3 Platonovy první čtyři dialogy

Ve své první přípravné sondě k přednášce, kterou bych rád v říjnu přednesl na Filozofickém ústavě, jsem uvedl, že Faidros, Charmides, Hippias Větší a Lysis považuji za Platonovy první čtyři dialogy napsané za Sokratova života a že se v tom rozcházím s moderním platonským bádáním, podle něhož Platon začal své dialogy psát až po Sokratově smrti. V této své třetí sondě chci naznačit, jak mé datování těchto čtyř dialogů proměňuje pohled na Platona a jeho dílo. Začnu Charmidem, Platonovým druhým dialogem.

František Novotný v ‚Úvodu‘ ke svému překladu tohoto dialogu píše: „Ve vypravování o bitvě u Múnychie píše Xenofon: ‚Padli tam z třicetičlenné vlády Kritias a Hippomachos, z desetičlenné vlády v Peiraieu Charmides, syn Glaukonův.‘ Touto bitvou r. 403 př. Kr. byla v Athénách zničena několikaměsíční vláda oligarchické třicítky a vítězná strana obnovila demokratickou ústavu. V myslích athénských demokratů měla osobnost Kritiova zlou památku; bylo mu přičítáno, že se oligarchická vláda hlavně jeho působením zvrhla v hrůzovládu. I na Charmidovu jménu lpěla vina účasti v protidemokratickém násilí. Jinou úlohu mají Kritias a Charmides ve světě myšlenek, jejž vytvořilo Platonovo umění … Platonovo umění jim bere jejich pozemský život a činí je účastnými jiného života ve svém vlastním světě.“

Podívejme se tedy, co za pozoruhodný myšlenkový svět si tu po Sokratově smrti Platon vytvořil. Dialog je věnován pokusu nahlédnout, co je sȏphrosunȇ, ctnost, kterou Novotný překládá jako rozumnost, jež se však překládá též jako sebekontrola, respektive uměřenost. Sokrates tu zkoumá definice této ctnosti navržené Charmidem, pak Kritiou. Když Sokrates ukáže, že ani jedna z navrhovaných definic nevyhovuje, hodlá celou věc ukončit nářkem nad svým nevěděním, které ho činí neschopným věc řádně zkoumat. Charmides mu však na to odpoví, že co se toho jeho nevědění týče, moc mu to nevěří (ou panu soi peithomai, 176b2), a že je rozhodnut se od Sokrata v této ctnosti nechat vzdělávat. Kritias mu jeho rozhodnutí nejen že schvaluje, ale nabádá ho, aby se Sokrata vůbec nepouštěl. Charmides mu na to odpovídá: „Buď jist, že se ho budu držet a nebudu se od něho vzdalovat (Hȏs akolouthȇsontos kai mȇ apoleipsomenou); vždyť bych dělal hroznou věc (deina gar an poioiȇn), kdybych neposlouchal tebe (ei mȇ peithoimȇn soi), svého poručníka (tȏi epitropȏi), a nedělal (kai mȇ poioiȇn), k čemu mě vybízíš (ha keleueis).“ – Kritias: „Ano (Alla mȇn), jistě tě k tomu vybízím (keleuȏ egȏge).“ – Charmides: „Udělám to tedy (Poiȇsȏ toinun), počínaje dnešním dnem (apo tautȇsi tȇs hȇmeras arxamenos).“ (176b9-c4)

Tu se Sokrates ptá: „O čem se to radíte (ti bouleuesthon poiein;)?“ Charmides odpoví: „O ničem (Ouden), ale už jsme uraděni (alla bebouleumetha).“ – Sokrates: „Užiješ tedy násilí (Biasȇi ara), a ani mi nepovolíš předběžné vyšetřování (kai oud‘ anakrisin moi dȏseis;)?“ – Charmides: „Buď jist, že užiji násilí (Hȏs biasomenou), když tento zde přikazuje (epeidȇper hode ge epitattei); vzhledem k tomu zase ty uvažuj (pros tauta su au bouleuou), co uděláš (hoti poiȇseis).“ – Sokrates: „Žádná nezbývá úvaha (All‘ oudemia leipetai boulȇ); neboť tobě (soi gar), když by ses pokoušel něco dělat (epicheirounti prattein hotioun) a užíval násilí (kai biazomenȏi), nikdo na světě nebude s to odporovat (oudeis hoios t’estai enantiousthai anthrȏpȏn).“ – Charmides: „Tedy neodporuj ani ty (Mȇ toinun mȇde su enantiou)!“ – Sokrates celý dialog končí slovy: „Nebudu tedy odporovat (Ou toinun enantiȏsomai).“ (176c5-d5, překlady z Platona jsou v tomto příspěvku od F. Novotného)

Xenofon ve Vzpomínkách na Sokrata hájí Sokrata proti nařčení, že měl vinu na tom, že jeho druzi (homilȇta) Kritias a Alkibiades nadělali Athéňanům nejvíce zla, Kritias jako ten nejzlodějštější (kleptistatos), nejnásilnější (biaiotatos) a nejsmrtonosnější (phonikȏtatos, I.ii.12) ve dnech oligarchie [Marchant překládá: „Critias in the days of the oligarchy bore the palm for greed and violence.“]. Hájí ho tím, že „dokud tito dva byli se Sokratem (heȏs men Sȏkratei sunȇstȇn), užívajíce ho jako spojence dokázali (edunasthȇn ekeinȏi chrȏmenȏ summachȏi) ovládat své zlé chtíče (tȏn mȇ kalȏn epithumiȏn kratein, I.ii.24)“. Kdybych byl nucen Charmides považovat za dialog napsaný po Sokratově smrti, musil bych ho vidět jako doklad toho, že Sokrata lze oprávněně vinit z toho, že na tom, jak se Kritias vyvinul, měl svůj podíl.

Proti tomu mluví Platonova Obrana Sokrata, v níž Sokrates promlouvá ke svým soudcům slovy: „Když pak nastala oligarchie (epeidȇ de oligarchia egeneto), tu zase si mne ještě se čtyřmi jinými obeslala vláda třiceti (hoi triakonta au metapempsamenoi me pempton auton) do tholu (eis tȇn tholon) a rozkázali nám (prosetaxan) přivésti ze Salaminy (agagein ek Salaminos) salaminského Leonta (Leonta ton Salaminion), aby byl popraven (hina apothanoi) … Tehdy jsem já zase ukázal, ne slovem, nýbrž činem (tote mentoi egȏ ou logȏi all‘ ergȏi au enedeixamȇn), že mi na smrti nezáleží ani dost málo (hoti emoi thanatou men melei oud‘ hotioun), ale na tom, abych nedělal nic nespravedlivého ani bezbožného (tou de mȇden adikon mȇd‘ anosion ergazesthai), na tom že mi všechno záleží (toutou de to pan melei). Mne totiž ona vláda, tak mocná, nedovedla hrůzou přimět k tomu (eme gar ekeinȇ hȇ archȇ ouk exeplȇxen, houtȏs ischura ousa), abych udělal něco nespravedlivého (hȏste adikon ti ergasasthai), nýbrž když jsme vyšli z tholu (all‘ epeidȇ ek tȇs tholou exȇlthomen), ti čtyři (hoi men tessares) se odebrali na Salaminu (ȏichonto eis Salamina) a přivedli Leonta (kai ȇgagon Leonta), ale já jsem odešel pryč domů (egȏ de ȏichomȇn apiȏn oikade). A snad bych byl za to potrestán smrtí (kai isȏs an dia tauta apethanon), kdyby ta vláda vbrzku nebyla padla (ei mȇ hȇ archȇ dia tacheȏn kateluthȇ).“ (32c4-d8)

Tu lze namítnout, že srovnávám nesrovnatelné. Když Charmides po příkazu Kritia Sokratovi oznamuje, že se od něho nechá vzdělávat v rozumnosti, Sokrates se táže, zda ho k tomu chce přinutit násilím a Charmides potvrzuje, že ano, a Sokrates celý dialog končí slovy „Nebudu tedy odporovat,“ tu nejde o nic nespravedlivého; tu se Sokrates pod pohrůžkou násilí humorně vznesenou mladičkým Charmidem a v témže duchu Sokratem akceptovanou nechá přinutit k tomu, aby Charmida vychovával k rozumnosti. Tato námitka neplatí vůči onomu generalizovanému „tobě, když by ses pokoušel něco dělat a užíval násilí, nikdo na světě nebude s to odporovat“. Nevidím, jak mohl Platon dát tato slova Sokratovi do úst, byl-li dialog napsán poté, co se vláda třiceti proměnila v hrůzovládu, v níž Kritias hrál vůdčí roli a jíž se i Charmides účastnil.

Jinou námitku lze odvodit z Novotného ‚Úvodu‘ k překladu Obrany Sokrata: „Platonova Obrana Sokrata není Platonovo podání toho, co Sokrates sám mluvil na soudě … Je sice složena jako řeč, kterou mluví Sokrates sám ke svým soudcům, ale ačkoli je možno s jistou pravděpodobností soudit, že do ní Platon pojal něco ze skutečné řeči Sokratovy, přece to je celkovým pojetím, myšlenkovým obsahem i slohovým výrazem vlastní dílo Platonovo, hledící přes historickou událost Sokratova soudu z r. 399 př. Kr. do oblasti nadosobní a nadčasové.“ Tu nemohu jinak než vyjádřit svou neschopnost pochopit, jak by Platon do této ‚oblasti nadosobní a nadčasové‘ mohl vložit na jedné straně dialog Charmides a na druhé straně Obranu Sokrata.

Incident s Leontem salaminským Platona zasáhl hluboko, jak o tom svědčí jeho Sedmý List, z něhož cituji: „Kdysi, když jsem byl mlád (Neos egȏ pote ȏn), bylo se mnou zrovna tak jako s mnohými jinými (pollois dȇ t’auton epathon); myslel jsem (ȏiȇthȇn), že jakmile se stanu svéprávným (ei thatton emautou genoimȇn kurios), hned se oddám politické činnosti (epi ta koina tȇs poleȏs euthus ienai). A tu jsem zažil takovéto zvláštní události politického života (kai moi tuchai tines tȏn tȇs poleȏs pragmatȏn toiaide parepeson). Protože bylo tehdejší ústavě od mnohých mnoho vytýkáno (hupo pollȏn gar tȇs tote politeias loidoroumenȇs), nastal převrat (metabolȇ gignetai) a v čelo nového zřízení se postavila vláda jedenapadesáti mužů (kai tȇs metabolȇs heis kai pentȇkonta tines andres proustȇsan archontes), jedenáct ve městě (hendeka men en astei), deset v Pireu (deka d’ en Peiraei) … a třicet se ujalo neomezené vrchní moci (triakonta de pantȏn archontes katestȇsan autokratores). Tu byli někteří z těchto moji příbuzní a známí (toutȏn dȇ tines oikeioi te ontes kai gnȏrimoi etunchanon emoi) [Novotný poznamenává: „Kritias, náčelník třicítky, byl bratranec Platonovy matky Periktiony, a Charmides, jeden ze správců Piirea, byl její bratr.“] a ti mě hned vybízeli k veřejné činnosti jako k něčemu, co je pro mne (kai dȇ kai parekaloun euthus hȏs epi prosȇkonta pragmata me). A není divné, co jsem zažil při svém mládí (kai egȏ thaumaston ouden epathon dia neotȇtos); myslel jsem totiž (ȏiȇthȇn gar), že budou spravovat obec tím způsobem, aby ji vedli od tak nespravedlivého života k spravedlivému jednání (autous ek tinos adikou biou epi dikaion tropon agontas dioikȇsein dȇ tȇn polin), a proto jsem napjatě pozoroval (hȏste autois sphodra proseichon ton noun), co budou dělat (ti praxoien). A když jsem ovšem viděl (kai horȏn dȇpou), že zásluhou těch mužů se v krátkém čase zdála dřívější [tj. demokratická] ústava zlatou proti nynější (tous andras en chronȏi oligȏi chruson apodeixantas tȇn emprosthen politeian) – mezi jiným (ta te alla) také mého staršího přítele Sokrata (kai philon andra emoi presbuteron Sȏkratȇ), o němž bych snad bez ostychu mohl říci (hon egȏ schedon ouk an aischunoimȇn eipȏn), že byl nejspravedlivější muž té doby (dikaiotaton einai tȏn tote), poslali spolu s jinými pro kteréhosi občana (epi tina tȏn politȏn meth‘ heterȏn epempon), aby jej násilím přivedl (biai axonta) na popravu (hȏs apothanoumenon), patrně za tím účelem, aby byl chtěj nechtěj zapleten do jejich počínání (hina dȇ metechoi tȏn pragmatȏn autois eite bouloito eite mȇ); ale on neposlechl (ho d‘ ouk epeitheto) a raději podstoupil nebezpečenství nejhoršího stíhání (pan de parekinduneusen pathein), než aby se stal společníkem jejich nešlechetných skutků (prin anosiȏn autois ergȏn genesthai koinȏnos) – když jsem tedy viděl všechno to (ha dȇ panta kathorȏn) i jiné takové věci (kai ei tin‘ alla toiauta), ne nepatrné (ou smikra), pocítil jsem odpor (eduscherana te) a odvrátil jsem se od tehdejších špatností (kai emauton epanȇgagon apo tȏn tote kakȏn).“ (324b8-325a5)

Tato pasáž z Platonova Sedmého Listu je mi vodítkem pro datování Platonových prvních tří dialogů. Charmides, dialog druhý, patří do onoho relativně krátkého období, kdy se jedenapadesát mužů chopilo vlády, z nichž třicet se ujalo neomezené vrchní moci. To znamená, že Faidros, dialog první, spadá do závěrečných měsíců demokratických Athén, období, jež skončilo totální porážkou Athén ve válce peloponéské a ustavením oligarchie. Třetí dialog, Hippias Větší, spadá do období Platonova rozčarování politikou, když se odvrátil od tehdejších špatností. Podíváme-li se na tyto dialogy v rámci tohoto datování, shledáme, že každý z nich úzce souvisí s dobu, v níž byl napsán. Faidros spadá do Platonova počátečního a nejživějšího zájmu o politiku. Když píše, že toužil po tom, aby se pustil „do věcí celé obci společných“ (epi ta koina tȇs poleȏs), tento výraz sám o sobě signalizuje zájem o účast v politice, která byla věcí všech občanů. Nástrojem politiky v demokracii bylo řečnické umění; toto umění Platon v dialogu staví na filozoficky fundované základy.

V oligarchii nebylo pro rétoriku žádné místo; Kritias šel dokonce tak daleko, že stanovil zákon, který zakazoval vyučování rétorice (logȏn technȇn mȇ didaskein, Xenofon, Vzpomínky na Sokrata I.ii.31). Vláda Třiceti měla být vládou těch nejlepších a za té vlády každému v obci mělo patřit místo, na které byl na základě svých schopností povolán. V Charmidu Platon Sokratovými ústy naznačuje, jak by takové uspořádání obce, založené na rozumnosti (sȏphrosunȇ), vypadalo: „Kdyby totiž (ei men gar), jak jsme zpočátku předpokládali (ho ex archȇs hupetithemetha), rozumný věděl (ȇidei ho sȏphrȏn), které věci ví (ha te ȇidei) a kterých neví (kai ha mȇ ȇidei), o jedněch (ta men), že je ví (hoti oiden), a o druhých (ta d‘), že jich neví (hoti ouk oiden), a kdyby byl s to prozkoumat také jiného, který by byl v témže stavu (kai allon t’auton touto peponthota episkepsasthai hoios t‘ ȇn), bylo by nám, soudíme, svrchovaně prospěšno být rozumnými (megalȏsti an hȇmin, phamen, ȏphelimon ȇn sȏphrosin einai); neboť bychom prožívali svůj život prosti chyb (anamartȇtoi gar an ton bion diezȏmen), a to jak my sami (autoi te), mající rozumnost (hoi tȇn sȏphrosunȇn echontes), tak také všichni ostatní (kai hoi alloi pantes), kteří by byli od nás vedeni (hosoi huph‘ hȇmȏn ȇrchonto). Neboť ani sami bychom se nepokoušeli dělat (oute gar an autoi epecheiroumen prattein), co bychom neznali (ha mȇ ȇpistametha), nýbrž vyhledávali bychom znalce (all‘ exeuriskontes tous epistamenous) a těm bychom to odevzdávali (ekeinois an paredidomen), ani ostatním, nad kterými bychom měli vedení, bychom nedovolovali dělat něco jiného (oute tois allois epetrepomen, hȏn ȇrchomen, allo ti prattein) nežli to, co by pravděpodobně mohli udělat správně (ȇ hoti prattontes orthȏs emellon praxein) – to by bylo to (touto d‘ ȇn an), čeho by byli znalí (hou epistȇmȇn eichon) – a takto by i dům, v němž by se hospodařilo pod řízením rozumnosti (kai houtȏ dȇ hupo sȏphrosunȇs oikia te oikoumenȇ), měl pravděpodobně dobré hospodářství (emellen kalȏs te oikeisthai), i obec takto spravovaná (polis te politeuomenȇ) i všechno jiné (kai allo pan), čemu by vládla rozumnost (hou sȏphrosunȇ archoi).“ (171d2-e7)

Tento nárys oligarchického společenství Sokrates nechává propadnout do hlubin svého nevědění – neví, co rozumnost je – dialog však končí tím, že Charmides jeho nevědění nevěří a je rozhodnut nechat se v rozumnosti od Sokrata vzdělávat. Dialog končí tím, že se Sokrates Charmidovu rozhodnutí podvoluje.

Hippias Větší, dialog třetí, kladu do období poznačeného Platonovým odvratem od politiky, když se vláda třiceti proměnila v hrůzovládu. Co mne vede k tomu, že interpretuji Platonův odvrat od tehdejších špatností jako odvrat od politiky? V Sedmém Listu Platon pokračuje: „Ale za nedlouhý čas (chronȏi de ou pollȏi) padla vláda třicítky (metepese ta tȏn triakonta te) a spolu celá tehdejší ústava (kai pasa hȇ tote politeia); a tu opět (palin de) – sice už méně prudce (braduteron men), ale přece – mě táhla touha po veřejné a politické činnosti (heilken de me homȏs hȇ peri to prattein ta koina kai politika epithumia, 325a5-b1).“ Z těchto slov jasně vyplývá, že Platonův ‚odvrat‘ od špatností oněch dní‘ znamenal jeho ‚odvrat‘ od politiky. Termín ‚odvrat‘ tu dávám do uvozovek, protože Platonova slova emauton epanȇgagon, která Novotný překládá slovy „odvrátil jsem se“, znamenají doslova „vyzvedl jsem se nahoru na“. Ve Faidru Platon umístil Ideje, bytí vskutku jsoucí, do místa nad nebesy (huperouranion topon, 247c3). Že jde o termín, který hrál v Platonově myšlení důležitou úlohu, lze vidět z toho, že v Ústavě tento termín substantivizuje – epanagȏgȇ – a jako takový ho používá, aby jím označil „vzestup (epanagȏgȇn) toho nejlepšího (tou beltistou) v duši (en psuchȇi) k náhledu toho nejlepšího mezi jsoucny (pros tȇn tou aristou en tois ousi thean, 532c5-6)". Lze tedy usoudit, že když v Sedmém Listu říká „vyzvedl jsem se nahoru na“, míní tím, že se povznesl do říše Idejí. Centrální úlohu ve Faidru hrála Idea krásna, na tu Ideu soustřeďuje svou pozornost v Hippii Větším. Tato skutečnost spolu s tím, že z Hippie Většího sálá Platonův odvrat od politiky, mě vede k tomu, že tento dialog kladu do závěrečných týdnů vlády třiceti.

Tu lze namítnout, že mezi tím, jak se Platon povznesl do říše Idejí ve Faidru, kde v Sokratově entusiasmu, s nímž tuto říši popisuje, není ani stopy po nevědění, a mezi jeho zkoumáním „co je krásno“ v Hippii Větším, které je celé proniknuto Sokratovým nevěděním, zeje propast. Jak mohu tedy v Hippii Větším vidět Platonovo povznesení se ke krásnu, k němuž se povznesl ve Faidru? Na to odpovím tím, že pouze pohled na Sokrata z nadpozemské říše Idejí Platona opravňuje a nutí obrátit se k němu na závěr dialogu slovy Sokratova alter ego: „když neznáš krásno, a když jsi v takovém stavu, myslíš, že je pro tebe lepší spíše žít, nežli být mrtev?“ (304e2-3).

Prazvláštní intenzita, která charakterizuje rozhovor o krásnu mezi Sokratem, Hippiou, a Sokratovým alter ego v Hippii Větším je dána zcela zvláštní situací, v níž Platon dialog psal. Jak víme z Xenofontových Vzpomínek na Sokrata, Kritias a Charikles, vůdčí mužové třicítky, si předvolali Sokrata, aby mu zakázali vést diskuse s lidmi mladšími třiceti let (mȇde su dialegou neȏterois triakonta etȏn, I.ii.35). To znamenalo, že mu tak zakázali rozmlouvat s Platonem. A tak se Platon do Hippii Většího promítl jako Sokratovo alter ego, aby si tak Sokrata zpřítomnil a zůstal s ním v rozhovoru.

Platonova slova ze Sedmého Listu, kde píše, že po demokratickém převratu se v něm znovu začala probouzet touha po účasti v politickém dění, jsou mi klíčem k datování dialogu Lysis. V tomto dialogu Sokrates vede nezletilého Lysida k tomu, aby nahlédl, jaké obrovské možnosti se mu otevřou, stane-li se moudrým. Po dlouhém přípravném rozhovoru se ho ptá: „A co myslíš (Ti d‘), Athéňané ti nesvěří své věci (Athȇnaious oiei soi ouk epitrepsein ta hautȏn), až budou pozorovat (hotan aisthanȏntai), že jsi náležitě moudrý (hoti hikanȏs phroneis;)?“ – Lysis: „Zajisté (Egȏge).“ (209d4-5) Kroky, jež k Lysidovu „zajisté“ bezprostředně vedou, stojí za pozornost. Sokrates: „Nečeká tedy tvůj otec u tebe na určitý věk (ouk ara tȇn hȇlikian sou perimenei ho patȇr), aby ti svěřil všechno (epitrepein panta), nýbrž v ten den (all‘ hȇi an hȇmerai), kdy uzná, že jsi moudřejší než on (hȇgȇsȇtai se beltion hautou phronein), svěří ti sám sebe i své věci (tautȇi epitrepsei soi kai hauton kai ta hautou).“ – Lysis: „Já si tak myslím (Oimai egȏge).“ – Sokrates: „A což váš soused, ten nemá k tobě totéž stanovisko jako tvůj otec (tȏi geitoni ar‘ ouch ho autos horos hosper tȏi patri peri sou;)? Myslíš, že ti svěří do správy svůj dům (poteron oiei auton epitrepsein soi tȇn hautou oikian oikonomein), až uzná, že ty rozumíš hospodářství lépe než on (hotan se hȇgȇsȇtai beltion peri oikonomias heautou phronein), či že sám povede správu (ȇ auton epistatȇsein;)?“ – Lysis: „Myslím, že jej svěří mně (Emoi epitrepsein oimai).“ (209c3-d3)

Celý tento rozhovor je třeba vidět ve světle nástinu dobře vedené obce, kterou Sokrates v diskusi s Kritiou o rozumnosti rozvinul v Charmidu: „Kdyby totiž rozumný věděl, které věci ví a kterých neví …. bylo by nám, soudíme, svrchovaně prospěšno být rozumnými … neboť ani sami bychom se nepokoušeli dělat, co bychom neznali, nýbrž vyhledávali bychom znalce a těm bychom to odevzdávali, ani ostatním, nad kterými bychom měli vedení, bychom nedovolovali dělat něco jiného nežli to, co by pravděpodobně mohli udělat správně – to by bylo to, čeho by byli znalí – a takto by i dům, v němž by se hospodařilo pod řízením rozumnosti, měl pravděpodobně dobré hospodářství, i obec takto spravovaná i všechno jiné, čemu by vládla rozumnost.“

V Charmidu Platon nechal tento nástin dobře vedené společnosti propadnout Sokratovu nevědění, dialog však zakončil s tím, že ústy Charmida Sokratovo nevědění odmítá a Charmida nechá Sokratem v rozumnosti vzdělávat. Že tak Platon naznačil, že nástin společnosti vedené rozumností se nesmí stát obětí Sokratova nevědění, to nyní ukazuje v Lysidu. V Charmidu to byla otázka užitečnosti, kterou Sokrates svůj nástin zpochybnil: „Dejme ten výměr rozumnosti, který jsme uváděli na začátku, že to je věděti, co člověk ví a co neví (ho ge ex archȇs etithemetha sȏphrosunȇn einai, to eidenai ha te oiden kai ha mȇ oiden, mȇ aposterȇsȏmen, alla dȏmen); a stanovíce všechno to (kai panta tauta dontes), ještě lépe uvažme (eti beltion skepsȏmetha), zdali nám snad bude nějak užitečná (ei ara ti kai hȇmas onȇsei), když je něco takového (toiouton on). Neboť co jsme před chvílí pravili (ha gar nundȇ elegomen), že by rozumnost byla veliké dobro (hȏs mega an eiȇ agathon hȇ sȏphrosunȇ), kdyby byla něco takového (ei toiouton eiȇ), vedouc správu (hȇgoumenȇ dioikȇseȏs) domu (kai oikias) i obce (kai poleȏs), o tom se mi zdá, Kritio, že jsme to neudělali dobře (ou moi dokoumen, ȏ Kritia, kalȏs hȏmologȇkenai).“ (172c8-d5)

V Lysidu Platon nenechává své čtenáře na pochybách o tom, že budeme-li vést společnost rozumně a moudře, bude to pro nás užitečné: „Tak se to tedy má (Houtȏs ara echei), milý Lyside (ȏ phile Lusi), v těch věcech (eis men tauta), v kterých se staneme znalými (ha an phronimoi genȏmetha), všichni nám svěří moc (hapantes hȇmin epitrepsousi) … a budeme v tom dělat (poiȇsomen en toutois), cokoli budeme chtít (hoti an boulȏmetha), a nikdo nám nebude úmyslně překážet (kai oudeis hȇmas hekȏn einai empodiei), nýbrž sami v tom budeme svobodni (all‘ autoi te eleutheroi esometha en autois) a budeme vládnout nad jinými (kai allȏn archontes); ty věci budou naše (hȇmetera te tauta estai), neboť z nich budeme mít užitek (onȇsometha gar ap‘ autȏn, 210a9-b6) … Jestliže se tedy staneš moudrým (ei men ara sophos genȇi), hochu (ȏ pai), všichni ti budou přáteli a všichni ti budou příbuznými (pantes soi philoi kai pantes soi oikeioi esontai) – neboť budeš užitečný a dobrý (chrȇsimos gar kai agathos esȇi, 210d1-3).“

V celém tom rozhovoru Sokrata s Lysidem není ani náznak Sokratova nevědění. Tu si je Sokrates, odborník ve věcech přátelství a lásky, jist svou věcí. Na závěr Lysida pobízí, aby si to vše co nejlépe zapamatoval, aby to vypověděl svému příteli Menexenovi: „Jestliže však na něco z toho zapomeneš (ean de ti autȏn epilathȇi), znova se mne zeptej (authis me aneresthai), jakmile mě potkáš (hotan entuchȇis prȏton, 211b1-2).“ Tu Platon Sokratovi dává před oči Sokrata, který má na mladé lidi velký vliv, ví, jak s nimi mluvit, aby zatoužili po tom, být co nejlepšími, tedy Sokrata, jakým si ho přál mít. Platon, který po vítězství demokratů nad oligarchickým režimem Třiceti znovu zatoužil po tom, aby se uplatnil v politice, si dobře uvědomoval, jak neocenitelným spojencem mu tu mohl být Sokrates, kdyby dokázal překročit své nevědění. V kontrastu s tímto pohledem na Sokrata pak rozehraje Sokratovo nevědění v rozhovoru o přátelství s Menexenem a Lysidem, kde ukazuje toto jeho nevědění v jeho neplodnosti a absurditě. Co neplodnějšího a absurdnějšího si lze představit než závěr Lysidu, kdy paidagogové, domácí otroci, kterým jsou ti dva hoši svěřeni, oba hochy odvádějí a Sokrates končí celý dialog slovy: „Lyside a Menexeene, nyní (Nun men, Lysi te kai Menexene) jsme se stali směšnými (katagelastoi gegonamen), i já (egȏ te), starý muž (gerȏn anȇr), i vy (kai humeis). Řeknou totiž (erousi gar) tito zde odcházejíce (hoide apiontes), že my se domníváme (hȏs oiometha hȇmeis), že jsme vespolek přáteli (philoi allȇlois einai) – neboť i sebe počítám mezi vás (kai eme gar en humin tithȇmi) – ale co je přítel, to že jsme ještě nedovedli nalézt (oupȏ de hoti esti ho philos hoioi te egenometha exeurein).“ (223b4-8)

Jak víme z Diogena Laertského, „dochovalo se (phasi de kai), že když si Sokrates vyslechl (Sȏkratȇn akousanta) Platonovo čtení Lysidu (ton Lusin anagignȏskontos Platȏnos), ‚Při Heraklu (Hȇrakleis)‘, řekl (eipein), jak mnoho si toho o mně ten mladík navymýšlí (hȏs polla mou katapsuedeth‘ ho neaniskos‘.“ (III.36) Platon nepochybně psal Lysis s tím, že ho bude číst přátelům, z nichž mnozí se účastnili jeho čtení Charmidu. Nahlédneme-li tyto dva dialogy v jejich úzké souvislosti a propojenosti, oba získají na svém filozofickém významu. To, nad čím Platon nechal v Charmidu nástin obce založené na rozumnosti ztroskotat, byla Kritiova definice rozumnosti (sȏphrosunȇ) jakožto sebepoznání, tedy vědění toho, co člověk ví a neví, kdežto společnost založená tak, aby to bylo člověku skutečně prospěšné, musí být založena na poznání dobra a zla (peri to agathon kai kakon, 174c3), jak Sokrates dovozuje. Sokratův důraz v Lysidu na to, že Athéňané Lysidovi svěří své věci, stane-li se dobrý, tak ve světle Charmidu znamená, že mu své věci svěří, bude-li veden poznáním dobra.

Tu by bylo lze namítnout, že toto poukazování v Lysidu k Charmidu lze těžko sloučit s mým datováním Lysidu v době znovunastolené demokracie. Jak mohl Platon v tomto dialogu poukazovat k Charmidu, v němž vedle Sokrata hlavní úlohu hraje Kritias a Charmides? Na to odpovím tím, že na začátku Charmidu nacházíme Kritiu v družném vztahu k Chairefontovi, o kterém se Sokrates zmiňuje na soudu jako o demokratovi, jak víme z Platonovy Obrany Sokrata: „Chairefonta jste bez pochyby znali (Chairephȏnta gar iste pou). Ten byl od mládí mým druhem (houtos emos te hetairos ȇn ek neou) a také byl přívržencem vaší lidové strany (kai humȏn tȏi plȇthei hetairos te), spolu odešel do toho vyhnanství (kai sunephuge tȇn phugȇn tautȇn) a s vámi se vrátil domů (kai meth­‘ humȏn katȇlthe, 20e8-21a2).“ Platonovi šlo velice o to, aby za vlády Třiceti mohli demokraté žít s vládnoucími aristokraty v družné vzájemnosti; za obnovené vlády demokratů mu šlo o totéž. Mladičký Lysis tu figuruje jako představitel jedné z nejvýznamnějších athénských aristokratických rodin. Skutečnost, že v Charmidu Platon představuje Kritia a Chairefonta v družném vztahu, zároveň znamená, že Charmides napsal před odchodem Chairefonta a ostatních demokratů do vyhnanství, tedy na počátku vlády Třiceti.

Lze se domnívat, že krom snahy dát Sokrata, Chairefonta a Kritiu dohromady v zájmu toho, aby aristokraté obec „vedli od nespravedlivého života k spravedlivému jednání“, Platon měl ještě jeden důvod pro to, aby v Charmidu zvolil Chairefonta jako toho, kdo Sokrata nadšeně vítá po jeho návratu z vojenského ležení u Poteidaie a kdo ho usazuje vedle Kritii (153c6-7). Jak jsem v předchozím příspěvku ukázal, Charmidem začíná Platonův zápas se Sokratovým nevěděním, který se intenzifikuje v následujících dvou dialozích, Hippii Větším a Lysidu. Jak víme z Platonovy Obrany Sokrata, Chairefon sehrál velkou úlohu v zvýraznění Sokratova nevědění. Chairefon se totiž šel do Delfské věštírny zeptat, zda je někdo moudřejší než Sokrates: „Tu Pythia odpověděla (aneilen oun hȇ Pythia), že nikdo není moudřejší (mȇdena sophȏteron einai, 21a6-7).“ To Sokrata ponouklo k tomu, aby hledal někoho moudrého a podrobil ho svému dotazování. Sokrates zřejmě podobně reagoval na to, jak ho Platon představil ve Faidru, jako svého času reagoval na věštbu Pythie, se kterou se Chairefon vrátil z Delf.

Sokrates v Obraně vykládá, jak jeho reakce na věštbu Pythie započala: „Zašel jsem ke kterémusi z mužů podle zdání moudrých (ȇlthon epi tina tȏn dokountȏn sophȏn einai), abych buď tam nebo nikde usvědčil věštírnu z nepravdy (hȏs entautha eiper pou elenxȏn to manteion) a ukázal její odpovědi (kai apophanȏn tȏi chrȇsmȏi hoti): ‚Tento muž (Houtosi) je nade mne moudřejší (emou sophȏteros esti), a ty jsi tvrdila, že já jsem moudřejší (su d‘ eme ephȇstha).‘ A tu, když jsem ho prozkoumával (diaskopȏn oun touton) – nepotřebuji ho totiž uvádět jménem (onomati gar ouden deomai legein), ale byl to jeden z politiků (ȇn de tis tȏn politikȏn), u kterého se mi něco takového stalo, občané athénští, když jsem ho zkoumal a rozmlouval s ním (pros hon egȏ skopȏn toiouton ti epathon, ȏ andres Athȇnaioi, kai dialegomenos autȏi) – nabyl jsem mínění (edoxe moi), že se tento muž zdá moudrým (houtos ho anȇr dokein men einai sophos), jak mnoha jiným lidem (allois te pollois anthrȏpois), tak obzvláště sám sobě (kai malista heautȏi), ale že moudrý není (einai d‘ ou); a potom jsem se pokoušel (k’apeita epeirȏmȇn) mu ukazovat (autȏi deiknunai), že se domnívá (hoti oioito men), že je moudrý (einai sophos), ale že není (eiȇ d‘ ou). Tu jsem si tím znepřátelil i jeho (enteuthen oun toutȏi te apȇchthomȇn) i mnohé z přítomných (kai pollois tois parontois); avšak odcházeje uvažoval jsem sám u sebe (pros emauton d’oun apiȏn elogizomȇn), že proti tomu člověku jsem já opravdu moudřejší (hoti toutou tou anthrȏpou egȏ sophȏteros eimi); bezpochyby totiž ani jeden ani druhý z nás neví nic dokonalého (kinduneuei men gar hȇmȏn oudeteros ouden kalon k’agathon eidenai), ale tento se při svém nevědění domnívá, že něco ví (all‘ houtos men oietai ti eidenai ouk eidȏs), kdežto já ani nevím, ani se nedomnívám, že vím (egȏ de, hȏsper oun ouk oida, oude oiomai).“ (21b9-d6)

Tento příspěvek uzavřu poznámkou, že mezi Lysidem a Obranou Sokrata datuji dialog Menon, v němž Platon ukázal velký politický význam Sokratova nevědění, když se Sokrates se svým dotazováním obrátil k vůdčímu politikovi, aby mu ukázal, že si myslí, že je moudrý, moudrý však není. Završením Platonova zápasu se Sokratovým nevěděním v Kleitofonu a Hippii Menším a následným oceněním Sokratova nevědění v Menonu se chci věnovat ve své následující sondě. Tím zakončím přípravu přednášky ‚Platonovy první čtyři dialogy‘, kterou bych rád v říjnu přednesl na Filozofickém ústavu AV ČR.