (ei de nun hȇmeis) v celé této rozpravě (en panti tȏi logȏi toutȏi) zkoumali a hledali správně (kalȏs ezȇtȇsamen te kai elegomen),
nebyla by zdatnost ani od přirozenosti (aretȇ
an eiȇ oute phusei) ani věc učení (oute
didakton), nýbrž božím údělem a bez rozumového poznání se jí dostává těm (alla theiai moirai paragignomenȇ aneu nou),
kterým se jí dostává (hois an
paragignȇtai), ač není-li některý z politiků schopen udělat i jiného
politikem (ei mȇ tis eiȇ toioutos tȏn
politikȏn andrȏn hoios kai allon poiȇsai politikon). Kdyby byl (ei de eiȇ), skoro by se o něm mohlo říci
(schedon an ti houtos legoito), že je
mezi žijícími takový (toioutos en tois
zȏsin), jaký je podle Homérových slov mezi zemřelými Teiresias (hoion ephȇ Homȇros en tois tethneȏsin ton
Teiresian einai), o němž básník praví (legȏn
peri autou), že jediný je při smyslech z obyvatelů podsvětí (hoti oios pepnutai tȏn en Haidou), ti
však jsou těkavé stíny (toi de skiai
aїssousi). Tak i zde by byl takový muž co do zdatnosti jako skutečná věc
proti stínům (t’auton an kai enthade ho
toioutos hȏsper para skias alȇthes an pragma eiȇ pros aretȇn).“ – Menon:
„Zdá se mi, že mluvíš moc dobře (Kallista
dokeis moi legein), Sokrate (ȏ
Sȏkrates).“ (99e4-100b1)
Jak ve Faidru tak i v Menonu si Sokrates k tomuto poukazu vzal citát z Homérovy
Odyseje. Ve Faidru „volně podle Odyseje
V, 193 = VII, 38“, v Menonu
je to „narážka na místo v Odyseji
X, 493 nn.“, jak poznamenává Novotný.
Slova „Zdá se mi, že mluvíš moc dobře, Sokrate“, jimiž Menon vyslovuje svůj
souhlas se Sokratem, že žádný z uznávaných politiků přítomných ani
minulých, „když svými řečmi s úspěchem provádějí mnoho velkých věcí (hotan katorthȏsi legontes polla kai megala
pragmata, 99d4)“, tak nečiní jako člověk, který ví co činí, nýbrž jako
člověk bohem posedlý, a se Sokratovým poukazem na to, že ten, kdo by uměl i
jiné učinit politiky, „by byl co do zdatnosti jako skutečná věc proti stínům“, je
třeba vzít jako prozatímní završení Menonova úsilí o dosažení politické
zdatnosti, o kterou mu jde, jak se o tom Sokrates zmínil, když o Menonovi
mluvil k Anytovi: „On totiž, Anyte, již dávno mi říká, že touží po té
moudrosti a zdatnosti, kterou lidé dobře spravují své domácnosti i obce …“
(91a).
Sokrates Menonův souhlas s tím, co bylo řečeno, kvalifikuje slovy:
„Nuže z této úvahy (Ek men toinun
toutou tou logismou), Menone (ȏ Menȏn),
je patrno, že se zdatnosti dostává božím údělem těm (theiai moirai hȇmin phainetai paragignomenȇ hȇ aretȇ), kterým se jí
dostává (hois an paragignȇtai); avšak
určitě o tom budeme vědět tehdy (to de
saphes peri autou eisometha tote), až se před otázkou, jakým způsobem se
lidem dostává zdatnosti (hotan prin hȏitini
tropȏi tois anthrȏpois paragignetai aretȇ), dříve dáme do hledání, co je
zdatnost sama o sobě (proteron
epicheirȇsȏmen auto kath‘ hauto zȇtein ti pot‘ estin aretȇ). Avšak pro mne
je nyní čas (nun d‘ emoi men hȏra),
abych kamsi šel (poi ienai, 100b2-7).“
Tato Sokratova slova jasně naznačují, že při jejich dalším setkání se spolu
pustí do hledání toho, co je zdatnost sama o sobě. Takové hledání však povede
k úsilí o nahlédnutí Ideje dobra a jako takové se vymkne možnostem psaného
slova. Proto k němu Sokrates může jen poukázat.
Že Sokrates může předpokládat, že Menon bude dychtivý takového společného
hledání se účastnit, to Platon naznačil již v úvodní části, ještě než
Sokrates Menona seznámil s teorií rozpomínání. Aby Menonovi ukázal, co po
něm chce, když ho žádá, aby definoval zdatnost, Sokrates mu předvedl definici
tvaru (schȇmatos). Menon pak po něm
žádal, aby definoval barvu. A tak mu Sokrates předložil definici barvy „po
způsobu Gorgiovu“, která se Menonovi líbila mnohem víc než ta definice o tvaru.
Sokrates podotkl: „Ale podle mého přesvědčení není lepší, nýbrž tamta (All‘ ouk estin hȏs egȏ emauton peithȏ, all‘
ekeinȇ beltiȏn); a myslím (oimai de),
že by se ani tobě nezdála lepší (oud‘ an
soi doxai), kdybys nebyl nucen, jak jsi včera říkal, odejíti před
mystériemi (ei mȇ, hȏsper chthes eleges,
anankaion soi apienai pro tȏn mustȇriȏn), nýbrž kdybys zůstal (all‘ ei perimeinais te) a byl zasvěcen (kai muȇtheiȇs).“ – Menon: „Však bych
zůstal (Alla perimenoim‘ an), Sokrate
(ȏ Sȏkrate), kdybys mi mluvil mnoho
takových věcí (ei moi polla toiauta
legois).“ – Sokrates: „Věru ochoty k takovým řečem se mi nikterak
nebude nedostávat, kvůli tobě i kvůli mně samému (Alla mȇn prothumias ge ouden apoleipsȏ, kai sou heneka kai emautou,
legȏn toiauta).“ (76e6-77a4)
K Sokratově zmínce o mystériích Novotný poznamenává: „Dvojsmysl;
jednak v doslovném významu o určení doby – míněny jsou asi veliké mystérie
eleusinské, které se slavily v Athénách v měsíci boedromionu
(září-říjen) – jednak v hlubším smyslu, který dává těmto slovům Sokrates,
o mystériích filozofie, do nichž člověk potřebuje ‚zasvěcení‘; srv. slova
Diotimina v Symposiu 210a.“
V průběhu dialogu Sokrates Menonovi pověděl mnoho věcí nesrovnatelně
lepších a významnějších, než byla jeho definice tvaru a barvy, a Menon se ukázal
pozorným a vnímavým spolubesedníkem. Když tedy Sokrates závěrem dialogu Menona
upozorňuje, že o tom, jak to se zdatností skutečně je, se dozvědí až tehdy,
dají-li se do hledání, co je zdatnost sama o sobě, tu ho zve k oněm
filozofickým mystériím, kvůli kterým Menon v Athénách ještě zůstane.
Tak se dostáváme k Sokratovým závěrečným slovům, které navazují na
jeho „Avšak pro mne je nyní čas, abych kamsi šel“: „ty pak (su de), o čem jsi sám přesvědčen,
přesvědčuj o témž i zde svého přítele Anyta (t’auta tauta haper autos pepeisai peithe kai ton xenon tonde Anuton),
aby byl mírnější (hina praioteros ȇi);
neboť jestliže ho přesvědčíš (hȏs ean
peisȇis touton), možná že prospěješ i Athéňanům (estin hoti kai Athȇnaious onȇseis).“
***
V příspěvku ‚Menon v Xenofontově Anabasi‘ (12. října 2017) jsem napsal:
Své datování Menonu zakládám na tom, co
víme o Menonovi a Anytovi, kteří v dialogu vystupují. Anytos byl tím mocným politikem, který se
nejvíce zasloužil o Sokratovo odsouzení k smrti; Menon se v roce 401
př. n. l. účastnil neblahého tažení Kyra mladšího proti jeho staršímu bratrovi
Artaxerxovi, vládci Perské říše. Když Kyros padl v bitvě, Menon se
dopustil zrady na velitelích řeckého vojska. Nedovedu si představit, že by
Platon byl mohl ve svém dialogu nechat Sokrata rozmlouvat s Anytem, jak to
v Menonu učinil,
poté, co se Anytos postaral o to, aby Sokrates byl odsouzen k smrti, a
nedovedu si představit, jak by byl mohl nechat Sokrata rozmlouvat
s Menonem, jak to učinil, poté, co se lidé v Řecku o Menonově zradě
dověděli. Vzhledem k tomu, že se Kyrova tažení účastnilo přes deset tisíc
řeckých žoldnéřů ze všech koutů řeckého světa – z Ionie, Arkadie, Achaie,
Athen, Sparty, Boiotie, Thessalie – zpráva o nešťastné bitvě u Kunaitry a o
Menonově zradě se jistě dostala do Athén ještě v roce 401 př. n. l.
Sepsání a publikaci Menonu tedy kladu do roku 402 př. n. l.
K tomu jen dodám, že Platon ve svém dialogu Menona představuje jako
mladého muže, který usiluje o to, aby se stal zdatným politikem. Domnívám se
proto, že dialog napsal dříve, než se dověděl, že se Menon rozhodl v čele
oddílu žoldnéřů účastnit tažení Kyra.
No comments:
Post a Comment