V předchozích dvou příspěvcích jsem ukázal, že
v prvé části Faidru Platon
podává pohled na Sokrata s jeho filozofickým nevěděním spojeným s vhledy do povahy lidí, jimiž daleko předčí ty, kdo si o sobě myslí, že vědí.
V minulém příspěvku jsem ukázal, jak se vše mění, když Sokrates otevře řeč
o lásce definicí eróta. Tu z jeho řeči mizí veškeré stopy nevědění – na
scénu vstupuje Platon. To je jen jeden z momentů, kde datování Faidru
v roce 405 a nahlédnutí tohoto dialogu jako Platonovu odpověď na
Aristofanovu karikaturu v komedii Žáby
nám umožňuje Platonovu dialogu porozumět. Aristofanes ve své komedii napadl
Sokrata a osobně zasáhl Platona (viz např. příspěvek z 25. dubna ‚Sokratovy
dvě řeči ve Faidru – paradigma rétoriky založené na dialektice‘); v odpověď
na Aristofanovy Žáby Platon musil
obránit jak Sokrata, tak i sebe sama. Nejlepší obranou Sokrata byl jeho co
nejvěrnější portrét, který Platon vykresluje počínaje úvodním rozhovorem Sokrata
a Faidra až k momentu, kdy definicí erótu a tak i první řečí o lásce pronesenou
Sokratovými ústy na scénu vstupuje Platon, aby tak ukázal, že dík Sokratovi
nejen že múzické umění neodhodil – jak mu měl Aristofanes za zlé – nýbrž
k tomu největšímu múzickému umění, kterým je filozofie, si otevřel cestu.
A tu si dovolím otázku, adresovanou platonským badatelům:
„Jak si vzhledem k vašemu datování Faidru
mezi dialogy Platonova stáří – každopádně po napsání Ústavy – vysvětlujete, že mezi takovými dialogy jako je Sofistés a Státník, kde Sokrates ve zbožné úctě naslouchá tomu, jak se má
dělat opravdová filozofie, tedy filozofie kráčející neomylně krok za krokem
k poznání, Platon přichází ve Faidru
se skvělým portrétem Sokrata vědoucího-nevědoucího, a ústy toho samého Sokrata
pak nechává vstoupit na scénu filozofii, která čerpá svou jistotu
z nahlédnutí pravdivých jsoucen, tedy idejí?“
***
Se stejnou jistotou, s jakou řeč otevřel definicí
eróta, Sokrates nyní k této definici vztahuje své pojednání o tom, jaký
dopad má taková láska na hocha, který je jejím objektem: „Předmět naší úvahy je
tedy řečen a vymezen, a tak hledíce k němu mluvme dále, jaký prospěch nebo
škoda pravděpodobně vzejde vyhovujícímu od milovníka a od toho, kdo nemiluje.
Tomu, kdo je ovládán od žádosti a slouží rozkoši, je patrně nutno, aby sobě
dělal milovaného co nejpříjemnějším; nemocnému pak je příjemné vše, co mu
neodporuje, kdežto co je silnější a rovné, je mu protivné. Tedy milovník
nesnese rád miláčka silnějšího ani takového, který by se mu vyrovnával, nýbrž
vždy jej dělá slabším a podřadnějším; slabší pak je nevědomý proti moudrému,
bázlivý proti statečnému, nevýmluvný proti dobrému řečníku, tupý proti
bystrému. Jestliže milovanému vzniká v jeho povaze tolik zel a ještě více,
nebo od přírody v ní jsou, milovník se z nich nutně těší a ještě jiné
způsobuje, aby se nezbavoval toho, co mu je pro tu chvíli příjemné. Musí tedy
být závistivý, odlučovat ho od mnohých jiných a prospěšných styků,
z kterých by se nejspíše stával pravým mužem, a tak mu zaviňovat velikou
škodu, největší pak, pokud jde o to, z čeho by získal největší moudrost. A
je to právě božská filozofie, od níž musí milovník svého miláčka daleko
zdržovat, jsa pln strachu, aby nepřišel v pohrdání; musí i ostatní věci
nastrojovat tak, aby byl milovaný hoch ve všem neznalý a ve všem se ohlížel na
svého milovníka a aby byl takto jemu nejpříjemnější, sobě pak nejškodlivější.
Co se tedy týče povahy, je zamilovaný muž poručníkem a společníkem nikterak
užitečným.“ (238d8-239c2)
Sokrates pak podobně rozebírá důsledky, jaké takováto
láska má na hocha, co se týče stavu a pěstování jeho těla, které milovník
opanuje (hou an genêtai kurios,
239c4). Nakonec rozebírá důsledky, jaké má tato láska co do majetku. Sokrates
řeč končí se stejnou jistotou, s níž řeč otevřel a dále rozvíjel: „Toto
tedy musíš, hochu, mít na mysli a vědět, že přátelství milovníkovo (tên erastou philian) nevzniká spojeno
s dobrou myslí, nýbrž na způsob pokrmu k nasycení, jako vlci mají
rádi jehňata, tak milovník miluje hocha.“ (241c6-d1)
Pro srovnání Platon předvádí Sokrata hledajícího definici pojmu philon ‚přátelské‘ v dialogu Lysis. V pasáži, kterou vyjímám, Sokrates
uvažuje, že to, co není ani dobré ani špatné, je v přátelském poměru k dobrému,
po kterém touží kvůli zlu, jehož se chce zbavit: „Z toho důvodu můžeme také
říci, že ti, kdo již jsou moudří (tous êdê
sophous), již nejsou přáteli moudrosti (mêketi
philosophein ‚již nefilosofují‘), ať to jsou bozi nebo lidé; a naopak že
nejsou přáteli moudrosti ani ti (oud‘
ekeinous philosphein), kdo mají v sobě nevědomost do té míry (tous houtôs agnoian echontas), že jsou zlí
(hôste kakous einai), neboť žádný
člověk zlý a nevědomý není přítelem moudrosti (kakon gar kai amathê oudena philosophein).
Zbývají tedy ti, kdo v sobě mají toto zlo, nevědomost, ale ještě nejsou
jeho působením naprosto neznalí ani nevědomí, nýbrž ještě uznávají, že nevědí,
co vskutku nevědí. Proto tedy také jsou filosofickými přáteli moudrosti ti,
kteří ještě nejsou ani dobří ani zlí, avšak kdo jsou zlí nefilosofují, ani kdo
jsou dobří … Nyní tedy, děl jsem já, nade vší pochybnost jsme nalezli (pantos mallon exêurêkamen), Lyside a
Menexene, co jest přátelské a co ne (ho
esti to philon kai mê). Tvrdíme totiž, že to, co není ani zlé ani dobré,
je pro přítomnost zla přítelem dobrému, ať jde o duši nebo o tělo i všude
jinde.“ (218a2-c2)
Sokrates poznamenává, že s ním jak Lysis tak i
Menexenos, spolu s kterými se do tohoto hledání a zkoumání pustil,
naprosto souhlasili. Pak pokrařuje: „Tu jsem i já měl velikou radost, jako
nějaký lovec, maje ke své spokojenosti to, co jsem chtěl dostat. A potom, kde
se vzalo tu se vzalo, napadlo mě jakési velmi podivné podezření, že myšlenky,
kterých jsme souhlasně došli, nejsou pravdivé, a hned jsem rozmrzen řekl: Běda,
Lyside a Menexene, skoro se zdá, že naše zbohatnutí je pouhý sen.“ – A tak Sokrates
přizve Lysida a Menexena k dalšímu kolu společného hledání vyhovující
definice. Dialog končí tím, že přišli Menexenovi a Lysidovi paidagogové (doslova
‚vodiči dětí‘, Lysis a Menexenos byli nezletilí, svěřeni svými rodiči do péče k tomu
vybraných otroků), kteří oba chlapce odvádějí, a Sokrates se s nimi loučí
slovy: „Lyside a Menexene, nyní jsme se stali směšnými, i já, starý muž, i vy.
Řeknou totiž tito zde odcházejíce (rozhovor se konal v přítomnosti mládeže,
která se okolo nich shlukla), že my se domníváme, že jsme vespolek přáteli – neboť
i sebe počítám mezi vás – ale co je přítel, to že jsme ještě nedovedli nalézt.“
(Překlad z Faidru a Lysidu F. Novotný)
No comments:
Post a Comment