Paměť národa – vězeňský tabor ve Rtyni v Podkrkonoší

Dokumentarista Pamětí národa mi napsal, že jeho dědeček byl vězněn ve Rtyni v Podkrkonoší a protože se v databázi Pamětí národa dočetl, že jsem byl též ve Rtyni vězněn, otázal se mě, zda si na jeho dědečka vzpomínám.

Odpověděl jsem. Píšete: „V naší databázi jsem našel „Vaše svědectví” a email na Vás. „Vaše svědectví“ jsem dal do uvozovek. Posuďte sám. O „mém svědectví” týkajícím se Rtyně v Podkrkonoší se v Pamětí národa píše:

Pamětník byl eskortován do Rtyně v Podkrkonoší[5], kde v táboře při Tmavém dole žila pestrá společnost vězňů z řad sudetských Němců, katolických kněží a Svědků Jehovových. „Tam mě dali, považovali mě za politického, zaměřením,“ vzpomíná Julius Tomin na „lágr ze začátku naprosto strašný“, s „dřevěnými baráky úplně zavšivenými“. „My jsme relativně civilizovaná země byli i tenkrát, tak zas první jdu k doktorovi,“ popisuje pak samotné přijetí, během něhož prý lékaře přemluvil, aby ho brýlím navzdory poslal pracovat pod zem. „Byla by to skvělá zkušenost,“ vzpomíná na práci v dolech, kde prý vězňové fárali spolu s civilními zaměstnanci, zatímco bachaři se raději drželi na povrchu. Po čase se pak dostal do nového lágru v „krásných bytovkách uprostřed nádherných hor“ původně pro horníky, kteří ovšem „nebyli“ a jejich roli tak museli zastat političtí vězni.

Mé skutečné svědectví: Do vězeňského tábora ve Rtyni jsem byl eskortován z vyšetřovací vazby strávené ve věznici v Banské Bystřici poté, co jsem byl odsouzen na čtyři roky vězení (tři roky mi byly amnestovány po smrti presidenta Zápotockého nastoupivším presidentem Novotným). Po příjezdu eskorty do Rtyně jsem byl předveden k vězeňskému lékaři. Když tento zjistil, kolik mám dioptrií, že brýle musím mít, řekl mi, že mě na práci do dolu nemůže pustit. Já se na práci v dole těšil jako na novou zkušenost. Lékař mi to nakonec vymluvil a do dolu mě nepustil. Tak jsem byl ve Rtyni pouhých šest týdnů, než přišla další eskorta, která mě převezla do tábora v Libkovicích u Mostu.

Ten lágr s dřevěnými zavšivenými baráky, o tom jsem slyšel jen z vyprávění pátera Divíška. Vězňové z toho tábora postavili bytovky pro horníky, horníky se však nepodařilo sehnat, tak nové bytovky obklopili drátem a udělali z toho vězeňský tábor. Sudetští Němci už v té době byli dávno repatriováni do Západního Německa. Z vězňů jsem se stýkal takřka výlučně s páterem Divíškem. Když byl v dolech, byl jsem ponořen do němčiny. Vašek Divíšek mi přinesl skvělou Augustinovu učebnici, kterou do tábora propašoval. V dolech vězni pracovali s horníky z civilu, a ti je zásobovali knihami, které potřebovali (též vínem pro tajné mše, které kněží v táboře každý týden sloužili). Ke konci těch šesti týdnů jsem přečetl první knížku v němčině. Byla to útlá knížečka od Guardiniho Das Geheimnis der heiligen Messe (Tajemství mše svaté).

Pro Paměť národa jsem natáčel rozhovor, který trval asi čtyři hodiny, a to s tím, že rozhovor bude dán na internet Pamětí národa. Místo toho z věci udělali neskutečný paskvil.

Moc mě mrzí, že Vám nemohu o Vašem dědečkovi podat žádnou zprávu.

Srdečně zdravím,

Julius Tomin

PS Já vůbec nevěděl, že vězni pracovali v Tmavém dole. Pro mě to byly anonymní uhelné doly.

***

Vážený pane Kvapile,

dovolte, abych Vás informoval, že jsem dal na svůj blog text e-mailu, který jsem Vám poslal, s krátkým úvodem. Zvažte, zda by nebylo lepší, kdybych daný příspěvek na svém blogu otevřel Vašim e-mailem v jeho plném znění. Mám takový dojem, že by si to Váš dědeček zasloužil, protože jste to napsal citlivě. A taky by to asi postavilo Paměť národa do lepšího světla. Já Paměti národa vděčím za to, že celý ten čtyřhodinový rozhovor se mnou mi poslali na disketách. Až zaklepu bačkorama, třeba bude možné o mně napsat něco rovného, a třeba se těch disket někdo solidní ujme.

S pozdravem,

Julius Tomin

Pan Kvapil mi odepsal:

Vážený pane Tomine,

srdečně Vám děkuji za odpověď. Je mi líto Vaší špatné zkušenosti s Pamětí národa. Věřím, že já i mí kolegové se snažíme přistupovat k příběhům poctivě a svědomitě. Bohužel z povahy projektu vyplývá, že většina dokumentaristů Paměti národa nejsou profesionálové, ale věnují se tomu ve svém volném čase. Nemohou tedy dosáhnout stejného výsledku jako fundovaní historici nebo novináři. Přesto jsem přesvědčený, že projekt Paměť národa má velikou hodnotu a význam. Jak jste mi psal, Vaše vyprávění je zaznamenáno v celé jeho délce čtyř hodin. Může dobře posloužit dalším badatelům, historikům a lidem, kteří se chtějí něco dozvědět o minulé době přímo z úst pamětníka. 

Pokud o to stojíte, klidně můžete můj první e-mail zveřejnit na svém blogu. Možná to někoho potěší a možná to přinese i něco mému pátrání.

Z Vašeho uvedení věcí na pravou míru chápu, že jste se s dědou ve Rtyni v Podkrkonoší potkat ani nemohl. Přesto Vám děkuji za Vaše svědectví. Je to cenný střípek do mozaiky, která mi může zjevit celou pravdu o hrůzách komunistických lágrů a silných lidech, kteří navzdory nelidským podmínkám dokázali zůstat lidmi.

Přeji Vám mnoho zdraví

Honza Kvapil

Původní e-mail pana Kvapila:

Vážený pane Tomine,
jsem dokumentaristou Paměti národa. V naší databázi jsem našel Vaše svědectví a email na Vás. Píšu Vám z pozice vnuka Miroslava Tělupila. Můj dědeček byl v roce 1951 zatčený a za rok odsouzený na deset let odnětí svobody. Po různých peripetiích ho přemístili do Rtyně v Podkrkonoší, kde pracoval na Tmavém dole (přibližně v letech 1953-1957). Dědeček už je dvacet pět let po smrti, zemřel v roce, kdy já jsem se narodil. Zajímám se o jeho minulost a snažím se ji zmapovat. Setkávám se s lidmi, kteří s ním něco prožili a žádám je o vzpomínku na něj. Ve vašem příběhu na Paměti národa jsem se dočetl, že jste také byl ve Rtyni a na Tmavém dole. Obracím se na Vás s prosbou, jestli byste se mohl ve vzpomínkách vrátit k této smutné době. Potkal jste tam mého dědečka Miroslava Tělupila? Máte na něj nějaké vzpomínky?

S pozdravem

Honza Kvapil